charlosina komentáře u knih

Jů, Zábranský překvapil. Hele - dokonce i Klíčová s Bělíčkem ho chválili. Že by si šel pro Magnesii? To nevím. Ale vím, že tohle "na dřeň" se mu povedlo.

01.11.2024

Ještě teď mě děsí rubrika Láska, sex a něžnosti v Bravíčku, viz ukázka, kterou tam editoři zvolili: v ní se Jarmila (15) svěřuje, že ji před čtyřmi lety (tedy když jí bylo 11 let!!!) "vyprstil" její bratranec a ona se za to stydí. Odpověď "odborníka" zní, že by se to přes to měla přenést a že je už to vzhledem k době promlčené. TYVOLE. Tak v tomhle jsme vyrůstali. A pojďme si na to zavzpomínat, ba co víc: zasmějme se tomu! // Neděkuji.

2 20.03.2024

Už když jsem si všimla, že předmluvu napsala Bianca Bellová, ba co víc: jak se v ní osočovala vůči ženám, mělo mi hned dojít, že to bude ztráta energie a času. // Eseje o nepochopení, nasranosti a upjatosti.

Dočten celý opus magnum. Téměř 3500 stran na kost ohlodané literatury. Smekám.

09.01.2024

Od edice Arga s názvem CROSSOVER jsem čekala texty více odborné, provokující či diskutabilní. // Rutger Bregman zpočátku nabízel zajímavý pohled na problematiku krizových situací, lidskosti, dobra a zla, ale záhy se to zvrhlo v až neúnosné populistické naříkání na to, co všechno nám zatajili, co se nemáme dozvědět, co nás nenaučili... Navíc nerozlišuje mezi vědcem, sociologem, historikem, politologem atp. Pro něj jsou všichni vědci, protože to je nicméně jediný argument, který používá (vědci dávno ví, jen vy jste to nevěděli, protože o tom nepsali v novinách, příp. neříkali v televizi, oujé). // V závěru už vyloženě vnucuje své názory a svůj pohled na svět a my bychom měli být vděční, že nám otevřel oči a řekl pravdu. // Chystala jsem se číst Utopii pro realisty, ale Rutger v této knize říká, kolikrát se tam spletl (rozuměj: ještě neprozřel), tak to už asi nemá cenu, že. // Jen mě udivuje, že ve všem tom černobílém výkladu o tom, jak bychom měli hledat dobro všude (nejvíc zabíjející pasáž, když v části o Mendelovi a apartheidu cituje rasistu Marka Twaina) a ve všech, opomenul zmínit, že Hitler byl vegetarián, ochránce zvířat, abstinent a buddhista. A vůbec, zabrousil i do Afriky, ale opomeul zmínit i Jugoslávii (která sice byla evropská, ale pro Západ je Afrika stejně blíže), ale to je vlastně válka a genocida, která nikoho nezajímá. // Jsem ironická, ale LIDSTVO je velkým zklamáním. Ne pro svou myšlenku, ale pro svou formu.

19.03.2023

Jo, je to (na české prostředí nezvykle) propracované a japonskými kulisami ozvláštněné, ale ruku na srdce: je to hlavně milostný román, nic víc nepředá.

1 19.03.2023

Žena se stínem, co kdysi býval její muž. // Jana Guljuškina je rozhodně prozaička s duší básnířky, umí zachytit okamžik a obrazem popsat pocity; na dnešní poměry vydařený český milostný román.

2 16.02.2023

Tys je chuj jak lampa — tzn. jsi hloupý.
Tys je kvadr cypa — tzn. jsi fakt úplně hloupý. //

4 21.01.2023

Už od úvodu jsem si říkala, jestli mám v četbě vůbec pokračovat, nakonec jsem teda tenhle šovinistický, rádoby osvícený text dočetla a modlím se za každou další generaci, která se nebude muset potýkat s těmito genderovými stereotypy. // Pro zajímavost (a v rámci sebetrýznění) jsem nakoukla i na jeho stránky a přečetla si pár článků a jo, je to odpad. // Meditace lze dosáhnout i bez předsudků, tak hurá do toho.

Až na Milovníka koček, což je příběh, který zná asi hodně žen (což je to, co se mi na tom líbí, ta důvěrnost) není o co stát. Knížka je nevyvážená nejen co se povídek týče, ale i stylisticky.

12.04.2021

Masterpiece.

21.03.2021

Miloval umění a na rozdíl ode mne i život, ale zejména miloval hudbu. Ať si každý připomene, že všichni jsme nějací.

(...)

Věnoval jsem se poezii a výstředním filosofiím, z nich jsem nakonec uvázl v buddhismu a taoismu. (...) Poezie - do níž zahrnuji, podle mého názoru právem, i psaní v próze - a vášnivě milovaná studia filosofická do té míry zabraly všechen čas, že mi tak tak zbývalo na pivo.

(...)

Již vícekrát jsem to napsal, a jsem tedy v rozpacích z opakování se. Ale nemohu obejít nebo zamlčet, že jedinou hnací pružinou celého mého života byla touha po dosažení Poznání. Nejsem hlupák, takže jsem vždy věděl, že dosažení tohoto cíle je nemožné, ale to, co mne oživovalo, byla touha, ta dodávala každému mému dni a každému mému konání smysl a mě sílu snášet svízele, které - byť jiným lidem připadají triviálně normální - byly pro mne horor: muset jednat s úřady, s policií, s tlachavými známými atd., atd. Moje touha po tom, jít po cestě Poznání - byť nedojdu konce - , byla něčím, čehož kdybych pozbyl, pozbyl bych úplně zájmu na životě jakkoliv třeba jinak vyhovujícím.

(...)

Poznání, resp. cestu k Poznání, jsem ovšem vzhledem ke své nátuře nacházel v první řadě ve slovu. (...) A pak se stalo jen pouhých pár let před Juliinou smrtí cosi jako příprava či generální zkouška na tuto událost. Jednoho krásného dne jsem zjistil, že jsem touhu po dosažení Poznání zcela ztratil - a zůstal jsem klidný.

(...)

Jak se říká, zbyl jsem tu na ocet. Je kyselý. V tom má Konfucius pravdu, ačkoliv jsem vždy viděl pointu známého orientálního vtipu v tom, že Lao-c´ prohlásil po ochutnání, že je sladký. Ne. Je kyselý. Vůbec, čím jsem starší, tím víc začínám Konfucia brát vážně. Číst scholastické mentorování Ču Sia bych už asi nedokázal, ani kdyby mě platili. Ale Lun-jü jsem si najednou před lety položil na židli k posteli a už tam zůstaly.

(Egon Bondy: Údolí. Bratislava: 1998.)

11.03.2021

Rodit děti do světa, v němž je možno doufati v pohyb k lepšímu, je psychologicky pochopitelné. Je to prostě normálně biologické a i když normální biologičnost je blbá jako štoudev, přece ještě není aspoň perverzní, nebo lépe, aspoň ne jenom perverzní. Ale rodit děti do světa, o němž zřetelně vím, že bude čím dál horším a krutějším peklem, rodit děti, o jejichž budoucím osudu nemohu, byť bych byl sebevětším fantastou, předpokládat nic víc, než že budou stejnými bezprávnými otroky, jako jsem já sám (ne-li ještě ubožejší, i když budou mít televizi i na náramkových hodinkách) - to je možno označit jediným způsobem: že je to perverzní v tom nejhorším slova smyslu. Tady žádné omlouvání se biologičnem a přirozenými biologickými pudy tzv. rodičovskými nepomůže: neboť prohlašuje-li člověk o sobě, že je něco lepšího, tj. morálnějšího a rozumnějšího než zvíře, pak musí umět prokázat svou etiku i rozum právě proti duchaprázdnému biologičnu. Nedokáže-li to, pak nemá právo chtít se považovat za něco či někoho kvalitativně odlišného od slanečka.

A proto koukám s takovým zájmem na ty děti za mříží hospodského okénka a na jejich rodiče konstatující v šenku u piva, že ten život holt stojí za vyliž prdel.

Ovšem - věc má svoji úděsnou absurdní logiku a konsekvenci. Rodiče, kteří v zájmu všeobecného blahobytu budují nejen zbrojní fabriky, ale i mamutí podniky na „průmyslovou výrobu živočišných produktů“, o nichž se vychloubají, že v nich kuře za týden po vylíhnutí má už kilo a jde pod nůž, prase pak za pár neděl atd. atd., pyšní se tím, že vypěstovali kuřata bez peří, čímž ubylo práce s oškubáváním atd. atd., tito rodiče nevědomky zaujímají stejný poměr k lidem, a tak i k vlastním dětem: plodí je pro smrt, aniž by jim byli s to zaručit aspoň normální průběh životního cyklu, plodí je jen jako tu drůbež a dobytek pouze pro sešrotování v mašině „vyspělé společnosti“, jíž nelze uniknout a jejíž mír je stejně zhovadilý a stejné utrpení přinášející jako její válka, plodí je jako automaty, bez zamyšlení nad jejich skutečným osudem, jen tak pro nic za nic, jen aby se pingl házel, jen aby mašina měla co šrotovat, neboť při nedostatku lidského šrotovacího materiálu, by se nám chudák mohla porouchat a blahobyt by byl ohrožen.

Rodiče milující něžně svoje dětičky klidně participují - aktivně nebo pasivně, ale všichni ze všech sil - na zabíjení jiných lidí (čím dále od nás samotných, tím ovšem lépe, a když už to musí být blízko nás samotných, tak v separaci koncentračních táborů, abychom na to neviděli) a naprosto bezmyšlenkovitě připravují k témuž i svoje milované potomky, neboť ve své láskyplnosti vůči nim si ani na chvíli nepřipustí, že i tito jejich potomci se stanou obětí zabíjení, - a to, že se stanou nutně a v každém případě nástrojem zabíjení, to milujícím rodičům je už jaksi fuk.
Protože nejsem žádný idiot, je mi to taky fuk.

Protože pak jsem básníkem, musím veškerou poezii, svoji nevyjímaje, považovat tedy jen za faleš a pokrytectví. A v tomto vědomí nemůže člověk žít. Nezblázní-li se, musí spáchat sebevraždu. V tomto punktu mě žádná petřínská vědma neokecá.

(Egon Bondy: Sklepní práce. Olomouc: Votobia, 1997)

3 11.03.2021

Honza Arndt jistě umí vyprávět, o tom není pochyb, a taky má co vyprávět. Zejména devadesátky a vzpomínky na ně popisuje s důvtipem a (sebe)ironií, v níž vyniká. Celkově ale sbírka působí hrozně nevyváženě, chtělo by to více redakční práce.

21.01.2021

Jedna z knih, po které by měl každý sáhnout. Už proto, aby “neustrnul”.
Hodně jsem vzpomínala na seminář z univerzity s názvem Denní život lovecko-sběračské komunity v paleolitu, kde se přednášející vždycky rozesmál, když někdo v sále prohlásil něco jako “žena - sběračka” a “muž - lovec”. Už vím, že je to stereotyp. A taky už vím, jak tohle myšlení ovlivnilo celou společnost. Pojďme si připustit, že to tak úplně není pravda, že věda přinesla nové poznatky a že opravdu ne, ženy nejsou od přírody podřadné.

6 06.12.2020

Proč mají ženy za socialismu lepší sex? Touto otázkou se zabývá nejedna studie, které se shodují v tom, že pokud jsou oba partneři ekonomicky nezávislí a nebojí se zítřku, jejich vztah má větší šanci být postaven na emočních základech, nikoli na těch existenčních (ve smyslu ekonomické závislosti). // Rozhodně zajímavé čtení a zajímavý pohled na genderovou vyváženost v socialistických společnostech. // Dostali jsme se do doby, kdy některé pravicové strany (např. ve Státech) usilují o zrušení 19. dodatku ústavy (#Repealthe19th), který umožňuje volební právo ženám. Tomu říkám bizár. // Volební právo a kvalitní sex všem!

6 19.05.2020

Tak jsem to//ho dočetla. A je to zklamání. Zpočátku to funguje, ale postupně se to autorovi rozpadne pod rukama. Vliv Knausgårda nebo Cortázara nelze upřít, dohromady to však nefunguje. A tak víc než román to připomíná spíše pokus o esej. Pokus, který tak úplně nevyšel, neb ke konci už ukrutně nudí.

3 03.12.2019

Sice zajímavý motiv a neotřelé prostředí, ale v konečném důsledku není kniha ničím víc než dívčím románkem s detektivní zápletkou. První dvě třetiny knihy jsou dobré, nebojím se říci, že výborné, ale poslední třetina - vztahovka - celkový dojem sráží. Škoda.

6 06.01.2019

Vážený pane Murakami,
vzpomínám si na naše první setkání, které proběhlo před několika lety skrze knihu Norské dřevo. Ta mě zaujala svou "jinakostí", jakousi neevropskou náladou, jinou kulturou, rozdílným charakterem. Zvláštní bylo ono putování literárním světem Norského dřeva, leč nebylo nelíbivé.
Po několika letech, docela nedávno, zavítala jsem do Vašeho světa 1Q84, kde jsem se cítila - upřímně řečeno - poněkud ztracená, ale našla jsem cestu ven, váhajíc, zdali to bylo dobře, či nikoliv, avšak přesvědčena, že svět, v němž panují dva měsíce, není světem, v němž nalézám zalíbení.
I přesto nechala jsem se zlákat Kafkou na pobřeží a vstoupila do třetice do Vašeho literárního světa, nyní přesvědčena, že již naposledy.
Ono totiž svět, v němž nefunguje vztah příčina-následek, přestože celý příběh k němu směřuje, není světem, ve kterém se orientuji, a ozvláštnění typu postav, které si povídají s kočičkami (proč vlastně? či za jakým účelem?) nebo které umí zapříčinit pršící pijavice a ryby z nebe (a opět: proč vlastně?), postav, které na sebe umí vzít různou podobu a ovlivňovat průběh děje (ale z jakých příčin?), není dostatečné, naopak - toto "ozvláštnění" prohlubuje mou nejistotu ohledně toho, zdali samoúčelnost může mít výpovědní hodnotu, minimálně na té rovině, kdy se ptáme alespoň po významu, když už ne přímo po smyslu.
Kafka na pobřeží je pln fantaskních obrazů, avšak ty nemají žádné vyústění, a tudíž nefungují. Jen proplouvají kolem, neotiskují se, nemají totiž čím - vyprázdněná metafora.
Příběh chlapce, který chtěl být nejdrsnějším patnáctiletým klukem na světě (pravděpodobně proto cvičil, jak nám vypravěč několikrát podrobně popisoval) a chtěl se vyhnout svému oidipovskému osudu (a vyhnul se mu vůbec? a co ta jeho sestra? byla vůbec nějaká?), aniž bychom se dozvěděli, co je příčinou, natož pak důsledkem onoho počínání, jsem sice dočetla do konce, ale jediné, co ve mně zanechal, je one pocit toho, že vypravěč je tak trochu perverzní a že menstruací zakrvácená hadra pohozená v lese může někomu změnit celý jeho život - jako panu Nakatovi (jediná postava, o které víme, že jej učitelka v lese zmlátila a můžeme se domnívat, že pravděpodobně v důsledku tohoto otřesu se stal takovým, jakým byl).
Pane Murakami, nechápejte mě špatně, nejsem z těch bytostí, které potřebují znát odpovědi na všechny otázky vyčnívající mezi řádky (i když v tomto případě jsou to otázky vyplývající přímo z textu samotného), ale pravděpodobně potřebuji trochu víc než jen odkazy k Beethovenovi, Oidipovi, genderové rovnoprávnosti atp., vlastně vůbec nejsem fandou překombinovaného děje, navíc pokud se nikde nepropojí a nevyústí v celek. To se tady totiž neděje, ani v náznaku.
Tímto se s Vámi loučím, víckrát se již zřejmě nesetkáme, i tak Vám děkuji za možnost nahlédnout do Japonské kultury (z níž se zřejmě chcete vymanit a proto pracujete s motivy západního světa), nicméně co naplat - ačkoliv je Váš literární svět bohatý, v konečném důsledku ničím neobohacuje, tudíž sbohem,
Vaše (dnes již ex) čtenářka

7 29.07.2016

Roman Polách je pro mě jedním z mála současných básníků, u kterých mám dojem, že nejen ví, co chtějí říct, ale umí také volit vhodná slova, vytvářet nádherné obrazy, neplýtvat frázemi. Sbírka Náhlý vítr, který je ti svědkem je vlastně svěžím větrem v záplavě tzv. angažované a didaktické a nevímjaké poezie, který ti má co říct.

1 15.12.2015