Emetiore
přečtené 98
Poslední přání
2007,
Andrzej Sapkowski
Nejsem si jistý, jestli bych mluvil celou pravdu, kdybych řekl, že Zaklínač je mou nejoblíbenější fikční sérií. Kdysi dávno, ve vcelku útlém věku, když jsem se s Posledním přáním setkal poprvé, mě Sapkowski natolik uchvátil, že jsem běžel za mámou a řekl jsem jí: "Mami, mami, tohle je ta nejlepší knížka na světě!" A ona mi s úsměvem odpověděla: "To víš, že teď ano. Ale až vyrosteš, uvidíš, že je spoustu lepších a opravdovějších..." Jenomže, zcela výjimečně, se spletla. Kdybych Zaklínače nazval svou nejoblíbenější fikční sérií, nemluvil bych celou pravdu proto, protože celá sága jako celek je možná kus literatury, který se mi do srdce zaryl nejvíc ze všeho, co jsem četl. Ano, chápu, že s tím má nostalgie spoustu co do činění a že Geralt coby sám mnohdy tápající hrdina je ideální parťák pro pubertální snění, ale stejně si stojím za tím, že když ty knihy dnes po letech znovu otevřu, jejich kouzlo na mě dýchne. A není to takové to naivní, pohádkové kouzlo, které by kdekdo čekal od fantastického románu; je to kouzlo hmatatelné atmosféry a neuvěřitelně uvěřitelného, lidského přesahu. A to je něco, pro co jsem těm sedmi knihám velice snadno ochoten odpustit těch pár fantasy klišé, několik trapných hlášek a podobných drobností. Jestli Zaklínač neztělesňuje to nejlepší z klasického, plnokrevného (a nezanedbatelně dobrodružného) románu, nad jehož smyslem a poselstvím se dá i párkrát pořádně zamyslet a jehož příběh čtenáře donutí, aby postavy doopravdy poznal a zamiloval si je, tak nemám tušení, co potom ano.... celý text
Dům mrtvých
2008,
Steven Erikson (p)
Z Malazské Knihy padlých jsem doposavad zvládl první dvě knihy a, upřímně, do dalších se mi nechce. Při čtení mi nevadí komplexita, nenechám se odradit tloušťkou svazku a nepopuzují mě požadavky na aktivní zapojení mozku, ale na Eriksonově vesmíru mi něco jednoduše nesedí. I když špičky ledovců tu jsou doopravdy malinkaté, orientace v tolika postavách, rasách a frakcích se jistě dá zvládnout. Je to spíš způsob, jakým autor jednotlivé linie a motivy propojuje a jak pracuje s postavami a prostředím, kterým se mi kniha vzdaluje. Spousta dialogů a scén je zvláštně samoúčelných a motivy postav jsou často mlhavé a snad víc nevykreslené než tajemné. Jakkoliv oceňuji snahu o navození pocitu realistické složitosti mišmašem kultur (archeologie a antropologie, které S. Erikson studoval, se nezapřou), asi bych ocenil spíše méně množin s intenzivnějšími interakcemi, a to platí jak pro Měsíční zahrady, tak především pro Dům mrtvých. Velké plus ale za originální pojetí magie! Invence na tomto poli ve fantastické literatuře je osvěžující. **** Edit: Po druhém přečtení musím jednu hvězdu přihodit. Za výtkami, které jsem napsal výše, si sice pořád stojím, ale přesto jsem došel k závěru, že si pan Erikson za takovou nálož komplexity, originality a atmosféry přeci jenom zaslouží větší obdiv.... celý text
