Devadesátky!
Johana Fundová
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421631/bmid_devadesatky-geY-421631.jpg
3
234
234
V devadesátých letech jsme se zčista jasna ocitli v době plné nových a lákavých možností. Mohli jsme svobodně podnikat a cestovat, začali jsme sledovat první české komerční televizní stanice, poprvé jsme si objednávali cheeseburgery a smažená křidélka ve fastfoodech, které jsme do té doby znali jen z televizních seriálů. V trafikách nás lákaly nové bulvární, volnočasové nebo erotické časopisy. Začali jsem si zvykat na walkmany, počítačové hry, mobilní telefony a na konci tisíciletí i na pomalý internet. A protože nám v porevoluční dekádě v žilách kolovala euforie svobody, tak jsme se pouštěli i do věcí, které se z dnešního pohledu zdají neuvěřitelné. Ale tehdy se i nemožné stalo možným. Unikátní porevoluční éru, její atmosféru a nezapomenutelné fenomény si připomenete nejen prostřednictvím textů autorky – provozovatelky facebookové a instagramové stránky Pure devadesátky, ale i spoustou unikátních fotografií a také třemi desítkami autorských vzpomínek známých i méně známých osobností. V textech Pavlíny Wolfové, Romana Šmuclera nebo Slávka Boury se tak například vrátíte do let, kdy jsme každou sobotu obědvali u Volejte řediteli. Petr Schönfeld, spoluzakladatel deníku Blesk, vám povypráví o době, kdy měla redakce pouhé čtyři zaměstnance, a se spisovatelem Janem Vodňanským zas zavzpomínáte na období raných devadesátých let, kdy s Josefem Škvoreckým hledal vhodný překlad termínu „sexual harassment”.... celý text
Přidat komentář
Ajajaj, tak to se nepovedlo. Ne, toto chabé pojednání, to nejsou devadesátky. Stylově i obsahově by toto napsal i zdatný žák 9.třídy. Četla jsem druhé vydání knihy, a jsou v ní překlepy, tři rozhovory psány nespisovně (auuuu, moje oči), kniha manipuluje (např. kdo neměl věc x nebo nedělal věc y, jako by nežil) a nutí zážitky autorky jako neprůstřelný fakt. Spousta laciných frází, a výběr hostů pro vzpomínání přinejmenším zvláštní..Pane Maurere, NAŠTĚSTÍ mně nikdo nedonutí zkoušet jíst kdoví jaké exotické šlichty, díky Bohu! Paní Vodrážková, horší fotku jste poskytnout nemohla? A k tomu výroku: " Za toto jsme neda klíči na Václaváku nezvonili" - to teda podepisuju, ani omylem jsme za toto, co tu máme dnes na Václaváku klíči OPRAVDU nezvonili. Autore, prober se! Dávám jednu hvězdu za fotky a zítra nesu knihu zpět do knihovny.UF.
Mám moc ráda FB profil Pure Devadesátky, baví mě, dojímá i edukuje. Proto jsem sáhla i pro tuhle knihu, ale tedy... upřímně: spíš zklamání. Dost tam toho chybí, v textu se stále opakují klišé fráze, našla jsem i několik chyb a ty vzpomínky osobností... ty jsou prostě jen seřazené, sobě navzájem si strašně podobné, prostě dost nuda. Jako nápad super, téma super, provedení špatné.
Trochu to na mě působí, jako by autorka přišla do školy a zadala dětem úkol, udělejte referát na dvě strany o devadesátkách, každý jiné téma. No a pak to vlepila do knihy. Pro ty lidi, co neprošli tímto obdobím asi fajn nástřel tehdejší doby. Pro ty, co v nich vyrostli je to ztráta času. Milénium na tom není o moc líp.
Je to nostalgická knížka devadesátkových dětí pro... devadesátkové děti. Pokud se tedy spisovatel sejde se čtenářem, stačí jedno slovo a modří už vědí. Mnozí knize vyčítají povrchnost, ale jakou hloubku byste chtěli od dítěte? Mě v té době taky víc zajímal Family Frost (i když jsme tam nenakupovali, protože to bylo drahé :-) ) než kuponová privatisace. Existuje spousta věcí a jevů, které zůstaly nezmíněny, ale to by z toho musela být bichle encyklopedického ražení. Zaujaly mě rozdíly ve vnímání i v reáliích, jak hodně už se děti narozené ještě v osmdesátkách lišily od těch narozených těsně po revoluci, o těch devadesátkových nemluvě. Zajímavé vzpomínky pamětníků, jasně, některé samožerné, ale z jiných jsem byla nadšená. Krásně jsem si zavzpomínala a taky nevycházela z údivu nad tím, co všechno bylo tehdy možné. Kniha si ale rozhodně zasloužila větší pečlivost při zpracování, než jaké se jí dostalo.
Je příjemné se vrátit do dob devadesátek, ač jsem je prožila jako prťavá holka. Kniha obsahuje spoustu obrázků všeho možného, co se tenkrát používalo, co se četlo, začátky televize Prima/Nova, hračky, hudba. Vždy je tam jedna část věnována lidem, kteří vzpomínají na to, co prožili, co měli na tom všem rádi. Sem tam se něco opakovalo, ale to mi nevadilo. :-D
Ještě teď mě děsí rubrika Láska, sex a něžnosti v Bravíčku, viz ukázka, kterou tam editoři zvolili: v ní se Jarmila (15) svěřuje, že ji před čtyřmi lety (tedy když jí bylo 11 let!!!) "vyprstil" její bratranec a ona se za to stydí. Odpověď "odborníka" zní, že by se to přes to měla přenést a že je už to vzhledem k době promlčené. TYVOLE. Tak v tomhle jsme vyrůstali. A pojďme si na to zavzpomínat, ba co víc: zasmějme se tomu! // Neděkuji.
Za me se kniha celkove povedla, ale urcite se neda hezky sfouknout naraz. Proste jsem si precetla kapitolku, kdyz jsem mela naladu zavzpominat. Narodila jsem se v roce 1992, takze z devadesatek si pamatuju malo, spise se me vice bude tykat druha kniha o Mileniu. Kazdopadne jsem si ale hodne zavzpominala, cetlo se to hezky, plno doplnujicich obrazku a od ruznych znamych ci mene znamych osobnosti si prectete jejich vzpominky. Samozrejme jsou nektere horsi a jine lepsi. Cele je to takove letem svetem po ruznych tematech, ale pro dnesni mladsi generaci by to klidne mohlo slouzit jako hezka ukazka toho, jak se tenkrat zilo. Ale vetsi hloubku tady nehledejte.
Některé části byly celkem čtivé, zajímavé i humorné, např. vzpomínky na jídlo nebo zábavu. Jiné části (třeba ohledně techniky nebo architektury) mě tak neoslovili, nicméně je to milé vzpomínání na "divoká" 90. léta, která pro každého znamenala něco jiného. Na některé věci vzpomíná celý národ (Nagano 98, koncerty Rolling Stones nebo reklama na Azurit...)
Je to jako koláž plná obrázků, útržků a kratších popisků, což se mi dost líbí. Navíc tam najdete plno super věcí z minulosti. Je to fajn.
Celkově mě kniha bavila a navodila mi nostalgickou náladu. Pěkně jsem si zavzpomínal na mé roky dospívání a první roky v dospělosti.
Za me tahle knížka opravdu nestojí za ten čas u ni strávený…
Několikrát jsem chtěla odložit…
Sama bych ji asi vůbec do ruky nevzala, kdyby se nečetla v rámci čtenářského klubu…
Pro mě to jako kniha prostě nefunguje. Maximálně jako soubor pěkně sesbíraných dobových fotek s komentářem, který se po chvíli začne opakovat a brzy vyčerpá sám sebe i čtenáře. Výjimku tvořilo pár dobře napsaných vzpomínek více či méně známých osobností. Celkový dojem trochu odbyté knihy se tím ale nerozbil.
Zajímavé nostalgické čtení, některé věci jsem si připomněla, jiné mám stále v paměti, knížka zůstává v naší knihovně pro připomínku těchto let
Jsem autorčin ročník a nejspíš ze stejně nepochopitelného důvodu jako autorku mě to k devadesátkám táhne, ačkoli jsem tehdá byl jen prcek a pamatuji si je velmi vzdáleně.
Ke knize jsem se tedy přibližoval s očekáváním něčeho skvělého. Těšil jsem se, že se dozvím něco nového o éře svého srdce. Těšil jsem se na příval nostalgie. Těšil jsem se na vzpomínky, o nichž jsem si myslel, že je už nemám. Nic takového však nepřišlo.
Kniha je snůškou neutříděného obsahu bez jakékoli hloubky. U některých kapitol jsem byl přesvědčen, že bych je dokázal napsat lépe a poutavěji, ač nejsem expert na daná témata. Obrazová příloha mě příliš nezaujala, a tak jsem se vždy paradoxně těšil na vzpomínky, které nebyly z pera autorky, a ty byly... jak kdy, jak kdo, jak co.
Svých žáků se v hodinách literatury vždy ptám, komu by knihu doporučili, tak tedy: fanouškům devadesátých let, kteří se jimi dlouho nezabývali, a současně nemají moc času na to, aby si všimli, že kniha není moc dobře napsaná. Taková "coffee table book". Škoda jen, že můj coffee table nemá přihrádku na knihy...
Vtipné shrnutí 90.let, zjistila jsem, co věcí jsem zapomněla a věci, které jsem tenkrát ani nevnímala. Jedno přečtení mi však bude stačit a trochu mi vadily chyby v textu.
Kniha se mi líbila, její melancholická nota samozřejmě na nás, devadesátkové děti, působí zázračně. Připomněla mi několik fenoménů, na které jsem málem zapomněla, jako jsou teletext, katalog Quelle a Tang. Jednotlivé vzpomínky více či méně známých osobností bych ale klidně zkrátila, ať už jejich počet či délku samotných vzpomínek. Někteří dokázali vyprávět poutavě a vtipně, u ostatních mi to spíš připadalo jako mlácení prázdné slámy. Ke knize se nejspíš vracet nebudu, jedná se ale o dokonalý přehled let mého raného dětství.
Hodně povrchní, stručné, neúplné, dá se říct odbyté. Ano, nostalgie na nás, Husákovy děti, funguje, ale asi to měl psát někdo, kdo tu dobu zažil naplno. Hodně věcí z devadesátek v knize chybí, některé informace moc nesedí (např. pořad DO-RE-MI na Nově vznikl jako kopie pořadu Carusošou z Primy, což není vůbec zmíněno). A kritéria výběru vzpomínajících osobností (či spíš jen osob) je mi záhadou, navíc jejich vzpomínky zabírají mnoho místa a většinou jsou o ničem.
Před pár dny jsem si přečetla autorčino Milénium (vyšlo nyní), a chtěla jsem si prohlédnout recenze Devadesátek, prvního dílu, který mám doma také. Jsem ovšem překvapená posledním hodnocením (odpad) - to snad musel psát někdo, kdo nemá k 90. letům žádný vztah. Celkově jsou teď devadesátá léta skloňována všude - jsou o nich točeny podcasty, seriály, filmy, takže chápu, že éra 90. let může už být otravná. Já ovšem na knize od Johany Fundové oceňuji, že se věnuje mně blízkým tématům z pohledu dětství v devadesátkách. Tolikrát jsem se u čtení pobavila a zatoulala ve vzpomínkách do doby před skoro 30 lety. A pokud se nemýlím, byl to i úmysl autorky, který vysvětluje v úvodu. Pokud bych měla porovnat Milénium a Devadesátky, tak pokračování je mi přece jen bližší. Já celkově autorčinu tvorbu oceňuji.
Hodně nepovedená záležitost, dost odbytá, text na úrovni žáků nižších tříd základní školy. Okénka známých figur, které se k této době vztahují, jsou také dosti nízké úrovně a jejich vypovídací hodnota je takřka nulová. Zkrátka drek a ztráta času. Takže vyjádření kamaráda, který mi tuto knihu půjčoval se slovy: "Klidně si ji nech", považuji z jeho strany spíše za nepovedený vtípek.
Obsahově i stylisticky velmi špatné. Souhlasím s názory, že kniha působí jako práce žákyně druhého stupně ZŠ.