jadran přečtené 324

Kladivo na čarodějnice 2007, Václav Kaplický

Jak píšu k vlastnímu Václavovi Kaplickému, nejlepší historické romány jsou ty, které dokážou na konkrétních událostech z konkrétní doby ukázat to všeobecnější, nadčasové, co se třeba v určitých modifikacích znovu a znovu opakuje. To předvedl V. Kaplický v Táborské republice, to je smyslem Velikého Theatra a v nejkoncentrovanější a paradoxně i v nejkratší (dějově) a nejmenší (místně) podobě i v Kladivu na čarodějnice. Ti, co tady poukazují na Boha a víru bych chtěl upozornit, že zde je nakonec předvedeno, jak se dají zdeformovat a zneužít i ty nejlepší a nejušlechtilejší city a pokud někdo napadá katolickou církev, pak bohužel - čarodějnice pálili i jinak likvidovali i protestanti a to i v Anglii, nebo třeba i v korunní kolonii Massachusetts - viz Salemská aféra. Ono to není o náboženství, ale o zvláštní směsi fanatismu a brutální bezohlednosti, lhaní, prospěchářství a lhostejnosti či zbabělosti a dějiny nám přinášejí tuhle situaci, kterou Václav Kaplický popsal skoro až dokumentárním způsobem, znovu a znovu. Vždyť čím se liší hony na čarodějnice včetně jejich "vyšetřování" a trestání od moskevských procesů třicátých let nebo téhož z let padesátých u nás a v okolních zemích? A čím jsou svým způsobem dneska podobné fanatické kampaně odlišné? Metal Messiah připomíná agendu globálního oteplování, jak bych přidal ještě aktuálnější obdobu - kampaň MeeToo. Jsou oběti vypočítavých obstarožních zlatokopek, které mají už to lepší za sebou, zas tak odlišné od obětí Boblinga, nebo zde rovněž několikrát zmiňovaných Urválka nebo Vaše? Nikdo soudný se nebude zastávat onoho už od pohledu nechutného Wiensteina, ale co ta zbabělost jeho obětí (i tady je v zásadě jistá skrytá paralela vzhledem ke Kladivu na čarodějnice - teď se mně to netýká....) a jejich vypočítavost, která je stejně nechutná, jako fakt, že kromě těch pár oprávněných (namítnete, že čarodějnice neexistují, Weinstein a pár podobných ano - stejně jako skutečné a nejen opovrženíhodné sexuální obtěžování a vydírání) případů je tady balast dehonestace se snahou na sebe upozornit a vytřískat z toho, co se dá......Jistě, jejich oběti nikdo nemučí fyzicky a nebudou upáleni. Ale připravovat touhle cestou někoho o majetek a "mučit" ho duševně i třeba tím, že už nebude moct dělat to, co umí a má rád (nejvíc mně to popudilo trochu paradoxně v případě K. Spaceyho…) je přece v principu úplně stejné. V padesátých letech to byl senátor McCarthy, který využil pochopitelného a oprávněného strachu z komunismu k obdobné likvidaci řady zcela nevinných lidí, dneska jsou to všechny ty neznámé a často i neidentifikovatelné osoby a organizace s agendami životního prostředí, "lidských" práv či třeba oné politické korektnosti....v tom je síla literatury, tedy té kvalitní, že ukazuje, že tohle se už událo a ne jednou a co je nejhorší, v jiném hávu, s jiným ideologickým balastem se to vrací.... celý text

Táborská republika. Díl 1, Lid vyvolený 1974, Václav Kaplický

Fakt, že k tomuto románu zde ani není žádný komentář je smutnou připomínkou skutečnosti, že asi nejkomplexnější obraz fenoménu husitství ve české literatuře není příliš znám. A to je velká škoda, protože jeho obraz je naprosto realistický, zbavený všech ideologických nánosů (a tím nemyslím pouze narodně osvobozenecké pojetí, Jiráskovy slovně bohaté, ale dějově a především myšlenkově chudé eposy, ani katolická propaganda objevená a preferovaná po roce 1989 těmi, kteří se za každou cenu snaží vymezit proti komunistickému pojetí dirigovaném českým komunistickým Geobbelsem Zdeňkem Nejedlým) a neokázalou a v zásadě i strohou formou ukazující v čem ona převratná událost spočívala a v co vyústila. Porážka profesionálních revolucionářů u Lipan všemi ostatním zde není sladkobolnou národní tragédií, jak ji chápali obrozenci a jejich následovníci, ani ukázkou malosti a zrádnosti jednou Čechů jindy boháčů, ale rozumným vyústěním situace, kdy společenské změny proběhly, společnost se změnila, v rámci možností daných dobou se konsolidovala a jde jen o to, vytvořit novou mocenskou rovnováhu ve vazbě na ekonomické změny. Třídílný román, či spíše jeho autor přitom perfektně ukazuje rámce chápání středověkých lidí a hranice, kam byli schopni jít a kam už ne. Fakt, že všichni ti vykladači husitství (a je jedno jestli je to Pekař nebo Nejedlý a nebo současní publicisté či dokonce politici) nejsou schopni vůbec vzít v úvahu proč k oné události došlo, v jakých širších souvislostech probíhala (mimořádně vtipné je zakomponování onoho výhružného a ultimativního dopisu, který Jana z Arku poslala husitům) a hlavně v co vyústila. Historie chápaná jako přehled problémů a katastrof jaksi nebere v úvahu proč byly české země od sedmdesátých let 15. století skoro 150 roků (do vpádu Pasovských) zeměmi bez válek, s vysokou mírou osobní svobody a (zase v intencích doby) vládou práva a náboženské tolerance. To, čím se s okázalostí sobě vlastní chlubí Francouzi v souvislosti s ediktem nantským v českých zemích fungovalo dávno před vládou Jindřicha Navarrského. A kdo chce dobu pochopit a hlavně pochopit dějiny bez deformací, pro toho je jedno z Kaplického mistrovských děl skvělým vodítkem.... celý text

Veliké theatrum 1977, Václav Kaplický

JirkaD to vystihl perfektně, jako určité doplnění bych dodal pouze onen famózní vztah mezi Borboniem a oněmi jeho nejvýše postavenými pacienty, kdy na jedné straně doktora používají a potřebují, vědí, že je jednoznačně nejlepší, ale vzájemné vztahy jim znemožňují se za něj postavit a ono vzájemné hlídaní v kombinaci s již zmiňovanou touhou po moci a hamižností jim znemožňuje ho alespoň trochu chránit před rychtářem Šreplem........ celý text

Mistr a Markétka 1969, Michail Bulgakov

Asi nejlepší a nejsvětovější dílo rusky psané literatury 20. století. Kniha, která má kolem 300 stran obsahuje mnohem víc, než jiná a oslavovanější díla pocházející nejen z Ruska. Kromě zde již nejednou zmiňovaných úvah o dobru a zlu není od věci si všimnout i dalších dvou věcí. Bulgakov drsně a věcně ukazuje nejen ruskou povahu ve její nejhlubší podstatě, ale i v kombinaci s oním "socialismem". Hned první scéna na začátku, kdy rádoby "vzdělaný" a suverénní Berlioz nejdřív povýšenecky pucuje mladého básníka Ivana (nevím, proč jsem si hned vzpomněl na Pavla Kohouta...) ve věci neexistence Boha i Krista a tím i jeho narození. Pak se najednou objevuje Woland a Berlioz pokračuje. Typicky ruským způsobem. Pohrdavě mu dává jako příklad "svobody" ve stalinském Rusku to, že může veřejně prohlašovat, že je ateistou. Nějak se nezmiňuje o tom, co by asi nastalo, kdyby naopak prohlašoval, že v Boha věří. Nakonec na příkladu Mistra je to ukázáno dál. Jeho nabubřelost, arogance a všeználkovství dostane díky Wolandovi pro něj fatální lekci. Woland a jeho partička, to není zlo, je to spíš drsné odkrývání těch nejhorších lidských vlastností. A trestání, protože dobrotivý Bůh v osobě Krista nemůže trestat a být na kohokoliv zlý. Bohužel, jak si Woland povzdechne ve Varieté, lidé jsou lidé. Počínání jeho svity působí jako katalyzátor a akcelerátor absurdních situací, které ukazují podstatu lidské povahy z té horší stránky. A všudypřítomným zlem je ve skutečnosti děsivá přítomnost totalitního režimu, jeho pochopů a jeho technik, kterou Bulgakov zobrazuje s umírněností a přesvědčivostí člověka, který se na tomto zlu nikdy nepodílel. Nepotřebuje a ani nemá potřebu se mnohoslovně a okázale "vykupovat" (opět se mi vybavil Pavel Kohout, ale i mnozí další) drásavým popisem jeho existence. No a pak je zde ta druhá, poněkud méně komentovaná "věc" a to ona organizace zvaná Masolit. Bulgakov (nejen ve světové literatuře) a přitom zcela oprávněná "pálí" do vlastních řad. Lidé, v tomto případě "bratři v literatuře" sami sebe vidí jako elitu národa a vykladače morálky. Přitom se nechají režimem korumpovat více než snadno a levně. Opulentní hodování v uzavřené restauraci, přidělování bytů i chat a exkluzivních dovolených na Krymu. A v prvé řadě i vrchností povolené vytváření pocitu výlučnosti a výjimečnosti - ovšem pouze za předpokladu služby onomu režimu. Michail Bulgakov zde nastavuje zrcadlo oné intelektuální "elitě" více než jednoznačně. A člověku se opět vybaví nejen Pavel Kohout, ale třeba poválečný Vítězslav Nezval.....tenhle moment je v knize velice silný a výrazný. Ve skutečnosti je to zde kvůli smyslu existence i příběhu samotného Mistra. Vztah umělce a režimu (zejména pak totalitního) poznal Bulgakov na vlastní kůži. I on hrál vabank hru s jiným ďáblem - se Stalinem. No, a nakonec, i když ne v poslední řadě, mě uchvátil ten úžasný apokryf v čapkovském stylu o ukřižování Ježíše Krista. Pro lidi, co se potřebují ke všemu vymezit je tohle podání v rozporu s biblí. Pro mě je to naopak symbol hluboké a opravdové vnitřní víry a naděje. Těch tři sta stran knihy je pro mně daleko víc, než veškerá ostatní ruská literatura na čele s Dostojevským a Tolstojem, snad jediný, kdo by mohl stát k Bulgakovovi po boku je Alexander Solženicyn a také zapomenutý běloruský spisovatel Vasilij Bykav. Jenže tihle dva jsou realisté - Bulgakov je přece jen převyšuje onou magičností. Jeho smrtelná hra se Stalinem ale v jistém slova smyslu skončila jeho vítězstvím. Dá se říct, že nakonec vyhrál. Umíral těžce, dopracovával Markétku až do posledních chvil v péči a s podporou milované ženy a protože "rukopisy nehoří", stvořil jednu z těch knih, které jsou i v bohaté literatuře XX. století opravdu výjimečné.... celý text

Waterloo. 2. díl, Poslední bitva: bitvy u Waterloo a Wavre 2011, Jiří Kovařík

Kniha skvělá, panu Kovaříkovi hluboká poklona. Jinak je až komické, co dalo práce a jak dlouho trvalo historikům, než na základě dobových dokumentů a dalších možností modernější doby odbourali a oprostili skutečnost od manipulací a úmyslných polopravd i zjevných lží. Všechny ty fámy, kterými zaplevelil historii sám její tvůrce, aby ze všeho vyšel jako génius (Napoleonovy paměti brát jako seriózní pravdivý podklad k výkladu historie může brát v úvahu jenom pronapoleonský fanatik typu Thierse nebo i Huga) byly vesele šířeny dál a dál a rozvíjeny až k neuvěřitelné košatosti. Básník moderního francouzského nacionalismu Hugo ve svých Bídnících přichází z hloupou představou, že drtivý Neyův jezdecký útok zastavila ne britská a spojenecká karé, ale jakýsi příkop, o kterém kyrysníci nic nevěděli a který jejich útok zastavil. Přitom tam nic takového nebylo a ani být nemohlo, přes tuhle část bojiště se převalila francouzská vojska, ale i britská kavalerie předtím několikrát. No a přitom je zajímavé, jak studium těch zdánlivě nezají mých a "neakčních" věcí může podat daleko plastičtější a pravdivější obraz a objevit a doložit fakta, která nějak s tím Napoleonovým podáním moc nesedí. I díky téhle knize jsem se musel smát, když jsem znovu shlédl film Waterloo a uvědomil jsem si, jak tuhý kořínek má falešný obraz Napoleonovy poslední bitvy v populární kultuře. A koho to zajímá z hlediska těch "v první linii", doporučuji skvělé memoáry velitele britské jízdní baterie (tehdy) kapitána C. Mercera...... celý text

Rudý odznak odvahy 1958, Stephen Crane

Famózní a přitom zcela neznámé dílo, které v Česku vyšlo snad pouze jenom jednou a paradoxně někdy v šedesátých letech - s polopatickou předmluvou Danny Smiřického, tedy pardon Josefa Škvoreckého. Eraserhead napsal prakticky vše, co k vlastní knize lze říct a tak nezbývá, že na ní dokázal navázat až Remarque. Jinak k oné Škvoreckého předmluvě je třeba dodat, že kromě té (mírně řečeno) rozpačité reakce ze strany oficiálních míst (čímž mám na mysli všechny ty tehdejší americké publicisty, novináře a vůbec "tvůrce" oficiálních postojů, výkladů a hodnot) byla kniha bez přijata těmi, kteří měli zkušenost jaksi osobní a bezprostřední - veterány občanské války. Ti naopak nedokázali pochopit, že autor, který se narodil až po oné válce, byl schopen takhle přesně dokonale a hlavně realisticky vyjádřit jejich vlastní nejhlubší pocity, aniž by měl možnost se války zúčastnit.... celý text

Vojna a mír I. díl 1959, Lev Nikolajevič Tolstoj

I když to woodward napsal dost pěkně, dobře i pravdivě, tak co je Rusko a kdo jsou Rusové víme všichni a podobných analýz ruská literatura obsahuje víc, než literatury ostatních zemí. Zato ta obecná nadstavba tam nějak chybí. Ale ať už to jsou historické, sociologické, politologické, psychologické a bůhví jaké další studie a práce na straně jedné a celá ruská literatura Puškinem počínaje až třeba Solženicynem konče, co z toho je tak objevné a hlavně všeobecně akceptovatelné? Vždyť sám Tolstoj a jeho "filosofie" vedly nepřímo k zvěrstvům dvacátého století v Rusku a jeho bohužel i dost širokém okolí. Falešný humanismus a lidovost (ono povrchní splýváním s prostým lidem) není nic jiného, než ono užitečné idiotství, jak ho cynicky a přitom bohužel velice trefně popsal V. I. Lenin. Salónní levičáctví - mor dnešní doby má různé podoby a jednu z nich představuje i Tolstoj, v tomto případě v obskurní (i když dobře vytvořené postavě s jistými autobiografickými rysy) osobě Pierre Bezuchova. No kdo bude oslavovat toto dílo třeba jako protiválečné opus největší velikosti doporučím útlou knížku Stephena Crana Rudé znamení odvahy........ celý text

Hrabě Monte Cristo (komplet, třísvazkové vydání) 1975, Alexandre Dumas, st.

Kniha, která je podle mně hodně podceňovaná a přes ostatními zmiňovanou (podle mně rovněž někdy trochu, ale opravdu jen trochu zbytečnou) popisnost představuje jedno z těch nosných témat v literatuře. Otázka osobní pomsty za nespravedlnost, kterou způsobila sice trochu doba, ale hlavně i ze zcela osobních důvodů konkrétní lidé. Pokud někdo tvrdí, že se nejedná o literaturu té "nejvyšší" kvality, jako je tomu v případě už několika generací literárních kritiků a historiků literatury a jak nás to učí na všech stupních škol podle metodických příruček, je to zvláštní. Přitom na druhou stranu se nám od stejných lidí vnucuje jako axiom, že třeba zcela banální Vojna mír, která není ničím jiným než popisem života pár lidí z vyšších kruhů na pozadí napoleonských válek je jedna z knih naopak "nejhodnotnějších". Přitom ačkoliv kromě popisu ruské mentality a všech negativ souvisejících s tímto národem zde žádná myšlenka není a podle Vojny a míru by se ale daly točit docela zdařilé soap opery (viz. dva poslední čtyřdílné seriály italské resp. anglické provenience, které nám ČT nabídla). Naopak, osoba Monte Christa jako literárního typu se směle může třeba měřit s Hamletem. A strohé konstatování, jak pomsta nikdy nemůže vrátit zpět nic z toho, co člověk ztratil, je mnohem cennější z hlediska elementárních životních situací a z nich vyplývajících peripetií. Vždyť čím je vlastně Kunderův Žert, který Monte Christa nemá přímo v názvu jako například Verne? Inu, jenom variací na to samé a s vyústěním podobným...na druhou stranu, co se týká všech těch rovněž mnohem více oceňovaných Balzaků, Zolů a jim podobných by se dalo říct, že každý gramotný čtenář ví, kdo to byl hrabě Monte Christo, u bratrance Ponse a podobných figur si tím až zas tak moc jist nejsem. A tak nakonec nezbývá než konstatovat, že stejně rozhodují čtenáři a hlavně - miluji ta dvě slova na závěr. Čekat a doufat.... celý text

Oněgin byl Rusák 2006, Irena Dousková

Sice bezvadná kniha, ale téma už je poněkud otřepanější a doba zase o kus pokročila, takže to, co bylo na Budžesovi nejcennější - z originálního úhlu zachycená drsnost doby už tady poněkud ustupuje do pozadí, protože - mezi námi - podobnou sestavu pedagogů i spolužáků najdete v lehce přebarvené podobě dodnes. Nakonec, jako vrstevník Ireny Douskové mohu říct, že jsem na méně prestižním gymplu v Praze měl mnohem větší štěstí na pedagogy a spolužáky, o to horší bylo poznání skutečnosti v dalším životě, když člověk opustil po maturitě ono skleníkové prostředí vztahů. Tady je hlavní hrdinkou Helenka a její postpubertální problémy od tvůrčích, přes rodinné až po erotické už zdaleka tak ostře neukazují dobu (slovy Shakespeara) se vším co s ní hýbe. Je to zábavné, ale ona mrazivost a beznaděj jako ztělesnění toho, čemu se okázale říká umělecká pravda už prostě v Oněginovi není. Spíš bych to přirovnal asi k prvnímu dílu filmových Básníků........ celý text

Medárky 1987, Robert Ruark

Jeden z nejlepších amerických románů, který jsem kdy četl. Na jedné straně autor popisuje Aleca Barra jako v zásadě velmi sobeckého, sebestředného člověka, kterého až teprve rakovina dožene k tomu, aby se přece jenom jednou za život zachoval lidsky a nesobecky (tím že vyžene mladičkou manželku Penny a ušetří jí evidentně zřejmého pohledu na svoje postupné umírání), na druhé straně pohled na to, jak dneska funguje literatura. Dostala mě ona válečná scéna z Londýna, snad nikde nebyla hrůzná válečná scéna vystižena tak málo slovy. Zcela jsem se ztotožňoval s autorovou drsnou kritikou Hemingwaye (když si člověk přečte jeho dílo - tedy hlavní knihy a občas i nějaký ten méně povedený opus), pochopí jednak falešnost tohoto předního amerického intelektuála, jednak vidí, že z hlediska knižního byznysu není ani tak důležité, aby kniha byla kvalitní a pravdivá, ale aby především vyšla v termínu a dala se prodávat (s pomocí kritiků na jedné straně a reklamy na straně druhé). Jméno prodává. Je smutné, že třeba Dumas a Balzac taky chrlili knihy, ale aby se zbavili dluhů A především u Dumase jsou všechny jeho knihy (aspoň ty co jsem četl) hodně kvalitní. Ale prostě měli smůlu, žili ve špatné době. Byznys nefungoval tím správným způsobem. On ten syndrom Viewegh tady byl už dávno. Tady je to popsáno více než dobře a to se jedná o dobu před šedesáti a více lety. V jistém směru bych Medojedky postavil typově vedle filmu Americká noc. A s ohledem na to, že Americká noc patří k mým nejoblíbenějším filmům, je jasné, jaké místo mají u mně Medojedky v literatuře.... celý text

Válečný pilot 1967, Antoine de Saint-Exupéry

"Jsme objekty všeobecné nesouvztažnosti, zlomky velké stavby a bude potřeba více času, více odstupu a více mlčení, abychom ji pochopili v celku." Asi není náhoda, že slova z této knihy použil jako závěrečné motto nejlepší francouzský stíhač druhé světové války Pierre Klostermann ve svém Velkém cirkusu. Exupery nebyl pozér, jak je mu v souvislosti s jeho válečným angažmá vyčítáno (létal, ale nechtěl zabíjet, proto létal s pozorovacím letounem a domohl se angažmá s věkem "vysoko" nad limit), ale aby se "zúčastnil" a aby "pochopil". Mám Válečného pilota spojeného právě s Velkým cirkusem a myslím, že pochopili oba. Bohužel patří k tomu zlomku lidí, kterým se to podařilo, každý svým a odlišným způsobem a pro oba naopak platí onen závěr Velkého cirkusu. Exupery nepotřeboval mnoho slov a tlusté svazky, ani komplikovanou stavbu textu s množstvím úvah, aby vyjádřil základní myšlenky. Paradoxně asi můj nejoblíbenější francouzský spisovatel a tahle kniha je ukázkou, že to rozhodně není jenom autor Malého prince. A není jediná.... celý text

Miluj bližního svého 1983, Erich Maria Remarque (p)

Nebe nezná vyvolených 2005, Erich Maria Remarque (p)

Hrdý Budžes 2002, Irena Dousková

Co nedokázali často přehnaně oslavovaní spisovatelé na tisících stránkách svých veleděl, dokázala Irena Dousková popsat originálním a pod kůži lezoucím způsobem. Totiž všechnu tu bídu a hnus normalizace. Famózní charaktery všech osob (strašně líto mi bylo hlavně Kačenky a to nejen kvůli tomu, jak ji semlela doba profesionálně, ale i ve vazbě na její matku), místo přehnaně rozsáhlého a chvílemi až samoúčelného filozofování (Kundera) nebo dokonce sebeoslavování (Kohout) zdánlivě jednoduchý příběh, kdy se při čtení válíte smíchy a pak je vám z toho všeho najednou tak nějak "šoufl", protože si domýšlíte souvislosti a smích je najednou ten tam a zbyde smutek, že takhle to prostě bylo. A když přijedete do Příbrami a uvidíte "to" ničínské divadlo v bloku kulturního domu z padesátých let, představíte si nejen Helenku, ale především jste-li jenom průměrně inteligentní a máte v sobě alespoň trochu citu a pochopení, tak už vám nikdo (co se týká "oné" doby) nic nenabulíkuje.... celý text

Čtvrtý protokol 2009, Frederick Forsyth

Ano, trochu slabší než podle mě nedostižitelný Šakal, ale na druhou stranu vysoko nad konkurencí (hodně mě třeba zklamal J. Le Carre svým Špionem, který přišel z chladu a ještě horší bylo filmové zpracování). I filmová verze je poněkud slabší, Pierce Brosnan charakterově hodně připomíná Šakala, ale prostě mu to nevěřím, ale nejvíc mě pobavilo, jak si dějiny s Frederickem Forsythem zahrály poněkud zlomyslnou hru. Onen generální tajemník, který navzdory všem svým podřízeným, kteří měli přece jenom víc rozumu a větší pud sebezáchovy, než aby připustili jaderný konflikt totiž Forsythovi zemřel hned po roce (Andropov) a celou akci by tedy nemohl takhle nechat několika vybranými jedinci uskutečnit. Na druhou stranu je zajímavé, že vlastně bez "zrady" oněch funkcionářů z KGB by možná k odpálení bomby došlo. Tihle lidé totiž vědí vždycky první, která bije. A že naivita generálního tajemníka, kterému radil největší britský zrádce všech dob Kim Philby, že "malou" jadernou explozi podpoří Labour Party ve volbách, což povede k vyhnání Američanů z Británie byla na úrovni plánovačů třeba sarajevského atentátu. Kdyby se totiž někdo úspěšně pokusil o podobnou věc v reálu, asi bychom si tady nepsali svoje komentáře a dojmy. A co se týká oněch "vědoucích" z KGB, vybaví se mi i jejich kolegové z StB. Ti přece taky už před listopadem věděli, komu zvoní pomalu hrana a minimálně významná část se podle toho uměla zařídit včetně perfektní organizace a provedení akce zvané "masakr na Národní Třídě". I o tom by byl nakonec docela zajímavý thriller (Bez vědomí je trochu o něčem jiném a těch zvratů obsahuje taky zbytečně moc, jako od Le Carreho). Ale vlastně, stačilo si přečíst rozhovor se Zifčákem i některé dostupné dokumenty na stránkách ÚSTR a bylo to taky dobrodružné čtení. Akorát jsme ho zažili takříkajíc na vlastní kůži, i když z bezpečné vzdálenosti.... celý text

Den pro Šakala 1975, Frederick Forsyth

Kromě toho, co tady bylo už napsáno musím zavzpomínat, jakou hrůzu ve mě jako v celkem mladičkém čtenáři tohoto románu ona F. Forsythem tak mistrně stvořená postava Šakala vyvolala. Naprosto bezcitný psychopat s geniálním mozkem a chladnou hlavou vyráží na svoji vražednou misi a běda každému, kdo se mu postaví do cesty, ať už úmyslně (onen belgický podvodníček - falzifikátor) a nebo neúmyslně (poslední v řadě je onen nebohý venkovský četník, který ale nakonec nedobrovolně poskytne komisaři Lebelovi zbraň k závěrečnému účtování). Šakal mě v mládí děsil především proto, že to není žádný superpadouch s nadpřirozenými schopnostmi, ale uvědomoval jsem si (a uvědomuji si to i dnes), že takoví lidé zcela jistě existují. Kniha je v zásadě pozoruhodná i tím, jak Frederick Forsyth popisuje všechny zúčastněné osoby i děje velmi chladným, nezaujatým způsobem, jakoby bez emocí, bez subjektivních soudů a bez nějakého morálního hodnocení. To nechává na nás. I když člověk ví, že Šakal neuspěje, napadlo mě při jednom z přečtení, nebo možná i shlédnutí filmu, jak je relativní náš pohled na podobnou situaci. I když Francie nepatří k mým oblíbeným zemím a na CH. de Gaulla mám svůj názor, teroristé z OAS nejsou rozhodně ta strana, která by měla byť jen maličký náznak mých sympatií. Jenže v knize je zmíněna i jedna událost, která celou tu věc ještě víc relativizuje - skutečný úspěšný atentát na dominikánského diktátora Trujilla, z kterého je podezřelý onen Charles Calthrop, o kterém se SY domnívá, že je oním Šakalem. Tento atentát byl sice proveden ne osamělým střelcem, spíš to byla akce podobná té z počátku románu, ale Trujillo byl krvavý diktátor typu třeba Castra nebo argentinských generálů (do jejich řad se mohl řadit i počtem obětí, i když "kvalit" kubánského komunistického caudilla nedosáhl). Jeho odstranění bylo nesporně pozitivním činem. Tady bychom úspěšnému atentátníkovi asi i těch "pár" nevinných obětí i odpustili. A asi bychom začali spekulovat, koho byla škoda a kdo si to nakonec i zasloužil. Pokud knihu čtete poprvé, čtete ji jedním dechem, o filmu platí to samé. Ale čtete-li ji víckrát, podobné otázky vás dříve nebo později napadnou. Ale primárně a jako literatury - drze zopakuji to, co napsal konicekbilly - poklad světové literatury a co poněkud rozvedl woodward - etalon žánru.... celý text

Všichni lidé bratry jsou 1998, Johannes Mario Simmel

Na tohoto Simmela mě navedla četba jiného jeho díla - Láska je jen slovo a jsem rád, že to tak bylo. I když jsou některé zápletky až překombinované, opět je tady ten ne rozhodně zářivý, ale neskutečně barvitý obraz šedesátých let a na rozdíl od oné první knihy se tady taky tak trochu řeší ono tabu poválečného západního Německa, nacističtí zločinci. Nakonec mě donutili k pousmání jenom ti dva "malí" nacisté v base, kteří si schovali kousek čokolády, aby ho slavnostně snědli na den Fuhrerových narozenin. Byli asi tak bezvýznamní, že je nikdo někam do Argentiny nebo Brazílie neuklidil. Ale to ostatní rozhodně k smíchu nebylo a ani není. Dočkáme se sami někdy nějakého skutečně realistického zhodnocení oněch sedmdesátých až devadesátých let u nás?... celý text

Láska je jen slovo 1976, Johannes Mario Simmel

Příběh je překombinovaný - rozhodně, vyústění jasné? Ano, právě proto kniha začíná tak, jak začíná. Jednotlivé osoby jsou značně nevyrovnané a tak trochu černobílé. Jistě. A ne všechny. Ale - ty čtyři hvězdy jsem té knize prostě dát musel. Zejména proto, že jsem přečetl "z první na jeden zátah" ten druhý za backgound. Od skončení komunismu je nám západní Německo dáváno za zářný příklad země, která se vzorně denacifikovala a díky tomu nás může učit demokracii. Ze stejné doby pochází mýtus o německém hospodářském zázraku a poctivosti...tahle kniha ale ukazuje, jak to doopravdy bylo a že je celkově v lidech cosi, co nelze jen tak snadno nějakým administrativním opatřením odstranit. Podobně jako Remarque popsal prostřednictvím individuálních osudů svých hrdinů Německo od konce první do konce té druhé světové války, Simmel jako kdyby na něj tady navázal. Problém Simmela ale je, že ačkoliv je kvalitní spisovatel, jeho hlavní hrdinové nejsou tak uvěřitelní a reální. Přesto obraz zdánlivě demokratického, "denacifikovaného" západního Německa i třeba obraz útěku německých "kolonistů" z východních oblastí (na útěku před Rudou armádou, ne v rámci nějakých odsunů) je pro mně vševypovídající a hlavně - neobyčejně silný. Ano, tak to bylo. A ti, co se rozčilují nad tím, že u nás neproběhla žádná "dekomunizace" nechť se laskavě zamyslí nad tím, jak to bylo ve skutečnosti u nás a díky komu nebyli potrestáni prakticky žádní skuteční političtí zločinci. V Německu alespoň ty nejvyšší špičky jakž takž potrestal Norimberský tribunál, ale je taky fakt, že otec německého hospodářského zázraku Conrad Adenauer vsadil na takové osoby, jako byl třeba Globke. Ten ale byl jenom vrcholkem ledovce. Právě proto mám tenhle obraz bouřlivě rostoucí a čím dál tím spokojenější společnosti tak rád. On je to totiž fenomén - ne jenom v Německu, tedy jeho západní části po prohrané válce...na druhou stranu, jak jsem uvedl, literárně na Remarquea nemá Simmmel ani náhodou. A je zajímavé, že i jeho druhý román co znám (Všichni lidé jsou bratři) se zabývá úplně stejnou problematikou a své rodné Rakousko nechává stranou...... celý text

Vítězný oblouk 1987, Erich Maria Remarque (p)

Podle mě je tahle kniha jednoho z nejlepších spisovatelů všech dob (odborníci ať si píšou a vykládají co „chcou“) v jeho kvalitní a rozsáhlé tvorbě jednou ze tří nejlepších, jakkoliv bych chtěl snižovat řadu ostatních děl, Černým obeliskem počínaje a třeba Nebe nezná vyvolených nebo Stíny v ráji konče. Ale Na západní frontě klid, Tři kamarádi a Vítězný oblouk jsou pro mě pomyslným vrcholem Remarqueovy tvorby. Doktor Ravic přežívá prakticky ze dne na den v zemi, kde je sice bezpečnější než v rodném Německu, ale ne zas o tolik, protože v případě zadržení mu hrozí vyhoštění domů, což by znamenalo dost jasný osud. Samozřejmě, že je snadnou „obětí“ svých francouzských lékařských kolegů v tom smyslu, že pro ně pracuje, ale peníze, které dostává, jsou pouze zlomkem toho, co tito francouzští doktoři inkasují a ti nemají tím pádem zájem na legalizaci jeho pobytu. Nějaká kolegialita a nebo dokonce solidarita se tady nekoná. Využít a nechat plavat. V tehdejší Francii a v osobním měřítku jako někde jinde a třeba v měřítku celých států nebo národů i dneska. Zabití Haakeho jsem nevnímal pouze jako pomstu, ale jako snahu bojovat proti zlu a likvidací jeho malé částečky přece jenom alespoň přiblížit konec zrůdného režimu v zemi, odkud musel uprchnout. Jak už to u Remarquea bývá, dokáže bez rozsáhlých úvah s pomocí popisu prostředí i třeba denní doby a počasí perfektně vystihnout celkovou atmosféru doby, přičemž ona závěrečná věta celého románu (kterou zde odcitovala martinka-d) je toho více než příznačným důkazem. Ve chvíli, kdy ho vezou do internačního tábora jako kdyby něco skončilo a on cítí úlevu s nadějí v to, co přijde. Stejně jako řada dalších zdejších kolegů jsem měl pocit, že pro Ravica byl začátek války vysvobozením, i když lze jen domýšlet, co by ho asi ale čekalo za dalších devět měsíců. Většina lidí si myslela, že začátek války znamená rychlý konec Hitlera, první obětí naivity víry v bojovnost a vojenské kvality Francie (i Anglie) se stali během dvou týdnů Poláci. Spoustu uprchlíků z Německa později, po oněch devíti měsících vichystičtí Francouzi velmi ochotně předali nacistům. Jenže to ve chvíli, kdy nebylo vidět Vítězný oblouk, jeden ze symbolů Paříže, ještě nikdo nemohl vědět, natož, aby to očekával. Ravic má na rozdíl od Paula Bäumera nebo Roberta Lohkampa alespoň maličkou naději. Remarqueovy knihy mi tak trochu připomínají onu pověstnou Pandořinu skříňku. Ta naděje je v jeho úžasných románech taky až někde na dně. Ale je tam.... celý text

Tři kamarádi 1962, Erich Maria Remarque (p)

Erich Maria Remarque byl jeden z největších spisovatelů 20. století. Kritici a nejrůznější publicisté nám sice tvrdí, že jeho knihy jsou povrchní, prvoplánové, spekulativní, ale pravdu nemají. Smyslem literatury (a to "největší") není ohromovat snoby a být originální za každou cenu, ale ukázat dobu a vytáhnout z unikátního individuálního příběhu hrdinů "to" obecné a nadčasové. Dokázal to třeba Shakespeare a dokázal to i Remarque. Navíc z jeho knih je znát, jak dokázal maximálně využít vlastní zkušenosti a životní prožitky. Vzpomínám si, jak během školních let nám jedna "soudružka" češtinářka tvrdila, že Remarque není dobrý spisovatel, protože nenabízí řešení a nevidí skutečnost "třídně". Měla pravdu, Remarque ji viděl jako skutečný humanista, pro kterého to nebyla vznosná fráze, ale vztah k životu. Takže je jasné, že ani nacisté ani komunisté ho nemohli mít rádi..... Kniha hodně bolí. Vlastně stejně jako většina Remarqueových knih. A přesto po ní člověk sáhne, když je mu nejhůř a postihne ho něco špatného. Protože pak o to víc chápe onu sounáležitost s lidmi a rozumí jejich pocitům i bolesti, ale vnímá i někde dole zašlapanou jiskřičku naděje.... celý text