Yummymoon komentáře u knih
Bichle, která se, pokud nejste kronikochista, nedá číst souvisle. Jako celek ovšem obdivuhodné okénko do historie (jak obsahem tak stylem pojetí), byť v mnoha směrech zavádějící (jak autor sám uvádí). Rovněž nutno složit poklonu před obdivuhodnou překladatelskou prací a rozsáhlým poznámkovým aparátem. Ani si nedovedu představit, jak dlouho muselo trvat dát tenhle překlad dohromady.
Prostota, špína, jednoduchost, naivita, radost, vděčnost, milosrdenství, vtipnost, radikalita, mystika, moudrost, odevzdanost, tvrdohlavost, víra, zázraky, nepochopení. Svědectví jako z jiného světa... nebo ne z jiného, ale ze skrytého.
Autor se v knize zabývá vztahem mezi autonomií a alteritou, tedy mezi sebeurčením subjektu a jeho vztahováním se k jinakosti druhého člověka. Velmi čtivě a srozumitelně je toto téma zpracováno prostřednictvím myšlení Immanuela Kanta (zejména jeho praktické filosofie), které je následně dáno do dialogu s vybranými představiteli fenomenologické tradice, mezi nimiž jsou Edmund Husserl (rekonstrukce druhého člověka teoretickým vědomím), Martin Heidegger a Maurice Merleau-Ponty (společné bytí ve světě s druhými) a Jean-Paul Sartre s Emmanuelem Lévinasem (bezprostřední vztah k Druhému zpochybňující autonomii subjektu), přičemž poslednímu jmenovanému je věnován největší prostor. Autor čtenáři představuje i exkurz jehož obsahem je krátké pojednání na téma fenoménu morálního zla u Immanuela Kanta a Paula Riœura. Publikace tak poskytuje obohacující, smysluplně strukturovaný a orientovaný komparační náhled na toto bytostně etické téma, přičemž autor v úplném závěru dodává, že se často zapomíná na skutečnost, že na nejvyšší rovinu etiky, kterou lze charakterizovat jako hledání nejlepšího, se nelze dostat tím, že dodržuji pravidla. S odkazem na Jana Sokola pak uvádí, že do této oblasti etického vynikání se nelze dostat pouze strojovým dodržováním pravidel, ale skrze následování nějakého cíle a ideálu, či poměřováním se s výkony jiných. Etika má tak bytostně tvořivou podstatu, které si dle autora všimla právě (i) fenomenologická etika hodnot.
Až na ono ohavné a všude se zjevující slovo "filoZofie", občasné chyby v interpunkci nebo spojovnících a občas podivný překlad je to velmi příjemný vstup do Heideggerova myšlení. Je ale potřeba si načíst i primární literaturu, to bez debat.
Šikovné převyprávění pro studenty, kteří nemají čas číst celé knihy a potřebují se s dílem seznámit pouze letmo. Mínusem budiž možná až příliš velké zjednodušení (Jáma a kyvadlo tak ztrácí docela dost na atmosféře) a plusem budiž závěrečné představení autora a historické souvislosti jeho tvorby. Do školní knihovny ideálka.
Monumentální svědectví o transcendentním potenciálu lidské přirozenosti. Vzhledem k autorce reflektováno spíše z pohledu křesťanství, nicméně nepotlačující ostatní mystické přístupy (kabala, buddhismus, hinduismus, islám) a kompletující esenci lidské cesty k Absolutnu. Velmi náročné čtení, plné barvitých, symbolických, alegorických a nejednoduchých výpovědí mystiků, které se ovšem odvděčuje velkou inspirací, autenticitou a pokorou. Skvělá je i průběžná konfrontace s psychologií (náboženství), o níž se velmi často opírají fundamentální empirici a racionalisté (byť to je samo o sobě trochu paradoxní). Výborný je i stručný historický přehled mystických osobností v závěru knihy (doporučuji nicméně přečíst po úvodu), který během čtení pomáhá v mnohdy nesnadné orientaci mezi jednotlivými mystiky. Pokud se člověk chce do hlubší míry zabývat mystikou, myslím, že tohle dílo je jedno z těch (ne-li právě to první), po němž by měl v úvodu sáhnout. Není jednoduché, ale pokud se jím prokoušete, bohatě se vám odmění. Podobně jako bossové v Dark Souls.
Porovnání s De Sadem se nelze vyhnout. Akorát tam, kde Sade šel do žaludek kroutících extrémů, E. D. zůstává jen u relativně vanilla témat, a tam, kde se Sade alespoň snažil oo nějaký filosofický přesah, mladistvý záletník přináší čistě samoúčelnou a povrchovou záležitost. Jednoduchý a nezajímavý.
V zásadě se tomu nic moc nedá vytknout. Kritická část mé duše si občas namířila oči v sloup nad některými názorovými pasážemi autorky, nicméně si následně uvědomila, že právě v tom tkví síla této knihy. Je to taková dlouhá esej na téma (homo)sexuality a spirituality, přičemž autorka její relevantnost podporuje odbornou literaturou a souvisejícími citáty (ať už z Bible či další krásné literatury). Čte se to moc hezky a byť tam na můj vkus bylo chvílemi až moc Ježíše, vše je napráno hezky otevřeně a v zásadě jsem tak neměl pocit nějakého "křesťanského huštění". Hezky to popsal Zdeněk A. Eminger: "Tohle není pseudovědecký bulvár o genderu, který koluje mezi lidi jako kniha o záchraně lidstva. Tohle je kniha, kterou byste měli dát číst svým rodičům a předně těm, kteří jsou schopní vyhodit z domova své vlastní dítě jenom proto, že je jiné než sousedi." Jediná má výtka ke kniha pak koluje k mnou nepřekousnutelné formě poznámkového aparátu, kdy člověk musí při každé referenci listovat na konci knihy místo toho, aby to měl mnohem příjemněji na dané stránce pod čarou. Pekelný zvyk!
Komplexní výpověď o nejednoduché problematice ctností, udivující svou analytickou hloubkou a myšlenkovou setrvačností. Tyto atributy s sebou nicméně přináší i velké mínus knihy, a sice to, že je psaná poměrně těžkopádně, v mnoha pasážích až zbytečně překombinovaně a kvůli struktuře s mnoha odbočkami a ne-vždy úplně koherentními návaznostmi to čtenáři moc neusnadňuje. Na druhou stranu velmi cením autorův přístup k dílu, a sice jeho otevřenost vstříc vlastní kritice, profesionální náhled na problematiku s odstupem a schopnost distancovat se od subjektivních a dojmologických výkřiků do tmy. Jak sám píše, kniha by se měla číst spíše jako "work in progress", nikoliv jako finální a neotřesitelný postoj k problematice ctností, a právě tato interpretace smyslu knihy jí dodává velmi inspirativní ráz, díky kterému se k ní bezpochyby ještě nejednou vrátím. Ten neprůhledný a mnohdy krkolomný autorův jazyk jí ale jen tak neodpustím.
Obdivuhodně přehledná a srozumitelná publikace, ke které se s radostí budu vracet.
Jednoduché, krátké, ale hluboké a vyzrálé básně doprovázené hezky minimalistickými ilustracemi. Kvalitní sbírka, která, když jí věnujete svůj čas, rozhodně chytne za srdce.
Komplexní hloubkové eseje, které se mnohdy nečtou zcela snadno, nicméně svým obsahem jsou v daném oboru nesmírně obohacující a plné. Zajímáte-li se o židovskou "posthegelovskou" filosofii, toto dílo by mělo být jedním ze základních kamenů vašeho studia.
Nechutný pokus "maskovaných" neonacistů a konspirátorů z Guidemedia (stačí se podívat na výčet vydaných titulů) propašovat do podvědomí čtenářů antisemitský kachny o nichž tak hezky píše Umberto Eco v Pražském hřbitově, to všechno s rádoby obhajobou obracející se na "svobodu projevu a vydávání", která má ale rovněž své hranice. Kritická vydání děl spjatých s konkrétními ideologiemi ano, ale ne touto formou a se studií popisující okolnosti a vyvracející desinformace, lži a manipulace v úvodu.
Stručné, jasné a tematicky téměř vyčerpávající hlavní ideje autora. Lepší úvod do Levinasovo filosofie budete hledat jen těžce.
Zcela famózní badatelská práce. Kdo se chce vědecky a systematicky zorientovat v oblasti kabaly - הנה זה הספר!
V celkem deseti na první pohled spíše méně, ale přesto dle mého zásadně tematicky provázaných statích představil známý neurolog zajímavý a autorsky autentický pohled na různorodé otázky (nejen) lidského vědomí. Od toho, jak se hýbou a cítí květiny a rostliny, přes překvapivě bohatý duševní život žížal, neznámé (ale kritické) začátky Sigmunda Freuda jakožto nadšence do neurologie, komplexní fenomén lidské paměti (a v jakém smyslu se k ní vztahují jevy jako například plagiátorství, halucinace nebo umělecká tvorba), krátký text o bytostně lidském a každodenním jevu přeslechnutí až po samotné zamyšlení se nad proudem vědomí a faktem jakési dějinné prázdnoty mezi jednotlivými (více či méně) zásadními vědeckými objevy Oliver Sacks nechává své myšlení postupně plynout a nostalgicky pohlíží na tato rozličná a zároveň kolem jednoho „slunce“ se točící témata, jednak jako fundovaný vědec, ale zejména jako člověk na konci své existence, pro nějž hledání odpovědí na tyto otázky nebylo pouze profesním zájmem, ale inspirující životní náplní.
„Všichni si do jisté míry půjčujeme látku od druhých, z kultury, která nás obklopuje. Nápady se vznášejí ve vzduchu a my si můžeme, aniž bychom si to uvědomovali, přivlastnit fáze a mluvu doby. () Spornou otázkou není to, že si půjčujeme, nebo imitujeme nebo jsme neoriginální, ovlivnění, nýbrž jak s oním vypůjčeným, imitovaným, odvozeným naložíme“
V sedmnácti kapitolách Martin Buber analyzuje fenomén monotheistické víry a rozlišuje ji na dva druhy. Tou první je židovská emuna, kterou lze nazvat „důvěrou“ plynoucí z dějin národa (Izraele). Tento druh víry lze charakterizovat jako setrvávání člověka ve vztahu „vůči vedení, jež je neviditelné, a přesto se nechává vidět, skryté, ale projevující se“ (s. 170). Jedná se o víru jednotlivce, která je zakořeněná ve víře národa, přičemž svou sílu čerpá ze vzpomínek předešlých generací. Oproti ní autor staví křesťanskou pistis, kterou lze označit za zrozenou z duší jednotlivců (nikoliv národa) vztahujících se k požadavku víry v Ježíšův spasitelský status. „Boží lid“ tak vzniká přijetím „víry v“ a nikoliv „žitím v důvěře k“.
V rámci promýšlení tématu víry se Buber věnuje i učení Pavla z Tarsu a jeho vztahu k původnímu učení Ježíše Krista. Na několika místech pak dochází ke značné desinterpretaci (srov. např. s. 50, 84, 95) založené zejména na neznalosti a neporozumění lingvistických a ideových koncepcí původního Tanachického textu plynoucích převážně z septuagintského překladu a na nich stavějících výroků Krista. Pavlova interpretace se tak podle Bubera značně liší od původního Ježíšova učení a poselství.
V kontextu současné krize víry pak autor poukazuje na možnou transformaci současného převládajícího způsobu víry a doufá, že „povede ze strnulého paulinismu cesta k jinému, emuně bližšímu uzpůsobení pistis“ (s. 173).
„Člověk může věřit, že Bůh jest, ale žít za Jeho zády; kdo Mu důvěřuje, žije před Jeho tváří.“
Ambiciózní esej Miroslava Petříčka si klade za cíl podat záznam o proměně filosofického diskursu, který je dle autora nutný, má-li filosofie i nadále vypovídat o současné době - tedy o době po holokaustu. Tuto událost Petříček označuje jako katastrofické vyvrcholení krize racionálního a vědeckého myšlení spojeného s projektem osvícenství. První hrom přicházející bouře v podobě nejděsivějšího a nejnepředstavitelnějšího systematického vyvražďování v lidských dějinách dle autora zaslechl již Husserl, když se o tuto změnu diskursu pokusil skrze svou fenomenologickou metodu. Tato metoda založená Husserlem, ale rozvinutá mnoha dalšími mysliteli (Heidegger, Lévinas, Blanchot, Arendt, Derrida ad.) a reagující na krizi čím dál silnějšího odtrhávání člověka od jeho přirozeného světa, poukazuje na odlidštěnost racionálních a empirických věd a navrhuje nový způsob, jak se navrátit k takovému bytí, které je přirozeně lidské, nikoliv rigidní totalitou uchylujícího a škatulkujícího rozumu, likvidujícího možnost neuchopitelné Jinakosti vně nás. Dle autora je tak jediná možnost filosofie po Osvětimi právě ono přijetí možnosti nevypověditelného, neuchopitelného a neracionalizovatelného - protože právě tak se nám ve své podstatě jeví právě událost plynových komor, pecí, koncentračních táborů a Sonnderkomand. Knihu se nebojím označit za mistrovské dílo, která, jak věřím, časem nabyde takové důležitosti jako Ztráta ctnosti od Alisdaira MacIntyrea, ba ji (jak doufám) dokonce překoná. „Je-li holokaust událost mimo všechna měřítka a referenční rámce, vzhledem k nimž se vztahuje naše rozumění, pak je tomu tak i proto, že jde o událost, která nevytvořila svědky. () Přeživší podávali svědectví o chybějícím svědectví chybějících svědků. () Svědectví transcenduje svědka.“ (s. 272).
Dobře nakousnuté, ale otřesně nedodělané jak formálně (spousta stylistických chyb, mnohdy příšerná větná skladba a odfláknuté některé kapitoly, přičemž autor mnohdy zapomíná citovat i když uvádí obsahově poměrně vážné výroky), tak obsahově (chybějící lepší reflexe konkrétních možností sociální práce s lidmi jakožto oběťmi NNH). Publikace je spíše deskriptivní a shrnující a v zásadě postrádá přínos čehokoliv nového do řešeného tématu.
Esej(e) "proti rozumu" aneb jak si přebrat zkušenosti s nimiž se nelze pomocí spekulativní filosofie smířit, poněvadž sahají mimo lidskou schopnost kategorizace a racionalizace. Počátkem (existenciální) filosofie je existenční "zoufalství" a pouze lidská schopnost "věřit" s to se postavit tomu, co tento fenomén přináší.