Dave_Jame
přečtené 376
Prokletí z Ruelu
1996,
Joe Dever
Tahle série jede od desíti k pěti. Teď už jsme na úrovni, kdy na předposlední odkaz dáme 40% šanci na automatickou smrt pokud si čtenář nevezme konkrétní schopnost.
Zabíječ obrů
2003,
William King
Zabíječ obrů, teda obra, jednoho, čímž se kniha zaobírá zhruba dvě stránky. Co je s touto sérií a zavádějícími názvy, které se vlastně nevztahují k samotné podstatě děje? Podobně na tom byla i má předchozí zkušenost se Zabíječem orků. Celé dílo je takové roztahané, neuspořádané. Člověk má pocit že tomu chybí nějaká základní struktura. Tak jako tak by mu to k lepšímu hodnocení z mé strany nepomohlo. Kámen úrazu tady není děj samotný ale překlad. Nevím co mi způsobilo horší zážitek? Opakující se slovní obrat "Bublinová sféra", nebo jednorázové použití slova "sáček" ve středověce laděné fantasy? Tyto, a mnohá další skřípnutí, činily z celého literárního zážitku vlekoucí se povinnost, a jsem rád že ji mám z krku.... celý text
Žár krve
2011,
Petra Neomillnerová
Loty, Loty. Co ti to ta máma provedla? Jsou určité věci, na které jste při otevření knihy o Zaklínačce Lotě podvědomě připraveni. Vulgarizmy, násilí a oplzlosti, které si daly za úkol co nejvíce prověřit vaši osobní hranici vkusu. Zároveň však očekáváte zajímavé mnohotvárné postavy a napínavé dějové linky. Žár krve dozajista obsahuje to první, ale bohužel se mu nedostává toho druhého. Důvod proč této knize dávám jen 3 hvězdy, zatím co předchozí knihy s klidným srdcem doporučuji všem, je skutečnost že se v ní autorka dopustila 3 kardiálních hříchů. Těmi jsou: Absence příběhu. Ano, nějaké věci se dějí, ale nic z toho co se dočteme ve své podstatě není zajímavé. První část se zaobírá lovem na uprchlého trestance, kde je velice přímě naznačeno že ústředním postavám se nic nemůže stát. V druhé části se pak odehrává vnitřní spor vysoké šlechty, které se ústředních postav vlastně vůbec netýká. Výsledek? 266 stran kde o nic nejde, a nic vás nezaujme ani nepřekvapí. Vše se v knize vleče, až příšerně moc. Na to že kniha nemá ani 300 stran strávíme dobrou 1/3 neustálým přelétáním mezi několika postavami, jejichž vnitřní dialogy se obecně dají shrnout na: „Vše je v pytli. Nemůžu s tím nic dělat. Nikdo nic nedělá. Někdo by s tím něco dělat měla, ale já nemůžu.“ Nudnému dojmu nepomáhá ani to, že obě dějové linky mají neuspokojivé vyvrcholení, a že valná většina postav spadá buď do kategorie „Arogantní blbec“ nebo „Mám všechno u prdele“. Co mě však asi ve výsledku nejvíc zklamalo byl třetí hřích, to co autorka udělala z ústřední postavy samotné Loty. Lota zde není hlavní postavou. Lota je zde pro to, aby byla unášena, násilněna, aby se o ni bojovalo a aby štěkala hlášky na své okolí. To čeho si všimnete je, že jsem vynechal cokoliv ve smyslu „aby řešila zápletku“. V rámci jediné knihy dokázala autorka udělat ze silné rázné ženy pouhou vulgární pohádkovou princeznu. Někoho, kdo existuje jen pro to, aby se o ni ostatní snažily, aby ji obdivovaly a okoukávali. Zní to jako špatná fan-fikce. Z ústřední postavy je trofej. Zajímavé postavy ustupují nudným terciálním postavám, které si z předchozího dílu nikdo nepamatuje. Úmrtí nemají žádný dopad. Jednoduše a sprostě v porovnání s povídkami a Psí zimou je to neskutečný pokles. A jak to tak píšu, bojuji s úvahou tu známku ještě snížit.... celý text
Ospalá slovanská díra
2019,
Petr Jaroněk
Ze všech měst v ČR, proč někdo umístí svou historickou fantasy z Českých zemí do Zlína? ZLÍNA! To řečeno, nebylo to tak zlé jak jsem čekal. Co to tady tedy máme? Kombinaci několika místních pověstí a historických lokalit v okolí, okořeněnou trochou předkřesťanské pohanské tématiky, a to vše zabalenou do hávu známé Americké interpretace Irského mýtu. Samotná kniha se dá rozdělit do dvou základních částí. Tajemství jezdce, která si z původního gotického románu bere více než jen název, a Stíny minulosti, která nese prvky dobrodružné fantasy. Základní problém knihy osobně vidím v rozdílnosti obou částí a jejich odlišné literární potřeby. Vypravěčem je nám po většinu knihy hlavní hrdina, potýkající se se souhrou tajemných událostí, nad kterými má pramalou moc, a k jejichž odhalení mu víc než logika pomáhají náhodné setkání a neurčité vnitřní pocity. To je pro gotický román celkem typický rys, a autorovi se daří atmosféru hezky zachytit. Škoda jen, že veškeré napětí je zneváženo za A: Tím že nám jsou celkem brzy představeny nadpřirozené mocnosti. A za B: Se autor až moc přiblížil jednomu z nejznámějších děl s touto tématikou! Na druhou stranu, dobrodružná část knihy kladně čerpá z nápaditosti prostředí předkřesťanské Evropy. Navíc bych osobně nechtěl opomenout příjemně pestrý slovník pana Jaroňka. Bohužel to kde tato část trochu ztrácí svou hlavu, je podání z pohledu první osoby, které je přímo návazné na předchozí část. První osoba značně omezuje čtenářovi možnosti ponořit se do prostředí, a navíc zbytečně poukazuje na některé nedostatky začínajícího autora. Následkem toho se pak setkáváme s tragickými skony postav, které jsme neměli možnost poznat. Tajemné setkání které působí spíše jako náhodné vsuvky. A velkolepé scény, které nemají prostor dosáhnout svého potenciálu. Konečným výsledkem je kniha, jejíž gotická část trpí značnou absencí originálních nápadů, a dobrodružná část, která nápaditost má, trpí na způsob prezentace. Krásnou ukázkou toho je poslední pětina knihy, kterou autor věnuje povídce o původu přízraku, kde přechází do třetí osoby, a která na mě působí nejucelenějším dojmem. Pár osobních poznámek: Vzhledem k tomu, že se jedná a autorovu prvotinu, bych si dovolil poukázat na pár drobností: - Akční scény by chtěl trošku propracovat. Nemá to ten správný dopad. - Obecně bych uvítal barvitější popisy prostředí. Máte bohatý slovník, využívejte ho. - Tu odbočku na Engelsberk vám mám upřímně za zlé. Váš popis hradu spíš odpovídá nedaleké zřícenině Rýsov, a loupeživí bratři na Engelsberku sídlili cca o 100 let později, než jste svou knihu zasadil.... celý text
Muž v labyrintu
1992,
Robert Silverberg
"Zklamání" je asi nejlepší popis mých pocitů po dočtení. Nemohu říct, že by to byla špatná kniha technicky. Je kvalitně napsaná a má pár zajímavých nápadů. A přesto, i když vezmu v potaz její věk, nemohu se ubránit dojmu, že nezestárla zrovna nejlépe. Mohl bych psát o tom, jak jsou jednotlivé postavy až bolestivě nenápadité ztvárnění svých archetypů. Nebo o tom, jak mi do knihy zaměřující se na racionálně smýšlející vesmírné průzkumníky nesedí náhodné vsuvky o duši, bohu a osudu. Nejlépe však její stáří lze vidět na jejím využití žen a ženskosti, jejichž roli by bez větších úprav textu mohla zastat kus navoněného řízku. Objekty mužské pudové touhy bez vlastní agendy, kterým je dovoleno pouze vzdychat nad údělem hlavních hrdinů. Milenky, dekorace, povrchová motivace. Alespoň člověk lépe docení, kam jsme se za těch 50 let posunuly. Ve výsledku kniha působí jako kapitola v jiném, mnohem větším díle, kterou však není.... celý text
Zajatci času
1996,
Joe Dever
Jedenáctý díl série ve mě nechal po dohrání rozporuplný pocit. Nemalá část knihy je značně lineární, a tvoří ji buď jednolité kusy textu, přerušené pouze odkazy na další jednolitý kus, popřípadě odbočky, v podobě krátkého doplnění informací poskytnutého zvolenými schopnostmi. Dokonce jsem zde narazil i na úsek, který je jednolitý kus textu, a přitom vás odkazuje hned na další odkaz v knize. To už není gamebook, to je kniha rozdělená na zbytečně moc kapitol! Na druhou stranu, nemůžu popřít, že závěrečné třetina, plná nelehkých nepřátel, dokázala vytvořit i atmosféru napětí, kterou jsem v této sérii už dlouho nezažil. Nedokážu si představit, jak se s onou plejádou protivníků vypořádá hráč, který za sebou nemá výhody schopností a vybavení získané z předchozích 10 knih, a rozhodne se Zajatce času vyzkoušet jako samostatné dobrodružství. Herní zážitek tedy za 3. Moc expozice, značně lineární, závěrečná štvanice potěšila. Čtvrtou hvězdu dávám jen proto, že říše Daziarnu byla opravdu příjemné zpestření prostředí, a na rozdíl od předchozích knih dýchala svou vlastní atmosférou.... celý text
Čas jako dar
2007,
Steph Swainston
Sníženou známku v porovnání s prvním dílem, jsem se rozhodl udělit ne pro kvalitu knihy, ale pro to, jak pracuje se zavedeným světem. Kniha je napsaná velmi zdařile, a podává další důkaz o schopnostech autorky, děj je však tentokrát přímočařejší a postrádá ono zmatené napětí prvního dílů. Prvky podivna jsou mnohem vzácnější, až do míry, kdy působí jako náhodná výplň stran, a závěrečná Deus ex machina. Bez nich čtenáři zůstává kvalitně napsané námořní dobrodružství, s lehkými prvky fantasy, kterému nejvíce škodí skutečnost, že má pouze jednu stěžejní dějovou linku, v rámci které jsou mezi hlavními událostmi nemalé proluky.... celý text
Ta jediná z cest
2018,
Ivo Hury
Ah Torwolfe, tak rád bych ti dal lepší hodnocení, ale to by ti tvůj tatínek nesměl do krve vnutit tolik základních a často zbytečných chyb. Nemůžu říct, že je v knize vše špatně. Jeden nebo dva nápady byly i zajímavé. Bohužel jsem si v knize víc uvědomoval jejích nedostatků, než kladů. Některé z nich mohu připsat autorově nevypsanosti, jiné své hlouposti. Ty nejhorší však kazí knihu už ze své podstaty. Mnohdy jsem měl pocit, že knize chybí jakákoliv struktura. Jeden den je družina v nížinách vyhřátých teplem pozdního léta, druhý v horském průsmyku kde na ni padá sníh. Na jednu stranu si autor dá práci s vytvořením vlastního světa a alegorické víry v jednoho boha, na druhou má potřebu se odvolávat na kmenové skupiny z reálné historie. V jednu chvíli naznačí rozsáhlejší konspiraci a tajemné zákulisí, jen pro to, aby vše nechal záhy plavat. A to vše jen proto, že pan autor má jen jediný cíl, a to je nám všem říct, že jeden bůh = zlo, mnoho bohů = dobro. Pane Hury, já vás chápu. Neuráží mě co chcete říct, ale jsem zklamán z toho jak to říkáte. Ono by totiž bylo mnohem lepší, kdyby postava, která má představovat ono zaslepené jednobožství v družině, a kterou jste si vybral jako osobního otloukánka, zároveň nebyla tou jedinou opravdu zajímavou postavou, kterou jste v celém díle napsal. Co je jednou z nejdůležitějších částí každého příběhu? Postavy. To jak se mění, a jak rostou. Když se zaměřím na jednotlivé postavy zjistím, že trio trpaslíků je na začátku stejné jako na konci. Mladá alchymistka, která plni roli milenky a matky celé družiny, což bych považoval za spisovatelský hřích už samo o sobě, je na začátku plná snů, a na konci jsou její sny více méně splněny, aniž by prošla nějakým osobním vývojem. Samotný Torwolf je v předmluvě tak idealizován, až jej sám autor nonšalantně popírá jak v doslovu, tak v ději, a dokonce v předmluvě samotné, a to hned na její další stránce. Jediný rytíř víry prochází nějakou změnou. Má co získat, co ztratit, co o sobě zjistit, a kam se posunout. A jediné na co se autor zmůže, je ponižovat ho, a pak zabít. Na konci své knihy autor píše, jak je pro něj dílo důležité jako nástroj zachování atmosféru díla, které ho inspirovalo. Jak se mu protiví současné populární ztvárnění. Je ironii, že víc než originálu, se konečný produkt podobá právě oné zpopularizované podobě. Nevím zda byl autor tak zaslepený svou vizí, tak trochu pokrytec, nebo se mu jen opravdu nepodařil vtip, ale ve výsledku mi byla předložena kniha, která v sobě měla potenciál, ale byla zadušena svým vlastním tvůrcem.... celý text
