Emetiore
přečtené 98
Bouře mečů
2011,
George R. R. Martin
Nad veškeré pochybnosti nejlepší díl Písně ledu a ohně, a to je co říct. Přijde mi hloupé pět chválu nad každým dílem série zvlášť, a tak to stručně shrnu u Bouře. Martin je dle mého naprostý velmistr výrazové symboliky. Všimněte si, jak šikovně se svým světem už od prvního dílu pracuje: jednotlivým postavám, vedlejším i hlavním hrdinům, místům, myšlenkám a vzpomínkám vždy přiřkne jeden nebo více zapamatovatelných atributů, často i jednoduchých. Ať už se jedná o frázi, která je opakována, dokud se nestane emotivní součástí charakteru, o dojem, který hrdina dokola popisuje, o skutečně hmatatelný symbol, nebo dokonce o kombinaci (modré okvětní plátky růže a "Slib mi to, Nede..."), autor je vždy schopen nám zajistit autentické propojení s jeho světem. A pak to přijde, protože způsob, jakým dokáže se čtenářem, který si na jeho symboliku zvykne, pracovat, je nevídaný. Česky řečeno, je to nářez jako prase. Když se člověk dočká jeho přes tisíc náznaků připravovaných point, vždycky to stojí za to a v Bouři mečů je takových situací opravdu mnoho a každá je skvělá a zapamatovatelná. V mých očích je George R. R. Martin tím, kdo v současnosti sedí na Železném trůně fantastiky. Erikson je možná inteligentnější, ale jeho svět je pro nás smrtelníky zmatený a nečitelný. Sanderson je skvělý, ale je to skvělost šprta, vypilovaného řemesla. Rothfuss má ohromný talent a geniální cit pro detail, ale jeho čtivost se bohužel nesetkává se smysluplným, do závěru dotaženým a promyšleným dějem. Martin umí všechno, jeho knihy mají hutnou atmosféru, živé postavy, ďábelské detaily, příběh, který hltáte pro jeho plynulost i pro hlad po zvratech, a pak především ty vykrystalizované, vypiplané závěry jednotlivých dějových linií. Pevně doufám, že mohutná rozbíhavost, která se projevila v posledních dvou knihách, se nakonec ukáže být jenom bombastickou přípravou k perfektnímu vyvrcholení, protože by byla věčná škoda, kdyby se něco tak slibného jako Píseň v závěru Georgovi rozkutálelo mezi prsty. Každopádně mu přeju to nejpevnější zdraví, protože jestli to ten člověk nestihne dopsat...... celý text
Malevil
1974,
Robert Merle
Jedna z mých oblíbených. Postavy a vztahy mezi nimi jsou prokreslené a děj rychle chytí tempo. Je pravda, že až na výjimky hrdinům vše prochází skoro až podezřele hladce, ale autorův styl je tak neuvěřitelně čtivý, že mu tento ždibec nerealističnosti s radostí odpouštím. Když si navíc zvyknete, že R. Merle do každého druhého románu obsadí do pozice hlavního protagonisty své vysněné alter ego, alias osmahlého donchuána hispánských rysů, shledáte Malevil skutečně zdařilou záležitostí, která navíc nutí k zamyšlení během četby i po ní. P. S.: Jde přečíst i přes noc.... celý text