DriftBooks přečtené 420

40 dní pěšky do Jeruzaléma 2015, Ladislav Zibura

Evangelium ohně 2010, Michel Faber

Velmi dobře jsem se bavil. Pohled na to, co současný knižní trh (a současná společnost) provede s tak zásadním textem jako je nové – páté – evangelium, je úžasně trefný. Čtenářské recenze a komentáře pod knižní podobou evangelia konvertity Malchuse, který byl sám očitým svědkem Mesiášova skonu na kříži, naprosto přesně ukazují zlou nadutost, agresivitu a především bezbřehou hloupost internetových brblalů, pošuků, trollů a další podobné fauny & flory současného internetu. Ukazeje se, že lidstvo je rádo klamáno, a že o pravdu vlastně nikdo nestojí. Evangelium ohně je próza na objednávku do řady „Mýty“ skotského nakladatelství Cannongate, která se snaží moderním způsobem převyprávět tradiční báje a pověsti. Faber zde přepracovává řecký mýtus o Prométheovi. Namísto klasického příběhu o ohni ale nabízí příběh Ježíše, čelícího svému trestu se slabostí obyčejného člověka. A otázka zní: co lidstvo podnikne s „ohnivým“ darem pravdy? Prostě taková zajímavá a značně zábavná hříčka… Vtípek... Nelze tu proto čekat Fabera ve „full“ verzi. Jste-li z knižní branže, užijete si ten fórek o to více... :_)... celý text

Ready Player One - Hra začíná 2012, Ernest Cline

Osmdesátky… No jasně, v těch jsem přeci vyrostl. Ty mě formovaly. Iniciovaly. Ale proč mluvím o osmdesátkách, když se jedná o příběh z roku 2045? Protože jsou pro celý příběh zásadní. Úryvek z recenze praví: […] Nostalgickými odkazy se román jen hemží. Je doslova napěchovaný narážkami na literaturu, komiksy, hudbu, filmy a hlavně videohry. To vše samozřejmě datováno mezi léta 1980 až 1989. Čtenář, který tyto časy zažil, tím pádem bude nad textem skákat nadšením[…] Jenomže já vyrostl za drátama. V komunistické kleci. Ve světě cenzury. Něco se trhlinami skrze zdi postavené proletáři všeho světa protlačilo. Ale nebylo toho dost… [...] Pamatujete se, jak kdysi dávno vždy jednou do roka přijely kolotoče a vy jste vždy neomylně zamířili do zšeřelé maringotky plné blikajících a kakofonicky pípajících automatů s videohrami, do kterých jste naházeli veškeré pracně ušetřené kapesné? [...] Naprosto přesně! Pamatuji si, jak jsem byl unešený ze hry Fénix. Nábožně jsem postával v maringotce a sledoval hráče, když už mi došlo těch pár drobných od mámy. Nebo jsem se lepil na repráky a ujížděl na Floydech, které světští tu a tam pustili do kakofonie Davidů a podobných (tehdy ještě mladých) zombíků. Nevěděl jsem pořádně, kdo to jsou Flojdi, neznal jsem Zeď, nevěděl, o čem zpívají (to všechno jsem si zjistil později), ale věděl jsem, že se mi ta písnička (Another Brick In The Wall) kurva líbí. Jo… západní kulturu nám v těch dobách přiváželi kolotočáři. A dnes si navíc uvědomuji tu ironii, že kolotoče v Mostě většinou stály na louce za Okresním výborem KSČ. Možná to komančové chtěli mít pod kontrolou… Cha. Někteří recenzenti si stěžují, že odkazů na hudbu, filmy atd. je příliš. Že knize škodí. Já byl naopak spokojen. Jednou z důležitých iniciačních věcí pro čtenáře jsou tipeři. To jsou ti, kteří vás upozorní na dobrou knihu, film, písničku. Někdo, s kým sdílíte své zážitky a vzájemně se posouváte dál. Pokud jich okolo sebe máte málo, nebo nedej bože nikoho (no to je asi v době internetu vlastně nemožné), může se takovým tiperem stát i právě čtená kniha. Já si díky tipům z Ready Player One připomněl, co jsem znal a pokusil se najít – a mrknout na to, co jsem kvůli rudý bariéře (na kterou bohužel neustále spousta nešťastníků nostalgicky vzpomíná jako na časy, kdy bylo líp…) neměl možnost poznat. Ale také něco o knize, že ano… Skvělé. Šlape to. Sviští to. Bliká to. Vrní to. Chvilku odpočinku a pak hupky dupky znovu do haptického oblečku, nasadil VR brýle, nalogovat a… číst.... celý text

Bod zlomu 2007, Malcolm Gladwell

Gladwell je především novinář. To z knihy dělá umně poskládanou a šikovně vypointovanou záležitost. Otravné jsou vsuvky, které mají knihu zařadit do kategorie „osobní rozvoj“. Otravné je opakování a jakási sumarizace vždy na konci kapitol. Ale jinak se kniha čte opravdu lehce. Je zábavná. Chytrá a plná zajímavých informací. Ne nejsou nové a převratné. Ale jsou dobře pospojované, propletené a nakynuté. Že svět – a život v něm – funguje v jakýchsi neustále se obnovujících vzorcích, podvědomě cítíte. Fungujete podle nich. V rodině. V práci. Většinou nevědomky. Automaticky. V knize Bod zlomu jsou některé tyto vzorce (zákonitosti, pravidla) velmi jasně pojmenovány, zařazeny do správného kontextu a vysvětleny. Čtivým způsobem. Kniha vyšla v originále v roce 2000. V Česku v roce 2007. Ale vše funguje i dnes. A fungovat bude pravděpodobně dále. Dnes díky téměř nekonečným sociálním sítím o to více.... celý text

Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEY 2014, Romain Puértolas

Fakír je groteska. Je rychlá, ztřeštěná, ale udržuje si slušnou kvalitu a úroveň humoru. Je tu a tam dojemná. Smutná. Kořeněná beznadějí. Ano, některé vtipy jsou samoúčelné. Některé situace značně naivní. S touhou zapomenou na zlou realitu. Ale taková groteska bývá. Smutné věci je prostě někdy lepší překlopit do taškařice. Smějete se až k pláči. A při tom zapomenete, co za okny v tom děsivém světě skutečně děje. Je to… tak konejšivé. Nic víc od toho nečekejte. Vyzdvihl bych překlad Anežky Charvátové. Muselo být pracné některé vtipy a gagy „počeštit“, ale povedlo se.... celý text

Kronika ptáčka na klíček (I.–III.) 2014, Haruki Murakami

Murakamiho knihy se s mým životem vcelku osudově proplétají. Kafku na pobřeží jsem četl na pobřeží Jónského moře – v Kalábrii. Má žena ležela téměř na pokraji smrti v nemocnici po těžkém potratu dvojčat a po celkové otravě krve. Nořil jsem se do podivného světa Kafky Tamury plného zatoulaných koček. Prchal jsem s nimi do jiných realit. Je tedy příznačné, že Kroniku ptáčka čtu v době, kdy jsem od své ženy už téměř rok odloučen. Kdy každý den čekám, až ptáček na klíček natáhne pružinu světa. Kdy konám své vlastní meditace na dně studny. Kdy buším basebalovou pálkou do jejích stěn. Kdy čekám na ten okamžik, až projdu zdí do pokoje číslo 218… Kde jsi, má Kumiko?... celý text

Tibetský broskvový koláč 2015, Tom Robbins

Při čtení Robbinsových vzpomínek jsem si uvědomil jednu věc. Ne nebylo to žádné zásadní prozření. Nebyl to žádný světoborný objev. Jen připomenutí. Že ze světa nemizí jen fauna a flóra. Ale že mizí i jisté fenomény. Věci, které nás obklopovaly a formovaly. S každým novým paradigmatem se ztrácí určitá část lidských činností. Jsou překonány, změněny, jsou už nepotřebné, nebo se do nového vzorce nehodí. Přirozený tok času… řeklo by se. Vývoj, progrese, evoluce. Inu tak… A tak jsem si – s bolestnou nostalgií – pomyslel. Safra, kam zmizely cirkusy? Ale ano, vím. Jezdí takové ty novodobé, co mají připosražené pseudošapitó, místo maringotek ultramoderní karavan ověšený satelity, žádný zvěřinec, jen opelichaného pudla a osiřelého poníka. Namísto orchestru mpétrojku. A ředitel? Klaun, krotitel, žonglér, hadí žena i akrobatka v jednom. Pamatuji si, jaká sláva to byla, když přijel do města cirkus. Když na mosteckém Hrabáku vyrostlo město z maringotek. Obrovský zvěřinec. Sloni, tygři, lvi… Barevná, voňavá exotika, tajemství, magie. O to více v tom zadrátovaném komunistickém lágru. To všechno zmizelo. Můj syn pravděpodobně opravdový (a tím myslím opravdový) cirkus už neuvidí. Pravda – možná by ho nebavil. Knihy Toma Robbinse miluji. Jsou totiž tak… cirkusové. Třpytí se, zapáchají trusem exotické zvěře, zní jako práskání biče krotitele šelem. Jsou magické. Plné kouzelníků a kouzel. Jsou zábavné. Plné klaunů. Voní pilinami. Mezi řádkami poskakují svůdné akrobatky. Po písmenech se promenádují provazochodci. Toužíte s tím cirkusem utéct. Za magické okamžiky platit kydáním sloního hnoje. Vklouznete do toho cirkusového stanu jako Alenka do králičí nory. Vklouznete do jiného světa… A uvědomil jsem si další věc. Že Robbinsovi je přes osmdesát. Jeho kniha vzpomínek také může být jeho knihou poslední. Že možná zmizí do světa za zrcadlem. Jako pozpátku letící divoké kachny. Zůstane po něm jen vůně parfému bláznivého tance. Bude - v žabím pyžamu - navěky impresáriem Cirkusu Inkognito. Zkusí krotit hubené nohy. Uvádět další dálniční atrakce. A tak na mě, stejně jako na kovbojky, padl smutek…... celý text

Poslední poutník 2016, Gard Sveen

Poslední poutník je prozaickým debutem Garda Sveena, který pracuje jako odborný poradce na norském ministerstvu obrany. Román získal dvě prestižní severské ceny pro nejlepší detektivku roku: norskou Rivertonovu cenu (2013) a skandinávský Skleněný klíč (2014). Ostatně i téměř všechny zdejší komentáře jsou velmi pozitivní. Všechny tyto atributy predikují dobrý čtenářský zážitek… Jenomže… Jenomže čtení a čtenářství je disciplína značne individuální a nevyzpytatelná... Na můj vkus se prostě jedná o zbytečně dlouhou a spletitou severskou ságu. Ne. Nevadí mi tlusté knihy. Naopak. Ale potom musí autor udržet mou pozornost. Příběh musí šlapat. U Posledního poutníka jsem si ale připadal jako ledoborec, který se pracně prodírá arktickou krajinou. Chvilku bylo moře bez ledu, obloha modrá, a na palubě celková pohoda. Ale občas příď lodi drtila kry, a rychlost padala na téměř nula uzlů. Prostě rozporuplné. Bavilo, ale chvilkami bylo čtení pracné. V knize najdeme dvě dějové linie. Jedna z druhé světové války, druhá ze současnosti. Jedna tak trochu špionážní thriller. Jedna běžně detektivní. Vše se samozřejmě na závěr prolne. Pohled do historie norsko-švédského odboje je zajímavý. Současnost je standardně „seversky“ potemnělá. Celý ten propletenec postav je tu a tam kostrbatý, ale uvěřitelný. Mám raději svižnější záležitosti, ale jinak je kniha na dlouhé zimní (severské) noci určitě použitelná… :-)... celý text

Vřeteno osudu 2015, Otomar Dvořák

Tak tohle mě bavilo. Moc. Překvapivě. Opravdu velmi dobře napsané. Erbenovo Kytici člověk potkává celý život, aniž by přemýšlel nad jejím autorem. Milovaly ji mé dcery jako malé. Poslouchaly její audioverzi coby strašidelné pohádky před spaním. Líbil se nám film Kytice od Brabce. Hlášky z ní používáme ve všedním životě – o berličkách hnáty křivé, Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu, zemřela matka… atd atd. Erbenův životopis v této podobě mě vzal za srdce. Národní obrození, které člověk znal jako vcelku nudnou kapitolu školních osnov, najednou ožívá v celé své kráse i děsivosti. Postavy jako Mácha, Tyl, Palacký, Šafařík, Havlíček, Němcová ba i „zrádce národa“ Sabina získávají skutečné kontury. Kniha plyne téměř filmově. Erbenovi člověk drží palce. Bojí se spolu s ním. Těší se a dojímá se nad zdánlivě nedůležitými poklady českého folklóru. Chápe jeho nenaplněnou touhu ohledně femme fatale Němcové. Nachází pro něj pochopení, když řeší dilema, zda se dát na stranu radikálních revolucionářů, nebo stát bokem, coby ženatý muž se závazky. Dilema, které se (bohužel) táhne českým národem jako smrad – ať to bylo třeba zrovna období Bachova absolutismu, či komunistická diktatura. Výborná kniha, výborně napsaná. Vřele doporučuji…... celý text

Trhlina 2017, Jozef Karika

Na masív Tríbeče koukám často z oken našeho slovenského bytu – chybí mi šumavské kopečky a právě toto pohoří jako jediné rozbijí na horizontu mou paniku z rozlehlé roviny. Jenom si nejsem teď jistý, jestli tomu po přečtení Trhliny není naopak. Od „tríbečské“ paniky mě děli bezpečná přehledná pole a městečka bez záludných zákoutí… Na knize mě bavila jedna zásadní věc. Interaktivita. S mým světem. S mou realitou. Velmi dobrý nápad a skvělý fór. Jednoduché a skvěle fungující. Další plus je výše zmíněná blízkost Tríbeče od mého nového bydliště. Ale hlavně – kniha je vskutku dobře napsaná. Karika umí navodit atmosféru, umí udržovat napětí, umí vyprávět. Vše, o čem se v knize Karika zmiňuje, si skutečně můžete najít na netu. Písničku Hýkal od kapely Zrní jsem sjížděl během čtení několikrát a opravdu do příběhu sedí jako ulitá.... celý text

Strach 2016, Jozef Karika

Byl jsem nabuzený Trhlinou a tak jsem se vrhl s očekáváním na Strach. Jenomže asi bylo chybou číst to až po Trhlině, nebo číst to bezprostředně po Trhlině. Karika umí psát. Umí budovat atmosféru. Umí postupně zvyšovat napětí. Přirovnávají ho ke Kingovi. Inu… ve svém žánru a regionu je opravdu jedním z nejlepších, možná nejlepší. Kdybych to četl před Trhlinou, určitě by mě to bavilo více. Takhle jsem měl pocit déjà vu. Opět tu máme les, co žere lidi… pokud bych si pomohl textem písničky Hýkal. Opět jakási „trhlina“ v realitě. Opět… Ono by se to spíše mělo říci naopak – Trhlina navazuje na Strach, ale posouvá příběh více do skutečnosti a blíže ke čtenářovi. Ale jinak – skvěle napsané. Ružomberok, krajina dětství, zima, mráz a neustálá polotma. Děsivý les. Děsivé vzpomínky, které se – nechtěně a osudově – derou z temných koutů mozku a z děsivých skulin neznámých světů do reality. Pokud se rádi bojíte, rádi se rochňáte ve strachu, zachumlaní v bezpečí své vyhřáté postele – nech sa páčí…... celý text

Dívka v ledu 2016, Robert Bryndza

Okolo knih Roberta Bryndzy se rozpoutala docela velká reklamní masáž. Mě zaujalo zejména to, že Bryndza žije se svým manželem (Bryndzou) v Nitře, ačkoliv je původem z Londýna. Do Nitry jezdím poměrně často. Jsme vlastně skoro sousedé. Trochu jsem asi čekal, že v knize najdu pár střípků vztahujících se k životu cizince na Slovensku. Nebyly tam, ale nechyběly. Po přečtení jsem si uvědomil jednu věc. Knihám, které jsou zábavné a dobře se čtou, dokážu odpustit věci, které mi jinde vadí. Prostě forma zvítězí nad detaily. Takže máte-li rádi dobrou detektivku, nejste-li úplně prudérní a nemáte-li v plánu mermomocí vyšťourat drobné nelogičnosti – jsou pro vás slovenské halušky s londýnským Bryndzou to pravé.... celý text

Noční lov 2017, Robert Bryndza

Temné hlubiny 2017, Robert Bryndza

Vyšetřování starých, nevyřešených případů bývá oblíbeným motivem. Nové technologie, nové možnosti forenzní vědy, nové myšlení nového vyšetřovacího týmu. Do těchto temných hlubin se pouští i Erika Fosterová, detektivka se slovenskými kořeny. Příběh už není tak svižný, jako v předchozích dvou dílech. Daleko více se věnuje osobnímu životu detektivky, daleko více se nimrá ve vztazích, daleko více hraje na city. Nechci být nekorektní, ale jakoby se tu více projevila „ženská“ stránka spisovatele. Prostě a jednoduše – nemá to ty správné „koule“… Na druhou stranu – může to být záměr a může to být jedním z důvodů onoho velkého úspěchu. Statistiky mluví jasně. Ženy čtou daleko více, než muži… :-) Pořád ale platí to, že je to vcelku čtivé, a že Bryndza umí udržet čtenářovu pozornost. Uvidíme, jak tomu bude dál. V Anglii už vyšlo páté pokračování, smlouvu má Bryndza prý na dílů šest, ale rád by v sérii pokračoval. Zda dokáže nadále udržet slušnou úroveň a zda příběhy Eriky Fosterové nezačnou nudit je tím, oč tu běží…... celý text

Slepá mapa 2013, Alena Mornštajnová

Milé. Smutné. Lidské. Začetl jsem se do toho, i když jsem se tu a tam ztrácel. Kdo, kde, jak, s kým… jako ve slepé mapě… Po dlouhé době jsem byl opravdu vděčný za happy end. A to, že jsem ten dobrý konec jedné z hlavních hrdinek přál, svědčí o tom, že mě kniha chytla na háček. A asi mohu říct, že i za srdce.... celý text

Pražský dixieland 2016, Jan Stavinoha

Kniha je velmi pěkně udělaná. Myslím graficky. A tak nějak hezky padne do ruky. Povídky už takový dojem nevyvolávají. Je to vzpomínání, velmi sentimentální, nostalgicky poetické. Psané nerušivým stylem. Bohužel i nevzrušivým. Čtete a nic ve vás neuvízne. Jen takové lehké povzdechnutí. Ach ano, rozumím... Staré dobré časy…... celý text

Eskymo Welzl - Paměti českého polárníka a zlatokopa 2009, Jan Welzl

Při čtení jsem si vzpomněl na Kurasovu knihu Soumrak bílého muže. Na onu litanii, kterak právě a jen bílý muž je nositelem všeho vědění na tomto světě. Welzl je důkazem toho, že veškeré vědění je leckdy na nic. A že s sebou nenese jen dobro a pozitivno. Příběh dobrodruha, námořníka, polárníka, cestovatele, prostého chlapce ze Zábřehu, eskymáckého náčelníka je fascinující. Právě v oné prostotě. V onom jednoduchém pohledu na svět, na lidi, na přírodu. Na dobro a zlo. Na chudobu. Na chamtivost. Na magické propojení země a přírodních živlů se světem člověčím. Ani sám Eskymo Welzl nebyl žádný beránek. Přiznává, že i on svým způsobem drancoval tuto část světa. Byl prospektorem. Lovcem. Kruté životní podmínky ho občas nutily být taktéž krutým. Ale převážila v něm láska k polárním končinám, k domorodcům. A ve své ryzí podstatě to byl spravedlivý a milý chlap. Častokrát jsem se jeho vyprávění smál a myslel při tom na Švejka. Častokrát jsem ale také byl dojat, a zarmoucen. Tu a tam jsem byl navztekán na neúprosnou a nemilosrdnou civilizaci v osobě bílého muže. Na civilizaci, která dokáže být krutější a děsivější než polární bouře…... celý text

Bitcoin: Peníze budoucnosti 2015, Dominik Stroukal

S tím, že existují věci, kterým nikdy neporozumím, jsem se smířil. Nikdy si neopravím pračku. Nezapojím zásuvku. Nebude ze mě kosmonaut. Nezaložím žádný start-up. A nebudu bohatý. Při čtení podobných knih si to uvědomuji daleko silněji. Jak mi ujíždí vlak. No, on mi vlastně už ujel. To ale neznamená, že by mě věci, kterým nerozumím, nefascinovali. Fascinuje mě právě ta nekonečná šíře lidské fantazie a lidské tvořivosti. Kryptoměna… prosím, její smysl a funkci v ekonomice řekněme chápu. Ale představa, že se virtuální bitcoin virtuálně těží kdesi v nekonečné síti virtuálního světa? Že můžu coby novodobý prospektor pouze s laptopem a připojením k internetu těžit prachy? Sedět v kavárně, popíjet macchiato a rejžovat kryptozlato? Jasně. První bitcoiny žádnou cenu neměly. A dnes můžete těžit virtuální nuggety pouze s počítači o výkonech milionů koní… nebo něčeho podobného… Ale to není podstatné. Podstatné – tedy fascinující – je na to vše přijít. Vymyslet. Zrealizovat. Uvést z virtuálna do reálna. A dnes se vlastně dá říct i z reálna do virtuálna. Ať je to parní stroj, elektřina, internet, nebo digitální zlato…... celý text

Den zkázy v Britském muzeu 2006, David Lodge

Mám rád chytrý humor. Mám rád grotesku. Mám rád knihovny. Mám čtyři děti. Ty mám samozřejmě také rád… Přestože jsme s manželkou nepoužívali metodu „vatikánské rulety“ (viz kniha) a přestože doba pokročila v tomto směru rázným krokem dopředu, utrpení nejistoty a netrpělivé očekávání periody znám. Vlastně znám i další Jablickovi strachy. Ty existenční. Kniha mě rozesmála. Bavila mě. Ani jsem neměl pocit, že by příběh až tak zestárl. Jinak je zapůjčení této knihy – příznačně k ději – ukázkou toho, jakou práci může odvádět dobrá knihovna. V tomto případě Jihočeská vědecká. Den zkázy jsem našel na výstavce věnované nedávno zesnulému překladateli Antonínovi Přidalovi (13. 10. 1935 Prostějov – 7. 2. 2017 Brno). Vzpomněl jsem si při tom na další Lodgeho knihu „Hostující profesoři“, kterou jsem si kdysi dávno koupil v antikvariátu – také kvůli ilustraci Adolfa Borna na obálce. A z hluboké džungle podvědomí se vynořil matný pocit, že se mi kniha velmi líbila. Takže jsem si půjčil i tuto. Inu tak…... celý text

Hitlerovy svaté relikvie 2012, Sidney Kirkpatrick

Nedávno jsem zhlédl film „Památkáři“. Líbil se mi, protože jsem nad válkou podobným způsobem nepřemýšlel. Kniha Hitlerovy svaté relikvie mi obzor v této oblasti ještě rozšířila. Samotný příběh klenotů i ostatních artefaktů je zajímavý. Nacismus jim dodal další rozměr. Kniha je překvapivě svižná, téměř beletristická. Bavilo mě to a bavilo mě nahlédnout i na tuto stránku nedávné historie. Se spoustou věcí jsem se potkal v různých spiscích zabývajících se konspirační historií a okultismem. Kirkpatrik nabízí příběh víceméně čirý a oproštěn od podobných nánosů. Jako nadhodnotu navíc nabízí panoramatický obrázek rozvrácené Evropy a rozvrácených mezilidských vztahů na konci války.... celý text