Barbaanek
přečtené 34
Mít svoje vlastní zvířátko
1989,
Zuzana Nováková (p)
A já půjdu proti proudu. Knihu jsem teď četla dcerám (necelých 8 let a 4,5 roku), které jsem s ohledem na věk hlavních postav (sester, kterým je 9 a 6 let) brala jako jasnou cílovou skupinu. Příběh jako takový super, holčičky chtějí zvířátka, rodiče se nejdřív brání, ale postupně se jim doma přeci jen nasbírá slušný zvěřinec. K tomu nějaké ty příběhy z běžného života, ilustrace od Zmatlíkové, četlo se to krásně. Jenže pak člověk narazí na totálně hluchá místa, případně místa, která podle mě v knížce pro děti nemají vůbec co dělat, nebo je tam přinejmenším nečekám a nechápu, proč je tam autorka cpala. Poprvé ve mně hrklo, když Lucie vypráví Barborce, kdo a proč straší v okolí mlýna. Jako vážně? Detailní popis jak jeden nešťastník zastřelil omylem svou milou, a pak ze žalu sám sebe, a proto bloudí kolem s prostřelenou hlavou, do které je mu vidět?! Nebo oběšený, které pronásleduje pěší kolem a doslova jim dýchá za krk? Starší dcera měla při čtení oči jako tenisáky a sama konstatovala, že mladší už zaplať pánbůh spí. Nebo celá kapitola o tom, kdo komu koupí jaký dárek k Vánocům a za kolik peněz? U téhle kapitoly jsem se sakra zapotila, abych se z ní nějak vymotala, protože ano, moje děti pořád věří na Ježíška. Pasáže obhajující smysl ženského aktu, zmínky o tom, že se maminka bojí babičky, anebo pasáž z nemocnice o kamarádce, které "utekl tatínek a ona ho nemá ani trochu ráda", a které maminka za celé týdny nedonesla ani neposlala žádný balíček, ani se za ní nebyla ani jednou podívat, protože toho má moc, to všechno byly místa, kde jsem si říkala, proč by si nad nimi měla dcera proboha lámat hlavu v dětské knížce - v reálném světě tohle všechno osobně nebo zprostředkovaně zná, ale v knížce pro mladší školní věk, kterou čteme tak nějak "pro pohodu", to opravdu nečekám. Korunu tomu nasadila věta maminky, že "každé zvířátko někdy CHCÍPNE". To slovo dcera taky samozřejmě zná, ale to ostatně i slovo vole, a nečekám, že na něj narazím v dětské knížce. Celkově mám z knihy strašně rozporuplný dojem. Příběh jako takový je hezký, ale četla jsem celou dobu ve střehu, často věty či slova upravovala, a nad hodně částmi kroutila hlavou. Číst znovu asi hned tak nebudeme, jestli vůbec.... celý text
Mrazivé světlo
2008,
Yrsa Sigurðardóttir
Četla jsem po delší době znovu, a ač Yrsu miluju, tahle knížka na mě byla nějak moc složitá. Námět skvělý, ale v postavách jsem se pořád ztrácela, ještě že je na začátku knihy nákres a seznam, často jsem se k němu vracela. Ve finále jsem se pak spokojila s tím, že už vím kdo zabil, a pak s pocitem, jako když vám babička vysvětluje, kdo s kým ve vsi je jak příbuzný a kdo se s kým proč nemá rád - odkývu, ale stejně mám v hlavě guláš. Vysvětlení s přejezdy tunelem jsem si ani nedokázala představit, to bych asi musela malovat šipky se jmény. Jinak ale super a Tóra a Mattias jsou hrozně sympatičtí, nemůžu si pomoct.... celý text
Mirka s Jirkou a cihlový kluk
1983,
Ilona Borská
Knihu jsem četla jako malá a moc se mi líbila, i díky krásným ilustracím. Teď jsem jí vnutila dceři, která ji přečetla přes prázdniny mezi první a druhou třídou. Nejdřív byla zpruzelá, protože na ni z každé stránky nevypadl jednorožec ani třpytkatá duha, zkrátka pro dnešní děti trošku nuda. Ale chytlo jí to a pak už byla nadšená. Děti toho v knize zažijí opravdu hodně - útok vosího roje, značkují trasu na hrad, Mirka se ztratí v lese, povodeň, noční výšlap na vyhlídku na kopci... Dcera u každé kapitoly říkala, že by to taky chtěla zažít, nebo že by se bála, nebo že to muselo být super, atd. Nakonec byla hrdá, že sama přečetla knížku o skoro 160 stránkách. Můžu určitě doporučit.... celý text
Pipi Dlouhá punčocha (4 příběhy)
2001,
Astrid Lindgren
Pipi jsem tak nějak pasivně znala z dětství, a jelikož miluju Děti z Bullerbinu, začala jsem dětem číst tuhle knihu. Upřímně, pro mě to bylo čisté utrpení. Pipi mi přišla sice srdečná a laskavá, ale k tomu návdavkem příšerně otravná a hloupá. Moc nechápu ty oslavné komentáře. Ještě první půlka knihy jakž takž šla. Ale čím dál jsem v knize postupovala, tím mi vyprávění přišlo jednotvárnější a později navíc ještě uhozenější. Představa, že rodiče bez mrknutí oka pošlou své děti, které jsou po nemoci zesláblé, samotné s praštěnou holkou a cizí posádkou na skoro roční plavbu plachetnicí do Tichomoří, byla na mě už moc. Dočetla jsem silou vůle a poslední část (Pipi na Chmelnici) už mi přišla jako totální bizár, který snad Astrid musela dopsat na nějakých lécích. Za mě velké zklamání.... celý text
