Adiemus
přečtené 92
Neviditelný strážce
2013,
Dolores Redondo
Upřímně řečeno, kdybych knihu neabsolvovala jako audio v podání Jaromíra Meduny, těžko bych ji dočetla (v tomto případě spíš přelouskala); určitě bych některé až příliš popisné pasáže nelítostně přeskočila. Nejpůsobivější pasáží pro mě nebyly popisy nalezených zavražděných, ale Amainy vzpomínky. Konec příliš uspěchaný, jako by sama autorka poznala, že čtenáře zahltila až příliš. Na druhou stranu se kusými závěrečnými informacemi vyhnula objasnění některých momentů, např. nevysvětlila, kdo byla záhadná Maia. Že by Amaino alter ego? Nezdá se mi. A jak vlastně identifikovala Amaia na četnické stanici svého "informátora"?... celý text
Lovci hlav
2011,
Jo Nesbø
Knihu (můj první Nesbø!) jsem si poslechla jako audio v podání Zdeňka Švarce. Skvělé a originální. (Dosud jsem považovala za jeden z nejhorších fekálních úniků útěk Andyho Dufresneho z věznice Shawnshank, ale to hladce přebila latrínová scéna z Lovců hlav. Ale abych jen nechválila. Samozřejmě mě zarazilo několik sporných momentů, kdy jsem si říkala "tohle žádný zkušený kriminalista nespolkne", ale když jsem se dostala k televiznímu rozhovoru velice sebevědomého Brede Sperreho, který si (eufemisticky řečeno) dal za úkol oslnit diváky, napadlo mě, že právě takhle to snad autor zamýšlel. Sperre předložil svou verzi příběhu tak, aby nikdo nepochyboval o jeho schopnostech. Záměna psího a lidského kousnutí? (Pravda, psa mohl autor klidně vyškrtnout a na výsledku by to vůbec nic nezměnilo.) A co různý stupeň mrtvolného strnutí nebo rozkladu u obětí, které měly zemřít současně? Kdo by se nad tím pozastavoval, když to televizním divákům servíruje charismatický policista, navíc přitažlivý pro obě pohlaví, že. Sperre podle mého vlastně předkládal fikci, své "pojetí dějin". O jeho skutečných úvahách se díky ich-formě posluchač/čtenář (a potažmo Roger Brown) nic nedověděli. Ale renomé je přece nade vše, že, Rogere Browne. Daleko víc mě zarazil popis vraždy ženské oběti; jako by něco chybělo nebo jako bych nějakou scénu zaspala. Teprve na konci jsem zjistila, že právě tohle bylo autorovým záměrem: mlžit tedy umí dokonale.... celý text
Myši Natálie Mooshabrové
2004,
Ladislav Fuks
S Fuksem mám problém. Některé tituly (např. Pan Theodor Mundstock) nejsem schopná dočíst, ale Myši jsem naštěstí poslouchala jako audio v podání Jiřího Ornesta. Tvrdím, že mluvené slovo zvýrazní chyby i přednosti autora a dodá dílu úplně jiný rozměr. A tak jsem Myši bez problémů absolvovala a zařadila je v pomyslném žebříčku Fuksových knih hned za Příběh kriminálního rady.... celý text
Pravidla moštárny
2005,
John Irving
Nečetla jsem, ale poslouchala nezkrácené audio ve skvělém přednesu Ladislava Mrkvičky. Co dodat? To dílo nemá chybu. Na film nemám odvahu, určitě by mě zklamal.
Cizí dítě
2012,
Alan Hollinghurst
Dojem z knihy dost kazí místy toporný překlad, jako by překladatelka neměla cit pro češtinu.
Tělo a krev
2014,
Michael Cunningham
Pro mě nejčtivější Cunningham. Zvláštní, že je tu přirovnáván k Irvingově knize V jedné osobě, já si během četby několikrát připomněla Irvingova Pravidla moštárny.... celý text
