Když je člověk někdo podobné

„Když je člověk někdo“ je nejautobiografičtějším Pirandellovým dramatem. V protagonistovi, úspěšném a uznávaném básníkovi, není těžké rozpoznat Pirandellův ironický autoportrét (jmenování členem Italské akademie v roce 1929 a Nobelova cena v roce 1934) a i protagonistův vztah s mladičkou Verocciou má předobraz ve skutečném vztahu Pirandella a herečky divadla Teatro d´arte, Marty Abby. Základním tématem hry je rozpor a neustálý souboj mezi životem – neustálým prouděním a změnou – a formou – ustrnulým a neměnným tvarem. Protagonista dramatu, *** (Někdo), slavný a uznávaný básník, jemuž má být udělen hraběcí titul, se zamiloval do mladé dívky Verocciy, cítí se mladý a prožívá krásné a intenzivní období plné inspirace. Verše pro Verocciu vydal pod pseudonymem Délago a mezi mladými vypukla naprostá hysterie – objevili v Délagovi básníka své generace, svůj vzor. *** (Někdo) chce zahubit své staré já – slavného Někoho –, a proto napíše sbírku otevřeně napodobující Délaga, jíž se chce jako Někdo nadobro znemožnit. Jeho rodina mu ale nedovolí sbírku publikovat, aby neohrozil své hraběcí jmenování. Vydavatel nakonec sbírku vydá, ale pod Délagovým jménem, a tak se všichni dovtípí, že Délago a *** (Někdo) jsou jedna a ta samá osoba, a původní plán Někoho se tím úplně zhatí. Mladí rázem Délaga považují za sprostý podvod, staří to mají naopak za výborný vtip a slaví triumf. *** (Někdo) tak ztrácí naději na změnu, život a znovunabyté mládí, dotčená Veroccia má pocit, že se jejich vztah spolu s Délagem proměnil v žert, odchází a Někoho čeká slavné jmenování, neboli definitivní proměna z činného autora v „žijící“ pomník sebe sama.... celý text