Pobřeží Syrt přehled

23.07.2019

Už podle nízkého hodnocení a mírně štítivých komentářů zde uvedených jsem vytušil, že pravděpodobně půjde o jednu z nejlepších knih, jaká kdy byla napsána; a kupodivu jsem se nemýlil. Hutné a téměř neproniknutelné popisy obtáčejí celý text tíživěji než mlha za opuštěných syrtských jiter, kdy jen dávná slavná minulost šeptá v sítinách. Je zcela fascinující, že téměř jen samotná líčení nálad dokáží zprostředkovat celý děj, při reprodukování zdánlivě prostý, ale přitom čímsi nezměrný: onen vzrůstající nepokoj upadající říše a nevyhnutelné směřování k okamžiku nervového selhání a ke konci starého světa v plamenech. I Pobřeží Syrt má svou Horu osudu!

Jsou určité dovednosti, kterých se Gracqovi zjevně dostalo v míře jinde takřka nevídané a které se v Pobřeží Syrt skvostně zúročily: patří mezi ně zachycování slovy téměř nepopsatelných hnutí mysli jedince i celé společnosti, schopnost předvést neodvratné a zlověstné plynutí času v místech, jejichž temporalita se zdá být nehybnou, ale zejména zachycování atmosféry krajiny nejzapadlejšího jihu.

Snad pomáhá, že celé prostředí, ač laděné italsky a trochu balkánsky, je zcela fiktivní, a umožňuje tak kondenzovat celé pobřeží Středozemního moře do neobyčejně vonné tresti. Dokonce natolik líbezné, řekl bych, že se jí nelze nasytit, a po dočtení románu by klidně bylo možné nalistovat opět první stránku a vychutnávat dál. Člověk to samozřejmě neudělá, neboť prokousávání se Gracqovou prózou je přes svou líbeznost obtížné, často neuvěřitelně pomalé a téměř neustále omamné – ale ta lákavá možnost opakované návštěvy Syrt v každém, kdo si podobný typ textů rád vychutnává, už asi zůstane navždy jako úlomek něčeho tajemného a nepolapitelného.