GavinMilarrr
přečtené 3
Maxim Kammerer
2019,
Arkadij Strugackij
Slyšel jsem reakci "proč furt vydávají ty bolševické bláboly..." Inu, ony to jsou bolševické bláboly asi jako Star Trek, a troufnu si říct, že v anglosaském prostředí, kde se méně debatuje a víc děje (proč zrovna Brouk je srovnáván s Asimovem, že ano) by z Kammerera druhý Star Trek vyrostl. Jak poznat bolševický blábol? Jednoduše -- ořežte všechny obří sochy Lenina a úspěchy komunismu a pokud to, co zbyde, funguje stejně jako před ořezáním, blábol to není. Tímto sítem spolehlivě neprojdou třeba Astronauti a Magellanovy mraky, ale Strugačtí od šedesátých let spolehlivě. A v tom to je: pokud chcete něco dobrého vydat v totalitním režimu, musíte nějakou tu službičku totalitě udělat. Vyspělý čtenář to stejně vymaskuje. Potom si můžete dovolit i celý režim v nějakém oblastním magazínu shodit, jako to bratří udělali v pohádce o Trojce, nebo na daleko větším formátu Vladislav Krapivin ve Vlaku do stanice Most, což je dokonce maskováno jako dětská četba. Doporučuji pro dokreslení novelu Útěk, ve které je explicitně popsána realita nikoli německého, ale sovětského lágru (i se sibiřskou zimou). Zkrátka: doporučuji, protože to je dobré, nadčasové a pozitivní. Existují i nedystopické verze budoucnosti...... celý text
Zpráva o organizovaném násilí
1990,
Vilém Hejl
Tato kniha je nesmírně důležitá. Opravdových stalinistů už mnoho nepotkáte, ale kdekdo Vám bude tvrdit: Ono to zase tak špatný nebylo, ty padesátý léta byly teda hnusný, ale potom to přece povolilo, a za Husáka se žilo vobyčejnýmu člověku docela dobře... Případně se dozvíte něco o úspěchu socialistické výstavby, kdy se za dvacet let toho vybudovalo několikařádově víc, než od Listopadu doteď. A že si nevážíme práce našich rodičů a obětí našich osvoboditelů. Inu, ono je něco za něco. A poválečná výstavba na západě byla v roce 1990 přece jen někde úplně jinde než reálně socialistické Československo, a nepotřebovala k tomu nic z toho všeho, co je popsáno v této knize. Je to obžaloba, ale nejen režimu, ale všech, kdo se na něm podíleli. Právě díky této knize se vrátila jména jako Doubek, Prchal, Kohoutek, Sommer, Pytlík, Grebeníček a další, kteří komunistický teror realizovali na nejnižší úrovni, vlastníma rukama a s chutí. A nejen to -- i vrazi posledních obětí komunismu, Jaromíra Šavrdy a Pavla Wonky. Je důležité si připomenout, že to nebyla anonymní masa.... celý text
