jadran přečtené 332

Cesta zpátky 2005, Erich Maria Remarque (p)

Drtivá většina těch, kdo tady psali přede mnou vyjádřila perfektně i moje vlastní pocity, takže je nebudu opakovat. Každá kniha mívá určitý moment, který vám nejvíc utkví v paměti a která určitým způsobem tu knihu charakterizuje. Jestli v Na západní frontě klid je to ta, kdy Paul Baumer skončí na dně díry po granátu, kam za chvíli spadne francouzský voják, kterého Paul těžce zraní bodákem a následně se vyrovnává s tím, že (voják přes jeho snahu mu pomoct umírá) zabil člověka a prohlídkou jeho kapes zjistí, kdo se stal obětí jeho zmateného a ze strachu vyplývajícího útoku. V tomto románu je to ona scéna před soudem, který soudí jednoho z navrátivších vojáků za to, že zastřelil milence své přítelkyně. Když jeden ze svědků řekne, že obžalovaný zabil spoustu lidí, soudce se vyděsí. "Ve válce," upřesní svědek obhajoby, další z kamarádů - navrátilců. "Ale to je přece něco úplně jiného" rozhořčí se soudce a jeho postoj vyjadřuje přesně onu absurditu války, zejména takové, jako byla ta první. Pokud vraždíte ve jménu státu lidi, které neznáte a kteří vám nic neudělali, je to v pořádku, je to to nejoslavovanější, co jste mohl udělat. Tedy zejména těmi, kdo u toho přímo nemuseli být. Pokud zavraždíte osobního nepřítele, který vám ublížil, je to těžký zločin a zasloužíte si nejen co nejvyšší trest, ale i všobecné opovržení a ne žádný Eisenkreuz...který další z těch rádoby renomovaných (těm skutečným, kteří se Remarqueovi dokázali hodně přiblížit - napadá mě třeba náš Filip Jánský a jeho Nebeští jezdci, se omlouvám a ti do této kategorie rozhodně nepatří, navíc jim nikdo nedával za jejich díla Nobelovky a podobné dnes vesměs zprofanované ceny a ocenění) spisovatelů typu na jedné straně Hemingwaye a na druhé třeba B. Polevoje dokázal takhle vystihnout podstatu protiválečného románu a vykreslit tak silné a přesvědčivé momenty?... celý text

Napoleon 2003, Paul Johnson

Konečně se někdo pokusil vyrovnat se s falešným fenoménem jménem "geniální" Napoleon. Kniha je stručnější, než je člověk u Johnsona zvyklý, ale fascinuje mně, jak dokázal i zde napsat drsnou pravdu o člověku, který byl tvůrcem prvního moderního totalitního státu. A to se všemi průvodními jevy, kdy ve skutečnosti pod všemi těmi vznosnými frázemi o svobodě, rovnosti a právech lidí dokázal zotročit skoro celou Evropu, vyplundrovat ji a zavinit smrt mnohem více lidí, než kolik jich nesmyslně ztratilo život třeba ve třicetileté válce. Horší ovšem je, že Napoleon a jím stvořený režim zbrzdil normální evoluční vývoj v Evropě (kdo zná související historii, ví jak napoleonské války odsunuly řešení problémů ve Velké Británii o desítky let a v některých zemích tehdejší doby zadusil možnosti, které přineslo osvícenství jinde - Rakousko, Rusko...). A navíc rozpoutal "běsy" (především moderní nacionalismus, který od Francouzů přejali jak Prusové - a Němci obecně, tak třeba Rusové i národy menší) a tím připravil nepřímo, ale prokazatelně hrůzy XX. století. V Napoleonovi se viděli všichni ti Hitlerové a Stalinové a právem. A úvaha Paula Johnsona, že Napoleon byl válečný zločinec, kterého před soudem zachránilo jenom to, že svět nebyl dostatečně vyspělý pro něco takového, jako byl (s vědomím všech nedostatků) Norimberský proces jakoby potvrzoval onu starou historickou pravdu, že ti, kdo svoji historii zapomenou, jsou nuceni si ji prožít znova...a to se Evropě krutě nevyplatilo a od smrti onoho údajně korsického velikána dosud nejméně třikrát.... celý text

Morová rána 2008, Betty MacDonald

Nejlepší z vynikající "velké čtyřky" Betty McDonaldové. Způsob jak dokázala podat v zásadě dost tragické situace (život jí připravil i tenhle na svoji dobu fatální kopanec) a ona z toho dokázala vytěžit tenhle zázrak....tady popisuje obtížný pobyt v plicním sanatoriu a jestli Vejce a já má být protipólem knih o hrdinských pionýrkách z dob osidlování Divokého Západu a hlavně Velkých plání, tak tady ukazuje ze zcela odlišného pohledu na svoji dobu fatální, ale v literatuře i dost častou a tak trochu i módní chorobu - tuberkulózu. Pár let před druhou světovou válkou (která kromě děsivého množství mrtvých a orgií ničení přinesla třeba i masové používání penicilinu, což byl skutečně první účinný lék na tuberkulózu) stihla ještě konzervativní a velice drastickou léčbu s pneumotoraxem a až ďábelskou životosprávou, ale nakonec to zvládla a to jí umožnilo popsat celý ten pobyt v sanatoriu Borovice a plejádu personálu, pacientů i jejich příbuzných. Jakkoliv se jedná o humoristický román, je zde všudypřítomná smrt a není nijak zlehčována, ale autorka dokáže předvést znovu a v ještě koncentrovanější podobě svůj láskyplný vztah k lidem a pochopení pro ně. To není onen dryjáčnický superintelektuální a okázalý humanismus, to je ono skutečné a neokázalé lidství. No a poslední věta z románu - Nakonec nejvíc záleží na tom kdo s kým jste (myšleno sice na pokoji v sanatoriu) má platnost univerzální. Jsou spisovatelé, které člověk chtě nechtě musí obdivovat, Betty McDonaldová patří u mně mezi ty, kterým bych strašně chtěl poděkovat, protože mně její knihy nejen potěšily, ale taky mi dokázaly pomoct. A to je asi to nejvíc, co literatura tohoto typu dokáže lidem dát....... celý text

Vejce a já 2004, Betty MacDonald

Válka Mohykánů 2000, Josef Opatrný

No, panečku, to bylo něco. Jestli nás pan Stellner perfektně seznámil s konfliktem v Evropě, pan Opatrný udělal totéž na severu amerického kontinentu. Nechám stranou onu událost, kdy kolonisté vlastně sami dobyli Louisbourg (1745), aby jim Britové nařídili ho vrátit, protože ho bez ohledu na "krev" britských kolonistů vyhandlovali za místa, která pro ně byla důležitější. A v roce 1758 museli zahynout další muži při jeho druhém dobytí. Kniha pozoruhodně souzní s tím, co je uvedeno ve Washingtonově životopisu od Franze Herreho a vlastně je zde už docela jasně popsáno ono podhoubí pozdější války o nezávislost v letech 1776 až 1782. Neschopnost a přitom arogance britských generálů zejména v počátcích konfliktu, jejich přezíravost a pohrdání vůči usedlíkům vedla nejen k velmi vlažné účasti koloniálních milicí ve válce, ale pozdějším vývojem k tomu, že řada místních účastníků svoje bojové zkušenosti využila později v boji - proti Britům. Kupodivu, onen mistr gerilové války i předchůdce speciálních jednotek major Rogers se v konfliktu mezi králem Jiřím a vzbouřenými kolonisty postavil na stranu krále. Střetnutí na Abrahamových pláních před tehdejším Montrealem má až nádech antické tragedie, ale jeho výsledek rozhodl hlavně o tom, že Francouzi se na tomto kontinentu už nikdy a nikde nechytí. A snad nejzajímavější je, jak se tato kniha faktu prolíná v příslušné pasáži se skvělým Cooperovým Posledním Mohykánem. Pan Opatrný umí, kloubouk dolů i před tímhle jeho vydařeným kouskem.... celý text

Sedmiletá válka v Evropě 2007, František Stellner

Skvělá kniha, která nás seznámí se všemi aspekty nejen vlastního konfliktu, širších souvislostí, ale i "co" bylo dál. Na rozdíl od životopisu Bedřicha Velikého tohle rozhodně není suchopárné a přitom rozsah problematiky je až neuvěřitelný. Zaujalo mě, jak jediný ženský panovník na českém trůnu - císařovna Marie Terezie dokázala s úpornou houževnatostí bránit svoje državy i třeba starého Rakouska se týkající fakt, jak byl důstojnický sbor jeho armády "mezinárodní", ale císařovně zcela loajální. Překvapilo mě také, že v Rakousku (na rozdíl od Francie nebo Pruska) mohl člověk, který nepocházel z aristokratického rodu po dosažení hodnosti setníka a odsloužení tuším dvaceti let získat šlechtický titul. Tuhle knihu je možné směle srovnat s díly pánů Kovaříka a Taraby. Jestli u životopisu Fridricha Velikého jsem těch pět hvězd dával se zaťatými zuby, tady s lehkostí a plným přesvědčením.... celý text

Fridrich Veliký 1998, František Stellner

Naprosto souhlasím s komentářem JulianyH. Kniha je zajímavá, obsahuje spousty faktů, přináší dost "perliček" (nemám na mysli nějaký ten bulvár a la třeba Seutoniovy Životopisy dvanácti císařů), ale třeba na rozdíl od Sedmileté války tomu chybí větší jiskra nebo čtivost, těžko říct, jak to nazvat. Z těch perliček bych uvedl třeba moralizování mladičkého Fridricha vůči Machiavellimu nebo onu snahu, když se jakýsi mlynář soudil s aristokratem, a Fridrich dělal všechno proto, aby mlynář vyhrál. Chtěl tím dokázat, jak jsou si v Prusku před zákonem všichni lidé rovni. Přitom onen mlynář v právu rozhodně nebyl...Na druhou stranu jeho nesmrtelné hlášky - třeba ona z bitvy u Kolína, když hnal vyčerpané vojáky do útoku do kopce proti rakouské přesile ("Darebáci, copak chcete žít věčně?") nebo onen vztah ke konfesionálně rozdělené Evropě ("U nás v Prusku si každý může dojít do nebe svojí cestou") často v krátkosti vypovídají o jeho myšlení až překvapivě hodně...... celý text

Vladař 2009, Niccolò Machiavelli

Komentáře některých přispěvovatelů mně nesmírně potěšily, protože ukazují, že jsou mezi námi stále ještě lidé, kteří nejen čtou, ale především přemýšlejí a chápou.(pistalka, juckey, chamyl, ale i Ketesh a Kozel, Set123). Machiavelli se dokázal totiž zcela oprostit od falešné morálky, pokrytectví a popsat politiku a "vládnutí" tak, jak to bylo v jeho nešťastně rozdělené a rozhašteřené vlastí a v turbulentní (myšlenkově, ale i všemi ostatními směry) době a jak je to i dodnes. Machiavelli nebyl ani cynik, ani amorální osoba, ale člověk, který vycházel z hlubokých a skvěle tříděných znalostí, které použil pro analýzu doby a aniž to tušil, dal jí nadčasový směr. Odhodil berličku metafyzična a založil politologii. Jeho dílo je především dílem analytickým a vůbec to není návod pro diktátory, nebo dokonce - jak někteří pomatenci tvrdí, kteří ani nechápou o co jde, návod pro italské fašisty. Bohužel, u těchto povrchních rádoby intelektuálů chybí hlubší znalosti doby, aby se alespoň trochu dobrali k tomu, proč dílo vzniklo. Tupě opakovaná tvrzení, že Machiavelli je autorem tvrzení o účelu, který světí prostředky, tady je v komentáři vyvráceno, ale bude žít dál svůj falešný život a pseudovzdělanci budou s arogantní přezíravostí dokazovat nemorálnost a brutalitu díla, kterému nemají šanci ve skutečnosti porozumět, stejně jako nemají šanci skutečně rozumět dalším tisíci a jedné věci, o které se vyjadřují se suverénní okázalostí. Na dokreslení se v o něco novější historii se dá použít jeden malý příklad. Jistý Fridrich II., později zvaný Veliký se v mládí nad Vladařem natolik rozhořčil, že dokonce napsal spisek Antimachiavelli (viz. životopis od Františka Stellnera), kde "vyvracel" údajnou nemorálnost autora Vladaře. Když si člověk onen Stellnerův životopis přečet celý, tak se nad tímhle mladickým blouzněním největšího pruského krále musí jenom útrpně usmát. Na jeho politických krocích a jednání by bylo možné spoustu Machiavelliho postřehů i hodnocení a úvah použít jako zcela přesné příklady. Dokonce si myslím, že Machiavelli by z Fridricha měl radost a ještě mnohem větší radost by měl z Cavoura. P.S. No a po řadě let jsem v knize M. Djilase narazil na následující citát: "Je-li církev v ohrožení ve své existenci, není více vázána mravními pravidly. Její jednota je ÚČEL, KTERÝ SVĚTÍ VŠECHNY PROSTŘEDKY: věrolomnost, zradu, tyranii, svatokupectví, žaláře a popravy." Tato slova napsal v roce 1411 verdenský biskup Dietrich von Nieheim. Tedy ne nenáviděný a pomlouvaný Machiavelli, ale katolický hodnostář z doby velkého schizmatu a kostnického koncilu...... celý text

Dějiny 20.století 2008, Paul Johnson

Druhá světová válka (komplet) 2005, Winston S. Churchill

Za tuhle knihu dostal Churchill Nobelovu cenu. Co dělal, dělal rád (slovy básníka) a osobnost to byla renesanční, s trochou nadsázky skoro až cimrmanovská - voják, sportovec, novinář, spisovatel, politik, ale taky malíř a zedník......jako memoáry je to skvělé, ale jako historickou pravdu bych to bral (při úctě a obdivu k Churchillovi chovám) s určitou rezervou. Je to čtivé a paradoxně i zde si člověk uvědomí, že i výběr dokumentů může být dost subjektivní. Ale sir Winston na to má rozhodně právo. A žádné bombastické objevy tato kniha taky nepřináší, snad je jenom až ta dojímavě smutná snaha dokazovat (částečně oprávněně), jak výrazný podíl měli Britové (i z hlediska počtu obyvatel malými dominii) na událostech oné druhé světové války a jak tvrdě za ně zaplatili. A jak byli ti Američané (bohužel) v řadě případů povrchní, hloupí a manipulovatelní. Nakonec, co se dalo očekávat od demokratického prezidenta Roosevelta............ celý text

Saturnin 2008, Zdeněk Jirotka

Kromě oné humorné stránky věci, kterou tady velebí 90% a možná i o něco víc recenzentů bych připomněl i onu love story, jejímž středobodem je asi nejdokonalejší žena, která se v české literatuře objevila - slečna Barbora, oficiálním příjmením Terebová, neoficiálním Dokonalá. Tady se musím přiznat, že ono filmové zpracování mně až zas tak nenadchlo, protože obsadit tento skvost jest úkol nadlidský. Obsazení Lucie Zedníčkové, která postrádá pro danou roli absolutně všechno, sexappealem počínaje a laskavou ironií konče bylo velkým zklamáním. A znalec starých aut musí zavýt hrůzou, když spatří, co je v seriálu (či filmu) vydáváno za bílého Rapida..... No, ale třeba pasáž, kde Zdeněk Jirotka radí, že v případě samé (slovy Shakespeara, haha) bouři vášně je nejlepší mlčet je stejně moudrá, jako použitý komický příměr pomocí představení ochotníků, kde (tuším) paní lékárníková deklamuje" "I já vás pane, miluji" se shodnou dikcí, jako by říkala: "Lidi, to je ale horko...". Na druhou stranu stojí za úvahu, kdy kniha vznikala a kdy vyšla. Jako by Zdeněk Jirotka (podobně jako Karel Poláček svým Bylo nás pět) v těch nejtěžších dobách a zdánlivě zcela beznadějné situaci chtěl alespoň na papíře a asi hlavně sám pro sebe vytvořit snově dokonalý svět, do které by se uchýlil z děsivé reality, která ho obklopovala. A to je možná i ten důvod proč se svými dalšími díly se k Saturninovi nepřiblížil ani na dohled a zůstává vlastně autorem jedné knihy. No, ale je to kniha dokonalá a je stejně lepší napsat jednu z nejlepších knih a pak dál už skoro nic, než zahlcovat nakladatelství rukopisy pomalu několikrát do roka, a nějak tak kde nic, tu nic......... celý text

Divná válka: Francouzsko-pruská válka 1870-1871 2006, Luboš Taraba

Skvělá kniha o polozapomenutém konfliktu, který měl na pozdější dění v Evropě svým způsobem rozhodující význam. O co šlo? Kdyby Francie druhého císařství vedená Napoleonem III. nevyhlásila válku Prusku (byť byla vyprovokována Bismarkem), nedošlo by ke sjednocení celého Německa, tedy onoho protestantského severu a výrazně odlišného katolického jihu. Právě ona válka, kterou si chtěl Napoleon vylepšit ve Francii "reputaci" a především odvést pozornost od stále se zhoršující politické a vojenské situace ve vlastní zemi (kolikrát už tohle nejrůznější potentáti předvedli a nepoučí se) vedla ke sjednocení Německa železem a krví. Právě zde vznikl onen základ, na němž se sjednocené Německo stalo onou militantní a nacionalistickou mocností. A agrese vůči Prusku (a celému zbytku tehdy ještě nesjednoceného Německa - viz. zejména dnešního Bavorska, Bádenska a Wuertenberska) vedla naopak nejen k aktivaci obranné smlouvy do té doby stále ještě svobodných států na jihu dnešního Německa, ale také k takovému výbuchu německého lidového nacionalismu, že ti politici, kteří v těchto zemích "sjednocení" odmítali, byli pod dojmem úspěchu ve válce nuceni se nakonec (včetně panovníků) se spíše kosmetickými ústupky (zejména pro Bavorsko) podvolit vládě pruských junkerů a generálů pod žezlem Hohenzollernů. A Francie? Tady poznáme ve zhuštěné podobě, co je francouzská mentalita, francouzské myšlení, chápání a francouzský přístup. Poté, co byl Napoleon se svými maršály drtivě poražen, nacionalismem třeštící politici (výjimkou byl pozdější první prezident třetí republiky A. Thiers) a nadšením opilá ulice najednou prohlédli a stejně "masově" podpořili detronizaci dalšího diktátora z rodu korsických Bonapartů a vyhlásili už během posledních 80 let další, tentokrát již třetí republiku. A jejich představa byla, že jakmile vyhlásí republiku, celý svět (který stál na straně Prusů a budoucího sjednoceného Německa) okamžitě pochopí, že tohle je úplně jiná Francie a hlavně že to pochopí Prusové a stáhnou se zpátky za Rýn, jako by se nic nestalo. Francii ale skutečně nefandil nikdo. Britové se odtáhli (začínalo období koloniálního soupeření, v němž obě země hrály roli hlavních rivalů) a Rusové nemohli zapomenout Francouzům jejich významný podíl na porážce a pokoření v tzv. Krymské válce. Rakušané se jednak báli a hlavně se nemínili angažovat ve prospěch země, která je proti Prusům nepodpořila v roce 1866, Italové byli Francouzi tolikrát zrazeni v rámci válek risorgimenta, že "latinské" sestře ten nářez nejen přáli, ale také ho využili k likvidaci papežského státu, drženého čistě na francouzských bodácích. No, a nakonec - Američané si velice dobře pamatovali, kdo z Evropy se pokusil zřídit v jejich sousedství monarchii pod vlastní skrytou nadvládou. Ta zvláštní směs naivity a arogance, hlouposti a pozérství v pokračování války přinesly další rok utrpení, smrti a devastace, ale ukázaly i co může totální kolaps země znamenat, zatím pouze v událostech oné komuny lokálně omezené Paříží. Jakoby byla tahle událost jakousi miniaturní předzvěstí toho, co se stane za pouhých padesát let v analogické situaci v Rusku. Ztráta oněch "posvátných" území Alsaska a Lotrinska (které Francie získala agresemi za vlády Ludvíka XIV. a Ludvíka V.) byly pro Francouze záminkou ke snům o revanši, které se ovšem později zhmotnily v děsivou skutečnost první a vlastně i druhé světové války. No a na závěr je třeba také připomenout jednu vojensko-technickou věc, které se Luboš Taraba mimo jiné v rámci komplexního pohledu na celou událost věnuje. Primitivní výklad příčiny porážky Rakouska ve válce v roce 1866 byl, že Prusové měli zezadu nabíjenou pušku systému Dreyse a mohli střílet mnohem rychleji než rakouští vojáci a proto u Hradce (ale i jinde) vyhráli. Přitom Rakousko mělo podstatně kvalitnější dělostřelectvo a jejich zpředu nabíjená puška měla minimálně třikrát delší dostřel ...v prusko (či vlastně spíše přesněji řečeno německo) - francouzské válce měla podstatně lepší hlavní zbraň Francie - pěchotní pušku Chassepots, která byla nabíjena rovněž zezadu a přitom měla dostřel ještě delší, než to bylo u rakouské pušky Lorenz (údajně až 1600 m). Horší bylo sice francouzské dělostřelectvo, ale francouzská armáda nasadila do boje poprvé masově "kulomety" - mitrailleusy. Jenže válku, jak se ukázalo, nevyhrávají jenom zbraně, ale především správná taktika v kombinaci s odpovídajícím výcvikem, a právě na těchto zbraních se ukázalo, že nejsou-li jejich technické parametry a možnosti správně takticky využity, jsou jejich uživatelům k ničemu. Stejně jako nedokázali zaostalí rakouští velitelé využít faktu, že svými kvalitními děly a podstatně delším dostřelem pěchotních zbraní mohou Prusům úspěšně čelit (stačilo vést boj palbou na delší vzdálenost), dokázali francouzští velitelé eliminovat svoje možnosti, dané lepší výzbrojí v boji proti Prusům a ostatním Němcům. I v tom je poučení dějin. Nakonec, nebylo to v dějinách válek poprvé, co Němci dokázali využít svoje technické, ale i ostatní možnosti do maxima a jejich protivníci naopak. Tato kniha tedy více než důrazně ukazuje, proč se Francii nedá a nemá věřit a spoléhat se na zdravý rozum a jistou míru serióznosti a hlavně proč tato země není schopná byť jen částečně řídit a nebo zásadně spolurozhodovat o našem kontinentu. K dnešku to znamená, že vliv Francie v EU je třeba spojenými silami minimalizovat, protože francouzské sobectví, šovinismus (tohle slovo je francouzský umělý novotvar) a arogance s představou o vlastní výjimečnosti a beztrestnosti přivedou kontinent minimálně do problémů.... celý text

Arabsko-izraelské války: 1948-1973 2005, Ivan Brož

Plně platí, co napsali kolegové Dexter94 i Perseus. Společně s knihou Dějiny státu Izrael od Michaela Kruppa je to perfektní přehled toho, co se na území Izraele do oněch sedmdesátek dělo. Šestidenní válka je dodnes ukázkou perfektně provedené preemtivní (ne preventivní - jedná se o jiný typ) operace, zejména letecké útoky, které zlikvidovaly především egyptské letectvo mohly Američanům připomenout Pearl Harbour. Opačným příkladem je válka, kterou kniha končí - jomkipurská, která vyvedla Izrael z představy, že Arabové jsou naprosto neschopní a Izrael je zabezpečen jednou provždy. Navíc z knihy vyplývá, jak složitě se v dané oblasti vyvíjely vztahy mezi jednotlivými přímo zainteresovanými státy a také mezi velmocemi a jak prakticky trvale konfilktní situace ovlivňovala dění ve světě. Paradoxem je, že původně se Stalin domníval, že Izrael bude spojencem východního bloku (tedy SSSR) a arabské režimy byly nazývány reakčními. Z téhle doby taky je ona masová (ale taky dobře zaplacená) vojenská a technická pomoc, kterou tehdejší Československo na pokyn Moskvy Izraeli poskytlo formou dodávek zbraní a výcvikem ve vojenských prostorech a na letištích. Výcvik zejména pilotů a leteckého personálu, stejně jako prodej Avii S199 a Spitfirů měl zásadní význam pro první konflikt, ve kterém arabské země hlásaly zcela otevřeně cíl "utopit" Židy v moři. Pak ovšem Stalin pochopil, že izraelská vláda nebude skákat podle jeho přání a potřeb a v souvislosti s "revolucemi" v Egyptě a Sýrii se najednou především z těchto zemí stali pokrokové režimy a spojenci SSSR. A Izrael byl najednou ocejchován rétorikou, která neměla daleko k té z doby nacistického Německa. Pomoc Izraeli zaplatili životem například popravený Vlado Klementis nebo za záhadných podmínek zahynuvší velitel výcviku židovských dobrovolníků známý východní voják plukovník Sochor. Naproti tomu poslední konflikt, popsaný v knize je zajímavý především ukázkou nejistoty a zabedněnosti politiků, selháním zpravodajské služby a přezíravosti, která vznikla v důsledku šestidenní války. Pozoruhodná byla i pnutí mezi sebevědomými izraelskými generály a jejich těžká zvladatelnost i v kritických situacích na Sinaji. Nakonec tato válka vedla přece jenom k tomu, že po vrácení Sinaje se Egypt vyčlenil z jednotné protiizraelské fronty a podepsal s Izraelem mír. Takže nějaký význam to mělo, ale skoro tři tisíce mrtvých, ztráty na výzbroji i ostatním v desítkách miliard dolarů představovaly velkou cenu a u Egypta to bylo podobné. V každém případě dodnes představuje tento konflikt latentní ohnisko napětí i přes vyvázaní se Egypta díky navrácení Sinaje. Mírotvorci na obou stranách - egyptský prezident Anvar as-Sádát a izraelský premiér Menachem Begin byli za onen mír extrémisty ve svých zemích zavražděni. Ale to už je nad rámec této kvalitní knihy, i když to ukazuje složitost konfliktu nejen navenek, ale i uvnitř jednotlivých zemí.... celý text

Hranice placená krví: Sovětsko-finské války 2014, Karel Richter

Užitečnost knihy je dána skutečností, že o tomto konfliktu, na který lze pohlížet více než na konflikty jiné ve XX. století jako na souboj dobra se zlem toho bylo vydáno strašně málo. Autor se zcela správně zabývá vznikem Finska po první světové válce a jeho okolnostmi, nicméně opět zbytečně prolíná časové roviny a má zjevně problém pochopit tzv. Pokračovací válku. Z toho vyplývá i nepochopení významu bitvy u Tali a Ihantala a její zásadní vliv pro další vývoj. Za naprosto nepřijatelné považuji v tomto případě dokreslování událostí citacemi z umělecké prózy - Laineho Neznámého vojáka. Kniha byla napsána už v tomto tisíciletí a předpokládám, že všechna tabu (hlavně na finské straně, kde finští politici nechtěli Sověty - Rusy dráždit) padla a historických podkladů mohl mít Karel Richter k dispozici dost. Co se týká zbytečné formální překombinovanosti knihy, možná by se stačilo podávat třeba k Hubáčkovi, Brožovi nebo Kovaříkovi. Ale jinak to rozhodně zbytečné dílo není, autor v tomto případě bohužel nevyužil potenciál, který se nabízel.... celý text

Přes krvavé řeky 2003, Karel Richter

Oba dva díly téhle knihy jsou skvělé, beru i připomínku tomska stran citace Suvorova, ale je vidět že autor, vojenský historik z doby před listopadem 1989 toho věděl dost, orientoval se v dané problematice perfektně - akorát nesměl s propagandistických důvodů psát vše, k čemu se dopracoval. To by bylo za komunistů politicky NEKOREKTNÍ. Lidé bojující na východě pod Svobodu a později Klapálkem byli stejní hrdinové, jako stíhači nad Anglií, které "komunistický" režim všemožně dehonestoval v době normalizace, ale málokdo si uvědomuje, že oni "východní" vojáci (u důstojníků se to dokonce prolínalo, Klapálek velel naší jednotce u Tobrúku, aby později převzal velení celého armádního sboru na Slovensku) se stali v padesátých letech zrovna tak objektem represí, jako jejich kolegové ze Západu, i třeba jako interbrigadisté. Po roce 1989 se přece jenom objevily články, filmy a knih, které se objektivně snažily a snaží bez přikrášlování, ale i zesměšňování nebo oné již zmíněné dehonestace ukázat ony vojenské akce, jak skutečně byly. Richter ukazuje i působení oněch komunistů včetně neblaze proslulého Reicina, ale především nás seznamuje s tím, co je každému soudnému člověku zřejmé - že vlastenectví většiny oněch vojáků jednotek na východní frontě bylo stejné, jako těch na Západě, stejné bylo jejich odhodlání, ale i slabosti a především - trpěli a umírali všichni úplně stejně. Za války, ale dost často i po ní...a lidé, pro které najednou dneska existují jenom hrdinní letci v Anglii a ti na východě byli podle nich jenom podvodníci a komunisti svými postoji ukazují, jak se na nich ono komunistické myšlení a mentalita podepsala, jak se jim hluboko vryla pod kůži a podle všeho se odtamtud nikdy nedostane. P.S. No a uplynula dvě desetiletí a ona poznámka stran citace Suvorova o přípravě Stalina na útok do Evropy se díky řadě nově publikovaných skutečností a pokroku v historickém bádání potvrdila. Proč měl SSSR v roce 1938 tolik tanků, jako ostatní země dohromady a proč měl nejvíc vojenských letadel nebo děl než Německo s Anglií a Francií dohromady? Stalin předpokládal, že válka na západě bude probíhat mnohem déle a pustí Němcům, ale i Britům s Francouzi mnohem víc žilou. Pak zasáhne Rudá armáda, aby prapor revoluce donesla až do Paříže. Území zabraná na podzim 1939 a na jaře 1940 tvořila v představách Stalina pouze předpolí pro rozvinutí útoku na západ. Proto zde nebyla žádná velká opevnění ani ostatní obranná zařízení. Důsledek debaklu v létě a na podzim 1941 byl dán mimo ostatní faktory i tím, že Rudá armáda s útokem Němců nepočítala a vůbec se na něj nepřipravovala. Připravovala se naopak na vlastní útočnou operaci. Takže onen Suvorov měl v tomhle pravdu a jestliže ho K. Richter cituje, asi už před tím čtvrtstoletím věděl proč...... celý text

Apokalypsa v Karpatech 2003, Karel Richter

Válka začala v Polsku: Utajovaná fakta o německo-sovětské agresi 2004, Karel Richter

Relativně zajímavé, bombastičnost názvu neodpovídá celkem precizně (až na výjimky) podané genezi směřující k zářijové kampani v roce 1938, nicméně například popis vzniku Polska po první světové válce je podřízen až příliš heroizaci Polska ve vazbě na události druhé světové a pomíjí nebo alespoň marginalizuje řadu událostí, které tomu předválečnému Polsku rozhodně ke cti nesloužily (viz. třeba okupace Vilniusu a vztah s Litvou nebo spojenectví sanačního režimu s Hitlerem). Karel Richter se ani nesnažil hlouběji proniknout do politického pozadí prvních let obnoveného polského státu a události se "zázrakem na Visle" podává s tendenčností, nemající s realitou nic společného, což lze doložit podstatně hlubším a objektivnějším způsobem, jak to jej učinil polský historik Antoni Czubinski ve své knize Polsko ruská válka. Na nicméně zajímavé a čtivé knize Karla Richtera mi vadí jednak zbytečné prolínání časových rovin a potom nechápu, proč je zde věnován tak rozsáhlý prostor onomu československému legionu......... celý text

Krvavá předehra: Španělsko, 1936–1939: Občanská válka a zahraniční intervence 2004, Roman Cílek

Obrovské zklamání. Povrchní a tendenční levičácké podání celé události s rádoby dramatizujícími pasážemi: Pan Cílek podává dvacet pet let po pádu komunismu stejně jednostranný pohled na tehdejší události, opakuje stejné ideologické kánony a klišé jako za komunistů a povrchnost, se kterou opakuje stokrát zopakované je o to smutnější, že knih s touto tematikou v české literatuře je minimum. Přitom například počínání Stalina a především působení NKVD na straně těch rádoby hodných a spravedlivých republikánů bylo možné najít na přelomu tisíciletí v ruské literatuře faktu dostatek. A kdo se opravdu chce přesvědčit, jak asi občanská válka probíhala, doporučuji Dějiny Španělska z nakladatelství LN. Tam žádní hodní republikáni a zlí fašisté nejsou. Nakonec, fakt, že startovacími výstřely španělské občanské války byly ty, kterými zavraždili republikánští "aktivisté" mluvčího křesťanské opozice ve španělském parlamentu Sotela mluví o všem, stejně jako pozoruhodný název oné republikánské "policejní" složky a totiž - Útočné stráže. Název Sturmabteilung v němčině. Podobnost čistě náhodná. Nebo snad ne? Totalita má spoustu podob a není jenom černá...... celý text

Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile 1999, Jiří Chalupa

Dobře napsaná, rozdělená i v míře podrobností odpovídající kniha. Nejvíce mně zaujalo maximálně objektivní hodnocení událostí v Chile, které na faktech ukazuje skutečnou pravdu o tom, proč se stal Allende prezidentem, co tomu předcházelo a proč bylo pro Chile štěstím, že s ním Pinochet skoncoval. Autor objektivně poukazuje na věci, které dnešní levicový a neomarxistický mainstream zatajuje a vytěsňuje z obecného podvědomí, jako například vznik levicových milicí, amnestie pro levicové teroristy typu Brigadi Rossi, revoluční násilí (zatímco se převážně levicoví a levičáčtí "historici" nemohou shodnou, jestli Pinochetovy síly povraždily 2 nebo 3 tisíce odpůrců, kolik lidských obětí přinesla "lidová" vláda dr. Allendeho není vyčísleno dodnes) nebo třeba prostý fakt, že Allende byl demokraticky zvolen až parlamentem protože v prvním kole získal cca třetinu hlasů (nejméně ze svých všech předchozích kandidatur) a teprve potom. co slavnostně slíbil, že bude dodržovat ústavu a platné zákony. Následovalo totéž, co v případě podobných marxistických zločinců už známe, mj. od nás. A paradoxně vojenský převrat byl spíše ukázkou skutečnosti, že Chile bylo a je (i o tom je páně Chalupova historie států Conosur) politicky mnohem dál, než jakákoliv země Latinské Ameriky (snad s výjimkou Kostariky) a včetně Mexika. Je pozoruhodné, že právě takto podaná historie Chile ve vazbě na sousedící Argentinu člověka vede u zamyšlení, kolik těch obětí by asi přinesla Allendova "lidovláda" a kam by se Chile dostala: Nakonec - stačí porovnat nejvyspělejší jihoamerickou zemi a druhdy nejvyspělejší středoamerickou zemi (napovím, že to je či spíše byla Kuba) a soudnému člověku je jasno. A co se týká těch levičáků, stačí si připomenout, jak socialistická španělská vláda chtěla Pinocheta postavit před soud za vraždu dvou mladých španělských občanů - slovy Jiřího Chalupy, jedněch z těch, kteří se po nástupu Allendeho k moci do Chile přijeli "zúčastnit" velkého svátku revoluce a jejich poskakování kolem Fidela Castra, komunistického caudilla. Tedy člověka, který má na čele svých kumpánů (např. Che Guevara) na svědomí o dva řády více zavražděných lidí, půldruhého miliónu lidí v exilu a přivedení země do bídy, chudoby a zaostalosti, která je srovnatelná dneska tak maximálně s Haiti.....stejně tak je třeba obdivovat Chalupovu perfektní demontáž mýtu Perón a především Evity, i třeba faktografické (byť nepřímé) porovnání působení nejrůznějších argentinských junt a právě ony ojedinělé v Chile. Mimochodem, poslední argentinská junta má na svědomí 20x až 30x více obětí (při o něco více než dvojnásobném počtu obyvatelstva oproti Chile) než měl na svědomí Pinochet.... celý text

Dějiny Itálie 2007, Giuliano Procacci

Asi jedny z nejčtivějších a přitom faktograficky nejlépe napsané dějiny z edice. Giuliano Procacci - jediný autor, na jedné straně předkládá strhující a barvité vyprávění "osídlené" mraky zajímavých osobností od politiky a vojenství až po kulturu, na druhou stranu nenudí, ani samoúčelně neexhibuje. Navíc, dějiny jeho vlasti začínají (celkem věcně a přitom logicky) nikoliv dějinami starého Říma, ale až v desátém století, kdy se začal vytvářet moderní italský národ. Itálie - jako střed Středomoří a jeden ze základních pilířů evropské a tím světové civilizace je zde popisována s pochopením, oprávněnou a objektivní mírou hrdosti, trochou smutku a jiskřičkou naděje. A člověk se nestačí divit, když má na papíře a v jednotlivých kapitolách shrnuto, za co všechno Italům, během jedenácti století jejich existence v nejrůznějších územních celcích Evropa vděčí. Nesporně nejzajímavějším obdobím je ono renesanční, které bere počátky založením nejstarší univerzity v Bologni (Alma Mater autora) podle některých pramenů již dokonce v 11. století. Jistý dost známý publicista pan Steigerwald projevil svého času mimořádnou dávku tendenčnosti a hlavně omezenosti, když napsal, že díky těm hloupým husitům jsme si nemohli "užít" renesanci. Nesmyslnost tohoto tvrzení vyvrací skutečnost, že Dante žil ve 13. století a Petrarca pobýval na dvoře - Karla IV. Florentský zlatník Brunelleschi začal stavět kupoli na Santa Maria del Fiore v roce 1420, tedy nedlouho poté, co v Miláně začali budovat ryze gotickou (a jednu z mála v Itálii) katedrálu, kterou dokončili až na počátku 16. století, tedy dobrých 130 let poté, co byla dokončena výstavba chrámu sv. Víta na Pražském Hradě. Toto prolínání zaalpských kultur, pro které byla Itálie nedostižným vzorem bylo typické až do doby, než vzal italský polycentrismus (Sicílie, papežský Řím, Florencie, Milán a Benátky a ani ne ještě Piemont) za své. Žádná jiná země, či spíše národ nedala Evropě tolik význačných umělců, ale také vědců a myslitelů a to až do současnosti. Dějiny středověké, ale již de facto renesanční Itálie jsou vzrušující ukázkou dějů a událostí, které by mohly být natočeny ve stylu Války o trůny a bez berliček fantasy by je hravě překonaly. Potěší famózní Florencie (autor velmi správně hodnotí dílo a význam Machiavelliho) se všemi těmi zvraty a změnami stejně jako obdivuhodné a na svou dobu neskutečně tolerantní Benátky, které se vzepřely i papeži a jejich sláva definitivně vzala za své až díky "osvoboditeli" a "šiřiteli dobra liberalismu" Napoleonovi, který byl jenom jedním z řady francouzských vládců, kteří Itálii přišli vykrást a ožebračit. Nakonec i jeho synovec toho jména třetí připravil sjednocující se Itálii o Savojsko a Nizzu, kterou si nechal zaplatit za "pomoc" proti Rakušanům v roce 1854. Paradoxem italských dějin je podle autora třeba i vysoká odborná úroveň italských intelektuálů už v onom 13. století, jejich propojenost napříč celým poloostrovem stejně jako jejich pohrdání a nadřazenost vůči běžným lidem. Zaujme i fakt jednoznačně pozitivního hodnocení vlády Habsburků v jejich državách ve druhé půlce 18. století za vlády Marie Terezie, Josefa II. i jeho bratra Leopolda v severní a střední části poloostrova, kterým ona severní část vděčí dodnes za "odstup" vůči jihu, ale i Římu. Risorgimento je charakterizováno nástupem Piemontu a ono desítky let trvající sjednocení Itálie ukazuje, jak a hlavně kde se prouhlobil onen protiklad mezi severem a jihem, který Itálii trápí dodnes. Procacci se nevyhýbá ani temnějším dějinám XX. století, ale jako ony problémy neomlouvá (1. a především 2. světová válka, terorismus levicových Rudých brigád, mafie a vůbec organizovaný zločin na jihu), tak je ani hystericky nerozmazává. Ano, fašismus byl italská záležitost, nazývat fašisty německé nacionální socialisty je jedna z těch úmyslných historických manipulací. Ale když necháme politiku politikou, můžeme se znovu díky dobře napsané knize kochat záplavou jmen od Danta k Ecovi, od Marca Pola k Kolumbovi i Vespucimu, od Ucella k Mogilianimu a dalo by se pokračovat dál a dál, ale lepší je se začíst a po přečtení hledat další fakta. A úplně nejlepší je do Itálie jet. A k tomu se Procacciho dějiny hodí tak trochu i jako průvodce...... celý text