Zorka komentáře u knih
Tak ... aspoň jste to zkusil, pane Třeštíku. Ale za mě stále vede Jen aby, řekla moje žena :-).
Na začátku knihy jsem byla trochu zmatená. Rozjíždělo se několik dějových linií, které byly doplněny citacemi z různých zdrojů. Chce to ale vydržet. Příběh poté stojí za to, jen ten závěr... Bohužel stále čekám na knihu, která by dosáhla na laťku nastavenou knihou V šedých tónech. Té se dle mého názoru autorka zatím žádným ze svých dalších děl nedotkla. Nasadila si ji totiž hned první knihou opravdu hodně vysoko.
Knížka byla z 90 % výborná. Skvělé téma, které musí zaujmout každého rodiče. Jen ten závěr už byl jako ze špatného komerčního filmu.
Kniha Amandy Lindhoutové rozhodně dokáže vzbudit emoce. Klobouk dolů před tím, že autorka dokázala sepsat svůj příběh i s rizikem, že se na její hlavu sesype od některých čtenářů kritika její lehkomyslnosti. Člověku se ani nechce věřit, že toto je současný svět. Víme to. A někdy před tím zavíráme oči. Přeji autorce, aby byla i nadále tak silná, jako dokázala být v zajetí.
Na odreagování, na připomenutí některých známých situací, pro mě ale bez dlouhodobého dojmu z knihy.
Hodně zajímavá kniha, v níž se autorovi podařilo propojit hned několik zdánlivě nepropojitelných témat (postavení muslimských žen, válka v bývalé Jugoslávii, homosexualita, život přistěhovalců ve Finsku...). Dvě časové linie, dva světy, dva příběhy, které se nakonec potkají. Příběh o hledání sebe sama, který neservíruje čtenáři vše na zlatém podnosu, a dává možnost k úvahám. Jen ta agresivně růžová obálka trochu tloukla do očí i při vlastním čtení. Po prvních několika stranách šla z knihy dolů :-).
Knížka je pro mě atraktivní nejen tématem, ale také tím, že ji napsala Češka. Zajímavá autobiografie ženy, jíž byla v dospělosti diagnostikována PAS. Pravda je, že občas jsem se "skoro našla", protože za autistické bylo označováno i to, co dle mého názoru nemusí být za každých okolností typickým projevem autismu. I přesto knihu hodnotím velmi dobře a určitě ji doporučuji.
Pro Oidipa mám slabost. Už jen proto, že se přežil tolik století a stále stojí za to ho "oprašovat" v nových formách. Kdo by si pomyslel, že po něm sáhnou i autoři rockových a metalových oper v pražské Rockopeře? Velice krátké dílo, do něhož se vešlo vše, co od antické tragédie můžete očekávat.
Lolitě nelze upřít zajímavé literární zpracování, jazykovou bohatost a zejména autorovu odvahu pustit se (v tehdejší době) do tak neobvyklého tématu. Přesto si myslím, že dnes už je toto dílo tak trochu přežité. K přečtení této dosud mnou odkládané knihy mě motivovalo dílo Rez & záře hvězd. A musím se přiznat, ač Nabokov je klasika, Tammy Greenwood (vycházející ze stejné skutečnosti, která se udála v roce 1948) mě oslovila více. Snad pro tu autentičnost, používání skutečných jmen, menší míru beletrizace a lyrizace, jíž Nabokovovův hrdina obhajuje neobhajitelné.
Skvělá kniha, která je pro mě nejen důkazem toho, jak jsou zážitky z dětství určující pro další vývoj dítěte, ale také jak snadné je v psychiatrii chybovat, když to člověk chce dát "na první dobrou". Jak je potřeba jít do hloubky, hledat příčiny v raném dětství, ptát se rodičů a nechat dítěti dostatečný prostor odkrýt nebo alespoň naznačit skutečná traumata. Přestože příběhy byly velmi rozdílné, vyplývá z nich stále totéž. Dětský mozek si zapisuje a ukládá. A to mnohem dříve a mnohem hlouběji, než si mnozí rodiče hodlají připustit.
Při čtení knížky se chvílemi neubráníte pocitu, že byste chtěli být také trošku savant. Komu by se nelíbilo naučit se jazyk za týden! Přitom je jasné, že lidé podobní Danielu Tammetovi to nemají v životě vůbec jednoduché. O to více obdivuji to, že dokázal napsat knihu tak srozumitelnou a tak otevřenou.
Zajímavý náhled do fungování komunitních zahrádek i dalších organizací, kterým záleží na životním prostředí a udržitelném rozvoji. Koho zajímá environmentalismus, určitě doporučuji.
Dokument o Katce jsem viděla několikrát. Je pravdou, že kniha je jakýmsi shrnutím toho, co zaznělo ve filmu, a doplněno je jen pár informací z pozdějšího období. I tak jsem si knížku ráda přečetla a musím říct, že některé informace na mě v psané podobě působily trochu jinak než ve filmu. Nějak naléhavěji. Ta naivita drogově závislých, že když budou chtít, můžou přestat. Ta strmá cesta dolů. Proměna krásné holky v trosku. V rámci protidrogové prevence by měl být Katčin příběh povinnou četbou.
Některé myšlenky jsou fajn, jen si člověk nesmí nasadit růžové brýle a čekat, že vše půjde najednou samo.
Velmi zajímavá kniha o málo známých skutečnostech. Jen je potřeba se prokousat poněkud nezáživným úvodem. Musím říct, že popis adaptace namibijských dětí na české prostředí mě velmi zaujal, trochu bolestivé pak bylo číst o zpětné adaptaci po nuceném návratu dětí do Namibie. Oceňuji zejména autentické výpovědi jednotlivých respondentů.
U této knihy nelze hodnotit její literární hodnotu. Ta je na celkem nízké úrovni. První dvě třetiny byly opravdu dost špatně napsané a měla jsem skoro pokušení knihu odložit (pořád jsem měla tendenci srovnávat s Operací Redwing, jejíž styl psaní byl nesrovnatelně lepší). Protože jsem ale věděla, že kniha skrývá poselství, vydržela jsem. A neudělala jsem chybu. Poslední třetina je velmi zajímavá. Travisovo zranění a jeho vůle žít je opravdu něco obdivuhodného. I jeho síla pomáhat dalším válečným veteránům. Pokud tedy máte pocit, že vás nemoc nebo handicap limituje, příběh doporučuji.
K přečtení knihy mě motivovala autorčina kniha Rez & záře hvězd, která se mi velmi líbila a zaujala mě neotřelým tématem. Koneckonců téma zvolila autorka zajímavé i v knize Zůstat s Lucy. Jen to zpracování mě nějak neoslovilo. Kniha je takovým čtením pro ženy. Závěr je přesně takový, v jaký čtenářka doufá.
Šokující příběh, jehož pokračování by mě tedy opravdu zajímalo. Proces adaptace na lidský svět musel být nepochybně delší, než bylo v knize zaznamenáno.
Možná, že máte podobou Eleanor kolem sebe. Dívku nebo ženu, která je zvláštní a potřebuje trochu pomoci. Hezký příběh o těžkém tématu.