efka.saf přečtené 732

Mlhy Ölandu 2011, Johan Theorin

Dle mého názoru velmi kvalitní a tematicky zajímavá detektivka, která se ledasčím od současné „severské krimi“, která plní naše knižní pulty, liší. Především vypravěčské tempo je nadmíru vláčné a plyne stejně pomalu (ale jistě), jako se rozlézá mlha po Ölandu. Kniha je zajímavá už způsobem, jakým je psaná. Opět se zde prolínají dvě linie. Linie mapující současnost, kde se Gerlof, artritidou trpící důchodce, který stále čerpá síly z minulosti, kdy plul po mořích jako námořní kapitán, a jeho dcera Julia snaží přijít na kloub záhadě, která je trápí už dvacet let – co se stalo s chlapcem Jensem, Juliiným synem, který ve věku 6 let záhadně zmizel a už jej nikdy nikdo neviděl. Zajímavostí ale je, že ačkoliv se v knižní anotaci pořád píše o Julii, která se snaží rozplétat tuto záhadu, mně osobně se zdálo, že až na pár Juliiných vyšetřovatelských výstřelků neustále jenom řeší tamního policistu a to, kolik skleniček vína si ještě dát. Skutečný „vyšetřovatel“ je podle mě právě Gerlof, což vzhledem k jeho věku, artritidě a ubykaci v domově důchodců, je celkem netradiční hrdina :). Druhou dějovou linií je sledování životních osudů a činů muže jménem Nils Kant, který ke konci 2. světové války (mimo jiné) zastřelil dva uprchlé německé vojáky a během svého útěku z ostrova i oblastního komisaře, čímž se zapsal mezi vrahy a odpadlíky tamní oblasti. Gerlof je přesvědčen, že právě tento vrah má na svědomí jeho vnuka a že tělo, které byla posláno na Öland z Jižní Ameriky v uzavřené rakvi několik let před tím, než Jens zmizel, nebyla Kantova mrtvola a že tento člověk stále někde běhá s cizí identitou po své domovině. Ono na všem je něco pravdy, ale skutečná pravda je nakonec úplně někde jinde. Jak jsem už psala na začátku, vypravěčské tempo je opravdu velmi vláčné, autor nás nešokuje přemírou dalších a dalších mrtvol bestiálně připravených o život, ale naopak, příběh je postaven na psychologii a na řešení dávných křivd minulosti postupným a pomalým tempem, což může opravdu řadu čtenářů odradit. I když už je dotyčný přesvědčen, že ví, jak to tehdy vlastně bylo, věřte, že autor vás dokáže šoknout ještě i na posledních pár stranách. I přesto na mě ale příběh působí zcela logicky, pravděpodobně a nepřekombinovaně, i když nějaká ta skulinka by se asi našla. Ale i přes to všechno je to dle mého názoru opravdu zajímavá kniha s překvapivým a smutným koncem.... celý text

Magický čtverec Albrechta Dürera 2009, Giacinta Caruso

Magický čtverec Albrechta Dürera je podle mě ze čtveřice knihy Giacinty Caruso jednoznačně nejlepší, ale v řadě detailů je autorčin rukopis zcela očividný. To ovšem není vyloženě naškodu. Tento příběh se točí kolem dvojice Duncana Becka, znalce umění, který je pověřen zhodnocením obrazu, který má být podle klienta dílem Albrechta Dürera, a mladé advokátky Celie Swintonové, kteří se z čistajasna a ne zcela dobrovolně ocitají na útěku po tom, co dům jejich klienta objeví již "čerstvě vymalovaný krvavě rudou barvou" a služka, těsně před tím, než zemře, označí za vrahy muže a ženu, kteří se jí ve dveřích představili jako Beck a Swintonová. Následně začíná hon za pravdou a za "pokladem" a přirozeně také útěk před policií. Druhou dějovou linií je i zde život Albrechta Dürera, k němuž žádné připomínky vesměs nemám a i zde působil svěže a zajímavě. Co se týče jazyka, ten je ve všech knihách stejný, tedy svěží, svižný a nijak složitý, odpovídající příběhu, který je jím vyprávěn. Zápletka je ale v tomto případě opravdu velmi dobrá, komické postavy nebo prvky bychom zde hledali opravdu stěží (ovšem u závislosti Celie na kosmetických přípravcích je to možná o úhlu pohledu). Ale nejlepší je samozřejmě odhalení. I když se nakonec dozvídáme, že padouch není vlastně zase až tak 100% padouch, ale že jej k činům vedla vyloženě životní krize, tak je odhalení opravdu docela zajímavé a pro mě i nečekané. Kniha je opravdu příjemným oddechovým "prázdninovým" čtivem.... celý text

Pentagram 2011, Jo Nesbø

Velmi vyzrálý detektivní thriller, který je napsaný ještě dramatičtěji a poutavěji, než předešlá Nemesis, ovšem pocitu jisté překombinovanosti v závěru jsem se přece jen nedokázala ubránit, a proto jsem toho názoru, že úrovně Nesbových dalších knih (Spasitel či Sněhulák) nedosahuje. Tím ovšem nechci říct, že je kniha špatná (ostatně moje pětihvězdičkové hodnocení o mém názoru také něco vypovídá :)), jen mám pocit, že u Nesba je neuvěřitelně patrná vzestupná tendence jeho románů, takže po přečtení všech jeho dostupných knih na českém trhu musím některé rozestavět i do těch trošku nižších hodnotících pozic :). Děj se odehrává v létě, kdy v Oslu panují neuvěřitelná vedra (ano, je to něco netypického u severské literatury, kdy je člověk zvyklý na -20 °C), a Oddělení vražd má plné ruce práce, protože to vypadá, že právě v době dovolených, kdy by všichni nejraději lenošili u vody (a většina z nich to také dělá), norské hlavní město poctil svojí přítomností (a především činností) sériový vrah, jenž si zvolil za svůj všeříkající symbol pěticípou hvězdu známou jako pentagram. I když Nesbovy knihy jsou známy svým pomalejším rozjezdem, právě u Pentagramu bych řekla, že je začátek děje poměrně dobře propracovaný, takže jsem necítila takový ten nutkavý pocit, že se pořád nic neděje. To, že toho Oddělení vražd ze začátku moc neví, je věc druhá :). Pátrání se ujímají dva nejlepší kriminalisté Oddělení vražd, kteří jsou ovšem jako oheň a voda, Tom Waaler, jehož všichni tipují na vedoucí pozici šéfa kriminálky (jednoho krásného dne) a Harry Hole, alkoholická troska, která má problém s autoritami, s dochvilností a dodržováním pravidel (ovšem jeho pracovní výsledky jsou nediskutabilní). Právě v tomto díle jsme svědky největšího alkoholového poklesu Harryho Hola, téměř denodenně bojuje detektiv se svojí opilostí a démony, které tato opilost vyvolává. Na jednu stranu byste Harrymu na místě naliskali, na druhou stranu mu ale nesmírně fandíte a doufáte, že se z toho konečně vyhrabe. Jak již problém se sériovým vrahem napovídá, objeví se zde celá řada mrtvých. Po první ženě, která je objevena mrtvá ve svém bytě a která byla vrahem „zkrášlena“ o červený broušený diamant ve tvaru pentagramu, zde dochází i k jiným vraždám nebo zmizením, ale všechna mají společné především jedno – načervenalý diamant ve tvaru pěticípé hvězdy. Nutno ale podotknout, že vyšetření tohoto případu a dopadení sériového vraha (ale nebojte, ono ani v této knize není všechno tak, jak se na začátku jeví :)) není jediným cílem. Je to právě kniha Pentagram, v níž se Harrymu konečně podaří zaplašit a setřást ze svých beder jednu ze svých největších nočních můr – smrt Ellen Gjeltenové, své kolegyně a kamarádky, která byla zavražděna v knize Červenka. Právě této pomstě – či snad spravedlnosti – je věnován poměrně hojný počet stran v závěru knihy a nemusíte se bát, že by postrádal dramatičnost. Spíše naopak… říkala jsem si, že kdyby té dramatičnosti autor trochu ubral, stále by se nic moc nestalo a kniha by tím možná spíše získala, než ztratila. Ale to je můj názor :)... celý text

Nemesis 2011, Jo Nesbø

Schválně jsem si nechala kompletní hodnocení Nesbových knih až do chvíle, kdy dočtu všechny (dostupné) díly Holeovské série, abych si na ně mohla utřídit názory a udělat plnohodnotný žebříček. A Nemesis je nepochybně dobrý román, jehož především druhá polovina mě celkem strhla. Počáteční tempo ovšem bylo opět podané v takové light rychlosti, o to zajímavější mi ale přišlo rozuzlení. Nemesis je jednoznačně výborná kniha, ale něco málo, taková jakási třešnička na dortu, jí chybí. V tomto románu Harry řeší hned dva případy zároveň, jimž je v knize věnována naprosto stejná důležitost, což v ostatních dílech nenajdeme (tam je většinou sledována vyšetřovací linie jednoho stěžejního případu). V prvním případě se jedná o bankovní loupež, při které dává lupič řediteli pobočky 25 vteřin na to, aby otevřel bankomat, což dotyčný o několik vteřin překročí a lupič následně zastřelí jednu z pracovnic banky. Především u tohoto zločinu mu pomáhá nová kolegyně, specialistka na analýzu videonahrávek, Beáta Lonnová, která, dle mého názoru, nahrazuje zemřelou postavu Ellen Gjeltenovou (myšleno tím ženský element ve vyšetřování). Druhým případem, do nějž se Harry zakusuje jako buldok, je smrt Harryho milenky, jejíž zdánlivá sebevražda se alkoholickému kriminalistovi nezdá tak zcela očividná, jako jeho kolegům. Zvlášť odhalení tohoto dílku skládačky mi přišlo zajímavé, protože několikrát byl autorem ve čtenáři navozen pocit, že je případ vlastně vyřešený, ale ejhle, ono tomu tak „kupodivu“ nebylo. Spisovatelský jazyk mi u knihy Nemesis nepřišel tak vypilovaný jako u Spasitele nebo Sněhuláka, které řadím o výrazný stupeň výš, vesměs mu ale nejde co vyčíst. Zajímavý je i vývoj Harryho osobního života, a snad právě proto bych doporučovala číst knihy popořadě. Každá kniha má sice svoji vlastní zápletku, ale – jak už to tak u sérií bývá – Nesbovy knihy mají výrazné pozadí složené z vhledu do detektivova osobního života, sledujeme rovněž jeho démony (alkoholové i pracovní) a osobně mi přijde škoda tuto kontinuitu porušit.... celý text

Paní temnot 2005, Peter Tremayne (p)

Další z vynikajících románů Petera Tremayna odehrávající se v polovině 7. století v Irsku, v nichž je hlavní hrdinkou Fidelma, dálaigh soudního dvora v Mumanu, jednom z pěti Irských království té doby. Tento třetí román mě asi upoutal nejvíc, přestože hlavního „zloducha“, který byl nadřazen všem dílčím „zloduchům“, jsem odhadla podle klasického systému Agathy Christie zcela správně ;-). Tento díl se odehrával v Laiginu, což je další ze 5 irských království. A myslím, že je to právě Laigin, který sám Tremayne rozhodl v očích diváka vhodit do nemilosti :). Zde v tomto království, v němž vládne mladý, asi dvacetiletý král, dochází k velkým změnám v zákonech. Místo (i na dnešní dobu!!!) velmi pokrokových zákonů, které tehdy v Irsku panovaly a které neuznávaly trest smrti, fyzické násilí, mučení a podobná zvěrstva, bylo zavedeno tzv. penitenciální právo, tedy zákony, které byly prosazovány v tehdejší době papežským Římem a které právě naopak trestem smrti, bičováním či mučením naprosto nešetřily. A právě do této neutěšené situace se dostane bratr Aedulf, Fidelmin dobrý přítel a je podle nových zákonů odsouzen k trestu smrti za znásilnění a zabití mladé novicky. Fidelma se s touto zprávou odmítá smířit a ihned odjíždí do Faerny, hlavního města Laginu, aby svého přítele zprostila viny. Věc ovšem není tak jednoduchá a jak Fidelma, tak Aedulf se dostávají do velmi spletité a rozlehlé zločinecké sítě, které velmi záleží na tom, aby bratr Aedulf zemřel jakýmkoliv způsobem… Řekla bych, že tento díl je sám o sobě o něco akčnější, než předešlé dva, snad právě proto, v jaké situaci je zde bratr Aedulf nachází. Příběh je ovšem vyprávěn opět nesmírně poutavě, což je vyloženě atribut Tremaynovy tvorby. V některých částech se jistá překombinovanost příběhu upřít nedá a tzv. záchrana v hodině dvanácté se jeví drobátko naivně, ale to se dá v malé míře odpustit. Opět musím vyzdvihnout autorovu schopnost popisovat dobu v zemi, o níž vím jenom to, co mi autor sám prozradí, o to víc mě tyto knihy zajímají. Podotkla bych i to, že jsou od začátku do konce prošpikovány latinskými moudry od největších myslitelů doby tehdejší i minulé (která jsou samozřejmě čtenáři přeložena do češtiny) a byť se nejedná o žádné filozofické složitosti, neškodilo by ani dnešním lidem nad těmito věcmi zapřemýšlet a zamyslet se…... celý text

Nechte maličkých 2004, Peter Tremayne (p)

Druhý (či snad třetí???) z příběhů Fidelmy z Kildare, keltské dálaigh soudního dvora; řečeno našimi slovy, právničky či snad i vyšetřovatelky, která působila v Irsku v polovině 7. století. Peter Tremayne je od první knihy mým velkým spisovatelským favoritem. Knihy, jejichž detektivní linie je vyloženě Christiovského ražení, jsou nejen čtivé díky zápletkám, ale především i poučné z hlediska historického. Pochybuju, že většina z nás má povědomí o tom, jaké poměry panovaly v Irsku v 7. století, proto Tremaynovy knihy považuji nejen za velmi efektní detektivky, ale především za nesmírně poučné čtivo, co se dané historické problematiky týče. V tomto příběhu je Fidelma povolána svým bratrem Colgúem (jenž se má brzy stát panovníkem Mumanu, jednoho z pěti irských provinčních království) do monumentálního klášterního společenství Ross Ailithir, jehož tamní opat (Fidelmin bratranec) nese podle irských tehdejších zákonů odpovědnost ze smrti velkého učence, ctihodného Dacána, který dva měsíce studijně pobýval v tomto společenství. Zde byl Dacán zavražděn a nebude-li nalezen pravý vrah, odpovědnost za jeho smrt nese právě opat kláštera, ve kterém byl čin spáchán. Tím se rozpoutává poměrně složitá politická přenice, ve které hraje prim pohraniční území zvané Osraige, kvůli kterému se rozpoutalo vše, čeho jsme v knize svědky. Tremayne je uznáván jako jeden z největších britských odborníků na keltskou kulturu a historii v Irsku a je to patrno z každé stránky jeho knih. Kniha je plná výrazů, s nimiž se běžný smrtelník nikdy nesetká, jsou ale samozřejmě vysvětleny tak, aby čtenář pochopil veškeré souvislosti. Musím uznat, že celá irokeltská společnost 7. století je pro mě vzdálená jako málo co z evropské historie, ve které se jinak celkem orientuji. A proto přiznávám, že tento fakt bude u mě vždycky ovlivňovat to, že Tremaynovy knihy budu hodnotit velmi vysokým číslem… Samotný detektivní příběh, když bychom jej vytrhli z kontextu, byl výborný a velmi dobře promyšlený. Celá problematika byla ovšem poměrně složitá a velmi úzce souvisela s tehdejší politickou situací. Závěrečné Fidelmino defilé se odehrávalo před velkým brehonským soudem, který měl celou vzniklou situaci posoudit a musím uznat, že za takovéto odhalení by se nemusel stydět ani Poirot nebo slečna Marple. Velmi těžce se mi rovněž posuzuje, jestli kniha není v něčem překombinovaná (ono to nejde ani v rámci detektivního příběhu právě proto, že je tak úzce spjat s politickým děním), protože ruku na srdce, kdo z nás může tvrdit „to se tehdy takto naprosto nemohlo stát“? :) Jako celek ovšem funguje kniha samozřejmě skvěle a já neshledávám nic, co by jí šlo vytknout. Tremayne u mě tedy opět boduje na plné čáře.... celý text

Hypnotizér 2011, Lars Kepler

Hypnotizéra jsem měla doma v knihovničce už celkem dlouho, ale teprve během dovolené jsem na něj našla časovou skulinku. Názory na něj se celkem výrazně liší, já ovšem patřím spíš k těm adoračním čtenářům. Lars Kepler, další ze severských autorů, který je nazýván novým Larssonem… opět s tím nesouhlasím, protože Larsson je pro mě pouze jeden jediný, přesto sama za sebe hodnotím Hypnotizéra velmi kladně a vysokým počtem bodů, byť od Larssona knihu dělí min. Grand Canyon. I tak to ale byla v mých očích skutečně velmi zdařilá a celkem komplikovaná krimi, která na začátku vypadala naprosto jinak, než do čeho se vyvinula na konci knihy. Hlavním hrdinou románu je „hypnotizér“ špičkového formátu Erik Maria Bark, který je přivolán kriminalistou Joonem Linou do nemocnice, kam byl přivezen těžce poraněný, pořezaný a zmučený patnáctiletý chlapec, který jako jediný přežil vražedný útok na svoji rodinu. Erikovým úkolem je chlapce co nejdříve vyslechnout, právě pomocí hypnózy, aby mohla být nalezena a zachráněna jeho starší sestra Evelyn, po níž pachatel možná stále jde. Erik hypnózu nejprve odmítá, protože už před deseti lety slíbil, že hypnotizovat nikdy víc nebude, ale přesto je k tomuto kroku přesvědčen. Hypnóza zraněného chlapce ale hned na začátku ukáže, že s činem je všechno trochu jinak, než se kriminalisté prvně domnívali, zároveň ale tento akt spustí řetězec s tím souvisejících dramatických událostí. Když je posléze ze své postele uprostřed noci unesen Benjamín, jediný Erikův syn, začínají se postupně rozkrývat složité vztahy a staré křivdy související s Erikovým životem a výzkumem v oblasti hypnózy. Sama za sebe musím říct, že mě příběh chytl od první stránky a než jsem stihla přemýšlet nad tím, jestli se někde na těch 530 stranách začínám nudit, už jsem dočítala závěrečnou kapitolu. Kniha má opravdu spád, je psána nenáročným a celkem chytlavým jazykem, ale navíc mě dost zaujalo veškeré líčení hypnózy jako terapeutické metody, jak dokáže působit na lidi a co vše dokáže rozkrýt. Postavy byly vyvedeny krásně ve 3D, tím spíše vyšinutost pachatelů. Vlastně musím přiznat, že tak odpudivě na mě pachatel nepůsobil už opravdu hodně dlouho. Samotný děj je mírně překombinovaný a logické skulinky by se našly, ale mě držel ve svých spárech celkem poctivě, takže to jako extra zápor nepociťuju. Ale to, co je nutno příběhu opravdu vytknout, je samotný závěr, který byl jak vytržený z bondovského akčního filmu ukončeného náznakem cukerínového happy endu (ale opravdu jen náznakem). Ten si autor (autoři) mohli opravdu odpustit, protože knihu přece jenom degraduje o stupeň níž...... celý text

Letní smrt 2011, Mons Kallentoft

Už je to nějaký ten pátek, co jsem četla Zimní oběť od Monse Kallentofta, ale i tak můžu říct, že Letní smrt je přece jenom o ždibíček lepší. Zatím co v Zimní oběti byla třetí čtvrtina hluchým místem celé knihy, v tomto dílku mi přišlo vyšetřování daleko plynulejší a děj rovnoměrněji vylíčený, než v knize předešlé. Je nejteplejší léto, jaké kdy Švédsko pamatuje, rtuť teploměru stoupá každý den i k pětatřiceti stupňům celsia. Z počátku se zdá, že pro kriminalisty Linköpingské policie je vyloženě okurková sezóna, zdání ovšem převládá jenom do momentu, než je v místní botanické zahradě objevena mladičká dívenka, zcela nahá, pořezaná a znásilněná (ale živá!), která si ale naprosto nepamatuje, jak se tam ocitla ani co se stalo. Ve stejnou chvíli je nahlášeno zmizení další mladé dívky ve stejném věku, jako byla dotyčná z botanické zahrady. Souvisí spolu tyto dva případy?? … samozřejmě, že ano. Tělo druhé dívky je posléze nalezeno, tentokrát ovšem již mrtvé a vše nasvědčuje tomu, že zde řádil stejný pachatel. Tato dívka ale není jedinou, která zmizí, smyčka se dokonce stahuje i kolem Tove, jediné dcery Malin Forsové, hlavní vyšetřovatelky a hrdinky celé knihy. Přesto, že vypravěčské tempo knihy je poměrně vláčné a policie se zdánlivě skoro 400 stran plácá v louži nevědomí, je příběh skvěle zkonstruovaný. Tempo je sice pomalejší, ale o to víc celé vyšetřování působí důvěryhodně. Samotné vyvrcholení příběhu je (stejně jako v Zimní oběti) vynikající a rozhodně nepostrádá notnou dávku dramatičnosti. A jak už to tak většinou v knihách tohoto typu bývá, i zde jsou ve hře křivdy minulosti a dávné šrámy na těle i na duši, které vyústily do tak dramatických zločinů, jako jsou vraždy mladých náctiletých slečen. Za zmínku určitě stojí i jazyk, který Kallentoft používá. Jeho vypravěčské pasáže či myšlenkové pochody hlavních postav jsou od začátku psány v jednoduchých až holých větách, někdy i zvoláních… je to netradiční styl psaní, na který jsem si já osobně musela chvíli zvykat, ale o to víc jsem posléze knihu oceňovala. A podobně jako v předešlé knize, i zde Kallentoft pokračuje v tradici, kdy se ke vznikající situaci vyjadřují i duše zemřelých dívek, které pozorují vyšetřování a snaží se po svém vypořádat s faktem, že jsou mrtvé. Velmi poutavé a zajímavé.... celý text

Katyně 2008, Pavel Kohout

I když už to nějaký ten pátek bude,co jsem knihu četla, tak mě při čtení mátla čím dál víc a v konečné fázi se mi její obsah naprosto nelíbil. Vlastně jsem od knihy očekávala něco úplně jiného, než jsem dostala a dočtení mi opravdu dělalo hodně velký problém. Ale za povšimnutí i přečtení stojí a své fanoušky si bezesporu najde, já ale mezi ně nikdy patřit nebudu.... celý text

Číňan 2009, Henning Mankell

Musím uznat, že z této knihy jsem byla po dočtení trošku zmatená, celkově jsem si závěr představovala v jiném stylu, ale zpětně - po pár dnech - uznávám, že kniha je ve své podstatě opravdu dobrá, ale rozhodně nejde o čistou detektivku, politická studie Číny 19. století a dneška zde hraje roli stejně důležitou, ne-li důležitější. Kniha byla rozdělena celkem do 4 dílů, z nichž každý byl samostatnou jednotkou vyprávějící svoji linii příběhu. První díl nás seznamuje nejen se zločinem (který je tedy sám o sobě docela silná káva), ale i s hlavní hrdinkou Birgittou Roslinovou, postarší soudkyní, která v knize sehrává roli nejdůležitější a výrazně upozaďuje samotné policejní vyšetřování (policejní vyšetřovatelé se krom prvního dílu v knize už prakticky nevyskytují a i konečné rozuzlení známe právě díky Birgittě). Druhý díl, možná paradoxně, pro mě byl asi nejzajímavější, byť se odehrával ve druhé polovině 19. století a vyprávěl příběh tří čínských bratrů, kteří chtěli uprchnout do města Kanton před krutými pány, jimiž sloužili, což se jim sice povedlo, ale místo toho, aby zde začali nový život - lepší, než žili před tím, byli lodí převezeni do Ameriky, kde v hrozivých podmínkách pomáhali stavět železnici. Příběh těchto tří bratrů končí v momentu, kdy San - nakonec jediný přeživší, začíná sepisovat události, které jej a jeho bratry postihly od chvíle, kdy se rozhodli odejít do Kantonu. A právě tento Sanův deník sehrává velmi důležitou roli v celé knize. Od třetího dílu se vracíme zpět do současnosti k soudkyni Birgittě a společně s ní navštěvujeme Čínu a v posledním díle se dořeší poslední detaily (samozřejmě celkem dramaticky) a příběh je ukončen. Samotná konstrukce příběhu byla na jednu stranu velmi zajímavá, ale rovněž zdlouhavá a někdy možná trochu komplikovanější. Ve druhém a třetím díle se zbytečně natahují úvahy souvesející s Birgittiným sympatizováním s Mao Ce-tungem v době jejích studentských let. Pak především poslední díl nás zavádí do současné Číny (a pak i Afriky), ale zde se naopak jedná skutečně o velmi poučné a zajímavé čtení. Alespoň pro mě, protože krom faktu, že je v Číně miliarda lidí a vyrábí se tam 90% produktů na trhu, o této zemi nevím prakticky nic, takže se opravdu cítím informačně posílena :). Nejvíc "komplikovaný" mi ale přišel samotný závěr.... rozhodně nečekejte, že se v závěru knihy dozvíte něco převratného. V podstatě většinu stěžejních momentů, aby čtenář pochopil, proč došlo na začátku knihy k tak krvavému zločinu, se dozvídáme v průběhu knihy, v závěru je pouze potrestán hlavní iniciátor a vyladěno několik posledních detailů. I tak ale některé drobnější věci vyřešeny nejsou, což ovšem považuji spíše za pozitivum, než naopak. Kniha je bezesporu velmi kvalitní počin autora, kterého řadím k severské špičce, ale kdyby měla místo 500 stran o stovku stránek méně, možná by tím spíš získala, než utrpěla. Každopádně ovšem musím ocenit to, že Mankell ve svých příbězích nedodržuje konkrétní šablonu, na kterou navléká příběh, ale každá ze tří knih, které jsem od něj četla, je naprosto svébytná a a originální jak zápletkou, tak samotnou konstrukcí příběhu.... celý text

Učedník 2005, Tess Gerritsen

Opět další skvěle řemeslně napsaná detektivka z pera Tess Gerritsenové a hodná vysokého počtu hvězdiček. Přesto v porovnání s předešlými dvěma díly, které jsem četla, jsem hvězdičku ubrala, protože vzhledem k dobře rozpracovanému příběhu mi závěr přišel trošku moc rychle sfouknutý a rovněž linie červené knihovny se mi zdála okatější, než bych si přála. Hlavní hrdinkou opět zůstává, čtenářům již dobře známá, Jane Rizzoliová, kriminalistka bostonské policie, která i v této knize bojuje o své místo na slunci v rámci jinak mužského policejního sboru a do toho stíhá řešit nej(h)různější případy. V tomto díle se také poprvé setkáváme s Maurou Islesovou, patoložkou (kolem níž se točila zápletka v knize Dvojče) s přezdívkou Královna mrtvých. Hned na začátku je Jane se svým týmem povolána k brutální vraždě manželské dvojice (nebo lépe řečeno manžela, jelikož manželka je nezvěstná a bude nalezena posléze), a je to právě Jane, která jako jediná v počátcích vyšetřování vidí nápadně podobné detaily s vražedným stylem Chirurga, zabijáka mladých žen, kterého dopadla před rokem (jinak řečeno v předešlém autorčině knižním počinu). Samozřejmě se Jane nemýlí a Chirurg následně sehraje v příběhu roli ještě daleko stěžejnější, než se čtenáři jeví v počátcích. Tess má opět zápletku dokonale vystavěnou, jednotlivé stopy odhalujeme jednu po druhé, zajímavé je i rozkrývání spojitostí souvisejících s Chirurgem a rovněž se samotnou Jane Rizzoliovou. Kdo byl oním vrahem, který zabil zmíněnou manželskou dvojici (posléze se přijde na to, že tento pár zdaleka nebyl jediný), je odhaleno téměř až na konci knihy, ale právě v tomto momentu se mi zdálo, že kniha najíždí na svůj tobogánově rychlý závěr. To je ovšem ale můj úhel pohledu. Ona již zmíněná červenoknižní linie se tentokrát točí kolem samotné Jane a řekla bych, že čtenáři je (na rozdíl od kriminální zápletky) jasné hned od začátku, jak setkání s nejmenovaným mužem skončí. Alespoň v tomto momentu se nezapře autorčin základ, který spočíval v psaní milostné literatury. Každopádně ale věřím, že zrovna tento detail, který vadí mě, nemusí vadit ostatním.... celý text

Chirurg 2010, Tess Gerritsen

Chirurg se mi líbil možná o trošku míň, než Dvojče, přesto nedat knížce plné hodnocení by byl doslova hřích! Navíc mám pocit, že kvůli Tess Gerritsenové bych klidně ještě rozšířila hodnotící škálu o jednu hvězdičku :). Opět se jedná o naprosto skvěle zkonstruovaný detektivní příběh, jehož hlavní protagonisté byli trošku odlišní, než ve Dvojčeti. Spojovacím článkem je zde postava Jane Rizzoliové, jediné policistky na oddělení bostonské kriminálky, která neustále bojuje o postavení a respekt v jinak čistě mužském oddělení. Postavou, kolem které se celé dění točí, je Catherine Cordellová - doktorka, která jako jediná před dvěma lety přežila útok vraha, kterému se přezdívalo Chirurg. Tento vrah totiž své oběti ještě před smrtí dlouho a krutě mučil, ale Catherine se podařilo nejen zachránit si svůj holý život, ale vraha dokonce zastřelila. Jak je tedy možné, že nyní, po dvou letech, se vrah objevil a znovu vraždí? A jakou roli v této záležitosti Catherine vlastně hraje??? - Na otázky vám bude samozřejmě podrobně a hlavně důsledně odpovězeno v knize. Příběh je sám o sobě poměrně spletitý a vrah skrývá nejedno tajemství. Nitky čtenář rozplétá jednu po druhé spolu s hlavními detektivy příběhu a v podstatě je neustále co objevovat, i když jste se dočetli až k epilogu :). Zápletku opravdu považuji samu o sobě za tak kvalitní a promyšlenou, že mi tam ani nevadí již zmíněná linie červené knihovny... Ano – je tam, ale není to rozhodně na úkor detektivního příběhu, jako v dílech některých jiných autorů. Na autorce osobně velmi oceňuji právě to, že není přívržencem šokujících závěrů, ale že zápletka, která je sama o sobě složitá, se rozkrývá opravdu po celou dobu čtení příběhu. Právě proto vás příběh zachytí do svých tenat od první stránky a stěží pak budete schopní knihu odložit – a přesně tak si to u detektivky představuji! :) Kniha je psaná svižným tempem a hluchá místa v ní nenajdete.... celý text

Past na Popelku 1968, Sébastien Japrisot (p)

"Jmenuji se Michaela Isolová. Je mi dvacet let. Příběh, který vyprávím, je příběh vraždy. Jsem vyšetřovatel. Jsem vrah. Jsem oběť. Jsem svědek. Jsem všechno dohromady, ale kdo vlastně jsem?" Jasný důkaz toho, že i 150 stran stačí k tomu, aby vznikl psychologický thriller, ze kterého nejenom, že jste v závěru pekelně zmatení, ale zároveň vás rovněž mrazí v zádech :). Jedná se o příběh dvou mladých dívek, Michaely, zvané Mi a Domenicy, zvané Do. Obě byly přítomny v domě ve Francii, který zachvátil požár, jedna zemřela v plamenech, druhá šeredně popálená, s velkou ránou na hlavě, přežívá. Probouzí se v nemocnici, díky plastické chirurgii získává nový obličej, ale která z dívek je ta přeživší a která v plamenech zemřela? Tato jednoduchá otázka vás provází po celou dobu čtení příběhu a vy se na každé nové stránce snažíte najít na ni odpověď. Sama dívka totiž díky velké ráně na hlavě ztratila paměť a není schopná si vzpomenout, kým vlastně je. Sama se stává vyšetřovatelem, posléze vrahem, obětí i svědkem. Příběh je opravdu docela složitý (nebo spíše jeho vyvrcholení), neustále se stáčí do nových uliček, objevují se nové skutečnosti a popálená přeživší dívka se skutečně pohybuje nestále mezi identitami dvou zmíněných mladých žen. Musím uznat, že i já jsem po přečtení poslední stránky měla problém s tím, jestli jsem to opravdu pochopila tak, jak bych měla. Závěr jsem četla dvakrát a pořád si nejsem stoprocentně jistá, i když svoji teorii bych měla :D. Jedná se skutečně o výborný psychologický thriller s velmi zajímavou pointou a záludným rozuzlením, které čtenáře vyloženě bičuje k tomu, aby zapojil svoji představivost. Ale když na to přijde, samotný závěr pro mě není ani tak prvoplánově důležitý, jako spíš styl, jímž je dílo psáno. To, že příběh je vyprávěn dívkou, která nemá ponětí o tom, kdo je, co udělala, proč to udělala nebo proč se jí to či ono mělo stát, ale nakonec se to nestalo, či se stalo něco jiného, je samo o sobě natolik zajímavé, že závěr už pro mě byl jenom jakousi drobnou třešničkou, která korunuje jinak skvělý devítipatrový šlehačkový dort :)).... celý text

Žena v kleci 2012, Jussi Adler-Olsen

Dle mého názoru prvotina skutečně velmi zdařilá a do jisté míry chápu, proč se stala bestsellerem. Budu-li reagovat na starší komentáře ke knize, tak jistá klišovitost v určitých detailech se asi nezapře, ale celá problematika mi už přijde jako v hudbě. Trh je tak přesycený veškerou možnou kombinací melodií (zápletek), že už je setsakramentsky těžké přijít s něčím zcela novým a svěžím. Já jsem ale toho názoru, že se to Jussimu Adler Olsenovi zdařilo. Samotná zápletka je velmi povedená, originální a nehorázně mrazivá a děsivá, i když svojí bezcitností a krutostí možná trošku překombinovaná. Carl Morck, kriminalista, který začal šéfovat novému kriminální oddělení, kam byl nenápadně "odklizen" svými nadřízenými, dostalo název Oddělení Q a Carlovým úkolem je zabývat se případy, které nikdy nebyly vyřešeny, ale které se i nadále těší velké důležitosti. Ze všech případů si Carl (spolu s nově přiděleným asistentem Asadem) vybere příběh političky Merete Lynggaardové, která beze stopy zmizela z lodi, která převážela ji i jejího postiženého bratra na výlet do Berlína. Případ byl před pěti lety odložen a Merete byla po čase prohlášena za mrtvou, i když tělo a žádné nové skutečnosti se nikdy neobjevily. Pod tíhou povinností ale Carl krůček po krůčku ověřuje jednotlivé důkazy, poukazuje na nesrovnalosti, odhaluje kruté činy minulosti, které zasahují až do současnosti a stojí za Meretiným zmizením, ale nikoliv smrtí. Celý román trpí trošku rozvláčnělým tempem a děj současnosti není okořeněn žádnými novými nepřeživšími (řečeno kulantně), ale tímto faktem příběh rozhodně nijak netrpí. Navíc tam, kde dle mého názoru trošku vázlo vyšetřovací tempo Carla Morcka, tam to dokonale vyplňoval příběh Merete. Děj je totiž vyprávěn ve dvou liniích, jedna sleduje Carlovo vyšetřování a druhá Meretin příběh, oba se na konci příběhu samozřejmě dramaticky protnou. Linie mapující život "ženy v kleci", je ale opravdu děsivá. Rozhodně jsem při čtení neměla pocit, že jsem pouze nezávislý pozorovatel a že by mě příběh nedokázal strhnout. Právě naopak, osudy jsem s Merete prožívala celkem živě a musím říct, že já bych se na jejím místě zcvokla po pár týdnech. Co se jednotlivých postav týče, jsou podle mě vykresleny celkem dobře a plasticky, ale zatímco Carl Morck mi přijde jako běžný bručounský, ale schopný policista (jakých je v podobných kriminálkách hojnost), jeho asistent Asad je právě tím skvělým a svěžím prvkem, který je dalším detailem, který přiklepává knize punc originality.... celý text

Královské vraždění 1990, S. S. Van Dine

Tak to byl opravdu "královský" čtenářský zážitek!! Ano, uznávám, jakási Christiovost z tohoto dílka v určitých zákrutách čiší, především svou komplikovaností a detaily, které prostě musí sednout na své místo, aby příběh došel konce, jaký mu autor naordinoval, ale i přesto nemám v podstatě nic, co bych příběhu mohla vytknout. Hlavní aktér Philo Vance, soukromý detektiv a výborný analytik (ano, něco mezi Poirotem a Sherlockem Holmesem :) ), je přivolán okresním návladním Johnem Markhamem k případu zdánlivě jasné, byť kruté vraždy mladého muže, který byl zastřelen šípem u domu prof. Dillarda, známého fyzika a matematika. Vance ovšem ještě než vůbec vstoupí na místo činu, odhalí, že vražda v sobě skrývá něco hrůznějšího, než je na první pohled jasné. Vražda byla totiž spáchána podle známé dětské říkanky. V tento moment se rozjíždí vyšetřování a čtenáři je velmi rychle naservírováno, že nepůjde o klasický zločin, ale vražedný výplod chorého, či snad naprosto zvráceného, ale zároveň téměř geniálního lidského mozku. Tato vražda šípem ovšem není jedinou vraždou, ale je pouze úvodem k celé plejádě podobně provedených vražd, z nichž každá se inspiruje jinou dětskou slovní hříčkou. A upozorňuji, na to, že ačkoliv je příběh rozehrán na pouhých 200 stranách, je tam mrtvých opravdu hodně. Nenechte se ale mýlit mým předešlým - trošku Christieovským - popisem děje, kniha opravu nejodpočinkovější četbou není. Vše se točí kolem domu slavného fyzika, který je obklopen řadou dalších vědců - vynikajících fyziků, matematiků, chemiků, rovněž se jedná o fanatiky šachové hry nebo znalce filozofie, antických i moderních dramat a umění a to samo o sobě je předzvěstí, že ve chvíli, kdy přijdou na přetřes informace z těchto oborů, čtenář je poněkud ztracen. Především v poslední čtvrtině knihy, kdy autor aplikuje vysokou matematiku a fyziku, informace o vesmíru a podobné "věci" na samotné vraždění, se já osobně v těchto slovech naprosto ztratila a asi navždy mi kapitolka zůstane zahalena neproniknutelným oblakem šedé mlhoviny :). Přesto byl ale příběh téměř geniální. Podezření se od počátku přelévá z jednoho aktéra na druhého, ale stále bez hlubších úspěchů, protože tito hlavní podezřelí jsou většinou rovněž nečekaně zavražděni, což situaci vyšetřovatelům moc neusnadňuje. Ale nebojte, ono závěrečné odhalení opravdu přijde, ale přijde až v samotném závěru. A i když už jste si jisti, že "tento/tato" je opravdovým vrahem, van Dine vám podtrhne židli ještě naposled, než vám veškeré souvislosti a detaily budou (celkem strhujícím způsobem) vysvětleny. S. S. van Dine se tímto královským vyvražďovacím románem okamžitě zapsal do mých top autorů, jedná se o nesmírně poctivý, dokonale promyšlený příběh, kterému se nedá vytknout opravdu snad vůbec nic, až na matematicko-fyzikální momenty, které ačkoliv mají v knize své hluboké opodstatnění, čtenáři párkrát asi způsobí vrásky na čele.... celý text

Vražedná léčba 1996, Leonard S. Goldberg

Výborné! Leonard S. Goldberg rozhodně nebyl přehmat, ale právě naopak – vynikající volba. Naprosto precizně zkonstruovaný detektivní thriller, ve kterém nechybí snad nic, sympatické postavy, hodně (ale opravdu hodně!!) mrtvých, nelítostný zabiják, plynulý děj, několik akčnějších momentů a nakonec velmi uspokojivé vysvětlení. A jako bonus se vše odehrává na půdě lékařství, což pro mě bylo velmi lákavé a v ledasčem i poučné. Goldberg totiž dbal na to, aby většina lékařských pojmů, které běžnému člověku moc neřeknou, byly laicky vysvětleny. Děj se odehrává v Los Angeles v nemocnici Memorial, ve které působí mladá a velmi emancipovaná patoložka Joana Blalocková, která byla pověřená pitvou mladé dívky záhadně zemřelé před transplantací kostní dřeně, jež dívce mohla zachránit život. V té době ovšem již pracuje na případu muže, jenž byl ubit k smrti a jemuž byl obličej rozmlácen na padrť. Pomocí nejmodernější techniky dává Joana po střípcích dohromady mužovu tvář, ale čtenáři prozradím, že nakonec to přece jen nebude obličej, pomocí kterého bude dotyčný identifikován :). Joana rozmotává nitku po nitce v tomto složitém případu pomocí svého přítele policejního inspektora Jakeho Sinclaira a velmi rychle čtenář pochopí, že všechno souvisí se vším. Jak jsem již psala výše, dva zmínění mrtví (společně ještě s další postarší pacientkou, která rovněž zemře před operací) nejsou jedinými mrtvými v knize – vlastně si ani nepamatuji, kolik těch, kteří byli poslání na věčnost, vlastně bylo, ale dalo by se říct, že to byla učiněná jatka a lidé umírali jako na běžícím pásu. Zajímavostí je rovněž fakt, že totožnost vraha není to, po čem čtenář celou knihu pátrá, ta je totiž prozrazena na první stránce knihy, hlavní je především motiv těchto hrůzných činů a kdo za nimi stojí v pozadí, což se pomalu dozvíme až na stránce poslední. O život jde rovněž i hlavní hrdince a navíc poměrně dramaticky, ale opět se dopustím špatnosti a prozradím, že Joana to vše nečekaně přežije ;-).... celý text

Zapletení 2011, Zygmunt Miłoszewski

Abych pravdu řekla, tento román pro mě byl od začátku výzvou, a když jsem jej začala číst, tak i záhadou. Kniha na mě působila v mnoha věcech naprosto rozporuplně, některé části jsem doslova hltala, jiné jsem měla chuť přeskakovat... Hlavní postavou a vyšetřovatelem je prokurátor Teodor Szacki, ženatý, 35 letý státní zaměstnanec, mající malou dcerku, který je ale tímto rodinným stereotypem naprosto znuděný i přesto, že manželství je šťastné a funkční. Už v první kapitole se dozvídáme, cože se to vlastně stalo a jaký případ bude Szacki řešit. Je povolán k muži, který byl nalezen zavražděný v jednom varšavském kostele, jejž si na víkend pronajal známý psychoterapeut na speciální a poněkud kontroverzní terapii pro své čtyři pacienty. V tento moment se rozjíždí vyšetřování. Ovšem právě to slovo "rozjíždí" mi přišlo často velmi nadsazené. Samozřejmě probíhají výslechy, čas od času se vynoří nějaká ta nezávazná teorie, ale v podstatě na mě román působil tak, že po celých 300 stran Szacki neměl v ruce naprosto nic a neustále se jenom modlil v zázrak, aby se něco dozvěděl, jinak se bude muset věnovat nudnému případu kolem drog s ještě nudnějšími kolegy. Ale tu najednou :) - přišlo závěrečných 30 stran a věřte - nevěřte, Teodor najednou všechno věděl :). Uznávám, závěr byl celkem hezky promyšlený a určitě pozvedl moje hodnocení o hvězdičku, ale kniha na mě působila dojmem, že autor přesně věděl, jak by měla kniha končit, bohužel nedokázal k dobrému závěru vytvořit uspokojivou cestu, což pro mě - pro člověka, který žije příslovím, že cesta bývá lepší, než samotný cíl - bylo velké mínus. Rovněž problém Szackého nevěry na mě působil jako naprosto rušivý a zcela zbytečný element, kterému bylo věnováno nepřiměřeně mnoho prostoru, a který byl vyřešen docela alibisticky. Těžko říct, jestli to byl ten hlavní důvod, proč jsem si za celou knihu na postavu prokurátora nemohla zvyknout a zapůsobil na mě jako jeden z nejméně sympatických hlavních postav poslední doby. Ale abych knihu pouze nekritizovala, rozhodně musím vypíchnout i některé jiné momenty, krom samotného závěru. V knize se člověk párkrát setkává i s jinými případy, které prokurátor dostal před soud. Jednalo se často o smutné příběhy týraných manželek, znásilnění a podobně. Čtenáři ovšem nebyl mazán med kolem huby, kdy týraná manželka dostala metál za to, že zbavila svět hnusného ha**la, ale prostě porušila paragraf, tak si hezky všechno odpyká. Pro mě velmi smutné, ale přesně tak to chodí. Rovněž, když se závěr příběhu zamotával a Szacki se dostal až k jednomu 20 let starému případu souvisejícímu s STB, zachoval se nakonec jako 99% všech lidí, nikoliv jako neporazitelný Rambo, takže dal od případu ruce pryč, a právě toto typicky lidské gesto oceňuji, i když to byl velmi snadný spisovatelský únik z problematiky. Celkově je tedy dle mého názoru román velmi rozporuplné a průměrné dílo, které se na úroveň většiny severských thrillerů stavět nemůže (byť podle obálky se o to nakladatelství možná nenápadně snaží). Na druhou stranu by mě ale zajímala i jiná díla z pera tohoto autora, a rozhodně bych si je přečetla, abych si na něj utvořila komplexnější pohled, který si po přečtení jedné knihy udělat nejde.... celý text

Slepá skvrna 2013, Torkil Damhaug

Skutečně výborný psychologický thriller, který mě chytil hned od první stránky. Je pravda, že překlad působí opravdu někdy trošku směšně a ke konci se objevuje víc a víc překlepů a redaktorských úletů, ale pořád mi to nepřišlo tak strašné, jako u Pearlova Poea. Kniha je v podstatě rozdělena na díly a každý mi přišel svým způsobem specifický. Na začátku je obsáhlá retrospektiva, která mě okamžitě chytla. Zajímalo mě totiž, jakým způsobem bude zakomponována do příběhu. První a druhý díl nás posléze seznamuje s hlavní postavou příběhu, s Liss Bjerke. Chvilku mi trvalo, než jsem přepla spínač z "hlavní hrdinka - komisařka" na "hlavní hrdinka - Liss", která byla trošku popudlivá a cholerická mladá žena žijící několik let v Amstarodamu, kde studuje design, přivydělává si jako modelka a vesele šňupe koks. V určitých momentech mi připomínala Larssonovu Lisbeth. První dva díly čtenář sleduje pouze kroky Liss, seznamuje se s jejími přáteli a s lidmi v jejím v okolí, jsme svědky i jejího obrovského životního přešlapu. V momentu, kdy se dozví, že její sestra Mailin, se kterou má velmi blízký vztah, zmizela, okamžitě odlétá do rodného Osla, kde Mailin pracovala jako psycholožka a žila se svým přítelem Viljamem. Liss v podstatě vede své vlastní vyšetřování a až cca do půlky knihy se s policií vůbec nesetkáme. Ta se objeví až ve třetím díle, který začíná nálezem Mailininy zmučené mrtvoly. Hlavním vyšetřovatelem je Roar Horvath (vtipné jméno :)) a teprve od tohoto momentu začínáme sledovat také policejní vyšetřování, popř. dění a jednání ostatních postav. Příběh se nerozjíždí v nějakém zběsilém tempu, mrtvol samozřejmě přebývá, ale nikoliv v malých a pravidelných dávkách, ale spíše nám je autor naservíruje ve velkém až u konce. Ovšem i přes pomalejší rozjezd mě něco nutilo číst pořád dál a dál. Žádná část nebyla nudná, navíc jsem byla nesmírně zvědavá, kdo bude kdo z oné zmíněné úvodní retrospektivy a musím říct, že to autor vyřešil skvěle!! Rozuzlení bylo na hony vzdálené tomu, o čem jsem přemýšlela a dle mého názoru bylo vše vymyšleno opravdu výborně. Všechny dílky skládačky do sebe zapadly a žádný z nich jste do puzzle nemuseli rvát násilím. Hlavní síla knihy je podle mě i v psychologickém vylíčení postav a celého prostředí. Nikdo z hlavních postav, i ti, kteří jsou zpočátku podáni jako "dokonale bílí", ve skutečnosti tak bezchybní nejsou a samozřejmě naopak. Každý člověk dělá chyby, ovšem některé naše chyby mají nedozírné následky - a vlastně o tom celá kniha je, o zmučené lidské duši, pokřivené mysli a napáchaném zlu, které když člověka poznamená, už nelze nikdy vzít zpět. Jasných 5 * a k tomu dlouhodobé trauma při pohledu na obyčejnou vývrtku :))).... celý text

Vrazi bez tváře 2013, Henning Mankell

Tak tomu opravdu říkám poctivá detektivka par excellence! Všichni, co máte rádi klasické detektivní příběhy, kde nechybí brutální vražda, plynulé a vcelku napínavé vyšetřování, čas od času nějaká ta akce, ale oproti tomu bez šílených akčních přestřelek a bez vyšetřovatelů s nálepkou "nadčlověk", nemůžete rozhodně šáhnout vedle! :) Děj knihy je poměrně jednoduchý, trend většiny dnešních autorů rozdělit vyprávění na několik linií, kdy každá sleduje kroky určité stěžejní postavy či postav, které se pak v určité části knihy protnou, byste zde čekali marně. Od počátku vede divák vyšetřování pouze s hlavním kriminálním vyšetřovatelem Kurtem Wallenderem, který je jedné lednové noci povolán na venkovskou usedlost, kde došlo ke skutečně velmi brutální vraždě dvou starých manželů. Kurt Wallander se od počátku jako buldok zakousne do případu a sleduje jednu stupu za druhou a my s ním. Velmi brzo Kurt odhalí, že zavražděný muž nebyl zdaleka tak bezúhonnou osobou, za kterou ho mělo jeho okolí a jako motiv se do hledáčku kriminalistů dostává snad nejstarší a i v dnešní době tolik aktuální motiv - peníze. Samozřejmě se objevuje i další mrtvola a jeden menší táborák, který zuhelnatí pár domků, ale i přes to, že spojitost s ústředním případem popřít nejde, pohnutky pachatelů těchto činů vychází z úplně jiných základů, než ústřední vražda. Nakonec je všechno odpovídajícím způsobem vyřešeno, i když závěr a odhalení vrahů není nijak zvlášť šokující. Mnohé čtenáře by takový závěr mohl trochu zklamat, já jsem ale tohoto názoru, že k tomuto typu krimi příběhu se takové rozuzlení dokonale hodí, i když - a to uznávám, tady došlo k porušení jednoho přikázání pátera Knoxe :). Ještě bych chtěla trošku rýpnout do postavy Kurta Wallandera, ústředního kriminalisty. Je to přesně ten typ policajta, se kterými se dnes tak často setkáváme a který je čtenáři sympatický. Zarputilý a dobrý vyšetřovatel, který se ale během vyšetřování pár chybiček dopustil. Jeho osobní život je v troskách, rozvedený, špatné vztahy s ex-manželkou i s dcerou, problémy se senilním otcem, nulový milostný život a velký přítel zlatavé whisky. No nepřipomíná vám to někoho? Nebo snad skoro všechny? ;-)... celý text

Netopýr 2013, Jo Nesbø

Tak nevím, podobně jako ostatní i já mám z této knihy rozporuplné pocity. Stále jsem ještě nečetla Nesbovy největší pecky jako Nemesis nebo Pentagram (chtěla jsem si první přečíst díly, které jim předcházely), ale zatímco Červenka mě opravdu docela nadchla, tak u Netopýřího muže zatím váhám... Když se při hodnocení oprostím od všeho okolního dění a podívám se jenom na holou dějovou linii, musím uznat, že zápletka je vymyšlena sama o sobě celkem dobře, problém je ovšem právě v tom všem naokolo. První polovina knihy je ve znamení seznamování čtenáře s prostředím a postavami, a musím říct, že 200 stránek seznamování je opravdu moc. Začátek je nesmírně roztahaný, nic moc se tam neděje, samotná krimi zápletka je zcela odsunuta do pozadí a my se neustále dozvídáme něco o životě (nebo spíš neživotě) australských domorodců, jejich báje o stvoření světa a nejrůznějších zvířatech. Neříkám, že to nebylo zajímavé, kniha by měla čtenáře obohacovat po více stránkách, ale nemělo by to být tak očividně na úkor samotného příběhu. Od druhé poloviny se už začíná něco málo dít, ale je pravda, že opravdová akce přichází až tak na posledních 80 stránkách. Závěr jako takový byl poměrně vydařený, ale přesto nijak šokující, extrémní zrychlení tepové frekvence to u mě tedy rozhodně nevyvolalo :). Rovněž jsem nepochopila, proč jsou do textu - někdy velmi hojně - vloženy ony anglické věty... s jejich překladem jsem problém neměla, jenom v nich nevidím sebemenší smysl. Zajímavostí je, že si Nesbo vůbec nebere servítky a nechává umírat i postavy, často sympatické, u kterých by to člověk prvotně asi nečekal. To bylo hodně markantní jak v Netopýřím muži, tak i v Července, což ale podle mě není na škodu, já osobně nejsem příznivcem cukerínových konců :). Celkově tedy Netopýřího muže hodnotím jako jako spíš průměr. Zápletka, která je sama o sobě docela vydařená, velmi trpí rozvláčnělým tempem a docela zbytečnými popisy. Nedělalo mi problém knihu přečíst, ale zároveň jsem v žádné části knihy necítila nutkavou potřebu otáčet další a další stránku.... celý text