Daněka
přečtené 884
Dumasův klub
2000,
Arturo Pérez-Reverte
„je to celé tak trochu intelektuálské a zároveň infantilní; taková literární, nostalgická hra, v níž se vracíme ke staré dětské četbě a zároveň k tomu, jací jsme tehdy byli, ke své původní nevinnosti. Když člověk dospěje, stane se z něho flaubertovec nebo stendhalovec, přísahá na Faulknera, Lampedusu, Garcíu Márqueze, Durrella nebo Kafku... Rozrůzňujeme se, dokonce se z nás stávají protivníci. Ale všechny nás spojuje spiklenecké mrknutí, jakmile se začne mluvit o jistých kouzelných autorech a o knihách, které pro nás objevily literaturu, ale nevnutily nám žádná dogmata ani pomýlená ponaučení. To je naše pravá společná vlast: příběhy řídící se ne tím, co lidé vidí, nýbrž tím, o čem sní.“ Četla jsem už asi potřetí a rozhodně nejsem objektivní, na většině v knize citovaných románech a filmech jsem vyrostla a Dumasův klub je tak pokáždé tuze zábavná hra plná citací a narážek. Ačkoliv se mi docela líbí i film, myslím, že je škoda, že tu druhou linii úplně vynechává. Ale ze všeho nejvíc mi vadí, že doteď nejsem takového klubu členem (a že vím úplně přesně jakou kapitolu bych si vybrala).... celý text
