vlkcz
komentáře u částí děl
Tady asi bude chyba ve mně. Vím, že to je napsané výborně. Jako u některých dalších Wildových "pohádek" se mi vybavovala Dickensova Vánoční koleda a zase oceňuji Wildův ne happy-endový přístup víc. Ale něco mi tam k plnému hodnocení chybí nebo přebývá.
Není to napsané špatně, ale mně se to úplně do noty netrefilo. Motiv Malé mořské víly, ale obráceně. Místo víly, která stoupá vzhůru, muž, který jde do hlubin. Zdlouhavé popisy, které přesto působí uspěchaně. Čarodějnice spolčená s ďáblem, která ale nechce udělat to, co po ní rybář chce. Proradná duše?
Všechno je tady tak nějak jinak. A na závěr sladkobolné vyústění, kdy všichni prohlédnou. Tady, myslím, Wilde honil moc zajíců a nakonec mu jich pochopitelně většina utekla.
Ale možná, že jsem jenom nepochopil.
Příběh, který ukazuje sílu lásky a jak bolí, pokud je neopětovaná. Jinou optikou by ho bylo možné číst jako příběh o nebezpečnosti představ, které si neopodstatněně vytváříme. A možná je tam těch rovin ještě víc.
Sociální kritika spojená s až náboženským závěrem. Tématicky hodně podobné Šťastnému princi.
Tohle se se mnou, bohužel, moc nepotkalo. "Pohádka" je napsaná vtipně, satiricky, ale tak nějak prvoplánově.
Tak jak mi u Sobeckého obra ten název neseděl, zde jde o jasný kontrast sobectví a nezištnosti. Jen mám dojem, že Wilde, se svým sarkasmem, tím oddaným přítelem z názvu myslel mlynáře.
Jediné, co mi u tohoto smutně krásného příběhu úplně nesedí je jeho název. Z mého pohledu totiž nejde o sobectví. Ten obr je nerudný, nespolečenský, má rád svůj klid, ale nikomu nenutí svůj pohled. Koneckonců jedním z autorů, kterým je připisován citát: "Sobectví není to, žít tak jak si přeješ, ale to, žádat ostatní, aby žili tak, jak ty chceš.", je právě Wilde.
Ale jinak jde o malý klenot.
Přestože předvídatelné, tak velice silné. Příběh o lásce, oběti a nevděku.
Tak tady Colleen Mc Cullough vzala podklad pro své Ptáky v trní.
Pohádka andersenovského ražení, která působí v českém prostoru, zvyklém na šťastné konce Němcové, nezvykle.
Tahle pohádka sice taky končí vlastně dobře, ale to dobro se neukáže na Zemi, ale až v nebi.
Klasický romantický příběh nerovné lásky. Zručně napsáno, ale trochu je z toho cítit řemeslo. Což ale u tohoto typu literatury je asi časté a čtenář s tím tak trochu počítá. Nicméně pro mě absence nějakého překvapivého zvratu dělá z povídky jen příjemné kratochvilné čtení.
Taková klasicky romantická povídka s rozervaným hrdinou a nešťastnou láskou.
Není špatná, ale na druhou stranu ani ničím výjimečná.
Blázinec je jedno z prostředí, které se k vyprávění temného příběhu vždycky hodí. V případě této povídky "kazí" její působení jen poněkud předvídatelný konec.
Povídka začíná rozverně, aby posléze přešla v klasický mysteriózní příběh, který ovšem závěr strhne opět jinam.
Možná právě tahle žánrová nejednoznačnost mě vede k průměrnému hodnocení. Přitom každá z úrovní je napsána velice dobře.
Přestože povídka začíná smrtí, jde o červenou knihovnu, ve které nebohá schovanka překoná všechny překážky a dojde nakonec štěstí.
Povídkář Hoffmann vypráví příhodu, která mu zabraňuje tančit na plesech.
Skvělá atmosféra, jako vystřižená z povídek Poea či Lovecrafta.
Příběh o nebi, o lásce a o strašidlech vypráví spisovatel Hoffmann na přání společnosti na plese. Skvěle podaná temná atmosféra příběhu, skoro jako kdyby vyšla z pera mistrů mysteriózních příběhů.
Hrdina jede do Padovy, aby získal vysněné zaměstnání. Během cesty jako kdyby se dostával do jiných dob.
Povídka s nádechem mysteriózna má výbornou atmosféru.
Divné. Hrdina je němý, pak najednou mluví... Ale nejnom to. Celé je to takové zmatené. Tohle se tedy se mnou nepotkalo.
Skvěle vypointováno, doplněno tradičním Rudišovým stylem a jeho lehkým humorem.
Příběh o věčném lidském hledání lásky a porozumění a o tom, že ho člověk, díky zásahům osudu, může najít na nečekaných místech a nečekaných situacích.
Výborně napsáno, i na malém rozsahu čtenář hrdinku chápe a žije s ní.