Fefin Lišák přečtené 51

Snové novely 1992, Arthur Schnitzler

Hry na bolest 2007, Petra Neomillnerová

Povolání domina 1998, Lenka Blažejová (p)

Knihu tvoří pestrá plejáda BDSM erotických povídek. Jde o průřez nejrůznějšími úchylkami. Vcelku jednoduše a stroze naservírovaný. Vzhledem k psychologickému vzdělání autorky snad až příliš stroze. Chápu, že v době vydání (rok 1998, tzn. době hluboko předinternetové) představoval titul docela slušné haló. Teremová svým veřejným coming-outem vůkol sebe vytvořila auru průkopnice BDSM. Knihou neosvícené veřejnosti prezentovala danou problematiku co nejbarvitěji. Dodnes hodně lidí z komunity vzpomíná na knihu jako prostředek, který čítávali se zatajeným dechem a který jim pomohl proniknout do tajů a rozmanitostí sexuálních aberací. S odstupem sedmnácti let – v současné www době – je kniha dávno mrtvá. Stačí párkrát kliknout a máte všechno naservírované včetně zvukového a obrazového materiálu. Nečekejte hlubší psychologický rozbor klientů, smyslné a hravé praktiky, zajímavý sloh .. spíše set průměrně podaných pornopovídek S/M tématiky. Pravda. Některé jsou vcelku vtipné. Nicméně u člověka, který o těhle úchlykách minimálně jednou někde slyšel, převládá literární bída a zklamání.... celý text

Klíč k pásu cudnosti 2012, Lenka Teremová

Ukamenujte mě, ale ta ženská neumí psát. A už se - ve svém věku - ani nenaučí. Zastávám názor, že sloh a způsob psaní člověka prozrazuje, jaký člověk doopravdy je. Jaké má myšlení, nadhled, smysl pro humor. Z textů Teremové nabývám čím dál hlubší dojem, kterak je paní spisovatelka povrchní a hloupý člověk bez smyslu pro pestrost vnitřního duchovna, aby jej dokázala uspokojivě pojmout a vykrestli. Celý její sloh je zmatený, krátký .. rádoby úderný a tvrdý (poskládat všechny ony rozodstavcované holé věty v souvislý text, zkrátíme rozsah na polovinu). Postavy Teremové (tím hůř jako psycholožky) postrádají – opět - jakoukoli hlubší oduševnělost, vnitřní pochody a psychično. Namísto toho je opět všechno polopatické, až to bolí. Erotické scény jsou jak z laciné pornopovídky – navrch s ohranými (a nejednou autorkou předloženými) motivy. Kterákoli internetová biografická zkušenost k tématu „můj život s cudností“ uspokojí čtenáře (troufám napsat po všech stránkách) spíš. Kniha je literární brak. Jediné plus dostává za neotřelé téma. A že se držela rozsahem při zemi. I tak toho bylo přespříliš.... celý text

Venuše v kožichu 2009, Leopold von Sacher-Masoch

Strach z lásky, sexu a samoty 2003, Lenka Teremová

Vystudovaná psycholožka, profesionální domina a poradkyně pro osoby s patologickou sexualitou dohromady si svým „průkopnictvím“ a šířením osvěty o BDSM vybudovala renomé ještě hluboko v době předinternetové. Tahle kniha se trochu vymyká plejádě knížek jinačích. Jak žánrově. Tak tématicky. Nejde o román popisující těžkosti jedinců potýkajících s vlastní sexuální aberací, jako spíše psychologickou poradnu o partnerských vztazích a příčinách nezdarů, které je provází. Nebudeme si nalhávat, že kniha není tak trochu tématickým dinosaurem, který v dnešní WWW době příliš neuhrane. V jistém ohledu hodně připomíná časopisecké rubriky „Láska, sex a trápení“, jinde vcelku nevkusně kopíruje knihu Erica Berneho o modelech partnerských soužití a rolích, které lidé zaujímají. Častokrát se opírá o modely „autorčiných klientů“, které trošku empatičtější člověk – pro něhož sociální inteligence není jenom pojmem ze slovníku cizích slov – prohlédne během okamžiku. Nicméně i tak lze vysledovat poselství vinoucí se mozaikou životních příběhů jako červená nit. Jsme vlastně herci, kteří hrají své role. Profesní, sousedské, rodinné .. a zejména vztahové. Které sice můžeme nějaký čas vydržet hrát, ale nikdo nesnese nosit jednu masku věčně. Jak se časem ukazuje, tak si mysl najde cestu k tomu, čím člověk doopravdy je. A nesourodost, která pramení mezi vlastními ideály a sny, očekáváním druhého a vlastními tajnými tužbami pak generuje partnerské trable a rozruchy, které jsou alfou a omegou obživy manželských poraden. Stejně jako neschopnost konstruktivní diskuze, neochota být druhému otevřený (a rovněž neschopnost být tím, ke kterému si člověk může otevřenost dovolit) zasévá pouze semeno přetvářky, která člověka nebaví a vnitřně ničí, protože pak utíká ven. Zrazuje. Podvádí. Svoje nitro, touhy a nadšení pro určitý život nepotlačíte a vždy se vynoří. Samotný BDSM prvek blíže zkoumán není, představuje tady pouze demonstrativní záležitost. Umění partnerských vztahů není něco vzdát a rezignovat. Ani vytrvale prahnout po dokonalém partneru, se kterým budeme tvořit ideální pár (ačkoli hluboké partnerství dvakrát nenavážete s psychicky nevyzrálým člověkem. V tomhle ohledu autorka dost odsuzuje jedináčky). Jak něčeho takového chceme dosáhnout, když sami nejsme vůbec ideální? Na druhou stranu člověk nemůže ke vztahům přistupovat striktně racionalisticky. Určitá míra idealizace je pro pevný svazek nezbytná. Ano. Vždycky jde o tu podobnou vlnu a vzájemnou chuť spolu něco tvořit a dělat. Podepřenou tolerancí a pochopením. A o vzájemnou nutnosti si vztahu vážit a neustrnout v něm. Je to zkrátka věčný boj, který vyžaduje neustálou péči, snahu a nadhled Snad Vás knížka na správnou cestu navede. Pro mě to žádné velké terno nebylo.... celý text

Rudá země 2013, Joe Abercrombie

Většina autorů zraje jako víno. U Abercrombieho člověk přemýšlí, kdy nás konečně přestane překvapovat. Kdy konečně skončí to křížové tažení proti fantasy klišé, stereotypním charakterům a předvídatelným zápletkám, kdy konečně prokouknete ten syrový styl psaní, smysl pro dialogy a vůbec umění mistrně uchopit jak marné tak velkolepé okamžiky příběhu. Tenhle Brit debutoval trilogií První zákon, která nápadně připomínala jakýsi obrácený motiv Tolkienova přeslavného Pána prstenu z pohledu „Denethora“, kde postava všespasícího mága působila jaksi šarlatánsky a celé „záchranné společenství“ bylo jak pěst na oko. Následoval románem Hrdinové, kde přes jednu bezvýznamnou potyčku – proměnivší se v krvavá jatka, kde iluze o vznešenosti a rytířskosti válečníků a lidské morálce končí v mlýnku na maso – snad nejlépe zvládnul schopnost překvapit čtenáře, vyhrát si s příběhem, slohem a stylistikou. V románu Nejlépe chutná za studena předvedl motiv pomsty, která se cyklí jako pověstný Uroboros. A tak přichází Rudá země. Ačkoli je na Abercrombieho svět prostředí vcelku nevšední, jde vpodstatě o klasickou westernovku. Akorát namísto pistolníků tady pobíhají hanební ničemové s palcáty a samostříly, indiány vytlačili stejně trhlí ušiřezající Duchové, ale jináč jde o divoký Klondyke hadr, kde o klasické kovbojkovské motivy není nouze (ne nadarmo je kniha částečně věnována Clintu Eastwoodovi). Opět musím uznat, že Joe umí vytvořit uvěřitelné a přece originální charaktery (nad bezužitečným právníkem Templem coby honákem stáda se zákonitě nasměje každá kancelářská krysa). Bohužel nevím, jak uchopit fakt, že řadu postav bude čtenář znát z předchozích knih. Ano. Některé prochází zajímavým vývojem, jsou starší a jinačí, jiné se drží ve svých mantinelech a propojují Rudou zemi s ostatními knihami, ale i tak mám pocit, že se autor trochu vykrádá a ne každý to ocení (a neznalý čtenář asi ani nepochopí). Nicméně věřím, že věrní fanoušci budou spokojení. Kniha se čte dobře, je prosycena starými dobrými prvky, kterými se Abercrombie prosadil (pravdou je, že tenhle recept je už u Joa trochu ohraný, ale komu vyhovuje, bude spokojený), má rozmáchlejší děj než Hrdinové a na rozdíl od Prvního zákona se drží hodně při zemi a nepouští se do obr epiky. Většinou čím víc někoho poznávám, tím víc autora předvídám a přestává mne bavit. Tohleto ale vůbec nezklamalo.... celý text

Ve službách Svatoplukových 2008, Jan Bauer

V dobách, kdy pohanští bůžkové soupeřili s křesťanským Bohem, kdy lidé drželi v paměti knížete Sáma a Velkomoravská říše nebyla jenom snem pár zarytých nacionalistů východní části soudobé republiky, objevuje se v rozháraných knížecích Čechách plavovlasy Arnold Schwarzenegger raného středověku, Herkules, který střílí vlky lukem na půl metra a jediné kalhotky nenechá suché, vikingský otrok, který si shodou okolností vybojuje - v dosud ještě průstupné raně feudální společosti - uznání a knížecí stolec navrch. Do oné doby umisťuje Jan Bauer svůj "historický" "román" (obě slova si zaslouží dát do uvozovek), jakousi českou parafrázy na ruské varjagy a založení dynastie rurikovců (aneb schopní vikingové se prosadí na úkor domácího obyvatelstva a vytvoří vládnoucí dynastii). Nápad zajímavý, nicméně po literární stránce jde o brak bez vyhraněného žánru (nějak to osciluje mezi beletetrií a učebnicí dějepisu), jehož jediným plus je zajímavý nápad a neotřelé prostředí a málo známá historická epocha. Číst doporučuji nanejvejš pro pobavení ...... celý text

Skleněný zvěřinec 1980, Tennessee Williams (p)

Hry Tennesseeho Williamse rády předvádí situace, ve kterých jsou emoce naskládané tak nahusto, až máte husí kůži na zádech. Skleněný zvěřinec je zrovna takový. Mezi čtyřmi stěnami se odehraje drama s beznadějně neprůstřelnou atmosférou. Diváku/čtenáři je naservírovaná zacyklená ponorka tří výrazně odlišných lidí, kteří se se světem smiřují po svém. Stěžejní postavou (Michal Isteník z BuranTeátru byl naprosto nepřekotelný) je tady Tom Wingfield, samoživitel torza rodiny, mládenec se vzletnými sny umělce a dobrodruha svázaný závazky vůči rodině (převážně vůči starší, zamlklé a infantilní sestře Lauře utápící čas ve své sbírce skleněných úlomků, kterou bratrsky velmi miluje). Ten o to spíš trpí, čím víc do něho energetická matka projektuje vlastnosti nespolehlivého a opilého manžela, své nenaplněné sny a životní zklamání. Paradoxní a zablokovaná situace (na obzoru žádná změna) se ventiluje ve vyhrocených hádkách o peníze a maličkosti lidského soužití. Jsou živnou půdou pro sarkasmus, který diváka pobaví a hře dodají punc "hořké komedie." Neschopnost spolu konstruktivně mluvit generuje vyhrocené hádky (hlavně kvůli penězům a domněnkám matky, že její syn je neschopný a líný), emoce gradují tím spíš, že na obzoru není žádná změna. A bezvýchodná životní situace je pak živnou půdou pro sny, které o to více narůstají, čím je člověk zoufalejší ... ... tohle nemůže dopadnout dobře.... celý text

Čaroprávnost 1994, Terry Pratchett

Moje první - knižní - seznámení s Pratchettem. Ostuda, že v takém pokročilém věku. Navzdory, že jsem - díky předchozím divadelním zkušenostem - dopředu očekával bláznivě hravý humor a absurdně groteskní svět, Pratchettův originální styl mě během prvních stránek o to víc získal a překvapil. Malá Esk a její nedotčená dětská duše mi hodně připomínala Sapkowského Ciri z Krve elfů. Svět a vůbec celá zápletka je taková pohádkově něžná, odpočinková a přitom satiricky vtipná zároveň. Hezky se četla. Nezamrzela. Neotrávila.... celý text

Dlouhý pochod 2012, Stephen King

Diktátorská Amerika 20. století. Pro oživení mas pořádá kápo el „Major“ reality show na život a smrt. Pochoduj nebo zemřeš. Bezesporu zajímavý nápad, který předjímá napínavý a poutavý příběh. Nicméně .. trochu to drhne na zpracování. Začátek se rozjíždí slibně. Ale prostřední pasáž byla slabá. Jakoby jí došla šťáva. Namísto neustálých úvah a tlachů šestnáctiletých mládenečků, kterak se z nerozvážnosti vrhli vstříc jisté záhubě (Proboha proč? Dle Kinga ponejvíc z zvrácené fascinace smrtí) jsem očekával hlubčí psychologické pochody. Širší pozadí. ("Matka mě nechtěla pustit", "Na nátlak rodičů jsem tady" "Pohrozily, že jestli nepůjdu, zatknout všechny moje blízké"). Více panikaření. Zoufalství. Marnosti, kterou by přenesl na čtenáře. Mrzí mne, že autor víc nerozvinul vnitřní hlasy postav. Třebaže je používá, jsou leckde trochu jalové. S tím se kniha vyrovnává až v poslední třetině, kdy nabývá zpět ztracený spád a napětí. Naneštěstí možná až příliš rychle. Závěr vyvrcholil jak nějak náhle a doslova na pár stránkách. Asi jsem očekával, že téma bude líp literárně zvládnuté.... celý text

Velký král Přemysl Otakar I. 2011, Vlastimil Vondruška

Přemyslovská epopej. Aneb mnoho povyku pro nic. Pár vysvětlivek k častým klišé v komentářích: --------------------------------------------------------- „kniha je poučná, co se týče dějepisných faktů“ === Vondruška hodlal psát historický román a namísto toho detailně převyprávěl učebnici dějepisu. Jestli se někdo touží poučit o české historii, ať sáhne po Velkých dějinách zemí Koruny české popř. po Toulkách českou historií. Se stylistikou a slohem - aspekty, které dělají román románem - se Vondruška vůbec nevymazlil a dost je odbyl. „výborně se čte“ === Kniha je psána jednoduchým a nesložitým slohem. Rozhovory jsou polopatické a nezajímavé. Jdou rychle k věci a autor si s nima nevyhrál. Vůbec až často suplují vysvětlivky „kdo, jak a proč konal v politice, jak konal“ a ta nepřirozenost je ještě patrnější ze slovníku postav. Ve Vondruškově románu člověk 12. století běžně používá výrazy jako informovat, eliminovat, definovat apod. Ty technické výrazy neuvěřitelně kazí atmosféru. Zvlášť když existují jemnější dobové tvary (vykastrovat – vykleštit; měsíční cyklus – měsíčky). „podané poutavou a čtivou formou“ === Kdejaký historický šproch a termín je několikrát převysvětlován (co kdyby čtenář náhodou zanedbával či pozapomněl středoškolskou výuku dějepisu a společenskovědního základu?). Středověké pozadí mne neuspokojilo. Leckde nekorektnosti bodaly do očí (např. používání moderní desítkové soustavy namísto tehdejší obvyklé šedesátkové, tj. počítání na kopy), které by autor jako historik měl znát (a snad i zná, akorát je nezahrnoval do knihy, aby text zbytečně nekomplikoval mainstremovému čtenáři). „čekala jsem trochu víc soukromí a rodinného života panovníka“ === Ano. Čeká nás samá politika. Politika. Politika. Samé velké dějiny. Přitom např. středověká každodennost či psychologické motivace a pohnutky postav (pokud opět nejde o politiku) jsou neuvěřitelně odflákané. Vnitřní psychologie až kýčovitě přímočará. Místy mě postavy ani nepřesvědčil, že se chovají, jak se chovají, protože se tak chovat chtějí. A nikoli protože si zapískala historická nutnost. „je potřeba si uvědomit, že nečtete červenou knihovnu“ === Přemyslovy lásky a milostné scény jsou trapnější jak z harlekýnek pro náctileté školačky („otrkaná panna v zástěnku jakés hostiny si rukou stírá ze stehen krev, leží na podlaze, pláče štěstím“ – Da fu?). Jsou patetické až to bolí. Vůbec celé vnitřní prožívání postav je dost slabé. --------------------------------------------------------- Jako člověku, co se o historii zajímá a historické romány miluje (a má jich dost načtených), byl pro mě Vondruška těžkým zklamáním. Autor kratochvilných historických detektivek na dobrou noc se chtěl blýsknout něčím fenomenálním. Namísto toho předvedl tuctovku pro široké masy čtenářů, kde se utápí v historických detailech a zcela zanedbává stylistické hodnoty. Na jednu stranu rozumím, že autor chtěl hodně pojmout, vysvětlit a nastínit a přivést tohle období široké veřejnosti, ale když srovnám Vondrušku s Vaňkovou nebo Daňkem, je Epopej těžkej podprůměr, kterej – co nedohnal na kvalitě – přehání na kvantitě. Ostatně co čekat. Je pravdou odvěkou, že masově populární čtivo bývá zpravidla brak. Pokračování číst nehodlám.... celý text

Nepřemožitelný 2004, Peter Englund

Knihy pojetím navazuje na předchozí Eglundův opus Nepokojná léta. Začíná nástupem Karla X. Gustava na švédský trůn, pokračuje jeho vládou - respektive výboji na kontinentu i severu mezi léty 1655 – 1660. Ačkoli první severská válka není tématicky zajímavá jako válka třicetiletá (a našeho národního cítění se také tolik nedotýká), myslím, že autor překonal sám sebe. Nejen co se délky týče. Opět je nám předvedena pozoruhodná mozaika mikrohistorie, sociálních, hospodářských a kulturních dějin čtivě interpretovaná s ohledem na celý komplex politických dějin a mezinárodních vztahů. Tentokrát o něco vypilovanějším způsobem. Plynulosti vyprávění pomáhá, že se autor odvrací od snahy převyprávět dějiny očima „malého člověka“ (Erika Johanssona Dahlbergha jako v předchozím díle – ačkoli ten se v knize také objevuje, není ústřední postavou, což je jenom dobře) a soustředí se na energickou postavu samotného krále. Faktografická vsuvka - kdo četl Nepokojná léta, ocení a jistě postřehne, jak třicetiletá válka ovlivnila společnost a přímo se dotkla dalšího velkého konfliktu na severu. Ať už v taktice, organizaci, morálce .... hezky to koresponduje s dějinným vývojem. Knihu vřele doporučuji všem, kterým se líbil předchozí díl. Popř. těm, kteří četli Sienkiewiczovu Potopu a chtějí se na celý děj podívat ze střízlivější strany. Rozhodně neprohloupíte.... celý text

Nejlépe chutná za studena 2010, Joe Abercrombie

Musím přiznat, že mezi trilogií a Hrdinami působí tahle kniha i na mně poněkud zvláštněji (tady dávám za pravdu ostatním komentátorům). Na druhou stranu je vše vkusně zabaleno do drsného – ale zároveň vtipného hávu, kterému čtivost rozhodně neschází. Což ostatně u Abercrombieho není nic zvláštního. Pokud sáhnete po knize, pamatujte, že nejde ani tak o příběh jako takoví a jeho vyústění, ale spíše o tu cestu, kterou hrdinové (a jakým způsobem) musí urazit. Co se nedá Joeovi upřít, že umí psát. Sloh je velice pádný a trefný, rychle plyne a odsýpá a dialogy jsou vedeny s neuvěřitelným citem. Děj nikde nedrhne a nikde na čtenáře nečeká úskok a série kotrmelců od autora, který neví coby. Navrch má Joe neuvěřitelný talent vykreslit originální, zajímavé a hlavně uvěřitelné charaktery, které vyniknout o to spíš, že Abercrombie vypráví příběh z pohledu každého z nich. Že každému vidíme takříkajíc do hlavy, známe jejich pohnutky, motivace, touhy a tajemství. Na postavách zkrátka jeho příběhy stojí. Mě osobně bavila hodně Jitřenka a její ustavičný apetiti, která mi připomínala osobu, co jsem míval hodně rád (ačkoli to zrovna není dvakrát hodný příklad), ale i ostatní jsou dobré. Dobrák, užvaněný Cosca, Třesavec, Morvee. Opět zapomeňte na hrdinské činny a patetické pohnutky a počítejme spíš s vypočítavostí, zradou, sobectvím a podlostí. Ale to je vůbec další kouzelný prvek Abercrombieho příběhů. Když jsou hlavní postavy vrazi, zrádci, opilci a užvanění náfukové, přes jejichž touhy, sny a strachy se do nich čtenář snadno promítne. Na druhou stranu svět, kde každý ochcává každého (u Abercrombieho nic nového) a každý akorát peče nějaký podraz, sice hezky umocňuje napětí a nenechá na chvíli příběh plynout čtenářem předpokládaným směrem, dokonce je i vtipný, nicméně zejména ke konci mě přišel krapet „přes“ ... ačkoli ona paralera s Bennou a motivu zacyklené pomsty byla taková hořce sarkastická, správňácká.... celý text

Nepokojná léta: Historie třicetileté války 2000, Peter Englund

Kniha je svým způsobem úchvatná. Nejde o těžkopádné vylíčení strategií, kabinetních politik a dynastických bojů, které nám ulpěly v paměti ze středoškolského dějepisu. Ne. Rozhodně to není těžkopádné. Velice živým a originálním způsobem je nastíněna švédská účast v třicetileté válce. A přes ní veskrze celý evropský konflikt společně s místními a dobovými zvyky, mravy a reáliemi (od cestování, porodů, lékařství, výchovy dětí a dalšího). Správně. Nejde o válku. Kniha je pestrou mozaiku, v které je každodennost s výjimečností stavena na roveň. Celá epocha pod Englundovýma rukama ožívá ve svém lesku a bídě. Zablácená, krvavá a nelítostná klopýtá historií a jako kafemlejnek semílá čtenářova mlhavá tušení, předsudky a domněnky. Nablýskané armády mění se na otrhané a vyhladovělé shluky band, jež bezostyšně rabují a znásilňují bez rozdílu. Jak nepřátelský týl tak vlastní zázemí. Než většinu z nich neschvátí - nikoli kulky a nepřátelské rapíry - nýbrž epidemie a hlad. Strategie tehdejší doby ukazuje se být velkou hrou „molekuly, molekuly hejbejte se z místa na místo“ s tisíci hladovými krky. Libozvučná jména bitev jako Lützen či Jankov stávají se krvavé potyčky, jimž by se nejraději většina tehdejších účastníků vyhnula a ve kterých zvítězil ten, kdo odtáhl poslední. Naprosto šílená doba bez řádu a jistoty (byť holého života) kontrastuje s ostrou svázaností a přepjatou morálkou tehdejších zvyklostí, kdy např. během jednání o míru většinu delegátů vzrušují spíš procedurální otázky, kdo kde bude sedět, kdo se bude komu klanět, kdo koho jak oslovovat a v jakém pořadí se bude opouštět místnosti. Tahle kniha nejde popisovat. Ta se musí číst. Pokud máte rádi historii sáhněte po Engludovi. Neprohloupíte. Čte se to samo.... celý text

Král utíká z boje 2002, Oldřich Daněk

Nevím, co se stalo. Jak jsem Daňkovi propadl a neuvěřitelně ho vychválil (viz mé předchozí komentáře), tady jsem zklamaně listoval stránkami a nevěděl. Ne. Napsané je to stylisticky dobře. Ale snad je na vinně absence nějakého vzrušujícího pojítka (jako zavraždění Václava III. či bitva na Moravském poli, o které se točily předchozí dva tituly), že mám z knihy pocit marnosti. Koneckonců - už v minulém komentáři (Král bez přilby) stěžoval jsem si na liknavost "opilých rozhovorů" vycpávající knihu. Zkrátka jsem měl pocit, že čtené jsem již jednou četl v lepším podáním. Přečíst knihu jako prvou (a nikoli poslední), snad bych rozváděl, kterak se Daněk hezky vyvinul a rozepsal. Kniha nebyla špatná. Daňkovská. Ale máte-li chuť "na blind" si autora oťukat, sáhněte nejdřív po jiné z knih trilogie.... celý text

Poslední argument králů 2009, Joe Abercrombie

Tak. A máme tady třetí díl. Třetí komentář. Třetí aspekt nazírání. Vyvrcholení po předchozím vcelku opatrném (a někým za vláčnost kritizovaném) přešlapování a očekávání prolétlo knihou jako velká voda. Nenechalo kámen na kameni. Všechny ozubená kolečka dějových linek do sebe zapadla jako čelisti Gloktova úsměvu. Velice působi věAbercrombie završil vyprávění. Všechno, co jsme mysleli bylo špatně. I ti největší muži příběhu (natož čtenář) byli pouhými pěšci na šachovnici pánů větších. A to všechno aniž ztratil něco ze svého pisatelského umu. Stále stejně (snad i o krapet víc) cyničtější, napínavější, směšnější. I postavy se neomrzeli. Závěrečné rozuzlení "padni komu padni" a spravedlivě nespravedlivý konec (jak pro koho. Ostatně, jak poznamenal v závěru Glotka - Život koneckonců není spravedlivý), na které navazují z poněkud jiného pohledu Hrdinové ve mně nechal veceli příjemný pocit z přečtení.... celý text

Až budou viset 2009, Joe Abercrombie

Slibné pokračování Abercrombieho trilogie. Po uvozujícím prvém dílu pokračuje v načatém ději, zachovává svěží jazyk a osobitý cynicky svéhlavý humor a návazně tvaruje příběh (mnou již komentováno u předchozího dílu). Poněkud nudnější (dle vkusu) putování Bayezovy grupy bylo vykoupeno rozvitím postay uprchlé otrokyně Fero, jejíž prchlivost a zapšklost mě zcela chytla. Linie s Gloktou má slibně stupňovitou tendenci, neomrzela se, naopak jsem se na jeho dějové linie vždy těšil. Též mě nadchlo (jako člověka, který nemá rád příliš přemachrované postavy) pojetí magie Abercrombieho světa, vzácné vymoženosti pár přestárlých vyžilých mágů– á la pravý opak přehnaných všehoschopných černokněžníků Sapkowského. Svým způsobem mě druhý díl slibně motivoval trilogii dorazit. Nenudil mě. Dostal jsem, co jsem očekával. Dějové shrnutí schovám si pro závěrečný díl.... celý text

Král bez přílby 2008, Oldřich Daněk

Další Daňkův skvost. Knížka se čte jako víno, styl je hravý, pěkný, zvučný - vůbec takový, jak jsem ho popsal v jeho Vraždě v Olomouci. Narozdíl od krátkého údobí pár dní bere si na paškál dobu panování Václava II., krále přespříliš bázlivé povahy, který se zasloužil o český středověký stát snad jen jako Karel IV. a historií zůstává dost přehlížen. Musím uznat, že zejména poutavá je první polovina shrnující okolnosti a důslekdy bitvy na Moravském poli, od smrti Záviše Falkštejna po závěrečné střetnutí Václava s Habsburkem kniha překonává šestnáct let vlády pomocí tzv. opileckých hovorů (jinými slovy třetí čtvtina krapet vázne), ale přec jde o zajímavou fresku o to zajímavější osobnosti ...... celý text

Sama čepel 2008, Joe Abercrombie

První kniha vskutku oblíbené ságy. Zejména pro svěží živý styl, cynicky satirický humor. Vnitřní monolog a myšlenkové pochody postav neuvěřitelně oživují a rozesmávají suchopárné dialogy o politice a jiných těžkopádných informací přibližující tamní svět, které by stokrát nudili kdekoho. Úžasný byl popis jedné scény až v pěti verzích, kontinuálně na sebe navazujících a sebe přerušujících, jak ji vnímají jednotliví různorodí aktéři (pro větší úspěch dokonale kulturně odlišní) ... postavy mi nepřišly jalové, natož jejich myšlenkové pochody, některé byly naopak skvělé (Glokta). Snad jenom svět není příliš originální (jak někdo vyčítá), vážně z něho lze číst zřetelně inspirativní stereotypy světa našeho. Na druhou stranu, proč ne ... Komentář zaměřuji přivážně na literální styl, dějový obsah bych rád ohodnotil po přečtení celé trilogie.... celý text