hanavelka
přečtené 60
Na stříbrných křídlech mládí
1936,
Barbora Markéta Eliášová
Rozveselila se i paní ministrová, a ukázalo se, že je zcela příjemná a nijak se nesnaží, vynikati nad druhé. Hlavním středem pozornosti byla ovšem Gerta, která měla milé úsměvy a srdečná slova pro každého. Mluvila anglicky, francouzsky, německy, jak si kdo přál, a byla by mohla hovořiti ještě holandsky a malajsky. Oba tyto jazyky nazývala svou mateřštinou, neboť její matka byla Malajka a otec Holanďan. Nejvíce se kolem exotického hosta točil Miloš a jeho jindy pobledlý obličej ztratil dnes svůj znavený výraz a byl oživen novým zájmem. Litoval v duchu, že je zde Jarmilka, jíž se podle matčina příkazu měl věnovat nejvíce. A vůbec dnes měl "službu", jak si s otcem povídali již včera, když byly rozdíleny úlohy, a nemohl se tedy věnovati výhradně své zábavě. Měl zahájiti tanec s paní ministrovou, neboť jeho otec, pan domácí i Karel Kovář nebyli tanečníky. Měl se také postarati o to,aby se dobře bavila dcerka paní ministrové, šestnáctiletá Miluška a její sestřenice Tylda, takové "divoké žáby", jak jim obyčejně říkal. Měl tu ovšem několik kamarádů, kteří byli vydatnou pomocí, ale sám byl přece hlavní osobou a musil se starat, aby se nikdo nenudil, hlavně děvčata, aby se pobavila a podle chuti vytančila. Tak ovšem nemohl být stále tam, kde by býval nejraději - u krásné Gerty. A bylo mu k zlosti, když viděl jak Gerta i Jarmilka se živě baví s Jirkou a jemu se stále do cesty plete "potřeštěná Miluška" , děvče vytáhlé a tak hubené, že při tanci s ní cítil v rukou pouze kosti. Sotva ji na chvíli předal některému kamarádovi a postavil se ke skupině Gertině, už se tu zase před ním objevila a smějíc se čemusi nebo ničemu, táhla jej dokola. Tančila nejraději s ním, protože byl zde nejlepším tanečníkem a sama byla do tance "jako blázen", jak říkala její matka. V románu si autorka vytváří svět, který s ohledem na své dětství nemohla prožít a tak ho alespoň ve fantazii zaznamenané do stránek této milé knížky.... celý text
Cvičebnice anglického jazyka pro školy
1909,
Barbora Markéta Eliášová
Po vložení mnou prostudované učebnice od mé bývalé sousedky B.M.Eliášové, jsem byla oslovena nějakým individuem, které se neumí ani podepsat, v logu má čerta s vidlemi a říká si : pobijecmuch Proč název knihy v písmu verzálky? Na DK se to takto neužívá.dnes v 19:03 X Slušně jsem odpověděla formou, obvyklou u absolventů školní výuky, tj. oslovením dotyčného/což jsem v jeho zprávě krom jiného postrádala/ a vysvětlením použití velkých písmen v názvu titulu - dle originálního vydání, které se mi může nelíbit, ale pro zachování dobové autentičnosti si ho nedovolím měnit. S doplněním, že se nejedná o neschopnost rozlišení použití malých a velkých písmen. Totˇ vše bez odezvy. Osoba, která má potřebu kontrolovat či opravovat druhé, by měla jít sama příkladem a zdokonalit úroveň způsobu svojí komunikace. Hana Velká... celý text
Beneš atentátník
1943,
Barbora Markéta Eliášová
Autorsky obsaženi B.M.Eliášová, K.Pergler, J.Dürich, F. Peroutka, V. Dyk, A. Jirák, A. Bouchal, K.Kramář, A.Rašín .... Pane vyslanče ! Nerada píši tento dopis, je však třeba, aby byl napsán jako doplněk toho, co jsem napsala 15 t.m. Pravím nerada - neboť je to cosi jako operace a to vždy bolí. Však, když už jasno, tedy ať je jasno úplně. Mně samé se vyjasnily mnohé věci teprve nyní, po celé té trapné řadě měsíců. Byly tu hned na začátku lži a křivdy a následkem toho se vše vyvíjelo křivě a nesprávně. Lež a křivda se obyčejně skrývají v temnu a tím se stalo, že se tu během doby nahromadilo tolik tmy, že už pak bylo nesnadno rozeznati černé od bílého a bílé od černého. A v takovém ovzduší lidé se snadno stávají zlými.- Byli jsme zlí více či méně méně všichni a všichni jsme tím snad trpěli, neboť v síti lží a klamu nikomu nemůže býti volno. Vzpomínám zejména těch nesprávných skutků, kterých jsem se dopouštěla sama. Bylo to na sklonku léta, kdy mne dr. Reichmann po prvé začal vyprávěti o intrikách,které prý jste kul s Novákem proti ministru Benešovi. Zhrozila jsem se ovšem toho, tím více, že jsem Vás v té době z celé duše nenáviděla. Dr. Reichmann vyzval mne tehdy, abych o tom napsala paní Benešové, on sám že to psal Oličovým. Neučinila jsem zcela podle jeho přání,leč napsala jsem to důvěrné přítelkyni - dovolte mi zde zamlčeti její jméno - a ponechala jsem jí na vůli, chce-li to sděliti paní Benešové nebo ne. Rozhodla se pro a dopis se dostal do rukou ministru Benešovi. Lituji toho, neboť dnes znám ty věci lépe než tehdy a jeví se mi ve zcela jiném světle. Po druhé - bylo to v prosinci - vyzval mne dr.Reichmann , abych napsala též něco ministru Benešovi, aby prý stále sám nepsal. Doznávám, že jsem to napsala nerada. Považovala jsem to za nepříjemný úkol, kterého se musí zhostit. Napsala jsem několik řádek a obvinila Vás,že jednáte nelidsky a nespravedlivě. Vidím nyní, že to by úsudek nespravedlivý a ukvapený - doufám však, že mne omlouvají tehdejší okolnosti. Byla jsem sevřena v tom temném kruhu lží a klamu, sama jsem tím nejvíce trpěla, bylo ve mně mnoho trpkosti nahromaděno a v takových chvílích snadno se činí ukvapené úsudky. Nevím, dostal-li se tento lístek do rukou ministra Beneše. Dr. Pergler sám o věci píše : "Úředníky zahraničního ministerstva byl na mne podniknut po stránce morální přímo vražedný atentát !" Pro vztah Benešův k Reichmannovi jest dokumentární,že tomu intrikánovi, který posílal Benešovi do Prahy denunciace proti svému přímému nadřízenému a který sváděl ostatní personál, aby si počínal také tak, na příklad, aby slečna Eliášová psala paní Benešové, aby toho materiálu bylo více, byl bez vědomí dr. Perglera zvýšen na příkaz Benešův plat právě v době, kdy všem úředníkům, přiděleným tokijské legaci, byly platy sníženy. Beneš později přiznal, že věděl o zločinném založení Nováka i Reichmanna. Přesto je však do Tokia poslal, aby znemožnili dr.Perglera, naprosto se neohlížejte na to, že počínáním těchto lidí bude těžce ohrožen zájem státu, který v Japonsku měli zastupovati. A zase typická benešovština : Pergler si vyžádal od ministerstva dovolenou, aby mohl odjeti do Ameriky za účelem vyřízení svých soukromých záležitostí. Mezitím byl však pro Tokio jmenován jiný velvyslanec, aniž by o tom předem bylo dr.Perglerovi něco sděleno........... celý text
Pohádky z Francie
1920,
Božena Rélinková
Roztomilých třináctero originálních pohádek .....Moudrý slon Zéro, Gaskoňský baron Prášil, Když se rohlík probudí, Pohádka stařenky z města sv.Mala ......
Voda, která hoří
2018,
Jitka Vodňanská
Čtivě faktograficky zaznamenané 20.století zdokumentované životem jedné rodiny v Československu. Doloženo bohatou dobovou fotodokumentací, což je pro historickou budoucnost národa velké plus. Autorka v knize inteligentní a neurážlivou formou seznamuje nejen své blízké, ale širokou veřejnost s realitou života a zrůdností věty "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí", která pokud ji využívá jedinec, který se chová v hrubém rozporu s jejím zněním, může lehce vést k psychické zátěži milující osoby a následnému propuknutí vážné nemoci končící smrtí. Knihu mohu jedině doporučit - četla se sama a jsem ráda, že ji vlastním. Hana Velká... celý text
Buquoyský Rožmberk
2013,
Petra Trnková
. . . Jiří Jan Jindřich Buquoy provedl rozsáhlé úpravy i v areálu Horního hradu, který od prahu raného novověku sloužil jako hospodářské zázemí. Dominantu souboru tvořila vedle středověké věže Jakobínky rozměrná barokní sýpka na místě dnešního zámku. V komplexu se nacházely stáje, vozovna a byty hraběcích zaměstnanců s deputátními zahradami, které soustavně procházely běžnou údržbou i dílčími úpravami a opravami. Rozsáhlejší práce byly zahájeny sjednocením dosavadních užitkových zahrad v panskou ,,květinovou a okrasnou zahradu"podle plánů Antona Krauseho. Před průčelí uvažovaného hraběcího letního bytu, jehož protějškem měla být podesta vyhlídkového glorietu, projektoval Krause květinový parter s okrouhlou kašnou ve středu. Po severní straně měl parter lemovat skleník, za nímž zamýšlel zahradní inspektor vytvořit síť malebných cest a pěšin mezi komponovanými skupinami stromů, keřů a květin. Realizace zahrady v letech 1852-1853 stála na počátku zásadní přestavby Horního hradu. . . . Kvalitně zpracovaná publikace kolektivu autorů Trnková,Šámal,Ivanega, která je plná zajímavých informací a obrazové dokumentace. Náhodou se mi ji podařilo koupit po týdenním bezvadném pobytu v areálu Horního hradu /ve vlastnictví České pošty s.p./ , který i v současné době prakticky plní svojí funkci/ umožňuje celoroční rekreační pobyt včetně stravování/, ke které byl předchozími majiteli budován a není tzv. mrtvým zakonzervovaným objektem pro úzký okruh vyvolených. Zajímavostí je právě probíhající rekonstrukce věže Jakobínky/2018/, kolem které bylo původními postupy mj. pod vedením československého - světového mistra tesaře Petra Růžičky, zbudováno dřevěné lešení a to včetně dobových jeřábů na lidský pohon. Celosvětový unikát - vybudovaný navíc ze dřeva z místních lesů. Možnost prožít dějiny popisované v knize a stát se jejich součástí přímo na místě /kde se v určitém směru zastavil čas/ je zážitek, dnes již jinde nedostupný.... celý text
Skautova dobrodružství na cestě kolem světa - díl první
1936,
Arnould Galopin
Spal již dobrou hodinu, když ho probudil hrubý hlas: ,,A hleďme, copak tu děláš ? Nelíbilo se ti doma, nelíbilo ?" Jacques si protřel oči a podíval se na narušitele. Při svitu měsíce jasně rozeznal vousatou tvář, v níž zářila pichlavá očka. Zvedl se a chopil se skautské hole, jsa připraven k obraně. Ale muž mu pravil se smíchem : ,,Co tě to napadá, maličký. Nechci ti přeci nic udělat . . . ! Jsi tulák jako já, a tuláci se vzájemně nepožírají. Uklidni se. Ale zdá se mi, že jsi statný chlapík. Myslím, že se dohodneme, což ?" Jacques, kterému se nijak nelíbila společnost podezřelého tuláka, chystal se k odchodu, ale vousáč ho zadržel. ,,Jak, ty chceš přede mnou utéci? Bojíš se mne snad? Neboj se, nejsem zlý. A hledám právě někoho, kdo by mě provázel." Skaut byl stále připraven k útěku. ,,Poslyš, malý,"pokračoval tulák, ,,jsi jako já a jistě se neválíš na zlatě a penězích. A když nejsou peníze, člověk si je musí umět opatřit. My spolu, my bychom to dokázali . . . Já již stárnu a nemám dostatek čilosti, abych přelézal zdi. Ty jsi mladý a čilý a mohl bys mně náramně pomáhat. Uvidíš, že nebudeme spolu hladovět. Podíváme se někam do kurníku a pak si v lese uděláme hostinu. A i vína je ve sklepích dost. Hlavně, že nebývají sklepy obyčejně pevně uzavřeny. Dostat se do nich, to není žádná námaha. To obstarám sám." Jacques neodpověděl. Tulák se mu zhnusil. ,,Tak, a teď spěme, maličký. Nezapomenu tě probudit, než se rozední. Nedaleko odtud je statek, kde najdeme vše, co budeme potřebovat k dobré snídani." Po těchto slovech se natáhl na zem, ještě chvíli hovořil a pak usnul. Tu se Jacques zvedl. Ale tulák, jako všichni jeho druhu, měl velice lehký spánek . . . Rázem vyskočil, ale Jacques nečekal. Než si tulák uvědomil, co se děje, hoch byl již daleko, ale ne tak daleko, aby neslyšel kletby a hrozby vousáčovy. ,,Ty uličníku, ty darebáku, tak tys mě opustil. Ale počkej, však já tě najdu a pak si to spolu vyřídíme." Jacques, který se obával, že tulák ho bude pronásledovat, zrychlil krok jak nejvíce mohl. Šel celou noc, a za svítání byl již daleko, že se nemusil obávati, že ho vousáč dohoní. Ale slíbil si,že příště již se neuloží ke spánku, aniž dříve dobře prozkoumá okolí. Jsa unaven nočním během, vyhledal si pěkné místo na okraji lehátka, a uložil se ke spánku. Oči se mu již počaly zavírat, když uslyšel lidský hlas a bolestný psí štěkot. Zvedl se a spatřil na cestě hocha, o něco staršího než on, který holí mlátil do vyhublého, žlutého psa, zapřaženého do malého vozíku. Došel k hochovi: ,,Nestydíš se mlátit to ubohé zvíře?" ,,Heleď, ty si hleď svého a vynech nás," odpověděl mu hoch, nepřestávaje bíti psa. ,,Uhodíš-li ho ještě jednou, budeš mít co dělat se mnou." ,,Ty, ty mi budeš hrozit! Myslíš, že se leknu toho tvého širáku a hole? Nejsi-li zbabělý, odhoď hůl, já zahodím svou taky." A při těch slovech ničema, rudý vztekem, vrhl se na Jacquesa. Ten však byl silný na svůj věk, a statečný. Vyhnul se obratně ráně soupeře a pak jediným, dobře mířeným direktem na bradu ho srazil k zemi. Zatím co ničema se pracně zvedal a špinavým kapesníkem si utíral tvář, Jacques rychle odpřáhl psa, který jsa šťasten , že se zbaví dalších surovostí, utíkal pryč ze všech sil. ,,Reku, Reku!" volal surovec. ,,Půjdeš hned zpátky! Reku, Reku!" Ale Rek jen zvýšil rychlost, takže brzy byl rozeznatelný v dálce jen jako žlutá skvrna, podobná valícímu se kopacímu míči. ,,Surovec jako ty, není hoden, aby měl psa,"pravil Jacques. ,,Což nevíš, že je zákon, který trestá týrání zvířat? Teď si táhni vozík sám . . . Ten pes byl tvůj pomocník, který dělal pro tebe co mohl, a tys ho v odměnu častoval ranami . . . Máš, co sis zasloužil." A Jacques odešel, provázen jsa kletbami surovce, který neměl odvahy, aby se pomstil jinak. Jacques již neulehl, ale šel dále po silnici. Nechtěl se zastavovat v místě, odkud mohl pocházeti mladík, kterému právě udělil tak tvrdou lekci o ochraně zvířat. Ale neměl již býti dlouho sám. Kde se vzal tu se vzal, pojednou šel za ním žlutý pes a díval se na něho vděčnýma očima, ve kterých byl téměř záblesk lidského rozumu. Jacques pohladil psa a ten byl zřejmě udiven takovou nezvyklou laskavostí. A kus chleba, který mu hoch pak dal, učinil ze psa hochova věrného kamaráda, který se nedal odehnati. Šli tedy spolu. Večer se uložili ke spánku v lese, neboť začínalo pršet. Jacques mohl spáti klidně, neboť měl strážce. A byl to dobrý strážce. Když se hoch probudil a dal se na další cestu, zůstal pojednou stát, jako by zkameněl. Po silnici šel proti němu tulák ze včerejška. ,,Ty lumpe jeden, já jsem věděl, že tě najdu . . ." Vousáč se chtěl vrhnout na skauta, ale Rek začal vrčeti a ceniti své tesáky. To tuláka odradilo. Zanechal nepřátelství a šel svou cestou. Jacques přidal do kroku, aby byl co nejdříve z kraje . . . a pomalu se blížil ke svému cíli. Cestou mluvil na psa jako lidského přítele . . . Jsem ráda, že se mi opět po letech poštěstilo číst tuto knihu.... celý text
