Zknihydohlavy komentáře u knih

Na této knize je nepochybně něco… něco. Nemohu sice říct, že bych si ji chtěl přečíst znovu, a čtení jsem si ne tak úplně užíval, ale přesto jsem ji zhltnul na mé poměry vcelku rychle. Možná je to tématem, možná zpracováním. Nejspíš kombinací obého.

Dívat se skrz historii

Hlavní postavy cestují dnešní Evropou, ale Winterberg na soudobou krajinu, která dnes tvoří Německo, Česko, Rakousko, Slovensko, Chorvatsko atd., nazírá stále jako na Rakousko-Uhersko. Říká tomu dívat se skrz historii. Nebo alespoň myslím, že to znamená dívat se skrz historii. Může to ale dost dobře být i něco jiného. V každém případě Winterberg trpí záchvaty historie, kterými trápí nejen svého spolucestujícího, pana Krause, ale i čtenáře.

Kniha je originálním spojením beletristického příběhu a vyprávění o životě postav a historického líčení o dějinách střední Evropy. Přestože mi styl hlavního hrdiny a jeho neustálé senilní opakování (ano, ano, pane Krausi, vy se neumíte dívat skrz historii) celkem lezlo na nervy, musí se nechat, že jsem si zase díky tomu zapamatoval poměrně dost o bitvě u Hradce Králové, která prochází srdcem páně Winterberga. Kromě toho se děj v nemalé míře točí kolem Reichenbergu a tamějšího žároviště, odkud pocházím. Totiž z Reichenbergu (Liberce), ne z žároviště. Možná právě proto pro mne celý příběh byl o to zajímavější.

Budeš trpět, ale náramně si to užiješ

Vlastně mám k této knize poněkud schizofrenní vztah. Na jednu stranu, jak jsem psal výše, mi moc nesedl ten styl. Při čtení jsem tak trochu trpěl. Zvlášť při Winterbergových záchvatech historie.

Na druhou stranu musím ale říct, že na slohu, jakým autor příběh napsal mě něco zaujalo. Nedá se mu upřít kvalita. A originalita. Právě proto se to ve mě pere.

6 22.03.2022

Umberto Eco je v mých očích prototyp intelektuála a člověka s rozhledem. Knihu tvoří série příspěvků autorem prezentovaných v letech 2001–2015 na konferenci La Milanesiana. Nejde proto o souvislé dílo, nicméně Eco se ve svých příspěvcích věnuje tématům jemu blízkým, a možná i pro něj již typickým, které spolu do jisté míry rovněž souvisí (krása a ošklivost, estetika, umění, literatura atd.). Nepřestanu žasnout nad tím, kolik stránek autor dokázal popsat o ohni. Téma pro mne nijak extra zajímavé, v kontextu celé knihy patřilo spíš k těm slabším, přesto se tomuto konkrétnímu příspěvku nedá upřít kvalita. Na rozdíl od mnoha jiných knih, kterým se rovněž nedá upřít ambice, Ecovy příspěvky vykazují i značnou míru „uměleckosti“ (pro nedostatek lepšího pojmu se spokojím s tímto).

My trpaslíci na ramenech obrů, nebo obři na ramenou nás trpaslíků

Eco se v prvním ze svých příspěvků, podle kterého byla pojmenována i celá kniha, věnuje tématu boje nového se starým, inovacím a moderny; a to na pozadí historie, literatury, umění a mytologie. Esej není možné redukovat na jedinou myšlenku, nebo sdělení. Nicméně je možné z kontextu vytrhnout vybrané citace, které dobře poslouží i samy o sobě.

„[…] zároveň ale tím, že stojíme na ramenech obrů nemusíme nutně být vyšší než oni, ale stejně dohlédneme dále.“ Eco tím hezky vyjadřuje velkou pravdu o veškerém pokroku, růstu civilizací a podobně. Jde o kolektivní úsilí a pouze kumulace jeho dílčích částí posouvá celek dále. To platí ve vědě, ale třeba i v umění.

Kolektivní pokrok se nicméně napříč dějinami vyznačoval vždy konfliktem mezi novým a starým. Potřebou jistého vymezení se vůči starému. Paradoxně často pak důsledkem takového jednání bylo navrácení se k ještě staršímu. Jinými slovy, vymezení se „synů“ vůči “otcům“, ale souběžný příklon těchto synů k jejich „dědům“. Autor v tomto dále sleduje od roku 1968 jistý zvrat trendu a konvergenci zájmů „synů“ a „otců“. Dost možná díky moderním technologiím dochází podle autora ke zvrácení trendu vzájemné nekompatibility.

Co je to krása?

Dalším z autorových velmi oblíbených témat je estetika a „krásno“. Ve své eseji sleduje definiční znak krásy, podle kterého je krása cokoliv, co lidé označili za krásné. Sice trochu tautologie, ale funguje to.

Eco popisuje jak mezi znaky toho, co lidé považují za krásné lze napříč dějinami vypozorovat jistý požadavek na proporce, světelnost a ucelenost. Rovněž zde také je možné vnímat vztah mezi tím, co je krásné a dobré. O dobré se zpravidla cítím být ochuzen, pokud je nemám. Naproti tomu, krásné je možné si vychutnat bez ohledu na vlastnictví. Krásu proto Eco spojuje především s nezištným obdivem.

„[…] ti, kdo si myslí, že vše je povoleno, nepatří k těm, kteří se domnívají, že Bůh je mrtev, nýbrž k těm, kteří se domnívají, že Bůh jsou oni.“

Eco v debatě o absolutním a relativním poznamenává, že pokud jsme my součástí absolutního, pak nemůžeme absolutno ani definovat ani poznat. Má to prosím, co dělat s Gödelovými větami o neúplnosti?

Někdy právě nedokonalost dílčích částí dává vzniknout dokonalému celku

Třebaže všechny příspěvky stojí za to, obzvlášť ke mně promlouvala Ecova pojednání o nedokonalostech v umění a o spiknutích a tajemstvích. Jde snad o nejčtivější a nejzajímavější eseje v knize. Autor vtipně rozebírá úspěšná díla, ať už literární (Hrabě Monte Christo) nebo kinematografická (Casablanca) a analyzuje jejich úspěch, který zaznamenaly navzdory některým jejím nedostatkům.

Jednoduše všechny příspěvky v knize jsou zkrátka živná půda pro mozek a je radost je číst. Poslouchat tyto přednášky musel pak být jedinečný zážitek.

2 21.03.2022

„Člověk je tím, čím předstírá být [...]“. Je americký literát naverbovaný do služeb tajné služby USA, aby během druhé světové války v Německu jako hlasatel šířil nacistickou propagandu toho nejhoršího druhu, byť to bylo prostředkem, jak informovat spojence o důležitých událostech, skutečným nacistou, nebo ho tento motiv vyviňuje?

Matka noc je zvláštní kniha věnovaná vážnému tématu k zamyšlení, přesto však k jeho zpracování volí lehký, někdy až groteskní, tón. Jak jsem si přečetl na přebalu knihy, to je podle všeho poznávací znamení děl Kurta Voneguta, Jr. Ústřední otázka, která stojí v samotném jádru knihy, totiž to, zda byl Howard Campbell skutečně vinen a odpovědný za zlo, kterému jeho projevy přispívaly, nabízí, jak to v takových případech bývá, zajímavou sondu do myšlení lidí. Přiznám se, že sám na tuto otázku nejspíš nemám jednoznačný názor. Pravděpodobně bych se přikláněl k tomu, že skutečně to, jací jsme z velké části utváří naše skutečné činy, a to bez ohledu na naše vnitřní přesvědčení, je-li toto přesvědčení v rozporu s těmito činy. Jinými slovy, můžeme vnitřně nesouhlasit s tím, co děláme, ale o tom jací jsme budou ve finále více vypovídat právě naše činy. V případě Howarda Campbella je tato otázka samozřejmě zkomplikovaná tím, že on svým jednáním, poněkud schizofrenně, také přispěl jistému dobru. Pokud bychom chtěli s konečnou platností posoudit morálnost jeho činů, pak bychom museli ve smyslu filozofie utilitarismu nějakým způsobem změřit, zda dobro, kterému přispěl převáží zlo, které způsobil. Pokud je to vůbec možné. Rovněž pokud v našem vnímání spravedlnosti tíhneme spíše ke kategorickým soudům, nemusí toto pro nás vůbec být přijatelné.

Kromě této myšlenky a dále několika zajímavých poznámek, mě ale kniha nijak zvlášť neoslovila. Něco mi tam chybělo.

1 13.02.2022

S knihou od Terryho Pratchetta jsem letos už potřetí zahájil svoji čtenářskou pouť. Tento rok jsem ale na rozdíl od těch předchozích sáhnul po knize mimo jeho Zeměplošskou ságu. Národ nabízí podnětné myšlenky o náboženství a vědě podané formou čtivého příběhu s příměsí Pratchettova vtipu. Nutno říct, že některé motivy, se kterými Pratchett v knize pracuje nejsou nutně tak originální, jak by se mohlo zdát. Tak třeba literární motiv, že delfíni jsou ve skutečnosti bytosti chytřejší než lidé je čtenáři nabízen už ve Stopařově průvodci galaxií. Ne, že by to nějak vadilo. Kniha je i tak rozhodně originální a stojí za to.

Mau (hlavní postava) představuje takový opak Mersaulta z Camusova Cizince. Mau totiž mnoho věcí činí čistě z vnitřního smyslu pro povinnost, přičemž tento rozhodně nepramení z pocitu, že to vyžadují bohové. Rozhodně mu to není jedno. Mau sice zanevřel na bohy, ale přesto, raději spolkl slova, o kterých věděl, že jsou pravdivá, než aby tím ublížil ostatním, pro které bohové stále něco znamenali. („[...] Bohové vás zradili. Když jste je potřebovali, tak tady nebyli. To je všechno a nic víc. Uctívat je teď by znamenalo klečet před tyrany a vrahy.“ [...] To byla slova, které chtěl říci, ale jak se na něj ta žena dívala, raději by si ukousl jazyk, než by je vypustil z úst. Věděl, že by měl pravdu, ale tady a teď to nic neznamenalo.

Pratchett v knize dále nabízí mnoho vnitřních pohnutek hlavního hrdiny na téma božské existence. Kromě toho je ale Národ také o vědomostech předávaných z generace na generaci formou lidové slovesnosti. Různé říkanky, písně a příběhy, které koneckonců často stojí v samotném jádru náboženství, v sobě nesou nějakou moudrost či informaci, a to navzdory tomu, že čase mohou lidé zapomenout, proč. Poté zbyde jen hluboce zakořeněný, nicméně stále velmi užitečný, zvyk. Z vnímání lidí a uvažování o takovém zvyku se vytratí ono „proč“. Představa o správnosti daného jednání ale zůstane.

Kategorické a nekritické přijímání odvěkých pravd nicméně stojí tak trochu v protikladu k otevřenosti mysli potřebné k vědeckému pokroku. Cestou je možná setrvat u toho, co je užitečné a ověřené, ale stejně tak se nepřestávat ptát: „proč?“. Národ v čele s Mauem tak možná částečně i díky jeho bezbožnosti dává vzniknout opravdu otevřené vědecké společnosti. Víc už ale nemám v úmyslu v této krátké recenzi prozradit.

2 13.02.2022

Civilizace od Laurenta Bineta je jednou z knih, po které jsem opakovaně sahal téměř při každé návštěvě knihkupectví a posléze ji opět vracel do regálu. Něco mě na ní lákalo, ale zřejmě ne natolik, abych si ji koupil. Pak jsem to ale jednou zlomil a koupil si ji. Pokud to máte stejně, radím vám, kupte si ji také. Jedná se o zajímavou knihu, ve které autor kombinuje historická data s fikcí. Je to bezva zábava především v tom, že čtenáře to vede k tomu si při čtení doplnit své znalosti z dějepisu, aby dokázal fikci rozpoznat a příběh si naplno vychutnat. Já se z tohoto důvodu ponořil do zběžného studia rodokmenů šlechtických rodů evropských zemí, abych si vytvořil lepší představu o rodinných vazbách mezi Isabelou Portugalskou, Karlovi V., Kateřinou Habsburskou a Janem III. Portugalským. Díky tomu jsem se znovu přesvědčil, že šlechtické doby tehdejší Evropy tvořily v podstatě jednu velkou rodinu.

Stylem líčení v první části (Sága o Freydís Eriksdóttir) mi kniha v mnohém připomíná videa kanálu CivilizationEx na Youtube. Netřeba asi vysvětlovat, ale pokud by vás to přece jen zajímalo, tak si některé z těchto videí pusťte.

Binet v knize mimo jiné popisuje, (1) jak Vikingové objevili Ameriku... a dobrovolně tam zůstali a (2) jak Kryštof Kolumbus (také) objevil Ameriku... a také tam zůstal, leč nedobrovolně. Hlavní část příběhu, byť volně navazuje na části předchozí, představuje příběh inckého vládce Atahualpy, který dopluje do Evropy, kde začne budovat svoji sféru vlivu.

V knize samozřejmě nechybí otázka víry, která byla pro Evropu na přelomu středověku a novověku klíčovým tématem. Očima dnešního čtenáře, který pochází navíc z převážně ateistické země (kterou Česká republika nepochybně je), se vnucování své víry jiným zdá tak... nesmyslné. A o to víc, když různá náboženství ve všech koutech světa popisují více méně totéž, jen k tomu volí jiný soubor mýtů. Přesto však náboženští zélóti často trvají zrovna na tom, aby ostatní věřili právě té jejich verzi a jsou kvůli tomu ochotní válčit a zabíjet. Autorovi se podle mého soudu podařilo velmi pěkně shrnout podstatu křesťanství, židovství a islámu, přičemž jako metodu zvolil pohled cizince – Inky – který pro drobné nuance mezi jednotlivými náboženstvími stěží hledá porozumění (zejména pak, pokud jde o rozdíly mezi katolicismem a protestantstvím). Díky perspektivě cizince tak celkově vyniká absurdita lecčehos v naší evropské historii.

Na pozadí náboženské otázky zvlášť vyniká požadavek na svobodu vyznání jako předpoklad další prosperity. V knize je svoboda vyznání čtenáři prezentována jako klíč k úspěchu. Ve fiktivní historii autora románu, zdá se, lze úspěch Atahualpy spatřovat právě v tom, že toto pochopil jako první. V návaznosti na protestantství působí pak zvlášť poutavě v knize nabídnutých „95 slunečních tezí“. Atahualpa, jako všichni v Incké říši, uctíval Slunce. Na 95 slunečních tezích, přestože jde o fikci, je něco sympatického. Zakotvují pluralitu náboženského vyznání, obsahují mnoho z fyzikalismu a mnohem méně metafor, než nalézáme v tradičních náboženstvích. Nicméně i v případě uctívání Slunce existuje hierarchie. Slunce je nejvyšším božstvem, nejvyšší Inka je jeho synem na Zemi a poté následují všichni ostatní (třebaže jsou také dětmi Slunce). Je zde zvláštní dichotomie. Inkové, jako vyznavači Slunce, v knize nemají problém s tím přijmout, že ostatní mají jinou víru než oni a dost dobře nerozumí oné vyostřené netoleranci mezi ostatními vyznáními – například tomu, proč katoličtí křesťané neuznávají protestanty. Zároveň ale očividně přesto sami cítí potřebu zařadit své sluneční náboženství nad ostatní. Je snad tato potřeba nadřadit svoji víru nad víru ostatních v samém srdci každého náboženství?

5 13.02.2022

Zmatek, absurdita a nesmyslnost

Čím jsem si ale naprosto jistý je to, že Proces zůstává z mé strany nepochopen. Zmatek. Absurdita. Nesmyslnost. To jsou slova, která mi při čtení knihy v hlavě naskakovala. Má snad kniha odrážet zmatek, absurditu a nesmyslnost života? Nevím. V knize se mi skutečně jakýkoli skrytý význam hledá velmi těžko. Možná tam ani není.

Ostatně, proč by nemohla stačit samotná absurdita, a nač pořád hledat nějaký hlubší smysl, že? To nemyslím špatně, naopak, činím toto prohlášení jako někdo, kdo si formát zdánlivých (geniálních) literárních slátanin velice užívá (co takhle Stopařův průvodce galaxií nebo Zeměplocha Terryho Pratchetta?). U Procesu to ale bylo přece jen trochu jiné. Při jeho čtení jsem si onu absurditu neužíval. Naopak mě na tom všem něco docela deptalo.

Metafora…ale na co?

Ve snaze přijít tomu všemu na kloub jsem si od začátku pohrával s myšlenkou, že to je možná celé metafora a odehrává se to jen v hlavě hlavní postavy, prokuristy Josefa K., který možná soudí sám sebe aniž by si připustil, za co. Konečně, mnoho popisovaných výjevů působilo přece jen dost snově (např. „odnos/únos“ mladé uklízečky studentem práv a poslíčkem vyšetřujícího soudce, nebo její výstup při prvním výslechu K., či výslechy, které připomínají klání v blázinci atd.). Děj je celkově vylíčen jako by to byl celé nějaký zlý a absurdní sen. To vše je ale možná jen ona pověstná kafkovina, že by?

Na druhou stranu z textu jsou některé věci naopak velmi zřejmé. Tak třeba filipika proti úředníkům a byrokracii, která se prolíná celým dílem, a také ona absurdita vykresleného soudního procesu jako soukolí, které se hýbe bez jakéhokoli ohledu na ty, kterých se týká.

Čeho, že se vlastně proces týkal? Dobrá otázka. Beru si z toho, že to není vlastně důležité. Slovy jedné z postav „[…] řízení přejde ponenáhlu v rozsudek […]“ tak jako tak.

3 01.01.2022

Knihou Prokrústovo lože od Taleba jsem uzavřel jeho sérii Incerto (o ostatních dílech, které v této sérii vyšly jsem rovněž napsal samostatné příspěvky – viz zde: Zrádná nahodilost, Černá labuť, Antifragilita, Nasadit vlastní kůži).

Krutý Prokrústés a jeho lože dnešní doby

Prokrústovo lože najdeme v řecké mytologii v souvislosti s postavou krutého majitele usedlosti v obci Korydallos v kraji Attika. Prokrústés byl známý tím, že nebohé poutníky unášel do své chýše, pohostil je a nabízel jim nocleh na netradičním lůžku. Chtěl, aby lože mělo pro poutníka dokonalé míry. Měl však vlastní způsob, toho docílit. Kdo byl příliš vysoký, tomu usekl nohy. Kdo byl zase příliš malý, toho do správné velikosti natáhl na skřipci.

Taleb užívá ono nechvalně známé Prokrústovo lože jako metaforu, aby poukázal na to, jak lidé často upravují nesprávnou proměnnou, pokud čelíme neznámému nebo nepoznanému, či se tak neznámé snažíme napasovat do známých škatulek, místo abychom upravili právě tyto škatulky.

01.01.2022

Autor v knize uvádí: „Člověk má vědět vše o hovně a hovno o všem,“ říkávala mi jako malému moje milovaná babička – a toho jsem se tak nějak držel. Tomáš Sedláček je skutečně člověk, který má podle všeho co říct téměř ke všemu. V předmluvě na toto naráží i Michael Žantovský, když píše, že „expert je člověk, který ví čím dál víc o čím dál méně věcech, až ví nakonec úplně všechno úplně o ničem“ a dále navazuje, že v takovém případě je Tomáš Sedláček opakem experta. V tom dobrém slova smyslu.

S tím souhlasím. Tomáše Sedláčka vnímám jako renesančního člověka. A stejně jako on také rád strkám nos do různých oblastí lidského vědění a umu (jak Sedláček rovněž uvádí na str. 298) aniž bych byl v jakékoli z nich odborníkem. Ke vzdělávání a přemýšlení mě stejně jako jeho vede osobní zájem. Rád se zaobírám i stejnými tématy či oblastmi – fyzikou, filozofií, literaturou, digitalizací atd.

Sourodě nesourodá sbírka sloupků

Jde o druhou knihu ze série Druhá derivace touhy, kterou tvoří sbírka příspěvků na nejrůznější témata, které autor za posledních deset let postupně publikoval v Hospodářských novinách. Tyto zahrnují jak „přízemnější“ komentáře politických a ekonomických reálií, tak „vznosná“, a od každodenního života více vzdálená, filozofická zamyšlení. Formátem jednotlivé příspěvky odpovídaly krátkým sloupkům, a proto je i tato kniha tvořena sérií dvoustránkových útvarů edičně seřazených do různých tematických celků. Podtitul („Na prahu digitální teologie“) této knihy dále naznačuje, že jednotícím tématem je primárně digitalizace a její dopady na společnost. Přesto však jde předně o samostatné příspěvky, které na sebe pouze volně navazují tématy, kterému jsou věnované, nicméně v kontextu knihy nepředstavují jediný souvislý text. Kniha proto není ve svém celku tolik čtivá jako třeba autorova dřívější Ekonomie dobra a zla.

01.01.2022

Jen vzpomínky na minulost

Autor popisuje z pohledu hlavního hrdiny jeho vzpomínky na minulost a jak zdůrazňuje, nenabízí žádnou její rekonstrukci. Jedná se o vzpomínky anglického muže (nejprve devatenáctiletého mladíka) na milostný příběh se starší ženou (čtyřicet osm let), který formuje ten jeho „jediný příběh“, a který se tak nějak prolíná celým životem hlavního hrdiny. Jediný příběh má každý z nás. Jde o ten „jediný“ příběh v našem životě, který má skutečně smysl. Jen jediný. Za celý život.

Entropie lásky

Přestože jde ve své podstatě o romantický příběh, není na něm mnoho romantického. Barnes v knize popisuje mimo jiné entropii lásky. Zde uspíšenou alkoholismem. Přesto, že se děj odehrává na pozadí celého života hlavního hrdiny, jeho kousky jsou poskládané tak, že čtenář tento rozklad vnímá takřka v přímém přenosu.

Jak autor v knize uvádí, není to jako ve francouzských románech, kdy starší dáma vyučuje mladšího muže „umění lásky“, oh la la. Ve vztahu hlavních postav ani v nich samých, jak opět uvádí autor, byste nic francouzského nenašli.

4 01.01.2022

Na tuto knihu jsem se těšil, protože na Goodreads získala ocenění (jedné z) nejlepších knih roku 2020. Teoreticky má všechno, co by podle mě taková kniha měla mít, aby mě zaujala – odkazy na kvantovou fyziku a teorii strun, filozofické úvahy i odkazy na slavné myslitele. Ale stejně tomu tak nějak něco chybělo. Byly chvíle, kdy jsem knihu hltal v napjatém očekávání, co přijde dál, ale bohužel většinu času to bylo jen očekávání konce. Vlastně ani nevím proč.

Kvantová (tak trochu) blbost

Vím, že je to fikce, nicméně jsem si nemohl pomoct než přemýšlet, jak je možné, že se Nora přenáší do alternativních životů aniž by okamžitě rovněž poznala všechny informace ohledně tohoto života, stejným způsobem, jak se mění její tělesná skladba oproti jejímu základnímu životu. Trochu mi vadilo, že podstatnou část knihy tvoří to, že Nora zjišťuje, co se v každém novém životě děje. V knize bylo skutečně několik pasáží, které mi připadaly přitažené za vlasy. Například to, že „věda nám říká, že šedá zóna mezi životem a smrtí je tajemné místo“ a že existuje jediný bod, ve kterém nejsme tím či oním. Přijde mi to pochybné a také tak trochu jako BS. Nejsem odborník v této oblasti a doufám, že si autor udělal rešerši, ale nemohu se ubránit dojmu, že ve skutečnosti žádná šedá zóna ani tajemné místo neexistuje.

Navíc je také něco divného na tom, že postavy v knize odhalují, co se jim vlastně děje (cestování mezi paralelními vesmíry), přičemž používají pouze svůj rozum a pozorují realitu zevnitř. Nemyslím si, že je někdy možné zcela pochopit smysl systému a zároveň být jeho součástí. Ale když se nad tím znovu zamyslím, asi je to tak nějak v pořádku, protože postavy v knize jenom tušily, co se děje, a zároveň si neuvědomovaly celý mechanismus fungování.

Abych to shrnul, je mi líto, že to musím říct, ale tahle kniha mě opravdu moc nenadchla. Možná byla má očekávání příliš vysoká.

6 01.01.2022

Uf. Dopisy psané stoikem mi daly pořádně zabrat. Četl jsem je téměř rok. Navzdory tomu, že kniha je skutečně relativně čtivá, není to nic, co by se dalo přečíst jedním dechem. Alespoň já musel knihu po přečtení několika dopisů/kapitol vždy odložit. Trochu mi vadil pedantský styl, se kterým jsou jednotlivé dopisy psané. Kolikrát jsem si říkal, že Lucilius, kterému byly adresované, musel ve svých dopisech Senekovi, s trochou nadsázky, nutně alespoň jednou utrousit: „Přestaň mě školit, staříku“.

Tisíce let staré, stále aktuální

Je fascinující si uvědomit, že Seneka psal své dopisy téměř dva tisíce let zpátky a přesto jsou svým obsahem dnes stále aktuální. Také je zajímavé vidět, že spousta knih, které dnes slaví úspěch, jsou ve skutečnosti tytéž myšlenky, které Seneka sděloval svému příteli, jen zabalené v novém kabátě. Je to zvláštní paradox. Navzdory veškerému pokroku dnešního světa, který je nepopiratelný, zároveň jako bychom se zároveň v některých věcech zase tolik neposunuli. To nemyslím zle. Naopak, zdá se, že to, o čem psal před dvěma tisíci lety římský mudrc, je použitelné i v dnešním životě. Tomu říkám nadčasovost.

Strach, smrt a ctnost. Nadčasová témata

Téma strachu, smrti, ctnosti a obecně dobrého života tvoří jádro dopisů. Seneka často polemizuje, ale v mnohém i souhlasí, s dílem konkurenčních epikurejců. Tak například pokud jde o peníze a bohatství, Seneka odkazuje na Epikúrovo „[…] chceš-li být bohatší, netřeba víc peněz, ale méně chtivosti.“ (nebo dále Antipatrosovo „[…] chudoba není totiž to, co má v držení málo věcí, ale co mnoho věcí v držení nemá, proto nemá jméno podle toho, že má, ale podle toho, že jí chybí“). To je zcela v souladu s tím, co na dané téma dále uvádí Seneka. Ten radí bohatstvím pohrdat. Ostatně Seneka radí pohrdat kde čím. Životem i smrtí. Dovolím si tvrdit, že to není myšleno tak, že snad není dobré si života nebo bohatství vážit nebo o ně usilovat, ale spíš snad na nich jen přehnaně nelpět. Za vše hovoří Senekova rada odebrat se každý den ke spánku s tím, že se ráno už nemusím probudit. Pakliže se probudím, vše co se stane dále už může být jen dobré. Pravda, je to docela extrém, ale něco na tom přeci jen bude. Zároveň to neznamená, že Seneka snad uznává hedonistický způsob života. Naopak, proti němu tvrdě vystupuje. Místo toho radí usilovat o moudrost, ne o bohatství, tělesné či duševní rozkoše a ctižádost. Právě moudrost staví Seneka v pomyslném žebříčku hodnot nejvýše. Alespoň tak se mi to zdálo, byť přiznávám, že vleklá pojednání o jediném dobru a podrobné kategorizaci všeho možného jsem do hloubky nestudoval.

5 01.01.2022

Na doporučení kamaráda jsem si tuto nejnovější knihu od Josefa Formánka přečetl (jinou jsem od něj zatím nečetl). Zhruba první čtvrtina mi stylem a obsahem připadala, jako by ji napsal Charles Bukowski (kterého zrovna nemusím). A nebyla to nejspíš náhoda, protože Bukowski je podle všeho jeden z autorových vzorů a několikrát jej v knize zmiňuje.

Autorovo nalezení Boha

No naštěstí pro mě, zbytek knihy už Bukowského nepřipomínal (možná zase spíš Eat, pray, love, ale tím si nejsem jistý, protože tu jsem nečetl). Vzato kolem a kolem, Kniha o tichu je zajímavé dílo, které nabízí mnoho podnětů k zamyšlení. Josef Formánek popisuje střípky ze svého života a nabízí čtenáři své vnitřní pocity a přesvědčení, která se týkají jeho (asi vcelku) nově nalezené víry v Boha. V důsledku toho je kniha docela ezoterická a spirituální. Na můj vkus možná až příliš, ale zase musím uznat, že autor své myšlenky nebo názory ohledně víry nikomu necpe. Předně popisuje své spojení s Bohem tak, že jej nevidíme, ale cítíme. Je to jako s matematickou funkcí f(x), kterou můžeme sledovat i přesto, že (x), tedy to, z čeho je funkce odvozená, nám zůstává skryté. Z projevu autora pak také vyplývá jeho pojetí Boha jako něčeho vyššího, nepoznaného a nepochopitelného; něčeho, co nás přesahuje. Netrvá ani vždy na označování toho nečeho jen jako Boha a na mnoha místech užívá například označení „Stvořitel“, „Vesmír“, „Universum“ nebo „Alfa Omega“. Zřejmý je také autorův otevřený postoj k ostatním náboženstvím, v jejichž středu je beztak ten stejný Bůh, byť se může nazývat různě (vedou k němu různé cesty). Stejně tak se autor na několika místech v knize hlásí k myšlence, že Bůh je ve skutečnosti v každém z nás jednoduše proto, že Bůh je součástí světa, ve kterém žijeme (nepsal tohle původně Komenský?). Právě díky těmto neagresivním názorům nabízí kniha navzdory svému spirituálnímu a náboženskému kabátu celkem nerušivým způsobem podnět k zamyšlení o životě bez ohledu na náboženství.

3 01.01.2022

Obraz Belle Époque

Bez přehánění mohu říct, že Muž v červeném kabátě rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos četl. Mám rovněž takový pocit, že Julian Barnes se zařadí mezi moje oblíbené autory. Možná. Čas ukáže. V každém případě jde o kvalitní dílo a kniha má úroveň a styl. No jo, Odeonka (z podcastu Knižního klubu také už vím, že „Odeonky“ jsou známkou kvality; no tato každopádně). Autor kombinuje biografické líčené s historickým výkladem a na pozadí příběhů skutečných postav opravdu črtá obraz Belle Époque jak se uvádí na přebalu knihy. Belle Époque je doba plná umění, stylu, soubojů a pokroku (mimo jiné v medicíně, a to navzdory tehdy stále přetrvávajícímu přesvědčení, že gentleman má ruce vždy čisté a proto si je nemusí mýt, dokonce ani pokud je daný gentleman lékař a chystá se k operaci). Kromě toho jde také o dobu plnou nacionalismu, estétů a dandyů. Musím říct, že jsem si čtení opravdu užíval.

Nepravděpodobná trojice

Ústřední „postavy“ tvoří nepravděpodobná trojice, jak ji autor nazývá, která vyráží na nákupy do Londýna. Jde o knížete Edmonda de Polignaca (zlatokopa – „je zvláštní, že se používá výhradně slovo zlatokopka, a sice pro ženy, které se pověsí na muže, aby v rámci ekonomické mobility stoupaly vzhůru. Největšími zlatokopy Belle Époque však beze sporu byli angličtí a francouzští muži šlechtického původu, kteří si brali americké dědičky, aby zresuscitovali svou pokrevní linii, vzpružili v sobě pocit privilegovanosti a vylepšili stav konta“ – a skladatele), hraběte Montesquiou (dandyho a spisovatele) a Samuela Pozziho (lékaře a svůdníka). Autor na obrazech z života zmíněných mužů, v nichž vystupuje celá řada dalších významný osobností (Oscar Wilde, Sarah Bernhardtová, Marcel Proust a další), čtenáře provádí dobou, která zpětně dostane onu „blyštivou obchodní značku“. Baví čtenáře popisem pragmatických Angličanů a emotivních Francouzů (v milostných vztazích je tomu však naopak!). Barnes věrným způsobem čtenáři servíruje události a klepy podložené dobovými zdroji, stejně jako výčet skutečností, které se už nikdy nedozvíme. Nebojím se zde nešetřit chválou a tuto knihu skutečně všem doporučit.

4 01.01.2022

Lhostejnost nebo beznaděj? Nebo obojí?

Při čtení mi vlastně od samého začátku v hlavě naskakovala slova jako „lhostejnost“ nebo „beznaděj“. Hlavně při líčení vnitřních pocitů a pohnutek hlavního hrdiny v souvislosti s úmrtím a pohřbem jeho matky. Možná lhostejnost není to správné slovo, ale něco je na tom celém jaksi zvláštní. Jde o onu nezúčastněnost při pozorování událostí v Mersaultově životě, a to nejen ve vztahu ke smrti jeho matky. Věci se zkrátka dějí. Nic víc.

Celkově zajímavé je pozorovat Mersaultovo fungování ve společnosti, které je líčeno skrz bezprostřednost jeho cítění. Jako by se zdálo, že jsou mu události, které se kolem něj dějí lhostejné. Pravděpodobně tomu tak ale není. Na několika místech je možné pozorovat pohnutí hlavního hrdiny, tu s ohledem na to, co řekl, nebo s ohledem na reakci osoby, se kterou přišel do styku.

3 01.01.2022

Ne všechno je náhodné, ale rozhodně je to mnohem více náhodné, než si myslíme

Ve druhém vydání knihy autor provedl několik oprav a také několik poznámek, aby upřesnil, že základním poselstvím knihy Fooled by Randomness nebylo, že všechno je nahodilé, ale spíše to, že svět sice není celý náhodný, ale přesto je mnohem náhodnější, než si obvykle myslíme. V jedné části knihy, kterou sám autor označil za nejméně originální, Taleb shrnuje, k jakým předsudkům jsme my, lidé, náchylní. Z toho pak vychází jedna z hlavních premis prezentovaných v knize – naše emoce a vrozená lidská přirozenost nás vedou k tomu nechat se zmást nahodilostí. Kvůli tomu nikdy nebudeme schopni jednat zcela racionálně, což také opravdu není něco tak žádoucího. Kdybychom byli zcela racionální, pravděpodobně bychom nebyli schopni efektivně činit žádná rozhodnutí a následně ani přežít. Jak říká autor, nebyli jsme stvořeni k tomu, abychom porozuměli světu, ale spíše k tomu, abychom unikali nebezpečí a rozmnožovali se. Naše předpoklady nechat se zmást nahodilostí jsou však v pořádku, dokud si je uvědomujeme. Nebo alespoň dokud se nenecháme zaslepit vlastní nadutostí. Historie však ukazuje, že to vůbec není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Taleb představuje řadu postav, skutečných i fiktivních, které vybouchly (zkrachovaly) právě kvůli zaslepenosti vůči roli, kterou v našich životech hraje náhoda.

Je asi pravda, že lidé, včetně mě, mají tendenci přičítat své úspěchy určitým schopnostem, zatímco neúspěchy spíše smůle. Možná by z toho všeho mělo vyplynout poselství, abychom si přestali něco nalhávat a začali si připouštět, že náhoda hraje v našich životech mnohem větší roli. (Další vynikající knihou na toto téma je Outliers od Malcolma Gladwella).

Když Nietzsche plakal je beletristické dílo, ve kterém jeho autor kombinuje fikci se skutečností. Autorem je Irvin D. Yalom, dle přebalu knihy, emeritní profesor psychiatrie na Stanfordu. V knize pracuje se skutečnými historickými postavami (dr. Breuer a prof. Nietzsche), kolem kterých vytváří fiktivní příběh a nechává je spolu položit základy dnešní psychoterapie (a ano, Freud je tam také).

Kniha je zajímavá v tom, že nabízí zajímavou syntézu životopisných prvků s filozofií Friedricha Nietzscheho a to vše je zabaleno do čtivého příběhu. Musím se přiznat, že kniha ve mne zanechala silný dojem a tak trochu mě přivedla k tomu, abych přehodnotil svůj pohled na psychoterapii.

Každý si z knihy nepochybně odnese, či zapamatuje, něco jiného. Na mně ale obzvlášť zapůsobila skutečnost, která z příběhu vyplývá, a sice, že stěží bychom hledali člověka, který je zcela normální. Jinými slovy, pokud jde o psychiku člověka, každý se nejspíš potýkáme se svými vlastními démony. Autor sugestivně vystavěl příběh, ve kterém dva hlavní hrdinové vystupují zároveň jako lékař i pacient. Jejich rozhovory jsou poutavé a chytře zapracovávají myšlenky z díla Nietzscheho (alespoň pokud mohu soudit podle toho mála, co z jeho díla znám – staň se sám sebou, věčný návrat).

3 03.10.2021

Tuto legendární knihu od Douglase Adamse jsem četl už dříve, ale musím přiznat, že až její skvělé audio zpracování namluvené Vojtou Dykem mě přivedlo k tomu ji náležitě ocenit. Při poslechu (čtení) si člověk říká, že je to opravdu pořádná ptákovina. A taky, že ano. Ale geniální. Tak třeba odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbecvstoupila dnes již do všeobecného povědomí. Snad jen tu skutečnou otázku jsme pořád ještě nedovedli zformulovat.

Kniha je nabitá vtipnými hláškami, které v lecčems připomínají styl Tarryho Pratchetta (nebo možná pratchettovský styl připomíná Douglase Adamse?). Už jen to samo o sobě z knihy dělá slušný materiál. Tak třeba „[…] Někdo tu zřejmě byl děsně neschopný a L. Prosser se modlil, aby to nebyl on.“ Právě takové hlody často způsobí, že vám vyhrknou ze smíchu slzy, docela jako když pět divokých maelströmů událostí zavířilo v splašených poryvech blázniviny a vyvrhlo chodník.

Takže mám pro vás ohromně inteligentní a zajímavej návrh! […] Buď se všichni vzdáte a necháte se trochu zmlátit […] nebo si přečtete Stopařova průvodce galaxií. Veškerý odpor je zbytečný. A pamatujte, NEPROPADEJTE PANICE.

7 11.09.2021

„OMG, ty jsi přečetl tu celou knížku zhruba za 20 minut?“ Zeptala se A. „Já ji četla asi týden, dovolila jsem si vždy jen několik stránek daně, abych si ji mohla vychutnat co nejdéle.“

„Ale ano, myslím, že tato kniha je jako dort. Dort také sníš najednou a ne jen po jednom soustu každý den v týdnu,“ odpověděl jsem v domnění, že to bude přesně to, co by pravděpodobně řekl Krtek (pozn. Mole).

Ale vážně. Tato kniha je výjimečná. Je to umělecké dílo. Je tak plná něhy a lásky, že nutně musí při čtení každého zahřát u srdce.

Myslím, že je to právě kombinace rukopisného fontu, obrázků, pravdy a vtipu, díky čemuž je kniha tak výjimečná. Chtěl bych poukázat na některé citáty, které jsem považoval za zvláště pozoruhodné, ale obávám se, že bez zbývajících prvků by to ztratilo část svého kouzla a nefungovalo tak, jak by mělo. A proto žádné citáty uvádět nebudu.

Místo toho návrh. Přečtěte si tuto knihu.

9 15.08.2021

Protože jsem od Gladwella četl už tři různé knihy, věděl jsem, že v knize David a Goliáš mohu očekávat další výjimečný příběh a velmi zajímavé téma. Nemýlil jsem se. Gladwell se pouští do konceptu boje s obry a tvrdí, že zdánlivá výhoda nemusí být vždy tak jednoznačná, a stejně tak to, co obvykle považujeme za nevýhodu, se může ukázat být právě tím, co převáží pomyslné misky vah ve prospěch takto znevýhodněné strany. Sotva existuje známější příběh o boji s obry než David a Goliáš. Gladwellův modus operandi spočívá v tom, že čtenáři předloží nějaká zdánlivě nezpochybnitelná fakta nebo alespoň něco, co je jako takové obecně přijímáno, a pak je obrátí naruby tím, že ukáže, že věci obvykle nejsou takové, jaké se zdají být. David a Goliáš se v tom nijak nelišil a pro ty, kdo jsou alespoň trochu obeznámeni s jinými Gladwellovými díly, by to také nemělo být překvapivé.

04.07.2021

Byl jsem na několika přednáškách Petra Kulhánka v pražském Planetáriu a přečetl od něj jeho předchozí knihu „Jak vznikal svět“. Když jsem proto v knihkupectví uviděl tuto jeho novou knihu, bez váhání jsem po ní sáhnul. A to i přesto, že neutrina mě nezajímají tolik, jako téma Kulhánkovy předchozí knihy.

Kniha je místy poměrně technická, přesto, že jde stále o populárně naučnou knihu určenou především laické veřejnosti. S ohledem na téma, které mě osobně nemotivuje natolik, abych věnoval větší úsilí pochopení techničtějších pasáží, jsem z knihy nedokázal nejspíš vytěžit maximum. Toto je důvod nižšího hodnocení, byť přiznávám, že to není tak úplně férový přístup. Nicméně každé hodnocení je subjektivní. Čtenář této recenze (pokud se takový najde), nechť laskavě toto vezme v úvahu, pokud by se snad na jejím základě rozhodoval, zda si knihu přečte.

Petr Kulhánek prokládá výklad o neutrinech osobními (více či méně) vtipnými historkami a svými postřehy a povzdechy o světě. Kniha je jinak psána srozumitelně a čtivě. Čtenáři je vcelku přístupnou formou podáno jakési shrnutí stavu poznání v této oblasti fyzikálního bádání.

Výzkum neutrin – těchto „malých elektronů“ – je podle všeho ve fyzikálních kruzích populární a slibné odvětví. Obzvlášť velký potenciál vnímám ve vztahu k neutrinové komunikaci. Signál, který není v podstatě ovlivněn žádnými hmotnými překážkami či elektromagnetickým zářením? To zní jako budoucnost.

2 29.06.2021