zlovlk komentáře u knih

Jedna z těch knih, která u čtenářů po celém světě vyvolává záchvaty halasného jásání - a já přitom vůbec nevím proč. Totiž, ne že by to bylo špatně napsáno, jde o velice solidní kus. Ale problém je v tom, že nic víc. Tolik vychvalovaná "morální šedost" hrdinů by měla být v současné fantasy spíše standardem (s těžkým myokardem uznávám, že mnohdy není). Autor sice umí tu a tam zarazit čtenáře do kožnatých hlubin křesla vhodně zvolenou poznámkou nebo ironickou finesou, jinak ale ve svém řemesle nad ostatní psavce nijak zvlášť nevyniká.
Snad se v mém hodnocení odráží i to, že jsem čekal něco víc než jen řemeslně ucházející příběh opepřený pár kuličkami vtipu.

5 02.02.2011

Skvělý začátek, zatnulo to do mě drápy už od prvních stran. Zhruba do poloviny knihy si Zjizvená noc drží hodně vysokou úroveň - dokonale rezavá atmosféra, systém zvláštních zvyklostí a tradic, zkrátka osobitý fantasy svět, lehce říznutý metalurgickým a chemickým punkem.

Potom se vydají do propasti a strašlivě to upadne. Velká tajemství se ukážou být vcelku banální, jakoby nedomyšlená. Očekávání nejsou naplněna a ta báječná nálada ze začátku se někam vytratí. Raději se ani nebudu domýšlet kam. Stane se z toho zkrátka a dobře spíše průměrná akce v neobvyklém prostředí a nezachrání to ani sebeepičtější scény.

V autorovi každopádně dříme potenciál a občas trochu hrabe nožičkama ze spaní. Třeba se jednou probudí. Až vyjde další díl téhle série (vychází ve fantasy něco jiného než série?), dám mu šanci.

7 02.02.2011

Očekával jsem, že ve druhém románu bude autorská dvojice trochu vypsanější, ale vypadá to, že se vydali přesně opačným směrem, než jsem doufal. Je to pořád stejná slohovka na téma "jak jsme včera s chlapama pařili dračák". Nezakládám si na realismu, ale určitou soudržnost a důvěryhodnost ve fantasy prostě potřebuji. A téhle knížce prostě čouhá z bot sláma, na které je napsáno "potřebujeme dostat děj tam a tam a podřídíme tomu všechno".

Obzvláště scéna se Sturmem Ostromečem a drakem mi připadala úděsně napsaná. Ze všech scén, které se takovou či podobnou událostí zaobírají, na mě působila snad jako nejhorší. Dýchla na mě zkaženým odérem amatérismu.
Vyjadřuji se krypticky, abych někomu nepokazil zážitek, byť mi nepřijde, že zrovna v tomhle případě by se dalo něco výrazně zkazit.¨¨

Abych jenom nehaněl, některé věci se mi v tom líbily - třeba Raistlin. Nebo třeba... hmm... zůstaneme u toho Raistlina, ano?

1 02.02.2011

Původně jsem chtěl napsat, že z téhle knihy přímo odkapává fakt, že byla psána na základě hry na hrdiny. Pak jsem si ale uvědomil, že taková metafora nestačí. Ono to z ní totiž přímo stříká.

Nepochybuji, že hráči se dobře bavili. Vlastně je to výborná sonda do toho, jak se v osmdesátých letech hrálo (a jak se u nás hraje ještě i nyní - dračákovství se drží podobně úporně jako thrash metal nebo židovská víra). Ale hledat v tom literární hodnotu? To už spíše chytat světlo do pytle, při tom je větší šance na úspěch.

Dvě hvězdičky za to, že se to snadno čte, jsou tam sympatické a rozlišitelné postavy a patří to svým způsobem mezi klasiku žánru.

01.02.2011

Nádherně tísnivý kousek. Kupodivu se většinou mluví jen o její první polovině, kde je popisováno uspořádání totalitního mlýnku na lidi. Nepopírám, že se vyznačuje nemalou strašidelností a fascinující shodou s některými skutečnými politickými postupy, nicméně mě osobně mnohem více dostala druhá část. Co všechno je možné vnutit člověku a že se myšlení dá modelovat jako plastelína.

Dříve jsem nedokázal pochopit, jak se mohlo pár desetiletí komunismu tak krutě a téměř nesmazatelně podepsat na národu. Vnitřní svoboda se přece sebrat nedá, říkal jsem si. Pak jsem si přečetl Orwella a už alespoň temně tuším. Ne, že by to bylo nějak příjemné.

68 01.02.2011

První setkání se sympatickým ďáblem čili Wolandem mě položilo. Trápila mě v té době choroba a u některých událostí v knize jsem si nebyl jist, zda jejich původcem není spíše má horečnatá fantazie. Děj je napěchován vskutku bizarními věcmi. Navíc se o nich píše, jako by to bylo něco přirozeného, samozřejmého. Inu, magický realismus, i když ne úplně typický. Nakonec jsem knihu musel odložit, neboť jsem začal pociťovat rozkladné účinky na své duševní zdraví. Napodruhé jsem už byl lépe připraven a vyzbrojen a zcela zdráv; šlo to mnohem lépe.

Stejně jako se snoubí moskevská skutečnost s čertovským nadreálnem, kombinuje román hluboké myšlenky s postřehy náramně vtipnými, ba až bodrými. Humor je suchý, stránky utíkají jako dlužníci před exekutorem a pero spisovatelovo bylo bezpochyby máčeno v lásce k vyprávění.

Docela oceňuji, že tahle kniha nedrží v ruce kladivo a nevtlouká do lebky žádné poselství vyloženě natvrdo (jak to v mnoha případech bývá a jak by to rozhodně býti nemělo). Neznamená to ale, že by byla plochá, naopak - hádám, že autor chtěl něco vyjádřit, ale nevěděl přesně co a jak. Jak by také mohl? Základní témata jsou stejně nepostižitelná jako láska, dobro nebo zlo. Přemýšlivější typy si tak v Mistrovi a Markétce vyčenichají leccos i ve spodních vrstvách. A výhoda spočívá v tom, že skoro každý z nich si tam najde to své.

31 30.01.2011

Vzhledem k levicovému směřování autorky jsem tak nějak očekával, že bude (jako obvykle) glorifikovat proléty a mazat jim kolem úst. Symbol čistoty uprostřed prohnilé společnosti a podobně.

Chyba. Autorka přinejmenším v téhle knize nic nezastírá a předvádí "obyčejného člověka" takového, jaký ve skutečnosti je. Nahého, chtělo by se říci. Tupého, nechutného, beznadějného a ještě jednou tupého.

Samozřejmě, musíme si myslet, že lidé takoví jsou, abychom si mohli myslet, že potřebují, abychom jim proti jejich vůli "vylepšovali" život, nicméně většinou se to nahlas neříká. Tak otevřené vyjádření deziluze jsem tedy vážně nečekal. Text knihy se svému objektu přizpůsobuje, z chrlivého proudu textu přímo sálá zoufalství a repetitivnost. Velmi ubíjející čtení.

Nebyla to špatná kniha, ale... vážně nevím, jestli mám na jiná díla Elfriede Jelinek žaludek, srdce a další tyhlety potřebné orgány.

7 29.01.2011

První verzi Koberců napsal Pratchett skutečně v sedmnácti, před druhým vydáním ji ale dost rázně přepsal - vyjádřil se k tomu v tom smyslu, že kniha má vlastně dva autory. Z nějakého důvodu to oceňuji skoro víc než jeho ryze dospělé knihy - cítím z toho ty dva různé přístupy jednoho člověka, což je vcelku originální. Něco takového se nedá dost dobře napodobit, musí se to jednoduše nechat to čtvrtstoletí uležet.

Považoval bych to za takový dialog mezi klasickou a neklasickou fantasy. Humor je v tom spíše milý než ztřeštěný, ale i milé knížky mají v literatuře své místo.

8 28.01.2011

Proměna je lepší než všechny kofeinové nápoje světa. Člověk po jejím přečtení raději neusne, aby se ráno náhodou neprobudil jako obří brouk, tvor nečistý.

Z rozličných interpretací mě nejvíce oslovilo pojetí "brouka" coby mentálně postižené osoby. Osoby, která si i nadále uchovává zbytky rozumu, ale už nedokáže s ostatními komunikovat, osoby, která nedovede dát najevo, že rozumí jejich slovům. Osoby, která je na obtíž.

Láska, kterou k Řehořovi rodina dříve chovala, se vytrácí - a on to musí mlčky sledovat. Pravá láska by byla nesobecká, namítnete. Jenže ti dobří lidé by rádi milovali, jen kdyby věděli, že mají koho! Ale jak poznat, že v broukovi je stále něco z Řehoře? Nakonec předpokládají, že původní člověk je dávno pryč, že místo něj mají doma obludu. A je to rozhodně důvodné přesvědčení, i když mylné. Postupem času by k němu dospěl asi každý.

Tak si říkám, že kdybych se někdy ocitl v podobné situaci, byl bych nejradši, kdyby mě někdo co nejrychleji rozšlápl...

37 27.01.2011

Připadám si jako nějaký stolovník u gurmánské tabule, neboť mám chuť povstat a zařičet: "Ten jazyk! Ten jazyk!" V tomto případě samozřejmě nejde o žádný hovězí jazýček na víně či na smetaně, nýbrž o zcela unikátní Vančurovu schopnost manipulace s češtinou.

Každá věta zní archaicky, a přesto dokonale srozumitelně. I kdyby tímto způsobem popisoval různé způsoby čištění septiku, stálo by to za to - ale on tu formu užívá k vypravování libého příběhu lásek a záští, zkrátká vášní, což je ještě lepší.

Historický román v pravém slova smyslu to není. V knize nevystupují žádné postavy známé z hodin dějepravy. Vlastně se to mohlo stát kdykoliv, myšlenky jsou nadčasové. Zvolené století jim jen dává nádhernou patinu a syrovost.

36 27.01.2011

Pan Gončarov vytahuje z klobouku hned dva ušaté paradoxy. Ten první: přestože hlavní hrdina, Ilja, je v podstatě myšlenkovým stachanovcem, nikdy nic neudělá. Ten druhý: přestože nikdy nic neudělá, je těch skoro pět set stran mimořádně strhujícím zážitkem. No, skutečně. Je to jako plavit se po přehledné řece, kde nejsou žádné peřeje a kde každý zákrut vidíte už z pořádné dálky - a vychutnáváte si to, jak se k němu blížíte.

Musím ale říci, že mě šokuje, s jakou bohorovností si různé učebnice, sumáře a anotace o Ilju Oblomova otírají své inkoustové huby. Není to žádný zoufalec, i když si tak v některých chvílích připadá; v konečném součtu je ve své pasivitě šťastný. A prostě jen ukazuje alternativní cestu životem, v něčem horší, v něčem snad i lepší než Štolcovu. Ani sám vypravěč v této knize nesoudí. Oblomov je takový, Štolc je makový. Oba dostanou, co jim přísluší a co jejich jest - snaha předělat se na něco jiného je marná.

Svým způsobem se dá Oblomovovi i závidět.

19 26.01.2011

Knížka, která neděsí ani tak tím, co se v ní děje, jako spíše tím, co přijde - co musí přijít - o čem tušíte, že to přijde. Takže je vlastně dost zásadně postavená na spolupráci se čtenářem; ale to dobrý horor musí být. Nikdo vás nedokáže vyděsit tak, jak se umíte vyděsit sami.
Když se malý děsík narodí, nemůžete ho hned pustit na čtenáře. Zamknete ho někam do komůrky v zadním traktu jeho vědomí. Ať si ho tam hezky pěstuje a krmí. A s každou další stránkou to bude lepší.

Kromě toho je ve Řbitově i pár obrazů, které fantazii dráždí vyloženě nahým prstem. Radši to nebudu rozvádět. Co se týče vzbuzování iracionálního děsu, je tahle kniha to nejlepší, co jsem zatím četl, možná s výjimkou některých kusů od Lovecrafta.

Oceňuju taky to, že příběh klade takové ty vlezlé otázky, které nikdo nechce slyšet. Existuje nějaká hrůza, kterou by opravdu zoufalý člověk nebyl ochoten probudit?

46 26.01.2011

Docela pozoruhodné dílo, v české literatuře zaujímá jedinečné místo. Kolem žádné jiné knížky se nemotá tolik přihlouplých pověr a zkreslených představ. Ale to asi osud všech "kultů" (využití tohoto slova zrovna pro Babičku mě naplňuje zvrhlým potěšením). Ruku na krevní rozvodnu, není to mé oblíbené dílo z té doby - k idylám mám přirozenou nedůvěru - ale přesto jsem ho přečetl s chutí.

Každopádně souhlasím, že je vcelku nesmysl nutit Babičku dětem. Nebude je bavit, prostě to nepochopí, jak dokazují i četné komentáře tady. Marná sláva, čtenářská gramotnost na základních a žel i středních školách se propadá jak burza na Černý pátek. To, co kdysi četli náctiletí, patří dneska mezi materiál pro vysokoškolské studium.

Z hlediska formy je Babička dílo promyšlené, dílo na úrovni; Němcová už v té době přece jen věděla co a jak. Různé způsoby vyprávění, propletené motivy a tak dále. Ona věděla co dělá, liška jedna fikaná. Vůbec je to takový náš malý biedermeirovský mýtus, taková zdrobnělina světa - Údolíčko, babička, světnička, prostě knížečka pro Češíky.

Oceňuji tvrzení, že v té době neměl u nás nikdo s romány zkušenosti - dokonale absurdní humor! Něco podobného jako přesvědčení, že ve středověku věřili v placatost země.

31 25.01.2011

Román, který člověka donutí zpomalit.

Osvobození od uspěchané doby, osvobození od kávy pité za poklusu. Místo toho je nám naservírován čaj z počátku devatenáctého století; a to se, jářku, žilo jinak. Magie, jak má být, skutečně mocná a záhadná, žádná lacinost, žádné kočičí zlato, mňau. Vše je servírováno postupně, bez kalupu. Postavy dýchají osobitostí. Místa dýchají atmosférou.

Nebo ještě jinak: paní Clarke nějakou záhadnou spisovatelskou alchymií proměnila esenci Anglie v med. Ve spoustu medu. A do toho my máme po hlavě skočit a potápět se. Nečekejte, že vám ta kniha přinese vzrušení! Ale jedinečný zážitek a zvláštní pocit spokojenosti, ten by přinést mohla...

16 25.01.2011

Velice čtivá kniha. To je asi tak všechno, co se k ní dá říci, ale přečetné vydávané tlustospisy nemají ani to, takže je to vlastně úspěch. Plesejte.

Občas koneckonců není nějaké větší umění třeba, občas potěší i zdařile vysoustružená věc denní potřeby. V mnoha ohledech je Čachtická spíše pohádka. Taková hezky oblá, jestli mi rozumíte. Nikde nic nevyčuhuje, všechno do sebe zapadá, všechno je... nu, řekněme dámské. A pokud pasete po krutých popisech mučení, pak paste dál, v téhle knize nic drsného není.
Nicméně jako nástroj zábavy a oddechu mohu jen doporučit.

4 25.01.2011

Dámy a pánové, toto je vodíková puma.

Rimbaud se konečně vymaňuje ze zajetí starých forem a předvádí absolutní rozlet, nespoutaný, šílený, nekonečně hluboký. Dost možná první poezie v pravém slova smyslu, tak, jak ji chápu já. Surrealističtější než surrealisté. Výtrysk lidské duše bez všech těch filtrů, co ji dříve svazovaly. Není třeba to chápat, aby se to mohlo líbit - uchvacovat - omračovat - zabíjet. Je to všechno, je to rebelie proti všemu. A zejména Iluminace jsou štěrbinou, skrze kterou zaplavilo Evropu moderní básnictví.

Je také třeba ocenit, že Arthur, jako jeden z mála poetů, věděl nejen, že je zapotřebí mluvit a psát, ale i to, že je občas třeba mlčet. A že když už jsme si tedy načrtli nějakou tu poetiku, nebylo by špatné zkusit podle ní žít. Pryč z Evropy! Pryč z ušmudlané racionality!

A ještě bych podotknul, že Iluminace téměř určitě vznikly až po Sezóně v pekle, takže "Sbohem" se za rozloučení s poezií až tak úplně pokládat nedá - přestože představa je to krásná a pro positivistické životopisce téměř orgastická.

I zábava pro dospívající masy může být napsaná inteligentně, originálně, důstojně a se špetičkou literárního talentu. Eragon nemá ani jedno z toho. Eragon je příšernost.

Připomíná trochu slohové práce dvanáctiletých dětí. V těch se ale tu a tam může vyskytnou nějaká perla; zde ne. Zde je všechno nejenže vykradeno z jiných děl, ale zároveň zdeformováno a zmrzačeno autorskou neschopností. Prostý, leč zázračně schopný Gary Stu se vydává na výpravu proti stráááášně zlým záporákům. Ta nejprovařenější klišé jsou znovu na pochodu. Co má být vážné, je směšné, co má být vtipné, je trapné. Paolini se nevyzná v ničem z toho, o čem píše. Zoufalé, amatérské, falešné a prázdné. Adjektiva by se dala vrstvit celé dny - ať už vás napadne jakákoliv literární chyba, nešvar či amatérismus, v Eragonovi to najdete.

Je dobré míti rodiče nakladatele. Marketing zajistil této hrůze úspěch - a miliony fanoušků, kteří nečetli (skoro) nic jiného, si tenhle brak obklopily telecí aureolou, učinily si z něj hrůznou modlu nevkusu. Mor! Milá literaturo, do jakých páchnoucích stojatých vod jsi to zase zabředla? Lidé, čtěte, čtěte, čtěte - a sami zjistíte, jak hluboké propadliště tahle kniha (a série) je.

Jestliže nad Eragonem dosud váháte - a zároveň máte rádi fantasy, tím myslím skutečnou fantasy, takovou, ve které hraje ústřední roli slečna Fantazie - pak se milému Dračímu jezdci vyhněte co nejexcentričtějším obloukem. Zabráníte tím nežádoucím migracím tělesných šťáv.