adela.hol přečtené 262

Panda v nesnázích 2018, Markéta Lukášková

Tak jak mě v Lososovi v kaluži obě hlavní hrdinky vytáčely, tak tady jsem si oblíbila obě dvě. Hlavně Terezu. U ní byl krásně popsán ten vnitřní neklid a že člověk s úzkostnou poruchou prožívá jeden stres za druhým. Takové ty popisy, kdy pomyslela na nějakou banální věc, která by se nemusela podařit a nakonec vyústila v úplnou katastrofu něčeho jiného. Ty asociace jí v hlavě běhaly pořád. Také mě zaujal její vztah s profesorem. Ne že by to bylo zrovna v jejich postaveních ideální, ale i to se stává. Líbilo se mi to jejich pozvolné oťukávání a byl úžasný, jak Terezu bránil před svou dcerou a že vůbec nikdy neřešil ten její pandí obličej. Vlastně se tak nějak není co divit, že Tereza skončila s někým ve věku jejího otce, protože s ním vždycky měla bližší vztah a asi potřebovala i v tom partnerském vztahu takovou velkou oporu. A od otce se dostávám k matce. Lenka byla na facku po celou dobu, ale to co předváděla po Terezině nehodě, to bylo hrozné. Nejen, že ji celá léta dávala za vinu, že podědila po pravém otci vzhled a tím jí připomínala její pochybení (jakoby to snad Tereza tak chtěla), ale ani s ní nic vlastně neudělalo, že Tereza třeba mohla umřít. A to jak pak Tereze oznámila tu pravdu o jejím otci po telefonu. No to byla hrdinka. Lenka byla přesně ukázkový příklad ženy, která vůbec neměla mít děti, protože nějaký, i jen minimální, mateřský cit v sobě opravdu neměla. Ale ten závěr, jak po té pravdě Tereza Ivana objala a řekla mu "ahoj, tati", to bylo dokonalé. Druhá linie příběhu pojednávala o Marii, o které Tereza psala diplomovou práci. Říkala jsem si podle anotace, jak vlastně Panda může být pokračováním Lososa, když tam o předchozích postavách nepadlo ani slovo. Ale ono to pokračování je, i když z jiného pohledu. Marie je vlastně matka Milady a prababička Báry. Její život rozhodně nebyl procházka růžovou zahradou a to je nejspíš ten důvod proč se nakonec vztah její a Milady zničil. Být ve vězení nějaké tři roky, v období, kdy dítě svou mámu nejvíc potřebuje, to už se těžko vrací zpět. Musím ale říct, že jsem po dočtení byla opravdu v šoku, že ten její útěk s Jaroslavem byl jen výplod Terezina umělého spánku. Rozhodně to bylo originální. Na závěr musím ještě poznamenat, že autorka opravdu začíná být mou krevní skupinou. Přesně se mi trefuje do vkusu narážkami mých oblíbených filmů. Za Harryho Pottera, Titanic (ano, Jack by se na to prkno rozhodně vešel :-D ) a Notting Hill (čtenáři Koně a psa - top!) získává sto bodů pro Nebelvír. :-)... celý text

Losos v kaluži 2017, Markéta Lukášková

Kniha psaná ze dvou pohledů vnučky a babičky byl skvělý nápad. Zaujalo mě i to odlišení písma v knize a vlastně i to, že Bára i Milada měly svůj styl textu a vyjadřování vzhledem k věku. Stejně tak nápad s nebem a peklem mi přišel zajímavě podaný. Kniha se četla sama, jednu hvězdu ubírám za to, že mě někdy obě hlavní hrdinky štvaly. Působily na mě, že jen ony spolkly všechnu moudrost světa a pak byly protivné, když se jim někdo snažil radit. O to sympatičtější mi pak byli Jiří nebo Petra. Kniha má otevřený konec, což nevadí, protože od autorky mám v plánu číst dál. Líbí se mi styl jejího psaní, nadhled a humor v podobě narážek na to, co je nebo bylo moderní.... celý text

Petr a Lucie 1984, Romain Rolland

V popisu knihy je řečeno vše. Bylo to krátké, milé, četlo se to dobře. Jen ten konec useknutý v jedné větě mě zaskočil.

Harry Potter a relikvie smrti 2008, J. K. Rowling (p)

Na úvod musím říct, že jsem opravdu ráda, že jsem se po těch letech dokopala si konečně všechny díly přečíst, protože to stálo za to. Rowlingová to měla naprosto dokonale vymyšlené a na filmy se už teď budu dívat jinak. Nezkazí mi to ten pohled na ně, ale zároveň už budu rozumět úplně všemu. A nyní k hodnocení posledního dílu. Bylo znát, že když se rozhodli tento díl rozdělit do dvou filmů, tak se to vyplatilo. Dali tam v podstatě vše, ale zároveň tam toho bylo tolik, že i tak neměli čas to pořádně vysvětlit. Vybrala jsem několik takových pro mě zásadních věcí, které bych chtěla k tomuto dílu vypíchnout. Vím, že už jsem několikrát četla nebo slyšela reakce na to, že ve filmu chybělo rozloučení s Dursleyovými. Souhlasím, chybělo a hodně. Vernon se sice nezměnil, ale Dudley překvapil. To jeho udivení, že Harry nejde s nimi, to uvědomění, že mu zachránil život a nakonec i to podání ruky. A i u Petunie byl ten moment, že by snad Harryho i objala nebo snad mu jen popřála štěstí, ale před Vernonem se asi bála. Jestli by to ve filmu zabralo pět minut? To tam opravdu mělo být. Dále co ve filmu nebylo vůbec byl Kráturův příběh. A jak ten byl zase důležitý. Na konci prince dvojí krve si ve filmu sice přečetli ten vzkaz u falešného medailonku, ale ve filmových relikviích se už nikdy nedostali k tomu, kdo teda ty medailonky vyměnil. Že vlastně Siriusův bratr předal Kráturu Voldemortovi jako takového pokusného králíka, aniž by věděl, co vlastně Voldemort bude chtít. A také za svou nevědomost Regulus dobrovolně zaplatil. To, jak se pak Krátura změnil, jak je obskakoval a měl je vlastně rád, to ve filmu taky tak chybělo. Když se pak za ním nemohli na Grimmauldovo náměstí vrátit, tak mi ho bylo úplně líto, když jsem si představila, jak tam na ně čeká a oni nikde. A když už jsem u skřítka, nemůžu opomenout Dobbyho, to mě rozbrečelo i tady. Další zásadní příběh tohoto dílu byl ten Brumbálův. Ano, ve filmu byl Aberforth, byla tam zmíněna Ariana, ale to opět nevysvětlovalo nic. O jeho rodině se člověk nedozvěděl nic a to, že Brumbál v mládí také koketoval s černou magií a že jeho sestra zemřela kvůli hádce právě ohledně té Brumbálovy spolupráce s Grindelwaldem se také jaksi opomnělo. O něm snad ve filmech nepadlo slovo ani jednou, což opět vyvolává zmatek vzhledem k Fantastickým zvířatům. Snape - tolik let nenáviděná postava a při tom to byl on, kdo Harryho chránil. Samozřejmě to bylo dané vlastním vykoupením, že jeho vinou umřela jeho milovaná Lily. To je tak nádherný příběh, i když nešťastné lásky. To ale opět ve filmu nebylo, že Voldemortovi řekl o té věštbě, aniž by tušil, koho se to bude týkat. Bitva o Bradavice byla velkolepá. A líbila se mi mnohem víc, než ta filmová. To, jak se postupně všichni objevovali v Komnatě nejvyšší potřeby (včetně Percyho, což mě dostalo a opravdu to tam sedlo v tu správnou chvíli) a že nebojovali jen učitelé a studenti, ale i všichni kouzelní tvorové, obři nebo skřítci (úplně jsem si Kráturu představovala, jak tomu tam velel) bylo zase skvěle rozepsané. A potom ten závěrečný duel mezi Harrym a Voldemortem. Ano, ve filmu to sice mělo spoustu efektů, jak spolu padali z věže apod., ale v knize ho vlastně Harry umluvil a to byl fenomenální souboj. No a když Voldemort padl, bylo tam to vítězné objímání, což ve filmu chybělo úplně nejvíc. Tam to opravdu působilo, jak kdyby padnul nějaký no name kouzelník, hlavně z toho nedělat žádnou vědu. A posun o devatenáct let byl také samozřejmě lepší, měly tam ty postavy víc prostoru a že se třeba Neville (který v tomto díle také válel na jedničku) nakonec stal učitelem v Bradavicích, bylo super se dozvědět. Stejně tak i to, že Harry se stal pravým kmotrem pro syna Lupina a Tonksové. Bravo, bravo a ještě jednou bravo pro Rowlingovou za její skvělé vysvětlení všeho ohledně relikvií, viteálů a vůbec za vytvoření tohoto fenomenálního kouzelnického světa, který je už tolik let mou srdcovou záležitostí.... celý text

Sklíněné korálky 2020, Petr Sýkora

Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, a kdyby byla kniha poloviční, vůbec by mi to nevadilo. Kniha je rozdělena do třech částí, která se věnuje vždy jedné nebo dvěma postavám. Všem třem částem, ale dominuje postava komorníka Karla. V první části se seznamujeme nejen s ním, ale také s doktorem Kvěchem, který moderními metodami té doby, vyléčí třináctiletou hraběnčinu vnučku Annu Vilemínu. Kromě toho také otevře Karlovi oči ohledně soudce Bobliga a jak je to vlastně s čarodějnicemi, které jsou u nich odhalovány a upalovány, jak na běžícím pásu. Ve druhé části, která je nejrozsáhlejší, sledujeme zrod dětské lásky mezi Annou a jejím patnáctiletým učitelem rajtování. Michal je syn velkostatkáře, a tak jakákoliv láska (nebo v jejich věku spíš zatím nevinné přátelství) je zakázaná. Ve třetí části je ukázáno, jakým způsobem byly odhalovány čarodějnice, jak už v první části upozornil doktor Kvěch. A dostáváme se tak k nejzajímavější části knihy. Jak už jsem psala výše, za mě by kniha stačila poloviční. Druhá část mě chvílemi nudila, protože zdlouhavé domlouvání s Michalovým otcem nebo se samotnými dětmi, každý Michalův příjezd a odjezd (i když se zrovna rajtování nekonalo) mi přišly zbytečné. A vlastně otevřený konec mě nakonec zklamal. Kniha má ale rozhodně hluboký podtext v tom, jak dokážou být lidé slepí, jak stačí jeden člověk, aby ovlivnil velkou masu lidí. Což se bohužel stává v jakékoliv době.... celý text

Heidi, děvčátko z hor 1992, Marie-José Maury

Znovu po dlouhých letech přečteno díky čtenářské výzvě a pořád to v té hlavě je schované. Krásný příběh doplněný ještě krásnějšími ilustracemi.

Harry Potter a princ dvojí krve 2005, J. K. Rowling (p)

Znovu jsem si potvrdila, že když si u filmové verze člověk řekne, že je tam všechno jasné, tak knižní verze ho vyvede z omylu. Zase tu byla spousta přesněji vysvětlených věcí a hlavně se mi tento díl asi nejlépe četl. Samozřejmě všechny díly se čtou skvěle, ale tady u toho mi to nějak nejlépe plynulo. Asi co mě zaujalo úplně nejvíc, byl důkladný pohled do Voldemortova života. Zatímco film nám ukázal pouze jeho pobyt v sirotčinci a jeho dotaz na viteály, v knížce se dozvíme, kdo byli jeho rodiče a jak skončili. Také se odkrývá jak odmala trápil a mučil ostatní, že už ve studentských letech dokázal dát dokupy budoucí partu smrtijedů a jak byl posedlý rozpoltit svou duši a podle čeho vybíral předměty pro viteály. Vlastně pak i člověk snadněji pochopí, kde se v něm to zlo bralo. Matka to příliš nezachránila, ale mít geny dědečka, strýce a přehnaně sebevědomého otce se projevily. Dále je tu vztah Harryho a Ginny. Ve filmu se to prostě tak nějak stalo, nějaká ta vzájemná náklonnost, ale nebylo to příliš uvěřitelné. V knížce to v Harrym hlodalo od začátku, žárlil na Deana a Ginny vlastně byla jen sama sebou, jak jí radila Hermiona a měla pravdu, že se nakonec dočkala. Taky měla Ginny super hlášky jako s tím trnoocasým drakem na hrudi nebo co má Harry za přeušlechtilý důvod k rozchodu. Celkově je mi Ginny v knižní verzi mnohem sympatičtější. Taky tu byly už náznaky budoucího vztahu Rona a Hermiony, který tady jako ve filmu komplikovala Levandule/Lavender (nechápu, proč některá jména a příjmení překládali a jiná ne, ale tady zrovna mohli nechat ten originál, protože to zní hrozně). Každopádně je zase v porovnání zajímavé, že tato postava je v knihách rovnou od prvního dílu, zatímco ve filmu se objevila až v tomto díle, vlastně jen kvůli té zápletce s Ronem. No a teď k té hlavní zápletce ohledně Malfoye, Snapa a následné smrti Brumbála. Základ byl stejný jako ve filmu, Harry podezíral Draca od začátku. Jen v knížce byl takový až otravný, jak to všem cpal a někdy až příliš netaktně, když o tom například mluvil s Brumbálem. Měl sice pravdu, ale jeho zbrklost byla spíš na škodu. Taky bylo v knížce lépe vysvětleno, jak to bylo s rozplývavou skříní a hlavně závěrečný boj ve škole tam vůbec nebyl a vlastně i Brumbálův pohřeb mi tam teď chyběl. No a ohledně Snapa už taky aspoň vím, proč ta přezdívka princ dvojí krve. A na závěr ještě krátce musím shrnout to, že jsem akorát nepochopila, proč se Molly a Ginny nezamlouvala Fleur. Jestli to bylo proto, že jim připadala až moc krásná a nevěřili, že Billa opravdu miluje, tak museli názor změnit na konci po tom, co Billa pokousal a znetvořil Šedohřbet. Jak u toho Fleur zareagovala, bylo krásně dojemné. Takže mi zbývá už jen poslední díl a i na ten jsem samozřejmě zvědavá. Jelikož děj byl rozdělen do dvou filmů, tak se víc drželi knižní předlohy jako u prvních dvou dílů? No nechám se překvapit.... celý text

Harry Potter a Fénixův řád 2004, J. K. Rowling (p)

Vůbec nevím, jestli jsem schopná okomentovat vše, protože tenhle díl je opravdu bichle. A samozřejmě až na konci začnou dávat některé věci smysl a zároveň i ty nepodstatné události jsou vlastně nakonec důležité. Nejdřív asi začnu u Percyho. Už v komentáři k Ohnivému poháru jsem psala, že je znát, že se za svoje rodiče stydí, což se tady hned na začátku projevilo, když byl schopen s nimi zpřetrhat veškeré kontakty a ještě se domníval, že to oni dluží omluvu jemu. Ve filmu se Percy mihnul asi na minutu, když přivedl Umbridgeové "práskačku" Cho, neřekl ani slovo a vlastně vypadal, že je stále studentem. Což od čtvrtého dílu není pravda. Kdo viděl jen filmy, opravdu musí mít o Percym zcela mylný obrázek. Když už jsem zmínila Cho, budu pokračovat jí. Ve filmu je vlastně jen to, jak to mezi ní a Harrym sem tam nervózně zajiskří, pak je první polibek a vlastně to, že je "práskla" (což je v knize opět úplně jinak), tak nějak vede diváka k tomu, že to asi vedlo k jejich rozchodu (ačkoliv podle filmu spolu vlastně nechodili). V knize je jejich vztah zase rozebrán podrobněji a Harry se tu ukazuje jako obrovský necita a sobec, takže jejich vztah vlastně jeho vinou tak nějak vyšumí. Je jasné, že Harryho chování ovlivňoval Voldemort, ale ve filmu to není tak výrazné jako v knize, kde je kolikrát fakt na všechny hnusný a ukazuje se, jak obrovskou trpělivost mají Ron s Hermionou. Ti se letos také staly prefekty (o čemž nebyla ve filmu ani zmínka), Ron se stal famfrpálovým brankářem (i když teprve poslední zápas z něj udělal hrdinu) a Hermiona dál dokazuje to, že ti dva by bez ní prostě nemohli existovat. To ona je ten hlavní pilíř jejich trojky, to ona ví, co dělat a nedělat, aby se něco v budoucnu neobrátilo proti nim (viz její starost o Kráturu, kterému všichni "podkopávali" nohy, což bylo právě to, co jim nakonec ublížilo). Další, kdo si zaslouží nějaký komentář je Umbridgeová. Musím říct, že její filmová verze je naprosto přesná té knižní. V knize toho samozřejmě udělala mnohem víc (kromě Trelawneyové se chtěla zbavit i Hagrida, u kterého ve filmu vůbec nebyla vysvětlena jeho pouť za obry a kde se vzal v Zapovězeném lese Dráp) a zároveň se čtenář dozvěděl, co se s ní stalo poté, co ji odtáhli kentauři. Ve filmu to vypadalo, že je to vlastně její poslední vystoupení a pak najednou v dalším filmu byla. Pak je tu Snape a jeho odhalení minulosti, kdy ho Harryho táta šikanoval. Ale jako opravdu hodně. Ve filmu zase byla jen krátká vzpomínka, ale v knize bylo čtenáři Snapa opravdu líto a zároveň si u toho říkal, jak si nakonec Lily Jamese mohla vzít, když tam sama na něj nenávistně křičela. Ano, je tam to vysvětlení té mladické nerozvážnosti, ale jsou prostě věci, přes které nejede vlak a nedají se tak snadno zapomenout. Dále z těch zásadních věcí v porovnání s knihou a filmem byla Siriusova smrt. V tomhle případě to ve filmu bylo působivější, že Harry hned věděl, co se stalo a tu bolest nechal rovnou promluvit. V knize přišel ten šok až později, kdy mu došlo, že Sirius už z toho oblouku nevyjde a nemělo to za mě tu atmosféru. A závěrečný rozhovor (nebo spíš monolog) mezi Brumbálem a Harrym měl pro mě několik šokujících momentů. Nejprve vysvětlení, proč vlastně chce, aby léto pokaždé trávil u Dursleyových, i když by ho poklidně mohl trávit u Weasleových a dále to, že Voldemort měl na výběr mezi Harrym a Nevillem a že Harry tak na chvíli věřil, že se třeba Voldemort spletl. O tom opět ve filmu nebyla ani zmínka. Co se týče Nevilla, tak tu měl i prostor v tom, aby se hlavní trojlístek dozvěděl o jeho rodičích. Dokázala jsem si přesně představit pocity všech zúčastněných. A to, že Rowlingová zmínila znovu Lockharta, co s ním je, zase jen ukazuje, jak moc měla všechno dopředu promyšlené a že dříve nebo později se ke každé postavě vrátí, aby měla nějaký svůj konec.... celý text

Pravidla se mají porušovat 2020, Natalie Williamson

Z knížky jsem nadšená, všechny postavy byly skvěle napsané a nebyla tam jedna jediná, která by mi vadila. U Amber jako hlavní postavy se mi líbila ta její cílevědomost ohledně školy, kterou chce studovat, že dělala všechno proto, aby tam mohla chodit. Dále byla originální její brigáda cvičitelky. A protože jsem milovnice psů, tak za scény s Buffy to u mě spisovatelka předem vyhrála. To, že si Amber sepsala po dalším nevydařeném mámině vztahu pravidla, aby jí ten další vztah neublížil, se dalo pochopit. Jenže mít v blízkosti Kevina, který byl sympaťák a opravdu se snažil a bral Amber úplně suverénně za svoji další dceru, byla jedna komplikace. Ale ta hlavní komplikace byl samozřejmě Jordan. Jak se dá bránit tomu dokonalému klukovi s basketbalovým míčem v ruce a který to má navíc v hlavě dost srovnané? Líbil se mi jejich pozvolný vývoj vztahu od doučování neboli upravování, hraní prasete, jiskření na různých akcích, až po ten večer, kdy se za ním Amber konečně rozhodla jít a částečně mu vysvětlit svoje útěky. A když ji pak Cammie ještě seřvala (pozdě, ale přece), jen si potvrdila, že udělala správně. A pak už to byla samá romantika, i s kýčovitým vyznáním lásky na Valentýna, a potvrzením, že zkusí vztah na dálku. Všechno mi tam sedlo, že přesně takhle to mělo být. Bylo i pěkně udělané, takové to usmíření mezi matkou a dcerou, jelikož Claire jednou nedopatřením našla ta pravidla, a tak se bála Amber prozradit Kevinovu nabídku, která by vyřešila problémy s bydlením. Amber se pak ale zachovala dospěle ve všech ohledech. Sice jsem na tento žánr už trochu odrostlejší, ale příběh mě opravdu bavil.... celý text

Ti, kterým se narodíš 2020, Alžběta Bublanová

Kdyby celá kniha vypadala jako její první část, tak dám plný počet hvězd. Z první části jsem byla opravdu nadšená, kolikrát jsem se u ní i nahlas zasmála. Komentáře očima nemluvněte byly hodně povedené. Pak ale začne druhá část, kdy se z té glosátorky stane vedlejší postava a hlavní roli přebírá její kluk, protože uběhlo devatenáct let. A nakonec se dočkáme ještě třetí části, kdy se vracíme o dvacet pět let zpátky a hlavní roli zase přebírá starší sestra toho kluka. Na konci třetí části se sice dočkáme nějakého propojení s původní hlavní postavou a toho, že co se má stát se jednou stane, i kdyby to třeba mělo trvat dvacet let. A také je tu samozřejmě ten náhled toho, jak nás ovlivňuje to, komu se narodíme. Ale přesto mi druhá a třetí část neseděla, ať už stylem psaní nebo jednoduše tím, že ta první část nasadila vysokou laťku a pak přišlo zklamání.... celý text

Černá ovce 2019, Alex Hyland

Kniha se čte velmi dobře, v hlavě se mi odehrával film, což napomáhalo dané atmosféře. Na můj vkus tam bylo možná až moc postav, ale zase byly nutné na vystavění zápletky. Hlavní postavy byly ale dobře napsané. Líbilo se mi i prolínání s minulostí, že se čtenář dozví o Michaelově vztahu s bratrem, ale i s rodiči. I třeba ta jeho celoživotní nejistota ohledně jeho otce. Na Michaelovi bylo vidět, že je to sice výborný zloděj aut, ale jakmile se z něj měl stát vrah, aby pomstil bratrovu smrt, tak snadné to rozhodně nebylo. Až teprve Gearyho smrt ho donutila zmáčknout spoušť a to rovnou několikrát. Dobře napsaný byl i jeho vztah s Ellou, ty nepatrné náznaky jiskření, které se ale nemohly změnit v něco víc, protože na to nebyl správný čas ani místo. O to víc se těším na druhý díl série, protože ani neměli možnost se rozloučit a taky nebylo vysvětleno, jak přišla k těm jizvám. Víme sice, že toho, kdo jí to udělal, zabila, ale každopádně její celý příběh odhalen nebyl. Nechyběla také zápletka v tom, že zrádce byl v jejich vlastních řadách. Hned jak se tam Tully znenadání objevil, bylo podezřelé. Že by se mu podařilo jen tak utéct? Neměl by šanci. Už vůbec ne potom, jakými způsoby likvidovali a mučili ty, které už nepotřebovali. Konec byl také zajímavě udělaný, takže se opravdu těším na druhý díl, co přesně Michael bude pro toho muže dělat a za jakých okolností se znovu setká s Ellou.... celý text

Harry Potter a Ohnivý pohár 2001, J. K. Rowling (p)

Ohnivý pohár je z filmové verze můj nejoblíbenější díl. A knižní verze to jen podtrhla. Zároveň tu bylo tolik věcí, které ve filmu vypadají, že jsou dostatečně vysvětleny, ale až teprve v knížce člověk pochopí, že nebyly. Že je tam toho skryto daleko víc. Už od prvního dílu jsem tušila, že Percy bude mít v knize mnohem víc prostoru, než ve filmu a v tomto díle už se začíná ukazovat, že to bohužel nebude klaďas. Byl tu opravdu hodně otravný a kolikrát jsem měla pocit, že se snad za svoje rodiče před dokonalým panem Skrkem i stydí. Zápletka kolem Skrka byla mnohem propracovanější a najednou scény, které vypadaly obyčejně, dávaly na konci smysl. Jako když Winky (která se ve filmu neobjevila a stejně tak Dobby) držela Skrkovi místo na mistrovství, pravý důvod, proč ji propustil nebo jak to vlastně bylo se smrtí Skrka juniora. Scéna znovuzrození Voldemorta byla v podstatě stejná jako ve filmu, ale samozřejmě mnohem delší a opět až v knize bylo vysvětleno, proč se jeho a Harryho hůlka spojila a proč viděl stíny/duchy Cedrika a svých rodičů. V knize navíc viděl Bertu i toho starce. Zase to bylo výborně vymyšlené a vše dávalo smysl. Hodně prostoru tu měl i Sirius. Ve filmu se s Harrym setkala akorát jednou jeho hlava v krbu, zatímco v knize si neustále dopisovali, potají se viděli a dokonce mohl být s Harrym i po Voldemortově návratu. Dále, co musím okomentovat, je vztah Weasleových k Harrymu. Ano, ve filmu je vidět, že ho mají rádi, pomáhají mu, ale v knihách je to opět více rozepsané a je vidět, že už k tolika dětem berou i Harryho jako vlastního. Nejvíc mě dojala scéna, kdy za šampiony přijeli před třetím úkolem jejich rodiny a Harry tam nechtěl jít, protože nevěřil, že by Dursleyovi za ním přijeli a oni tam na něj čekali Molly a Bill. To byla opravdu krásná scéna. Bill se tady také seznámil s Fleur, což ve filmu taky člověk neví, kde se ti dva vůbec potkali, v předposledním filmu se rovnou berou. Pak je tu zápletka ohledně Popletala. Vlastně už tady čtenář tuší, že Harrymu jen tak někdo neuvěří, když mu nevěří ani sám ministr kouzel a proto dokáže ovlivnit spoustu dalších lidí, aby si mysleli, že se vlastně vůbec nic neděje. Zato Brumbál se pomalu začíná připravovat a svolává všechny, na které se v boji s Voldemortem může spolehnout. Ačkoliv hlavní trojlístek netuší, jak může důvěřovat i Snapeovi. A nakonec závěrečná Brumbálova řeč o Cedrikově smrti, Harryho odvaze a vůbec všem, co je čeká. Ta scéna mě dojala, jak ve filmu, tak i v knize. Musím říct, že opravdu smekám před Rowlingovou, že to měla všechno od začátku vymyšlené a že to postupně do sebe zapadá jako puzzle. Opravdu jsem zvědavá, co dalšího navíc oproti filmu bude ve Fénixově řádu. A že tam toho bude hodně, když je to ta nejtlustší kniha z celé série.... celý text

Pichlavá láska 2020, Jane O'Connor

Od knihy jsem neměla žádné velké očekávání, ale o to víc jsem byla mile překvapena. Je psána formou deníku, příběh se rozvíjí plynule a přirozeně, životní osudy jsou odhalovány v tu pravou chvíli a postupně. Hlavní postava je dvaapadesátiletá Sylvia, která je svobodná a bezdětná. Už to je komplikované, protože na takovou ženu se většinou hledí jak na nějakého vyvrhele společnosti. Ale všechno má svůj důvod. Prvním z nich byl Carl Lomax. Univerzitní profesor, stejně starý jako Sylvia, kterému dělala asistentku a do kterého byla dlouhých patnáct let beznadějně zamilovaná a vzhlížela k němu, jak k nějaké modle. Doufala, že jednoho dne se rozvede a bude s ní. K rozvodu došlo, jenže krátce na to se objevila Lola, o dvacet let mladší žena, která měla profesorovi víc co nabídnout. Jenže Lola byla paradoxně pro Sylvii ten nejmenší problém. Snažila se ji sice zdiskreditovat, přitáhnout profesora zase zpět k sobě, jenže nakonec musela sundat své růžové brýle a zjistit, že profesor rozhodně není ten pan dokonalý a že jeho manželka měla pravdu, když říkala, že za rozpad jejich manželství může on. Další důležitou součástí příběhu, jsou vztahy se Sylviinou rodinou. Má mladší sestru Millie, která nad ní drží ochrannou ruku, zbožňují se, jen se švagrem Kamalem a neteří Crystal si nerozumějí. I zde to má svůj důvod, když se v průběhu knihy čtenář dozví, že Sylvia s Kamalem před sedmnácti lety jednou spala a následkem toho ještě otěhotněla. Millie se vše dozví samozřejmě v tu nejhorší možnou chvíli a je to jediná Sylvia, která je ta špatná. Ale ona spíš byla ta jediná, která opravdu trpěla. Když tolik let v sobě musela dusit to tajemství, aby sestře neublížila a hlavně, žít s pocitem, že dva dny poté, co podstoupila potrat, její sestra oznámila své těhotenství, s tím samým mužem. Poté také dávalo smysl, proč si nerozuměla s neteří. Protože dívat se na ni a zároveň vědět, že své dítě dala pryč, to nikdy nepřebolí. Jedinou svoji útěchu tak shledávala v ježčím útulku, kam chodila vypomáhat a kde se vlastně její příběh nakonec obrátil k lepšímu. Musím říct, že samotný závěr se mi opravdu líbil. To, jak se nakonec sblížili s Crystal, jak pokračovala v Jonasově práci, i úplně poslední scéna náznaku smíření s Millie, takový lehký posměch nad profesorem a Lolou a že i s Neilem to půjde tím správným směrem.... celý text

Harry Potter a vězeň z Azkabanu 2001, J. K. Rowling (p)

Tento díl mám ve filmové verzi hodně ráda, ale v té knižní byl ještě lepší. Zatímco první dva díly byly, co se týče knižní a filmové verze skoro stejné, tak u tohoto dílu bylo jinak snad úplně všechno. Ve filmové verzi toho chybělo opravdu spoustu. Ve filmu například Hermiona vypadala, že jí nedělá žádný problém mít tak přeplněný rozvrh a všechno zvládat. V knize bylo jasně ukázané, že chvílemi byla na pokraji zhroucení (což je logické, když si toho člověk na sebe vezme hodně). Navíc jí ani na klidu nepřidávalo to, že s ní Harry a Ron dvakrát nemluvili. Nejdřív kvůli Kulovému blesku a pak když si Ron myslel, že Křivonožka zabil Prašivku. Ve filmu nebylo ani jedno. Co ale ve filmu především chybělo, tak to bylo vysvětlení prakticky všeho kolem Siriuse Blacka. Scéna v Chroptící chýši byla ve filmu snad třetinová oproti knize, možná ani to ne. A všechno najednou začalo dávat smysl. To, že Potterovi nezradil Sirius, ale Pettigrew, bylo z filmu jasné, ale až v knize se člověk dozvěděl to hlavní, že místo Siriuse byl jejich Strážcem tajemství, aby zmátli Voldemorta. Což byla nakonec ta osudová chyba. Dále tu bylo vysvětlení, kde se vzal Pobertův plánek a hlavně to, co James, Sirius a Pettigrew udělali pro Lupina. Vrba mlátička nebyla v Bradavicích jen tak, ale měla zabránit Lupinovi někomu ublížit, když se měnil ve vlkodlaka, zatímco sám zuřil v Chroptící chýši. Proto ty děsivé zvuky, které se z ní linuly. A aby mu jeho kamarádi pomohli, dokázali se z nich stát zvěromágové, čímž svůj stav zvládal lépe. A zatímco ve filmu nikdo o Lupinově tajemství nevěděl, v knize mu uklidňující lektvar dokonce dával sám Snape. Takže tady těch odchylek bylo mraky. Musím říct, že se mi v knize hodně líbilo také to, jak byla zpracována kapitola, kdy se Harry a Hermiona vrátili v čase. To na zorientování určitě nebylo snadné. A zatímco u druhého dílu se mi finále líbilo více ve filmu, než v knize, tak tady to bylo přesně naopak. To, jak ještě Harry dostal od Siriuse dopis s dalším vysvětlením a i s tím svolením, že může do Prasinek, to bylo přesně to, co Harry potřeboval, aby zvládl další léto u Dursleyových. Opět skvěle napsané, čte se to jedním dechem.... celý text

Iluze 2020, Barbara Nesvadbová

Námět knihy se mi líbí. Svobodná matka, která celý svůj život zasvětí jedinému synovi, obětuje pro něj svůj soukromý život a když pak potká pana pravého, konečně dá průchod i svým vlastním potřebám. Problém je ale v tom, že pan pravý je ženatý. Co mi bohužel při čtení vadilo, byla forma, jakým je kniha, psaná. Od autorky, to byla první kniha, kterou jsem četla, takže to byl možná jen nezvyk. Krátké kapitoly, ve kterých se skákalo do různých časových období, mi ale také bohužel nevyhovovaly. Nešlo se do kapitoly začíst, nějak ji prožít, protože hned byl konec. Každopádně všechno to, co Karla prožívala, se dalo pochopit. Všechny její strasti a obavy. Jen samotný závěr jsem si asi nedokázala představit, že by se takto mohl stát.... celý text

Broučci 2004, Jan Karafiát

Ke knize jsem se dostala znovu díky čtenářské výzvě. Jako dítě jsem Broučky četla několikrát a teď to byl pro mě celkem šok. Je opravdu zajímavé se na dětské knihy dívat očima dítěte a očima dospělého. Nejen že mě nebavilo to neustálé opakování slov nebo celých odstavců, ale pro malé dítě je tam docela dost "drsných" popisů. Jakože pohádka před spaním, ve které uhoří koťata a Broučkovi se to hrozně líbí. Nebo, že hajný zastřelí sovu a je to vlastně taky v pohodě. Co mě dostalo úplně nejvíc, tak to bylo slovní spojení "a bylo po ní". Nevím, jestli tohle je zrovna pro dítě ideální vyobrazení smrti. Ano, je tu sice to poselství o tom, aby byli děti poslušné, ale musím říct, že z toho mám opravdu rozporuplné pocity.... celý text

Harry Potter a Tajemná komnata 2000, J. K. Rowling (p)

Jak jsem předpokládala po přečtení prvního dílu, od kterého se filmová verze téměř nelišila, zde už bylo odchylek více. Když pominu nějaké časové drobnosti nebo události, které se odehrály dříve nebo naopak později, docela mě překvapilo, že některé hlášky, které mám pevně spojené s postavami z filmové verze, řekl v knize někdo jiný. Jako například to, kdo je mudlovská šmejdka, vysvětluje v knize Ron (a ještě u toho stačí zvracet slimáky) a Hermiona ten pojem vůbec nezná, zato ve filmu to Hermiona moc dobře ví a vysvětluje to zmatenému Harrymu. Nebo když Ufňukaná Uršula říká Harrymu a Ronovi, že po ní někdo hodil knížkou, tak v knize Harry poznamenal, že knížka jí přece jen proletí a ve filmu to byl Ron. Takových odchylek tam bylo mnohem víc. Jsou to asi maličkosti, ale jak mám ty filmové verze za ta léta nakoukané, tak mě to v té knižní verzi trklo a opět jsem si položila otázku, z jakého důvodu to bylo ve filmu změněno. Dále jsem se domnívala, že v knize bude mít víc prostoru Percy a nemýlila jsem se. Jde od začátku evidentně za svým cílem vyrovnat se staršímu bratrovi. To ve filmu nebylo ukázané. A zároveň tuším, že ale nakonec sejde na špatnou cestu, což ve filmech bylo jen naznačeno, ale ne vysvětleno. Jsem zvědavá. Další, kdo měl v knize více prostoru oproti filmu, byla Ginny. Zatímco ve filmu byl sem tam na ni záběr, jak se tak zvláštně dívá, tak v knize se postupně ukazovalo, že je smutná a že ji očividně něco trápí. Stejně tak ve filmu nebylo pořádně vysvětleno, jak ji vlastně Tom Raddle skrz svůj deník ovládal. Vypadalo to, že vlastně stačí, když ho má u sebe a ty zlé síly na ni nějak působí. Až v knize se ale člověk dozvěděl, že Ginny si s Tomem přes deník celý rok psala a on jí přesně říkal, co má dělat a ona se mu pak s tím chudák ještě svěřovala, když si to pořádně nepamatovala. A na závěr musím okomentovat dvě věci, které podle mě byly naopak lépe ztvárněné ve filmu než v knize. První bylo Dobbyho osvobození ze spárů Luciuse Malfoye. V knize jsem si musela asi třikrát přečíst, jestli to čtu dobře, že Harry dál deník do své ponožky a že Malfoy ji sundal, hodil na zem, Dobby ji sebral a tím byl volný. Nevím teda, ale sebrání ze země a předání z ruky do ruky, to si myslím není to samé. Takže tohle se mi ve filmu líbilo víc, jak dal Harry tu ponožku do deníku a ten Malfoy Dobbymu opravdu dal, aniž by tušil, co je uvnitř. A druhá věc, která se mi ve filmu líbila víc, než v knize, byl samotný závěr. Návrat Hermiony, příchod Hagrida, ten závěrečný potlesk a hudba, to mělo velkolepou atmosféru. Zato v knize byla právě tato scéna taková uspěchaná a krátká, což byla škoda. Ale samozřejmě ani to mi nebrání dát plný počet hvězd, protože se to čte prostě samo. A zároveň, i když děj dopředu znám, tak mě to baví a nutí číst dál. I proto, že jsem zvědavá, co ještě jiného je v knize navíc.... celý text

Harry Potter a Kámen mudrců 2000, J. K. Rowling (p)

Na filmech s Harrym Potterem jsem vyrůstala. Je to má srdcová záležitost. Byla jsem ve stejném věku, takže bylo snadné si hlavní trio oblíbit. Ale až nyní, po dlouhých 21 letech od prvního dílu, jsem se konečně dostala k tomu, abych si všechny díly přečetla. Zatím mám za sebou tedy jen tento díl a začátek druhého, ale jelikož jsem tento díl přečetla za tři dny, tak mi zbytek asi nebude trvat o moc déle. Tento komentář i všechny následující budou spíš takové srovnávací s filmy. Filmy mám nakoukané pomalu i pozpátku, takže při čtení každou scénu vidím a i přesně slyším hlasy daných postav. Že se do filmu nemůže vejít vše, co je v knížce je jasné. Byly tady v tom díle nějaké chybějící scény nebo se něco událo trochu jinak. Ale nebylo toho příliš. Předpokládám, že v dalších dílech bude už odchylek víc. Každopádně mě hodně překvapilo, kolik prostoru měl v knížce Neville. Že byl s hlavním triem, když objevili Chloupka nebo že on byl místo Rona v Zapovězeném lese, když hledali zraněného jednorožce. A to jsem si hned říkala, jaký měli důvod to ve filmu měnit. Jsem zvědavá na další díly, protože Neville určitě není jediná postava, která byla ve filmech upozaděna. Ten samý pocit mám už teď i z Percyho, který ve filmech prakticky nebyl. Stejně tak o tom, že má Ron bratra Billa se člověk ve filmech dozví až v tom předposledním.... celý text

Hvězdy nám nepřály 2013, John Green

Knížka je velmi čtivá a člověk by si nemyslel, že tak vážné téma jde pojmout takto humorně. Ironie a sarkasmus byly pomalu na každé stránce, což vůbec nevadilo. Byla zde spousta věcí k zamyšlení, jak z pohledu hlavních postav, tak i jejich blízkých. Od začátku jsem si myslela, že knížka povede k loučení s Hazel, ale že nakonec to bude Augustus, kdo zemře jako první, jsem opravdu nečekala. A že to bude ona, kdo nakonec bude utěšovat nejen své rodiče, ale i jeho. Trochu moc na jednu umírající holku. Ale závěr s dopisem byl dojemný.... celý text

Malý princ 2014, Antoine de Saint-Exupéry

V dětství mě tato knížka úplně minula. Na střední škole o ní samozřejmě zmínka byla, ale ani to mě nedonutilo si ji přečíst. Dostala jsem se k ní až nyní a měla jsem ji přečtenou asi za hodinu, možná dvě. Tím chci říct, že se výborně čte, takže stránky ubíhaly samy. Bylo tam pár myšlenek, které se mi líbily, ale že by mě dostaly natolik, abych si to četla opakovaně, to asi ne. Možná zase někdy po letech.... celý text