Izi14
přečtené 219
Němá barikáda
1964,
Jan Drda
Černobílé, propagandistické, patetické, ale... čtivé. Ano, věděla jsem, do čeho jdu, když jsem sáhla po Drdovi a díle, které bylo napsáno v roce 1946. I přesto mi ale černobílé vybarvení postav (á la Němec = zlý, zbabělý vrah bez špetky svědomí; a Čech = hodný, heroický vlastenec) poměrně vadilo, snad tedy kromě povídky Vyšší princip, kdy mi při závěrečných slovech učitele přejel mráz po zádech. Jak ale říkám, soubor byl napsán krátce po válce, takže ta čistá nenávist vůči všemu německému a škatulkování na "dobré" a "zlé" je pochopitelné.... celý text
Anna Karenina
2008,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Lev Nikolajevič Tolstoj byl literární génius a muž, který dokázal popsat psychické zážitky, které denně zažíváme, pro které jsme ale doposud neměli pojmenování (a ani nás nenapadlo je pojmenovat). Velkolepé dílo, mimořádně propracované postavy, jejichž osobnost se během těch 900 stran obrátila naruby. Alexej Alexandrovič Karenin, jenž byl na počátku románu sebejistým, sarkastickým a úctyhodným cynikem, se na konci knihy stává směšným naivkou, který se nechá ovlivnit trochu bláznivou Lidií Ivanovnou. Z Anny Kareniny, zpočátku klidné, sebevědomé a ukázněné ženy, se stává podezřívavý, hysterický zbytek toho, čím bývala. Levin naopak, jenž pohlížel na svět jako na něco neskutečně komplikovaného, během posledních pěti stran zjišťuje, že to, v co věří, je ve skutečnosti úplně prosté...... celý text
Mechanický pomeranč
2002,
Anthony Burgess
Kniha plná divnejch hjumaníků, tolčoků, mlíka a supernásilí. Fakt chorošný, jen ten konec byl tak trochu stupído ouldnatě obyčejnej. Čekala jsem nějaký vyvrcholení jako při starým dobrým kartáčování... :) Ale jinak prostě čuděsný!... celý text
Podzim patriarchy
2005,
Gabriel García Márquez
Nicanore zdvihl zrak a zastavil nepřetržitý déšť, shlédl na zem a vypudil mor, položil ruku na malomocné, kteří vzápětí odcházeli nesmrtelní. Rozséval svou vůli, až se před jeho touhami kalo slunce i ostatní hvězdy. Tohle tam, tamto sem. Mávnutím ruky zahnal vichřici, sloní nohou zašlápl do země zbytky nenávisti lidského pokolení. To všechno ze svého paláce samoty. Když tu v denním tisku zjistil, že je bezmocný. Gabriel García Márquez, ten kolumbijský velvyslanec smrti, je jedním z nejoriginálnějších a nejpodivnějších autorů všech dob. Během čtení se mi několikrát stalo, že jsem se nesoustředila na smysl textu. To ale vůbec nevadilo. U Márqueze tolik nezáleží na tom, co píše, ale JAK to píše. Atmosféra smrti, kruhu a směšnosti moci, proti níž je naturalistický Zola nebo depresivní Dostojevskij pouhým čajovým dýchánkem, čtenáře připoutá a už nepustí. Geniálně tíživý román!... celý text
