charlosina
přečtené 477
Život na Kdysissippi
2008,
Milan Kozelka
Pod holubími křídly Na letní zahrádce Malostranské kavárny sedí Čuňas Stárek s básníkem Fandou Pánkem a s tvrdošíjným zastáncem nesubstanční ontologie Egonem Bondym. Fanda je naládovaný nějakým sajrajtem a neartikulovaně polemizuje sám se sebou. Náhle se Bondy vymršťuje z kácející se židle a prudce ukazuje na přijíždějící tramvaj. Oči má vytřeštěné, jemně se chvěje. "Co se děje, doktore?" jde Čuňas do střehu. V kočárku řve dítě. Fanda dělá komické grimasy, dítě se leká a přestává řvát. "Takhle nějak si to představuju: přijede tramvaj a z ní vystoupí Buddha. Sedne si ke stolu, u kterýho už vod otvírací doby sedí Karel Marx, a dají se do řeči. Buddha je klidnej, Marx prorocky gestikuluje a pokradmu sleduje pana Pánka, jak je nenávratně v prdeli," vykresluje Bondy fantaskní situaci. Počechrává si bradku a tlumeně kýchá do hrsti. "No a?" zírá Čuňas v úžasu na Bondyho. "Naivní Buddha zdvořile naléhá na Marxe, aby se zřekl hříšnýho bludu a vstoupil na stezku nenásilí. Jenže Marx se zapřísahá, že stezka násilí je jediná správná a osudová," pokračuje Bondy klidně. Fanda vstává, jde se podívat dovnitř do kavárny, vrací se a podrážděně pomrkává. Chvíli stojí a kýve se, potom si sedá a usíná. Souvisle mluví ze spaní. "Jak se to vyvrbí?" ptá se Čuňas. Holub z výšky kálí do kočárku. "Marx utluče Buddhu argumentama. Jelikož je to v padesátejch letech, tak soudruha Buddhu voběsí spolu s Horákovou a Kalandrou. Marxe vyloučej ze strany a zakážou mu publikovat. Kapitál vyjde v samizdatu a Marx chodí každej den na Buddhův hrob a čte si tam nahlas moji Útěchu z ontologie," sní Bondy, oči mu svítí přívětivým jasem. Fanda vzrušeně máchá rukou a padá ze židle. Tupě mžourá, prsatá servírka mu nabízí pomocnou ruku. Fanda se hnuseně šklebí a potichu vrčí. "Tak to je dobrý," říká Čuňas. Fanda se zvedá a naráží do kočárku, dítě řve. "Je," přikyvuje Bondy. Dítě přestává řvát, Fanda pije cizí víno. "A Ginsberg by se do toho nevešel? Jeho báseň Kvílení bude aktuální i po sto letech," snaží se Čuňas posunout děj do novější doby. "Ale prosím vás!" rozčiluje se Bondy a uzemňuje ho zlým pohledem. "Homosexuálové a toxikomani nemají vyhraněnej revoluční cit. Například pan Pánek ho nemá a ani ho mít nechce," mává Bondy rezignovaně rukou. Platí nedotčené kafe a vykračuje směrem k Nerudově ulici. Fanda nepřítomně kouká před sebe, zívá a usíná. / (str. 122-123) // Smyšlené povídky z prostředí českého undergroundu a disentu, které jsou místy vtipné, často ironické, občas kousavé.... celý text
Pohledy zevnitř -- Česká undergroundová kultura v dokumentech a interpretacích
2008,
Martin Machovec
Obraz doby
2009,
Josef Bobeš Rossler (p)
Kniha nemá nějak výrazné literární ambice, slouží spíše jako vzpomínkový inventář, a v tomto ohledu je subjektivní Obraz doby dobrou četbou. Vzpomínky na chaotický život v českém undergroundu 70. let je skutečně psán "chaoticky", bez zřetelné chronologie událostí. Vzpomínky jsou mnohdy více méně útržkovité, autor často zmiňuje "už si to přesně nepamatuju", nicméně i přes tato negativa stojí za to si knihu přečíst, protože podává trochu jiný pohled na události (nejen) okolo hudební undergroundové scény než na jaký jsme byli zvyklí - Josef "Bobeš" Rössler (který sám měl svou kapelu Prostěradlo) totiž příhody okolo kapel DG 307 nebo The Plastic People of the Univers popisuje autenticky, "prožitě", a to je na této knize to cenné. Vedle toho kniha obsahuje fotografie. // "Někdy začátkem roku 76 se na Karlově mostě konalo focení všech androšskejch kapel. Byla sobota ráno, strašná kosa. Přišli jsme s Tomášem pozdě, protože jsme v pátek někde slopali a zaspali. Magor nám samozřejmě vynadal, protože se kvůli nám muselo fotit ještě jednou, ale po nás přišel ještě někdo důležitější, takže ten průser neležel jenom na nás. Ten stejně nakonec padl na všechny, ale tehdy mě to ani ve snu nenapadlo. Z hromadného focení na mostě vznikla, jak se později ukázalo, pozvánka na oslavu Magorovy svatby, což samozřejmě nebylo nic jiného než druhý festival druhé kultury. Na rubu pozvánky bylo Magorovou vlastní rukou napsáno: Ahoj, zvu tě na svatbu. Magor. Konspirační poštou bylo sděleno, kolik lidí kterým vlakem má jet a kam. Odtamtud se všichni plahočili přes nějaký kopec sněhem a ledem, nikdo nevěděl kam, ale všichni tam prostě šli, až tam došli. Jmenovalo se to Bojanovice. Tam byla hospoda, kde se všechno odehrálo."... celý text
Clarissa a jiné texty
1990,
Jana Krejcarová
Dopis (Zbyňku F.) (...) Nikdy jsem neměla moc velký sklon k tomu, udržet si zdravý rozum, snad je to prostě tím,ž e nemám žádný zdravý rozum, nebo je to tím, že mám k zdravým a rozumným projevům odpor téměř fysický. Jestli jsem někdy provedla v životě něco, za co se stydím, tedy to byly vždycky věci, které jsem provedla ze zdravého rozumu. Děkuji nebudu, chraňte mě moru, tyfu a zdravého rozumu, zdravý rozum jsou protialkoholické plakáty a řízené státy, zdravý rozum jsou preservativy a televisory, zdravý rozum je sterilní poezie, která slouží dobré věci, ušetřete mě proboha zdravého rozumu, při své vitalitě vydržím víc než kdokoliv jiný, ale na zdravý rozum umřu do týdne tou nejsmutnější smrtí, která existuje, zdravý rozum ve mně likviduje všechno, co na mně má nějaký smysl, zdravý rozum mě zbavuje potence, jakékoliv potence, od erotické až po intelektuální. (...)// Samizdatová Revolver Revue v r. 1988 otiskla miniaturní soubor básní V zahrádce otce mého (napsán 1948); tyto básně poté vyšly knižně v roce 1990 spolu se dvěma prozaickými texty Clarissa (napsána 1951) a Dopis (napsán 1962) v tomto souboru.... celý text
Přeloučský román
2003,
Zdenička Spruzená (p)
Josef zapálený doutníček znechuceně odhodil mezi pražce a zalitoval, že vůbec někam jede. Najednou se mu vůbec nechtělo. Pořád měl na mysli Jiřinu, takovej nějakej zvláštní pocit. Neměl chuť na kecy. Pakouše ani co, kdy, kde, komu Malýho Piva. Mrzout mu nevadil, konečně byli skoro stejně staří, chodili léta do stejné třídy a pak každý den spolu ráno do práce. Mrzout se jmenoval vlastně úplně jinak, ale pro jeho zapšknutej, melancholickej výraz se mu říkalo Mrzout nebo Morous, sedělo to k němu. Před lety byli docela kámoši. Oba tehdy měli nejdelší vlasy v Přelouči, poslouchali stejné desky - Beatles, Animals a R. Stones. Morous tehdy odněkud přivezl Boba Dylana, překládali texty a Morous začal hrát svoje první písničky. Jezdili spolu na Blue Effecty, Flamengo, JazzQ, četli Kerouaka, Millera, Hrabala, Kunderu a jiný, nosili zelené bundičky a kalhoty Leviho Strausse a oběma se líbily plavovlasý holky. Vlastně to zůstalo dodnes. Zůstalo a jaksi přežilo. Posunulo se o další generaci. Generaci Pakoušů a Malejch Piv. Stejný zájem o hudbu (i když hipíky vystřídal punk), snad i o literaturu, určitě o holky, o život bez bílejch límečků a radostného budování socialismu. Taková další degenerovaná generace degenerované kultury. Odtržená od všeho, co bylo kdysi. Od všeho před tím, bez kontextu ke všem těm -ismům prvorepublikánskejm i těsně poválečnejm. Odtržená od pupeční šňůry rozmachu let šedesátých. Josef v duchu mávl rukou. To nemá cenu. Pakouš i Pivař jsou podstatně mladší. V nás vidí tak trochu vzory, že se to dá přežít, chodit na bigbíty i po třicítce, dělat si svoje. Morous pořád hraje ty svý písničky po Čechách, stále to někdo poslouchá, nahrává. Tak co mají dělat. Agresivita punku, celé společnosti, nejistota, ekologie, vše v prdeli, budoucnost jak před skokem do propasti. Divím se jim, že se ještě neoběsili. A tak jedem na koncert, vzájemně podpůrná generační společnost atrap života. (str. 27-28) // Karel Novotný alias Josef Vadný a Tomáš Mazal alias Zdenička Spruzená: Totální brainwash (Pražská imaginace, 1990) a Jáma (Pražská imaginace, 1992); napsáno na konci roku 1987 až prosinec roku 1988 v korespondenci mezi Novotným a Mazalem - nikdo z nich nevěděl, jak se bude příběh vyvíjet, posílali si několik stran a dopisovali je spontánně. Kapitola Závěr je napsána Egonem Bondym. // Přeloučský román vypovídá o undergroundové generaci a vypovídá o ní autenticky.... celý text