zlovlk komentáře u knih

Znáte ten pocit, když v antikvariátní knize za deset korun najdete jako záložku zapomenutou tisícovku? Odborně bývá tento psychologický jev popisován slovy „příjemné překvapení“; a pokud od české fantastiky příliš mnoho nečekáte, lze jej zažít také při čtení Naslouchače.

Přitom to není kniha, jež by jakkoliv vynikala obdivuhodnou jazykovou gymnastikou a nahlížením do hlubin lyričnosti, kniha, která by snad nutila nebohé čtenáře výskat nadšením nad neotřelými přirovnáními či brilantně vybroušenými duvaly vět; tu a tam se něco pěkného najde, ale hlavní Naslouchačovou předností to není. Dokonce i samotný příběh je vcelku prostý, přinejmenším na poměry komplikovanějšího spekulativního písemnictví, a sotva ho lze označit za něco jiného než dlouhý úvod. Jenomže: ta radost z vyprávění! Ta z toho tryská a prýští, že je člověk po pár stránkách zmáčený od hlavy až k patě, jako by se právě sprchoval ve vodopádu literární radosti. A to je přece na čtení to nejlíbeznější, nebo ne?

Dalším plusem, a to plusem tak velkým, že by na něm bylo možné i někoho ukřižovat, je obrovská, téměř sandersonovská kreativita při vymýšlení pravidel „nového“ světa – všechno je originální, všechno do sebe zapadá, a zároveň si to ponechává jistou důvěrnou známost, takže i při velkém množství neznámých pojmů se člověk v trochu hororovém sklenařském ghettu začne rychle cítit jako na útulném a důvěrně známém místě. K tomu si přičtěte ještě příjemně vysoustružené postavy, nepřirozenou čtivost a uvěřitelné konflikty individuální i společenské – a zjistíte, že i když toho třeba Naslouchač nenabízí tolik jako jiné, velkohubější fantasy romány, to, co nabízí, zvládá natolik dobře, že stojí za to ho číst.

38 24.07.2019

Kniha, která úspěšně otřásla mou poněkud naivní představou, že by české literární ceny mohly mít relevanci. Jak mohlo něco takového získat Magnesii Literu?! Je samozřejmě nutné uznat, že toto hanebné dílko je přinejmenším thanosovsky vyvážené: bolestně neobratný styl prorostlý všemi druhy jazykového klišé dokonale odpovídá až směšně nepoužitelnému, povrchnímu příběhu. Ale stačí to? Možná coby praktická příručka, jak nepsat.

Jako člověk se zálibou v genealogii jsem doufal, že právě Selský baroko by v trochu zmatené kakofonii současné tvorby mohlo zaznít čistým tónem. Jenže on to byl spíše skřípavý zvuk kovové vidličky na porcelánovém talíři, abych zůstal u muzikálních přirovnání. Řekl bych, že ve srovnání s mnohem lepšími Žítkovskými bohyněmi kulhá v otázce popisu archivního bádání Selský baroko na obě nohy; ale přesnější asi bude říci, že máme co činit s literární kvadruplegií.

Kdybych chtěl vyjmenovat vše, s čím jsem měl v knize problém, na to bych potřeboval několik svazků rozsáhlejších než román sám, a tak zmíním pouze charaktery. Všechny postavy jsou totiž plošší než topografický model Nizozemí a lze je charakterizovat leda slovem „buran“. Hlavní hrdina je nadto sice studovaný, ale nejzákladnější věci o historii si musí zjišťovat v knihovně; což je zjevně laciný způsob, jak ospravedlnit, že dané informace pro čtenářovu potřebu zazní. Současně je stárnoucí a dosti slizký vypravěč neustále obdivován lepými děvami, jež teskně vzdychají nad tím, že žádný člověk toho přece nemůže tolik vědět. Což o to, fantazie je to hezká, ale vhodná spíše pro soukromé snění...

14 24.07.2019

Už podle nízkého hodnocení a mírně štítivých komentářů zde uvedených jsem vytušil, že pravděpodobně půjde o jednu z nejlepších knih, jaká kdy byla napsána; a kupodivu jsem se nemýlil. Hutné a téměř neproniknutelné popisy obtáčejí celý text tíživěji než mlha za opuštěných syrtských jiter, kdy jen dávná slavná minulost šeptá v sítinách. Je zcela fascinující, že téměř jen samotná líčení nálad dokáží zprostředkovat celý děj, při reprodukování zdánlivě prostý, ale přitom čímsi nezměrný: onen vzrůstající nepokoj upadající říše a nevyhnutelné směřování k okamžiku nervového selhání a ke konci starého světa v plamenech. I Pobřeží Syrt má svou Horu osudu!

Jsou určité dovednosti, kterých se Gracqovi zjevně dostalo v míře jinde takřka nevídané a které se v Pobřeží Syrt skvostně zúročily: patří mezi ně zachycování slovy téměř nepopsatelných hnutí mysli jedince i celé společnosti, schopnost předvést neodvratné a zlověstné plynutí času v místech, jejichž temporalita se zdá být nehybnou, ale zejména zachycování atmosféry krajiny nejzapadlejšího jihu.

Snad pomáhá, že celé prostředí, ač laděné italsky a trochu balkánsky, je zcela fiktivní, a umožňuje tak kondenzovat celé pobřeží Středozemního moře do neobyčejně vonné tresti. Dokonce natolik líbezné, řekl bych, že se jí nelze nasytit, a po dočtení románu by klidně bylo možné nalistovat opět první stránku a vychutnávat dál. Člověk to samozřejmě neudělá, neboť prokousávání se Gracqovou prózou je přes svou líbeznost obtížné, často neuvěřitelně pomalé a téměř neustále omamné – ale ta lákavá možnost opakované návštěvy Syrt v každém, kdo si podobný typ textů rád vychutnává, už asi zůstane navždy jako úlomek něčeho tajemného a nepolapitelného.

6 23.07.2019

Geniální dílo o superhrdinech. Avengers šestnáctého století. Ohňostroje barev, bizarních zápletek, létajících čarodějů, převleků, oživování mrtvých, přízračných lesů, andělských zásahů, neviditelných bojovníků, zlatých zbrojí a diamantových štítů, usekaných hlav, pravých rukou i levých rukou, popřípadě obou rukou najednou (to tam je několikrát), propíchnutých bránic, brutálních několikastránkových duelů mezi nadpřirozeně osvalenými šampiony a krve stříkající v gejzírech! Řadím to jen těsně pod nepřekonatelného Ariostova Zuřivého Rolanda.

Chválím zejména sílu ženských charakterů. V současné kulturní situaci, kdy mužní kojenci středního věku s vousiskem na krku obhajují svou maskulinitu hysterickým vřeštěním a vyhrožováním pokaždé, když se moderní tvůrcové odváží zobrazit ženu i jinak než jako kuchyňskou sílu, byla mi obzvláště vítanou Tassova schopnost zapojovat do bitevně-dobrodružné akce dámské postavy po boku těch mužských. Nemilosrdně vraždící mosolmanský tank zvaný Clorinda krade velké množství scén pro sebe, a ač by milá Cloruš dost možná proti Ariostově slavné heroině Bradamantě neuspěla (myšleno šťavnatostí svého charakteru, v přímém boji bych čekal, že se ty dvě hory dámských svalů zabijí navzájem, nebo tak něco), obě dvě slečny zastiňuje božská Armida, černokněžnice s občasnou zálibou ve střelbě v luku a ve vynalézavých plánech. Zavřít padesát křesťanských rytířů do kouzelného sodom(it)ského hradu je z její strany rozhodně kvalitní experiment; ovšem převléknutí mocného Rinalda do ženských šatů a následné pseudo-lesbické olympijské hry v erotice uprostřed labyrintu patrně zcela postrádají konkurenci. Přečtěte si to!

8 12.05.2019

Newland Archer mě nevýslovně okouzlil; a zbylé dva vrcholy trojúhelníku, milá May a hraběnka Olenská, stejně tak. Podařilo se jim to jejich lidskostí. Ovšemže nevědí, co vlastně doopravdy chtějí! Copak to o sobě někdo může s klidným svědomím říci? Ovšemže mají špatné vlastnosti! Lze-li to ovšem takto jednoduše říci, neboť dobro a zlo se v nich nerozpoznatelně mísí.

Směry, kterými se ubírají životní vandry hrdinů Věku nevinnosti, jsou navíc výslednicí bezpočtu tlaků - od vlivu jejich vlastních povah, přes výchovu, konvence, tlak společnosti, názory přátel a příbuzných... Mnohá rozhodnutí, která dělají jsou asi chybná, ale kdoví? Jiné pěšiny by možná vedly ještě k větším tragédiím a dost možná to celé dopadlo úplně nejlépe, jak mohlo! Nebo také nikoliv: na takové otázky vám tenhle román odpověď nedá. Jen ukáže jednu z mnoha možných cest - a co podél ní bylo k vidění.

To úplně nejdůležitější možná je, že velké smutky života nemusejí nutně spočívat ve smrti, sebevraždě, bolesti a rozlámaných kostech; nutnost udělat kompromis (a nejen v lásce) může být za určitých okolností úplně stejně závažným neštěstím, byť mnohem nenápadnějším. Nicméně dost možná o to působivějším, když se příběh zpracuje správně. Edith Wharton každopádně umí obojí, velká romantická gesta i tiché psychologizované umírání duše - byť se tedy ve Věku nevinnosti soustředila spíš jen na to, co bublá pod povrchem a z čeho nejsou velké a skandální fotografie v novinách.

Je to geniální a je to mistrovské a nedokážu vlastně úplně podchytit proč; což dává celé věci ještě velkolepější rozměry. Wharton nějakým způsobem dokáže kombinací několika slov zachytit bezmála nekonečně ubíhající vrásy lidské povahy. A činí tak znovu a znovu, dokud nenabudete dojmu, že o cizím životě nečtete, nýbrž že ho opravdu prožíváte - a to dovede (navzdory častému přehánění a bombastickým proklamacím) pouze několik málo těch nejskvělejších spisovatelských duchů.

Edith je prostě mistryní nenápadného psaní. Trochu mi připomíná různé asijské mistry bojových umění, kteří se zlehka dotknou správného svalu na vašem malíčku, a složí vás tak k zemi a způsobí nekonečné bolesti a přetrhnou vám sval na zádech. Totiž, ne, že bych snad někdy něco takového někdy zažil - on to bude asi pouze komiksový a filmový stereotyp. Ale Edith Wharton je opravdová a každý si od ní ten zádový sval může nechat přetrhnout. Vřele to doporučuji!

5 07.05.2018

Psát o druhé světové válce a šoa je neobyčejně jednoduché a neobyčejně obtížné zároveň. Neobyčejně jednoduché - protože síla toho tématu je tak velká, že posvětí téměř jakýkoliv text a s trochou štěstí se najde dostatek čtenářů, pro které budou ty informace novými a šokujícími; a vynesou vás svou chválou až mezi nebešťany. Neobyčejně složité - protože zároveň vstoupíte do ringu s tisíci či desetitisíci jiných románů, z nichž desítky či možná stovky jsou tak silné, skvělé a opravdové, že je potřeba skutečného spisovatelského génia, aby se mezi ně dokázal vklínit. Hana je typickým příkladem obojího: téma dokázala zužitkovat k ohromnému úspěchu, ale k vrcholu Olympu se ani nepřiblížila.

Čímž samozřejmě nechci říci, že je to vysloveně špatná knížka! Napsaná je přinejmenším průměrně zručně a kopřivka z ní nikomu nenaskočí - a množství nadšených reakcí dokazuje, že si dokázala najít početný zástup obdivovatelů. Což je důležitější, než by se na první pohled zdálo, protože povědomí o krutosti fanatismu a totalit je třeba neustále připomínat. Obzvláště v současném klimatu, kdy se osočování, urážky a mnohdy i fyzické napadání menšin znovu stalo veřejně akceptovanou a schvalovanou normou.

Přesto nedokážu hodnotit Hanu lépe, než jak jak ji hodnotím. Bolestivým trnem v boku mi při čtení byla všechna ta banální moudra o utrpení, bolesti, lásce a lidskosti, která pro mě paradoxně sílu všech těch popisovaných událostí značně drobila a umenšovala. Tím spíše, že mě to neustále přivádělo ke kritičtějšímu pohledu na postavy a zvraty a ironie jejich osudů; a obojí se mi najednou zdálo kartonovější a vykonstruovanější. Těžko překousnutelnou potíží pro mě byl i příjemný, snadno čtivý a téměř bezpříznakový styl, který umožňuje román zhltnout na posezení. Žloutkový věneček na přebalu je nejen významným hybatelem děje, ale jako by ilustroval i knihu samotnou - snadno zkonzumovatelnou a přeslazenou. Jenže - civilní styl se hodí spíše do detektivek nebo thrillerů, kdy je cílem otáčet stranu za stranu, honit se na stránkách za pachatelem a lámat rekordy v četbě. Ale opravdu se něco takového hodí do i do knihy, která chce vyprávět tragický příběh, pohnout a přimět k zamyšlení? Nevím, ale přijde mi, že tahle kombinace tragiky a příjemného čtení se už dá označit téměř za "pornografii utrpení"...

46 06.05.2018

Egypťan Sinuhet je výjimečný svým spojením depresivnosti a čtivosti. Jakmile knihu jednou vezmete do ruky a začtete se, nic váš už od ní neodtrhne, leda snad trepanace lebky po staroegyptském způsobu; ale zároveň se s každou další stránkou noříte hlouběji do nilského bahna smutku, nostalgie a pocitu, že nic v životě nemá smysl.

Jistě, tyhle rysy dokázal Waltari propašovat do mnoha svých historických próz, ale v Egypťanovi je ten smutek z dějin velkých i malých přítomen snad nejsilněji. Nejspíše je to tím prostředím: tesknota velkých civilizací klopících se za svůj zenit, nebo dokonce pomalu a vznešeně umírajících, jako říše Mitanni. A sykomora osaměle stojí v zahradě a mlata babylónská dojímají až pláči.

Onomu vznešenému vědomí, že člověk je pouze lejnem mezi prsty světa, je podřízeno vše: a ani zázračný Kaptah, přítel dobrý a vynalézavý, se mu nevymyká, neboť i jeho neskonale zábavná osobnost dokazuje, že vše na zemi již bylo a vše zase znovu bude - a až do skonání věků se budeme smát, slzet a číst příběh egypťana Sinuheta.

51 19.01.2018

Určitě to není Hardyho nejslavnější román, pravděpodobně není ani jeho nejlepší, ale zcela jistě je můj nejoblíbenější.

Je to kniha velkých kontrastů - ten největší tvoří literatura a život. Obojí dokáže Hardy zpracovávat s bezkonkurenční rafinovaností. Celý text drží pohromadě mechanismus motivů, motivečků a podivuhodných dějových ironií. Nic není napsáno zbůhdarma, každé slovo, každé popsání lístku na stromě je důležité, protože je téměř jisté, že se ještě vrátí: osudy postav se neutále protínají a ovlivňují, každá drobnost je ozubeným kolečkem, které roztáčí jiné kolečko a postupně vše spěje k nevyhnutelným hrůzám a střetům... a ke krutému sklapnutí pasti, která je nastražena na člověka.

Ale i přes přítomnost této majestátní literární konstrukce postavám v Lesácích nechybí nic z přízemních bolestí lidského života: od zklamání, přes podvody, velkou lásku, krvavou nenávist a strašné, banální omyly... To by se dalo říci asi u každého Hardyho románu, ale tady jsem jim to věřil dost možná nejsilněji.

Úžasný kontrapunkt také hrají na jedné straně půvabně rozcuchané wessexské lesy, chladné, výhružné a krásné, a na druhé straně žírné, plodné roviny, z nichž zavání kvašený cider a doléhá zpěv šťastného lidu. Neznám asi v anglické literatuře většího krajináře, než je právě Hardy: a čím nádherněji a vznešeněji se chvějí pradávné zelené kopečky v soumraku, tím krutější zklamání a kompromisy přinese život Hardyho hrdinům. Uvidíte!

9 18.01.2018

Není to horor, není to thriller, není to laskavé povídání o životě a není to ani žádný jiný žánr, které King obvykle píše. Je to... asi filosofický traktát na téma absurdity a neřešitelnosti některých záhad. Maskuje se sice jako próza, a dokonce poměrně úspěšně, ale nás, zkušené lamače stránek, už máloco dokáže oblafnout.

Po dočtení jsem si uvědomil, že text naprosto přesně vystihl některé mé úvahy, do té doby smutně a osamělé bloumající v katedrále mé lebeční kosti; že King napsal něco, co jsem si vždycky chtěl přečíst, ale vlastně jsem o tom nevěděl. A sice podivné vyznání obdivu k nevysvětlitelnu (což není totéž jako nadpřirozeno!) - chvalozpěv a žalozpěv zároveň, dalo by se říci, protože absurdita některých událostí je tak silná, že dává životu skoro smysl.

A je jedno, jestli jsou to klíče od vlastního bytu nalezené v zataveném balíčku sušenek nebo mrtvola na pláži, jako v téhle novelce; některé věci zkrátka vyžadují tak neuvěřitelnou shodu náhod, že boří každou ztěžka budovanou věžičku lidské racionality a nutí nás vystavět ji znovu a lépe. A dost možná se proto mohou směle měřit s chůzí po vodě a jinými slovutnými zázraky dávnověku.

Takže ještě jednou bravo. King je famózní, že i přes svůj věk, množství uklohněných knih, lepších a horších, a zkrátka přes celou tu nikdy neutuchající spisovatelskou potenci dokáže jen tak mimochodem přijít s takhle svěží a originální jednohubkou!

18 17.01.2018

Nepřestává mě udivovat, že právě Relikvie smrti jsou téměř nejlépe hodnocenou částí Harryho Pottera (a zároveň málem nejlépe hodnocenou knihou tady na databázi). Já to vidím přesně naopak: závěrečný díl je nejslabší z nich, slabým a nemocným kusem onoho sedmičlenného stádečka - spíše rozplizlé tři tečky než úderný výkřičník, který by si tahle série zasloužila.

Možná se strašlivě mýlím, leč jsem toho dojmu, že mnoho hodnotitelů to v posledním díle spočítalo celé heptalogii: hle, toť poslední možnost, kdy se ještě mohu poklonit monumentální fresce potterovského díla, tak ať je to za pět hvězd! Co naplat, že většinu příjemných dojmů ve skutečnosti oddřely předcházející části.

Ale kdoví, třeba má většinové čtenářstvo opravdu zálibu v tom, co mi v tomto díle přišlo až nesnesitelné - v dlouhém táboření na neznámých místech, v komplikovaných zrádcovských veletočích, ve stovky stran trvajících bitvách, která nejsou alespoň pro mě ani z desetiny tak napínavé jako famfrpálový zápas třeba mezi Dolním Kouzelníčkovem a Huňatými Drakolusky.

26 17.01.2018

Z Prince dvojí krve jsem už hodně rozpačitý. Na rozdíl od většiny ostatních dílů bych asi zpětně nedokázal jednoduše popsat, o čem vlastně to všechno bylo: v paměti mi utkvěly zejména nekonečné výlety do minulosti prostřednictvím myslánky (vzrušující asi jako hodiny dějin čar a kouzel pod vedením profesora Cuthberta Binnse) a samozřejmě všechny ty působivě hororové scény na závěr.

Existuje asi určitý sklon autorů velmi dlouhých sérií a ság zabředávat s každým dalším dílem do větších a větších podrobností; obzvláště ve fantasy se s tím setkávám často a J. K. Rowling není výjimkou. A nemusí to být nutně špatný postup: dům je postaven, tak teď ho vyzdobíme uvnitř! Jenže čtenář pak musí k danému smyšlenému světu blízko, aby ho to dokázalo nadchnout. Proto to pro mě osobně to u Potterova světa fungovalo jen tak napůl: některé detaily mě potěšily, bez mnoha jiných bych se obešel nebo jsem je uhodl dopředu a malinko jsem u jejich slavnostního odhalování trpěl.

Kdo je potterovský nadšenec, asi bude rád, že je to napsáno právě takhle a nad každou další stránkou bude mlask jako ghúl v leprosáriu - ale kritičtější duchové budou asi, podobně jako já, nespokojeně funět a ptát se, zdali opravdu nešlo ten příběh, byť často temný a krutý, odvyprávět se svižností prvních čtyř dílů?

11 16.01.2018

Potterovské knihy lze přirovnat k zápasníkům sumó. Je skvělé, když jsou tlusté, protože tak to prostě má být; ale jakmile jejich korpulence dosáhne stavu, že se neudrží na nohou a nezvládnou ani dojít do ringu, bude asi někde něco špatně. Obávám se, že je to tak trochu případ Fénixova řádu.

Přijde mi, že ty nejzábavnější rachejtle vystřílela autorka v předchozích dílech; a najednou přichází nový kus, obscénně dlouhý a ambiciózní, jenomže není čím ho naplnit. To samozřejmě neznamená, že by to tam nebyly přítomny hezké a vtipné nápady (pořád jsou) a že by to nebylo příjemně napsáno (pořád je). Jenom jsem měl dojem, že některá místa jsou hlušší než onen příslovečný tetřev.

Snad to souvisí se zpřízemněním hrozby: Voldemort najednou není tou temnou hrozbou na obzoru, ale něčím přítomným, hmatatelným... a něčím, co děsí spíše racionálně než iracionálně, což je škoda. Naštěstí leccos zachraňuje Dolores Umbridge, u které je tahle přízemní odpornost naopak hodně vzrušující.

Mírný problém mám také s pubertální vzdorovitostí postav: ano, klackovitost je některým náctiletým asi vlastní, ale tady mi občas přišlo, že hormonální bouře studentů - a zejména Harryho - už překračují obvyklou míru a stávají se tak trochu výsměchem dospívajícím. Možná je to záměr a občas roztomilé čtení - jenže drásavou zabedněnost postav očekávám spíše od tragédií než od dobrodružné četby.

Potíž je asi v tom, že Fénixův řád chce patřit do příliš mnoha žánrů najednou - a něco takového se obvykle podaří stvořit jen zcela excelentním spisovatelům, a to ještě ne vždy. Škoda, že JKR nebyla trochu uměřenější!

13 16.01.2018

Čtvrtý díl se mi zamlouval méně než třetí, ale jen o malinko. Pořád ještě jsme v té blahodárné fázi, kdy se Rowling již propsala k jisté nezanedbatelné obratnosti a odrostla dětským nemocem spisovatelského umění, ale přitom stále ještě dokázala vytahovat z klobouku množství nejrozličnějších nápadů, více a méně zdařilých, ale vždy svěžích a zábavných.

Za vlasy (a dost možná i za chlupy) hodně přitažené je závěrečné odhalení stran tajné identity jedné z postav; a to dokonce i na poměry tradičních detektivek, ze kterých v tomhle ohledu autorka zjevně vycházela (jen ten Poirot tam chyběl). Trochu mi přišlo, že překvapivý zvrat je tady přítomen spíše proto, že se to na konci prostě očekává, než proto, že by coby úhelný kámen držel celé dílo pohromadě.

Tahle poněkud přehnaná artificialita a teatrálnost je ale vynahrazena atmosférou, v níž se umně splétá okouzlení a strach - zejména na samém začátku a samém konci. Paralely s nacismem jsou obzvláště silné; a troufnu si říci, že i silnější než v mnoha textech, které nechávají na lukách svých stránek popásat národní socialisty skutečné.

Není to tak úhledně zabalený dárkový balíček jako Vězeň z Azkabanu, ale v leckterých ohledech je Ohnivý pohár dost možná nejinspirativnější Potterovo dobrodružství.

Setkání s nadutým snobem, co se teatrálně pohoršuje pokaždé, když se ukáže, že nedokážete zpaměti citovat dramatiky osmnáctého století, bývá zpravidla zážitkem horším než invaze rusů, dračí oheň a zanícená slezina. S jedinou výjimkou, a to jsou nadutí literární snobové německého původu - nebo alespoň já mám takovou zkušenost. Jakmile pánové machrují na Klopstockovi, a ne na Racinovi nebo Popeovi, stává se jejich exhibice najednou čímsi nejen snesitelným, ale dokonce kouzelným, líbezným a veskrze fascinujícím.

Arno Schmidt je jedním z těch podivných všeználků; ba dokonce je kadlubem, podle kterého by bylo lze je odlévati. Četl jsem od něj pouze tyto tři novely, shromážděné v knize Leviathan - a byla to vskutku úmorná práce se jimi prokousat! - ale už teď vím, že bude patřit mezi mé favority.

Obrovské množství narážek a aluzí (poznámky na konci knihy, ač obsáhlé, ani zdaleka neosvětlují vše), vyprávění z pohledu zvláštních polopsychopatických učenců, neustálé přesvědčování čtenáře o jeho mentální nedostatečnosti... oj, jen málokdy jsem se cítil tak útulně, jako při čtení Schmidtových textů!

7 15.01.2018

Počítám, že Eco nejspíš během svých bádání nad středověkými tajuplnostmi narazil na nějaký skutečný magický grimoár a s jeho pomocí následně stvořil či chymicky uklohnil zázračnou knihu. Takovou, která je extrémně populární a oblíbená nejširším čtenářstvem a zároveň neobyčejně propracovaná, intelektuální podnětná a vůbec brilantní ve všech ohledech - v literatuře dost vzácná, vpravdě kouzelná kombinace. Snad je to tím vhodně zvoleným tématem: umírající středověk a tajemné mnišství je natolik uhrančivé téma, že k sobě dokáže přitáhnout i ty, kdo by se jinak těžším textům a pasážím v latině vyhýbali jako Luciper krucifixu.

Na každý pád to byla jedna z nejzásadnějších knih mého dospívání; kdybych ji četl teď, a ne tehdy, asi bych si ji užil více a už bych lecčemu rozuměl mnohem lépe, ale stejně jsem rád, že se mi dostala do ruky už v oněch letech, kdy jsem si ještě myslíval, že opat Suger získal své jméno, protože byl slaďoušek, a že Hildegarda z Bingenu vynalezla binge-watching televizních seriálů.

Bojíte-li se za základě ostatních komentářů, že něco z knihy nepochopíte, pak se přestaňte bát. Samozřejmě, že nepochopíte. Ale strašlivé mordy v krásném a ponurém prostředí vás donutí číst dále; a třeba se omylem přiučíte i něco o středověku. Plavat s nezměřitelnými hlubinami pod sebou - to je lekce, kterou potřebuje asi každý. A nejlépe opakovaně.

Fascinující, silná literatura a zasloužená Nobelova cena. Vůbec nechápu, jak ta paní dokáže nechat lidi o tak závažných tématech a nechávat stránkami prosakovat tak tuze mnoho jejich bolestí, aniž by to byť jen na vteřinku sklouzlo do nabubřelého patosu nebo laciného sentimentu. Nějaká síla autenticity, nejspíš.

Výpovědi lidí postižených černobylskou havárií jdou až na krev a morek a možná ještě hlouběji... ale zachycené city přitom působí opravdově a nehraně. Určitá umělecká kompozice a stylizace je tam přitom znát, ale vše je podřízeno síle příběhů těch lidí, na které jako by dopadl nějaký hrůzný Boží trest - a oni se s tím naučili žít. Struktura knihy hladí a uhlazuje, ale nikdy proti srsti.

A možná je to daleko více než výpověď o neviditelném nebezpečí radiace svědectví o hlubinách ruské (běloruské, ukrajinské a vůbec východoevropské) kultury - toho prazvláštního amalgámu pověrčivosti, víry, šílenství, krásy a orientální despocie. Možná jedna z nejstrašlivějších knih vůbec!

19 15.01.2018

U Neffovy Tmy se ztotožňuji s většinou komentářů k ní napsaných, což se mi jinak až tak často nestává; ale možná se prostě jen ke stáru stávám konformním. První kapitola je zdaleka nejzajímavější a může hrdě konkurovat těm nejsvětovějším popisům událostí krátce po katastrofě. Jistě, chlípných žebráků a neurvalých agresorů je tam možná trochu moc, ale málokdo by asi čekal realistickou futurologickou studii - a drsný boj o přežití (jak říká štítek) je jednoduše zábavný.

Ale čím více se vzdalujeme od prvotního výbuchu nejnižších pudů (u postav románu) a dobrých nápadů (u autora), tím více text upadá a degeneruje. Velké časové skoky tomu příliš nepomáhají - a posun ke grotesknímu šesťákovému krváku taky ne. Udržet ke konci pozornost v tom, kdo koho právě zradil, přestože předtím předstíral, že zradil jiného zrádce a pak deset let předstíral, že je ženou, aby se na to nepřišlo... to už je trochu moc. (Zde to záměrně poněkud komolím a zesměšňuji, abych neprozradil něco podstatného budoucím čtenářům, ale poselství je asi jasné)

Nevím, zda první verze Tmy byla lepší; podle toho, co jsem slyšel, spíše asi ne. Ukončit takovou knihu asi není lehké, když se to Neffovi v nějaké slušné podobě nepodařilo ani nadvakrát. Z výšin svěžího psaní až ke krvavému pádu takříkajíc na hubu - dejme tomu, že z téhle rovnice nakonec vychází průměrné hodnocení.

9 14.01.2018

Vlastně docela nerad chodím proti proudu a močím proti větru, u této knihy se však řečeného musím dopustit, aby dostál předsevzetí žít v pravdě a v otázkách literárních vkusu se nepřetvařovat, nesnobařit a nepitvořit se. A pravda je taková: Píseň krve se mi nelíbila.

K tomu na vysvětlenou dodávám, že existují dva základní druhy nelibosti: jedna z nich je nelibost vzrušená, konvulzivní a podrážděná, nelibost z knihy špatně napsané, ohavné a zlé, nelibost, která ponouká čtenáře k tomu, aby nadával a lál a vrhal se ozbrojen krutými slovy proti oněm hlupákům, kteří snad nalezli v oné mrzké knize zalíbení. Ale tento typ pohoršení já vůči Písni krve nepociťuji! Ryanovo dílo ve mně probouzí druhý typ nelibosti: znuděné, omámené a vyprahlé. Občas jsem se při čtení docela bavil - a musím autorovi přičíst k dobru, že neudělal nic vyloženě špatného. Jenže ani nic vyloženě dobrého! Vše je sázka na jistotu - rány mečem, mužná přátelství, tajemný řád a výpravy jako z počítačové hry. A k tomu nudný, úsporný jazyk; ale zase ne dost nudný a ne dost úsporný, aby to bylo geniální.

Vélin Al Sorna mi přijde jako kadlub generického "jedermana", hrdiny, s kterým se může ztotožnit každý - od uhrovitého mladíka školou povinného, přes pracovitého traktoristu vesnického družstva poblíž Šumperku až po kostýmkovanou manažerku nadnárodního korporátního zločinu, jež má čas na čtení jen během ranního dojíždění, zatímco semafor hlásí červenou. Můžete ale Vélina doopravdy milovat, doopravdy nenávidět, když jediné, co je na něm charakteristické, je nadpřirozená dovednost zacházení se zbraněmi?

21 03.06.2017

Žízeň tak trochu klame názvem. Člověk by odhadoval, že bere do ruky zevrubnou románovou analýzu chlastáctví, že se zde zkrátka Harry na straně jedna zanoří do sudu s Jimem Beamem a zůstane v tom místě blaženství přinejmenším do strany šest set a občas jen spokojeně vypustí pár bublinek. Nuže, není tomu tak. Pan Beam sice možná ke slovu přijde také, ale jinak je název románu pozoruhodně mnohosmyslný. Lze jej spojit s vyšetřovatelem, s pachatelem, hned s několika vedlejšími postavami a také - jak si tady někteří v komentářích všimli - i s neukojitelnou obcí čtenářskou. Nezbedný pan Nesbø se tváří, že se dopustil politováníhodné prvoplánovosti, že mu to zkrátka již moc nemyslí a že mu docházejí nápady... a pak se ďábelsky zasměje a podtrhne kobereček, na němž stojí vratká stavba našich předpokladů. A tak to, prosím, dělá se vším, ne jen s názvem! To jen, abyste věděli a byli varováni.

Ačkoliv je autor větším padouchem než jeho imaginární vrahouni, je naprosto nezbytné, aby byl čten. Totiž proto: na rozdíl od většiny detektivek a thrillerů (které občas čtu, leč na které v žádném případě nejsem odborníkem ani encyklopedií, a proto vás vyzývám, abyste má slova brali s rezervou) je Harryho stvořitel velmi informovaný. A nejsou to jen vědomosti vyčtené z knížek! Přijde mi, že Nesbø se prostě zajímá o věci kolem sebe - nu ano, má v sobě tu obyčejnou lidskou zvídavost, do všeho strká čenich, a tak ví, co je to Tinder, jak je to v lidském těle s hormony, k čemu všemu lze použít 3D tiskárnu a zda je lepším týmem Fenerbahce nebo Galatasaray (a tohle si nikde nepřečtete, pro tohle poznání musíte opravdu jít do toho baru mezi ty turecké přistěhovalce!). Nesbø je zkrátka svobodomyslný postmodernista každým coulem a po samaritánském způsobu vytahuje své čtenáře ze zahnívajícího rybníčku zvyku, zkostnatělosti a ignorance.

Též se chci podělit o zjištění, že ze všech jedenácti Harry eskapád má Žízeň patrně nejblíže ke klasické detektivce. Ve starších "holeovkách" občas převažovaly zákonitosti nepřevídatelného thrillerového masomlýnku; v Žízni je vysoké napětí samozřejmě přítomno, ale ne tak mocně, aby zaclánělo onomu tradičnímu způsobu vyprávění. Jistě víte, co mám na mysli: "Popatři, ó čtenáři, zdeť zkrvavená zbraň, zde nešťastná číča oběti, natlačená do placatky, a zde konečně stopy člověka zdánlivě třínohého... víš již, kdo je vrahem?" Nemysleme si ale, že je vše podřízeno mordování. Kdepak. Příběh Žízně je velmi rafinovaný stroječek, takový antikythérský mechanismus. Každé ozubené kolečko zde má svoji roli a každý motiv nalezne svůj kontrakpunkt a své opakování. Daní je občas jistá předvídatelnost, ale kdo poslouchá Händela, nemůže čekat, že náhle zazní dobře temperovaná vuvuzela. Vpravdě se věc má takto: málokdy si u historek o nejslavnějším norském vyšetřovateli řeknu "to je ale blbost!", mnohem častěji si říká "ano, přesně to jsem čekal, ale je to o tolik lepší, než jsem si myslel, že to bude!". A to je dobře!

22 25.05.2017

Vančura též zde prokazuje, že patří k oněm vpravdě nepohanitelným ozbrojencům, kteří, opásavše se šamšírem řeči české a dadouce do kolbišť literárních, švihají své rány po způsobu knechtů nejpověstnějších. Ubozí čtenářští ulekanci neschopní sáhnutí po knize příčinou strachu z nesrozumitelných vět však mohou zde svůj děs zatlačiti hloub do duše mezi děsy noční a úzkosti všednodenní a radostně plenit, co Vančura naplodil. Neboť Dorotka řadí se v díle jeho k výkvětům nejsrozumitelnějším! Jongléřství stylové poněkud je potlačeno a pojí se v těchto šesti kratších prózách s divuhodnými studiemi povah lidiček potulných i měštěnínských, venkoncem tragických, oslazených směšností a milenectvím. Při průchodu tímto jazyka okrskem chrámovým pocítil jsem nejvyšší slast u vyprávění o krásném cikánu Cypriánovi, jenž opanovává čtvrtou z povídek; každá z oné krásné šestice jest však malou perlou, arci tvaru nepravidelného!
Nuže, kdo jsi byl schopen učísti tento komentář a znechucení nezrůznilo u toho počinu tvé rysy, ty se do "Dorotky" chutě pusť - nebude to jistě zamotanější psaní, ba naopak.

14 29.01.2017