Griselda
přečtené 28
Tady byla Britt-Marie
2016,
Fredrik Backman
Můj obdiv k tomuto Švédovi se s touto knihou ještě zvýšil. Je těžké říci, která z jeho knih je nejlepší a ačkoliv jsou si v jistých rysech všechny podobné, všechny se čtou jedním dechem (nedoporučuji, pokud čtete před spaním a ráno brzy vstáváte, neboť je těžké donutit se, nepřečíst si ještě další kapitolu a pak další a další a ani se nestačíte divit, že už slyšíte venku štěbetat ptáčky:)) Pro ty kdo knihu ještě nečetl, se vyhnu tomu, abych prozradila děj, ale určitě nic nezkazím tím, když napíši, že Britt-Marie je velmi složitá osobnost, čímž může trochu připomínat Oveho, ačkoliv, zcela jiným způsobem. Jedno je ale stejné, v případě Britt-Marie ještě více výraznější a to, že autor čtenáři dává nahlédnout do nitra duše postav způsobem, že pokud máte srdce, není možné, je prostě nepochopit. V knize samozřejmě nechybí humor, kterým Britt-Marie opravdu velmi překvapuje. V knize Babička pozdravuje a omlouvá se, jsem k Britt-Marie měla více méně záporný vztah, ale po přečtení této knihy mohu říct na závěr jen jedno. Mám Britt- Marie ráda:)... celý text
Poirot a já
2015,
David Suchet
Na této dokumentární knize se mi líbilo především to, jakým způsobem David Suchet popisuje 25 let života s Herculem Poirotem. Skoro mne až dojímá hercova láska a vztah ke své roli a to jak se cítí být s Herculem propojen. Teď ještě více, než kdy dříve předtím rozumím tomu, v čem je ono kouzlo dokonalého hercova výkonu. Ačkoliv autor své soukromí zde odhaluje spíše okrajově, tak dopřává čtenáři poznat značnou hloubkou svých emocí a myšlenek.... celý text
Vraždy podle abecedy
1970,
Agatha Christie
Tuto knihu jsem četla s odstupem času asi třikrát, líbí se mi též velice její filmové zpracování. Kniha je samozřejmě detailněji propracovaná ale po shlédnutí filmu, jsem si pak při dalším čtení scén, ve kterých vystupoval pan Cust, okamžitě před očima vybavila herce Donalda Sumptera.... celý text
Opona
1979,
Agatha Christie
Opona je kniha, která se čte doslova jedním dechem, přestože je od samého začátku dost pochmurná. Líbí se mi, že je psána v první osobě, jako všechny romány ve kterých má roli vypravěče kapitán Hastings, který je zde velmi melancholický a zranitelný. Stejně tak jako on, ani já jsem se nechtěla smířit s Poirotovou blížící se smrtí a i když jsem věděla, že je nevyhnutelná, přála bych si jiný konec. Chápu však, že to tak prostě muselo být. Přes svou pochmurnou atmosféru, považuji Oponu za velmi zdařilé dílo, které si já osobně řadím jako psychologické detektivky.... celý text
