jozik_v_tumane
komentáře u částí děl
Tíživá povídka o popu Ignatiji, který se marně snaží přijít na to, proč jeho dcera Věra spáchala sebevraždu.
Neuvěřitelná povídka. Andrejev je skutečně vypravěčský génius. V pár náznacích dokáže dokonale vytvořit velmi specifickou a živou atmosféru a s naprostou nenuceností se dotýká nejzávažnějších lidských otázek. Je podivuhodné, nakolik se atmosféra a popis života rodiny v této povídce podobá Andrejevovu životu ve vile ve finském exilu za bolševické revoluce, jak ji popisuje ve svém Deníku, ačkoli to nastalo až 14 let po napsání povídky. Nevím, do jaké míry se v povídce odráží rusko-japonská válka, ale v každém případě je to geniální předzvěst jatek 1. světové války.
Po několika stránkách jsem to vzdal. Události mi přišly nahodilé, bez logiky, ani styl vyprávění mě nezaujal... prostě nuda.
Docela milá povídka o bláznovi, který věří, že všechno zlo světa se skrývá ve třech květech vlčího máku na zahradě blázince a za svůj životní úkol považuje tyto květy utrhat a přemoci, což se mu podaří, načež vyčerpáním umírá. Má to docela pěknou, smutnou atmosféru, ale jinak nic extra.
Gogol, další ze slavných velikánů, kteří mě neoslovili... Povídka o úředníkovi, který uvěří, že psi mluví a posílají si dopisy, pak se zamiluje do dcery ředitele úřadu a nakonec uvěří, že je španělský král, načež ho zavřou do blázince. Pointa absolutně žádná.
Působivá povídka o epidemii nemoci "rozporismu" v hlavním městě republiky na jižním pólu.
Zajímavá povídka s prvky sci-fi. Ďábel odnese hrdinu na jinou planetu, kde se odehrávají úžasné výjevy.
Povídka má působivou atmosféru. Pomatená samotářská dívka Maria objeví zasypaný Zlatý dům císaře Nerona a uvěří, že je Rhea Silvia a že k ní sestoupí bůh Mars, aby s ní zplodil syny Romula a Rema.
Krásná povídka o rozervanosti citlivého umělce a snílka ve vztazích ke třem různým ženám, jinými slovy o mužské slabosti, neschopnosti dostát svým závazkům ve vztazích. Ke komentáři níže: Z mého pohledu neopouští obě dvě, závěr není jednoznačný. Rozesmála mě replika: Vždyť já jsem si jenom hrál na Indiány! Dojemné.
Nádherná, realistická novela, která vykresluje mentalitu karpatských židů snad nejlépe ze všeho, co z tohoto prostředí Olbrach napsal.
Úžasný popis prostředí a složitosti vztahů Židů v goletu. Pointa mě tolik nezaujala, přišla mi nerealistická.
Krásný a vtipný příběh. Skvělá pointa. Líbilo se mi víc než následující Událost v mikve.
Příběh – převyprávěný deník – napínavý a čtivý, leč zcela bez pointy. Pěkné vykreslení trepangů, pěkný nápad s barevnými kuličkami, to je asi tak vše. Meta-příběh (pozemská linka) nudný a nesmyslný. S odřenýma ušima tři hvězdy. První setkání s Bulyčovem – dál ho číst nebudu. Oproti Strugackým fakt slabota.
Nádhera. Téma novely bylo podrobněji rozpracováno v dalších textech ABS, nemá ani nějakou výraznou pointu, je však napsaný strhujícím způsobem. Střídání třetí a první osoby vyprávění vtáhne čtenáře do děje na maximum: Vypravěč v er formě dokresluje kontext pro lepší pochopení situace, vypravěč v ich formě (většina textu) zajistí identifikaci s hrdinou. Je to jízda od začátku do konce, a to přesto, že to není moc akční. Na poměry ABS dost psychologizující – hlavním tématem jsou vlastně zmatek a pochybnosti hrdiny. Až to místy připomíná My od Zamjatina. Několik velmi vtipných scén. Krásný překlad.