Bacileus komentáře u knih
A je po všem. Ne, že by nebylo co dodat, ovšem ta předlouhá a bolestná pouť vyvolává tolik dojetí a úcty, že se každé další slovo jeví zbytečné. Nemůžu uvěřit, že tohle někdo dokázal napsat, udržet pohromadě, vdechnout tomu život. Teď bude zatraceně těžké vracet se k něčemu menšímu, ale vím jedno. Pokud bych do vínku dostal dost dalších let, abych pozapomněl, rád se za dekádu či dvě k tomuto opusu vrátím a prožiju jej znovu. A kdyby ne... je mi ctí, že jsem mohl být svědkem.
Hlavním problémem knihy je dle mého autorova posedlost zdáním realismu. Dá se pochopit, že člověk, který evidentně mnoho studoval a nashromáždil ohromné množství informací, chce své znalosti prodat. Bohužel k tomu povětšinou neslouží čtivě vystavěný děj, ale tlachání postav, které si navzájem zcela nelogicky vysvětlují věci, které by jakožto lidé žijící v oné době, měli znát (popřípadě není uvedeno, proč tyto věci neznají). Pominu zápletku, která ač primitivní, mohla být vcelku nosná. Její potenciál však zabíjí naprosto chaotický děj. Jednotlivé scény postrádají dynamiku, návaznost, o gradaci nemluvě. Dalším velkým problémem jsou postavy, jejichž charakter je rámován zpravidla jejich postavením, či touhou po penězích (nebo touhou za něco nezaplatit, respektive nepřijít o peníze). Ono vůbec vypočítávání kolik co stojí, bez jasného důvodu to zmiňovat, mi postupně začalo připadat perverzní.
Kritiku si však předně nezaslouží autor, v jehož případě se jedná o prvotinu. V tom případě si zaslouží poklonu za to, že se historické látky zhostil a dokázal ji dotáhnout do konce. Myslím, že pár dobře mířených rad ze strany redaktora, či odpovědného vydavatele, by výše uvedené postřehy učilo bezpředmětnými. Takto však zůstává dojem z knihy velice slabý.
Lehký spoiler! Film přivedl toto dílo k rozumu, neboť zde přestřelený konec znemožnil poměrně důkladně budovaný rozklad a příliš rychlý sled událostí nedovolil jednotlivým tragédiím vyniknout. Snahu hlouběji postihnout kolaps morálně ploché komunity, přebila snaha šokovat. Je s podivem, že vyvržená střeva a uřezané končetiny nemají zdaleka takový dopad, jako solidně umístěná sračka. I tak jde o solidní knihu.
Ježišmarja, moje dětství v kostce s Allosaurem na přebalu! A zmínka o tom, že se z Troodona vyvinuli ti divní zelení lidé, které si konspirační teoretici s vyfoukanými vlasy dosadili do role mimozemšťanů! A je tam Mamenchisaurus, dinosaurus s nejfamiliárnějším jménem co znám! Je mi do pláče! Snad ta knížka bude v jedné z krabic v prádelně. Snad si ji ještě přečtu! Nostalgie, kurva!
Jsem rád, že se dozvím, kolik kdo měří centimetrů a jakou značku bot nosí. Škoda jen, že ani po první třetině knihy nevím, který detektiv je který. Ale hlavně, že mají všechny dívky a ženy pěkně tvarované poprsí, že ho dávají tak na odiv a... Seru na to. Na tohle nemám nervy.
Je dobré ságu shrnout u poslední knihy, tak to tedy udělám. Někde jsem zaslechl, že pan S. je mistrem slova, což po přečtení určitých pasáží Zaklínače nemohu tak úplně popřít. Další velkou devízou je svět samotný, předrenesanční Evropou inspirované (současnými civilizačními problémy okořeněný) universum, jež je vlastně jedna velká, nutno říci krásná a nápaditá alegorie. Ale potom - vzhledem k mé adoraci Zaklínače v letech školních přichází rouhavé vyjádření!!!! - je tady autor. Ano, v autorově egu spatřuji největší slabinu celého díla, což brilantním způsobem ukázali vývojáři (především scénáristé) Zaklínače herního. Tam kde pan S. utápí čtenáře ve skrumáži sebestředných dialogů typu; Já jsem intelektuál s mečem, hňupe a budu s tebou argumentovat o svém světonázoru, i kdyby to mělo zabrat třicet stran - Nebo; Jsem silná a nezávislá žena, což znamená, že všechno, co udělám bude mít takový femme fatale nádech, že by si z toho ukápnul na botu i starý Humphrey Bogart - Nebo; Jsem nejmocnější bytost na světě, což přirozeně znamená, že se mnou chce mít každý děcko, a když už ne děcko, tak mi chce alespoň vyříznout placentu - pokračuji; vytvořili scénáristé herního zaklínače až dojemně lidské postavy a z nich plynoucí dialogy. Dal bych ruku do ohně, že za vytvářením ženských postav muselo stát minimálně několik žen (otázku žen vytvořených mužskými autory vnímám zvlášť citlivě - podle mě je prostě cítit, když o mentálních pochodech pubertální holky píše nevybrkovaný dědek), pointy jsou zde korigované a nestává se, že by jeden světonázor přehlušil celkovou kontinuitu, jak je tomu u Zaklínače knižního. Na závěr chci dodat, že jsem panu S. vděčný za stvoření tohoto universa, protože je tak nosné, jako kterékoliv pozadí čerpajících z reálné historie. Na druhou stranu bych ho chtěl upozornit (věřím že si tenhle komentář přečte!), že je hodně naivní jeho domněnka, že se jeho knihy začaly za mořem i v Asii najednou prodávat jen tak od sebe, a že s tím herní Zaklínač nemá ale vůbec nic společného. Má, pane S., to víte, že má...
Postavy, které nejsou postavami, ale jen jmény s nižádným vývojem, mnohdy definované dvěma, až třemi úvodními větami, které předurčují jejich chování po zbytek příběhu. Vedle toho je to úžasná rešeršní práce. Za to mu vážně tleskám. Ale když čtu knihu (a ještě k tomu takovou profláklou), nechci mít pocit, že čtu poznámky pod čarou v nějaké odborné publikaci, kam jakoby náhodou zabloudil vědec, který mi blahosklonně předčítá, aniž by nevhodně upustil byť jen kapku osobitosti. Dočteno do poloviny a byl jsem zhnusen. Třeba se v druhé půli všechno změní a autor dokáže, že vedle přesného přepisování teplotních záznamů z družice, dokáže také psát.
Přiznávám, že hodnotím jedenáctou hlavu, knihu, část. Přiznávám, že se mi nečetla lehce (proto jsem ji četl třikrát). Přiznávám, že jsem zhnusen. "Autor, jenž sklenul patristiku s novoplatonismem," tak tomu bych rozhodně věřil. To ufňukané pohrdání tělem mají oba směry společné, abstraktní všeláskovské vše slibující a přesto stranou stojící dobro považujme za výsledek. Napravený fracek neobjevně medituje o čase a bere si za svědka autoritu, kterou (ale vážně!!!) nikdo zpochybnit nemůže. Boha, kdyby někdo náhodou nevěděl.
Jedna hvězda za zajímavou konfrontaci Aristotelova pojetí času. Snad po mě nikdo nechce, abych byl férový. Četl jsem to třikrát!
Zase o něco dál, myšlenkově bohatší, nepředvídatelnější, magické. Fantastický svět Knihy padlých vytváří neuvěřitelně nosnou půdu pro filozofické rozjímání. Zde bych se obešel dokonce i bez soubojů, i když jsem opravdu rád, že krev tekla a napětí působilo nejen vznosně, ale také zvířecky. Z mého pohledu byl zdolán další vrchol a já netuším, kam ještě může tato sága gradovat.
Knihu jsem si pořídil naslepo, o to větší bylo moje překvapení. Propracované charaktery, velice příjemný a nekonfliktní sloh a námět těžící ze všednosti i lehkého mystična každodenního života. Jdu shánět další autorčinu knihu.
Nakonec "jen" dvě a to z jednoho důvodu. Ten, kdo tento projekt prosadil u Panteonu je zvíře (čti hovado). Touha za každou cenu vyvolat šok a především iluzi hrůzostrašného románu alá King ze mě dýchala na každé stránce. Setsakramentsky roztažené, jen si všimněte velikosti toho písma, vzdálenosti mezi řádky, snahy nabírat stránky všude, kde to jen jde, aby kniha působila bytelně a nekrčila se vedle ostatních děl na pultech knihkupectví, jako nějaký podvyživenec. Citáty z Plastic people na stranu, logo trojúhelníku s kruhem přes půl stránky kam se podíváš. To vše zaobalené do nabubřelé reklamní kampaně. Dokonce vznikl i dokument! (na jehož premiéře jsem se náhodou ocitl se strašlivou kocovinou a oblečen do cizího zřejmě kradeného trička) Hrozný dokument nutno dodat.
A nyní k samotnému textu...
Musím říct, že Sebastian Rainer nepsal vůbec špatně. Některé pasáže v závěru knihy jsou výborné, nechutné a člověk si je zkrátka prožije. Jsou tam ale spousty zbytečného textu (paradoxně), což je ovšem zapříčiněno mizernou redakční prací těch, kteří si chtěli narejžovat. Mnohé pasáže příšerně nudí. Proč to? Původní kniha byla psána ručně, mám dojem že plnícím perem (znázorněno v dokumentu). V takovém případě musíme mít na paměti, že přepisování základního textu bylo přinejmenším obtížné. Autor zkrátka neměl tolik možností, jak text upravit a tak děj hrnul dál a dál, což je podle mého vzhledem k náročnosti tohoto stylu psaní v pořádku. Vychází mi z toho snový příběh, který má své temné kouzlo, ale jenž rozhodně nedozrál do podoby plnohodnotného románu.
Okolnosti týkající se tohoto Mysteria jsou zajisté hrůzné, ale kouzlo knihy samotné tone v nánosech krystalicky odpudivé komerce. Je vážně smutné, že jediné, co pánové a dámy z Panteonu pro zpřístupnění knihy udělali, bylo znehodnocení autentického nářečí, jímž se v Beskydech mluví.
Jo, je to smutné sledovat, co dnes, jakož i před dekádami frčelo a frčí. Imbecilita na mě prýští ze stránek moderních bestcelérů, lidé se tváří, jakože v životě nešoustali, nedávali krocanovi za uši, nebo nedej bože, nikdy si nepomysleli na sousedovu ženu. Literatura se utápí v padesáti odstínech sraček, mladí onanisté vzrušeně čekají na to, kdo teda jako usedne na ten trůn a to nemluvím o detektivkách, nad nimiž by stará Agáta zalomila rukama a na místě se posrala (záměrně nejmenuji). Že nehovořím k věci? Ale ano, jistěže... Zkuste se napapat cihlové polívčičky. Rozkousejte drť a vychutnejte ten jemný buket, jenž navozuje lehce povařená moč. Gunter Grass JE literát, který dovede udělat téma z čehokoli. Nepotřebuje trhat nevyvinutá rodidla pubertálních holčin svářeckými kleštěmi, aby vzbudil trochu toho opojného hnusu. Jemu stačí úhoř v hořčičné omáčce a pár plechovek sardinek v oleji...
Jde o významnou, byť skromně napsanou knihu. Nebojácně a přímo se staví proti Stalinovu: Jedna smrt je tragédie, milion úmrtí je statistika (či jak to bylo). Stylisticky bez kazu, prostě taková precizní odbočka od tlustospisů Psí roky, Širé pole a Plechový bubínek. Osobně bych řekl, že je dřívější znalost Tully a Grassovi tvorby celkově nutná. Člověk si pak i tuto malou knihu vychutná ve velkém stylu.
Někde jsem slyšel takovou anekdotu. Sejde se historik a ajťák...
Ajťák povídá: "Pičo, četl jsi toho novýho Browna?"
Historik: "Jo."
Ajťák: "Vole, to jsi musel skákat tři metry do vzduchu, ne? Pecka narvaná historickejma reáliema!"
Historik: "Myslíš?"
Ajťák: "No tobě to budu vykládat!"
Historik: "Když mě to spíš připadá, že je ohledně historie úplně mimo. Teda, je to můj profesní názor."
Ajťák: "Fakt jo?"
Historik: "Já byl spíš unesen všemi těmi technicko-matematickými a logickými poznatky, jimiž jsou protknuty všechny jeho knihy. Hry s číslicemi, kódy a podobně. Po téhle stránce nemá jeho tvorba chybu!"
Ajťák: "Počkej... Děláš si prdel?"
Hravější a můj dost možná nejoblíbenější Grass. Dopadlo to tak, jak to dopadnout nemuselo. To mám rád...
Každá z knih mi připadá, jako vrchol. Proto nechápu jak Erikson dovede pokaždé překonat laťku a posunout příběh až někam ad absurdum a přitom zachovat svěžest a vtip.
Začátek mě zklamal, prostředek mě zklamal, chtělo by se mi říct, že konec to všechno zpravil, ale nezpravil (ta inkarnace, nebo co to bylo... takový kýč!). Jenomže na to, že to byla prvotina pana Gemmela z toho sálá vize, nadšení a osobitost. Myslím, že od začátku věděl, co chce napsat a moje mírná nespokojenost pramení především z toho, že mě zmlsali Erikson a Sapkowski. Myslím si, že to navzdory jednoduchosti děje i jazyka není zbytečná kniha. Nicméně je v tuto chvíli motivace k přečtení dalších knih tohoto autora jen slabá.
Koukám, že je ta kniha docela opěvovaná. Historické reálie, bitvy a moji oblíbení Římané... Tak proč mě to sakra tak nebavilo? Nedočteno, tedy nehodnoceno.