Zorka komentáře u knih
Velmi srozumitelná kniha zabývající se hraniční poruchou osobnosti. Žádné odborné termíny, ale zkušenosti. Bolestivé příběhy, z nichž mnohé už nemohli vyprávět sami nemocní, protože už nejsou mezi námi.
Přemýšlím nad tím, zda je kniha užitečná, nebo může být potenciálně nebezpečná. Právě "polidštění pedofila", o kterém se píše na zadní straně knihy, cítím jako riziko... V knize mi chybí jednoznačné a opravdu razantní odsouzení, že to všechno bylo špatně.
O životě v Severní Koreji jsem toho přečetla už hodně. Nepřestává mě šokovat, že čtu v podstatě o současnosti, nikoli o dobách dávno minulých. V knize je detailně popisován život v pracovním táboře, který tolik připomíná koncentrační tábory. A také zklamaní lidí z režimu, kterému mnozí věřili, a přesto to pro režim bylo málo.
Styl psaní a humor Ladislava Zibury byl pro mě při prvním díle atraktivní, při druhém neurazil a při poslechu této audioknihy mi přišlo, že už jsem přeziburovaná. Možná to bylo poslechem, možná se mi opravdu autorův humor přejedl.
Původně jsem si myslela, že se ke mně dostalo nějaké "vadné vydání", které neprošlo korekturou (knihu jsem měla vypůjčenou z knihovny jako e-knihu). Pak jsem teprve dočetla, že chybějící interpunkce a velká písmena jsou záměr autorky. Přiznám se, že jsem tento záměr nepochopila, ale zvykla jsem si na něj. Myslím, že by příběh vůbec neztratil na zajímavosti, kdyby byla respektována všechna pravidla pravopisu a skladby. V některých knihách je vybočení z "normálu" geniálně korespondující s obsahem (Růže pro Algernon), ale tady vlastně nevím, jaký to mělo smysl. Nic to ale nemění na tom, že příběh byl opravdu zajímavý, neotřelý a stojí za přečtení.
Není to klasická detektivka. Spíš příběh jednoho hodně zvláštního člověka, který byl v nesprávný čas na nesprávném místě. A tím se to vše trochu zamotalo ...
Rozhovory Aleše Palána mám velmi ráda. Jeho styl, jakým klade otázky lidem, kteří jsou trochu či více podivíni, se mi prostě líbí. Jako by jejich podivínství bylo něco běžného, skoro až výjimečného. Někdy mám sto chutí se za hlavními hrdiny vydat a osobně poznat. A někdy jim i trochu to jejich podivínství závidím.
První díl Gumpa si musel zamilovat každý. A tak bylo sázkou na jistotu, že druhý díl se číst bude, a předpokládám, že také film přitáhne mnoho diváků. Za mě ale trochu zklamání ... kniha skončila skoro dříve, než se člověk začetl. Pokud má ale sloužit dobrým účelům, pak ano.
Relativně dlouhou dobu jsem přemýšlela, jestli mě kniha baví, nebo nikoli. Možná proto, že hlavní hrdinka je opravdu zvláštní osoba, ke které ten těžko pocítíte velké sympatie. Když ale člověk dočte, říká si, že to stálo za to.
Tato kniha mě mile překvapila. Neměla jsem velká očekávání (pro mě neznámý autor, prvotina), ale kdybych měla, docela by se naplnila. Kniha je čtivá, samotná proměna hlavního hrdiny zajímavá a prostředí, v němž probíhá, má svou atmosféru. Jen ten konec to trochu zazdil.
Trochu se bojím, že tohle dílo není fantazie. Že je to realita mnoha dospělých a bohužel také dětí... Dějová linie s Clarou mě zas tak moc nebavila, ale dílo by bez ní nebylo úplné.
Skvělá oddechovka, které věříte, i když je neuvěřitelná a zjevně hodně vybájená, nebo byla autorka mezi indiány permanentně pod vlivem "bylinek", pokud má pocit, že tohle všechno skutečně zažila. Čekala jsem, že nějaké vysvětlení najdu v doslovu nebo že Google napoví, ale bohužel. Danka Štoflová je v takovém polovičním utajení, moc se toho o ní a jejím skutečném životě na internetu nepíše. Tak třeba rozuzlení přinese nějaké pokračování ... Každopádně bavilo, pobavilo, trochu jsem takový život záviděla a trochu si klepala na hlavu. Určitě ale doporučuji.
Všichni známe doktora Mengeleho. Kniha ale podává svědectví o mnoha dalších mužích, kteří páchali navzdory lékařské přísaze minimálně stejná zvěrstva jako výše zmíněný. Mnozí z nich byli po válce popraveni, ne všichni ale dosáhli spravedlivého trestu. Bohužel. Kéž by byla všechna tato svědectví odstrašujícím příkladem pro současné i budoucí generace.
Není to životopis Petra Kellnera. Jsou to střípky sestavené lidmi, kteří ho více, či méně znali, kteří někdy vědí a někdy se spíše domnívají.
Kniha s nádechem exotiky, která skrývá velmi závažná témata. Přestože to může působit, že téma je ryze nigerijské, není. Lidi, kteří žijí navenek privilegovaným životem a za zdmi jejich domu se dějí opravdu smutné věci, najdeme po celém světě. I u nás.
Literární zpracování této knihy mě zas tak moc nezasáhlo. Příběhy se spojují opravdu až v úplném závěru a je to zmíněno jen v několika větách. Působí to, jako by už autor chtěl mít psaní za sebou. Vážnost tématu je nezpochybnitelná, ale kniha mě svým zpracováním neoslovila.
Vím, že je kniha beletrizovaná. Podle doslovu autorky spíš přikrášlená. I tak to bylo hodně drsné čtení. Uvítala bych v doslovu více informací o tom, jak autorka sbírala podklady pro tuto knihu a zda byla inspirovaná některými skutečnými příběhy.
Je skoro škoda, že kniha nemá větší reklamu, více čtenářů, více hodnocení. Mně se Honzovo putování (i když pro mě bylo nepochopitelné) velmi líbilo. Cením si přehlednosti, přiblížení života obyčejných lidí, ale také autorovy odvahy vydat se na kole tolik kilometrů přes tolik neznámých (a ne vždy úplně přátelských) zemí.
Hrozná nemoc. Hrozné téma. Přesto za tuto knihu díky. Otevření těchto témat nám pomáhá pochopit, nezavírat oči a neklopit je, když vidíme člověka se závažnou diagnózou. Práce autorky, precizní přípravy a způsobu, jakým dokáže problém předat svým čtenářům, si velmi vážím.
Na knihu jsem se velmi těšila, protože 1. díl mě opravdu uchvátil. Bohužel v případě pokračování se dostavilo lehké zklamání. Příběhy jsou poněkud roztříštěné a dokumentárnost, která na mě tolik zapůsobila v prvním díle, jako by ustoupila do pozadí. Kniha se více věnuje rodinnému životu, prožívání, politickým názorům a cestě k vyhoření Tomáše Etzlera. Pořád se ale jedná o důležité a šokující svědectví o Číně, které by nás nemělo nechat chladnými.