Aknel26 přečtené 489

Odříkaného manžela největší krajíc 2020, Alena Jakoubková

Naivní pohádka o tom, jak třicítka, padesátka a sedmdesátka ke štěstí přišly. Nejméně reálná mi přišla proměna matky - ale konec co do uvěřitelnosti taky stál za to. Ráda bych napsala, že děj i postavy byly černobílé, ale vlastně to není pravda - naopak tu vše hýří barvami: jedny šaty zlatavě béžové, další broskvové, jiné "květované v bleděmodrých pudrových odstínech"... Podobně košatě bylo popsáno kdeco - nákupy, navštívená místa, vybavení bytů a jako vždy zejména lahůdky, které si všichni dopřávali na chatě, v cizině i v nejlepších pražských restauracích. Tyto detaily, přesné názvy hotelů, restaurací, ale i značek vína jsou typické pro všechny knihy paní Jakoubkové. Snobárna jak vyšitá. Když jsem obsah knížky líčila mému muži (a vyslovené nahlas to fakt znělo šíleně), ptal se, proč to proboha čtu. A ještě víc se divil, když jsem řekla, že to není první kniha této autorky, kterou čtu, a není ani poslední. Náš rozhovor asi nejlíp vystihuje scéna z Vratných lahví. Pepa Tkaloun: „Prosím tě, jak můžeš při svým vzdělání koukat na takovou blbost?“ Eliška Tkalounová: „A žehlil jsi někdy?" Prostě knížky paní Jakoubkové jsou jako oddechovka docela fajn.... celý text

Tatínku, ta se ti povedla 2005, Zdeněk Svěrák

Parádní knížka! Vtipný příběh a jako vždy skvělé ilustrace mého oblíbence Adolfa Borna. Patří ovšem k těm knížkám pro děti, které si možná ještě víc užijí jejich rodiče. Malým čtenářům (či posluchačům) se líbí příběh, dospělí ale ocení i slovní hříčky a lehký sarkasmus. A v tom je pan Svěrák prostě mistr.... celý text

Honzíkova cesta 1998, Bohumil Říha

Jedna z prvních knih, které jsem četla sama; ne-li úplně první. Stále si pamatuju, jak jsem brečela, když jsem dočetla a měla se s Honzíkem rozloučit. Mamka mi poradila, abych si ji tedy přečetla znovu, což jsem udělala - a asi tehdy vznikla má potřeba se ke knihám, které se mi líbí, stále vracet, i když je skoro umím zpaměti... Teď jsem po Honzíkově cestě sáhla se synem a dost napjatě jsem čekala, jak ho zaujme. A spadl mi kámen ze srdce, protože se mu příběh moc líbil. Sama mám doma vydání z 60. let, a protože vím, jaké diskuse se strhly kolem družstevního vajíčka a dalších reálií, a nechtělo se mi to pětiletému klukovi vysvětlovat, půjčila jsem v knihovně nový výtisk. A nemůžu si pomoct, ale občas to v ději trochu drhlo. Co zavánělo minulým režimem, bylo prostě vynecháno, bez ohledu na návaznost či posunutí významu. "Tohle všechno jsou naše pole," říká dědeček cestou z nádraží. "Máme taky krávy a vepře, ty mám na starosti já, i slepice, ty má na starosti babička." To by byli prarodiče pěkně za vodou! Myslím, že úpravy mohly být provedeny citlivěji. Jak jsem psala, mám staré vydání z roku 1964 s málo známými ilustracemi od Antonína Pospíšila. A kupodivu se mi líbí víc než ty od Heleny Zmatlíkové: nejsou tak jednoduché, věrněji zachycují, co se zrovna děje, a také je jich v knize víc.... celý text

Osvícení zoufalého muže 2016, Jitka Ludvíková

Vlastně ani nevím, proč jsem po zklamání z prvního dílu sáhla po pokračování. Že by nějaká skrytá touha po sebetrýzni? :-)) Naštěstí jsem při čtení neměla nutkání rvát si vlasy ani nic podobného, naopak bych řekla, že druhý díl byl vydařenější, komplexnější. I tak se ale mohla autorka při líčení strastí s dětmi rozjet víc.... celý text

S hlavou v písku 2007, Táňa Kubátová

Zařadila bych ji k těm slabším. Příběh i postavy podle autorčiny typické šablony, zápletka byla poněkud krkolomná, ztrácela jsem se v těch rodinných vztazích, kde byli nevlastní sourozenci snad všichni včetně babiček, a tentokrát mi chyběl i humor.... celý text

Pohádky pod polštář 2012, Zuzana Pospíšilová

Hezká knížka, ale spíš pro malé děti. Jednak délkou pohádek (dvě tři stránky) a pak i obsahem - v pěti letech většinou děti vědí, že Slunce je jen jedno, že za kraví rohy nemůžou čerti a že slepice nikdy nesnášely hranatá vejce.... celý text

Jak Anděla viděla anděla 1995, Marie Poledňáková

Třetí díl je úplně jiný než předchozí dva a není to jen tím, že v prvním a druhém případě šlo o zpracování filmové předlohy. Je to hlavně ve vyznění celé knihy – rozhodně nejde o veselý příběh pro celou rodinu, je to spíš psychologický román, sonda do duše, respektive do duší. Anny, která se těžce smiřuje s koncem kariéry i s nepřítomností jak Vaška, tak Luboše. Anděly, která má pocit, že rodiče zklamala, protože není odvážná jako Vašek. Luboše a jeho rozpolcenosti mezi vztahem k Anně i k dceři a práci, kterou miluje. A konečně je tu postava Koudelky a jeho podivně slepené, početné, a přitom nefungující rodiny. Oceňuji, jak se paní spisovatelka vypořádala s faktem, že by v případném filmu nehrál Tomáš Holý. Vašek je na námořní akademii někde v Polsku, ostatní postavy o něm hovoří, vzpomínají, Vašek promlouvá jen v dopisech. Po letech paní Poledňáková použila kostru příběhu k vytvoření filmu (a knihy) Jak se krotí krokodýli, který je objektivně ve všech aspektech lepší - jeho hlavní chybou je, že se tváří jako pokračování této série.... celý text

Jak se krotí krokodýli 2006, Marie Poledňáková

Základem knihy (a filmu) Jak se krotí krokodýli je starší dílo Jak Anděla viděla anděla. Objektivně musím říct, že změny příběhu velmi prospěly a krokodýli nad andělem ve všem vítězí: veselejší příběh, lepší charakteristiky postav a lépe vysvětlené některé jejich pohnutky. Postav tu je naopak více a bez znalosti filmu mi dalo celkem fušku vyznat se v ženách kolem dědečka. Z Anděly je Amálka a na rozdíl od „předlohy“ se tu vyskytuje i Vašek, i když nijak často. Moc se mi nelíbilo, kolik prostoru měl Koudelka (a to i na fotografiích v knize), přece jen to měl být spíš příběh jedné rodiny. Asi paní Poledňáková mermomocí chtěla v knize roztomilého kluka. Jakkoli považuji toto dílo po všech stránkách za vydařenější než Jak Anděla viděla anděla, nikdy paní Poledňákové neodpustím, že pro příběh použila postavy ze známých filmů ze 70. let. Proč Luboš, Anna, Vašek, Jindřich? Stejně dobře by to fungovalo, i kdyby nešlo o Rychmanovy, ale třeba Mirka, Hanu a Petra Horákovy. Krom jmen a profesí rodičů tu přece na ty staré filmy téměř nic neodkazuje. Ale takhle se člověk neubrání srovnávání, zvlášť když v knize je fotka z filmu skoro na každé stránce, a v něm nynější protagonisté prostě neobstojí. Charismatický František Němec a krásná Jana Preissová jsou nahrazeni nesympatickým Miroslavem Etzlerem a nevýraznou Ingrid Timkovou. Proč, proč? Sám o sobě příběh obstojí, ale jako pokračování je to propadák.... celý text

Jak vytrhnout velrybě stoličku 2006, Marie Poledňáková

Věrné literární zpracování skvělého filmu pro děti. Děj knihy se nijak neodchyluje od své předlohy, dokonce i řada replik je totožná. Paní Poledňáková jako spisovatelka rozhodně obstála.... celý text

Jak dostat tatínka do polepšovny 1991, Marie Poledňáková

Přijde mi, že právě druhý díl vyčnívá z celé série jako mrakodrap nad rodinnými vilkami. Zdaleka tu nejde jen o převyprávění obsahu filmu, ale o svébytný román. Dějově se samozřejmě filmu drží, obsahuje i plno fotek, nicméně je o mnoho bohatší – film prostě nepojme tak komplexně myšlenkové pochody postav, tady hlavně Anny, a kdyby se měl zabývat minulostí nebo vztahy mezi obyvateli vesnice, rozhodně by nebyl tak svižný a veselý. V knížce je prostor pro spoustu detailů, dozvíme se více o babičce, k jejímuž hrobu ve filmu děda s Vaškem jdou, o trablech pošťáka Fandy a třeba i o modelech šatů, které si Anna sbalila na svou vysněnou dovolenou. Mimo jiné je v knize použita ukázka z jiné knížky, Deník americké manželky od Sue Kaufmanové, kterou Anně sehnala jakási fanynka a která taky stojí za přečtení.... celý text

Dopadlo to špatně...vzali se 2009, Alena Jakoubková

Asi nejveselejší ze všech knížek, které jsem od autorky četla. Dobře jsem se pobavila při líčení schůzek naslepo s nejrůznějšími individui, podivíny a exoty.

Lotta z Rošťácké uličky 1992, Astrid Lindgren

Když bylo synovi takřka na den pět let, sáhla jsem po jedné z oblíbených knih mého dětství. A brzy jsem měla vážné obavy, že moji favoritku budeme muset odložit nedočtenou, protože syna vůbec nezaujala. Naštěstí jsem dostala spásný nápad přeskočit úvodní kapitoly, které vypráví Mia, a začít číst tři delší a akčnější příběhy na konci knihy - jak se Lotta odstěhovala, jak jezdila na kole a jak sehnala vánoční strom - a ty syna moc bavily! Když už se s postavami seznámil a spřátelil, vrátili jsme se zase na začátek - a nedočetli...... celý text

Mamince se budeš líbit 2020, Jaroslav Konvička

Když jsem si tu malou knížečku přinesla z knihovny, čekala jsem podle názvu něco humorného. A ono ne tak docela. Když jsem přečetla první stránky, usoudila jsem spíš, že to je parodie na sladké banální příběhy. A ono ne tak docela. Když jsem přečetla polovinu, říkala jsem si, že to má být parodie na špionážní romány. A ono ne tak docela. Posledních asi 50 stran jsem zhltla naráz a závěr mě tedy překvapil, nebo spíš šokoval. Je to čtivý, skvěle vypointovaný příběh.... celý text

Chmatákovi a zlatý diamant 2020, Anders Sparring

Druhý díl byl rozhodně lepší než ten první, příběh se pěkně rozběhl, a dokonce jsem si říkala, že dám o sto procent lepší hodnocení (loupeži lízátka jsem dala dvě hvězdy a diamant jsem chtěla ohodnotit čtyřmi). Ale ten konec??!! Zase mi to přišlo takové nedotažené, přitom nápad je super. Takže oproti jedničce jen jedna hvězda navíc.... celý text

Z deníku dočaskářky – Ten pes je chuligán! 2020, Olga Minaříková

Takové smutně veselé čtení. Po stránce literární žádný skvost, příhody se stále opakují - co všechno pejsek počural, jak moc je cítit, jak moc štěká atd. Z vyprávění ale podle mě je cítit láska a také správný nadhled, bez nichž by se podobná činnost vykonávat nedala. Mezi jednotlivými psími osudy jsou krátké kapitolky s všeobecnými informacemi. Je krásné, kolik toho dočaskáři udělají, aby zanedbaným či týraným pejskům zajistili nový život či klidné stáří.... celý text

Liška Šiška ve školce 2020, Iva Gecková

Vtipný příběh o tom, co se děje ve školce, když děti odejdou. Skvěle vyvážený poměr textu a obrázků. Kapitoly jsou tak akorát dlouhé a ilustrace veselé, samé jasné barvy. Vyprávění navíc děti svádí ke srovnávání a povídání o tom, jak to vypadá v jejich školce.... celý text

Chmatákovi a velká narozeninová loupež 2020, Anders Sparring

Upřímně řečeno, podle zdejšího hodnocení jsem čekala víc. Příběh mi přišel velmi zjednodušený a tak nějak zbrklý. Obsah vyprávění, který je hned na začátku knihy, láká na veselé příhody, ale třeba zmíněná krátká návštěva v zoo je opravdu kratičká - popsaná asi ve dvou větách. Ostatně kopání tunelu jde taky raz dva. Celkově je akčním scénám dáno méně prostoru než hovorům mezi postavami. Obrázky jsou vydařenější. Na knize je napsáno, že je pro děti od šesti let. No nevím - ani můj syn, kterému je necelých pět, se nedožadoval opakovaného čtení, jako to dělává u knížek, které ho zaujmou.... celý text

Ošklivé káčátko 2004, Walt Disney

Klasická Andersenova pohádka zjednodušená pro nejmenší děti. Literárně to není až takový zázrak, ale zkuste v každém odstavci použít jednou či dvakrát spojení ošklivé káčátko! Zabere to pokaždé půl řádku :-) Nádherné ilustrace vám ale tu občasnou kostrbatost bohatě vynahradí!... celý text

Alenčina čítanka 1996, Eduard Petiška

Se synem jsme s chutí přečetli Martínkovu i Alenčinu čítanku - a není náhodou, že mají knížky podobný název, ony jsou si podobné celé. Rozdíl je vlastně jen v pohlaví hlavní postavy a v prostředí, kde se odehrávají - Martínek žije na vsi, Alenka ve městě (z čehož se podle mě mohlo "vytřískat" víc). Myslím ale, že kluci mohou číst knížku o Alence, stejně jako holčičkám se bude líbit ta Martínkova. Knížky mají stejný koncept - příběhy ze života dětí jsou prokládány pohádkami, které dětem většinou vyprávějí členové rodiny. Je zajímavé, že u Martínka nás víc zaujaly kloučkovy příhody, zatímco u Alenky nás víc bavily pohádky (třeba ta kaštanová, o želvě a opici nebo o bacilech).... celý text

Martínkova čítanka a dvě klubíčka pohádek 1977, Eduard Petiška

Se synem jsme s chutí přečetli Martínkovu i Alenčinu čítanku - a není náhodou, že mají knížky podobný název, ony jsou si podobné celé. Rozdíl je vlastně jen v pohlaví hlavní postavy a v prostředí, kde se odehrávají - Martínek žije na vsi, Alenka ve městě (z čehož se podle mě mohlo "vytřískat" víc). Myslím ale, že kluci mohou číst knížku o Alence, stejně jako holčičkám se bude líbit ta Martínkova. Knížky mají stejný koncept - příběhy ze života dětí jsou prokládány pohádkami, které dětem většinou vyprávějí členové rodiny. Je zajímavé, že u Martínka nás víc zaujaly kloučkovy příhody, zatímco u Alenky nás víc bavily pohádky (třeba ta kaštanová, o želvě a opici nebo o bacilech). Co je ale podle mě nejkouzelnější, jsou povídání o přírodě. Ta byla vydaná i jako samostatná leporela (Kam se ztratil nůž, O jabloňce). Neméně důležité jsou kouzelné ilustrace Heleny Zmatlíkové.... celý text