efka.saf přečtené 732

Podzimní vražda 2012, Mons Kallentoft

Temná stezka 2012, Åsa Larsson

Asu Larssonovou řadím jednoznačně mezi mé oblíbené autorky a myslím, že málo kdo v současné době umí tak krásně vykreslovat psychologickou vyšinutost obyčejných lidí. A možná tady je problém mého celkem nízkého hodnocení u této knihy. Zapadlá vesnička v Kiruně, ve které téměř každý obyvatel skrývá nějakého kostlivce, a na vrcholu všeho Asa, která každého dokáže vybarvit v těch nejrozličnějších psychologických barvách. To je to, co mi k této autorce dokonale sedí, ale ne zápletka tohoto formátu. Žádné šílené kšefty a machinace, které sahají daleko do rozvojových zemí, problematika těžby a těžebního průmyslu (ve které jsem se docela ztrácela) a podobné velikášství. I samotný závěr ve stylu "všichni umřeli" mi tady nějak úplně nesedl. Na zápletky tohoto typu jsou tu - dle mého názoru - úplně jiní autoři. Doufám, že to byla jenom touha zkusit si něco většího a že jednou knihou to končí. Byla by vážně škoda, kdyby nám Asa odepřela to, co umí nejlíp - popis další prohnilé vesničky zapadající do sněhových závějí, ve které se dá pohybovat jenom na sáňkoběžkách :).... celý text

Než přijde mráz 2013, Henning Mankell

Henning Mankell je opravdu výborný spisovatel a Než přijde mráz to jenom potvrzuje. Přijde mi až obdivuhodné, jak barvité dokážou být jednotlivé „příběhy“ točící se kolem Kurta Wallendera. V tomto díle navíc Kurtovi dýchá na krk jeho dcera Linda, která má na konci léta nastoupit k policii jako pochůzkářka, a kterou si já pamatuji ještě jako značně problematické dítě z prvních dílů. Ale to, že Linda ještě u policii oficiálně nazačala, ji ovšem nebrání v tom, aby se zapojovala do současného vyšetřování nejnovějšího případu člověka, který svoji vražednou dráhu začíná upalováním nevinných zvířat. Příběh je vyprávěn pěkně pozvolna, přesto člověk neprožívá pocity nudy. Vše se rozmotává postupně, takže čtenáři brzy dojde, kdo je oním hledaným padouchem, ale přesto i nadále nadšeně sleduje kroky Lindy a Kurta až do samotného závěru. Mě osobně hodně zaujalo i samotné pozadí příběhu, onen náboženský fanatismus, který vyústil do takových monstrózních událostí. Kniha je opravdu skvělá a plné hodnocení si zaslouží, přesto je ale v mých očích stále o malý krůček napřed kniha Mrtví ve člunu.... celý text

Sněhulák 2012, Jo Nesbø

Da Vinciho kód 2005, Dan Brown

Digitální pevnost 2005, Dan Brown

Inferno 2013, Dan Brown

Podle mě opravdu hodně povedená knížka, v mých očích se Brown se svojí Langdonovskou sérií dostal o podstatný stupeň výš, než byl se Ztraceným symbolem. Přesto, že si autor zachovává svůj styl rukopisu, myslím si, že nějaké ty drobné změny zde určitě oproti jiným knížkám najdeme. Tentokrát se švarný kunsthistorik a symbolog Robert Langdon probírá v nemocnici se šrámem od střely na hlavě a než se stihne vůbec rozkoukat, už se po něm zase střílí. Díky mladé doktorce se mu podaří uprchnout a začíná hon doslova za Dantovským peklem :). Opět se Langdon se svojí "průvodkyní" a zachránkyní dostával do (a hlavně ze) situací, do kterých by se normální smrtelník asi nikdy nedostal, ale tak to by asi nebyl Brown, aby svému čtenáři nenabídl notnou dávno akčna. Děj plyne tak nějak průměrně svižně cca do poloviny, od poloviny se ale všechno zamotává a zamotává, až se člověk nestačí divit. Já osobně oceňuji jak samotný závěr (tzn. že to Robík nestihl), ale i to, že žena, která tentokrát bojuje po Langdonově boku, není superbohyně (tak trochu je, ale tentokrát myslím alespoň vzhledově), která nakonec skončí s Brownovým supermanem v posteli. Samotná zápletka se mi opravdu líbila, Danta a jeho Peklo mám ráda a nemyslím, že by se s tím DB popral zrovna špatně. Tradiční popisy architektury a umění Itálie byly opět čtenáři předkládány v notné dávce a jako vždy skvěle dokreslovaly celý děj. A samotná pointa? No, Brown nikdy nebyl troškař a tato kniha to opět dokládá. Rozhodně by měla nutit čtenáře k zamyšlení, protože nadhozený problém je bezesporu hodně aktuální.... celý text

Ztracený symbol 2010, Dan Brown

Odplata 2013, Anders Roslund

Po dočtení knihy jsem opravdu jenom seděla a čuměla do zdi... Podle mě se to nedá zhodnotit jinak, než MASAKR! Kniha je úplně jiného charakteru, než všechny ostatní severské kriminálky a z této je i hodně patrné, že dvojička Roslund a Hellström nebudou zrovna největšími příznivci trestu smrti, který pořád ještě existuje na určitých místech našeho tzv. civilizovaného světa. I mě téma trestu smrti už poměrně dlouho fascinuje, proto jsem po této knize sáhla s opravdu velkým očekáváním, které opravdu bylo naplněno, což se mi moc často nestává! Hlavní postavou této knihy v podstatě nebyl ani tak Ewert Grens, kriminalista, kterého jsme poznali v knize Box 21, ale John Schwarz, mladík, kterého Ewert se svým týmem náhodou zatkl ve Švédsku za ublížení na zdraví. Posléze se ukázalo, že John není tím Johnem, za kterého se vydával, ale že to je člověk, který v americkém Ohaiu byl odsouzen k trestu smrti za vraždu své mladé přítelkyně. Kolotoč, který se posléze rozpoutal, jsem rozhodně nečekala. Zajímavé ale bylo, že čtenář do poslední chvíle netuší, jak to vlastně dopadne, ani kterým směrem se kniha nakonec posune. Jak jsem pořád fandila Johnovi a domnívala se, že ho přece musí "zachránit", když je očividné, že byl odsouzený neprávem, tak mě vůbec nenapadlo přemýšlet nad celkovými okolnostmi příběhu a předem jsem předpokládala, že v této knize stejně pravý vrah důležitý nebude, že jde spíš o to morální hledisko. Omyl :). Velký omyl a já musím uznat, že duo Roslund & Hellström zase posunuli kriminální žánr o pořádný kus jiným směrem, než se tento severský žánr v současné době ubírá a já jim za to ze srdce děkuji :).... celý text

Než pomine tvůj hněv 2012, Åsa Larsson

Asa Larssonová je jednoznačně nekorunovaná královna psychologie! Knihy této autorky jsou uhnětené z úplně jiného těsta, než knihy jejich mužských kolegů a je to skutečně dokonalý psychologický koktejl, jehož ingredience jsou dávkovány v ideálním množství i poměru vedoucímu k dokonalosti. Děj, který tentokrát sahá svými kořeny až do 2. světové války, se prolne s vraždou dvou mladých lidí, toužících po dobrodružství, které se jim bohužel stane osudným. Spadlé válečné letadlo ležící v rybníce, ke kterému se dvojice chce potopit, totiž nese řadu tajemství, která nesmí být znovu vytažena na denní světlo. Samozřejmě je možné, že čtenářům preferujícím akci, dramatický děj a hlavně napětí, kdo je oním záporákem, až do poslední strany, tato kniha bude připadat nudná či nezáživná, a navíc přece jenom sama autorka nám prozradí, kdo zakryl díru v ledu dveřmi ještě v první polovině knihy, tady to ale nehraje téměř žádnou roli. Málokterý autor totiž dokáže propracovat charaktery postav – a především těch záporných, s takovou pečlivostí a dokonalostí jako Asa Larssonová. Přesto, že patřím k lidem, kteří mají rádi 100% padouchy, vůbec mi nevadilo, že tady tomu bylo výrazně jinak. Asa opět velmi barvitě vymalovala minulost, kterou prolnula se současností, u jedné severské rodiny a každý čtenář si určitě chvíli popřemýšlí nad tím, jak velký význam na utváření osobnosti má naše rodina a prostředí, ve kterém vyrůstáme. Neméně zajímavý byl i fakt, že vypravěčem tohoto příběhu byla ona mladá zavražděná dívka. Toto propojení děje s mrtvým „vypravěčem“ je pro mě vždycky nesmírně zajímavé. Je možné se s tím setkat ve vícero knihách od různých autorů, ale způsob, jakým každý autor zasazuje mrtvého do světa živých, je vždy nesmírně zajímavý. U Asy jsem měla pocit, že mrtví jsou běžnou součástí světa živých, že nás navštěvují, pozorují a pokud jsme sami, tráví s námi každou volnou chvíli. Tak kdo ví, třeba to tak opravdu je ;-). Až pomine tvůj hněv je teprve třetí kniha, kterou jsem od autorky četla, míním to ale velmi rychle napravit. Těším se na další setkání s Rebeckou Martinssonovou a jsem zvědavá, kam mé čtenářské kroky budou zavedeny v dalším příběhu a s jakým množstvím sněhu se ve švédské Kiruně příště setkám :).... celý text

Mrazivé ticho 2013, Wulf Dorn

Vynikající! Naposledy jsem měla takový hřejivý pocit po dočtení knihy asi v případě Boxu 21 od dvojice Roslund a Hellström, i když tato kniha je samozřejmě naprosto o něčem jiném. Skutečně mrazivý příběh, hodně propletený a složitý, a - jak už to tak v poslední době bývá - sahající rovněž poměrně hluboko do minulosti. Stěžejní a hlavní postavou je mladý psychiatr Jan, který si s sebou nese trauma z dětství, kdy během jednoho (ne zrovna nejchytřejšího) nápadu, který musel být proveden uprostřed noci, zmizel beze stopy jeho mladší bratr Sven. Ještě téže noci se při autonehodě zabil i Janův otec, čímž se den stal jednoznačně nejhorším v jeho životě. Děj se ovšem odehrává o 23 let později, kdy Jan dostane novou šanci na klinice ve svém rodném městě jako psychiatr a samozřejmě se stále snaží přijít na to, co se tehdy stalo s jeho bratrem. Krom toho se stane také svědkem velmi tragické sebevraždy, kdy mladá žena skočila z nadchodu pod jedoucí auto a následně umírá. A musím uznat, že popis ženiných zranění je opravdu velmi působivý. Od této chvíle se děj zamotává stále více a více. Objevuje se zde několik osob, někteří vyšetřují na vlastní pěst a chtějí znát pravdu, jiní se zase snaží tuto pravdu nechat pod pokličkou. Autor opravdu čtenáři asi v polovině lehce naznačí, jakým směrem by mohl hledat pachatele, ale chyba lávky :). Opravdu šikovný a chytrý tah autorův, protože pravda je nakonec někde úplně jinde, což si myslím, že svým způsobem potěší každého čtenáře :). Ve druhé polovině přibývá stále více a více mrtvých a to jak sebevraždy, tak také vraždy. Konečný počet je opravdu docela vysoký. Závěrečné odhalení je velmi zajímavé a člověku se konečně protnou všechny nitky v jedno tlusté a souvislé lano, i když v pár drobnostech se trhlinky vyšťourat dají; to ale budiž autorovi odpuštěno :). Kniha je opravdu výborná, psaná svižným a lehkým jazykem, který ve spojitosti s chytlavým dějem a velmi zajímavou zápletkou vás ze svých tenat pustí až po dočtení poslední stránky. Wulf Dorn je opravdu velmi talentovaný autor a doufám, že Mrazivým tichem to všechno jen začíná.... celý text

Bestie uvnitř 2012, Liselotte Hammer

V podstatě mi nepřísluší tuto knihu hodnotit, protože se mi nepodařilo ji přečíst do konce, což se mi nestalo ani u takového skvostu, jako např. Vražda na zámku Mikulov. Ono to ale opravdu nešlo! Na severskou detektivku mi to přišlo skutečně nesmírně slabé, pořád jsem měla pocit, že nejenom, že nejsem jako čtenář součástí knihy, ale byla jsem právě naopak pořád totálně mimo. Častokrát jsem se přistihla, že ačkoliv čtu, myšlenkami jsem úplně jinde, což se mi v minulosti při četbě stalo asi celkově jenom 2x. A je pak logické, že mě kniha už nedokázala vtáhnout do děje, ve kterém jsem se přestala orientovat a prostě už jsem neměla natolik pevnou vůli, abych se po odložení (kdy jsem stihla přečíst několik dalších knih) k tomuto dílu zase vrátila. Nedoporučuji, nezavrhuji, kniha očividně má své příznivce, já k nim ale patřit nebudu.... celý text

Švábi 2013, Jo Nesbø

Tak jsem přelouskala další Nesbovku, která nesla v podstatě všechny známky autorova rukopisu. Zatímco na začátku první poloviny došlo k ústřední vraždě a po zbytek této první půlky Harry Hole a jeho thajský kolektiv vyšetřovatelů nenápadně přešlapují na místě, tak jakmile se člověk přehoupl do druhé poloviny, dojde opět ke spoustě zvratů a věci nabírají spád, mrtvolek nám ke konci značně přibývá a odhalená zápletka se může jako vždy zapsat červenými literami mezi hodně nadprůměrné knihy daného žánru. Děj románu se tentokrát odehrává opět v exotice (jako Netopýr), ale přece jenom v exotice jiného druhu, a to v Thajsku. Já si docela užívala popisy toho, jak to v Thajsku chodí a líčení všech zajímavých detailů z této země (i když se vše paradoxně točilo kolem pedofilie), ale na základě nabytých informací bych se tam určitě nevydala :). Základem celé zápletky bylo nalezení mrtvoly norského velvyslance v jednom z thajských nevěstinců, který měl u sebe navíc sbírku pedofilních fotografií. K případu je jako pozorovatel z Osla povolán Harry Hole, od něhož se ale spíše očekává, že bude chlastat po hospodách, než že případ vyřeší. Harry ale nemůže své čtenáře zklamat ;-), proto nás dovede zdárně až k rozuzlení zápletky, která opět stojí za to a rozšlape přitom celou řadu thajsko-norských kuřích ok :). Ačkoliv jsem sice podvědomě tušila, kdo bude onen hlavní padouch (no, prostě mi ten člověk fakt neseděl), rozuzlení jsem zhltala jako kyblíček lesních malin. Nelze jinak, než knihu samozřejmě doporučit dál, i když je prostě nutné (jak to tak už u Nesba bývá), přehoupnout se přes drobátko stagnující první polovinu. Posléze je ale čtenář odměněn dalším kulervoucím odhalením zápletky, na které jsme si u Nesba už tak příjemně navykli. Jaké to štěstí, že se nám tento autor tak pěkně v Česku zabydlel :).... celý text

Vražda na zámku Mikulov 2003, Rudolf Ströbinger

Oj, tak toto byl opravdu úlet. Jestli toto je typická „česká“ detektivka, tak jsme na tom s kriminálním žánrem opravdu hodně bledě. Příběh byl naprosto děravý, místy vůbec nefungoval, skoky mezi Mikulovem a zahraničím mi nejednou připadly, že k tomuto příběhu ani nepatří, a to nemluvím o samotné zápletce, kterou skutečně vystihuje slovo „slaboduchá“, což už bylo přede mnou jednou použito. Jestli jsem to dobře pochopila, tak hlavní postavou byl novinář Jost, jehož nejvíc charakterizuje touha neustále vysedávat po hospodách a popíjet „pivečko“, a který mi byl příšerně nesympatický. Na to, jakou zdánlivou důležitost v příběhu měl, krom neustálého otravování kriminalistů k vyšetření případu nepřispěl (dle mého názoru) vůbec ničím. Následně se zde setkáváme s dalšími postavami, jako např. Drobný, Pašák, Trhan, Muška či Stříbrná, což už na první pohled působí tak, že v Mikulově se sešla skvadra lidí s tak debilními jmény, až se z toho člověku motá šiška (staré dobré švédské/norské jazykolamy). Samotná zápletka se točila kolem zavražděného „vynálezce“ semtexu v zahradě mikulovského zámku a dalšího mrtvého v místním lese. V podstatě celou knihu, kdy se vyšetřovalo, policie nevěděla vůbec nic, ale pak nastal najednou zvrat a byl zatčen konkrétní člověk. Následovalo pár desítek dalších naprosto nudných a zbytečných stránek mapujících mimo jiné pradávný Jostův vztah, který mi byl opravdu docela šumák, a až teprve na posledních stránkách se čtenář dozvěděl, že ten kvapem zatčený je opravdu onen viník, po kterém čtenář prahl a samozřejmě je i „hlubokomyslně“ vysvětleno, proč tomu tak bylo. Když vezmu v potaz jména zúčastněných, prostředí, kde se vše událo, tupého vyšetřovatele a jeho Watsona, kterému by avantýry s vnadnými kráskami záviděl i Casanova, tak tato teroristická zápletka, která sahala až do Vídně, Německa a dokonce Švédska, mi přišla naprosto přemrštěná a neodpovídající skromnému moravskému prostředí. Tato kniha patří k nejhorším detektivkám, které kdy prošly mýma rukama (a že jich už pár bylo :) ) a doporučuji jenom těm, kteří si chtějí přečíst opravdu něco, čemu by se mohli tak max. zasmát a posléze to vypudit navždy z hlavy.... celý text

Muž, který kradl rukopisy 2009, Giacinta Caruso

Tak tato kniha mi přišla jako opravdový úlet! Na to, že se jedná vlastně o 150 stran, stihla jsem přečíst asi 5 dalších knížek, než jsem toto superdílo vůbec dočetla. Nechápu, kam dala autorka hlavu, protože nejen příběh, který naprosto postrádá alespoň nějakou popisovou vatu, má naprosto šílené odhalení, které je sice šokující, ale mě přišlo opravdu ujeté. Ale uznávám i jeden čistě subjektivní pohled, který se týče námětu. Zatímco dění točící se kolem renesančních zaalpských umělců v předešlých třech knihách, je mi více něž blízké, tematika motorových závodníků je mi vzdálená stejně asi jako kvantová fyzika. A dojmy, které ve mě kniha zanechala po čase? .... vůbec žádné....... celý text

Rembrandtův trojúhelník 2008, Giacinta Caruso

Druhá kniha od Giacinty Carusové s názvem Rembrandtův trojúhelník nedopadla zase tak špatně, jak jsem původně očekávala, ale rozhodně se tato kniha nedá hodnotit jako detektivka, ale spíše jako fiktivní životopisný, částečně historický román s prvky červené knihovny a s prvky detektivky. Opět se nejednalo o knihu nějak náročnou, jazyk byl jednoduchý, ale chytlavý, příběh byl vyprávěn v podstatě po jedné linii neustále se točící kolem Rembrandta, který byl vykreslen jako pracovitý, téměř geniální malíř, ovšem mající nejen dost problematické a těžko snesitelné nálady, ale který dokáže být rovněž velmi krutý a nelítostný. Co se příběhu týče, tak fungoval, myslím si, dobře. Nutno na něj ale nahlížet opravdu jako na dílo romanopisce fascinovaného tímto umělcem, protože po historické stránce by šlo knize vyčíst opravdu ledacos, ale to nemám v úmyslu :). Snad jediné, co mi tam opravdu trochu chybělo, bylo něco víc kolem obrazu zvaném Noční hlídka. Opravdu to pro Rembrandta byla obrovská a stěžejní zakázka, ale po té, co byl obraz objednavateli zkritizován a odmítnut, zároveň také důvod, proč se dostal do dluhů a do problémů, ze kterých se vlastně už nikdy nedostal. V knize to tak nevyznívá, což mně osobně trochu vadí. Docela zajímavá byla i ona detektivní linie příběhu točící se kolem ošetřovatelky Agnety. Autorka nás nechává napnuté skutečně až do konce, než tuto linii rozplete a dle mého názoru tento hřích minulosti zase tak špatný nebyl, vlastně na tehdejší dobu to byla skutečně opravdová pikantnost a důvod, proč se skrývat a neustále utíkat by to byl i v dnešní době :).... celý text

Zahrada pozemských rozkoší 2008, Giacinta Caruso

Hah, tak toto byla fakt pecka :D. Od přečtení první stránky knihy jsem věděla, že nečtu detektivku jako ty, které v poslední době prošly mýma rukama :). A samozřejmě to tak bylo. Vlastně bych ke knize měla celkem hodně připomínek, ale jako celek jsem si to fakt užívala a s příjemným očekáváním jsem otáčela stránku za stránkou až do zdárného konce. Anotaci knihy si každý může přečíst sám, proto bych spíš chtěla vypíchnout určité zajímavosti. Stěžejní událostí je nalezení hlavy Julie Bonhamové, mladé dívky, která pracovala jako komorná ve Francii u jednoho významného spisovatele. Její přítel, který beze stopy zmizel stejného data, jako zemřela Julie, pracoval zase u britského renomovaného, ale tajemného režiséra. Jak to spolu souvisí? Samozřejmě souvisí a místní londýnský inspektor Nicolas Hall se svojí sexy kolegyní Rebekou jednotlivé nitky, které je svádějí neustále k holandskému malíři Boschovi, rozplétají. Ale… :). Na úvod musím opravdu vypíchnout, že mě kniha zaujala od první stránky a přečetla jsem ji skoro na jeden zátah (alespoň v míře, jak můj volný čas dovolil), ale už způsob, jakým byl představen ústřední detektiv, mě hodně pobavil a upřímně, měla jsem pocit, že tento komický ráz se udržel v celé knize. Prostě inspektor myslící neustále na sex, jak konkrétní ženu svléká a dělá s ní bůhví co, k tomu jeho vztah ke kolegyni, která ho nemůže vystát, … to vytvářelo v mých očích celkem komickou atmosféru jinak seriózně se tvářící detektivky. I celkový styl psaní mi přišel jednodušší, nijak nekomplikovaný dějovými zvraty, což považuji za příjemnou změnu a rozptýlení po akčních hrdinech a hrdinkách v severských detektivkách :). Spojitost s Hieronymem Boschem byla ale nesmírně půvabná. Nevím, jak jinak to říct :). Zajímavý byl příběh Aleyt, Boschovy manželky, který tvořil druhou dějovou linii, a podrobné popisy Boschova života, doby, ve které žil i jeho děl, jistě čtenáře obohatí. Co na tom, že některá díla, o nichž autorka píše, vlastně Bosch nikdy nenamaloval :). Stěžejní je ale právě triptych Zahrada pozemských rozkoší, kolem nějž se celá zápletka točí a rozuzlení je fakt docela neotřelé a rozhodně nevím, k jaké jiné knize by se dalo přirovnat. Nejspíš k vůbec žádné :). Musím uznat, že na rozuzlení jsem čekala jako na boží smilování a že vesměs postrádalo jakoukoliv akčnost a větší napětí. Vše proběhlo v klidu a pohodě a jak se vše odehrálo, to se čtenář i se samotným inspektorem dozvěděli až po tom, co byli dva hlavní podezřelí zatčení a kápli božskou. Tím pádem žádné boží vnuknutí na základě vyřčené věty nebo nenápadného úkonu jednoho z aktérů příběhu se nekonalo. Vlastně i sám inspektor Hall se svojí sexuální obsesí na mě působil spíš jako konstábl ze zapadlé anglické dědinky v duchu Midsomerských vesnic, nikoliv jako policejní inspektor hlavního města Londýna :).... celý text

Box 21 2012, Anders Roslund

Na začátku jsem s tímto hodnocením vůbec nepočítala. Ne že by se mi samotný začátek nelíbil, spíš dokonce naopak, ale hrozně mi nevyhovoval způsob, jakým byly skládány jednotlivé věty. Nevím, jestli to byl záměr, ale na mě tento překlad působil tak, že ten, kdo jej dělal, možná skvěle ovládal švédštinu, ale s mateřštinou to tak slavné nebylo. Těžko říct, možná je to jen můj pocit. Každopádně ale samotný obsah knihy byl už naprosto někde jinde, a ten u mě rozhodl o definitivním hodnocení. Příběh byl nesmírně zajímavý a skutečně tažený z úplně jiného konce, než jsem zvyklá z „klasické“ severské krimi. V podstatě to na mě působilo tak, že příběh byl rozdělen na jakési dvě pomyslné části. V první, kde jsme se samozřejmě seznámili s postavami, se odehrávalo ono drama v nemocniční márnici, které „zrežírovala“ litevská prostitutka Lydia, v druhé polovině se potom řešily důsledky (a vlastně i příčiny) toho, co se v nemocnici odehrálo. Jakousi druhou dějovou linií byl příběh zloděje a řekněme i vymahače, což mi ale přišlo jako cosi navíc, co do samotného příběhu nezapadalo. Ale zase to odráží znalost a kovanost autorů v problematice kriminality mladistvých ovládaných drogovým svinstvem a bylo to zajímavým zpestřením příběhu. Ve chvíli, kdy jsem knihu dočetla, jsem byla ovšem hodně vyvedená z míry. Konec není vůbec takový, jaký jsem čekala, ale na druhou stranu, právě takovýto závěr dělá z knihy právě opravdu dobrý a kvalitní spisovatelský počin. Pilířem celého děje je vlastně obchodování s bílým masem, ale čtenář si v závěru knihy uvědomí, že ačkoliv si takový konec možná nepředstavoval, tak přesně takto to v této branži chodí. Na světě už prostě moc spravedlnosti není. Na druhou stranu ale ne vše bylo v knize osvětleno. Ne že bych potřebovala mít všechno v závěru naservírované jako na podnose, ale např. se v začátku příběhu mluvilo o jednom článku v novinách, který vlastně způsobil to, co posléze vrcholilo v nemocniční márnici, a já celou knihu čekala, až bude obsah tohoto článku v závěru „zveřejněn“, k tomu ale nedošlo. Musím uznat, že to je škoda, tento spouštěč by mě docela zajímal. Suma sumárum, i přes určité připomínky, které ke knize mám, ji hodnotím vysoko a rozhodně doporučuji všem. Je to opravdu hodně zajímavé dílo točící se kolem ožehavého, ale zároveň velmi aktuálního tématu obchodu s bílým masem. Závěr je vlastně hodně smutný, ale posunuje knihu o úroveň výš, než by byla s „cukerínovým happyendem“.... celý text

Zkamenělá krev 2012, Johan Theorin

Od chvíle, co jsem knížku s dočtením poslední stránky odložila, přemýšlím, jak ji vlastně ohodnotit. Před tímto příběhem jsem četla předešlé dvě knihy od Theorina, takže s pomalu plynoucím dějem jsem byla nejen smířená, ale s povděkem jsem jej očekávala, ale zatímco první dvě knížky se mi opravdu hodně líbily, s touto jsem hodně na vážkách. Pokud zůstaneme u samotné zápletky, opět nebyla špatná, točila se kolem porno průmyslu, což se samo o sobě zdá být spisovatelsky atraktivní, tento potenciál ale podle mě nebyl zase až tak dobře využitý. První Theorinova knížka mi přišla jako psychologická detektivka se zajímavým vhledem do života hlavního záporáka a s velmi efektním rozuzlením, druhý díl se tvářil jako duchařský thriller, který neměl tak efektní zápletku, ale za to děj byl svižnější, a teď tu máme díl třetí, který se až na pár chvilek tvářil celou dobu spíše jako pohádka… Proti tomu bych teoreticky nic neměla, ale tady mi to prostě nefungovalo. Vyprávění bylo opravdu nesmírně zdlouhavé a neustále prolínané s pohádkovými bytostmi, které (budiž připsáno autorovi ke cti) byly nakonec přece jen vysvětleny celkem realisticky (na rozdíl od duchařin v předešlém díle). Rozuzlení opět nebylo špatné, ale ta cesta k němu byla opravdu vzata setsakramentskou oklikou. Ono ale i celkově mi v knize pořád něco vázlo, možná právě ta obrovská protichůdnost dvou hlavních linií příběhu – tzn. na jedné straně máte porno průmysl a na druhé straně víly, které plní lidem přání a troly, kteří víly ohrožují. Celou dobu jsem čekala, jakým způsobem budou tyto dvě linie prolnuty a světe div se, ony prolnuty v podstatě nebyly. Dvakrát jsem měla slabší chvilku a říkala jsem si, že kdyby mě tak nezaujal samotný prolog a já nechtěla za každou cenu vědět, proč, kdo a jak, tak bych knihu četla asi ještě podstatně déle. Jako plus osobně vidím to, že si knížka opět žije svým vlastním životem nezávisle na dvou knihách předešlých. Máme zde sice zase Gerlofa, který jednou pro vždy opustil domov důchodců a přestěhoval se do své staré chaty, ale do samotného příběhu téměř nezasahuje. Ten se točí kolem mladého otce Pera, jeho nemocné dcery a po mrtvici mírně dementního otce s divokou minulostí, na druhé straně je mladý manželský pár Vendela a Max, kteří jsou od začátku jako oheň a voda a alespoň já jsem autorovi vděčná za to, že tento pár nakonec rozdělil. Suma sumárum, kniha hodně zajímavá, ale ne vždy v kladném slova smyslu. Atmosféra určitě funguje dobře, zápletka dobrá, ale všeho toho „naokolo“ je zde tak moc, že se v tom skutečně čtenář má tendenci ztrácet.... celý text

Smršť 2012, Johan Theorin

Fascinující! Druhá autorova kniha je podle mě naprosto odlišná od knihy první. Zatímco Mlhy bych zařadila spíše do škatulky psychologická detektivka, Smršť je krásný duchařský thriller. Po přečtení knihy Led v žilách od Yrsy Sigurdardottir, která také silně dýchala duchařinou, jsem i u této knihy čekala, že nadpřirozeno bude vysvětleno zcela realisticky, ale nic takového nečekejte. Duchové, kteří se objeví už v začátcích knihy, v ní také až do posledních stránek zůstanou a je jen na čtenáři, jestli toto autorovo počínání přijme nebo ne. Hlavní linii příběhu tentokrát tvoří rodina Westinových, která se přistěhuje na rozsáhlý statek Aludden, který byl postaven už v 19. století, ovšem ze dřeva, které bylo vyplaveno z potopené lodi a to podle místních lidí nevěstí pro budovu nic dobrého. Joakim a jeho žena Katrine ovšem statek milují a společnými silami jej chtějí zrenovovat a vybudovat dokonalé prostředí pro život jejich dvou dětí. Plán ovšem získává trhlinu v momentu, kdy dojde k tragické „nehodě“ a Katrine je na pobřeží mezi dvěma majáky nalezena utopená. Případ je ihned označen za nehodu, ale i přesto se mladá policistka Tilda (příbuzná Gerlofa, kterého známe z Mlh Ölandu) stále případem zabývá. Linie kolem Joakima ovšem není jedinou vypravěčskou linií. I zde jsou nám předkládány příběhy z minulosti, ale oproti Mlhám se zde setkáváme s osudy skutečně velkého počtu lidí, ve kterých se člověk může na začátku docela dobře ztrácet. Ale příběhy i tak plynou, lidé v nich umírají a Joakimův život na statku se odvíjí velmi pomalu dál. K definitivnímu střetu aktérů (těch ze současnosti) dochází pak samozřejmě na samotném Aluddenu v závěru knihy během echtovní sněhové bouře (uznejme, svítící měsíček by neměl to správné kouzlo) a nepostrádá jistou dávku dramatičnosti. K samotnému odhalení, jak, proč a čí rukou zemřela Katrine, nám autor naservíruje opět až na posledních pár stránkách a slíbit mohu jenom to, že duch Katrine určitě na svědomí nemá :). Mě spisovatelský um Johana Theorina teda opravdu výrazně oslovuje. Vyhovuje mi i to, že se zde nesetkáváme s konkrétní osobou (např. detektivem), který by tvořil spojovací most mezi jednotlivými knihami. Sice i zde se setkáváme opět s Gerlofem, ale v tomto příběhu hraje spíše druhé housle. Vlastně těžko říct, koho lze v knize vlastně označit za „hlavního hrdinu“… Opět i přes značně pomalé vypravěčské tempo hlavního příběhu kniha působí mnohem živějším dojmem, je to právě tím, že se zde prolíná takové velké množství lidských osudů (většinou tragických) a my pořád nevíme, jakou roli v knize na konci vlastně budou mít. Přesto, že samotná zápletka (smrt Katrine) mi přišla o něco slabší, než zápletka v Mlhách Ölandu, kniha je podle mě stejně dobrá (snad i lepší?) než autorova prvotina.... celý text