Bacileus
přečtené 193
Měsíční zahrady
2002,
Steven Erikson (p)
No teda... Vetšinou mě štve, když něčemu nerozumím hned od začátku. Tady se jen krásně vezu.
Hra o trůny
2011,
George R. R. Martin
Já si nemohu pomoct, ale... No, ale. Jedná se o vůbec první fantasy, u které mě vyloženě ruší fantasy prvky a to je podle mého u údajně nejlepší fantasy ságy špatně. Pokud pan Martin toužil napsat fikci s historickými reáliemi, proč se nepustil do historické alternativy? Ona jí tato sága je i přesto, že snaží tvářit čistě žánrově. Druhé ale. Už v tomto prvním díle vidím to, co je v pozdějších částech díla čím dál markantnější (podle přátel, kteří četli celou ságu, tedy dosavadní díly). Charaktery. Což o to, že postav je mnoho a není možné si je všechny zapamatovat. Dokud mám pocit, že má autor ve všem jasno, tak nemám problém. Tady mám však pocit, jakoby si Martin listoval v nějaké psychologické příručce a říkal si, "Ha! Blond postava s velkýma plochýma nohama, to ještě nemám. Mohla by se jmenovat... Spytihněva!" a lup ji tam. Dobrá, megaloman to udělá stokrát, tisíckrát, dejme tomu. Proč ale proboha musím vědět, že má tenhle ser uhřík na prdeli, a tahle běhna cituje memoáry rodu Lannisterů zpaměti, když to s příběhem nemá nic, ale vůbec nic společného? Jistěže pak autor musí své postavy brutálně vraždit, koho by bavilo psát stovky charakterů, vypisovat, kdy si čistí zuby a chodí se vymočit a zároveň rozvíjet epický příběh plný dějových zvratů? Kde jsou ty časy, kdy se chlapeček a holčička vydrželi dívat do kaluže a přesto to čtenáře vzalo za srdce? Nemístné, já vím... Třetí ale. Postarší pánové obvykle nevidí do hlavy dospívajícímu děvčeti. Části vyprávěné z pohledu Starkovic děvčat pro mě byly čirým utrpením. To by bylo na delší monolog... Abych nekřivdil, najde se zde spousta kladů, ale ty už byly nesčetněkrát popsány. Co říct na závěr? Martin je velice dobrý spisovatel a profesionál každým coulem, který musí mít ohromnou disciplínu. Má negativní reakce pramení především z vysokých očekávání. Vedle Eriksonovi Malazské knihy padlých, kterou jsem četl paralelně... Ne, to by nebylo fér a armáda fanoušků Hry o trůny by mě stejně ubila svou většinou. Možná, že je to dobře, protože když se například Tim Burton většinově prosadil svým osobitým stylem, jeho tvorba začala upadat. To už vybočuji z vymezeného rámce. Tuto ságu už ne. Ave Sathanas!... celý text
Vzpomínky ledu
2004,
Steven Erikson (p)
Brutální. Tady se teprve ukazuje ten neskutečný záběr, ta neskutečná promyšlenost a monumentálnost. Jistěže určitě nemohl mít dotažené a promyšlené všechno dopředu, ale je jasně vidět, že už při psaní prvních dílů věděl, kam až chce svou ságu vygradovat... Na rozdíl od Martina (tady to snad říct můžu)... celý text
Plechový bubínek
1969,
Günter Grass
Jo, je to smutné sledovat, co dnes, jakož i před dekádami frčelo a frčí. Imbecilita na mě prýští ze stránek moderních bestcelérů, lidé se tváří, jakože v životě nešoustali, nedávali krocanovi za uši, nebo nedej bože, nikdy si nepomysleli na sousedovu ženu. Literatura se utápí v padesáti odstínech sraček, mladí onanisté vzrušeně čekají na to, kdo teda jako usedne na ten trůn a to nemluvím o detektivkách, nad nimiž by stará Agáta zalomila rukama a na místě se posrala (záměrně nejmenuji). Že nehovořím k věci? Ale ano, jistěže... Zkuste se napapat cihlové polívčičky. Rozkousejte drť a vychutnejte ten jemný buket, jenž navozuje lehce povařená moč. Gunter Grass JE literát, který dovede udělat téma z čehokoli. Nepotřebuje trhat nevyvinutá rodidla pubertálních holčin svářeckými kleštěmi, aby vzbudil trochu toho opojného hnusu. Jemu stačí úhoř v hořčičné omáčce a pár plechovek sardinek v oleji...... celý text
Lokální umrtvení
2012,
Günter Grass
Hravější a můj dost možná nejoblíbenější Grass. Dopadlo to tak, jak to dopadnout nemuselo. To mám rád...
