charlosina
přečtené 476
Magorův zápisník
1997,
Ivan Martin Jirous
Cenná kniha pro každého, kdo se zajímá o cesty českého undergroundu, o festival "druhé" kultury, o tom, jak to bylo ve skutečnosti s Plastic People of the Universe, jak to bylo s Bondym... Magorův zápisník obsahuje nejen texty Magorovy (např. klíčový text Zpráva o třetím českém hudebním obrození), ale v případech, kdy se jednalo o reakci na nějaký článek, o nějakou polemiku apod., jsou v knize přiloženy i texty jiných autorů (např. článek Batrouvida "Jak je dobré pivo pít aneb Můj pohled na Egona Bondyho" - Magorova reakce v textu "Zasadil jsem vám osiku, pane doktore!"). Prostě čtivá, zajímavá a přínosná kniha. // V Magorově zápisníku můžeme najít mj. také propagandistický článek "Případ Magor" Mladého Svazu, který čtenáře seznamuje se "zrůdností" kapel DG 307 a Plastic People, a který se objevil také v tzv. Hnědé knize: http://www.bumbum.cz/underground/?page=o_undergroundu... celý text
Vzpomínky malostranské
2008,
Marie Klečacká-Beyly
Paměti Marie Klečacké-Beyly jsou dílem lékařky, která se po dvacet osm let stýkala s Egonem Bondym (kterého oslovuje "Fišer") a s jeho milovanou Julií, a to od roku 1973 do roku 2001, kdy se po roztržce přestali stýkat. Není to dílo nijak zvlášť beletristické, autorka vypisuje své vzpomínky prostě, avšak se zaujetím. Má-li někdo chuť nahlédnout do života filosofa-básníka Egona Bondyho jakožto do života často protivného a sprostého Zbyňka Fišera, jsou pro něj Vzpomínky malostranské tou správnou volbou. Chvílemi mi byl značně protivný způsob psaní paní doktorky (a to jak její striktně lékařský-vědecký pohled na věc, tak její opakující se a často zmiňovaná obětavost hraničící buďto s její blbostí, nebo prostě jen s vypočítavostí), chvílemi mi byl značně protivný sám Fišer. Nicméně kniha je zajímavá, zejména pro to, že takových publikací o životě Bondyho moc není (těžko říct, jestli "bohužel" nebo "bohudík"). Přestože mi autorka moc sympatická není (naopak její názory na umění, český underground, společnost a politické dění se mi mnohdy spíše příčily), a ruku na srdce - sám Bondy je mi teď sympatický o něco méně - četby rozhodně nelituju, naopak. Už třeba i pro to, že nabízí několik otázek: fakt byl Bondy takové sebestředné hovado neschopné fungovat v praktickém životě? Ovšem v souvislosti s tím se hned vyskytuje i další otázka: co vedlo Marii k tomu, aby napsala zrovna tyto memoáry? (Upřímně pochybuji o tom, že kniha vznikla kvůli autorčiným nespočetným cestovatelským zážitkům, kterými jsou "vyplněny" návštěvy v Nerudově ulici č. 51 a v Bratislavě.) // Kniha není bulvárním plátkem, i když se to z výše uvedeného může zdát, ale komentář píšu čerstvě po dočtení a jsem tak trochu pod vlivem podivně naladěných emocí.... celý text
Konec punku v Helsinkách
2010,
Jaroslav Rudiš
...protože samota zesiluje. // Zatím to nejlepší, co jsem od Rudiše četla (komiks Alois Nebel vyjímaje). Citlivě o bezcitné společnosti. Lehce o tíživé vlně času. Humorně o neveselé historii. Bez soudu, jen lidsky.... celý text
Nepovídka
1994,
Egon Bondy (p)
"/Lidé/ byli a ještě jistě i jsou nejinteligentnější ze zvířat", odpověděl zoolog. "I když my disponujeme asi desettisíckrát větší intelektuální kapaciou, než jakou využíval normální člověk i v době největšího rozvoje lidstva - to jest pár tisíc let předtím, než si přivodil konec - přesto to byly rozhodně nejinteligentnější bytosti před námi. A je nepochybné, že někteří jedinci vládli přímo udivující intelektuální schpností." "Ve svém nejlepším období měli několik osobností - Buddhu, ale i Konfucia a La-c'e, Hérakleita. Pak to šlo spíš dolů, ale ještě až do konce se vyskytovaly výjimky. Budete se o tom podrobně učit." "A přece věnovali většinu energie na to, aby se zabíjeli a aby si všecko, co vybudovali, zase zničili. Zásadní neraicálnost a neekonomičnost biotu, jak už jste slyšel, platila i pro ně. My dnes víme, že nemohli být jiní. Ale žasneme nad tím, jak trpěli - že jim to nevadilo, že v tom pokračovali až do sebezničení, že si v tom vlastně libovali. Bios dosáhl v lidech svého vzestupného vývojového konce. A na tomto konci se už nemohl udržet ve vyrovnané bilanci, abych tak řekl, a zvrhl se. Vydal ze sebe to nejvíc, co vůbec mohl, a současne se nejstrašlivějším způsobem provalily všecky jeho vnitřní rozpory a výsledkem byl druh tvorů, kteří se všestranně mučili. Nejen zabíjením a fyzickým mučením, ničením a podobným, ale mučili se i tím, že viděli, že jsou neschopni dodržet určité racionální a etické normy, o jejichž pravdivosti věděli - a nikdy se podle nich neřídili. I to byla specifická muka. Pak mluvili o heroismu - to je pojem, který vám budou ve škole velmi obtížně vysvětlovat, protože nám je nesrozumitelný, je to tak trochu asi to, co my známe pod cílem spravedlivého jednání, ale pro lidi to bylo současně zcela něco iracionálního - mluvili tedy o svém heorismu, který spočíval v tom, že nejdřív si vše zničili a pak to zase budovali nebo se nejdřív přivedly do iracionálních podmínek, kdy se zmučili, vyhladověli a pdobně, a pak v tom vydrželi, přestáli to a tak dále - a to se opěvovalo. Jak jeden druhého zabil s vynaložením všech sil, jak druhý vydržel, že mu utnuli všechny údy anebo ho strčili do koncentráku anebo mu pobili rodinu, jak třetí se dal sám zabít proto, aby z toho jeho smečka měla nějakou výhodu, nebo jak se dal týrat pro své specifické paranoidní představy - no a tak dokolečka. Schopnost racionálně jednat a racionálně se mezi sebou domouvat jim ve skutečnosti naprosto chyběla. A dokonce na to, že jednají neracionálně, byli hrdí, v tom viděli to pravé lidské a moc se tím pyšnili. Nás dosud pokládají za stroje a jsou přesvědčeni, že stojíme hluboko pod nimi, a nenávidí nás, že se jimi nedáme zničit. Zvláštní psychický postoj, dokonale pervertované myšlení." Básník poslouchal pozorně, ale měl z toho ještě pořád zmatek. // (str. 51-52) "V té záplavě čtrnácti miliard lidí vypadala zřetelná menšina takto:" Rozběhly se další záběry. Elegantní módní přehlídka. Gardenparty nějakých pohlavárů. Elitní důstojnický sbor nějaké armády. Obecenstvo v opeře. Dav vládních úředníků vycházející z jakéhosi ministerstva. Rodiny cestujících autem na víkend, blahobytná společnost zabývající se vodními sporty. "A drtivá většina takto:" Hladoví afrických měst. Podvyživení evropských měst. Polonazí a hladoví indického venkova. Vlekoucí se stíny tisíců a desetitisíců vyhladovělých čínských pracujících stavějících nové terasy políček holýma rukama. "Na jedné straně toto:" Nádherné paláce a mrakodrapy vládních budov, muzeí i rezidencí pohlavárů. Záběry z galerií starého i moderního umění. Nekonečné regály knih ve skladištích světových knihoven. Divy techniky. Kosmické lodi, telekomunikační družice. "Na druhé straně tohle:" Nekonečné hromady lidí spících na holé zemi a smetištích venkova i velkoměst. Byty, kde v jedné místnosti žije přes dvacet lidí. Řady a řady slamníků s nemocnými, por něž není ani místo ani ošetření. Poušť afrického a indického venkova, kde už nezbylo nic, jen hladoví lidé bez země a bez jídla. Celé země, kde na osobu bylo deset čtverečních metrů zemědělské půdy. Pustiny neúrodné země, erodované země, vykácených lesů, skal, písku. // (str. 57) "(...) Nezapomeňte, že teprve teď můžeme my začínat uskutečňovat boží plán. Žít v míru, v lásce, být otevření ke každé kosmické spolupráci, napomáhat kosmické harmonii, a to se vším sebeobětováním, které bude od nás bůh chtít. Bůh dával lidem všechny šance, aby to už byli mohli být i oni. Všecky šance - a pěkně dlouhou dobu. Na milost boží si opravdu nemohli štěžovat. Mohli tu být s námi! Někdy mám proto na ně vztek.(...)" (...) "Víte, André, lidé si neuvědomovali, že pro ně, jako pro bilogické bytosti, je nejvyšší hodnotou prostě sám život. Vymýšleli si spoustu důvodů, aby na tuhle nejzákladnější skutečnost mohli zapomenout. Vymýšleli si nejrůznější za vlasy přitažené představy a soubory představ, o nichž pak prohlašoali, že jsou cennější než život, a kvůli nim zabíjeli a ničili. Byly to bludy jejich nedokonalého rozumu. Pořád trpěli naprosto egocentrickými představami, že musejí za každou cenu provést svou nebo se něco stane. Jedni prosazovali to, druzí opak a třetí a čtvrtí a pátí zas něco jiného a mysleli si, že se nesmějí dohodnout, že nesmějí připustit, aby vedle sebe byly různé názory, že se musí nazvájem tak dlouho 'osvobozovat' - to je ve skutečnosti: nenávidět a ničit - až zbude jen jeden. A všichni byli přesvědčeni o své vlastní největší pravdě a ušlechtilosti svých zabijáckých pohnutek. V tom je pro nás veliké poučení a doufejme, že i věčné memento. Konec konců - vždyť to byl jen rozumu postrádající bios." (str. 76-77) Bondy, Egon: Nepovídka. Brno: Zvláštní vydání..., 1994. Napsáno 12. - 18. února a 9. - 16. března 1983... celý text
Z literární pozůstalosti
1993,
Vladimír Boudník
12. VIII. 1951 - Libeň Hrozná myšlenka - vzpomenu-li - jak upřímně jsem při všem vzteku vyžíval kancelářské prostředí. Úplně psovské ohledy. Hlupíci! Ani netušili, jaký jsem byl ubohý a pokorný... Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsme toužili vystavovat třeba v hospodě a kdy jsme chtěli mít místnost, alespo%n kůlnu beze stěn, v níž bychom mohli tvořit. (Malování na ulici uspokojilo člověka za 10 výstav. Mám na mysli takové výstavy, na jaké by se člověk v době malování na ulici zmohl.) Dnes jsme vykonali s JUDr. Hrabalem večerní procházku podél řeky, okolo Bulovky a po třináctce - po zastavení se na večeři a pivě - zpět do libeňského bytu. Po delší době jsme opět diskutovali. Spíše mluvil doktor. Já jsem sxtále v ubohém stavu s hlavou. Předevčírem a včera jsem se uklidňoval tisknutím monotypů. (Na plovárně jsem se zdál být trapným a skákal jsem do vody jako ochrnutý, beze stopy sebevědomí - z mého hlediska.) Když člověk uvykne změně prostředí, ozvývají se staré myšlenky. (Např.: Jsem rok odstěhovaný od matky a po této době začínám být opět vázán určitými vztahy, které jsem mínil překonat.) Čes je důkladný učitel. Člověk se nediví, že starci jsou sami před sebou, přes veškerou dětinskost, domýšlivě rozumní. // 7. XI. 1951 Stavy úplného otupění. V těchto okamžicích se mi zdá vše jasné. //// Vzpomínková kniha Vladimíra Boudníka není literárním počinem se snahou zapůsobit na poli krásné literatury, ale spíše mapováním jednoho období (1950 - 1958) v životě jednoho nepochopeného umělce, který se snažil prosadit svůj koncept explosionalismu, hádal se s Bondym a Hrabalem o totálním realismu a surrealismu, a který se snažil analyzovat vše, co jej potkalo, aby přišel na hloubkovou podstatu věci (jen kdyby ho pořád tak nebolela hlava)... Cenný dokument o "Něžném barbarovi" Vladimírkovi, jeho pocitech a stavech, které si ani "doktor" nemohl vymyslet.... celý text
Městečko, kde se zastavil čas
1991,
Bohumil Hrabal
Tak bratři pracovali, ale výsledek jejich práce už byl stejný jako obsah sudu, už začínal nemít smysl, tak ostatně jako celý ten čas, který se zastavil nejen na kostelní věži pochroumanými hodinami, které přestaly jít a nikdo je nespravoval, ale ten čas kolem se zvolna zastavoval, někde se už zastavil docela, zatímco jiný čas, čas jiných lidí byl plný elánu a nového úsilí a snažení, avšak strýc Pepin i Francin už o tom nevěděli, už se nestarali ani o to, že se zastavil čas trhů na dobytek, zastavil se čas jarmarků a předvánočních trhů, že se vytratil čas odpoledních nedělních a každovečerních korz, že politické strany už nekonaly výlety do lesíků, výlety spojené s tombolami a šatlavami a střelnicemi, že odešly šibřinky a slavnostní bály a selské jízdy na koních, už odešly mumraje a alegorické průvody a zimní průvody Bakchuse o masopustu, už přestaly okrašlovací spolky soutěžit o nejkrásnější okna v městečku, už nehrálo pět divadel a ze dvou biografů už hrál jen jeden. Odešel i čas sokolských akademií a letních cvičišť, kde ve čtyři hodiny odpoledne nastupovali žáci a žákyně a pak dorostenci a dorostenky, odešel čas podvečerních cvičení mužů a žen, v městečku už nikdo nedal dohromady symfonický orchestr ani zpěvácký spolek, vytratili se i penzisté chodící v průvodech po městských sadech, zmizel i čas milenců za večerních procházek podle řeky a v lesících, zastavil se čas abiturientských věnečků, už ani v jediné hospodě nebyla dámská obsluha, odešly s časem i slavné městské jaterničky a slavné buřty, které přinášeli pomocníci ve čtyři odpoledne do hostince a mariášníci odkládali karty a kupovali si dva buřty s houskou, odešel čas zpívání při truhlářské práci a sladování, okny nezazníval ani jediný ariston, všechno to staré spojené se starou dobou proti toku ručiček odešlo spát, nebo jako by mu uvázlo v hrdle, zadávilo se a zvolna zmíralo, starý čas se zastavil tak jako Šípková Růženka, která snědla otrávené jablko a princ nepřicházel a přijíti už ani nemohl, protože stará společnost už neměla sílu a dvahu, a tak nastala doba velikcýh plakátů a velikých schůzí, ve kterých se hrozilo pěstí proti všemu starému, a ti, kteří žili tím starým časem, byli doma tiší a živili se vzpomínkou....... celý text