Příliš tiché hodiny část díla

Povídky zpravidla nebývají žánrem, který přináší autorovi slávu. Zato však jsou víc než romány prověrkou autorových schopností kondenzovat děj a říci na malém prostoru vše podstatné. Proto se do boje s touto literární formou pouští snad každý romanopisec. Výjimkou není ani Ed McBain. Jeho knihy už měly oddané publikum, 87. revír a jeho stálé osazenstvo už u čtenářů zdomácněli ve dvanácti románech, když autor roku 1962 vydal tuto sbírku tří kratších textů spojených opět známými postavami. A co nebývá zvykem u jiných, se McBainovi podařilo – prokázal, že si i na malém prostoru dokáže poradit s fabulací, napětím i živostí děje. Ostatně, ani jeho romány nepřekypují slovy. A tak Příliš tiché hodiny nebyly McBainovou poslední výpravou k povídkové formě – jako nebyly ani první. V povídce, která dala název celé sbírce, schází Claudii Davisové k jejímu mládí a bohatství jedna podstatná maličkost – život. Najít toho, kdo ji o něj připravil – stejně jako toho, kdo před časem inscenoval jako nešťastnou náhodu smrt její přítelkyně – je úkol pro Steva Carellu. Vodítek, která by mu pomohla v pátrání, nemá mnoho – vyjma neplatné šeky v Claudiině šekové knížce. Vodítko, jaké v druhé povídce „A" najdou detektivové 87. revíru vedle těla rabína ubodaného k smrti v temné uličce, se naopak zdá dostatečné: vrah tu zanechal nápis na zdi, který případ klasifikuje jako rasovou vraždu. Avšak ukáže se, že to není tak jednoduché, jak se jevilo... Ve třetí povídce Vánice nás autor pozve na dovolenou. Měli bychom ji strávit v horách s detektivem Cottonem Hawkesem a jeho dívkou. Jenže dovolená se změní v závod s časem. Na sedačce lyžařského vleku je nalezena mrtvá dívka, probodnutá lyžařskou holí. Než aby Cotton nechal na případu pracovat nepříliš schopnou místní policii, ujímá se ho sám. Vše totiž nasvědčuje tomu, že oběť by nemusela být poslední.... celý text