alef přečtené 1275

Saharou a pralesem 1956, František Alexander Elstner

„Afrika má jednoduchý jídelní lístek, ale pravděpodobně zdravější. Vaří tam kuchař ze všech nejlepší: hlad.“ Nebyla to snadná cesta, pečlivé přípravy byly podmínkou úspěchu! A pak přišla ta radostná zpráva, je krásný den – tři dny před startem a účastníkům nastaly horké chvíle – je potřeba rozloučit se s domovem___ – Praha – Paříž – Marseille – Alžír – JEDEME! Polykat kilometry je nezbytnou podmínkou – cestou uvidíš zemský ráj, ale taky se na skok zastavíš ve středověku – zapátráš v minulosti černého kontinentu. Začala se dobrodružná pouť malého automobilu – plná těžkých zkoušek, radostných očekávání i milých setkání – pak další nesnáze – ale Minor stále jede! Směr pod obratník Raka – střídají se písek a vedro, palmy a pralesy – lvi, gazely a žirafy! Minor a jeho posádka odvedli dobrý výkon! Skrz africkou step – napříč Saharou, okolo Guinejského zálivu ___ další a další kilometry ___ „Kam jedete v tom horku?“ „Na rovník.“ „Ukažte nám motor? Jen dva válce? Copak to je vůbec možné?“ --- „Končí další den “ A pak už hurá domů – na polici se tísní hliněné sošky, na zemi odpočívají marocké koberce, a v hlavě víří zaprášené vzpomínky na daleký, exotický svět. Pan Elstner procestoval opravdu velký kus světa a na svých výpravách propagoval čs. automobily, které se tak s ním dostaly na Balkán, do Afriky, Severní Ameriky, nebo Mexika, vypravil se i do Ameriky jižní – všude přitom fotografoval, natáčel a pak o svých cestách poutavě psal. Perokresby – mapky provázející text byly zajímavým zpestřením, bavily mě. Černobílé fotografie na konci pak byly příjemnou nostalgickou tečkou. Mě tyhle retro cestovatelské deníky baví, možná víc než ty současné – je to takový závan starých časů, a připomenutí se, starých pořádků – což leckdy vyznívá tak poeticky, až se chce říct, kdy svět byl ještě v pořádku :-), no to víte, že nebyl, byrokracie tehdy bujela minimálně stejně jako dnes, možná ještě víc, vycestovat rozhodně bylo těžší, ale čas, zdá se, jako by tehdy plynul pomaleji, svět byl celý takový pomalejší – a to by se mi asi líbilo :-). Prostě byl to příjemný zážitek!... celý text

Kdyby Ogden uměl česky 2013, Ogden Nash

KDYBY OGDEN UMĚL ČESKY, tak třeba ta o termitovi by vypadala úplně stejně hezky, i v češtině, krásně ztřeštěně, nonsensově praštěně :-) ___ „Praotec termit se zavrtal do prken a našel pamlsek pod jejich povrchem. Jinak by dneska sestřenka Madla podlahou v předsíni nepropadla.“ Nemůžu říct, že bych Ogdenově poezii přímo propadla, ale musím přiznat, že ta zvláštní hra fantazie na úrodnou půdu přeci jen dopadla. Nonsensové jazykové hrátky, jež zdály se mi zpočátku značně nelogické, po druhém čtení, přeci jen, usoudila jsem, že jsou až harmonicky poetické. Absurdita není nesmyslnost, totiž, když se dobře podíváte, uvidíte grotesknost a hravost. Skrytý smysl nesmyslu mě baví, a tak přeji Ogdenovi a jeho rýmům pevné zdraví. Pod podlahu, aby nezapadly, nezbyly z nich jen cucky, hadry. Byla by to opravdu škoda, mezi Ogdenovými rýmy totiž panuje pravá svoboda slova.... celý text

Stručné dějiny Hnutí 2018, Petra Hůlová

„zatímco klientům vyprávím dost z nich nepřítomně čumí do zdi nebo do oken s průhledem na dvůr, co je nově osázený okrasnými třešněmi (podle bzukotu včel bych ani já nepoznala, že jsou stejně jako ty třešně umělé)“ Vítejte v dystopickém světě, vládne tu Hnutí (Instituce tu je nade vším, jak už to tak v dystopických světech bývá) – „možná neříkáme všechno, ale obvinit nás ze lži nejde, a o zbytek se postarají naše právničky“ – a tak radikálně feministické Hnutí slaví úspěch – když starosvětu ubalilo pořádnou facku. Ovšem někdo přeci jen stojí proti - Stráž mužskosti – „zdravým úsudkem je s žádnou léčbou nezačínat!“ - a oni moc dobře vědí, proč. Začalo to tím, že válku nechtěl nikdo – a tak se dokázalo Hnutí prosadit (diskurz dokázal kličkovat tak, že mu hrál do karet) - vzhled, zrovna tak jako vzdělání, vám tu byly k ničemu - „moje sekční šefová prodavačkou v uzeninách (kdysi za starosvěta) skutečně byla“ __ I pokračování příběhu, se zdálo celkem nevinné, možná dokonce až naopak - „malé dívky se mají dívat, a ne se dívat, jak se někdo dívá na ně a na jejich matky, a jak se jejich matky zhusta víc než na ten pohled ven soustředí na to, jestli jsou dostatečně sexy“ - jenže (jak už to tak v lidských dějinách bývá a díváno se optikou současných starosvětských „me too“ hnutí) se to zvrtlo – a než se stačíte rozkoukat, už jen valíte oči, na to, co se to děje --- --- kdy se ideál Myšlenky („Mami, proč je ta paní nahatá?“ – „proč plné prsy v miniaturní podprsence byly reklamou na arašídy, bylinkové máslo nebo lakýrnické potřeby“?) se ztrácí ve vulgaritách! A tak není se co divit (zkušenosti s tím lidé mají nejen ve starosvětě, ale vlastně už od úplného pravěku), že se původní příběh pokřiví – „za pragmatickým účelem manipulace, glorifikace a vysvětlení společenského obratu“ – jednoduše řečeno, co se nehodí do krámu se vynechá nebo pozmění! A tak se stalo, že jsou muži pohnáni k léčbě – a nestačí jen povrchová léčba, ta je, jak říká sekční šéfova „na hovno“ – jen kosmetické změny ve smyslu slušného chován prostě nestačily – na řadě je hlubinná změna osobnosti - vítejte v novosvětě – v dystopické budoucnosti, ze které vás bude mrazit ___IDEA tu spojuje všechny! Práce (žen) pro Instituci je dobrovolná, pobyt (mužů) více méně dobrovolný taky --- _a pak se objeví dopis, co začíná: „Milá mami“ --- dopis klienta č. 345 --- „celý život tě (táta) podváděl, a tys s ním přesto zůstala. Proč?“--- končí: „Tvůj milovaný Libor“. Víte, co bylo (z našeho pohledu „je“) největší chybou starosvěta? - „neschopnost domýšlet věci do důsledku!“ – a tak se to stalo (a obávám se, že přesně to má lidstvo v genech a ani žádný další novosvět se tomu nevyhne) --- Všechny -ismy- začínají pěknými myšlenkami – „končí terorem, chaosem, poklesem životní úrovně a nakonec zparchantěním samotného ideálu, který zkapal na ztrátu důvěryhodnosti“. Příběh, tak, jak je vyprávěn (monolog hlavní hrdinky), mi připomněl (četla jsem v loňském roce) Ishigurův příběh Neopouštěj mě – stejné schéma vyprávění, stejně pečlivě promyšlený dystopický svět, přes drsný obsah odvyprávěný lehce nostalgickým tónem s filozofickým podtextem, v komentářích je tu taky připomínaná Země žen, souhlasím s komentářem „los“, že tohle je její o dost drsnější a o dost vulgárnější verze, ale při čtení mi na mysl přicházel ještě úplně jiný příběh, a to Stepfordské paničky, totiž, z toho, proč jsem si na ně vzpomněla mě spíš mrazí v kontextu toho příběhu – muž gentleman tu totiž, stejně jako v příběhu Stepfordských nabývá úplně jiného zvráceného významu. Petra Hůlová je výborná spisovatelka (proto se přidávám k těm, co mrzí poměrně nízké hodnocení jejích příběhů, jsou totiž rozmanité a za mě se vždy jedná o zajímavá (až exotická) témata, standardem je, že jsou dobře promyšlená – to se dá říct, že je přímo její vizitka! Výsledkem je, že je příběh natolik autentický – odkazující k naší lidské minulosti, současnosti i tušené budoucnosti, že vám z toho, když domýšlíte důsledky, není zrovna nejlíp, chvílemi musíte přesvědčit sami sebe, že je to „jen“ fikce, dystopie, „jen“ možný svět --- „základem je ochota pracovat sám na sobě. Opakem jsou zpovědi klientů plné výčitek (vůči Instituci, Hnutí a novosvětu obecně), ublížené nářky plné sebelítosti (o několik bodů snižují hodnocení) nebo dlouhé eseje plné nepochopení, kdy se klienti dožadují porna, snížení dávek medikamentů nebo noci s novickou. To, když si její velkorysou nabídku, že je jim k dispozici „vždy a ke všemu“, mylně vykládají jako nějaký starosvětský návrh.“ „Chce se tu po vás, abyste se bez výjimky podřídil výchovnému programu,“ „Ptala jsem se hned v prvních pár dnech, za jakých okolností je možné užívat elektrický obušek “ „Vycepujeme vás jako čokly,“ chtěla bych okřiknout svoji přidělenou skupinku (vzhledem k úspěšnosti mého semináře mi někdy kolegyně přenechávají své komplikovanější případy),“ A co láska? Co myslíte, zmizela ze světa?... celý text

Idiot 1968, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

„Nechápu, jak možno přijít ke stromu a necítit štěstí, že ho vidíš. Mluvit s člověkem a nebýt šťastný za to, že ho miluješ.“ Láska k lidem – nezištná a nesobecká tu svádí boj s pýchou – cynickou svůdkyní, zlem v nás, které nesnese kritiku. Příběh Idiota je příběhem upřímného a bezelstného člověka, je laskavý, pokorný, obětavý, dobrosrdečný, a ve všem svém konání naprosto přirozený (s pokorou a úctou přijímá dary, s důstojností čelí ostudě) – a tak si získává lidi. V podstatě hned od začátku je jasné o co panu Dostojevskému v příběhu jde (mimochodem, patří to ke všem jeho příběhům) – alfou i omegou je totiž vztah k druhým lidem. Lidé v jeho příbězích jsou vždycky nějak v rozporu – ve vztahu k hodnotám, společenským normám, prostě k sobě navzájem. A pan Dostojevský je zkoumá pečlivě – především všechny ty krajní meze lidského chování a lidských osudů – a hledá odpovědi. Řešení pak nachází vždycky uvnitř! Uvnitř v člověku – v jeho mysli - hlavní slovo tu má totiž intuice – vnitřní hlas. Důležité je vždy jen to, co je v člověku, a proto kníže Miškin – člověk s velkým srdcem plným vášní – upřímně věří – v dobro člověka! Číst Dostojevského příběhy je náročná disciplína - pro mě krásně náročná! Jsou opravdu mnohovrstevné, a jak píše kap66, jsou jak ohromná hromada písku s mnoha třpytivými oblázky, které prosít a najít všechny nejspíš není v lidských silách, ale víte co, někdy stačí napoprvé i jen jeden - krásný oblázek, který objevíte, totiž, při každém dalším čtení /prosívání/ určitě přibydou další a další - číst pana Dostojevského vnímám totiž jako takovou celoživotní záležitost, přehrabat celou hromadu písku najednou by mě určitě nebavilo, ale občas si k tomu pískovišti sednout a objevit pěkný kamínek to už je jiná - já se na to rozšiřování sbírky vždycky těším :-) --- a někdy to je třeba jen věta, a někdy celá myšlenka ___ „iluze naplnění smyslu života je tou nejpravdivější, kterou člověk kdy vymyslel“ --- „já před nimi nic neskrýval“ (kníže Miškin).... celý text

Dobrodružství Sherlocka Holmese 1997, Arthur Conan Doyle

Je to ten poslední člověk na světě, který by někomu dovolil, aby omezoval jeho svobodu, má zamyšlený pohled, pánovité egocentrické chování a vládne vysoce nadprůměrnými schopnostmi své mysli,. Přidejte k tomu ještě patologickou drogovou závislost a mozek, který se vzpírá ustrnutí „dejte mi problémy, dejte mi ty nejzáhadnější kryptogramy“ dejte mu ty nejsložitější analýzy k řešení a bude ve svém živlu. Úvahy jeho geniální mysli směřují od následků k prvotním příčinám, což mu umožňuje rozluštit každou záhadu. Koktejl všech jeho geniálních predispozic a devastujících návyků ho pak předurčuje být tím nejschopnějším a nejslavnějším detektivem všech dob – a všichni ho jistě dobře znáte :-). Čas od času se ráda mrknu do mlhami zahaleného Londýna, na Baker Street, ale i na odlehlá typická vřesoviště, kde se často příběhy, které pan Holmes řeší, odehrávají. Baví mě, pustit se s ním a jeho přítelem Watsonem po stopách neřešitelných záhad, které čekají jen na jeho bystrou mysl --- a soubor pozorování a dedukcí, který vždy vede k cíli „z pozorování se například dozvím, že jste byl dnes ráno na poště ve Wigmore Street; dedukce však mě poučí, že jste odtamtud odeslal nějaký telegram.“ „Přesně tak! v obou případech jste trefil do černého! Přiznám se však, že mi není jasné, jak jste to mohl uhodnout. Jednal jsem z okamžitého popudu a nikomu jsem se o tom nezmiňoval.“ „Nic jednoduššího“ potutelně se usmál „je to neuvěřitelně prosté z pozorování vím, že vám na nártu ulpěl maličký kousek načervenalé hlíny. U pošty ve Wigmore Street právě rozkopali chodník a člověk se nevyhne tomu, aby do ní nešlápl. A pokud je mi známo, tak hlína s načervenalým zbarvením se v blízkém okolí nikde jinde nevyskytuje. Až sem je to pozorování. To ostatní je dedukce vím samozřejmě, že jste nepsal dopis, protože jsem celé odpoledne seděl tady naproti vám. Na vašem psacím stole vidím arch známek i štůsek korespondenčních lístků, proč byste tedy chodil na poštu? Jedině, abyste poslal telegram. Vylučte všechny ostatní faktory, a ten jediný, který zůstane, musí být pravdivý.“ A mě to prostě baví, v každém z případů, ponořit se do labyrintu faktů a dedukcí a vědět, že, jako vždy, zjistím, jak to bylo doopravdy, protože, a tím si můžete být jistí, před Holmesem žádná záhada neobstojí, vyřeší každou a vy se tak zaručeně dozvíte, co se opravdu stalo :-). „Promyslel jste to báječně,“ zvolal jsem v nelíčeném obdivu. „Je to tak dlouhý řetěz, a přece do sebe všechny jeho články skvěle zapadají.“ „Alespoň jsem se nenudil,“ odpověděl Sherlock Holmes a zívl.... celý text

Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku 2010, Karel Čapek

ONA tajemná bytost ---"je vždycky tak trochu nad věci - vždycky vypadá, jako by se blahovolně a poněkud pohrdavě snížila k tomu, že se baví". ON (rozuměj, pes) ---"si hraje celý" (kdežto ONA)---"jen tak, jako z rozmaru". Čeká vás laskavé, chytře zábavné čtení nejen pro děti. Nahlédnete do dětsky šťastného světa v němž žije pan spisovatel a spolu s ním i jeho zvířátka (on o nich často píše). Hned od prvních řádků vám bude jasné, že se u Čapků mají dobře, zvlášť kočičky a pejsci, mají je tam rádi. Tahle knížka je hlavně o soužití s nimi. Teď si ale dovolím povídat trochu víc o kočkách (viz zadání čtenářské výzvy - hledej milovníky koček), těch záhadných a svérázných tvorech. To je ONA - trochu tajemná -"Člověče, otevř mi!" - trochu estét - "a postarej se slušně o mou kočičí existenci"! "A teď hledej, hledej a najdi takové zvláštní místo. A není to ani tahle lenoška, ani tenhle polštář, co na něm spávám." "Tak co mám vlastně hledat?" "Něco mi říká, že by to mohl být tenhle prádelník, tahle postel." ON (rozuměj, pan spisovatel) - "si zatím klidně sedí u stolu, se skloněnou hlavou a stále drápe svým černým drápkem". A já se těším na každý výsledek toho jeho "drápání" :-), jenže teď už je čas, aby toho nechal, "člověče, podrbej mě mezi ušima!"... celý text

Cesta na jih 2008, Michal Ajvaz

Začalo to nevinně --- na jihu: „Upíjel jsem z malého šálku silnou řeckou kávu a díval se na hladinu Libyjského moře --- nastala hodina, v níž se každý den po zátoce rozlilo ticho, které bylo zcela jiné než ticho malátného poledne, kdy slunce žhnulo vysoko na obloze a vypalovalo v hlavě všechny myšlenky.“ A pak, stala se vražda, přibývá podivných postav, vystupují a mizí v dramatických pózách ze scény, ve vyprávění se prolínají --- „vypadá to, jako pohled a fotografii na které jsou vidět tváře lidí, jež na vzdáleném kontinentu postihla nějaká katastrofa.“ Kontury světa, na začátku tak jasně dané a krásně poeticky popsané, příběh úplně rozleptá – ve směs fantasknosti a melancholického smutku. Je zvláštní zjistit, že v té pestré směsici má stále každé slovo svůj význam – jenže stejně nevíš, co si s ním počít :-). Tak možná takovou malou radu čtenářům – buď trochu pokorný a trochu lstivý zároveň – neber pravidla příliš vážně – objevíš pak věty (v ajvazovském stylu), které v podstatě nedokážou přijmout žádný smysl, prostě se jen budeš probírat trsy téměř nesmyslných slov --- --- pak se ale najednou něco stane, a text se ti odmění: „v melodii té věty se nezřetelně ozýval celý dlouhý, dosud neznámý děj, tak jako se na vrcholku hory otevře krajina, jejíž obrysy prosvítají mlhou.“... celý text

Fantom Opery 2008, Gaston Leroux

Otevřela se ponurá zákoutí pařížské Opery i lidské duše, a pak se ozval JEHO mysteriózní hlas --- „jsem všude, kde jste vy, Christine!“ --- soucit ovšem na lásku nestačí! A tak se až groteskně pokusil o prolnutí neslučitelného! Operního světa barev a světel s temným podsvětím. Krásy hudby s JEHO hrůznou tváří. Ošklivost je stigma! Krása je dar bohů! Fantom opery je čistým romantickým příběhem, v jejím duchu pak spojuje v intenzivní atmosféře strachu a chorobné posedlosti ideu krásy s dobrem v podobě Christine a ošklivost s krutostí Fantoma --- a přeci je schopný lidského citu! Krása a dokonalost se tu totiž sice potkala s temnotou – v ní se ovšem skrývá také vášeň! Jako pravý romantický příběh ve vás tak Fantom vyvolá citovou odezvu --- soucit s osudem nešťastně zamilovaného – který je svým zvláštním způsobem jedinečný? Tak rozháraně, prostě jako každý romantický hrdina! Muzikál jsem shlédla v několika různých podobách, mám ten příběh ráda, a tak mi i při čtení v hlavě zněly melodie, a přesto, že je to pro mě příběh známý, stále mi má co nabídnout – třeba podivení nad dokonale zabudovanými hororovými prvky v románové verzi v geniálním kontrastu s leskem a nádherou Opery a hudby, kterou tam lze „slyšet“ (a to i mezi řádky). Příběh Christine a Fantoma je pro mě takovým příjemným estetickým zážitkem – ve všech jeho podobách – divadelní, filmové, muzikálové a jak jsem teď zjistila i románové!... celý text

Temný les 2017, Liou Cch'-sin

Nesmíš vědět, kde jsem, jakmile totiž víš, zmenší se ti svět na velikost mapy - dokud nevíš, připadá ti svět bez hranic! Přetvářka, dezinformace a klam tu dostanou svou šanci - zachránit lidstvo! Už na prvních stránkách vás obestře pocit absurdna, svět se totiž změnil v surreálné drama. Vážnosti situace radši začněte věnovat pozornost, jinak ztratíte veškerou naději, prostě na chvíli zmizí ze světa --- Střet dvou propastně odlišných světů se totiž blíží, zbývá pouhých 400 let - a lidstvo stojí na počátku dalšího z temných věků --- "dějiny prudce změnily kurz a najely na neznámou kolej"! Naštěstí i před Trisolarany lze leccos skrýt, hluboko do svého nitra schovej své myšlenky - za důmyslnou konstrukci přetvářky - pamatuj, že je to tvá evoluční výhoda, už od počátku civilizace platí, že přežívá ten zdatnější, takže pochop, "myslet si" a "říkat", nejsou synonyma! Právě se tak zrodil strategický plán! A tak o půlnoci, před úsměvem Mony Lisy, naproti sobě stáli, meditátor a mladá dívka a hleděli si do očí " --- a v přehradě duše se objevila trhlina --- Možná máme něco, co může lidstvo zachránit - svůj úsměv - své grimasy - řeč těla a očí - své emoce čitelné z výrazu tváře - umění, které Trisolarané nikdy nepochopí --- a někdy ani člověk ne, no jen si vezměte ten tajemný úsměv Mony Lisy, dodnes se přeme, co jím chtěla říct ;-). V Temném lese blikalo 5*, jednu zhasla prosazující se stranická ideologie čínských soudruhů. Takže díky za naprosto nestranického, líného profesora Luo Ťiho :-). Své 4* si příběh zaslouží, za promyšlený alternativní svět neradostné vize budoucnosti a vážně doufám, neztrácím naději, navzdory - předtuše 3. dílu - vzpomínce na Zemi :-).... celý text

Adam stvořitel 1929, Karel Čapek

Páni Čapkové opět vmetli "bídnemu lidstvu" do tváře krutou obžalobu! S jejich příslovečnou hravostí a jejich specifickým humorem nám čtenářům vykreslili obraz lidstva - odsouzeného k ve smyčce probíhajícím dějinným konfliktům, jejichž výsledky jsou nejisté --- těžce a bolestně na ně doplácí člověk! A tak budete svědky zkázy! Na svět zaútočí pusto a prázdno! A rázem může být celý vesmír bez lidí! Byl stvořen špatně? Byl špatný stvořitel? Adam je přesvědčený, že by ho stvořil od základu jinak - a líp! A tak se stane tvůrcem - z vlastní vůle - odsouzen vyšší mocí - překonat vše, co bylo --- "zlomit pouta malicherná, rozrazit předsudků krunýř". V přímém přenosu tak budete svědky božské inspirace, nekonečných možností, lidské slabosti i všeobjímajícího zmaru - skepse i optimismu --- celého stále se opakujícího lidského dramatu! Vznikne nový lepší svět? Na velmi malém prostoru mi páni Čapkové opět ukázali proč každé slovo, které kdy napsali, pozlatit. Další dokonalý text! Dokonalá tečka za uplynulým rokem - varující i přívětivá! "Je čas!" Adam stvořil svět! Nezbývá než se v něm naučit žít! Je slyšet pokřik a smích --- HLAS BOŽÍ: Adame, Stvořiteli! ADAM: Zde jsem. HLAS BOŽÍ: Ty to tak necháš? ADAM: Ano. Ano! HLAS BOŽÍ: Tak já také!... celý text

Čas mého života 2017, Jerome Klapka Jerome

To byly časy, telefon byl oslavován, jako ohromný pokrok, elektrické osvětlení bylo ještě v experimentální fázi, a tak celkově tehdy panovala představa, že všechny světové obtíže, zmizí samy, jedna po druhé --- V laskavém a jemným humorem okořeněném vyprávění - jen tak o životě -vám Jerome v této knížce představí svůj svět, který se vám bude zdát, tak jak ho líčí ve svých vzpomínkách, tak nějak lidštější než dnes --- Je to totiž svět míň syrový, víc romantický, míň věcný, víc uvolněný --- alespoň se takový zdá v Jeromových vzpomínkách, často jakoby navzdory skutečným událostem --- "myslím, že prvních 20 let své literární dráhy jsem byl tím nejotloukanějším anglickým spisovatelem ". Tak se začala Jeromova literární dráha a je moc dobře, že vydržel ;-) --- za svůj první spisovatelský honorář si pak koupil viktoriánský psací stůl, který ho pak provázel skrze celou jeho literární cestu. Přestože Jerome podporoval všechna "kola pokroku a změn", jeho Londýn v jeho vzpomínkách je místem starosvětsky útulným - dokonalým místem pro život, mj. proto, že v něm tehdy nebylo tolik lidí :-). "Byl v něm čas na --- zdvořilost!" Před 40ti lety jste se tu totiž ubírali stinnými alejemi, či přijížděli do líbezných restaurací --- bylo to příjemné místo, že? Úplně pak vidíte, jak se nad městem vznáší --- stín romantiky! Jeromovo vzpomínání tak bylo dobrou volbou pro odpočinkové chvilky hektického konce loňského roku.... celý text

Pučálkovic Amina 2007, Jindřich Plachta

Amina rozhodně není obyčejný pes! A Pučálkovi rozhodně nejsou úplně obyčejná rodina, teda spíš byli, od té doby, co maji Aminu, se stala tahle rodina zcela neobyčejnou --- no řekněte mi o někom, kdo by si vybral za domácího mazlíčka žirafu? Jenže Amina to s nimi umí --- všechny si obtočila kolem kopýtka, vlastně dlouhatánského krku.:". Na to, že s Aminou pejskem není něco v piradku přijdou Pučálkovi poměrně brzo, zvlášť když jí na hlavě rostou divné hrbolky, krk se prodlužuje a nežere maso a nejradši má mrkvičku:-). První, kdo to vyslovil, byla babička: "vždyť to povídám, že to není pes." --- chvíli poté, co rozkousala vánoční stromeček. A pak přišel máj a bylo to venku --- AMINA - ŽIRAFA - STOP --- A co teď s Aminou? A co tomu řekne pan domácí? "Růst už rozhodně nesmíš, to by ses sem nevešla!" To víte, že se to vyřešilo, Amina se prostě stala raritou --- "večer se dívali pan a paní Pučálkovi z okna a přes ně natahovala krk Amina" --- Zkrátka Pučálkovic rodina je legračně milá, oblibíte si všechny její členy a Amina, ta je stránku od stránky milejší --- "Smíchu nebylo konce a sám pan tajemník Pučálka se zdvořile pochechtával".... celý text

Hrrr na ně! 1999, Terry Pratchett

Začalo to několika zmatenými okamžiky, a pak se objevil ostrov. Jenže odměny za objev se většinou nedostává průzkumníkům, ani cestovatelům, ale těm, kdo pak své nohy dostanou co nejrychleji domů --- a když jsou ty nohy stále spojeny s tělem, je to jen bonus navíc --- a když se stane, že takových osob je víc, nastane problém --- a pak je to úkol pro Elánia. Je totiž čas, aby někdo dostal pořádnou lekci --- a pak už nic nebrání tomu, aby se rozjel byznys se zbraněmi --- "jsou pro každého, kdo si je přeje koupit a může zaplatit" "Bez ohledu na to, kdo, jak a kde je bude používat?" Výrobce zbraní byl, jak se zdálo, na okamžik dost zmatený. "Prosím? Obávám se, že --- no samozřejmě, jsou to přeci zbraně!" Jak se tak zdá, Zeměplocha je dost podobná našemu světu --- "Předseda Cechu právníků a advokátů sí odkašlal --- pak nastala diplomatická odmlka" --- a pak už události nabraly spád! Budete číst, jako o život, budete přemýšlet nad významy slov, budete se smát a bude vás mrazit --- --- někdo totiž vyhlásil válku! "Tu dlouho a s láskou pěstovanou tradici." Konflikt, který většinou ukončí, jen když dojdou zbraně! --- resp. když dojde kamení! A pak se ozve TEN hlas: "MÁM TEĎ OBROVSKÉ MNOŽSTVÍ SCHŮZEK." Pravidelní návštěvníci Zeměplochy moc dobře ví, či hlas to je! Zbývá už jen poslední otázka, --- a na či straně jste vy?... celý text

Kruté šprýmy 1961, Saki (p)

„ to dobrodružství mělo přece jen svou dohru. O tom ovšem nemám vůbec žádný důkaz!“ Chvíli věříte, chvíli nevěříte a stále žasnete - nad naservírovanými proměnami! Na závěr vás pak čeká až neskutečná kombinace - mrazivě vtipné pointy! Jako bonus za černočerným humorem najdete schovanou hlubší myšlenku! Saki ve svých krátkých šprýmech uplatňuje zajímavé schéma – na začátku se většinou dozvíte o nějaké velké tragédii – pak se dobře bavíte – a na závěr přijde očekávaná studená sprcha – otužující a osvěžující zároveň. Tak se na to připravte, budete svědky pošetilého chování, bude nuceni vzít na vědomí neodvratný osud, který zasáhne většinou jinak, než byste čekali, zabloudíte do neviditelných světů, budete léčeni neklidem, budete rozesmíváni pošetilostí, budete poučeni – o nedokonalosti našeho poznání! Vlastně o sobě nemůžu říct, že jsem úplně skalní nadšenec tohoto žánru, ale čas od času neodolám a do šuplíku třeskutě mrazivého/suchého anglického humoru nahlédnu, a pak mě to vždycky baví! Autora jsem neznala, ale co jsem si tak vyčetla, tak lze Kruté šprýmy považovat za the best of Saki a jsem ráda, že mě DK se svými free e-knihami k němu nasměrovala. Bavila jsem se a užila si i to dloubavé upozornění – na nedokonalosti všeho druhu :-)- „Problém společenské etikety za tak neobvyklých okolností už nikdo neřešil ...“ „Takže je vidět,“ poznamenal Toby Mullet, „že nic nepoznal.“ „Nebo taky,“ namítl Clovis, „že má roztomilý smysl pro humor.“... celý text

Před povodní 2020, Anna Bolavá (p)

„ ... hluk ... hlasy, smích, křik, ... pláč, cinkot, štěkot ... troubení všechno ... útržky obrazů. Abstraktní umění ...“ Magický bolavý příběh se vám hned v úvodu zatne drápy do kůže a kdo znáte Annu Bolavou tušíte, že vás ta nepříjemně bodavá bolest neopustí až do samotného konce. To magické v autorčiných příbězích mě přitahuje – vábí do svých tajemných zákoutí, ať už jsou hluboko ve tmě, na dně, nebo pod zemí, naopak to reálné v jejích příbězích (po třetí přečtené autorčině knize v krátké době za sebou) – vyřešené a nevyřešené mezilidské vztahy – defilující proud postav a postaviček maloměsta, mě oslovuje čím dál méně (jedno neměnné schéma ve všech příbězích udržet atmosféru nepomáhá) – tak proto ta kalná voda, která si nakonec udělá vždycky co chce, uhasila dvě hvězdy, Před povodní si tak musí vystačit se 3* osvětlujícími scenérii – tu magickou i tu reálnou. Voda je totiž hodně nebezpečný živel – nakonec vždycky smete vše – neklid v duši i chaos v citech – podle Anny Bolavé ovšem apokalypsa očišťuje ... Bavilo mě objevování toho erbenovsky „prastarého“ (kdo by si nevzpomněl na jeho poeticky hororového Vodníka, ale i na toho urbanovsky eko-teroristického), co se stále drží v našem světě a co nás ohrožuje, co nás zachraňuje - naši civilizaci varuje! Ale na druhou stranu, jsem už ráda, že řečovická kronika došla ke svému polednímu listu, a budu se těšit na nové – předpokládám, že opět palčivě bolavé/bodavé náměty, já po Anně Bolavé určitě opět sáhnu, teď si ale dám trochu pauzu a před koncem roku naladím na poněkud veselejší/optimističtější notu, dramatické atmosféry jsem si užila (po přečtení dvou knih od této autorky hned za sebou) --- až, až :-). „U dna je jiný svět.“... celý text

Nechte svět za sebou 2021, Rumaan Alam

Úzkost, obestře vás hned na začátku, neidentifikovatelný strach, nevíš komu a čemu věřit, co je pravda, co je klam? Nevěříš vlastním očím, vlastně přestáváš věřit všem svým smyslům - a někdo klepe na dveře! Co ti říká instinkt? Sleduj zvířata, ta moc dobře ví! A člověk? Je dobrý nebo zlý? Jaké jsou jeho úmysly? Jak se rozhodnout, když svět přestane fungovat podle zajetých pravidel? Je důvěra v člověka, k člověku, na místě? Co se vlastně děje se světem? Bouře otázek, prší na vás ze všech stran. Paradoxem je, že odpovědi nejsou až tak důležité, najednou na tom nezáleží, svět, tak jak ho znáš, totiž necháš za sebou! Dívat se z očí do očí lesní zvěři a obdivovat instinkty plameňáků může být mrazivě drsnou zkušeností... Zneklidňující příběh, který si zaslouží pozornost!... celý text

Dcera sněhu 2012, Eowyn Ivey

Aljaška se ničeho nevzdává snadno. Byla/je --- neúrodná, divoká a lhostejná k lidskému počínání. Být tam je jako, jako dívat se do očí samotné divočině, která vám nic nedaruje jen tak --- Ticho a zvláštní klid lesa dělají z domova Mabel a Jacka místo pro přemýšlení, vlastně se to stane každému, kdo se tam /bez předchozí znalosti takového místa/ ocitne, tedy i čtenáři. I on bude muset hodně přemýšlet a bude se spolu s Mabel a Jackem muset taky hodně učit – hlavně o tom, jestli člověk může na takovém místě, ne přežít, ale obstát! Bude se učit spolu s nimi chápat tuto zvláštní divokou zemi a věřím, že spoustu vás čtenářů, stejně jako mě, vezme tahle krajina za srdce_ její magická divokost a její bezbrannost /k lidskému počínání/. Tím zvláštním světem sněhu, skal a tichých stromů vás Mabel s Jackem provedou, mají totiž výjimečnou pomocnici, která umí přeskakovat klády jako laňka, která pobíhá po lese jako víla, a ke které dostat se blízko stojí hodně trpělivosti, pak ale budete odměněni _ spatříte její úsměv :-). Trpělivost si na cestu rozhodně vezměte, příběh, který budete číst nemá rychlý spád, právě naopak, posouvá se vpřed skoro váhavě, pomalu, jako pomalu ubíhá zima, polehoučku, jako se snášejí sněhové vločky, musíte totiž dávat pozor, abyste nevyplašili divokou zvěř, a taky právě proto, abyste spatřili ten stydlivý a sladký úsměv! Na začátku příběhu je jedna dost známá pohádka, pak spousta žalu, zaháněného tvrdou prací, jehož ostří možná otupí, ale touhu, tu nezažene - zůstává s vámi, v křehkém, něžně melancholickém příběhu až do samotného konce. Pokud budete mít dost trpělivosti, je tohle přesně ten druh příběhu, který prožijete a procítíte --- „V jemných kresbách tužkou zachytila něco, co cítil, ale nikdy nedokázal vyjádřit. Byla to plnost, jakýsi teplý, zhmotněný život, který se ... tu usadil ... “... celý text

Dům pod náměstím 2022, Markéta Hejkalová

Hlasy těch, co tu žili, rezonují v jeho zdech, historie se zapsala do jeho krovů, a tak vypráví, je to totiž bezmála 400 let, co tu stojí, kousek pod náměstím Škoda, že příběh celý neodvyprávěl dům sám, z těch, co tam žili, si nakonec někdo vzal svůj hlas, ale mně se nejvíc líbilo naslouchat šepotu jeho zdí a ševelení jeho krovů – a hledat za nimi slova. Lidé tak totiž vyprávět neumí, sklouzávají do osobnější roviny, jsou jakoby víc slyšet, jenže mě se líbilo právě to poslouchání – tichého, nevtíravého šumění uvnitř domu, líbil se mi právě ten klidný ráz --- běhu ranných událostí, který zákonitě později nabral na rychlosti, stejně, jako zrychlilo naše, současné, století. A z tichého ševelení se rázem stal radiový šum – jako když ladíš rádio – spousta zvuků, které se mísí, překřikují --- a lezou na nervy, dokud nenaladíš to, co hledáš /pokud to v té změti zvuků najdeš/, a to už mě tolik nebavilo, neměla jsem dost trpělivosti, zvuky mě rušily a toužila jsem vrátit se k tomu klidnému proudu z počátku, jenže to právě nejde zastavit, a tak zrychlený proud času odnesl slova, na která už jsem neměla dost trpělivosti a s nimi i konec příběhu ... ... zůstaly 3* - visí na tenkých nitkách na půdě a houpají se ve větru – a vydávají přitom docela příjemný zvuk, jako když cinkají ta správná slova – tak pěkně to zní :-).... celý text

Mastičkár 1968, Tadeusz Dołęga-Mostowicz

Laskavost se tu potkává s přirozenou lidskou urputností – lpěním na životě – udržet život! Vřelé srdce vzdorující lidské hlouposti. Romantický příběh slavného chirurga Wilczura – tuláka Antona, mě vzal za srdce. Je to příběh člověka, jemuž život dopřál, aby mu vzápětí vzal, a který navzdory osudu zarputile hledá – a taky nachází – dobro v člověku a lásku k člověku ... Tulákova dobrodružná pouť mě zavedla hluboko do polského území, na polský předválečný venkov – hluboko do myslí lidí tehdy tam žijících. Zavedla mě do světa složitých vztahů – světa nestabilního, nejistého sama sebou, náchylného ke konfliktům. Jedním dechem jsem sledovala tento podmanivý emocemi nabitý melancholicky laděný lidský příběh - tulákovy cesty ... „A co teda děláš?“ ... „Něco hledám.“ ... "A co hledáš?“ ...„Nepamatuju se“ ... vyprávěný až naivně dojemně /a tady to přesně a na 100% zafungovalo/ - příběh plný bolesti a hluboké lidskosti. Ještě je asi potřeba dodat, že je to příběh trochu až pohádkový - a žili šťastně až do smrti – ale víte co, pohádky k životu patří :-). Knížka se žlutou obálkou (hledaná v rámci čtenářské výzvy), tak se mi dostal do rukou Mastičkár – nalezený v knihobudce, psaný ve slovenštině, pro mě neznámým polským autorem. Knížka, s níž bych se jinak asi nepotkala, a to by byla velká škoda.... celý text

Lady Susan 2009, Jane Austen

Koketa a intrikánka, rozmařilá a veselá, pyšná a chytrá, pragmatická a velice zběhlá v manipulativních technikách – všude, kam se hne způsobí rozruch – flirtuje s urozenými muži kde se dá, svede ženatého – chladná ve svých citech nejen k mužům, ale především k vlastní dceři – okouzlující a patologicky zákeřná ... ... všechno se na ní dozvíte ze soukromé korespondence – bylo to jako nahlédnout do její tajné schránky a probírat se jejím intimním obsahem – tady nic nepředstírá, ukazuje se taková, jaká skutečně je – a tak budete rozkrývat narcismus v její povaze, prohlédnete až na dno její duše, kde není ani kousíček místa pro empatii ... ... její hra s láskou, je hrou ďábelsky lstivou ... „mám v úmyslu získat srdce své švagrové skrze její děti“ pro Susan totiž mají její neteře a synovci, její dcera, její milenci minulí i budoucí svou jednoznačnou roli – jsou jako šachové figurky – někteří jsou jen pěšáky, ti co mohou být zdrojem potencionálního bohatství pak hrají významnější roli --- ... a pokud někdo svou roli nepřijme? ... musí být bez milosti odstraněn z hrací plochy ... "Je nepochybně lepší ho úplně oklamat, a protože bude tvrdohlavý, je třeba ho obelstít." Poměrně krátké a rychlé, ale hlavně poučné nahlédnutí do duše pletichářky, jež dosáhne téměř všeho, co si usmyslí ... „okouzlení je pryč – a teď Vás konečně vidím takovou, jaká ve skutečnosti jste“ Jane Austenová vás v této krátké novele seznámí lehkou a příjemně čtivou formou s 18. stoletím – vítejte ve věku ctnostných matek a manželek, které měly dle tehdejšího mínění prostě být doma a poslouchat – i výchova mladých žen k tomu směřovala – sloužila k tomu účelu, aby se dívkám v jejich krásných hlavinkách nerodily myšlenky na vzpouru, či jakoukoliv jinou jinakost – no a lady Susan jiná rozhodně byla – rozhodnutá nevynechat jedinou příležitost a využít ji po svém :-).... celý text