invocation11
přečtené 949
Veronika se rozhodla zemřít
2000,
Paulo Coelho
Měla jsem zvláštní náladu, chtěla se o spoustě věcí ujistit, a tak jsem se po více jak deseti letech rozhodla znovu si přečíst Veroniku, která společně se Záhirem a Alchymistou patřila dle mého názoru k autorovým NEJ. No... ačkoli jsem knihu slupla během dne jak dezert, nestačila jsem přitom vrtět hlavou a protáčet oči. Námět sám o sobě je naprosto skvělý (!), ale také naprosto nevyužitý (asi jako když se člověku nechce ždímat hadr a tak ho jen párkrát oklepe nad kýblem). Nebavily mě problémy ani životní peripetie ostatních obyvatelů léčebny, když o Veroničině minulosti jsem se nedozvěděla téměř nic (Kdy/s čím přišel ten pocit ničeho? Co ho způsobilo? Jak se odehrála ta změna?). Asi nejvíc mě dorazilo, když se Coelho (hned 1. stránkou!) sám vetřel do příběhu jenom proto, aby čtenáři ozřejmil, jak se o Veroničině příběhu dozvěděl a že se s ním seznámila kdesi na přednášce... Jako vážně? Bylo to nutné? Nemohl stejně jako jiní autoři něco podobného říci v prologu nebo doslovu? Protože nevím, jak ostatním, ale na mě to působilo opravdu egoisticky, až povýšeně... Dvě zbytečné stránky o ničem, aby na konci stálo: „Nechme tedy Paula Coelha a jeho přítelkyni Veroniku (přítelkyně, u které přemýšlel nad změnou jména, aby se čtenáři náhodou s hlavní hrdinkou nepletla) z této knihy definitivně odejít a pokračujme v příběhu“... A z Veroniky, co se rozhodla (neúspěšně) zemřít, je v psychárně rázem modla, díky níž všichni procitnou a žijí... Ještě chybí potlesk, ne? Ach jo, možná je občas dobré přečíst si knihu ještě jednou, aby člověku spadly růžové brýle... Jsem ráda, že jsem si ji nikdy nepořídila a snižuji tímto své původní hodnocení.... celý text
