Vera Silent
komentáře u částí děl
Tahle povidka je tak kratka, ze me nestihla zaujmout. Pomalu bych si ani nevsimla, ze skoncila, a spis to byl takovy brainstorming s vyjmenovanim moznych nametu na povidky. Jednoslovna pointa se mi zda v kontextu tezko uveritelna. Dejova linie je bohuzel miziva skoro neviditelna, ale na tak malem prostoru to ani jinak nejde. Kdyby mi to nekdo predlozil jako ctrt budouci povidky, dostal by 5* a poplacani po zadech. Jako predmluva ke korespondujici sbirce povidek taky super. Ale takhle samotne je to vyznamne asi jako prelet mouchy nad kanalem.
Oceňuji, že se v této povídce opět objevuje motiv náboženské pomatenosti, které se hlavní hrdina na konci hrdě vysměje do ksichtu. V němčině je navíc třeba podotknout, že je povídka psána v poměrně složitých souvětích, které skutečně nutí čtenáře k absolutní pozornosti. Jinak se v tom člověk ztratí a na konci souvětí už neví, co bylo na začátku. Pokud překladatel do češtiny souvětí neporozbíjel do kratších vět, je se jazykově na co těšit...
Jediné varování: konec je poměrně brutální. Tahle povídka je ukázkovým příkladem, kam může vést náboženský fanatismus. Lidé jako Kleist si evidentně už na začátku 19. století uvědomovali, že slepá víra může vést akorát tak do záhuby.
Zvlastni povidka. Nemuzu totiz rict, ze vypravece chapu - jeho pristup mi prijde kazdopadne trochu zvlastni a nemyslim si, ze by to byl nejaky obvykly jev u rodicu. Je sice bezne, ze rodice ocekavaji od ditete prilis, ovsem tehdy se to podle me projevuje spise skrze jejich naroky a cepovani ditete, ne skrze jejich pasivni pozorovani. I tak me ale bavil nahled do mysli jednoho otce a bavi me, jak tam jsou vystihnute rozdily mezi materskym a otcovskym chapanim vychovy. Tezko rict, jestli jsou odpovidajici z te muzske strany, z te zenske mi to sedelo.
Zatim asi to nejkrasnejsi, co jsem od Bernharda cetla. Pokud nekoho nenadchl Bernharduv styl, tj. psani dlouhych myslenek a nekonecna kritika, pak tohle je asi dilko pro nej, nebot tady Bernhard vice casu vypravuje nez kritizuje. Jelikoz jde o autobiografickou, ale presto bezpochyby stylizovanou povidku, muze byt pro ctenare take lakave dozvedet se, jake vlastne bylo detstvi Thomase Bernharda, nebo proste jen, jake asi bylo byt ditetem behem druhe svetove. Bernhard popisuje nesmyslnost a tupost natiosocialisticke vychovy aniz by pri tom upadal do sveho rozcileneho monologu. Pribeh ma hodne skutecne dojemnych pasazi, ale ne tolik jako ostatni pribehy knihy a tu a tam se najde i vypraveni positivniho charakteru, takze vysledka kombinace je skutecne dokonala.
Část popisující válku nebo sebevraždy je skutečně drastická, ale zároveň působí velmi realisticky a člověku to přiblíží ten hrozný pocit, který tehdy lidé prožívaly a na který se teď už kompletně zapomnělo. Někdy je ale autor natolik pesimistický, že to budí pochyby o autentičnosti. Jeho dlouhá souvětí také často působí trochu disharmonicky a zmateně, opakují se tytéž sdělení. Jako by byl čtenář v Bernhardově hlavě a poslouchal jeho myšlenky, nikoliv vyprávění.
Těžko pochopit zvláštní mysl mladého a krásného muže, který se rozhodne uzavřít do sebe a nemá nic lepšího na práci než přemýšlet o své nepochybně velkolepé smrti. Hofmannsthal ve své povídce předkládá zvláštní osobnost a snad naznačuje, že pohrdání životem se neodpouští.
V teto povidce nejde tolik o lasku hlavnich dvou protagonistu jako o nestastny osud krasne a charizmaticke divky. Krasny ale melancholicky pribeh presne podle Stormova zvyku.
Asi nejsilnejsi z tretice novel, podle niz se take jmenuje cela kniha. Laska je tu preyentovana jako dlouhodoby, staly a nemnenny cit, kteremu nikdo negarantuje stastny konec.
Vzdycky od Steinbecka cekam to nejhorsi, protoze sem si uz zvykla na to, ze pise pouze a smutnych lidech nebo smutnych zazitcich. Ale osud tohodle ponyho dostal i mne. Dalsi casti povidky uz nejsou tam silne.
už sem si myslela, že Steinbeck bude psát o něčem krásném jako květiny, ale to by pak nebyl on, že. I ty chrysantémy v povídce jsou ve stavu, kdy jsou ošklivé a nezajímavé a nekvetou a samozřejmě je hnusné počasí. Elisa se se svými květinami stotožňuje, to proto ji pak jejich osud tolik zasáhne.
dobre vystihnuti atmosfery, ale konec je predvidatelny a pro me osobne nebyl az tak horrorovy, jak bych u Poa jinak predpokladala
Rozhodne stojí za prectení, je to vtipne a neskutecne prastene, proto se u toho pobavi snad uplne kazdy a mozna cloveka i napadne zamyslet se nad nasi vlastni kulturou. Konec jednoho sveta je totiz surovou parodii na umeni.
Kratka povidka s vybornou atmosferou a dostatecne brutalnim koncem, aby to zaujalo i dnesniho ctenare zhyckaneho Kingem a dalsimi horory.
