Zknihydohlavy komentáře u knih

Před lety jsem absolvoval Sandelův online kurz Justice, na jehož základě vznikla i tato kniha. Tu jsem dostal od A. až po jeho absolvování a k jejímu úplnému přečtení jsem se rozhodl až několik let po absolvování původního kurzu. Autor čtivou formou představuje svět morální filozofie a jednotlivé myšlenkové proudy popisuje na aktuálních tématech (finanční pomoc, surogátní mateřství, manželství mezi osobami stejného pohlaví, asistovaná sebevražda, vojenská služba atd.).

Základní dělení, ze kterého autor v knize při představování jednotlivých směrů vychází, se odvíjí od toho, zda je naše představa o spravedlnosti založena na „blahobytu“, „svobodě“ nebo „ctnosti“. Sandel následně představuje filozofii utilitarismu (Bentham, Mill), libertariánství (Friedman, Nozick), Kantovu morální filozofii, Rawlsovu teorii spravedlnosti a etiku ctností (Aristoteles). Sandel zdařile popisuje sporné body mezi jednotlivými názorovými proudy, které vyplývají z rozporů mezi klíčovými předpoklady, na kterých jednotlivé směry stojí (např. zda lze vůbec hovořit o svobodné volbě člověka s ohledem na množství náhod, které definují naše předpoklady, vlohy, schopnosti a vlastnosti; nedostatky utilitaristického hledání univerzální jednotky vhodné pro přepočet všeho na světě včetně záležitostí, jejichž hodnotu lze často vyčíslit jen stěží).

1 01.02.2021

Úžasná Zeměplocha od sira Terryho Pratchetta je moje srdcovka. Už druhý rok po sobě je proto první kniha roku právě od něj. Jako začínající tradice mi to přijde dobré.

Čarodějky z Lancre a mágové. Dámy a pánové (pozn. elfové) je velmi povedená knížka ze zeměplošského cyklu (ostatně stejně jako všechny ostatní). Vskutku nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoli jiné galaxii. Na knihách od Terryho Pratchetta mám asi nejraději to prolínání skutečně vědeckého s fikcí a zdánlivými bláboly. A že je to skutečně tenká hranice, na které je třeba balancovat. Tak třeba objev „dvousměrné podstaty knihoprostoru“ mi přijde naprosto geniální. Vše, co bude napsané lze odvodit z toho, co už bylo napsané.

Přesto, že pravděpodobně patřím do kategorie lidí, které autor označuje přívlastkem „intelektuál, ale debil“ (IAD), mne kniha zaujala. Je to první dílo od Nassima Taleba, které jsem četl a přesto, že autora sleduji na Twitteru a četl jsem několik recenzí na tuto knihu a věděl jsem proto dopředu přibližně, co za „formu“ sdělení mohu čekat, jeho specifický styl mne přesto zaskočil. Asi je zbytečné uvádět povzdechy nad zbytečností arogance, agresivity či vulgarit, se kterými Taleb prezentuje své jinak velmi zajímavé postřehy (tuším zhruba, co by mi na takovou poznámku odvětil). V tomto si k autorovi pravděpodobně cestu nenajdu a vyslovený názor, že „[…] postavení svobodného člověka, bývá obyčejně projevováno dobrovolným přijetím mravů nejnižších tříd“, si také neosvojím, byť připouštím, že je tímto pohledem také možné leccos vysvětlit. Ze skutečnosti, že autor je kromě arogantního zesměšňování osobností z řad IAD stejnou měrou schopen i vyslovení obdivu k jiným osobám, jejich schopnostem a intelektu (Ed Thorp, Murray Gell-Mann, Claude Shannonm, J. L. Kelly, Herarld Cramér, Herb Simon, Ole Peters), jsem nabyl dojmu, že většina jeho rozzuřených výpadů vůči „intelektuálům“ a akademikům s definitivou je třeba brát do jisté míry s rezervou jako nadsázku nebo projev osobitého smyslu pro humor.

29.01.2021

Kroniky prachu si mě okamžitě získaly, a to hlavně kvůli tomu, že je to mimo jiné kniha o lásce ke knihám. Protože co může být lepšího, než najít alespoň v jedné z knižních postav spřízněnou duši v podobě knihomola? Podle mého názoru nic. A co teprve, když jsou ty postavy dvě? To už se skoro rovná knižnímu nebi.

Hlavní hrdinka si nutně musí získat sympatie každé čtenářky tím, že se snaží vymanit ze stereotypních představ o tom, jak by se žena (v období viktoriánské Anglie) měla chovat a co by mělo patřit mezi její zájmy. Okouzlujícím způsobem (a také s kapkou jízlivosti a cynismu) dokazuje, že ženy nejsou jen bezduchá stvoření, která se zmůžou akorát tak na vyšívání a lovení vhodného manžela.

8 29.01.2021

Podobně jako Charliemu z knihy Ten, kdo stojí v koutě od Stephena Chboskeho, přijde i mně téměř každá kniha, kterou dočtu jako ta nejlepší. Je to úsměvné, ale ve většině případů je to tak. Populárně naučných knih o fyzice a čase jsem už několik přečetl, přesto se však tato od ostatních odlišuje. Vyniká stylem a poetičností, se kterou je napsána. Dosud jsem se v obdobných knihách s něčím takovým nesetkal.

Autor podává stručný, ale velmi dobře strukturovaný přehled současného poznání v této oblasti (první a druhá část knihy), který kombinuje s některými svými hypotézami a vysvětleními (třetí část knihy). Nemohu se ubránit srovnání se Stručnou historií času, kdy vybranou problematiku, jako např. popis hranic (horizontu) vnímání naší reality, Rovelli podle mého názoru uvádí a vysvětluje lépe než Hawking.

6 29.01.2021

Číst tuto autobiografii je jako číst velmi zdařilou beletrii. Skutečnost, že jde o příběh podle skutečné události obsahu pouze dodává na závažnosti a tíživosti. Naneštěstí musím přiznat, že až do té doby, než jsem knihu přečetl, jsem neměl nijak velké povědomí o plném rozsahu odhalení, která Edward Snowden učinil. Po přečtení knihy jsem byl zaskočen, jak mocný jsou moderní technologie nástroj v rukou (nejen) státu a čeho všeho jsou schopné. Jistě, dovedl jsem si snadno představit, že technologie jsou na takové úrovni, že s jejich pomocí je možné zacílit na jednu konkrétní osobu. Nejspíš ani v nejdivočejších snech by mě ale nenapadlo, že totéž je možné prakticky vůči všem na světě. Díky Snowdenovi dnes víme, že tato odstrašující představa je realitou.

5 29.01.2021

Autor knihu vydal v roce 2009 během hospodářské krize. Snad právě proto je dnes znovu více než aktuální. Ačkoliv jsem tuto knihu bral do ruky snad při každé návštěvě knihkupectví za poslední roky, k jejímu přečtení jsem se dostal až poté, co autor elektronickou knihu zveřejnil zdarma ke stažení (za což mu děkuji). Nevím, co to vypovídá o mém ekonomickém chování, snad to, že jsem „užitek“ z přečtení této knihy nikdy nevnímal za dostatečný vzhledem k její ceně (?). Po přečtení jsem nicméně byl odhodlán tuto cenu zaplatit a knihu v její fyzické podobě doplnit do své knihovny. Nakonec jsem ji dostal darem, což je nejlepší možný výsledek.

Jako ústřední motiv vnímám autorův apel, aby byl v kontextu ekonomického myšlení znovu kladem větší důraz na jeho společenskovědní rozměr tak, jak tomu bylo v minulosti (rakouská ekonomická škola). Za velmi zdařilý považuji exkurz do dějin ekonomického myšlení, který autor podává skutečně netradičně a kořeny ekonomie nazírá z pohledu starověkých mýtů, biblických podobenství a učení dávných myslitelů. Sedláček podává z mého pohledu celkem přesvědčivé poselství, že přehnaný důraz na matematiku v rámci ekonomického uvažování má své limity. Ekonomie fungující převážně na matematických modelech proto velmi často nedokáže dostatečným způsobem popsat lidské jednání, o což přitom paradoxně usiluje. Matematické modely často redukují lidské jednání pouze na maximalizaci užitku jednotlivce a zanedbávají další hybatele lidského chování.

6 29.01.2021

O autorce a této knize jsem se dozvěděl díky podcastu S. Carrolla (Mindscape). K přečtení mne inspirovala především ústřední myšlenka paměťových paláců a s nimi spojených paměťových technik. Přijde mi naprosto fascinující představa, že je možné si díky těmto technikám zapamatovat (uložit do paměti), jak autorka uvádí, až encyklopedické znalosti, které takovým způsobem ve svých hlavách po celé generace uchovávaly předliterární (orální) kultury. Autorka uvádí příklady aplikace těchto technik na vlastní zkušenosti a doplňuje, že způsob vnímání takto uložených informací se významně liší od vnímání informací zaznamenávaných písemně.

29.01.2021

Od Jane Austen jsem až dosud četla pouze Pýchu a předsudek, Rozum a cit a Emmu. Všechny tyto knihy si mne získaly, i když musím říct, že Pýcha a předsudek je zatím mým favoritem, proto jsem ji jako jedinou z uvedených četla opakovaně.

Knihu Pýcha a přemlouvání (z anglického „Persuasion“) můžete v českých knihkupectvích a knihovnách najít též pod názvem Anna Elliotová. Žádnému nakladatelství se očividně originální název nelíbil natolik, aby i po přeložení zůstal zcela zachován, proto zatímco někdo šel cestou vzbuzení asociace s tolik oblíbenou a známou Pýchou a předsudkem – ano, v originále nám sice chybí ona „pýcha“, ale co už, marketing je marketing, jiný se vydal cestou pojmenování knihy podle ústřední postavy.

2 29.01.2021

Velice ambiciózní počin, ostatně jako všechny příspěvky, které se věnují odpovědi na otázku života, vesmíru a vůbec (resp. odůvodnění této odpovědi, neboť jak víme, odpověď sama je 42). Už jen seznam osob (učitelů – hledačů pravdy dle slov autora) uvedených na konci knihy, které byly autorovi inspirací, je působivý. Tomáš Gavlas ve své knize destiluje vědění vycházející mimo jiné z buddhistického a křesťanského učení (dost možná i z židovského – viz není hřích být bohatý už za života na zemi – Karlaz na str. 56: „Nevidíš snad, že pokrok tohoto města přichází spíše z lidského utrácení a štědrosti místních boháčů než z pouhého žvanění?“) a myšlenek východních i západních filozofů a spisovatelů.

Ústředním motivem, který se knihou táhne jako červená nit, tedy alespoň podle mého názoru, je hledání smyslu a účelu našich životů, přičemž smysl je třeba hledat v tom, co je nám blízké nebo co umíme, a bude se lišit člověk od člověka. Jakýmsi návodem na dobrý život je pak snaha nalézt a naplnit tento smysl. Hledání smyslu a účelu je cestou a naplnění je cílem. Autor v knize, ústy Karlaze, odmítá, že by sama cesta byla cílem, ale naopak jasně stanoví, že zkrátka „cesta je cesta“ a „cíl je cíl„. Líbí se mi, že autor nejprve vybízí k tomu uklidit si vlastní nepořádek, udělat, co je třeba, nečinit jiným zle a až poté se vydat na cestu (tomu také nejspíš odpovídá i rozdělení knihy na části: „příprava“-„cesta“-„cíl“).

4 29.01.2021