zlovlk komentáře u knih

Fantasy se smyslem pro humor. Nebo lépe řečeno se smyslem pro vtip - pro hravost, vytříbenost a vychytralost, která spíše potěší než vyloženě rozesměje.

Pokud se dokážete naladit na notu Scotta Lynche (a tím pádem i Lockeho Lamory), čeká vás rychlá jízda po divoké řece s knihou v ruce. Občas vyjeknete radostí, když vás rozhoupou peřeje bryskních dialogů, jindy se zase bude smát sami sobě, protože vás proud strhne úplně jinými cestami, než jste čekali.

Román v něčem dýchá elegantním 19. stoletím (dobou, kdy se ještě umělo psát), byť prostředí přístavního města plného kanálů, jak staré vejce zasmrádlých čtvrtí, čvachtavých doků, skladišť, kupeckých paláců i honosných sídel šlechty je samo o sobě spíše renesanční. Rozhodně ale výborně zvolené i popsané! Vždyť kde jinde by se mohly splétat tak důmyslné šlahouny lstí, podvodů a zlodějských eskapád?

Lži Lockeho Lamory mají své chyby nejsou v žádném případě stoprocentním dílem - jsou prostě jen knížkou stejně okouzlující a sympatickou jako taškář Locke sám. Nelze jinak než udělit pět nebeských tělísek.

Těším se na další díly série a doufám, že nebudou naplněny hrůzné zvěsti o zprzně- chci říci zfilmování.

8 27.05.2011

Šílená kniha. Miliony, triliony a bambiliony různých aluzí, iluzí, hrátek, lyrických pšouků, všelijakých efemérností i věčných pravd, šklebivých vtipů, jedovatých pilulek, hořkých plivanců, bizarních bajek, lživých alegorií, zvrhlých symbolů... a samozřejmě seznamů!

Cože to má být? Nejspíše nějaké vyrovnávání s vlastním otcem a esencí otcovství jako takovou. Možná s autoritou obecněji. Možná s něčím, co nás přesahuje. Ale kdoví jestli. Ono nás to totiž přesahuje, ale je to dětinské a oplzlé.

Několik desítek stran tvoří vložená Příručka pro syny. A kdo by neměl rád příručky? Tento vzrušující žánr zabaví nešťastníka čtenáře po několik desítek stran, potom se opět přetaví do nových podivností. Mluví vůbec hrdinové knihy? Začtete se do dialogu a najednou zjistíte, že se prokousáváte dadaisticko-surrealistickou básní.

Pokud je ve vás byť jen malinký střípek staromileckého suchopára, kniha vás zděsí. U Mrtvého otce je třeba zapomenout na všechno, co víte o fabuli, postavách, řeči a podobných nesmyslech - tohle je prostě proud koncentrované kyseliny experimentičné. Proud, jež rozleptává všechna pravidla. Alespoň, že je to (stále ještě) napsáno zleva doprava...

7 27.04.2011

Když se ohlížím za tou snůškou knížek od Murakamiho, které jsem přečetl, připadne mi, že tahle utkvěla v zlovlčí paměti nejsolidněji. Což pro ni znamená asi něco velmi lichotivého.

Celou dobu jsem nedůvěřivě čekal, jak a jestli se ty dvě na první pohled naprosto nesouvisející dějové linie, spojené hlavní postavou, protnou nebo navzájem osvětlí.

Dystopické podzemní Tokio, šmrcnuté občas hodně bizarními průniky nadpřirozených, hororově pohádkových jevů; a proti tomu záhadné bezčasí města plného ztřeštěných, přesto však uvěřitelných pravidel. Nic není dovyřčeno do konce, svoboda interpretace řádí jako urvaná z řetězu - a stejně jako by v tom bylo cítit nějaký hluboký záměr. Možná je to všechno mýdlová bublina, ale pokud ano, pak jsou autorovy schopnosti ještě obdivuhodnější. Spíše se ale kloním k tomu, že Murakami je postmoderní upír sající krev přímo z tepny reality.

Nakonec to do sebe zaklaplo velmi pěkně, i když jinak, než jsem předpokládal. Oproti většině jiných děl tohoto ztřeštěného Japonce jsem měl u Konce světa nejsilnější pocit ukončenosti. Pokud tedy lze smísit pojmy "konec" a "nekonečno". Mám dojem, že u Murakamiho to možné je.

17 16.04.2011

Základní myšlenka téhle povídky patří mezi ty skvostnější. Velmi zdárně se trefuje do všelidské vlastnosti lísat se pouze k tomu, z koho by se mohly jako z příslovečného otřesného oslíčka sypat nějaké ty výhody.

Zpracování Kuličky je standardní, nijak nevybočuje z toho, co by člověk v tomhle literárním časoprostoru očekával. Narozdíl od některých jiných kousků ve mně ale text samotný, když pominu hlavní myšlenku, nic nezanechal. Jen dojem suché reportáže. Prostě kolem mě jen tak prošel a ani nezpomalil, aby řekl "Nazdar!" Nezdvořák, nemyslíte?

Povídka je to krátká, takže za přečtení určitě stojí. Po jejím dočtení mi ale útroby hbitě začal rozhlodávat jistý červ. Tím helmintem je kacířská úvaha, zdali by stručné shrnutí Kuliččina děje nebylo náhodou stejně působivé jako ona sama.

3 16.04.2011

Pro mě vrchol potterovské série! A jistě mi nikdo nebude vyčítat, když se demagogicky postavím do čela lidu a prohlásím, že nejen pro mě - tento názor sdílejí mohutní zástupové, jak jsem si četnými literárněstatistickými výzvědami zjistil. Trojka se prostě líbí.

Přísun nových poznatků, motivů a zápletek je odzbrojující. Navíc je na nich vidět, že byly skutečně plánovány s předstihem a jsou umně provázány s tím, co jsme se dozvěděli dříve. Četné odkazy do minulosti - záškodnická činnost Pobertů je v mnoha ohledech zábavnější než poněkud omšelý Harryho boj za čest, lásku, spravedlnost a sociální jistoty.

Jemné hrátky s časem a překvapivá odhalení mocně přispívají k čtivosti; nic ale není podáno natolik hloupě, že by to urazilo uměleckého snoba skrývajícího se v zákoutích duše.´

Kdyby si Potter tuhle úroveň udržel ještě alespoň několik dílů, byl bych ho ochoten akceptovat jako výtečné a snad i přelomové dílo dětské literatury. Neudržel si ji, žel. Tak se z vrcholu naposledy rozhlédněte, seřiďte si brzdidla a nasaďte magickou přilbici. Čeká nás sešup!

35 16.04.2011

Lehce hororová atmosféra, bez toho, aby se to paní Rowling pokoušela zasviňovat různými pokusy o pseudo-vážná témata a propojování s mudlovským světem? To beru!
Nejhorší nešvary spisovatelského embrya jsou překonány. Byť text ještě trpí občas nějakou tou dětskou nemocí, je v jádru už zdravější a hodnotnější. Frekvence chytání se za hlavu při čelní srážce s klišé už znatelně poklesla.

Oceňuji také, že Tajemná komnata je opravdu tajemná a cesta k ní je lemována červenými slanečky. Proud zajímavých nápadů a svébytných postav nevysychá ani se nekalí. Od sklouznutí k brakovitosti knihu zachraňuje i jemný, typicky anglický nádech, který vykoukne vždy ve správném dobu ze správného místa. Je zábava to číst.

Tajemnou komnatu bych označil již za mírně nadprůměrnou dětskou knihu. Autorčiny schopnosti stoupají jako utržený horkovzdušný balón a přitom si materiál stále zachovává čerstvost. Po dočtení jsem si řekl, že tenhle citrón bude možné ještě pár dílů mačkat - a taky, že ano!

10 11.04.2011

Narozdíl od některých jiných knížek, které zlezly bestsellerové žebříčky, u Harryho docela chápu, proč se stal kultem. Hlavně první čtyři díly jsou nabity mnoha skvělými nápady. Nebudu soudit, jestli už některé z nich byly nebo nebyly použity dříve - zkrátka a dobře, tady jsou namíchány vcelku originálním a stravitelným způsobem. Každá postavička je vtipná, kouzelná, zapamatovatelná - a vůbec je to celé pohádkové, má to nadhled a neřeší se žádná strašlivě vážná témata. Je to prostě dobrodružné; a to takovémuto typu literatury ohromně pomáhá.

Na druhou stranu se najdou i věci, které v mých očích knihu srážejí do průměru. Jsou dány hlavně nevypsaností. Příběh svou strukturou (a hlavně závěrem) připomíná hru, ve které jde o to, aby "hráč" řešil rébusy jeden po druhém, jako by mu je předkládala nějaká vyšší moc. Kdyby to bylo alespoň maskováno... ale ono je to tak strašně vidět! Pobíhá to nahaté po stránkách! No vážně! A kromě toho je Kámen mudrců plný různých naivit typu "tajuplná osoba v kápi" - za něco takového by se měly srážet hvězdičky už z principu, pokud to tedy není gotický román věku devatenáctého či nějaká obzvlášť zvrhlá parodie.

Kdyby mi moje literární rozvědka neprozradila, že s dalšími díly je to lepší a lepší, nejsem si jist, jestli bych měl odvahu v téhle sérii pokračovat. Pottera jsem si přečetl poměrně pozdě, už mimo dětský věk; nemám na něj nostalgické vzpomínky, a proto hodnotím tak, jak hodnotím.

12 10.04.2011

Walt Whitman, autor Stébel trávy, o sobě řekl: "Že si protiřečím? A co má být? Protiřečím si. Jsem velký, obsáhnu spoustu myšlenek." A to byl, prosím pěkně, jeden člověk. Bibli psaly zástupy. Navíc to byli téměř výhradně židé! Nu, a jak se říká, tři židé, pět názorů.

Z toho plyne, že se Bible nedá dost dobře pojímat dogmaticky (i když nelze popřít, že se o to mnozí pokoušeli). Neřekne se v ní: "Je to tak a tak." Spíše se, pokud jsme poctiví čtenáři, dozvíme, že: "Může to být tak, může to být onak a nebo tak ještě úplně jinak." Příklad budiž otázka původu zla - pochází zlo od Boha, od Nepřítele, nebo od lidí? Ke každému tvrzení najdete podpůrné citáy.

Různost autorů a postupné vznikání rozprostřené do mnoha staletí tedy zajišťuje pluralitu nejen stanovisek, ale i forem a žánrů. Historické záznamy, milostná píseň, zdlouhavé královské rodokmeny, různá vidění a proroctví, žalmy, přísloví a vůbec všechno.

Samozřejmě není dobrý nápad Bibli jen tak otevřít a začít od první stránky číst. Výčty toho, kdo měl kolik dobytka, by vás brzy ubily. Pro našince je asi lepší začít Novým zákonem - a samozřejmě u toho mít nějaký ten fundovaný výklad (ne nutně od Otakara A. Fundy, byť ho lze jen doporučit). Vlastně čím víc výkladů, tím lépe. Přinejmenším židovský, křesťanský a ateistický. Kniha s pluralitou názorů si zaslouží pluralitu výkladů.

Když už se trochu vyznáte, dá se Bible otevřít na kterémkoliv místě. A můžete vesele interpretovat sami. Občas je ta kniha děsivá, jindy těžko pochopitelná, potom zase roztomilá jako jódlující děti. V Bibli je dojetí, poučení, ale i humor (nezapomenu na scénu, ve které jde Saul vykonat potřebu do jeskyně, v níž se skrývá David, po kterém shodou okolností zrovna pátrá).

Nemyslím si, že náboženské, filosofické a jiné podobné texty nelze hodnotit. To bychom pak mohli tvrdit u čehokoliv, protože objektivita je nemožná. Pro mě je hodnocení jakýmsi ukazatelem, kterým doporučuji či nedoporučuji danou knihu k přečtení ostatním. A v neposlední řadě chci Bibli trochu zvednout hodnocení, sražené chasou, u které lze důvodně podezřívat, že hlasovali na základě své víry a světonázoru, a nikoliv čtenářského zážitku.

Svůj komentář dávám ke kralické verzi, protože to je ta, kterou mám doma, a ta, která je napsána nejkrásnějším jazykem. Čeština časů veleslavínských má takový říz, že by se jí dal krájet i trpasličí chléb.

58 25.03.2011

Čelní strana této knihy je dveřmi do světa barev, tvarů, vůní a chutí. Pokud jste milovníci popisů (nedělám si iluze, že takových lidí bude mezi současným čtenářstvem mnoho), asi budete kvíkat blahem od první strany až po poslední. Všechna ta exotická místa jsou rozebrána skutečně do nejmenšího detailu. A působí velice opravdovým způsobem, navozují atmosféru zašlého bohatství a rozmanitosti velkých jižních a orientálních civilizací. To je asi nejsilnější stránka knihy.

Trochu slabší to, přinejmenším pro mě, bylo s dějem a postavami. Spíše než jako lidské bytosti mi opravdu připadaly jako hliněné loutky, do jejichž myšlení dost dobře nemůžeme nahlédnout. Možná to byl záměr (přece jen - propast času je hlubší než Mariánský příkop a své prapředky nemáme naději pochopit). Ale i tak to na mě působilo chladně a odtažitě, zejména ve srovnání třeba s Paní Bovaryovou, která naopak dokázala budit emoce velmi dovedně. Tady mi bylo vlastně jedno, jak to celé dopadne. Možná se najde někdo, koho tahle kniha strhne, ale většina bude nanejvýš obdivovat techniku psaní.

Konečný verdikt tedy zní, že Salambo je sice nesmírně propracovaná a v některých ohledech k dokonalosti dovedená kniha, přesto si však myslím, že Flaubert měl zůstávat tam, kde byl doma. Tam, kde byl silný. Ve Francii.

5 18.03.2011

Leon, já a Rudolf, tak nějak by mohl znít podtitul této báječné knihy o mravně upadlé ženě, která se svou věčnou nespokojeností a neukojeností přivede do záhuby. Paní Bovaryová je vlastně takový buben, na který vypravěč hraje - ta žena je svým způsobem prázdná, což o to, ale duní to hezky! Vzbuzuje střídavě lítost, sympatii, zuřivost a pohrdání, čímž se zařazuje mezi velmi životné, uvěřitelné postavy.

Popisné pasáže mi nepřipadly nějak přemrštěné, vzhledem k době vzniku je jich tam přiměřeně. Možná spíše méně. Žádný Victor Hugo se opravdu nekoná! A pro obrazotvornost zůstává místa dost, obzvláště v rychlejších pasážích.

Román stojí nad dějinami, je nadčasový. Flaubert si zahrál na proroka a úspěšně identifikoval těkavý osobnostní typ, který bude převládat sto padesát let po napsání knihy, tedy v naší smutné době. Zábava, nestálost, útěk před zodpovědností! To, co bylo v polovině 19. století šíleným výstřelkem, který šokoval celý literární svět, je dnes normou. A vůbec: zajímalo by mě, jestli se náhodou lidé nevymezují proti Emě tak ostře i proto, že sami bovarismem trpí. Kdoví?

38 14.03.2011

S tím takzvaným "vykrádáním" mi to, při vší úctě, také připadá jako nesmyslné obvinění. Je pravda, že se William inspiroval staršími příběhy, ale co je na tom špatného? Jak už tady bylo řečeno, podstatné je to, jak danou látku uchopil, ne látka samotná. To bychom mohli šmahem uvrhnout do klatby veškeré historické romány a knihy dle skutečných událostí. A pokud malíř zachytí na obraze krajinu, také o něm neřekneme, že vylupuje přírodu, nebo ano?

Otázka terminologie je kruťácká a nesmiřitelná. Těžko se dobereme k nějaké nenapadnutelné definici, co to vlastně komedie je. Je třeba se smát tak, až se budeme za podbřišek popadat, nebo stačí jen dobrý konec? Nepochybuji, že by to tady mohlo vést až k vyškrábaným očím a tak podobně.

Co si myslím já: mnoho současných českých televizních komedií a zábav je postaveno na tom, že si hlavní postava například uprdne. V takovém případě není pochyb o tom, že přišla legrace, že se máme smát - neřekl bych ale, že pouze a jenom takovéto pokleslé formy mají právo nazývat se komedií. U Shakespeara je humor skryt spíše v ostrovtipu a satiře, přestože se tu a tam taky neubrání lidovějšímu či zemitějšímu žertu. I tak je ale jeho humor vždycky okořeněn přinejmenším jedním pepřovým zrníčkem hořkosti. A to mu, myslím, dodává na síle. Nejde jen o to, abych se smál. Jde o to, abych se smál něčemu, co je vlastně velmi vážné a čemu bych se smát neměl.

V britské literatuře bychom mohli najít lecjaké zajímavé velikány, titány a obry. Ovšem když se do nich začteme, najdeme u každého z nich motivy a občas i zápletky, které se vyskytují i u Shakespeara. Je to důvod volat 158? Nebo se smíříme s tím, že svět se sice mění, ale láska, nenávist, žárlivost, pokrytectví a další typické všelidské jevy zůstávají stejné? A vykrádám já Stammela, když mám náhodou velmi podobný názor jako on?

10 04.03.2011

Zpočátku jsem kdoví proč čekal něco na způsob gotického románu; nejspíše díky strašidelné scéně v ložnici.
Kniha si ale připravila jiný způsob hrátek se čtenářem. Pobyt mezi nesympatickými postavami, pyšnými a drsnými, neuhlazenými, ten nemůže skončit jinak než frustrací. Občas jsem musel knihu odkládat, abych se podíval, že slunce stále ještě svítí, ptáčkové pořád ještě zpívají a tak dále.

Velké city se zde zkrátka neprojevují žádnými romantickými deklamacemi na útesu nad rozbouřeným mořem. Kdykoliv vyvře na povrch láska, bývá to obvykle ke škodě všem. Atmosféra je stejně hořká a bezútěšná jako větrem bičované slatiny kolem.
Většina hlavních postav mi připadne silně psychologizovaná - žádné charakterové typy popsatelné jednou větou. Dopředu se nedá dovodit, jak se kdo zachová, stejně jako ve skutečnosti.

Pokud máte zbytečně dobrou náladu a chcete se jí zbavit, přečtěte si Větrnou hůrku.

49 23.02.2011

Dívčí románek? Kdyby se ke mně takové označení doneslo předtím, než jsem se do knihy pustil, možná bych jí nedal šanci. A to by byla jednoznačně škoda. Škoda větší než Superb, troufám si říci.
Přestože příběh se točí víceméně "jen" kolem dospívání adoptovaného sirotka, podařilo se v něm zachytit ducha končící Belle époque, ducha laskavého a zvídavého a pořád ještě trošinku biedermeierovského.
Autorka vše dávkuje přesně rukou lékárníka se čtyřicetiletou praxí - nevinnost, radost, vtip i smutek. Anna řeší věci, které by děti tak nějak řešit asi měly - místo probírání pornografie a soutěžení v co možná nejpříšernějším zprznění mateřštiny. Zkrátka idyla, ale kupodivu uvěřitelná.
Jen jedno varování: je pravděpodobné, že po přečtení této knihy se vaše dcera (a možná i syn, kdoví?) zblázní do nabíraných rukávů.

33 22.02.2011

Náramně šikovný kousek, těmihle slůvky bych měl svůj komentář nejspíše začít - sluší se to, takhle obecně začínat, aby to plaché duchy neodradilo. Ale já bych rád zdůraznil něco jiného - nekřičte a neprotestuje, zařídím si to podle sebe - jsem ten, kdo píše tenhle koment.
- Chtěl jsem ponejprv uvést, že je to kniha, která zapůsobí na všechny tekutiny a čivy, co jich v těle je - není jich zase až tolik, namítne malicherný čtenář tohoto komentáře - jenže to by se mýlil, dušinka jedna kritická - poněvadž lidské tělo je stejně spletité a zmotané jako tahleta knížka.
- Jářku, pánové, do myšlení páně Tristama není tak lehké proniknout - neustále totiž odbíhá - nechává se odlákávat - zkracuje si cestu - zase si ji prodlužuje - zkrátka chodí po křivkách - místo aby to vzal po úsečce - - - nebo něčem takovém rovném.
- Jenže rovnost není tak vhodná ctnůstka - přinejmenším u knížek není - a to je názor, kterého si považuji - málo názorů je takto vybroušeno - do takovéhoto lesku. - Rovnost u lidské páteře by byla samozřejmě případnější - ale kdo kdy něco takového viděl? - - já tedy neviděl. A to jsem nemálo let na světě - ne tedy tolik jako jiní - ale dvě cifry byste nalezli určitě, kdybyste se už do takové počtářské úlohy pustili.
- Ale abych neodbíhal jako pan Tristram při vyprávění o svém životě a názorech a nenatáhl to na devět dlouhých dílů - tady v komentáři vám bezpochyby stačí díl jediný, nemám pravdu? - Mám, mám, křičíte. - Tedy, abych neodbíhal, napíšu, že tenhle rozšafný svazek je to nejlepší, co z 18. století vyštracháte - i kdybyste hodně dlouho štrachali - a já vím, že jste štrachálkové. - takový začátek postmoderny - takové chapadlo - takový předčasný kvítek hravosti, která se... - a tak dále - zcenzurováno.
- Přečtěte si to. - Jestli jste zvládli tenhle komentář, zvládnete i Tristrama - není o tolik spletitější! - Jářku.

24 16.02.2011

Příjemně vzdělaný kousek, který v rukou hřeje jako šálek uprostřed sychravé zimy. Což je zvláštní, když uvážíme, že jde v podstatě o detektivku a rozkrývání kdejakých spiknutí.

K frankensteinovskému sešití detektivní a edukativní složky mám tedy určité výhrady - občas jsou stehy vidět a není to tak přirozené jako třeba ve Jménu růže. Smilliny akční eskapády byly pro mě tak trochu kropáčem na oko.

Suma: v detailech výborné, ale jako po dočtení na mě kniha zapůsobila rozpačitým dojmem. Nevím. Nebál bych se ji náročnějším čtenářům doporučit; mě prostě jen z nějakého důvodu nechytla slečna Smilla za srdce. Možná jen nemám ten správný cit pro sníh.

14 13.02.2011

Nebudu předstírat, že jsem k Alchymistovi předstupoval nepředpojatě. Coelho a jeho sluníčkoví lidičkové mi pijí z žíly už dlouho. Realita však překonala mé nejčernější představy.

Kniha je jazykově i obsahově chudší než obyvatel mogadišského slumu. Vše se točí v podstatě jen kolem myšlenky, že každý sen se splní, pokud se ho nevzdáme. Nesmysl, samozřejmě, ale je to dostatečně laciné a líbivé, aby se tím prostý lid opíjel jako devadesátiprocentním rohlíkem. Je příznačné, že jde o nalezení hromady peněz.
Také láska je pojata velmi nedůvěryhodně. ("Miluji tě, protože se celý vesmír spojil, abych se k tobě dostal!" - kdyby mi někdo řekl podobnou frázi, asi bych ho utloukl ztvrdlým perníkovým srdcem)

Do toho se tu a tam objeví nějaké to moudro ukradené odjinud, třeba z Bible nebo z lidových rčení. Troufám si odhadovat, že nejeden nevzdělaný čtenář je přiřkne autorovi, což je samozřejmě záměr. Pobavilo mě, jak v některých pasážích Coelho vyloženě očkuje své čtenáře proti "zlým intelektuálským knihám", což je ale ve srovnání s Alchymistou téměř každá.

Kniha má dva klady. Zaprvé je velmi krátká a zadruhé si stačí přečíst jednu náhodnou kapitolu, aby člověk věděl, o čem je - základní teze se omílá pořád a pořád a pořád a pořád...

Na konci knihy jsem, stejně jako Santiago, našel poklad. V mém případě to bylo zjištění, že ji konečně mohu odložit.

Příklad milé, citlivé a s grácií napsané dětské literatury. Žádný zbytečný patos, žádné umělé konstrukce a rušivé moralizování. Dorost působí opravdu jako dorost, s uvěřitelnými dušemi a touhami. Melancholické a dystopické podtóny jenom podtrhují dobrý dojem, protože k téhle knize se hodí jako štětiny k praseti.

Příjemný pocit z četby podporují i naducaná písmenka. Čtenář otáčí stranu za stranou a cítí se povzneseně, jak mu to jde o ruky a od oka. S tim naneštěstí souvisí fakt, že kniha je kratší, než by mohla být, a mnohé otázky jenom tak naťukne a opustí - nicméně vzhledem k cílové skupině je to pochopitelné.

Město Ember bych se nebál strčit do ruky prvočtenáři. Dobrý způsob, jak zajistit, že v dospělosti bude požírat 451 stupňů Fahrenheita, 1984 a další klenoty.

10 06.02.2011

Hihihi. Hehehe. Hohoho. Promiňte, ještě teď se pošklebuji tomu, jakou hrůznou naivitou, obehraností a směšností se vyznačovaly poslední stránky Srdce světa.
Nemohu ale popřít, že je to posun proti zbytku knihy, která se nevyznačuje vůbec ničím, jen zoufalým mlácením prázdných stránek - tolik vaty jsem viděl naposledy v lékárničce.
Jistě, mohly mě varovat už první stránky, kde archanděl Gabriel sdělí hlavnímu hrdinovi, samozřejmě sirotkovi, nevinnému a nezkušenému, že je vyvolen zachránit svět. Proč? No, prostě proto, že se to hodí. A tak začíná cesta plná nepravděpodobných zázraků a chlebů, které padají na zem zásadně nenamazanou stranou.

Zpočátku, kdy to vypadá, že by to celé mohlo k něčemu vést, je kniha nejlepší. Vlastně i docela čtivá. Říkal jsem si, že je to sice tupé a primitivní, ale že to jistě povede k nějakému důmyslnému zvratu. Nu, nevedlo. A vrstvení dalších a dalších zbytečných "dobrodružství" se hodně rychle začne zajídat. Co je mi potom, že jsou v textu snaživě popisována různá bizarní místa, když jazyk jejich popisu není nijak zvláštní a slouží jen jako ozdoba? Některá prostředí už mi přišla vymýšlená hodně na sílu, nenápaditě, ve snaze přetlačit tvůrčí zácpu. Srovnání s Vernem je pro pana klasika vyloženě urážlivé, starý dobrý Jules alespoň věděl, o čem píše (a uměl to!).

Hrdina Srdce světa, Hethor Jacques, je takový kačer na provázku, tahaný celou dobu kupředu, bez nějaké větší logiky či návaznosti. Občas mi to připomínalo staré adventury, ve kterých hráč musel spojit kečup a žehličku, aby odlákal kočku. Hethor se stejným způsobem vrhá do na první pohled naprosto nesmyslných činností a na nepochopitelná putování. Nikdo mu neřekl, jak má vlastně ten svět spasit, ale on prostě udělá to, co ho napadne jako první, protože cítí, že tak dosáhne splnění svého úkolu. Jo, jasně. Rozliční fatalisté a příznivci automatismu v chování si můžou zatančit třasák, my ostatní hořce plačme.

Zhruba každých třicet stránek ztratí vědomí při nějaké strašlivé katastrofě, aby se probudil živý, relativně zdravý a zachráněn. Napadá mě spousta slovních hříček, jak spojit deus ex machina a steampunk a prohlásit, že je to vlastně dobře; jenže Srdce světa si to nezaslouží. A vyvrcholení je skutečně královskou korunou blbosti a lacinosti.

Je to škoda, protože něco viktoriánsky steampunkového, mosazného a zároveň uchvacujícího bych si přečetl docela rád.

Došlo k milostnému poměru mezi Egypťanem Sinuhetem a Pilíři země a narodila se z něj tato knížka. Cestou ven z dělohy ale mírně zdegenerovala, zdá se mi, takže mezi užší špičku mezi historickými romány ji zařadit nemůžu. Vlastně ani mezi tu širší.

Můj problém spočíval v tom, že téměř žádná popisovaná událost ve mně nevzbudila hlubší emoci. Příběh rychle vyprchal a kromě nosičů kamení si z něj nic nepřipomínám. V mnoha ohledech mi to připadalo odvozené odjinud, inspirované jinými slavnými díly, taková sázka na jistotu.

A přestože by události té doby měly být teoreticky dobře ozdrojovány, občas jsem se nemohl ubránit dojmu jistého přitažení za kadeře. Třeba právo první noci, bububu. Nebo španělská inkvizice, tu nikdo nečeká!

Vcelku zábavný svazeček, ale nic výjimečného.

7 03.02.2011

Budete-li mít někdy na výběr mezi spolknutím chuchvalce vlasů a čtením této knihy, raději se s rozhodnutím neukvapujte. Sabriel totiž není moc zdařilé dílko: tuctový příběh bez jakéhokoliv výraznějšího zvratu a bez čehokoliv, co by polochcíplý žánr dětské fantasy osvěžilo. Svět, ve kterém se příběh odehrává, mi přišel naprosto mrtvý: laciná potěmkinovská kulisa bez vnitřní logiky či sevřenosti.
Přiznávám, že se objevuje několik zajímavých nápadů (zvonky jako nástroj nekromantické magie), ty však zůstávají hanebně nevyužity. Mnohá místa si zasloužila nechat uležet a pořádně rozpracovat. Hlavní dojem, který ze Sebriel mám, je totiž rozplizlost. Máslo rozetřené na příliš velký krajíc. Kniha musí sršet nápady, aby se mi líbila; ne, že jsou mi předhazovány tu a tam mezi desítkami stran vaty.
Dvě hvězdičky dávám hlavně proto, že jsem se v několika okamžicích úžasně bavil: dokonce jsem vyprskl smíchy, což není samozřejmostí ani u humoristických kusů. Pochopitelně si nemyslím, že parodické kvality byly autorovým záměrem, leč přičtěme mu to ke cti. Myslím, že nikomu nezkazím zážitek, když prozradím, že se setkáme s klasickým hrdinským proslovem "nemusíte jít se mnou do toho hrozného nebezpečí", se záchranou umírajícího pomocí polibku a samozřejmě s nepostradatelnou scénou, kdy se hlavní padouch "směje oplzlým řehotem" (sic!), a hrdinové tak dostanou čas zmařit jeho plány.
Několik perel na ukázku:
"Hodil jsem po něm meč. Letěl přímo a neochvějně a zasáhl ho přímo nad srdcem. Rogir zařval, ozvěna se šířila na všechny strany a tu se ke mně otočil!"
"...se zbytečnou prudkostí se přetočil na záda, přičemž si natrhl břišní svalstvo."
Další slova jsou zbytečná.

6 02.02.2011