1amu přečtené 1094
Vyhazovač
2020,
David Gordon
Divná kniha. Při čtení jsem si připadal, že čtu jakési hatlámo-patlámo (viz alchymisté z doby Rudolfa II.), kde autor neví o čem bude další kapitola. Dvojice hlavních teroristů je popsána výstižně jako ve Večerníčku o Patovi a Matovi. Schůzka mafiánů podle národností, kterou organizuje italská část, je čímsi jako setkání odborových organizací v NY. Ale jeden odstavec se autorovi podařil - úvaha hlavního teroristy o jeho životním poslání : Měl jasný cíl, na který mohl soustředit svou veškerou energii. Tím byla destabilizace, nahlodání a pak zhroucení americké liberální demokracie. Bojovníci za tuto věc neuvažují v řádu týdnů, ani let, ale v řádu století, či epoch. A opravdu, když se čtenáři podíváš, jak to dnes v USA vypadá, tak tento velký cíl se zdá mnohem realističtější a blíž, než by si třeba i fanatik mohl přát. Kdyby Amerika dostala šanci, sama sebe by zničila. A oni jí v tom pouze chtějí pomoci. Cosi mi to připomíná.... celý text
Sebedestrukce Západu
2020,
Petr Hájek
Hned úvodem podotýkám, že nejsem nadšený příznivec Institutu Václava Klause, ale oceňuji širší kolektiv autorů této ne příliš rozsáhlé publikace (cca130 stránek) upozornit na množství negativ, která se na zejména na Evropu ženou z USA jako tsunami. MEE TOO (já taky) u nás zpočátku novinářský hit, který začal bulvár. Začalo se to šířit obrovskou rychlostí. Jednoduše proto, že miliónové hvězdy (ženy) ve filmové branži vytáhly po dlouhých létech historky o minimálně sexuálním obtěžování od producentů výše. Došlo i na prezidenta USA a už to frčelo. Demokratická strana měla téma pro blížící se prezidentské volby. Normální lidé u nás tomu nepřikládali důležitost. BLACK LIVES MATTER (Na všech životech záleží) dobrá slova, ale opět politicky zneužívaná. Nejdříve bourání pomníků ( 1.prezident země G.Washington) a následuje samozřejmě Evropa. Vše negativní převažuje, uměle se vytváří zejména ze strany masmédií cosi čeho si nelze nevšimnout. Můžeme tedy očekávat další kroky k pokračování sebedestrukce západu. Tato publikace bude mít možná pokračování v publikaci Sebedestrukce České republiky. Je na ni silně zaděláno partou, která podle získaných poznatků zdárně pokračuje v šíření hysterie okolo stávající pandemie.... celý text
Filatelistické povídky
1964,
František Langer
Známky jsem sbíral jako většina spolužáků asi do svých 13-ti let. Pak přicházely jiné zájmy. Proto jsem uvítal tuto drobnou knížečku výborného vypravěče, abych zažil (jak praví níže Corso) "take prijemne starosvetske pohladenie". Fiktivní rozhovor autora, také filatelisty, se zkušeným sběratelem a také prokuristou Živnostenské banky. Již charakteristika pana prokuristy, jinak starého mládence, je výstižná - pomačkaný oblek, který neodpovídá jeho profesi, ušmudlaný byteček zařízený nábytkem "z frcu" - ale přesto pan Ignác Král dovede pohostit výtečnou kávičkou a což teprve, když začne autorovi vyprávět neuvěřitelné historky, které prožil se svým životním koníčkem. Osobně se mi nejvíce líbila povídka o filatelistické i politické písemné výměně názorů s maharádžou z Hajdarabádu. Po přečtení jsem si uvědomil specifikum tohoto hobby. Nevěnují se mu ženy. Tím, že se již dlouhodobě věnuji jiným zajímavým věcem, vás dámy naprosto chápu. Ale také mohu říci, že mi nedávno udělal velkou radost dárek- přivezený suvenýr z ostrova Mauritius : Modrý mauritius (odborně označována jako Mauritius post office) je patrně nejznámější poštovní známka. Zároveň je jednou z nejcennějších známek světa. Známka modré barvy s nominální hodnotou 2 pence . Dozvěděl jsem se, že jde o vítaný vývozní artikl z této zemičky. Náklady na výrobu nepatrné a turisté berou obchůdky prodávající tento "plagiátek" útokem.... celý text
František Josef I.: Nikdy nekorunovaný český král
2005,
Jiří Pernes
Fascinující postava i našich dějin, když si uvědomíme, že vládl neuvěřitelných 68 let ! Už v dětství se u Františka projevoval velmi silný smysl pro pořádek – vše muselo být na svém místě. A jelikož v něm od počátku všichni viděli budoucího císaře, byl vychováván velmi svědomitě k zodpovědnosti. Kdo navštívil místo, kam jezdil se svou krásnou manželkou Sissi odpočívat, svatební dar v podobě zámku v Bad Ischlu, mohl se názorně přesvědčit jakým způsobem probíhala jeho výchova . Z knihy je patrno, že šlo již v mládí o vojenský dril . Byl tím nejsvědomitějším úředníkem své Říše s geniální pamětí. Vzdělával se v oblasti státních záležitostí, teologie, studoval jazyky včetně češtiny a měl velmi kladný vztah k armádě. Svému panovnickému poslání podřídil celý svůj život. Byl pečlivý, přísný a dbal na dodržování pravidel. František byl velice pracovitý, vstával časně – již v pět hodin ráno, v pozdějších letech ve čtyři hodiny. K snídani míval rohlíky se šunkou a máslem. Podstatnou část dne trávil vyřizováním spisů za stolem své pracovny, dokumenty často četl i během oběda. K tomu mu servírovali vařené hovězí, případně přírodní řízek či guláš. K hlavnímu dennímu jídlu si nechával podávat pivo. Roku 1874 navštívil plzeňský pivovar a od té doby pil výhradně plzeňské pivo. Pokud to šlo, večeřel s rodinou, spát chodil už v devět hodin. Rád se oblékal do uniformy, odpovídalo to jeho důrazu na formální způsob chování a stejné způsoby očekával i od ostatních. Součástí jeho programu byly audience, během kterých ho navštívilo za celou dobu jeho panování zhruba 100 000 lidí. Na druhou stranu byl velmi konzervativní, chyběla mu fantazie a odvaha udělat změny. Ustupoval jen, když to bylo opravdu nutné. Odmítal i technické vymoženosti jako telefon, auto nebo kovové pero. Jedinou jeho volnočasovou činností byl lov, kterému se věnoval až do pokročilého věku i přes zhoršený zrak. To dosvědčují chodby zámku plné trofejního paroží. My jej známe spíše z humorné stránky, respektive přes dalšího "Vídeňáka" i když Čecha. Ano šlo o Járu Cimrmana. Přitom měl císař velmi dobrý vztah k Čechům . Říká se, že často se navazuje důvěra a přátelství přes jídlo. U Františka Josefa I. je to doloženo jeho dlouhodobým kuchařem, který byl Čech a měl zásluhu, že jedny z nejoblíbenějších laskomin císaře byl trhanec a české buchty. Vzpomínám na knihu malíře Adolfa Borna, který se vyznává ke své lásce k monarchii a zejména k nezapomenutelné osobnosti, kterou byl tento muž - František Josef I. (*18. srpna 1830 na zámku Schönbrunn, Vídeň – + 21. listopadu 1916 tamtéž) z rodu Habsbursko-lotrinského byl i král český a uherský, král lombardský a benátský, dalmátský, chorvatský, slavonský .... celý text
Tankový prapor
1990,
Josef Škvorecký
Považuji za paradoxní, že ze dvou knih, ve kterých se píše o vojácích s černými výložkami (Tankisté a PTP-Černí baroni) mi vychází Miloslav Švandrlík lépe než můj oblíbený Josef Škvorecký. Jednoduše proto, že vojenský slang z období kariérní zrůdy - ministra obrany Alexeje Čepičky, je použit vkusněji u Švandrlíka než u Škvoreckého. Sám autor napsal o důvodu, proč tato kniha vyšla v Torontu v jejich nakladatelství první. Potřebovali zaujmout čtenářskou obec v emigraci atraktivním tématem, proto patří Tankový prapor k nejpopulárnějším Škvoreckého prózám. Po zcenzurovaných pokusech o uveřejnění v Literárních novinách a Kulturní tvorbě se r. 1968 dočkaly publicity podstatné výňatky v časopise Plamen. V Čs. spisovateli už kniha po okupaci nevyšla: sazba byla po stránkových korekturách rozmetána. Proto v listopadu r. 1971 se román stal jejich prvním titulem . Dovolím si citovar Richarda Svobodu, který v r.1994 ve Slovníku české prózy napsal : "...V kontextu české literatury román tematicky náleží do blízkosti věhlasných HAŠKOVÝCH Osudů dobrého vojáka Švejka a ŠVANDRLÍKOVÝCH Černých baronů. Společným jmenovatelem Dannyho, v zásadě konformního a na otevřenou revoltu rezignujícího inteligenta, a Švejka je skutečnost, že oba stojí tváří v tvář mocnému armádnímu soukolí, jež hrozí neposlušné rozdrtit a proti němuž je účinnou obranou pouze humor. Autorova orientace na angloamerickou literaturu i užité tvárné postupy při stavbě dialogu, jazyková i situační komika aj., ukazují na další možné filiace a inspirace (např. HEMINGWAY). Žánr groteskního satirického románu z vojenského prostředí má své paralely i v jiných národních literaturách (HELLEROVA Hlava XXII, RYANOVA próza Jak jsem vyhrál válku atd.)...." V mém případě preferuji spíše komiku majora Terázkyho a jeho lampasácké party, zejména v úžasné kapitole "Fučíkův odznak".... celý text
Honzlová
2001,
Zdena Salivarová
Jadran a Trudoš zde napsali to nejdůležitější a ono je k tomu jen málo co dodat. Přitom stačilo velice málo a Honzlová by nespatřila "světlo světa". Josef Škvorecký se o tom zmiňuje jako o obrovské náhodě, kdy našel v odpadkovém koši svazek průklepových papírů připravených k likvidaci. Píše, že byl v daný okamžik nejspíše osvícen. Byla noc, ale on nespal a četl "Honzlovou". Ráno oznámil šéfce Vydavatelství 68, že nechápe, proč chtěla vyhodit poklad ! Takže skvělá autorka ! A samozřejmě zachránce. Kniha se čte sama !... celý text
Můj otec Galileo
1988,
Luca Desiato
Navazuji na komentář esmy, kde se zmiňuje o vyjádření papeže Jana Pavla II. ke kauze Galileo. V roce 1992, 359 let po Galileově procesu, vydal papež Jan Pavel II. omluvu, v níž ruší výnos inkvizice proti Galileovi: „Galileo pociťoval ve svých vědeckých výzkumech přítomnost Stvořitele, který podnítil hloubku jeho ducha, povzbuzoval ho, předesílal a podporoval jeho intuice.“ Dále se o něm vyjadřuje, že „… Galileo, upřímný věřící, se ukázal z tohoto pohledu popisu vědeckých a biblických pravd mnohem citlivější než teologové, kteří stáli proti němu.“ Současný pohled na vědu z hlediska katolické církve ilustruje dokument Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes, kde se píše: „Když se provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha.“ Ano, tomu rozumím a jde o prohlášení hlavy katolické církve zásadní . Na rozdíl od t.zv. "omluv" v mnoha jiných uklouznutích nejen katolické církve, kterých bylo v historii nepočítaně. Ale zpět ke knize. Námět je zajímavý. Ačkoliv byl upřímným katolíkem, Galileo byl otcem tří dětí mimo manželství. Všechno to byly děti Galilea a Mariny Gamby. Ta nejmilovanější Virginia přijala v klášteře jméno Maria Celeste, tvrdí se, že právě ona zdědila po otci ty nejlepší geny.... celý text
Hokejový profesor
1995,
Vladimír Bouzek
Člen Síně slávy českého hokeje, úspěšný hokejista a fotbalista, tedy cosi podobného jako jeho pozdější podřízený v RH Brno-Kometě Vlastimil Bubník. Na hokejové klubové úrovni Bouzek v roce 1948 zažil přechod z Třebíče do nově vzniklé Zbrojovky Brno. O rok později však již zamířil do Vítkovic, kde hrál na ligové úrovni v obou sportovních odvětvích. Ve fotbalovém dresu se tady v jednom týmu sešel se zcela jedinečným střelcem Josefem Bicanem. I díky těmto dvěma hráčům se tehdejší Vítkovické železárny ve dvou sezónách v řadě probojovaly na čtvrté místo konečné tabulky, což byl pro nováčka soutěže úspěch. Měl to štěstí, že byl začínajícím členem hokejové reprezentace na zimního OH v r.1948 ve Švýcarsku (stříbrná medaile) a o rok později ve Švédsku již dostal medaili zlatou (i když jeho vytíženost jako "bažanta" byla menší). V roce 1950 se hokejová reprezentační kariéra Bouzka uzavřela. Na oznámení, že mužstvo neodcestuje na mistrovství světa do Londýna, zareagoval urychleným odjezdem z Prahy s dalšími hráči z moravských klubů zpět domů. Nebyl tedy přítomen zásahu ve Zlaté hospůdce (U Herclíků) proti spoluhráčům a nefiguroval ani v následném vykonstruovaném procesu s nimi. Na začátku následující sezóny v říjnu byla Bouzkovi nabídnuta role kapitána u nově tvořeného týmu, kterou však odmítl s tím, že v reprezentaci skončil. V den, kdy píši tento komentář, tedy 7.10. uplynulo 70 let od komunisty režírovaného procesu, kdy hokejoví mistři světa z r.1949, byli odsouzeni k dlouholetým trestům v nejtěžší kategorii a místo letu do Londýna je soudruzi poslali těžit uran ! Lze řici, že zde měl V.Bouzek neuvěřitelné štěstí. Jeho trenérská kariéra ve Vítkovicích, Brně i národním hokejovém mužstvu byla ohromná.Vladimír Bouzek se jako trenér jednoznačně nejúspěšnějšího československého hokejového klubu první poloviny 60. let (v Brně) ještě jednou vrátil i k československé hokejové reprezentaci. Jeho kluboví svěřenci byli součásti reprezentačního kolektivu již dříve a on sám na dvou mistrovstvích světa spolupracoval s Vladimírem Kostkou. Českoslovenští hokejisté se pod vedením těchto dvou mužů prezentovali na turnaji v roce 1965 především pečlivou obranou. Díky ní mimo jiné neobdrželi žádnou branku od severoamerických soupeřů, které deklasovali. Získali stříbrné medaile stejně jako na turnaji o rok později. Více než 15 let nezažil československý hokej dva takové úspěchy v řadě za sebou. K titulu vždy chybělo jediné. Nepodlehnout Sovětskému svazu, který začínal na mezinárodní scéně dominovat. Později s trenérem Stanislavem Neveselým vedl i české reprezentační družstvo hokejistů do 23 let. Skvěle si dokázali rozdělit role, jelikož Neveselý se soustředil na vedení tréninků, zatímco Bouzek opět zúročoval své nesporné dovednosti ve vedení mužstva přímo při zápase. Jeho zanícenost a nechuť prohrávat se tímto způsobem přenášela na hráče v klíčových okamžicích utkání. Hokejoví přátelé se s touto významnou osobností čs.sportu rozloučili 31.7.2006.... celý text
Válka s Mloky
1965,
Karel Čapek
Po celém světě se nám rozšířila pandemie, masmédia mají proč být aktivní a krmit každý den ubohé lidi děsivými zprávami kolik zase přibylo mrtvých. Bohudík pro nás - milovníky knih, má tento stav i jeden pozitivní rys. Nahlédneme do svých knihoven a oprášíme to, co jsme četli někdy dříve. To je můj případ s touto geniální knihou, geniálního autora. Je zde pár vynikajících komentářů, počínaje Alef, přes Píšťalku k Woodwardovi, které jsem si s potěšením přečetl. Má to v mém případě jeden zádrhel. Komentáře jsou psány tím způsobem, jak bych to možná chtěl popsat já. Kdysi okolo roku 1967 se u nás objevila informace, že by se měl točit velkofilm Válka s mloky. Samozřejmě by se nemohl točit na Barrandově, spíše v Hollywoodu, tedy v koprodukci. U některých postav bylo hned jasno. Jan Werich by hrál kapitána van Tocha, naivní krásnou blondýnku tehdejší blond Star českého původu Kim Nowak, v případě pana Povondry se mluvilo o Jiřím Voskovcovi. Nevím to již přesně, domnívám se, že režisérem měl být Vojtěch Jasný. Politické události roku 1968 trumfly úvahy o možném filmu, okolo kterého nastalo a již zůstalo ticho. Ale jsme v roce 2020, já čtu po létech úžasný příběh kapitána van Tocha, který se na rozdíl od domorodců z ostrůvku Tana Masa vydal na blízký Devil Bay, kde se měli z moře vynořovat příšery tapa-tapa (čerti). A on si s tapa-tapa porozuměl . Také proto, že jej obdarovali perlami (ty jim nechutnaly, z mušle vylízali sliz). Připomeňme si to v roce 2020, kdy čteme, že v jedné zemi jistí nabobové (nešlo o mloky) obdarovali jistou část svých voličů nikoli perlami, ale 5 (slovy pěti) rouškami ! Je zde jaksi rozdíl, ale také je to analogie. Situace v knize a této době začínají být podobné. Začátek byla studie profesora Hopkinse z Yale Un., který popsal záhadného tvora jako Andreas Scheuzeri. Kpt. van Toch není z Holandska, ale z Jevička a spojí se zde s bývalým spolužákem, nyní pracháčem G.H.Bondym, kterého přesvědčí, aby podnik s mloky začal financovat. Vše začíná byznysem, zde s perlami, ale těmi to nekončí. K práci je třeba lidi (dříve otroky), když je jich málo, použijeme mloky. Ale i mezi těmi začíná být konkurence. A samozřejmě to nejde, aby byli bez vedení. V nové zemi, nazvané Atlantis, která je moderní a technicky vyspělá je diktátorem Chief Salamander, cosi jako Čingischán mloků, ohromná osobnost. Je to vůbec mlok ? Ne ! Je to člověk.Jmenuje se vlastně Andreas Schultze, za světové války byl kdesi šikovatelem. Autor to žene do finiše. Poslední kapitola nazvaná "Autor mluví sám se sebou" je prorocká, když zvážíme, že tato kniha vyšla v roce 1935. Pane Karle Čapku, 5* je zoufale, ale opravdu zoufale málo !... celý text
Syn pluku
1957,
Valentin Petrovič Katajev
V.P.Katajev a A.Gajdar byli jedni z mála sovětských spisovatelů, píšících ve stalinských časech, kteří si zachovali cosi jako rovnou páteř. Tedy jejich knihy se daly číst. Dokladem toho je i tato kniha. Jemný příběh malého sirotka, který přichází za války o to nejdražší - o svou rodinu. Nezbývá mu nic jiného, než se asimilovat ve skupině bojujících dospěláků a poznávat "až na dřeň" co to je vůbec válka. Valentin Petrovič napsal citlivou a dobrou knihu.... celý text
Kočka mezi holuby
2007,
Agatha Christie
Líbí se mi : - Charakteristika této knihy od kap66 jako starosvětská (cosi jako přesný dopad kladívka na hlavičku hřebíku), - to co umí Lady Agatha výborně - titul knihy (který táhne), - slovutný monsieur Poirot vpadne do děje až ke konci knihy (a bez kpt.Hastingse). Nechybí tradice "staré dobré Anglie", zde prestižní dívčí škola se slečnou ředitelkou, která uvažuje o odchodu do důchodu. (Povšimli jste si, že v Anglii je nadměrný počet slečen, myšleno těch starších ? Čím to asi je ? Zlí jazykové to ví). Nechybí exotická studentka, princezna ze Středního východu . Tam začala revoluce a bratranec princezny se snaží letecky prchnout s kámošem pilotem a diamanty, které dál hrají v knize významnou roli, proč asi ? Autorka samozřejmě naplánuje havárii letounu. A dějí se věci. I k vraždičkám dojde, pokud by tomu nebylo, nemá tam H.P. co dělat. A tak si čtenáři osvěžuj své šedé buňky mozkové !... celý text
Kytice
2014,
Karel Jaromír Erben
Obdivuji Alef, která se svým výtečným komentářem vypořádala s poetickou knihou NOVÁ DIVOČINA. V mém případě je to horší. Jednoduše proto, že jsem začal úplně jinak než jemné dívky. Tedy s mayovkami a třeba Zelený lučištník od Edgara Wallace byl pro mne Nr.1. Kytici, ale upravenou Jiřím Suchým, jsem viděl nejdříve v Semaforu a ještě k tomu s Pepou Dvořákem. Druhý pokus byl krásný film F.A.Brabce, kde vidíme sedm vypjatých příběhů o touhách, posedlostech a sobectví . Jak praví chytří lidé, tvorba K.J. Erbena je paralelou k poezii E. A. Poea, plná vášní a přízraků. Kytice poprvé vyšla v roce 1853 a patří k základním dílům národní literární klasiky. Snažil jsem se vše napravit a nestačil se divit . Najednou zjišťuji, že autor je zde géniem hororu ! 13 básní, ale jakých ? Třeba Vodník : Vodník sedí na vrbě u jezera a šije si svatební oblečení. Mezitím se mladá slečna z nedaleké vísky rozhodne, že si v jezeře vypere prádlo. Její matka ale měla zlý sen a o svou dceru se bojí. Nechce ji k jezeru pustit. Dcera však nedbá matčina varování a jde opravdu prát. Jakmile namočí první kus prádla, stáhne ji voda pod hladinu. Vodník se jí násilím zmocní a učiní ji svou ženou. Od té doby s ním musí žít v jeho vodní říši. Je velmi nešťastná. Jedinou radost jí přináší její (a vodníkovo) malé dítě. Po nějaké době se jí zasteskne po matce a prosí vodníka, aby ji směla navštívit. Vodník je zásadně proti, ale po dlouhém přesvědčování a mnoha podmínkách jí přece jen dovolí jít. Dítě však musí zůstat v jezeře jako záruka, že se žena vrátí. Když dcera spatří matku, zapomene na všechny dohody i na dítě, a schová se před vodníkem u matky v chalupě. Když se dlouho nevrací, vodník si pro ni přijde. Matka ji ovšem odmítne vydat a vodníkovi neotevře. Vodník zkouší všemožné výmluvy, jen aby se mu manželka vrátila. Marně. Vodník ji tedy upozorní, že dítě pláče. Kvůli dítěti dcera zvažuje návrat, ale matka jí nedovolí odejít a vodníkovi odpoví, aby přinesl dítě do chalupy. Vodník pak dítě skutečně přinese; nejprve mu však utrhne hlavu a jeho zkrvavené ostatky pohodí na práh. Brrrrrrr ! Děs, běs ! Hezký komentář zde má Dennis Moore a já se k němu připojuji s dovětkem : Je velkou škodou, že se K.J.Erben narodil ve špatnou dobu, na špatném místě (*1811 v Miletíně). Být to cca o 180 let později a ještě k tomu tam "za velkou louží" , urvou mu producenti obě ruce ! A kdo jiný by měl film režírovat ? Je to jasné - Quentin Tarantino !... celý text
Nejen o neslušných snech Arnošta Lustiga
2005,
Arnošt Lustig
Inu vše je jinak. Od svého velice oblíbeného autora jsem očekával fundované pojednání o neslušných snech. Místo toho jsem si z knihovny přinesl cosi strašně tenoučkého - možná 8 stránek textu a asi 20 stránek fotografií (jsou kvalitní a nemají s neslušnými sny nic společného). Toto dílko bylo vydáno zásluhou pana Jiřího Šubra, hostinského, který měl pana Arnošta rád a tisk na kvalitním křídovém papíře financoval. A já se při čtení a prohlížení svazečku bavil. Třeba při čtení citátů autora: Komunismus byl krásnou nadějí po válce., ale pak se stal hrozným zklamáním. Pro mě byl čímsi jako krásnou ženou, které se dvoříte a pak sledujete jak se mění v ošklivou, netolerantní a žárlivou čubku. J.W.Goethe miloval ve velmi pokročilém věku sedmnáctiletou Ulriku pravil hlasem povolaného : "Mládí není období, ale stav mysli." O tom co je morální a nemorální rozhoduje každý sám. Někdy dobře, někdy špatně, ale jednotlivci to dává životní smysl... Není to psáno v zákonech. Poznal jsem mnoho zákonů, kterým chyběla spravedlnost. Viděl jsem lidi, jednající podle zákona, ale špatně. Ale také jednající nezákonně, ale dobře, podle okolností.... celý text
Vzpomínky a úvahy
1971,
Georgij Konstantinovič Žukov
Bohužel úplně zapomenutá kniha člověka, který počínaje nástupem zimy v r.1941, kdy německá vojska byla těsně u Moskvy, zachránil existenci J.V.Stalina. Naboba, který předtím veden svými fízly nechal vyvraždit sovětskou generálskou elitu v čele s Tuchačevským. Georgij Konstantinovič Žukov (*1896 +1974) maršál SSSR, bezkonkurenční stratég, muž neznající kompromisy se ujal v r.1941 velení. Výsledky jeho umu mluví samy : zima 1941-1942 zamrzlá vojska Wehrmachtu gen.Bocka těsně u Moskvy. zima 1942 - operace Uran a Mars nelítostná bitva a těžce vybojované krvavé vítězství u Stalingradu, 1943 konference spojenců v Teheránu - pokud spojenci začnou v I.polovině r.1944 2.frontu, spustí SSSR operaci Bagration (rusky Oперация Багратио́н) neboli sovětská letní ofenzíva 1944 byla jedna z největších bitev Velké vlastenecké války. Krycí název měl připomínat carského generála P. I. Bagrationa, který zahynul v bitvě u Borodina. Letní ofenzíva sovětských vojsk byla připravována za stavu, kdy se německým vojskům podařilo stabilizovat frontu a vést poměrně úspěšné obranné boje. Sovětské velení počítalo s tím, že západní spojenci otevřou západní frontu, což bylo dohodnuto již na Teheránské konferenci 30. listopadu 1943. Maršál Georgij Konstantinovič Žukov vypracoval odvážný plán, který spočíval v hlavním úderu tam, kde ho Němci neočekávali – v Bělorusku. Tamní bažinatý terén byl zdánlivě jakékoliv operaci tankových vojsk neprostupný, německá obrana zde byla velmi slabá. Současně s tímto útokem měly být zahájeny boje v Pobaltí a po provedení hlavního útoku měla následovat ofenzíva na Ukrajině. A pak již jen tah na Berlín. Vítězem se stává Stalin , o maršálovi se přestává mluvit. I takový je život.... celý text
Invaze do Evropy
1983,
Dwight David Eisenhower
V předvánočním čase r.1983 se zjevila na knižním trhu senzace, poprvé od r.1948 vyšla zásluhou Našeho vojska tato úžasná kniha. Samozřejmě kvůli malému nákladu byla ihned vyprodána. USA po průšvihu v Pearl Harbour si uvědomili, že jde do tuhého. Hledal se mezi hvězdičkovými generály schopný muž, který by srovnal a postavil do latě taková generálská esa jako George S.Patton, Omar Bradley či Douglas Mc Arthur. F.D.Roosewlt dal na doporučení a začalo se čím dál, tím více mluvit o muži jménem Dwight D. Eisenhower. V prosinci 1943 mu byla přislíbena hodnost „Supreme Allied Commander in Europe“ (SHAEF). Počátkem roku 1944 byl oficiálně jmenován velitelem „SHAEF“ kde plnil nezbytnou roli v celém procesu osvobozování Evropy. V této hodnosti byl pověřen dalším úkolem - vyloděním spojenců v Evropě s krycím názvem „Operation Overlord“, které mělo osvobodit Evropu a porazit nacistické Německo. Operace Overlord, neboli Den D, se nakonec uskutečnila 6. června 1944. Od té doby až do konce války zodpovídal za všechna americká vojska na Západní frontě severně od Alp. Byl povýšen do hodnosti „General of the Army“, která je americkou obdobou polního maršála ve většině evropských armád. V této a předešlých hodnostech ukázal svůj velký talent ve vedení a smysl pro diplomacii. Ačkoli nikdy přímo nezažil žádnou válku a bitvu na vlastní kůži, vydobyl si respekt předních generálů a politických vůdců. Vypořádával se s vojenským uměním i osobními ambicemi a egoismem svých problematických podřízených jako byli již zmínění velitelé Bradley, Patton a další, kteří často zastávali odlišnou taktiku pro osvobozování Evropy. U spojenců se jednalo o takové osobnosti jako byli Winston Churchill, britský polní maršál Bernard Montgomery a francouzský generál a budoucí prezident Francie Charles de Gaulle. Jejich spory o způsob osvobozování Evropy byly nezanedbatelné, ale nikdy neohrožovaly jejich vzájemné vztahy. Jako jeden z mála Američanů byl schopen najít cestu i k Sovětům v čele s maršálem Georgijem Žukovem a Josefem Visarionovičem Stalinem, se kterými často osobně jednal. Tím si velice získal důvěru u svého nejvyššího nadřízeného, amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta. Během jednání se Sověty vyjednal například, že to budou právě Sověti, kteří osvobodí Berlín. A tím zachránil podle odhadů až 100 000 amerických vojáků. Avšak toto jeho rozhodnutí bylo později mnohými historiky kritizováno, neboť tím posílil sovětský vliv a mělo to za následek velké množství Rusů padlých v berlínských ulicích během jeho osvobozování. Je to věc názoru, ale zejména okamžitého rozhodnutí. V tom spočívá velikost autora a později prezidenta USA. O tom všem, tedy i o rozhodnutí poslat při invazním vylodění na jistou smrt stovky mladých mužů, což bylo děsivé rozhodování, píše jejich nejvyšší velitel. Zájemci o military si opravdu počtou, kniha není běžným čtením.... celý text
Záhada na zámku Styles
2001,
Agatha Christie
Ti čtenáři, kteří touto knihou od Agathy Christie začínají - mají štěstí, jsou u jejího startu s později úspěšným párem, který tvoří kapitán Arthur Hastings, ten první společný případ s dále uvedeným vypráví. Tím druhým je belgický uprchlík Hercule Poirot, dříve elitní člen belgického policejního sboru. Je rok 1917, blíží se konec války. Hastings se uzdravuje na pozvání svého přítele Johna na zámku jeho nevlastní movité matky. Protože je třeba (tak jak je tomu u knih s Sherlockem Holmesem a doktorem Johnem Watsonem) i někoho od policie nastupuje inspektor Japp . Oba detektivové se znají již od roku 1904, kdy byl Poirot ještě ve službách belgické policie a pomáhal řešit jistý padělatelský případ. Zůstali dobrými přáteli, i když jsou jejich vyšetřovací metody značně rozdílné. Poirotovými zásadami jsou "Metoda a Pořádek", zatímco Japp spíše spoléhá na náhodu. Osobně bych řekl, že H.P. má přebytek oněch šedých buňek mozkových, které naopak Japp tak trochu postrádá. Ona záhada na zámku je smrt movité majitelky sídla Styles. Ta se nedávno provdala za muže pochybného vzhledu i minulosti a je navíc o dvacet let mladší. Hostitel Hastingse John je rozhazovačný a tím na matce finančně závislý. Hastings nevědomky tím, že přivede svého belgického přítele na zámek, nastartuje běh událostí od úmrtí majitelky. Ale je zde právě H.P. jako správná osoba, která dává záruku vyřešení případu. Je zajímavé, že kniha byla uvedena dříve na knižní trh v USA než v Anglii.... celý text
Po pohřbu
2004,
Agatha Christie
Velká Británie je šťastnou zemí pro čtenáře detektivních knih. Jenom těch spisovatelů, kteří se věnují (mnohdy s úspěchem) tomuto oboru. Samozřejmě u nás hraje prim Lady Agatha. Přitom princip jejího psaní je jednoduchý. Obyčejně začíná vraždou. Okruh podezřelých je pro jednoduchost psaní zpravidla omezený, tedy úzký. Oběti jsou v celé škále věku. V tomto případě starý pán, který svou smrtí přidělal práci rodinnému právníkovi . Ten zjišťuje rodinné poměry a případný možný zájem někoho z rodiny, ukončit ještě dříve život nemocného starce. Pan Entwhistle je neúspěšný a obrací se na toho pravého. Nastupuje monsieur Hercule Poirot (objeví se až po přečtení čtvrtiny knihy), tentokrát posílen panem Gobym. Je to cosi jako informátor Hercula Poirota. Typické je pro něj, že při rozhovoru s lidmi se jim nedívá do očí, ale kouká například po nábytku. Nebyla by to autorka, aby nevytáhla ze šuplíku svůj další trumf - opět vraždičku. A jde do tuhého. Slovutný H.Poirot je jako vždy úspěšný. Opět pomůže dobré věci. Tento případ sice není jedním z vrcholů autorky, ale kdo ji obdivuje, počte si.... celý text