Zknihydohlavy komentáře u knih

Shrnuto a podtrženo, pokud kniha vůbec lze shrnout, a vyjádřeno poněkud vulgárněji, myslím, že poselství knihy by se dalo shrnout takto: Naše předpovědi ve světě Extremistánu stojí za ho**o, raději se proto zamysleme nad tím, co můžeme udělat pro to, abychom zlepšili naši pozici, až přijde další Černá labuť.

Na toto konto si dovolím na závěr uvést citát z knihy: „Často se nám říká, že my lidé máme sklony k optimismu a že nám to prý prospívá. […] Máme dostatek důkazů, které potvrzují, že my lidé jako druh máme skutečně mimořádně štěstí. […] To, že jsme se sem dostali náhodou, neznamená, že bychom měli i nadále podstupovat stejná rizika. […] Hráli jsme ruskou ruletu, teď s tím přestaňme a dejme se do pořádné práce.“

1 12.06.2021

Celý název zní Hard Core Historie: Jak apokalyptické momenty dějin formovaly lidstvo. Autorem je Dan Carlin, americký publicista a amatérský historik, autor úspěšného podcastu Hard Core History. Kniha do jisté míry vychází z podcastových epizod, ale hádám, že jim dává jakousi větší celistvost.

1 27.04.2021

Malcolm Gladwell v knize Outliers (v češtině vyšlo pod názvem Mimo řadu) popisuje anatomii úspěchu a příběhy úspěšných lidí. Činí tak ale z jiné perspektivy. Navzdory běžnému přesvědčení, že úspěch je výlučně zásluhou jednotlivce, Gladwell věnuje pozornost i méně zřejmým okolnostem.

Na čem závisí úspěch?
Úspěch závisí z velké části na štěstí a okolnostech mimo kontrolu jednotlivce, které dohromady mohou poskytnout příležitost získat komparativní výhodu vůči ostatním, přičemž zároveň tato výhoda spočívá z velké části v obrovském množství času (přibližně 10.000 hodin) věnovanému procvičování dané aktivity (např. programování, právní expertiza, trénink hokeje, hra na hudební nástroj atd.). Gladwell tvrdí, že vrozené předpoklady, jako talent nebo inteligence, mají mnohem menší význam v jakémkoli příběhu úspěchu, než je obecně přijímaný názor (byť netvrdí, že tyto jsou nedůležité).

Samozřejmě, že na pozadí každého úspěchu lze najít hodiny dřiny a odříkání; nicméně Gladwell ve své knize tvrdí, že člověk předně musí mít vůbec příležitost tvrdě pracovat. A právě taková příležitost často závisí na naprosto náhodných okolnostech – jako např. datum narození nebo dokonce historické období.

1 10.04.2021

Vypravěčem a autorem je ctihodný Čtverec, právník a člen vyšší společnosti. Plochozemě je svět o dvou rozměrech – délce a šířce. Pro Plochozemšťany představuje celý vesmír rovina, po které se pohybují. Obyvatelstvo Plochozemě představují různé obrazce. Společenská hierarchie se odvozuje od počtu stran daného obrazce a jeho rovnostrannosti. Přímky (ženy) tak přirozeně představují nejnižší společenskou třídu společně s třídou rovnoramenných trojúhelníků a zrůdných nepravidelných obrazců. Naději na lepší život získávají teprve rovnostranné trojúhelníky. Čtverce a pětiúhelníky již představují ctihodné občany a odborníky. Pravidelné šestiúhelníky a další mnohoúhelníky je již třeba považovat za vyšší společnost či šlechtu. Na vrcholu společenské hierarchie nalezneme kruhy, které ve skutečnosti jsou mnohoúhelníky s několika mnoha sty stranami. Kruhu jakožto ideálnímu obrazci se tak pouze blíží.

Popis Plochozemě představuje zajímavé mentální cvičení. Abbott (Čtverec) věnuje více jak polovinu knihy popisu života v Plochozemi, aby čtenáři přiblížil, jakým způsobem se na svět zde přítomné obrazce dívají. Tak například obyvatelé Plochozemě přirozeně mohou vnímat jen hrany ostatních spoluobčanů. Ze své perspektivy se jim ostatní jeví stejně – jako přímky. V důsledku nutnosti si však osvojili různé způsoby rozpoznávání sousedních obrazců tak, aby byli schopní poznat, zda přímka, kterou před sebou vidí je ve skutečnosti trojúhelníkem, čtvercem, mnohoúhelníkem nebo dokonce snad kruhem. Existenci úhlů a jednotlivých tvarů obrazců pouze dovozují aniž by měli možnost ji spatřit jako my, obyvatelé Prostorozemě, když na Plochozemi shlédneme z ptačí perspektivy.

06.04.2021

Gentleman v Moskvě je zajímavé dílo na pomezí historického románu. Na pomezí, protože sice pojednává o skutečných historických událostech 20. století v Rusku, ale ve vztahu k hlavní dějové linii jsou spíše podružné a jen dokreslují celý obraz.

„[…] Nepřízeň osudu má mnoho podob, a pokud se člověk nevypořádá s okolnostmi, okolnosti se vypořádají s ním.“ – Velkovévoda Rostov

Ústřední postavou je hrabě Alexandr Iljič Rostov, držitel řádu svatého Ondřeje, člen Klubu žokejů, vedoucí honu. Po bolševickém převratu už jen Alexandr Iljič Rostov. V roce 1922 je hrabě odsouzen po zbytek života k domácímu vězení ve věhlasném hotelu Metropol v Moskvě. A právě hotel Metropol představuje spolu s hrabětem další z hlavních postav knihy.

Hrabě je bolševickým tribunálem odsouzen k domácímu vězení. Ne však proto, že napsal „nebezpečnou báseň“, jak se uvádí na přebalu knihy, ale předně proto, že je aristokrat. Člen zahálčivé třídy. Jemu připisované autorství oné nebezpečné básně „Kde je teď?“, napsané v roce 1913 a považované mnohými představiteli bolševického revolučního hnutí za dílo stejných ideálů jako samotná revoluce, mu naopak zachránilo krk a díky tomu nebyl postaven ke zdi. Hrabě tedy nebyl odsouzen za autorství nebezpečné básně, ale díky autorství nebezpečné básně byl odsouzen jen k domácímu vězení.

4 26.03.2021

Příběh matematiky od Anne Rooney je skvělá kniha zhuštěných informací o matematice. Autorka se v knize věnuje vývoji matematiky od vzniku konceptu čísel, geometrie, přes kvadraturu kruhu, kalkulus až po teorii množin, matematické důkazy, logiku a filozofické základy matematiky. Škoda, že jsem tuto knihu neměl po ruce při studiu na střední škole / gymnáziu. Matematika by tak hned bývala mohla být zajímavější.

Anne Rooney stravitelnou formou vysvětluje stěžejní matematické koncepty a přibližuje je čtenáři, který o nich nemusí mít žádné hlubší povědomí.

Ve vztahu k číslům mne zaujalo několik konceptů – myšlenek. Zejména pak důležitost znalosti jazyka a existence pojmů k tomu, abychom o čemkoliv vůbec mohli uvažovat (lingvistický determinismus). Pro co nemáme pojmy, to nemůžeme v zásadě ani popisovat. Matematika tak představuje takový systém pojmů – jazyka – díky kterému je možné popisovat reálie všedního života. Tímto způsobem lze sledovat např. vznik čísel za účelem zachycení a zaznamenání počtu čehokoliv. Vznik čísel zároveň ale umožnil další rozvoj matematiky samotné. Matematika nám nabídla konkrétní slova, která nám dále umožnila uvažovat o matematice jako takové.

04.03.2021

Ságu Temná věž od Stephena Kinga jsem nečetl. Zatím. Výhledově to mám ale v plánu, už jen kvůli tomu, že A. na ni pěje ódy.

Jako ochutnávku jsem si proto přečetl tento komiks. Původně jsem myslel, že jde o komiksové zpracování celého prvního dílu Temné věže – Pistolníka. Pro někoho, kdo stejně jako já, nemá moc představu o světě Temné věže, může být poněkud matoucí, jak do celé ságy zapadá série komiksů, jichž je tento součástí.

Jak se totiž ukázalo, přesto, že komiks nese stejný název jako první díl původní Kingovy ságy, jde podle všeho o příběh, který sice vychází z původní dějové linie, tu a tam na ni navazuje, ale dále rozvádí alternativní zápletky.

Komiks Pistolník – Cesta začíná je navíc podle všeho šestou knihou komiksového zpracování Temné věže. Začínat proto zrovna touto knihou bez předchozí znalosti Temné věže je jako, když vás hodí do vody, abyste se naučili plavat. Spoustu věcí se musíte domýšlet a nakonec vám stejně nezbyde nic jiného, než si původní ságu hezky od začátku přečíst.

V každém případě jako ochutnávka dobré. K přečtení mne to navnadilo. Navíc komiksy od Marvelu jsou moje srdcovka. A to i když nejde zrovna o superhrdiny.

1 27.02.2021

O této knize jsem se paradoxně dozvěděl z Originu od Dana Browna, kde se na ni odkazuje v překvapivém konci příběhu.

Tušil jsem proto od začátku, jak zhruba kniha skončí, a že to nebude konec veselý. Smutně na mě ale nepůsobil jen samotný konec, ale i ono fantazírování George a Lennieho. Jejich sny byly přece z dnešního pohledu tak malé! Jediné, o co vlastně stáli byl malý domeček a vlastní hospodářství. A přece to byl sen zjevně odtržený od reality. O to tíživěji působilo, když se v určitý moment k jeho splnění přiblížili, aby se následně mohl rozplynout nadobro.

Konečně každý jsme nakonec takový George a o něčem sníme. Naše sny se zároveň mohou velmi lišit. Uvědomil jsem si ale, že je dobré si čas od času připomenout, že to, co mnozí považují za samozřejmost, je pro jiné celoživotní „červ v hlavě„, jak by řekl George. Je proto jistě důležité snít, nicméně snad neméně důležité je být si zároveň vědom i toho, co již máme a být za to rád.

9 26.02.2021

„Stovky zvyků ovlivňují naše životy – řídí, jak se ráno oblékáme, jak mluvíme s našimi dětmi a jak v noci usínáme; mají dopad na to, co obědváme, jak děláme byznys a jestli jdeme po práci do posilovny nebo na pivo. Každý z nich je reakcí na odlišné podněty a poskytuje svou vlastní odměnu. Některé jsou jednoduché, jiné komplexní, spuštěné emocemi a odměněné jemnými neurologickými odměnami. Ale každý zvyk, bez ohledu na jeho komplexnost, je poddajný. Nejzávislejší alkoholici se mohou závislosti zbavit. Společnosti v troskách se mohou znovu postavit na nohy. Člověk, který nedokončil střední školu, se může stát úspěšným manažerem.” – Charles Duhigg, Síla zvyku

Síla zvyku je skvěle napsaná a čtivá kniha o roli, kterou v našich životech hrají zvyky. Charles Duhigg popisuje, kolik našeho jednání je vedeno nevědomým autopilotem.

Autor v knize představuje důležitost fungování lidských zvyků a jejich mechanismus na sérii několika reálných příběhů. Na příběhu pacienta, který utrpěl v důsledku závažné nemoci poruchu paměti, například Duhigg popisuje, že zkrátka některé věci, si náš mozek pamatuje aniž bychom si uvědomovali, že si je pamatujeme. Díky tomu je možné, aby člověk, který si není schopen vybavit, co měl před několika málo okamžiky ke snídani, dokázal bez problémů najít cestu domů z procházky nebo se po domácnosti bez problémů orientoval. Jedná se o silné svědectví toho, že naše vědomá zkušenost nemusí být pro naše přežití tak zásadní, jak by se mohlo zdát.

1 22.02.2021

Kniha je první z trilogie románové kroniky ztraceného hornického města Karwiná. Jak autorka uvádí v doslovu, předlohou pro její knihu jí byla nikoliv dnešní Karviná (tehdejší Fryštát), ale dnes již skutečně ztracená obec-městys, ze které nezůstalo nic jiného než jen ten šikmý kostel.

Autorka popisuje pohnutou historii Karwiné v letech 1894 až 1921 na neméně pohnutých osudech hlavních postav – Barbory, Ludwika, Julky, Barky a dalších. Jejich životy se vzájemně proplétají a dohromady je spojují jejich kořeny k této oblasti.

V knize je barvitě popsán nelehký a tvrdý život havířů. Líčení podmínek, ve kterých horníci a jejich rodiny žili, jistě každého nutí k zamyšlení nad tím, jak dobře se v porovnání s nimi máme a v jakém luxusu většina z nás dnes žije.

Autorka hezky popisuje, jak málo může stačit ke štěstí. Jak je možné se radovat z maličkostí. Na druhou stranu je ale na některých postavách také zřetelně vidět, že schopnost hledat malé radosti v jinak smutném a těžkém životě rovněž není bezbřehá.

Jako by klíčem k relativně spokojenému životu bylo nechtít toho mnoho a vyhnout se vyšším cílům. A právě to mi přijde skutečně depresivní. Postavy v knize zkrátka nemají čas na přemýšlení o tom, jestli má smysl to, co dělají a přemítat o tom, zda by raději nedělali něco jiného. Nezbývá jim, než přijmout, že tak to zkrátka je. V momentě, kdy si dovolí se ve svých představách či snech trochu odvázat, realita je zpravidla dostihne a pevně stáhne zpátky na zem. Nebo v jejich případě možná spíš pod zem (jsou to havíři, no ne?).

Bez ohledu na to, že mi celkově kniha přijde spíše smutná, Šikmý kostel mohu k přečtení komukoliv rozhodně doporučit. Věřím, že každý v této knize nalezne, co potřebuje. Kromě toho, napsaná je kvalitně a velmi čtivě.

12 20.02.2021

S ohledem na to, že původní autor Milénia Stieg Larsson zemřel po sepsání prvních tří dílů (a před vydáním jakéhokoliv z nich!), byla jsem k tomuto pokračování, které napsal jiný autor zprvu skeptická a pár let jsem odolávala. Milénium – původní trilogie si mě však naprosto získala a žádnou lepší severskou krimi jsem již nenašla (i když Kaštánek od Sørena Sveistrupa je v těsném závěsu). Po hlavních postavách (především po Lisbeth) se mi tudíž začalo stýskat, takže jsem si o knihu nakonec řekla k Vánocům a jsem opravdu ráda.

Přestože David Lagercrantz není Stieg Larsson (jak by také mohl, že?), bylo zjevné, že chování jednotlivých postav opravdu pečlivě studoval, aby cokoliv, co v rámci jím sepsaného pokračování udělají, působilo důvěryhodně. Musím říct, že mě rozhodně přesvědčil o tom, že postavy Lisbeth ani „zasranýho Kalle Blomkvista“ nezemřely spolu s Larssonem.

8 18.02.2021

Bad Blood (v češtině vyšlo pod názvem Zlá krev) je další z řady knih popisující skutečné události velmi čtivou formou. Příběh společnosti Theranos a Elizabeth Holmes je jako vystřižený ze scénáře hollywoodského trháku. Popisované skutečnosti jsou opravdu velmi těžko uvěřitelné, ale přesto k nim doopravdy došlo.

Elizabeth Holmes měla na počátku pravděpodobně skutečně vznešený cíl pomoci světu tím, že vytvoří inovativní řešení na provádění krevních testů pouze z jedné kapky krve. Na to konto ukončila své studium na Standfordu a založila Theranos. Nicméně hned od začátku se začalo ukazovat, že nápad je jedna věc, ale samotná proveditelnost řešení, je věc druhá. Elizabeth Holmes se ale nehodlala vzdát. To je v pořádku. Ostatně, proč ne. Nicméně Holmes se nejspíš nechala svojí vizí unést do té míry, že už si sama sebe představovala jako by skutečně uspěla. Ještě dřív, než se tak skutečně stalo. Bez ohledu na to, že prakticky nic z toho, o co se snažila nefungovalo jak mělo, se dále tvářila, že společnost má co nabídnout. Z Elizabeth Holmes a Theranosu se stal miláček Silicon Valley. Co na tom, že neměli žádný skutečný produkt. Všichni chtěli být součástí. Investoři, známé osobnosti, právníci a média.

12.02.2021

Homo deus je kniha s velmi širokým záběrem a úžasným způsobem kombinující poznatky z historie, filozofie, psychologie, sociologie, ekonomie, politologie, biologie, fyziky, religionistiky a informatiky.

Autor například vysvětluje, jakým způsobem souvisela zemědělská revoluce se vznikem tradičních teistických náboženství a jaký vliv měla na uvažování člověka. Na základě těchto poznatků Harari vysvětluje, jak v návaznosti na pokrok lidstva, který přinesla průmyslová revoluce, došlo k všeobecnému odklonu od Boha a jakým způsobem jeho místo zaujal člověk sám. Člověk jako nejvyšší autorita v době humanismu nahradil tradiční teistická náboženství podobným způsobem, jakým Bůh v minulosti umlčel všechny živé organismy, které ke člověku promlouvaly stejným způsobem jako člověk k nim (animismus) nebo jiná pohanská náboženství. Humanismus je proto dle autora náboženství stejně, jako je náboženstvím křesťanství nebo judaismus.

Stejně tak se ukazuje, že lidské já, tedy individuum, netvoří pouze jeden hlas, ale ve skutečnosti je změtí vzájemně si odporujících hlasů, které mají původ opět v biochemických impulzech ve dvou mozkových hemisférách. Taková a další vědecká zjištění podkopávají samotné ideály humanismu, které staví na jedinečnosti člověka jako svobodně se rozhodující bytosti. Stejným způsobem, jako v minulosti humanismus na základě nového poznání nahradil teistická náboženství, má i humanismus být nahrazen novým náboženstvím, resp. systémem, který bude lepším a věrnějším způsobem reagovat na nové poznatky a možnosti. Příklady takových nových náboženství může být techno-humanismus nebo dataismus.

Homo deus je skutečně fascinující čtení od začátku až do konce. Často jsem musel knihu odkládat, abych jednotlivé myšlenky zvládl vstřebat. Přesto se mi jistě všechno zpracovat nepodařilo. Při čtení bylo totiž velmi snadné nechat se zahltit množstvím různých postřehů, hypotéz a zcela výjimečných meziborových propojení.

4 10.02.2021

Blink (v českém překladu vyšlo jako Mžik) je kniha o myšlení bez přemýšlení. Výraz intuice zde nejspíš poslouží jako nejlepší označení toho, o čem Gladwell píše ve své knize. Moji pozornost upoutala zejména možnost nahlédnout za oponu toho, co se děje v těch dvou vteřinách, kdy spatřím knihu, zaujme mne a následně si ji zakoupím, přečtu – a jak tomu tak většinou následně je – jsem z ní nakonec nadšený.

Nemohl jsem si pomoct, než přemýšlet o tom, jakým způsobem se Blink vztahuje ke knize Myšlení rychlé a pomalé. Přesto, že jsem druhou uvedenou knihu dosud nečetl, měl jsem za to, že toto téma je více méně totéž, o čem psal Daniel Kahneman ve své knize. Je zajímavé, že Gladwellův Blink vznikl dříve.

1 09.02.2021

Antifragile (v češtině Antifragilita) je druhá kniha, kterou jsem přečetl od Nassima Taleba. Knihy ze série Incerto jsem nezačal číst chronologicky, jak byly napsané. Ne že by to nějak vadilo, ostatně jak Taleb sám při několika příležitostech poukázal, jeho knihy jsou poskládané fraktálně. Jednotlivé části tak není třeba číst chronologicky po sobě. Nejen, že jsem si už na Talebův styl dostatečně zvykl, ale naopak mi nyní připadá i celkem zábavný. Jakkoliv se může zdát, že Taleb je namyšlený a arogantní, věřím tomu, že tímto způsobem není možné obsáhnout celou jeho osobnost. Viděl jsem s ním různé rozhovory, ve kterých jeho vystupování silně kontrastovalo s očekáváním na základě jeho knih.

Podobně jako u knihy Nasadit vlastní kůži, nelze ani zde jednoduše shrnout obsah knihy v několika málo větách či odstavcích. Naštěstí to není dané tím, že mi uniká nějaké základní pochopení základních myšlenek v knize, ale čistě proto, jak ostatně Taleb sám uvedl, že není jeho záměrem, aby bylo možné knihu tímto způsobem shrnout. S ohledem na to se místo všeobjímajícího souhrnu zaměřím na nějaké klíčové myšlenky, které jsem si z knihy odnesl, a to i přesto, že Antifragilita rozhodně vyžaduje více než jedno přečtení.

Antifragilita je opak fragility či křehkosti (přičemž „robustnost“ je prostřední článek triády fragilní-robustní-antifragilní). Antifragilita je vlastnost hmoty, která může být popsána jako cokoliv, co získává prospěch z neuspořádanosti, volatility a nepředvídatelnosti.

Koncept antifragility může být aplikován v řadě různých oblastí – např. v ekonomii, na zdraví a v medicíně, morální filozofii atd. Taleb dokonce tvrdí, že koncept antifragility není možné uvažovat odděleně od morálky. V tomto ohledu kniha úzce navazuje na knihu Nasadit vlastní kůži, další část Incerta, ve které se autor tomuto tématu věnuje blíže.

08.02.2021

Klasika ze série Úžasná Zeměplocha o upírech, Bábi Zlopočasné a čarodějkách. Raději mám Smrtě nebo Vlahoše von Rosreta, ale Bábi má rozhodně také něco do sebe.

Jako vše, co jsem od sira Terryho četl, i Carpe Jugulum (užívej hrdla) je vtipné a neotřelé. Upíři, kteří si vybudovali odolnost proti předmětům, které by dostaly i hraběte Drákulu na krchov (rozuměj křesťanské symboly a česnek)? Parádní.

Přesto však, někomu, kdo není skalní fanoušek Zeměplochy bych raději doporučil jinou knihu z této série.

4 06.02.2021

K umění si stále snažím najít cestu, a proto pasáže popisující v detailu jednotlivá Leonardova díla pro mne byly poněkud zdlouhavé a náročné. Mnohdy jsem při popisu Leonardových obrazů žasl, co vše je na nich možné ocenit. Rozumím nicméně tomu, že i v případě umění je třeba, jak píše Walter Isaacson v závěru knihy, „začít od podrobností“. To je pro mne vcelku obtížné, protože si obecně všímám spíš celku než konkrétních jednotlivostí. Rčení, že pro les nevidí stromy, je v mém případě celkem trefné. Kniha je ale navzdory uvedenému i tak velmi čtivá a Leonarda si z autorova líčení prostě musíte zamilovat.

Levák, vegetarián a gay, který na přelomu 15. a 16. století procházel ulicemi Florencie, Milána, Říma nebo Amboise v růžové tóze. Je úžasné si představit, že navzdory tomu, nebo možná právě proto, že Leonardo, soudě podle výše uvedeného výčtu vlastností, jistě nevykazoval znaky dobové konformity, dosáhl takového věhlasu. Z Isaacsonova líčení na mne Leonardo působil dojmem Brouka Pytlíka (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Působil na mne dojmem člověka, kterého bych rád poznal.

2 05.02.2021

Kniha do jisté míry vychází z obsahu autorova jiného díla, Homo deus, a to zejména ve věcech takzvané technicko-biologické revoluce a jejích důsledků. Harari se letmo dotýká i vyprázdněného prostoru po ideologii, který stále čeká na zaplnění novým světonázorem lépe reagujícím na realitu současnosti.

V každém případě autor v knize mistrně spojuje jednotlivá témata. Pokud se jimi ale člověk již dříve trochu zabýval, zjistí, že jde vždy z velké části „pouze“ o jakýsi úvod do problematiky. Ostatně to je s ohledem na šíři záběru očekávatelné. Přidanou hodnotou konečně není hloubka analýzy, ale právě šíře záběru, nadhled, komplexnost, souvislosti a čtivost.

4 04.02.2021

Jak název napovídá, téma ekonomických bublin se prolíná skrz celou knihu a tvoří ústřední příběh, na který navazuje vše ostatní. Líbí se mi ale, že přesto, že téma ekonomických bublin představuje relativně úzce vymezenou oblast, záběr knihy je velmi široký a pojednává o celé řadě ekonomických reálií. Od (teorií) hospodářského cyklu, racionality jednání, inflace, monetární politiky, přes pojednání o ekonomických školách (keynesiánství, rakouská škola atd.), historické exkurzy (vznik centrálního bankovnictví), až po konkrétní výhledy, závěry a doporučení. Jednotlivé části jsou dobře poskládané a čtivě napsané, byť bych se obešel bez některých žurnalismů a možná až moc familiérního slohu, ale to je subjektivní otázka stylu.

Hlavní myšlenka, kterou autor v knize rozvíjí, je vliv (nových) peněz na hospodářský cyklus a nafukování bublin. Stroukal argumentuje, že nové peníze nafukují bubliny. Pokud roste poptávka, zpravidla roste i cena, a to nejdříve a nejrychleji tam, kam proudí nové peníze (viz Cantillonův efekt). Lze tak snadno vysvětlit, proč v posledních letech, prakticky od poslední krize v roce 2008, překotně rostou ceny akcií a nemovitostí.

Zásadní sdělení v knize je, že centrální banky a vlády po celém světě si zvykly řešit krize či splasknutí ekonomických bublin jejich dalším přifukováním. Tyto bubliny tak nenechají nikdy úplně splasknout, zcela v souladu s keynesiánskou filozofií permanentní kvazi-bubliny. Otázka je, zda to tak může pokračovat navždy.

4 03.02.2021

Věříte v Boha?

Pokud je Vaše odpověď ANO/NE/NEVÍM, pak je toto kniha pro Vás.

V případě, že jste na výše uvedenou otázku odpověděli „ANO“, možná Vám tato kniha rozšíří obzory a nabídne jiný úhel pohledu. Pokud jste odpověděli „NE“, možná Vám kniha alespoň trochu přiblíží Boha jeho mnohem originálnějším vykreslením, než je to „obvyklé“. Pokud jste odpověděli „NEVÍM“, co můžete ztratit? Možná Vám kniha pomůže najít cestu k jednoznačnější odpovědi.

Přestože se v pozadí knihy odehrává hrozivý příběh jedné malé holčičky, jejím hlavním motivem je velmi specifické pojetí Boha. Zpočátku jsem ke knize byla velmi skeptická, protože autor sám je již od dětství hluboce věřící (rodiče působili jako misionáři v Papui-Nové Guineji prvních 6 let jeho života, otec později pracoval jako pastor). Já naproti tomu, k náboženství jako takovému, příliš pozitivní vztah nemám. Takže jsem přirozeně předpokládala, že mi myšlení autora, a tedy i styl psaní, budou na hony vzdálené. Přesto mi to nakonec nedalo, a knihu jsem si, spolu s dalšími desítkami milionů čtenářů z celého světa, koupila a pustila se do jejího čtení.

8 02.02.2021