grimik
přečtené 189
Na hraně noci
2020,
Olivia Hawker
Tato kniha mě opravdu mrzí. Mrzí mě, že jsem ji podpořil svými penězi. Ale popořádku. Je s podivem, že se mi kniha četla dobře, a i přes zásadní výhrady jsem neměl chuť ji odložit. Předně, forma psaní ve třetí osobě přítomného času není zrovna můj šálek kávy, ale nějak mi to zde tolik nevadilo jako jinde. V knize je dán obrovský prostor úvahám a pocitům ústřední postavy Antona Starzmanna, které zabírají snad víc místa než samotný děj knihy. Až do konce jsem se nezbavil pocitu, že čtu něco snového, něco, co se snaží být nad příběhem samotným, jenže tohle umí Anthony Doerr a mistrně to uplatnil ve Světlech, která nevidíme, Olivia Hawker tímto uměním rozhodně nevládne, a z jejího pera to zkrátka nefunguje. Opravdu nedokáže přimět ke vnímání nějakých hlubších sdělení, protože žádná nejsou. Jsou jen otravné, všudypřítomné myšlenky a pocity Antona a neustálé odkazy na Svaté písmo. Aby toho nebylo málo, někde před polovinou knihy se děj několikrát točí ve stejné příběhové smyčce, kdy si člověk uvědomí, že již potřetí věnuje 20 stránek prakticky stejnému ději, jak Anton někam něco nese, a při návratu se něco stane, z čehož vznikne nějaké ponaučení pro něj i jeho blízké...to všechno je jen záměrné natahování románu, který by mohl být o 150 stránek kratší a i tak by to bylo na hraně autorčiných schopností psát. Své hranice by měla respektovat, žádný velký literát tedy rozhodně není. Až dosud bych byl rozhodnut, zařadit knihu do jasného průměru a to proto, že mě vlastně nepřestala bavit a Anton byl zkrátka sympatická postava, kterou nejde nemít rád a nechovat k němu hluboký respekt. Pak, někde za polovinou knihy ale přišlo něco, co se zkrátka do knih dostat nesmí. Věřím tomu, že příběh Antona Starzmanna, dobrosrdečného, bývalého mnicha, který se stal otcem a zaopatřovatelem své nové rodiny, a byl váženým a statečným člověkem ve své době a na svém místě, je inspirován skutečným životem Antona Starzmanna tak, jak autorka v doslovu uvádí, a že jej, až na drobné, záměrné úpravy ve prospěch příběhu, ponechala tak, jak jí byl zprostředkován. Ovšem stavět téměř polovinu knihy na událostech, které se fakticky nikdy nestaly a stát nemohly, je prostě neuvěřitelné selhání při ověřování reálií. Na sklonku roku 1943 opravdu nikdy Česko nepovstalo a nezabralo si zpět Chebsko a nevysídlili Německé obyvatelstvo! To snad i úplný ignorant, co má elementární znalost průběhu 2.světové války, musí okamžitě dešifrovat jako kachnu, i když mu to vypráví přímí potomci samotného Antona! A dobrých pár desítek stran je věnováno právě pomoci nebohému, rebelskými Čechy odsunutému obyvatelstvu z Chebska. No to mě dloubni! Do konce knihy jsem si říkal, že autorka zkrátka do příběhu potřebovala něco dramatického, tak si část událostí opravdu vymyslela, a asi bych to tak i lépe přešel, ale ona tuto nesmyslnou událost zmíní i v doslovu, kde právě poukazuje na všechny své drobné odchylky od reality a jak to bylo skutečně. Tím v podstatě, případnému, neznalému čtenáři, vštěpuje do hlavy naprostý faktografický blud. A za tohle knize ještě jednu hvězdičku strhávám, trvám na tom, že něco takového se stát při vydávání knihy nesmí a proto mě mrzí tato koupě.... celý text
Moře rzi
2019,
C. Robert Cargill
Jednoduchá sci-fi jednohubka, která měla na to být skvělou povídkou, ale rozhodně neměla potenciál na skvělý sci-fi román na více než 300 stranách. To ji sraží do úplného průměru, ne-li lehce pod. V tomto rozsahu je to zdlouhavé, střední pasáž jakési "roadmovie" je až zoufale nudná. Akce, v kontrastu se snahou o nějakou hlubší myšlenku, popisována doslova tím nejjednodušším způsobem. Ale jak píši, jednoduchá sci-fi jednohubka, která se dá skousnout za jeden až dva večery a rozhodně nijak nezatíží mozek nějakým přemýšlením, to by zde bylo úplně zbytečné. Jen by to mohlo být... ještě kratší, no.... celý text
Osvícení
1993,
Stephen King
Nikdy jsem neviděl celý film, někdy v dávné minulosti jsem ho tak nějak proskákal a nejen, že mě nezaujal, i na mě některé scény působily komicky. Nikdy jsem nečetl horory. Nikdy jsem také nečetl Kinga. Toto je teprve druhá Kingova kniha, kterou jsem přečetl. První byl nový Ústav. Myslím, že rukopis Kinga je znát, ať jde o knihu přes 40 let starou nebo horkou novinku. A jsem asi rád, že jsem film vlastně celý neviděl, protože to, co v knize jest působivé, si neumím na plátně moc představit, že by vyvolalo stejný efekt. V rámci žánru musím autorovi uznat opravdové kvality a musím hodnotit za plné. Myslím, že si ještě pár knížek od Kinga zkusím.... celý text
Slepá mapa
2017,
Alena Mornštajnová
Stejně jako před rokem Hana a před půl rokem Tiché roky, i Slepá mapa mě doslova nadchla. Nádherné čtení. A musím říct, že ač autorky prvotina, považuji ji ze všech třech i za nejhezčí.... celý text
Ústav
2020,
Stephen King
Narovinu, toto byl můj první King. Vždy jsem měl za to, že jeho tvorba je něco, co jde mimo mě a nevěnoval mu pozornost. Vyzkoušel jsem a jsem nadšen tím, jak King umí psát a pracovat s napětím. Je to opravdu profík. Kniha se mi opravdu líbila, snad jen, že s blížícím se koncem pomalu atmosféra řídla a ne naopak. Už hledám dalšího Kinga po kterém sáhnu. Vadilo mi, kolik opravdu děsných chyb uniklo do tisku.... celý text
Modrá
2018,
Maja Lunde
Nějak k této knize nevím, co napsat. Tématicky mi je určitě blízká. Linka Davida i hodně dobrá, oproti tomu dějová linie Signe trochu nezáživná, ale jako celek se to vyvažovalo. Co mi ale vadilo je, že kniha tak nějak spěje od nikud nikam, nemá cíl, na konci prostě vyšumí tak náhodně, jako jsme na náhodných místech do dějů uvrženi. Pod určitým úhlem pohledu jsou i 3* moc.... celý text
Stín větru
2008,
Carlos Ruiz Zafón
Čas od času se mezi knihami objeví Kniha. Ta Kniha. Teď zrovna se to stalo téměř přesně po roce od chvíle, kdy mě zasáhla jiná (Světla, která nevidíme) a ani v tomto případě jsem to nečekal. Má nevysoká očekávání však byla zašlapána v prachu uliček Barcelonských, kam jsem byl vtažen a za ruku veden samotným Laínem Coubertem, nucen vše prožít s ním až do poslední strany, po níž jsem podvědomě sahal po další, která však již nepřišla. Magická kniha přináší magický zážitek z jejího čtení, zůstane v srdci a neustále s Vámi je i poté, co ji odložíte. Kniha o knihách, o lásce, o lidských nitrech a bolesti, která nikdy nepřebolí. To všechno je Stín větru, a vůbec není potřeba se odvolávat na její povrchní kvality, jako je skvělý sloh, brilantní skladba vět a výběr slov, maximální čtivost, schopnost udržet přehlednost v ději i přes velký počet postav a jejich prolínání dějovými linkami Juliána a Daniela. To, že Zafón tohle všechno umí je již naprosto jasné, ale tím, že umí knize vdechnout duši, tím je výjimečný a pro mě je to teprve druhá kniha, která se dostala na metu nejvyšší, do mého srdce.... celý text
Prorokova zima
2020,
Håkan Östlundh
Inteligentní a dobře napsaný, politicky motivovaný thriller. A pak, že to bez absurdit, pošahaných psychoušů, jejichž motivace k činům jsou až komické a za vlasy přitažené změti náhod a wtf zvratů, nejde. Jde a jde to vážně fajnově. Příběh je vykonstruován uvěřitelně, politické motivace lze uznat. Samotná politika a tudíž pasáže z politického prostředí, kde bych se nudil při čtení popisováním nějakého politického pozadí, zde prakticky vůbec nejsou, politika je zde opravdu jen na pozadí, coby nosná kostra děje a dává postavám motivaci k činům, ale autor do jí nevěnuje a nezabředává do ní, čili výtkám v tomto směru nerozumím. Thriller se mi líbil, bavil, rychle se četl, určitě tedy budu v sérii, pokud bude vycházet, pokračovat. Podrobněji bych hodnotil víc než 4, ale méně než 5. Možná za normálních okolností bych zaokrouhlil dolů, na 4, ale protože podle mého kniha patří jednoznačně do červených čísel, budu jí maličko, ale jen maličko nadržovat a zkusím jí tam pomoci.... celý text
Našeptávač
2019,
Donato Carrisi
Tak tedy, s Našeptávačem jsem to měl jako na houpačce. Skvělé pasáže střídaly pasáže zmatečné, autor chtěl na začátku sdělit příliš drobných příběhových linek najednou a šel na to podle mě zbrkle a neurovnaně, postavy mi splývaly i přesto, že jich nebylo mnoho, chyběla mi jejich výraznější identita. Po pár kapitolách už kniha dostala správný spád a vše vypadalo, že bude v pořádku, začínala se objevovat místa, kde nešlo přestat číst, jak moc jsem potřeboval vědět, co se stane dál. No jo, ale najednou mi došlo, že se vše dokola opakuje, že autor nedává vyšetřovatelům žádnou šanci nějak skutečně pokročit, že celý příběh neustále, v repetitivních cyklech, buduje jejich protihráč. Říkal jsem si, že takto to nemůže Donato Carrisi stavět donekonečna, přeci musí ustoupit, jinak se stane jedna ze dvou věcí: a) buď se příběh bude odvíjet hloupě, jako v Loutkovém divadle, kde detektiv vlastně nevyšetřil nic a vrah dokonal úplně vše, co chtěl a odhalil se sám, nebo b) že do hry vstoupí zvrat vycucaný z prstu. A ejhle, on to "B" vážně udělal, posunul vyšetřování dál ad absurdum via paranormální schopnosti senzibilky. Navíc v míře, jaké tihle hádači z vody nejsou vůbec schopni, protože princip tohoto sebepřesvědčení spočívá v tom, vychrlit tolik možností co je napadnou, aby se alespoň jednou z nich náhodně trefili. Výborně. To je opravdu takový problém vystavět děj na racionální a funkční policejní práci? To si autor myslí, že je opravdu čtenářstvo již tak zmlsané, že potřebuje i z detektivky nebo thrilleru dělat sci-fi a vkládat tam div ne Marvel heroes? Nejen, že vzhledem k dalšímu vývoji byla tahle absurdní vsuvka s "Jolandou" naprosto zbytečná, ale i ta změť zvratů a podmínek, které následovaly ve "finále" a které musely vyjít aby se vše událo jak Našeptávač plánoval, to samo o sobě je prakticky nemyslitelné. Bylo to nelogické a překombinované. Kniha mě v tomto velice zklamala, protože co nemohu autorovi upřít je, že píše pěkně a dobře se to čte, ovšem pro příště ho rozhodně vynechám, protože pokud budu chtít čáry máry fuk, sáhnu po fantasy. EDIT: Jo, ještě mě pobavilo, že skoro všichni z vyšetřovacího týmu byli vlastně solidní psychouši vhodní k léčení a ne k nošení odznaku. Včetně Mili. Vlastně, včetně všech pachatelů celkově úplně nesmyslně vysoká koncentrace labilních jedinců nebo psychopatů.... celý text
Poslední lež
2019,
Riley Sager (p)
Musím říct, že mezi žánrově podobnými tituly, co jsem za poslední dobu četl, patří Poslední lež k tomu lepšímu...nebo ne, nepatří. Je to stejný slabý podprůměr. I tuto knihu jsem nabyl spíše náhodou, v akci knihkupectví, kdy jsem zkrátka musel nabrat 6 knih, abych zaplatil jen jednu. Nebo tak nějak. Zkrátka jsem netušil do čeho jdu, neznal autora, nečetl anotaci ani recenze a vše, co jsem o knize věděl, že to bude thriller, soudě podle označení na obálce. :))) Autor má celkem příjemný, na tento žánr i slovně celkem bohatý jazyk a v kombinaci s dobrým slohem v Poslední lži dokazuje, že umí na více než 400 stranách udržet napětí, pozornost čtenáře a čtivost na slušné úrovni, přesto by to mohl zkrátit, protože od počátku je děj spíše unylý a zdlouhavý, a ve dvou částech jsem si už už říkal, že by se fakt mohlo něco stát, jinak usnu nudou. I tak jsem ale byl zvědavý, co se tenkrát (v příběhu) stalo a knihu nehodlal odložit, vlastně jsem ji přečetl za dva dny. Vzhledem k zasazení, postavám a tím, co mezi sebou postavy řešily, bych řekl, že autor své knihy cílí spíše na čtenářky něžného pohlaví. Děj mi hodně připomínal různé ty filmové horory o vystrašené skupině teenagerů. A bohužel, z děje nakonec nevzešlo vůbec nic. Poslední lež, to není žádný běs online, za nímž se žene v závodě o čas a další vyhaslé životy, sympatický detektiv, FBI nebo špičkový tým vyšetřovatelů v čele s odborníkem na masové vrahy. Celá záhada se zde odehrála dávno v minulosti a na stopě jí je mladá dívka, která při tom tenkrát byla, přičemž na cestě za rozlousknutím svého traumatu, bojuje sama se sebou, a se závojem lží, do kterého je zahalena. Velké finále mě docela zklamalo, protože mi došlo, že už se z toho nic šokujícího neuvaří, a že i zde budou veškeré motivace k činům takové facepalmové, za to definitivní konec - a pro mě takové malé finále, tomu dal přeci jen lepší korunu na hlavu a to je super. Jinak prostě nic moc podprůměr.... celý text
Jeden z nás
2020,
Shari Lapena
Příběhem zajímavá detektivka se zajímavým, ale nezvládnutým sousedským propletencem, přímo nabízející prakticky libovolnou postavu do role pachatele. Počet postav byl tak akorát, aby v tom nebyl matlajz, postupná psychologická proměna podezřelých byla z počátku dlouho zábavná a zajímavá, nicméně ke konci již nudná, omletá a na hlavu padlá a příběhová kostra tak trochu, jako neustále se opakují přes kopírák - detektivové dokola obcházejí ty stejné osoby a tyto pokaždé pod psychickým tlakem nevydrží dál odolávat a poodkryjí o něco víc z toho, co ví a tají. Opakuji se - hodně nezvládnuté. Vlastně celé vyšetřování je založeno jen na tomto. A tím bohužel kniha padá hodně k průměru. Průměrná je též literární kvalita knihy, rozhodně nejde o autorku, jejíž vypravěčské schopnosti a slohové kvality by byly navždy zapamatovatelné, její styl psaní je takový šedý, plochý, nepříliš zajímavý a nepříliš záživný, což v této knize kompenzuje ona napínavá, originální zápletka, která dává čtenáři prostor, neustále měnit tip na vraha. Zklamán nejsem, dalo se, aspoň byl příběh prost vyložených blbostí, ale nadšen rozhodně také nejsem. Od autorky si určitě už nikdy nic přečíst nechci.... celý text
Pohřbení
2020,
Ellison Cooper
První díl měl ještě drobné mouchy, ale dvojka je perfektní, jak jen kniha tohoto žánru může být. Divil bych se, kdyby se tento thriller nedočkal do pár let filmové podoby.... celý text
Osvětimský orchestr
2020,
Fania Fénelon (p)
Spolu s Chlapcem, který následoval svého otce do Osvětimi, je tato kniha (přes nový, nehezky upravený název) nejsilnější možnou výpovědí, jakou si je možné na téma Osvětim přečíst. Psáno jako román, a to povedený a čtivý (leč neskutečně drastický) přesto jde, na to nezapomínejme, o přímé svědectví, tedy literaturu faktu.... celý text
Tiché roky
2019,
Alena Mornštajnová
Paní Mornštajnová mě nezklamala. Píše tuze krásným jazykem, nádherné, leč skrz naskrz teskné příběhy. Tiché roky jsou poutavý, silný příběh jedné rodiny o dvou liniích, dvou generací, které končí střetem v současnosti. Děj se odehrává zejména v hlavách, pocitech a myšlenkách hlavních postav, je plný nevyřčených slov a marnosti. Vlastně nevíte, koho Vám má být líto víc. Dlouho jsme se rozhodoval, zda 4 nebo 5, pro 4 byl konec, který mě zanechal v situaci, kdy jsem byl lačný ve čtení pokračovat a dočkat se alespoň něčeho hezkého, po mnoha desetiletích v životech hlavních představitelů. Pro 5 určitá blízkost životních peripetií. Co zvítězilo je zřejmé. Opravdu pěkná kniha.... celý text
