efka.saf přečtené 732

Mefisto 2008, Tess Gerritsen

Další kniha od autorky Tess Gerritsenové, která si ode mě vysloužila plné hodnocení. Spisovatelský um této ženy opravdu obdivuji, protože málokteré knihy v současné době ve mě vyvolávají pocit, že prostě musím a musím číst dál, i když je to na dovolené nebo v pracovním procesu a člověk by měl myslet na jiné věci. Tyto knihy jsou pro mě ale vždy jistota, která nezklame. Oceňuji, že každá "Tesska" se zabývá případem z úplně jiného oboru či odvětví, takže nemám pocit, že by se autorka opakovala. Skladba příběhu je sice podobná, ale to je přece ten úžasný spisovatelský rukopis :). Tento příběh se točil kolem Satana a satanistických znaků a rituálů a opět mi nezbývá než ocenit již zmiňovaný skvělý přehled, který autorka v této problematice předvedla. Že je obrácený kříž jakýmsi "satanským prvkem", víme asi všichni, ale Tess šla ještě do větších a větších hloubek a některé její postavy se snažily dokázat přímo existenci samotného Ďábla mezi námi. Jestli se jim to povedlo, to si musí zodpověď každý čtenář sám sobě po dočtení knihy, u mě - řekněme - malinkaté semínko pochybností zaseto bylo, protože co my víme, jak to všechno kdysi bylo ;-). Každopádně detektivka perfektní, ve které se stále něco děje a někdo stále velice nehezky umírá. Určité souvislosti mě začaly napadat, ale konec pro mě byl i tak dost překvapující. A co se týče "vždy přítomné" červené knihovny, i zde si autorka neodpustila milostné zápletky, ale protože Rizzolka je už vdaná a malá Regina roste jako z vody, tak teď autorka začíná zaplétat do tenat lásky doktorku Mauru. A nutno podotknout, že je asi v hodně velké prekérce :). No, uvidíme, jak to bude dál ;-).... celý text

Neznámá 2007, Tess Gerritsen

Krása! Po naprostém zklamání v podobě Vraní dívky jsem šáhla po osvědčené kvalitě, tedy Tess Gerritsenové a podle mých předpokladů jsem nebyla zklamána! Další nesmírně čtivá, logicky napsaná detektivka, kde rovněž nechyběly prvky červené knihovny (zde jeden velký prvek v podobě novorozeňátka), které mi ale (naštěstí) tentokrát vůbec nevadily, naopak mi to přišlo jako milé odlehčení, či snad zpestření celého příběhu. Tentokrát se první část příběhu odehrávala v nemocnici, kde byla dvěma zoufalými lidmi - Joem a Olenou, zadržována spolu s několika dalšími lidmi téměř rodící Jane. Druhá část se odehrává již mimo nemocniční prostor, dva mladí lidé, kteří zadržovali rukojmí, jsou již mrtví a Jane porodila zdravou holčičku. Stále ji ale nedá spát několik posledních chvil, které strávila s Olenou a posléze začne spolu se svým manželem Gabrielem rozplétat pořádně hnusnou pavučinu intrik vedoucí až na supervysoká místa. Přiznám se, že se mi při čtení této knihy poměrně často vybavovala kniha Box 21 od Roslunda a Hellströma, která se zabývá dost podobným tématem. Obě knihy jsou pojaty ovšem trošku jinak (ještě aby ne!) a především konec Tessina díla mi nepřišel tak strašně smutný a depresivní jako u knížky dvojice zmiňovaných autorů. Tess má pro vypravování a psaní detektivních příběhů asi nějaký zvláštní enzym, protože její příběhy nádherně odsýpají a když vás už jednou pojmou do svých spárů a tenat, tak vás pustí až s poslední stránkou. Každý příběh se zatím týkal naprosto odlišné tematiky, takže nemám zatím pocit, že by autorka vykrádala samu sebe. Příběhy jsou konstruovány tak, že spolu s kriminalisty v knize rozmotáváte nitku za nitkou, které vás dovedou až k závěru. Nějaká zvláštní šokující rozuzlení se většinou nekonají, i když pár překvapení na závěr chybět nesmí. Těžko něco dalšího k této knize dodat. Já se prostě skvěle bavila (i když jsem se čas od času ztratila ve jménech konkrétních potentátů) a už se mi ruce třepou na Mefisto.... celý text

Vraní dívka 2014, Erik Axl Sund

... na úvod jednu hádanku: Co mají společného Erik Axl Sund a strýček Pepin? Oba dva (tři) jsou exmplární Hrabalovští pábitelé, což je vzhledem k Sundově národnosti až dojemná náhoda. Ale teď vážně... Knížka Vraní dívka má své četné fanoušky, ale i řadu kritiků, mezi které se hodlám započítat i já. Doufám, že moje slova nikdo nebude brát osobně, protože je to jen můj osobní pohled na toto dílo a ten není zrovna dvakrát adorační. Po celou dobu četby tohoto veledíla jsem si neustále říkala „Jakto????“ Jak je možné, že zrovna tato kniha se stala tak oplývaným a vyzdvihovaným bestsellerem? Nechápu, jak tohoto marketingového tahu autoři dosáhli, ale nebýt jej, jsem přesvědčená, že kniha, sama o sobě velice průměrná – či spíše podprůměrná, by zapadla v propadlišti severské literatury a moc psů by po ní nezaštěkalo. Téma samo o sobě docela dobré a zajímavé, ale spisovatelsky naprosto nezvládnuté. Měla jsem pocit, že autoři hulili buď moc nebo moc málo (a nebo co je nejpravděpodobnější, jednou tak a jednou tak). Kniha je naprosto nekompaktní, kriminální vyšetřování se zde objevuje jako boční a nedůležitá záležitost a vše se točí kolem psychických (a rodinných) problémů hlavních hrdinek Jeanette a Sofie. Obě postavy mi byly krajně nesympatické a velmi brzy jsem pochopila, že žádné vžití se do postav a vtažení do děje knihy se konat nebude. Moje představivost stagnovala a dala si dovolenou, protože na základě „popisů“ se prakticky nedala použít. Nálepka „Jen pro silné povahy“? Ano, proč ne, člověk musí mít už značné množství odvahy, aby tuto snůšku na sebe téměř nenavazujících kapitol dočetl až k závěru, kde opět nic (což jediné alespoň trochu odpouštím pod tíhou faktu, že autoři plánují trilogii. Tu ovšem napsal Larsson také a každý díl (i druhý) se vždy nějak logicky uzavřel. Srovnávat ovšem Sunda s Larssonem je asi totéž, jako srovnávat naivního malíře Ferdu z Dolních Kotěhůlek s Caravaggiem). Co se týče onoho zmiňovaného násilí, nějak nevím, na co se přesně naráželo. Já jsem nepostřehla ani jednu scénu, která by nějak vybočovala z „normálu“. Už mýma rukama prošla celá plejáda autorů a dobrá polovina z nich napsala a popsala daleko hrůznější věci, než tito švédští autoři. Když jsem byla na cca 250. straně a stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že ještě dočítám úvod, knihu jsem už v podstatě odsoudila k maximálním dvěma *. Pak přišlo ono „šokující“ odhalení, které (pro mě) sice šokující bylo, ale tak necitlivě do knihy vložené, že jsem měla pocit, že se autorům někam při tisku ztratilo 50 stran. I když nějakou knihu kritizuji, vždy se snažím najít i pár pozitiv. V případě, že by se jednalo o neznámou knihu, která by se mi náhodně dostala do ruky, bych asi nějaké klady našla, ale vzhledem k tomu, jaký humbuk kolem této knihy panuje a s jakým očekáváním jsem k ní přistupovala, mě v současné době žádná pozitiva, která by stála za zmínku, nenapadají. Pokračování si, předpokládám, přečtu, ale rozhodně už neudělám tu blbost, že bych si je se zářícíma očima a velkým očekáváním koupila, až zaplaví pulty knihkupectví s dalšími křiklavými nálepkami. Za mě ani ne 30%.... celý text

Jarní mrtví 2013, Mons Kallentoft

Po té, co jsem knihu dočetla, si nejsem jistá, jak se k ní postavit. Když jsem byla na 50., 100., 150. straně, říkala jsem si, že ať mě autor odzbrojí jakýmkoliv rozuzlením, za tu počáteční nudu víc jak 3* nedostane. Nakonec dostal 4 a to především proto, že samotná záplatka byla opravdu hodně dobrá (a pekelně depresivní) a také proto, že předešlé knihy mě poměrně silně nadchly. Na jarní vraždění jsem se hodně těšila, ale ze začátku jsem myslela, že snad knihu doopravdy odložím... Dýl jsem četla už snad jen Bibli :D. Ústřední postava - Malin Forsová má tentokrát za úkol najít atentátníka, který nechal vybuchnout bombu na náměstí, při němž byly zavražděny a roztrhány dvě šestileté hočičky a těžce zraněna jejich maminka. Čin skutečně odporný, na tom se shodneme všichni. A asi proto nám to autor připomínal prakticky téměř pořád po celých dvě stě "úvodních" stránek (pak také, ale v těch dalších 200 stránkách už se konečně začalo něco dít). Měla jsem pocit, že v jedné kapitole jeli vyšetřovatelé někoho vyslechnout a ve třech dalších se jenom dumalo nad tím, jak odporný čin byl spáchán, a toto rozezlení bylo "okořeněno" neustále se opakujícími pochody Malininy mysli. Ok, proč ne, příběh nemusí být zkastrován na pouhou zápletku, ale nebýt tam této vyplňovací vaty, knihy by rázem neměla ani 200 stran... Trochu moc vaty... Rovněž na mě tentokrát působily jaksi podivně i repliky obou holčiček... Nevím proč mi to zrovna teď začalo vadit, protože v předešlých knihách jsem tyto pasáže vypravované zavražděnými obětmi doslova hltala, ale ke konci už jsem měla chuť přeskočit vše, co bylo napsáno kurzívou. Když se podívám na knihu jako na celek, zdá se mi, že se autorovi naprosto nepovedlo rozvržení celého příběhu. Na začátku se stále nic moc neděje, v půlce se dít začne a na konci pif-paf a vše je vyřešeno. Ano, i u Nesba je poměrně typické, že první půlka bývá vyloženě "rozjezdová", ale zde mi přijde, jako kdyby měl autor tendenci začátek co nejvíce natahovat, protože se bál, že by byla kniha příliš krátká, ale na 400. straně si řekl, že už dobré, příliš krátké dílo nehrozí, tak závěr sfoukl na pár stránkách. Ale abych knihu jen nekritizovala, musím vypíchnout i pozitiva, a tím největším byla samozřejmě samotná zápletka. Ta byla opět naprosto výborná! Bylo mi jasné hned na začátku, že bombový útok nebude dílem teroristů, to by bylo příliš jednoduché, a v tomto autor naprosto nezklamal a zákoutí (ne)lidské duše a (ne)lidského srdce, kam nás kniha zavádí, jsou vynikající a zároveň neskutečně depresivní. Je velice smutné, čeho jsou lidé schopni pro peníze a tato knížka je takovou ukázkou tohoto čirého finančního zla. Kniha jednoznačně za přečtení stojí, zvlášť, pokud jste autorovými fandy, ale dle mého názoru má zpracování knihy velké rezervy, které mu ale částečně odpouštím díky skvělé zápletce. 65 - 70%.... celý text

Zahrada kostí 2009, Tess Gerritsen

Tato kniha mě vážně skvěle bavila, i když (jak už tady padlo), ten cukerínový konec si mohla autorka odpustit. Ale to by zase nebyla Tess, aby tam tu svoji červenou knihovnu nepropašovala :). Ale příběh? Ten stál opět za to! Životní osudy mladičké Irky Rose a farmářského chlapce - a medika Norrise pro mě byl nesmírně zajímavý. I když v momentu, kdy se do vztahu začaly motat city, jsem se cítila lehce zklamaná, ááále co, vždyť bez toho by to asi nebylo ono :). Lékařské prostředí Bostonu 19. století bylo popsáno neskutečně poutavě a osobně musím říct, že nejvíc mě zaujaly právě veškeré popisy lékařských praktik a úkonů té doby, místy jsem byla doslova až fascinovaná (např. záležitost s amputací ruky). Detektivní příběh u mě byl tím pádem lehounce upozaděn, ale nebylo to zase tak hrozné ;-). Samotná detektivní zápletka byla přesně ve stylu T.G., tedy krásně zamotaná a s nečekaným rozuzlením. Ani já jsem samozřejmě neuhodla, že vrahem bude osoba, která jím byla a to je vždycky velké plus pro autora :). V konečné fázi musím říct, že příběhy (ze současnosti a minulosti) byly velice hezky propletené a tím pádem kniha určitě splnila moje očekávání. Plný počet si i přes tu romantiku zaslouží.... celý text

Prokletý ostrov 2009, Dennis Lehane

Pořád přemýšlím, jak tuto knihu ohodnotit a jediný důvod, proč nad tím vlastně přemýšlím, je to, že jsem nejdřív viděla film a že jsem se připravila o naprosto dokonalou pointu. Bohužel kvůli tomuto "detailu" jsem měla hlavně v první polovině knihy čas od času pocit, že se děj docela táhne a chvilkama jsem se přistihla, že ačkoliv čtu, tak to úplně nevnímám a kvůli tomu jsem přemýšlela o ubrání jedné hvězdičky. Ale soudím, že je to opravdu kvůli tomu, že jsem prostě věděla, kam kniha směřuje. Na druhou stranu - film je udělaný tak, že jakmile naběhnou titulky, divák přemýšlí, jak to teda sakra vlastně skončilo?!! V knize je to ale řečeno velmi jednoznačně, což beru jako plus. Jinými slovy - konečně vím, jak to teda vlastně s Teddym doopravdy bylo :). Jednoznačně doporučuji k přečtení, ale je pravda, že film za knihou rozhodně nijak nepokulhává. 90%.... celý text

Ohnivý anděl 2013, Yrsa Sigurðardóttir

Tak tahle žena mě opravdu baví!!! V současné době mám přečteno vše, co u nás od této autorky vyšlo a z žen/spisovatelek je Yrsa mému srdci a vkusu určitě nejblíž. Už je to sice delší dobu, co jsem četla předcházející knihy, ale i tak se mi zdá, že v určitých detailech se tato kniha od těch ostatních liší (to je ale jen můj osobní pocit), základní prvky zůstaly ale samozřejmě zachovány a jako celek kniha opět funguje skvěle! Tentokrát právnička Tóra řeší v době velké islandské ekonomické krize případ Jakoba, mentálně postiženého hocha, který je v ústavu pro psychicky postižené zločince za to, že založil požár v ústavu, kde několik měsíců žil a ve kterém uhořela asi pětice dalších lidí. Příběh je sám o sobě nesmírně zajímavý (a smutný) a neméně zajímavý je i vhled do péče o nemocné a postižené lidi na Islandu. Tóra postupuje opravdu krůček po krůčku a odkrývá jednu souvislost za druhou. Postupně se nám propojují příběhy lidí, o kterých je v knize řeč a vše vrcholí - jak jinak - než v poutavém závěru knihy. Na rozuzlení jsem čekala jako na boží smilování, protože mě nesmírně zajímalo, jestli i zde Yrsa dodržela prvek typický pro své knihy, a to, že zločin, na první pohled velice krutý, je nakonec vysvětlen jako čin zoufalých lidí, kteří již nevěděli jak dál, a bylo tomu samožřejmě tak :). Snad jediné, co mě v knize opět zklamalo, byla postava Tóřina přítele Matthiase. V Mrazivém světle vtipný týpek házící do děje jednu hlášku za druhou, se mi už v Ledu v žilách jevil daleko usedleji a jeho humor prakticky vymizel. V této knize na mě ale působil už jako frustrovaný a nudný tuctový chlap.... Je to škoda, ale na hodnocení knihy kvůli této subjektivní věci nesouvisející s příběhem rozhodně hvězdičku ubírat nemůžu :). Za mě krásných 90%.... celý text

Černý krkavec 2013, Ann Cleeves

Opravdu skvělá knížka, která mi silně připomněla Theorinovy Mlhy a Smršť. Ne námětem, ale prostředím a vypravěčským klidem a pomalostí. Všechny postavy byly pěkně a plasticky vykreslené, nikdo mi nebyl vyloženě nesympatický. Nejlepší byl ale jednoznačně samotný závěr. Už jsem se tu dozvěděla, že vrah je nečekaný, tak jsem si sama pro sebe zkoušela tipovat nejrůznější nepravděpodobné adepty na vraha, ale všechno špatně :). Tuto vlastnost - totálně zmást čtenáře - si u spisovatelů hodně cením. A přesto, že byl závěr nečekaný, nepřišel mi překombinovaný, všechno bylo vysvětleno realisticky a celý příběh působil pravděpodobně a celkově dojmem, že by se klidně mohl stát. Vřele doporučuji a jsem zvědavá i na ostatní autorčiny knihy...... celý text

Neviňátko 2013, Taylor Stevens

Kniha Neviňátko se umístila v mých očích rozhodně o stupeň výš, než byla Lovkyně informací. Nejen, že byla mnohem čtivější a Munroeová "lidštější", ale i příběh jako celek a prostředí, v němž se odehrával, se mi zamlouval víc, než v knize předešlé. Tentokrát byla Vanessa požádána svým dlouholetým přítelem Loganem, aby ji pomohl dostat holčičku Hannah z náboženské sekty Vyvolených, v níž i on sám (a několik jeho přátel) jako dítě vyrůstal. Vanessa se sice ze začátku do úkolu uplně nehrne, ale ve chvíli, kdy se rozhodne, opět jde za svým cílem jako buldok. Pomocí svých speciálních schopností se jí podaří infiltrovat do sekty na ranči, v níž Hannah lokalizují a přesto, že se úkol nakonec podaří splnit, neobejde se to bez komplikací a zase velmi pikantních ztrát na životech. Kniha mě opravdu pohltila už na prvních stránkách. Především prostředí Vyvolených mě fascinovalo. Je nesmírně zajímavé sledovat, jak několik vyšinutých náboženských fanatiků je schopno ovládnout obrovskou skupinu lidí, kteří nadále rozšiřují řady plozením dalších a dalších dětí, kteří nemají naprosto žádnou možnost volby, jestli chtějí vyrůstat takto nebo jinak. Upřímně nechápu, co lidi vede k tomu, aby se k takovýmto sektám přidávali a přijde mi to opravdu šílené, ale nad tím asi nemá smysl dumat. Kniha byla psaná velmi svižně, tempo nepokulhávalo (což ovšem ani u knihy předešlé) a děj byl nadupaný událostmi. Daleko více sympatií jsem začala cítit i k samotné Vanesse, ke které jsem se nemohla nějak v Lovkyni informací víc přiblížit. Tentokrát už na mě ale nepůsobí jako upgradovaná Lisbeth, ale jako dívka, která sice má skoro až neuvěřitelné schopnosti, tyto schopnosti jsou ale vykoupeny velkou bolestí a životními zkušenostmi, se kterými by se asi málokdo z nás dokázal vypořádat. Vystupovala zde i postava Milese, který je tak sympatický, až to v celém případě působí trochu kýčovitě :). Ale co, nějaký ten sympatický mužský element je prostě nutný :). Za mě plné hodnocení.... celý text

Analýza vraždy 2008, Jed Rubenfeld

Kniha mě nakonec docela příjemně překvapila. Ze začátku se mi četla poměrně ztěžka (vlastně ani nevím proč, o náročné čtivo určitě nešlo), až jsem ji na čas odložila, přečetla několik dalších knih, a když mě zrovna netížil žádný termín na vrácení knih do knihovny, vrátila jsem se k Analýze. Kniha mi přišla poměrně hodně rozkouskovaná, chvíli se mluvilo o tom, potom zase o tamtom, jednou byla kniha vypravována v ich formě, potom zase ne.... celkově to bylo zmatečné (ale uznávám, určitě to bylo způsobeno i tím, že jsem knihu na delší dobu odložila). Ale jak stránky plynuly, přecejenom se mi jednotlivé věci začaly propojovat a příběh začal pěkně krystalizovat. Definitivním důvodem, proč jsem knize ale dala poměrně vysoké hodnocení byl samozřejmě závěr. Já na to těm autorům opravdu vždycky skočím :). Prostě mám ráda, když se půl knížky hovoří o tom nebo onom člověku, že je určitě hlavním padouchem a nakonec je to úplně, ale úplně jinak! A přesně tak tomu bylo i zde. Co se týče Freuda, Junga a celé psychoanalýzy, možná mohlo být spojední ještě trochu větší a propracovanější, ale závěr mě i v této věci poměrně uspokojil, takže se v tom hlouběji hrabat nemíním. Osobně oceňuji i dodatek autora, který vysvětluje spojení reálií s fikcí. Myslím, že kniha patří mezi lepší nadprůměr, i když by šlo ledacos ještě vypilovat. Já si ale ráda od autora ještě něco přečtu, pokud se něco podobného objeví.... celý text

Dvojče 2006, Tess Gerritsen

Skrýš 2013, Johan Theorin

Moc zajímavé :). Na Skrýš jsem se hodně těšila, hlavně proto, že zatímco první dva díly od tohoto autora pro mě byly peckou, třetí mě hodně zklamal. Ale tady jsem si zase celkem nenáročně přišla na své :). Rozhodně se mi nezdálo, že bych se nějak bála, jak se avízovalo na obálce, ale bylo to příjemné a docela zajímavé čtení. Hlavním hrdinou byl mladík jménem Jan, který nastoupil jako učitel do mateřské školy zvané Mýtina. Tato školka ovšem není běžnou školkou, ale je součástí ústavu lidově zvaného Svatá Psycho, kde jsou zavření a hospitalizovaní rodiče dětí z Mýtiny. Jan má samozřejmě také svůj důvod, proč do Mýtiny nastupuje. Chce najít svou lásku z doby dospívání, jistou Alici Rami, která by na této klinice měla být podle dostupných informací hospitalizována. A tak Jan porušuje jedno pravidlo za druhým a odkrývá tajemství kliniky, která se projeví v takové míře, že se Jan i čtenář nestačí divit. Kniha je sama o sobě fakt zajímavá, děj plyne pomalu, ale jistě, na což jsme ale u Theorina zvyklí z předešlých knih, a prostředí, v němž se vše odehrává, je skutečně velmi neotřelé a originální. Docela mě bavilo sledovat, jak se "učí" ve švédských mateřských školách; jestli je to podle pravdy, tak se tam opravdu moc nenadřou :). Co se týče samotného závěru, tak s tím jsem nadmíru spokojená. Naštěstí se všechno pěkně zamotalo a nic nebylo tak, jak to od začátku vypadalo a tak to mám ráda. Sice jsem se v jedné záležitosti nějak nezorientovala, ale to je asi čistě můj problém. Snad jediná věc, která mi v této knize chyběla, byl můj oblíbený hrdina Gerlof, jehož osoba spojovala všechny 3 předešlé autorovy počiny :). Ale samozřejmě nevím, jak by se dal tento můj héroi do tohoto příběhu napasovat ;-).... celý text

Složka 64 2013, Jussi Adler-Olsen

Musím říct, že tato kniha asi předčila všechna moje očekávání. Už podle anotace jsem byla velice zvědavá, jak se autor s tímto kontroverzním tématem vypořádá a nutno podotknout, že se mu to podařilo opravdu skvěle.Tento díl mě zaujal prozatím nejvíc z celé autorovy tvorby a byť bych nevěřila, že to někdy řeknu, tak opravdu poprvé jsem měla pocit, že vidím styčné body se Stiegem Larssonem a že ho tento dánský autor opravdu začíná dohánět. Tentokráte se Carl Morck a jeho sveřepý asistent Asad s držkatou Rose pouští do případu zmizelé prostitutky. Posléze zjišťují, že ve stejný den, jako zmizela tato žena, zmizelo i několik dalších osob a všechny nitky vedou ke dvěma lidem. K ženě jménem Nete Hermansenová, kterou systém a určití vlivní lidé dostali nespravedlivě až na samotné dno lidské existence, a pak Curt Wad, vlivný bastard, kterému se podařilo založit kontroverzní politickou stranu a ve volném čase ještě stihl rozdělovat lidi na ty "potřebné a vhodné k rozmnožování" a na ten zbytek. Celá trojice se neúnavně ženě za svým cílem - nejen vyřešit záhadu zmizelých osob, ale také odhalení a zatrhnutí zvrácených činů Curta Wada - ale mám pocit, že Asad a Rose jsou v tomto díle v hledání výrazně zarputilejší než samotný Carl. To ale není zase až tak netypické, když víme, že Carl velice nelibě nese Roseiny snahy o zabřednutí do nějaké případu, při jehož vyšetřování by musel vynechat odpolední šlofíček a sundat nohy se stolu :). Suma sumárum, tato kniha je opravdu výborná. Způsob, kterým je napsaná, je již pro autora typický. Opět se setkáváme jak s linií mapující vyšetřování Carlovo, tak také celý životní příběh již zmíněné Nete a jako bonus ještě kroky, myšlenky a činy Curta Wada. Všechno do sebe postupně začíná zapadat a přesto, že máte pocit, že už vás autor ničím nemůže šokovat, vězte, že může :). Musím ale uznat, že osud Nete mě v určitém momentu napadl a o to víc mě zklamalo, že mám pravdu. Ale ne proto, že jsem "prokoukla autora", ale proto, že mi této ženy bylo opravdu líto. Jak už jsem kdesi psala, cukerínovým koncům neholduji, ale této ženě jsem opravdu fandila, a tak mě její osud moc nepotěšil. Hold, asi to je realita :). I přes tento fakt, jednoznačně 5* z 5 :)... celý text

Zabijáci 2012, Jussi Adler-Olsen

Dlouho jsem přemýšlela, jestli knížku ohodnotit plným počtem hvězdiček nebo jednu ubrat. Přesto, že zabijáci autora Jussiho Adler-Olsena si dle mého názoru plné hodnocení zaslouží, ve mě kniha nezanechala zdaleka tak silný dojem, jako Žena v kleci. Ale i tak je autor je bravurní spisovatel, umí zkonstruovat jak dobrou zápletku, tak hlavně vystavět k ní opravdu dobrý příběh se vším všudy. Hlavním vyšetřovatelem je opět Carl Morck, vedoucí oddělení Q, které se zabývá nevyřešenými případy zvláštní důležitosti. Po tom, co Carl spolu s Asadem, svým asistentem, vyřešili případ zmizelé Merete Lynggaardové (kniha Žena v kleci), se Carl opět ocitá před svým stolem s navršeným vysokým komínkem tvořeným ze složek shrnující případy, které spadají do Morckovy kompetence. Případ dvou brutálně ubitých sourozenců, který si Carl nakonec vybere, není ale náhodným výběrem. Právě tento případ mu byl podstrčen tajně a neznámou osobou. Ale proč? Proč je tak důležitý? A pro koho? Samotnému Morckovi, kterému s vyšetřováním pomáhá kromě Asada i nová sekretářka Rose (sebevědomá, držkatá, ale schopná – skvěle se hodící k morousovi Carlu Morckovi a svéráznému Asadovi), je velmi brzy jasné, že tady nemá co do činění s obyčejným případem a především se všedními vrahy. Skupina velmi vlivných lidí, kteří si užívají výsad plynoucích z pobytu na špici současného společenského žebříčku v Dánsku, nemají zrovna nejčistší svědomí – velmi kulantně řečeno… Pětice bývalých spolužáků hraje v případu stěžejní roli a člověku je to jasné hned od začátku. Přesto nejdůležitější ze všech je dle mého postava Kimmie Lassenové, jediné ženy v této nechvalně proslulé partičce; v podstatě se mi po dočtení knihy zdálo, že to byl vlastně její příběh. Podobně jako kniha Žena v kleci, i tato kniha mi přišla až neuvěřitelně depresivní… Těžko se dá samozřejmě tvrdit, že příběh, v němž jsou mrtví, zavraždění lidé, a k tomu nelítostní vrazi, bude veselé čtení, ale Olsen má dle mého názoru speciální dar vtisknout do knih ještě o něco ponurejší a depresívnější atmosféru – snad právě tím, že případy často sahají tak hluboko do minulosti. Přesto, že jsem toho názoru, že dneska už je problém přijít se zcela neokoukanou zápletkou, myslím, že Olsenovi se to stále daří. Rozhodně to není kniha ve stylu Agathy Christie, kdy se vraha a kompletní rozuzlení dozvíte na posledních stranách, právě naopak, vrazi jsou nejen známi téměř v první kapitole, ale v podstatě již v knižní anotaci. Rozhodně jsem ale neměla pocit, že by tím kniha nějak utrpěla. Zápletka je sepsána tak mistrně, že člověk čte a čte a pořád vlastně odhaluje nové nitky vedoucí k závěrečnému vyvrcholení, kde sehrává stěžejní roli kromě Carla Morcka a Asada právě zmíněná Kimmie. Nesmírně důležité je v knize psychologické pojetí postav a popis jejich charakterů, duševního rozpoložení, charakterových vad, sexuálních úchylek a především násilnických sklonů a nulových výčitek svědomí, jimiž oplývá v nesmírně hojné míře celá grupa bývalých spolužáků. Při četbě těchto věcí jsem si zas a znova uvědomovala, čeho dokážou být lidí vlastně schopní…. Ale zatímco v případě mužských členů dané skupiny člověk necítí ani špetku pochopení s jejich chováním – právě naopak, s Kimmie je čtenář nucen alespoň v závěru soucítit právě proto, že již zná celý její příběh od dětství až po současnost a i přes to, že právě ona má nejvíce zářezů na pažbě, co se zemřelých osob týče, jakési zvláštní pochopení s jejím životem a činy čtenář cítit musí.... celý text

Paganiniho smlouva 2011, Lars Kepler

Nemohu si pomoct, ale tato dvojice mě prostě baví! Mám pocit, že Kepler(ovi) mají trochu tendenci mixovat obšírné složité Larssonovské zápletky s dramaticko-akčními scénami, které by měl problém udýchat u Brownův Robert Langdon a v této knize je to snad vůbec nejokatější. Přesto musím říct, že první část knihy byla naprosto fantastická. Chvíle, kde mladý zamilovaný pár Penelope s Björnem prchají před najatým zabijákem je sice jak vystřižené ze Stallonovského filmu, já jsem ale u knihy seděla jak zaražený prd a otáčela stránku za stránkou. Nemohla jsem věřit, že se jim fakt daří pořád takto více či méně úspěšně prchat a když byl tento hon u konce, asi se u mě dostavilo hooodně hlasité ulevující vydechnutí. Měla jsem pocit, že prchám společně s pronásledovaným párem, takže debaty na téma "nedokázal jsem se ztotožnit s hlavními hrdiny" zde (dle mého názoru) nejsou určitě na místě. Druhá polovina knihy byla také poměrně zajímavá a pomalu, ale jistě rozmotávala hodně složitou zápletku, která se mi v konečné fázi líbila daleko víc, než u předešlého Hypnotizéra. Díry v logice by se daly najít i tady (při vymyšlení zápletky takových rozměrů by to byl zázrak, kdyby tomu tak nebylo), ale já jsem se i přesto královsky bavila. Možná by neškodilo, kdyby se autoři někdy řídili heslem "Méně je více", ale i kdyby si drželi stále stejnou úroveň, já budu spokojená.... celý text

Svědkyně ohně 2012, Lars Kepler

Vzkaz v láhvi 2012, Jussi Adler-Olsen

Jussi Adler-Olsen je vážně pecka. Už velmi (ale opravdu VELMI) silný dojem na mě udělala jeho prvotina Žena v kleci, a to především svojí rafinovaností a fascinující touhou po pomstě, Zabijáci nebyli, co se příběhu týče, o nic horší, ale Vzkaz v láhvi, ten se vyhoupl ještě o kusanec výš. Jestli to tak pude dál, je otázka, kam se s tímto autorem dostaneme :). Stěžejní zápletkou této knihy jsou příběhy vždy dvojice sourozenců, kteří pocházeli z poměrně početné rodiny, jež byla součástí jedné z uzavřených církevních komunit – nebo spíše sekt, z nichž se čas od času ztratili právě dva sourozenci navzájem si velmi blízcí. Jednomu z nich se ovšem podařilo napsat vlastní krví vzkaz, ten zašpuntovat do láhve a láhev odhodit do moře. Jednoho krásného dne byla láhev vylovena a nakonec se dostává až na pracovní stůl Carla Mørcka, který spolu se svým spolupracovníkem Asadem a držkatou spolupracovnicí Rose dávají postupně všechny střípky dohromady (v tomto případě i jednotlivá písmenka), která je postupně zavádí na stopu regulérnímu šílenci, který si z únosů sourozenců udělal zajímavě prosperující bussines :). Celý příběh je opět skvěle konstruovaný a linie vyšetřování je doplněna o linii, kde sledujeme krok za krokem i onoho vyšinutého únosce. Seznamujeme se s jeho osobou, myšlením, jednáním a samozřejmě také důvody, které k jeho chování vedly a které pramení – jak už to tak bývá – hluboko v dětství. Příběh se odvíjí poměrně pomalu, jsme svědky i dalších psychických výstřelků sveřepé Rose a Asada, kteří patří asi mezi nejsvéráznější Watsony dnešní doby, a rozhodně nemám pocit, že by jednotlivé indicie vedoucí až k závěrečné kontroverzi Mørcka a únosce působily nějak vyloženě nepravděpodobně. Je sice pravdou, že onen případ žhářství, který se řeší v pozadí, je opravdu hodně nadbytečný a celkově mi do děje zrovna dvakrát nezapadal, ale čert ho vem, když si člověk spočítá klady této knihy, tento jakýsi „zápor“ se dá docela obstojně přežít :). Celkově se jedná opravdu o výbornou knížku, kterou nelze jinak, než doporučit.... celý text

Žhář 2013, Torkil Damhaug

Damhaug opět nezklamal. Já jsem byla unešená už z autorovy prvotiny, takže k této knize jsem přistupovala s poměrně velkým očekáváním, a to naštěstí bylo naplněno! Kniha je výborná, napínavá od první do poslední stránky a stejně jako v první knize, i tady jsem byla vtažená do příběhu už v samotném prologu, takže jsem musela otáčet stránku za stránkou, dokud to jen šlo. Zápletka je skvělá, ale s odstupem času musím říct, že se mi drobátko slévá s Mankellovou zápletkou z knihy Než přijde mráz, kde se taky od upalování zvířat dostáváme postupně k upalování lidí, takže už si nejsem úplně jistá, kdo které zvíře kde upálil :). Ovšem nemám pocit, že by tento fakt (spíše ne-šťastná shoda okolností) nějak narušila můj celkový pohled na knížku. Min. 2x jsem si byla jistá, že vrah je skoro jasný, ale autor mě vždycky vyvedl z omylu. To přesně mám ráda, takže nelze jinak, než dát knize plný počet hvězdiček :).... celý text

Sluneční bouře 2010, Åsa Larsson

Tahle kniha je prostě výborná! A tahle autorka je královna psychologie :). Na to, že Sluneční bouře je prvotina, je dle mého názoru naprosto úžasná! Skvěle charakterizuje vše, čeho si u této autorky tak cením, tzn. její úžasnou schopnost vykreslit povahu obyčejných lidí. Brutálně zavražděný Kirunský farář a zbytek vesnice, kde každý má co skrývat. V podstatě nikdo není ani černý, ani bílý, lidé nejsou ani v různých odstínech šedi. Tato autorka umí vykreslit své postavy v těch nejrozličnějších barvách a ještě je šmrncne trochou 3D technologie pro dokonalou plastičnost charakterů. I přes brutální vraždu se zde nesetkáme s vyhrocenými akčními scénami, a nehledě na to, že děj plyne pomalu jako kirunská tuhá zima (to je ale ve většině autorčiných knihách), děj nepůsobí nudně. Alespoň já jsem ani nestihla přemýšlet nad tím, jestli se nudím nebo ne, protože bylo dočteno a ani jsem nevěděla jak. Jediné akčno se zde odehrálo až v samotném závěru a já si jej vychutnala jako třešničku na šlehačkovém dortu. Mňam :).... celý text

Finské pouto 2013, Pekka Hiltunen

Tak tomuhle se říká Fin na Larssonovské stezce :). Tato kniha pro mě byla po dočtení docela velkou záhadou a i s odstupem několika týdnů (měsíců) se na tom vlastně vůbec nic nemění. Zvláštností je, že když se zaměřím na samotný příběh a zápletku, vlastně se knize nic moc vyčíst nedá. Příběh byl poměrně neotřelý, zvláštní, i závěr měl svoje nesporné kvality. Ale přesto přezevšechno mě to prostě.... nebavilo. První polovinu knihy jsem četla stále s určitým očekáváním, ale jakmile jsem se přehoupla přes polovinu a můj pocit vnitřní nudy nemizel, ztrácela jsem iluze stále víc a víc, až jsem knihu dočetla a nevěděla jsem, co si myslet. Všimla jsem si, že nejenom mně přijde kniha velmi okatě černobílá! Lidé jsou rozděleni buď na klaďasy nebo záporáky a tak, jak nám to autor naservíruje hned na začátku, to prostě je. Ale já osobně mám ráda naprostý opak; pocit, kdy vlastně vůbec nevím, jestli je ta nebo ona postava na straně dobra či zla, v knihách naprosto miluji a u autorů oceňuji, jak umí čtenáři pořádně zamotat hlavu. Tady jsem to ale neskutečně postrádala. Asi proto jsem pořád, až do samotného závěru, očekávala, že Mari prostě musí mít nějakého hodně velkého kostlivce ve skříni, že prostě nemůže být tak dokonalá a její konání nevychází jenom z čiré vnitřní dobroty (a speciálních schopností), ale když žádné takové odhalení nepřišlo (možná ale přijde v dalších knihách???), dostavil se další velký pocit zklamání. Suma sumárum, kniha řadím spíš mezi průměr. Samotná zápletka by určitě byla výrazně nadpůměrná, ale celé její propracování včetně hlavních hrdinek, mě prostě nijak výrazně neoslovilo. Objeví-li se ale další počin tohoto auta, určitě mu dám další šanci, ale raději bez velkých očekávání.... celý text