Zorka komentáře u knih
Na Rutě Sepetys obdivuji, že její knihy nejsou povrchní a nesou vždy známky dokonalého studia dané problematiky. Sůl moře je jednou z nich. Autorka skvěle skloubila fiktivní (a přitom možné) osudy lidí s historicky doložitelnou problematikou, znovu připomněla nejen tragický dopad fašismu na obyčejné civilisty, ale také naprosto nechutné praktiky ruských vojáků, které zanechaly šrámy na těle i na duši mnoha rodinám. A v neposlední řadě připomněla i tragédii německé lodi Wilhelm Gustloff, o níž toho (na rozdíl od zmedializovaného Titanicu) příliš slyšet nebývá. Myslela jsem si, že kniha V šedých tónech je pro autorku samotnou hodně vysoko nastavenou laťkou, nicméně tato se jí určitě vyrovná.
Jsou věci, které si člověk neumí představit, dokud je nezažije. Jednou z nich je zřejmě také působení Lékařů bez hranic v oblastech třetího světa nebo v místech katastrof. Kniha určitě stojí za přečtení a rozhodně by si zasloužila i pokračování.
Zajímavý příběh, pro mě jen těžko uvěřitelný. Fakta z psychologie kontrastující s šamanskými rituály, to vše doplněné popisy mongolské přírody...
Útlá knížka, která by měla být povinnou četbou pro učitele, ale také pro spolužáky dětí s Aspergerovým syndromem. Na několika málo stranách přibližuje nejdůležitější problémy dětí s touto diagnózou a nastiňuje i konkrétní možnosti, jak na "divné" chování, kterým nás dítě s AS opravdu nechce zlobit ani urazit, přestože my si to často myslíme, reagovat. Kniha je psána jazykem srozumitelným i relativně malým dětem. Takže za mě rozhodně ano.
Tuto knížku už jsem měla dlouho na seznamu těch, které si chci přečíst a musím říci, že mě zklamala. Je pravda, že se četla jedním dechem, nicméně hlavní "hrdinka" mi přišla trošku "zvrácená". Označuje-li někdo tuto knížku za knihu pro děti a mládež, pak ji rozhodně nemůžu doporučit. Nepřišlo mi vůbec obdivuhodné, jak se oběť šikany dokázala vykřesat z role myši, i ve své nové roli byla pro mě pořád případ pro odborníka. Představa, že pro někoho může kniha působit návodně, mě děsí. Jako literatura pro dospělé ano.
Kniha, která mi hodně připomněla dílo se stejným tématem - Ještě jsem to já. Čtivá, působivá, oproti zmiňované trošku slabší závěr.
Tuto knížku jsem si musela rozložit na delší dobu. První polovinu jsem tzv. "zhltla", druhá už pro mě byla hůře stravitelná. Tak si říkám, jestli opravdu plní svůj cíl a dokáže posloužit jako příručka pro nemocné psychózou, jejichž pozornost a schopnost soustředit se na čtení je podstatně menší. Jako kniha pro rodinu, případně sociální pracovníky, kteří zprostředkují některé inspirace nemocným, je podle mého vhodnější.
Po přečtení této knihy mě napadá, kolik takových Leonardů žije okolo nás. Kolika lidem bychom mohli pomoci, kdybychom byli pány Silvermany a uměli se dívat kolem sebe pozorněji, než to třeba ve skutečnosti děláme. A kolik takových Leonardových matek a otců dokáže děti posunout na cestu, která končí nad propastí, do níž se mnozí nakonec zřítí. Já osobně bych napsala dopis z budoucnosti panu Silvermanovi. Poděkovala bych mu za to, jak výjimečný je člověk.
Jednoduchá kniha, odpočinková, žádná složitá zápletka, žádná velká literatura. Na pláž ok, člověk u toho nemusí přemýšlet a celkem předpokládá další vývoj. Konec je srovnatelný s průměrnou americkou komedií.
Děsivá výpověď autorky o životě a údělu dívek a žen v Kambodži. Zaznamenala jsem, že autorka údajně to, co popisuje, neprožila. Je mi to tak nějak jedno, pokud opravdu činí to, co píše. Je vidět, že prostředí, z něhož pochází, minimálně dobře zná a snaží se díky své organizaci bojovat proti krutému zacházení s ženami a zamezit znásilňování dívek, prodávání do nevěstinců a šíření pohlavních chorob. Nehodnotím knížku jako literární dílo, ale jako osvětu, které není v tomto směru nikdy dost.
Velmi čtivou formou zpracované příběhy z dějin naší kriminalistiky. Beletrizované, nicméně doplněné autentickými fotografiemi.
Přestože má kniha přes 700 stran, zhltla jsem ji za pár dní. Coby "Husákovo dítě" jsem sentimentálně zavzpomínala na dobu svého mládí, nicméně s vděkem, že období normalizace je za námi. Mnoho společenských skupin jsem do přečtení Kmenů ani nevnímala jako oddělené subkultury, nicméně každý asi vnímal více to, v čem se běžně pohyboval, přístup k informacím nebyl tehdy přece jen tak snadný. Tuto "bichli" určitě doporučuji, je psaná velmi stravitelně a oceňuji také ohromné množství dobových fotografií. Skvělý sociologický materiál.
Smutný příběh dívky, která neměla na výběr. To její matka rozhodla, že Isabelle Caro bude navždy "holčičkou". Holčičkou, která nevyrostla a zemřela dříve, než se mohla stát ženou.
Velmi působivě zpracované téma války očima devítiletého syna německého komandanta. Ta dětská nevědomost, naivita, spontánnost, fantazie a touha mít přátele na mě působila mnohem více, než když čtu holá fakta.
Coby milovník jazyka oceňuji práci odvedenou překladatelem, nicméně z literárního hlediska mě toto dílko až tak neoslovilo. Jak již zaznělo níže, na prvních stránkách pobavilo, když jsem ale četla již potřetí, jak "logicky" pan Kaplan časuje slovesa, už to byla "stará písnička".
Slovo autobiografický v anotaci musí brát člověk trošku s rezervou. Kniha mi místy přišla až příliš nadsazená, kumulace zvrhlosti na polském venkově je jen těžko uvěřitelná. Jen stěží si umím představit, že by zabíjení, vydloubávání očí, incest, zneužívání dětí nebo sodomie byly i na zaostalém venkově tak samozřejmou věcí. Autor v doslovu rovněž naznačil, že se o čistou autobiografii nejedná, o její míře však může čtenář jen spekulovat.. Každopádně se jedná o působivé dílko, které dává člověku velký prostor k tomu, aby se zamyslel nad špatnostmi tohoto světa. Trošku mi svým zaměřením připomněla knížku A uzřela oslice anděla (Nick Cave) - její hrdina byl taky němý "magor", člověk nečistý a svým způsobem čistější než by se mohlo zdát...
Nejsem jako vy. To byla první kniha, kterou jsem přečetla od této autorky. Musím říct, že nasadila ostatním dílům poměrně vysokou laťku. Kniha Je to i můj život ji pro mě nepřeskočila. Sice tklivé téma, nicméně Annin záhadný právník se svým asistenčním psem a mnoho dalších zápletek mi přišlo spíše průměrných, skoro až "laciných". Dlouho jsem si říkala, že vybočím z pětihvězdičkových komentářů trojkou, za překvapivý konec jsem ve finále hvězdu přidala. Nicméně zůstává tam pro mě to "ale"...
Knihu Daleká cesta jsem si půjčila kvůli Nicholasi Wintonovi. Tohoto člověka si opravdu velmi vážím za jeho skromnost a odhodlání pomáhat. Možná jsem měla pozorněji číst anotaci, pak bych nebyla zklamaná, že se o Wintonovi a jeho transportech dozvídám tak málo. I tak ale knihu hodnotím velmi kladně. Poukazuje v podstatě nenásilně na násilí páchané na mnoha židovských rodinách.
Pro mě fascinující kniha, zejména pak díky Jackovi, pro kterého byl Pokoj domovem a vlastně celým světem. Je těžké číst o tom, jak složité je adaptovat se na "normálnost" a jak normální může člověku, který nic jiného nezažil, připadat "nenormálnost". Stejně jako ostatní jsem si chvíli zvykala na dětskou mluvu, špatné skloňování, Jackův styl myšlení a vyjadřování, které ale byly nakonec výborným prostředkem k dokreslení celého příběhu. Konec byl pro mě slabší částí knihy, i tak ale vřele doporučuji všem, které zajímá lidská psychika, problematika únosů, zneužívání, vyrovnávání se s traumaty.
Milý Pavle Šrute, díky za Lichožrouty, dodnes jsem si myslela, že nám ponožky žere pračka :-). Knížku jsem koupila synovi k Vánocům, ale protože měl ještě jiné čtivo, uzmula jsem ji dříve, než si ji stačil sám přečíst (přiznávám bez mučení, že jsem si ji sobecky kupovala taky trošku pro sebe :-)). A nejsem zklamaná. Skvělý nápad, originální pojetí, žádná moderní pohádka se superhrdiny, nýbrž prostý lichožroutí život, který se tolik podobá životu lidí - jen s tím rozdílem, že nežereme ponožky ani hebké dupačky :-). Takže za mě určitě ano, skvělé čtení pro děti - a koneckonců i pro jejich rodiče.