ber-tram
komentáře u částí děl
Vzorového Chandlera Macdonald suverénně přerůstá: žádné trapné fórky, kulhavá přirovnání, roztěkané myšlenky, bludné dialogy, kostrbatý děj. Neméně otloukaný a paličatý Archer se prostě koncentruje líp než flegmatik Marlowe. 25/23
Ať mě nikdo nebulíkuje, že detektivka je lehký, oddechový žánr! Leda snad překombinované salónní žvanírny v poirotovské nebo marplovské režii. Nic proti nim, ale o pravém životě zbla nereferují. Zato spravedlností posedlý Archer neváhá vykutat o lepší společnosti ono nelichotivé: navrch huj a vespod fuj. Až z toho mrazí. 3/24
Modré kladivo jako sousloví udeří, no vlastně zapulsuje jen jednou jedinkrát až skoro na konci, ale v takové alegorii žití a nežití, že zrekapituluje předchozí děj, kdy po něm ani nevzdechnete, ledaže ty zvídavější maně napadne, co ten knižní titul tedy znamená?! Co každého doufám trkne určitě, aby zapomněl na Marlowa, zapomněl na Chandlera, kteří prý inspirovali vznik Lewa Archera coby detektiva téhož střihu, leč druhé generace. Jenže když kopie je lepší originálu, co potom? 7/24
Kdyby start každého čtenářského roku... co roku, měsíce, byl takhle vydatný, a kdyby v edici 3x... co 3x, mezi všemi knihami, byly všechny tituly takhle prominentní, setřela by se náhle propast mezi literárními nížinami, které vesměs jen trpělivě přečkáme, a výšinami, za kterými se potěšeně ohlížíme. 1/23
Tématem co jiného, než dokonalá vražda v projektu vraha, nedokonalá v úsudku Dalglieshe. Jak schematické! Jenomže psychologickou hustotou a zde i pobřežní hororovou sychravostí povyšuje P. D. James své detektivní útvary velmi nad konzumní standard odeonské edice 3x, jak už jsem poznamenal. 44/2022
Další justiční advokátská exhibice, která mimo jíné uzavírá výbor odeonské řady 3x a pro mě taky potkávání se s Perry Masonem. Zápletky se dost na jedno brdo točí kolem mamonu, a jakoby tvořily podružnou kulisu, aby vynikla právě jen justiční advokátská exhibice. 22/22
Při počtu Masonových kauz se nedivme, že jsou názvy až kartotékově nudné - asi pro evidenční přehled. Jelikož obsah dříve či později ovládne kulometná dialogová palba při soudním přelíčení, hrozil by vážně dojem, že případy vzájemně splývají. Jenže advokátní praxi charismatického Perryho opravdu rutina nehrozí. 19/22
Při vší úctě k odeonské 3x, pro Adama Dalglieshe zdá se poněkud úzká, resp. detektiv zde patří k extra váženým klientům. Případy mají silné vnitřní napětí, resp. autorka se ráda nimrá v psychickém rozpoložení postav, a vnějškové akci tolik nepropadá. Nečekaně šlehne hovorovým výrazem v jinak vytříbeném slovníku, což sluší sarkastickému náhledu na společenské konvence, které nepokrytě shazuje. 18/22
Od váhavce Selbyho tradá k akčnímu Masonovi! Že mě vůbec napadlo začít vedlejšákem a ne zábavou na plný úvazek! Protože tady to nepřetržitě frčí, ať v soudní síni či v terénu. A jestliže jsem kdysi byl na větvi z názvu kapitoly »Maigret jede na kole«, sem by se hodilo »Mason vesluje«. 18/21
Jak mám rád filmy, filmařské prostředí a celebrity mi nesedí. Tady jsou naštěstí ve vleku svých vlastních činů, domněnek a pochybností, co, kdy a proč se semlelo. Smělý detektiv z povolání tu vážně není, supluje ho bezradný pozorovatel okolního dění. 16/21
Podruhé opět obrana chlápka před mrchou, jenže nyní v daleko civilnějším prostředí. Proto také stres, kdy se jedinec neprávem zčistajasna ocitne v pouhém podezření, tíží mnohem intenzivněji. Quentin pátrá vně i uvnitř člověka, a fakt si poradí i bez detektiva. Ale tentokrát se neobejde bez dětí! 11/21
Ponor do městského prostředí hotelových pokojů, zbohatlíků a povalečů, kam sám nepatřím, mě extra neuchvátil, ale americká detektivka si v nich libuje. Hlavnímu hrdinovi není co závidět: zmítá se v pochybnostech, jaká opravdu je jeho (finančně) předrahá choť. 7/21
Jestli měl King dlouhou chvíli, měl uplatnit dejchací metodu raději při luxování baráku, sekání trávníku, zkrátka při něčem užitečnějším nežli datlování téhle kecárny. Na ceně jí přidává jen odkaz na perfektní kus, který jsem četl předtím - Loučení s Lennoxem (tady zmíněno jako Dlouhé loučení čili i citace z kdovíjakého překladu). 11-2/16
Efektněji než v knize je ve filmu ztvárněn snad jen moment odhalení Dufresnova zmizení. Nuže, jako bych si na papíře znovu přehrával snímek, který jistě nepovažuji za výjimečný, jak míní hlasující v různých filmových hitparádách, ale přinejmenším za pozoruhodný, to ano. Podepsal se na tom Pan spisovatel, jehož styl »stoického vypravěče příběhu« režisér pokorně převzal do obrazu, a každou stránku knihy, neprávem katalogizovanou jako pouhá povídka, převedl na minuty, přičemž každou z nich ještě o polovinu prodloužil (kniha z r. 1982 má 97 stran, film z r. 1994 142 min.). Jediné, co se očividně liší, je původ vypravěče: v knize irský ryšavec, ve filmu americký negr. Že by lety gradující daň politické korektnosti? 11-1/16
