jadran přečtené 332

Válka na Balkáně 1913, Emanuel Škatula

Možná by nebylo špatné, kdyby si tuhle knihu přečetli a prohlédli dnešní novináři a zpravodajové, protože by mohli skončit s výmluvami, proč jsou jejich znalosti povrchní a plytké a jejich soudy neobstojí po pár dnech. Onen E. Škatula byl sice sociální demokrat, ale na rozdíl od těch dnešních vzdělaný a pracovitý a k jeho souboru válečných reportáží, prokládaných neuvěřitelně bohatým faktografickým materiálem lze říct, že poctivější publicistiku u dnešních "hlídacích psů demokracie" a "publicistů", kteří nás mimo jiné "informovali" o krvavých událostech, vyplývajících z rozpadu Jugoslávie ve devadesátých letech lze těžko najít. Škatula spojuje pozoruhodným způsobem svůj "reformně" socialistický náhled na dobu a svět, ale přitom ta kniha obsahuje dostatečně mnoho faktů, než aby byla jednostranně tendenční. A fascinuje mně i to, jak tam neprodává sebe, jako to dneska dělají všichni ti "Kubalové" a jim podobní. Přitom rizika, která tito lidé podstupovali, byla mnohem větší, než pobyt dnešních žurnalistů se vším komfortem a ochrannou, která je jim poskytována, aby se média "nezlobila" a hlavně psala to, co je "potřeba". Fascinuje mně rovněž, kolik statistickým dat a údajů nejenom (a vlastně vůbec ne pouze) zde E. Škatula dokázala shromáždit, utřídit a popsat. A to musel všechno poctivě napsat ručně, k dispozici měl tak maximálně telegraf....poučné jak z hlediska obsahu, tak z hlediska výkonu profese. Možná, že právě ta kvalita vyplynula z té absence Ctrl+C…..... celý text

Balkán 1804-1999 2003, Misha Glenny

Stále ještě existují historici - publicisté, kteří dokážou popsat historické období nebo historii určitého geografického celku v maximu souvislostí a s dostatkem odstupu a respektu k faktům, aniž by se nás snažili manipulovat, nebo nám dokonce vnucovali ten jediný správný (tedy politicky správný) názor. Tahle kniha k dějinám Balkánu posledního období rozhodně patří a slouží zejména k tomu, abychom nebyli manipulování, jako se tomu stalo bohužel v oněch krvavých "devadesátkách", kdy nám byl našimi i tzv. západními politiky vytyčen nepřítel (kterému se neodpouštělo ani to, co ve skutečnosti neudělal) a přátelé, kterým se odpouštělo vše. Na knize mně fascinovalo i to, že jsem měl možnost starší historii (do balkánských válek, tedy té první) konfrontovat s jednou z nejstarších knih, které vlastním (Balkánská válka od redaktora E. Škatuly z roku 1912) a k mému překvapení jsem zjistil, že Misha Glenny z této na svoji dobu (vlastně i dnešní) kvalitní a obsáhlé knihy čerpal. No a při určitém porovnání Škatuly a Glennyho se ukázalo, že i když žádná pravda není absolutní, tak lidé, kteří jdou do hloubky a jsou schopni k událostem přistupovat s maximální mírou zaujetí a objektivity na straně jedné a absencí ideologizace nebo snahy "někoho" "někam" "směřovat" na straně druhé, umožní nám - pozorným čtenářům, přece jen zjistit a hlavně pochopit, jak to vlastně bylo........ celý text

Dějiny amerického národa 2000, Paul Johnson

Kniha je to nádherná a napsaná tak, že se nemusí číst na ráz, spíše se jedná o úvahy na jednotlivá témata - zlomové body v historii. Pozoruhodné je, že podobně přistoupili k napsání historie Polska (nakladatelství LN) naši autoři společně s polskými kolegy a z dnešního hlediska to funguje perfektně. Nechám stranou řadu pravd a úvah, které se obejvují v té či oné podobě jinde také a vyzdvihl bych, co nejvíce zaujalo mně. Zaprvé to je skutečnost, jak ona relativně dlouhá a zajímavá koloniální doba přinesla tehdejším obyvatelům ještě před vznikem Spojených států nejen onen politický a správní fundament, na kterém byly Spojené státy založeny a rozvinuty, ale především fakt, jak zde lidé žili (po stránce osobní svobody i materiálního zajištění) ve srovnání s tehdejším zbytkem světa. Druhým pro mně velice silným momentem byla otázka prohibice ve dvacátých letech, kde na tomto zcela konkrétním příkladu ukazuje Johnson, kam vede ono sociální inženýrství a jaké přináší důsledky. V tomto případě se jedná o to, kam se díky oné prohibici dostal organizovaný zločin na čele s italskou mafií no a nakonec je to ukázka, jak "skvělí" byli všichni ti demokratičtí prezidenti, pocházející z lůna otrokářské strany, která se po pár desítkách let etablovala jako strana "progresivistická" a stala se cílem pro všechny ty bezskrupulózní "prezidenty", kteří ve skutečnosti toužili po moci. Zářným příkladem budiž onen J. F. Kennedy, kterého do "role" vecpal jeho neblaze proslulý otec, kdy původ jím získaného bohatství nějak tak taky souvisí s organizovaným zločinem a prohibicí a o jeho působení coby velvyslance USA v době mnichovské krize bylo taky "velice" zajímavé díky jeho podpoře nacistů a britských appesearů. No, a nakonec je i překvapivě pozoruhodné, jak ona "nezávislá" média na čele s televizemi například pomáhala diskreditovat "nepohodlné" nebo "nevhodné" kandidáty - viz ono nasvětlování a detailně zabíraný R. Nixon v televizní debatě s tváří lesknoucí se potem........ celý text

Poslední kabriolet 2008, Anton Myrer

Tahle kniha patří k mým nejoblíbenějším, i když není vlastně ani moc pohodová. Proč? Ukazuje na konkrétních lidských osudech několika študáků mezi začátkem druhé světové války a konce šedesátých let, o čem ten život je. Vždycky pro mě bylo obrovským mementem to, jak hlavní hrdina – Rada – obětavě veze Chris na potrat, místo aby udělal to, co udělá další z kamarádů, který si ji vezme i s budoucím dítětem, které není jeho. Radova ochota a obětavost není nejen díky nehodě odměněna, naopak, svůj život prožívá po boku nemilované manželky a s Chris stále před očima. Jeho slušnost a nedostatek odvahy, přemýšlivost rozhodne o jeho osobním životě a tak nakonec zbyde jenom naděje, že v osobě jeho dcery a Chrisina syna se třeba někdy spojí. Ten na konci slušně, ale jednoznačně odmítne Císařovnu, symbol právě onoho krátkého a opojného života na studiích. Když jsem vždycky cítil smutek z konce knihy, který až možná příliš zdůrazňuje onu generační rozdílnost a nepochopení, napadlo mě, že se třeba Rada dočká ob generaci. Že třeba jeho vnuk bude z veterána nadšený, jako by to bylo skutečně dneska. Ale to je jenom útěcha, berlička k tomu, co kniha bez sentimentu, ale s velkou hloubkou ukazuje. Její hrdinové nejsou žádné ideologicky vyprofilované figury, žádní typičtí představitelé „něčeho“, jsou to prostě lidé, individuality (na světě nejsou dva zcela identičtí jedinci, kteří by nejen stejně vypadali, ale i stejně mysleli a cítili), kteří žijí svůj zdánlivě obyčejný život a věci nám ukazují z perspektivy, která je nám, obyčejným lidem rovněž blízká. Mezi fascinujícím životem plným tehdejší populární hudby a válečnými zážitky je velmi krátká doba. Bitvu v Leytském zálivu znám dobře díky Hubáčkovi a dalším dokumentům a vždycky zatínám pěsti, když slyším jméno admirála Halseye, psychopata, který se nesmířil s tím, že nemohl velet v přelomové bitvě u Midwaye. Jeho pochybnou touhu po slávě konečného vítěze nad Japonci platili a zaplatili záložníci na zastaralých torpédoborcích a lehkých letadlových lodích svými životy. Jako další z hlavních hrdinů, ten na vše doplatí „jenom“ doživotní invaliditou. Jenže on nevidí počínání Halseye, nezná pozadí oné vysoké politiky, ale cítí hrdost nad tím, jak to Kuritovi „nandali“. To je ten rozdíl mezi běžným životem a onou „velkou“ historií. Stejně jako v případě Radovy účasti v úvodu jiné katastrofy, bitvy v Ardenách. Mám rád generační román, bez vnucované ideologie, ale s plnohodnotnými osudy lidí, běžných jedinců. V evropské literatuře tenhle typ románu podle mého názoru chybí. Nevím, jestli Anton Myrer napsal ještě něco. Pro mě je stejně jako Robert Ruark mužem jednoho románu, který u nás vyšel. Ale románu natolik kvalitního, že kromě mých subjektivních dojmů a pocitů si už tímto románem zasloužil svoje místo v onom pomyslném spisovatelském nebi na rozdíl od různých „klasiků, angažovaných pisálků a pouhých grafomanů“.... celý text

Dějiny Polska 2017, Miloš Řezník

Je obrovská chyba, že zejména v dnešní době spousta lidí ignoruje Polsko (a Maďarsko) a jeho historii, přestože a protože znalost jejich dějin - zejména toho posledního století, umožní vnímavému člověku pochopit co nás rozděluje a především, co nás spojuje. Jestli ve středověku (pominu-li ten raný středověk) se Češi s Poláky (a Litevci) začali "potkávat" a kupodivu zcela mírovým způsobem, střety s Maďary byly mnohem vyhrocenější a násilí v těchto vztazích sice na prahu novověku skončilo, ale hluboké a až iracionálně nenávistné rozpory ne. Nicméně, vraťme se k Polsku. Kolektiv autorů ukazuje, že v dávných a dřívějších dobách se Polsko orientovalo spíše na východ, avšak vznik "moderní" doby (cca od 18. století) ho teprve zakotvila ve střední Evropě a to paradoxně i díky onomu trojímu "dělení". Nicméně nejsilnější a nejdůležitější jsou z hlediska polsko-českých vztahů (i když ty primárně kniha neřeší) období od začátku druhé světové války vlastně až po současnost a až neuvěřitelnou podobnost zejména totalitních režimů včetně jejich pádu. Ty rozdíly (neprovedení socializace zemědělství, větší míra soukromého podnikání, silná pozice katolické církve, krvavější a násilnější průběh střetů za komunistického Polska, existence Solidarity) ve skutečnosti nejsou až zas tak důležité, důležitější je, že i v Polsku například probíhala pod komunistickou taktovkou a bdělým vedením Moskvy likvidace příslušníků západního odboje, i zde měli svoji StB (UBA), i zde probíhal jak přes kopírák boj proti katolické církvi (včetně existence kolaborantů v jejím lůně) a paradoxně i tady se dodnes nedokázali vyrovnat s důsledky 40 let "komunismu" a vládnutím často samozvaných elit. I zde si bývalí komunisté zachovali pozice především v ekonomice, kterou ti humanitně zaměření opozičníci pokládají za nepodstatnou. A boj proti komunistické nadvládě a podřízenosti Rusku (která našla stejně jako u nás kromě levičáckých fanatiků i haldu konjukturálních kariéristů) v Polsku na jednu stranu přinesla daleko víc brutálních akcí včetně desítek až stovek mrtvých, na druhou stranu i tady se našli oni kolaboranti, kteří byli na pokyn Moskvy ochotni udělat celkem cokoliv. A nakonec tohle memento polských dějin je zde již skoro od nepaměti - Gomulka, Jaruzelski nebo Tusk jsou jenom zdatní následovníci různých těch Czartorynských, kteří raději pozvali Rusy, než aby ztratili svoji "svobodu". Ona ta až dojemně hrdinná povstání, Kosciuszkem počínaje a Warszawou 1944 konče byla charakteristická na jedné straně oslňujícím a obdivuhodným hrdinstvím celé řady skvělých osobností na straně jedné a bezcharakterností např. oné části šlechty, jejíž vlastenectví a boj o svobodu končil ve chvíli, kdy by museli poněkud "povolit" svým chlopům. Teprve poměry v ruském záboru a snaha carského režimu Poláky poruštit vedla tuto kdysi dominantní vrstvu k poznání, co to ten národ vlastně je jak je jeho součástí. No a v souvislosti s oním opakovaným povstáváním Poláků proti cizí (zejména ruské nadvládě) je třeba připomenout, jak opakovaně byli tito Poláci bezostyšně zneužíváni a zrazováni, když to zájmy tu Francie (a té především), ale i Británie a bohužel i USA vyžadovaly. A to je právě to, co nás poslední čtvrtstoletí s Polskem spojuje více než co jiného a to i přes nejpříbuznější jazyky, kulturu (ovšem především v onom nejmladším odvětví - filmu jsou a vždycky byli Poláci někde jinde než naši "umělci") a geografickou polohu. Jsme těmi Středoevropany, které chtějí ti na onom bájném a dokonalém Západě použít a využít pro své zájmy, jako to dělali vlastně vždycky a tu lichocení a tu tvrdým nátlakem a jsme v tom s ostatními sousedy, se kterými jsme dříve vedli nejrůznější boje a navzájem se škatulkovali a nálepkovali, uráželi, ale i udávali společným nepřátelům. To je asi to nejdůležitější, co mně nelehká četba dějin Polska, země, která je mi osobně z řady důvodů z našich sousedů nejbližší i přes vědomí spousty chyb a nedostatků, přinesla. A každému, kdo po ní sáhne (zcela mizivé procento čtenářů) by směrem k Polsku měla otevřít oči a to i ve vazbě jak na naši vlastní minulost, tak především současnost.... Formálně je kniha napsaná skvěle, soustřeďuje se na uzlové body a jednotlivé části začínají popisem onoho zlomového bodu, který tvoří symbol určité etapy. Z hlediska edice Dějiny národů a států je to postup zcela ojedinělý a tvoří na druhou stranu (i dělením kapitol) čtenářsky dobře podanou látku. Ocenit je třeba i to, že autoři Polsko ani neidealizují, ani ho neshazují za každou cenu a nevyhýbají se ani problematickým kapitolám v polské historii (viz. vztahy s Židy, Ukrajinci a nakonec i s Němci) aniž by soudili, vynechávali nebo manipulovali čtenáře.... celý text

Dějiny Británie 1999, Kenneth O. Morgan

Skvělá kniha, která je zajímavá zejména tím, že ukazuje dějiny země a především jejich obyvatel tak, jak se to dotýkalo jich a ne jak to vnímalo okolí. Například v části věnované období napoleonských válek je popsáno, co se dělo v Británii a ony pro někoho tak skvělé události (válečná tažení, bitvy, intriky a diplomatická jednání) jsou zmíněny jenom pokud se a především jak se dotýkaly života v Británii. Díky tomu (a deseti autorům - specialistům na jednotlivá období) pochopíme Velkou Británii daleko lépe zevnitř. Pokud někomu chybí obligátní barvité popisy pouze vládců a s nimi spojených osobností, není to chyba tohoto pojetí Dějin Velké Británie, ale špatný výběr knihy - stačí si vzít třeba velmi expresivně popsané Dějiny anglicky mluvících národů od Winstona Churchilla nebo naopak Dějiny anglického národa od Paula Johnsona. Pokud se ale někdo těší na už stokrát převyprávěné poněkud bulvární "stories" z anglických dějin např. o šesti ženách Jindřicha Tudora, ať si najde literaturu jiného typu. A porovnávat Dějiny USA s dějinami Velké Británie taky nelze, tady je možné opět doporučit spíš jiného Paula Johnsona - Dějiny amerického národa. Paradoxně - dějiny Velké Británie mi připomínají cosi jako velice stručný výtah z toulek českou minulostí. Nějak mně zajímá poněkud víc, jak lidé v dané době žili, jak přemýšleli, co uměli, čím se živili než (jak jsem již jednou uvedl) stokrát omleté historky o Anne Boleynové či útoku lehké kavalerie u Balaklavy. Kdo chce třeba pochopit i tzv. krásnou literaturu, ať už Ivanhoea nebo Forsyty - pro toho mají Dějiny Velké Británie z nakladatelství LN daleko větší cenu a pomohou mu daleko víc pochopit mentalitu a chování lidí v různých etapách vývoje hrdé ostrovní země. Možná, že kdyby si zabednění politici zejména pak na čele EÚ a jejich novinářští nohsledi přečetli místo záplavy vzájemně produkovaných nejrůznějších nesmyslů a blábolů tuto knihu, pochopili by alespoň dodatečně, proč Velká Británie opouští Evropskou Unii........ celý text

Dějiny Finska 2001, Eino Jutikkala

Finsko známe jako zemi, která bojovala ve válce po boku nacistického Německa proti Sovětskému Svazu, ale následně uhájila nezávislost na SSSR. Čeští publicisté rádi použijí finský příklad jako protiklad k české zbabělosti. Jenže tahle kniha nás vyvede z omylu a ukáže skutečnost jinak. Nejedná se o žádné moderní objevy, jen o strohá fakta. O dnešním Finsku se dá hovořit od konce 18. století, kdy bylo jasné, že války mezi Ruskem a Švédskem jenom zemi devastují a tak se část finské aristokracie rozhodla přidat dobrovolně k Rusům, protože dlouhodobě Švédové Finsko stejně neudrží. Tento realismu předznamenal finskou politiku až do devadesátých let 20. století. Z napoleonských válek se vynořilo Finsko jako autonomní součást (velkovévodství) carského Ruska. Finům jejich rozsáhlá autonomie zůstala až do konce 19. století a v pozoruhodném (v rámci absolutistického carského Ruska!) rozsahu byly to vlastní instituce (senát, vláda, soudnictví i zákony), občanství, armáda, a dokonce i celní hranice a měna. Pod záminkou liberalismu a rovností občanů (!) začali ovšem ruští nacionalisté tuhle autonomii na konci 19. století likvidovat a vše vyvrcholilo před první světovou válkou. Odpor Finů k carskému režimu se projevil mimo jiné tím, že odmítali rukovat do jednotné carské armády. Celý národně osvobozenecký boj proti Rusům (na pozadí bojů mezi švédsky a finsky mluvícímu obyvateli a obdobou našich staročechů a mladočechů) vyvrcholil vyhlášením nezávislosti, ale také krvavou občanskou válkou mezi demokraty a bolševiky. Finsko (a celou řadu dalších okolních zemí) uznali bolševici a za žádnou stranu je nechtěli uznat ruští kontrarevolucionáři na Západě. Mezi oběma válkami po zklidnění poměrů v zemi rozervané občanskou válkou bylo Finsko skutečně nezávislé. To skončilo v důsledku 2. světové války, ze které sice Finové vystoupili bez oné ponižující kapitulace jako třeba Němci nebo ostatní státy, ale definitivně přišli o východní část předválečného území a museli Sovětům pronajmout vojenskou základnu kus od Helsinek. Hlavně ale byli nuceni podepsat se SSSR u nás tehdy zcela neznámou smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci včetně vojenské konvence, která také zakotvila společná cvičení armád obou zemí v mírové době a spolupráci v případě napadení SSSR. Finsko se tedy stalo jedinou kapitalistickou zemí patřící SSSR. A to i přes až místy zoufalou finskou snahu o neutralitu (oficiálně povolenou Chruščovem, ale omezenou právě onou smlouvou) i třeba pořádáním oné známé konference v Helsinkách. Prakticky bylo Finsko (na rozdíl od skutečně neutrálního Rakouska) na stejné lodi jako ČSSR. Náš osmašedesátý odsoudili finští komunisté a naopak Kekkonen byl první západní státník, co přijel do znormalizovaného Československa. Na čí pokyn je jasné. Přitom Finsko (jak výslovně uvádějí autoři) bylo v roce 1948 už na československé cestě, finští komunisté po úspěchu ve volbách a vstupu do vlády (pod směšným názvem Demokratický svaz finského lidu) měli připravený stejný scénář převzetí moci, komunistický ministr vnitra Leino ovládl finskou polici stejně jako v ČSR komunista Nosek a používal ji stejně jako u nás proti demokratickým politikům. Autoři knihy ale soudí, že nakonec před československou cestou zachránil Finsko negativní dojem z vítězného února na Západě a fakt, že Finsko leželo mimo směr hlavního předpokládaného střetu obou bloků studené války. Tohle je zajímavý pohled i na naše dějiny. A v následujících letech vlastně až do pádu SSSR (který finské politiky překvapil) byli komunisté ve Finsku běžně v parlamentu, ve vládě a například složení finských vlád po volbách se ve finále schvalovalo v Moskvě. Obávaného místodržícího z konce finské autonomie v 19. století nahradil sovětský velvyslanec v Helsinkách. A ještě jedno poučení menším a malým státům finské dějiny přinášejí. Onu vnitřní autonomii si Finsko na konci 2. světové války zachovalo také díky tomu, že v létě roku 1944 zastavila finská armáda Sověty v bitvě u Tali-Ihantala a znemožnila jim obsadit celé Finsko. Bitvy přinesly Rudé armádě obrovské ztráty na lidech i technice a Mannerheim vyhrál také díky masové pomoci od Hitlera. Tato pomoc byla podmíněna závazkem prezidenta Rytiho, že Finsko nevystoupí z války bez souhlasu nacistického Německa. Jakmile byl Stalin byl ochoten jednat o už ne všeobecné kapitulaci, ale o příměří, nový prezident maršál Mannerheim bez zábran spojenectví s Němci ukončil a přijal závazek, že je naopak z Finska vyžene. V čem je tahle situace poučná? Mannerheim se totiž zachoval úplně stejně, jako se chovají ony velké státy a velmoci. Sledoval výhradně vlastní, tedy finské zájmy a neohlížel se na jejich arogantní výklady o morálce a právu, které ale platí jen někdy a jen pro někoho. Rozčílenému německému vyslanci připomněl, že v Zimní válce Němci Finům nepomohli a zakázali i převoz vojenského materiálu přes svoje území, byli tehdy přece spojenci Sovětského Svazu! Jakmile se Churchill stal spojencem SSSR, vyrukoval na Finy s tím, aby ukončili spojenectví s Němci a vyhlásil jim válku. Ve čtyřiačtyřicátém to zopakoval. A nechal Finsko bombardovat letadly RAF. Najednou mu strašně vadilo, že Finsko jako demokratický stát je spojencem nacistů. Sovětský Svaz - spojenec USA a Anglie, byl asi něco úplně jiného než ono nacistické Německo. Znalost toho, jak to skutečně bylo, mě sympatií k Finů a Finsku nezbavila. Jenom jsem díky dobře napsané knize pánů Jutikkaly a Pirinena pochopil širší souvislosti.... celý text

Dějiny Maďarska 2001, László Kontler

Další skvělá populárně naučná historie. A neskutečně poučná a to zejména v té druhé půli dvacátého století. Skvělý styl Lászlo Kontlera (nevím, proč je jako první autor uváděn onen Richard Pražák, která napsal pouze poslední kapitolu či spíše zcela zbytečný dovětek o česko - maďarských vztazích...) v kombinaci s jeho schopností popsat dějiny své země bez přehánění, pompéznosti a přitom s vědomím jejich jedinečnosti a hlavně - objektivně. Bez sebemrskačských, znevažujících a za každou cenu "originálních" vysvětlení a "objevných" postřehů, ale i bez vyhýbaní se oněm méně příjemným stránkám z dějin vlastního "kmene". Dějiny Maďarska se pro nás stávají významnými zejména z toho důvodu, že si (společně s Poláky a Rakušany uvědomujeme, že jsme Středoevropané, což znamená víc než ono dneska tak zprofanované "evropanství" zglajchšaltované bruselskou unií. Máme s Maďary mnohem víc společného, než si dokážeme přiznat a když čteme například o nástupu komunistů k moci nebo naopak o jejich pádu na přelomu devadesátých let, máme pocit, že čteme dějiny vlastní. Jenom pár místních a osobních jmen.....a nedá mi odcitovat, jak L. Kontler popisuje princip totalitního státu, když píše, že: " Demokracie je toho typem, adjektivum socialistická bylo přidáno, aby se odlišila od demokracie "buržoazní", přičemž v sedmdesátých letech byl onen přívlastek pojmenován ne zcela běžným slovem - privativní, toto ne běžně používané adjektivum znamená, že ono adjektivum vylučuje nebo popírá původní a základní význam slova, které doplňuje. Ideovým základem totalitarismu (a jedno jakého) je představa, že člověk se může realizovat jako člen určitého společenství, jímž ale není národ, ale třída nebo skupina. Vztah člověka k tomuto společenství i k sobě samému je interpretován SAMOZVANÝM PŘEDVOJEM "NEJVYŠŠÍ MOUDROSTI", přičemž pouze tento předvoj disponuje nejhlubší znalostí lidské podstaty a lidských nedostatků, tužeb a dokonce i instinktů. Následkem toho se prohlašovalo, že tradiční a spontánní společenské vztahy a vazby je třeba odstranit, občany od sebe izolovat a připoutat k institucionální struktuře vytvořené touto údajnou studnicí veškerého vědění, která jediná rozumí potřebám celku a dokáže je uspokojit. K dosažení tohoto cíle bylo požadováno úplné ztotožnění s nastoleným řádem a naprosté přizpůsobení se jeho ideologii. Jakákoliv kritika dílčích aspektů utopistického nového světa byla odsuzována a trestána jako podvracení celého systému. Proto byl vybudován dokonalý dohlížecí aparát, který měl odhalovat "odchylky" od závazných a doktrinářských norem ve všech oblastech života, které jsou běžně pokládány za soukromé (morálka, hospodářské, duchovní i odborné aktivity)." Bože můj, tohle je skutečně o padesátých letech, nebo je to v soft formě o dnešku? V tom je užitečnost (kromě zábavy) v soukromém studiu dějin. Tohle vás donutí přemýšlet a porovnávat........ celý text

Saturnin se vrací 2017, Miroslav Macek

Čtenářka Moni-ka dole tvrdí, že lidé nehodnotí knihu, ale svůj vztah k M. Mackovi. Jedná se o výkřik do tmy, protože naopak už počínaje (a asi nejen podle mě po právu) první recenzí od panakaplana nikdo knihu nestrhává, protože ji napsal „ten“ Macek. Pankaplan ( a nejen on, i když on nejobsáhleji a s maximální mírou objektivity) popisuje všechno to, co je na knize „špatně“, aby byla tím, čím jí autor chce až tak zoufale mít. Nicméně, udělám jí radost a spojím knihu s „tím“ Mackem. Problém je už v tom, co tady bylo řečeno a totiž, že kniha a tím myslím dobrá kniha (humoristickou nevyjímaje) má nějaké obecné zákonitosti, mezi než patří gradace děje. To v originálu samozřejmě je. Tady ani náhodou. Zde se jedná o v zásadě nesouvisející a nikam nesměřující sled příhod, připomínající pobyt na pionýrském táboře a z něj pořízený deník. Přijeli, v neděli se stalo tohle, ve středu ono, atakdále, a nakonec odjeli domů. Macek až zoufale napodobuje Jirotkův styl, opisuje originál, kde se dá, používá (mnohem častěji než autor originálu) Jirotkou vymyšlené obraty (viz. neustálé opěvování úst slečny Barbory) nebo je neobratně a násilně parafrázuje (viz koblihy/ano před oltářem a jako smutný vrchol poslední kapitola) a do toho připojuje vtipy a příhody, které známe odjinud. Do knihy vsouvá své gurmánské a vínoznalecké zkušenosti, aniž by si ovšem byl vědom, že většině lidí jím používané odborné výrazy nic neříkají, a z nich vyplývající „žerty“ jim nebudou připadat vtipné, protože neznají pointu. Tedy něco jako vyprávět Čechům holandské vtipy – v originále. Pokud někdo argumentuje tím, že Jirotka “opsal“ Woodhouse, měl by si ho přečíst, aby pochopil, že je to jenom poněkud trapné klišé, které nemá se skutečností nic společného. Nemá asi cenu rozebírat víc do podrobností odkud je co, kolikrát a kde je co nesmyslně zopakováno, ale abych se vrátil k rozhořčení paní či slečny Moni-ky a hlavně k panu doktoru Mackovi, tohle pokračování mně tak nějak připomnělo Sheldona Coopera z Teorie relativity a – Kameňák. Doktor Macek se nikdy, byla-li příležitost, neopomněl pochlubit svým vysokým IQ a členstvím v Mense, jenže zapomíná (a není si schopen to uvědomit), že vtipnost je ještě v něčem jiném než v konglomerátu opakovaných historek, prokládaných vtipy, použitými z různých a navíc nesourodých zdrojů. Ani Sheldon Cooper nerozumí sarkasmu, běžným fórkům a směšným situacím a jím prezentované „vtipy“ vyvolávají rozpaky nebo rovnou úsměšky. No a totéž u mě vyvolala tahle rádoby provokativní aktivita. Sheldon Coper je zábavný, je to velice zdařilá karikatura člověka, konfrontovaná s reálným životem a v zásadě normálními lidmi. Tady „Sheldon“ Macek vůbec nepochopil (díky své absenci onoho „blood“ versus přebujelý „judgement“ z Hamleta) v čem Jirotkův humor spočívá, či spíše čím je ten humor a ta kniha tak geniální. Mezi vysokou inteligencí a genialitou je obrovský rozdíl, ale to by bylo na jiné a delší pojednání. Takže, přečetl jsem (nesnáším lidi, co něco odsuzují a pak se ukáže, že to ani neznají) a na rozdíl od ostatních zde hodnotím spíše ve stylu ČSFD (čtenáři jsou jak známo laskaví na rozdíl od filmových diváků) - odpadem. Jenom doufám, že příště M. Macka nenapadne napsat třeba pokračování Tři kamarádů – to by bylo tak na stejné úrovni.... celý text

Velký géz 1978, Johan Fabricius

Zamlada, kdy nebyl internet a informace člověk sbíral, kde se dalo (ty oficiální historické knihy, kterých byl ve srovnání s dneškem zlomek a byly psány podle jedné jediné a to jediné správné - ano marxisticko-leninské šablony) a tak jsem po knize holandského autora, který na pozadí života měšťanského mladíka Floora líčí úvodní fázi tzv. nizozemské revoluce s chutí sáhl. Úvodní fáze oné revoluce je podána celkem srozumitelně a nechám-li stranou celkem běžné příhody Floora, pochopil jsem, proč vlastně rebelie vzešlá z dnešní belgické půdy nakonec zvítězila pouze na severu. Pro mně byl hlavním hrdinou onen Velký géz - Henrik von Brederode, nicméně jeho osoba byla shodou okolností symbolem vzpoury, ale zároveň neschopnosti onu vzpouru dotáhnout někam dál a přetavit ji v něco v té době naprosto nového, což byly nakonec ty Spojené severní provincie, které v nepřehledném a zvratů plném konfliktu získali nezávislost a vytvořily alespoň na čas nejpozoruhodnější stát určitě v Evropě (a možná v té době i na celém světě). Nicméně, celá ta událost se táhla přes padesát let a chtěl-li autor popsat nějak celou tuto epochu, pak bylo chybou vsadit na Brederoda a hlavního hrdinu, jeho mladého sekretáře. Kniha je nesporně čtivá, ale svým pojetím historické prózy má asi blíž k Jiráskovi než ke Kaplickému. Takže kdo chce pochopit, co se "tam" vlastně stalo, doporučuji (a nejen kvůli této etapě) skvělé dějiny Nizozemí od Hana van der Horsta........ celý text

Kurýr na jih / Noční let 2004, Antoine de Saint-Exupéry

Malý princ 2014, Antoine de Saint-Exupéry

Drobná knížka, kterou většina lidí miluje především pro její prostou a neokázalou moudrost, kterou do ní vložil člověk, který své knihy skutečně na rozdíl od většiny spisovatelů "prožil". Zdánlivě banální pravdy, podané jednoduchým způsobem a s geniálně vypointovaným světem Malého prince v jeho konfrontací s naším světem a s naším životem. I když si nejsem tak úplně jist, jestli skutečně správně vidíme jenom srdcem (tady se Exupery dostává do sporu s jiným velikánem světové literatury Shakespearem, který ústy Hamleta říká, že blažení jsou ti, v nichž se cit a rozum pojí tak, že si s nimi nemůže Osud zahrávat jako na flétnu, jak se mu zamane), jsem si naprosto jist, že jsme zodpovědní za to, co si k sobě připoutáme a že co je důležité, je očím neviditelné. Exupery není rozhodně jenom autorem Malého prince, ten tvoří jakési vrcholné shrnutí jeho poměrně stručných románů (mj. Let na jih, Válečný pilot) a stojí skutečně za to, nezůstat jenom u této jedné, byť tak pohádkově pravdivé knihy. Kdo se rád opájí přespekulovanou stavbou knihy, komplikovanými dějovými zvraty a "hlubokou" psychologií postav na tisících stran, bude u slavného lyonského rodáka zklamán, ale ten, kdo skutečně touží pochopit srdcem ( a nakonec i rozumem), tomu těch pár desítek stran bude bohatě stačit. Často na celý život.... celý text

Fenomén Kohout 2001, Pavel Kosatík

Uf, přečíst tuhle knihu byla velká dřina. Ne, že by nebyla dobře a hlavně s maximální mírou objektivity a poctivosti napsaná, ale především proto, že Kohout je skutečně fenomén. Vyrovnat se s tím, jak je nám v rámci jeho příslušnosti do určité skupiny prezentován a jak to bylo "doopravdy" je ještě mnohem horší, než co si člověk dovedl představit na základě v zásadě dílčích informací nebo některých jeho děl. Nechme ovšem stranou básníka, politika, dramatika, spisovatele, disidenta a bůhví co ještě a řekněme si, že Pavel Kosatík odvedl prostě skoro dokonalou dokumentaristickou práci, zcela potlačil svoje ego (už se nedivím famóznosti Českého století) a předložil na jednu stranu fakta a bez komentářů názory oponentů, kritiků a přátel a na stranu druhou představy o "pravdě" samotného předmětu díla - Pavla Kohouta. Kosatík se nestaví do pozice ani soudce, ani kritika, to nechá na každém z nás, kdo se knihou protrpíme (protože jinak to nejde nazvat) a na nás nechává rovněž, abychom pochopili do jisté míry nepochopitelné a hlavně si z toho vybrali i dost obecnější pohled na některé modly a idoly. Kohout totiž není jenom ona fyzická osoba, která mění názor jako ponožky a která vždycky působí přesvědčivě jen do té míry, do které jí to ostatní lidé (nebo lépe řečeno někteří) uvěří. Na rozdíl třeba od Milovana Djilase se stal Kohout disidentem až ve chvíli, kdy se karta demokratického socialismu, na kterou vsadil a která mu měla umožnoit další pohodlný život na výsluní se ukázala špatnou. V jeho případě se nejednalo o žádné prozření z morálních důvodů, jenom o chybný kalkul. Jeho disidentství byla tedy jenom jedna z jeho dalších póz na základě kotrmelců, kterým se celý jeho život vyznačuje. Kohout je ale i fenoménem určité části české "inteligence", sebestředných, avšak v zásadě polovzdělaných osob, které sama sebe vidí za všech časů jako elitu a jsou přesvědčeni, že mají za všech okolností právo hodnotit druhé a vést všechny, protože pouze oni vědí, co je správné. I když nás bez mrknutí oka nutí věřit v něco, co sami předtím zatracovali. Nicméně, zopakuji, jak skvěle se toho Pavel Kosatík zhostil a slouží mu za to velký dík a obdiv. Škoda, že si tuhle knihu nepřečtou třeba oni fanatičtí vzývatelé například Václava Havla, možná by svůj idol taky začali vidět v jiném světle. Zejména po těch uplynulých letech, kdy na povrch vyplula řada skutečností, o kterých ti, kdo nadšeně cinkali klíči a čemu později tleskali a až zaslepeně věřili (a bylo jich dost) neměli tušení. Je až neuvěřitelné, jak začal být udsuzován Kundera za svoje nevyjasněné pochybení s údajným udáním agenta, který si na koleji schoval kufr. A na druhou stranu Kohout, člověk který podobných zvěrstev napáchal daleko víc, je stále v Česku alespoň některými pokládán za "osobnost". A spisovatelsky je oproti Kunderovi naprostá nula a dneska o jeho jméno nikde nezavadíte.... celý text

Napoleon Bonaparte 1998, André Castelot

Stejně, jako mně velice příjemně překvapily Dějiny Francie od Marca Ferroa, tak jsem byl i zde udiven objektivitou i hloubkou, se kterou Castelot podává život a dobu "velkého" Napoleona. Jenom mně vždycky děsí, když si vezmu, jak ten "humánní" a "svobodomyslný" národ galského kohouta dokáže prakticky dodnes oslavovat tvůrce prvního totalitního režimu se všemi těmi průvodními jevy, které u Hitlera a komunistických vůdců tak rozhodně odsuzuje. Ale Castelot (stejně jako zmiňovaný Ferro) to vidí poněkud jinak a popravdě řečeno, podstatně objektivněji.... celý text

Soumrak krále Slunce: Válka o španělské dědictví 1701-1714 2017, Petra Kodetová

Velká slabota. Na rozdíl od nejhorší knihy v této edici, kterou "stvořil" pan Cílek a která se týkala občanské války ve Španělsku je tady alespoň vidět poctivá práce. Nicméně logické a zcela věcné shromáždění faktů (navíc bez širších souvislostí a vazeb) ještě nedělá alespoň průměrně kvalitní a zajímavou knihu literatury faktu. Literatura, byť faktu je prostě něco jiného, než paní Kodetová stvořila. Stejný rozsah informací, které zde přehledně a sterilním způsobem předkládá, by člověk našel na Wikipedii, dokonce by se zde při troše času a trpělivosti dozvěděl i víc třeba o jednotlivých osobnostech zmiňovaných v knize. Tady kromě faktografické části chybí vlastně vše, co podobnou knihu dělá čtivou, na rozdíl od poněkud nudným historickým studiím, které nají své místo a význam jinde. Karel Čapek sice napsal, že kritik je člověk, který píše, jak by to napsal, kdyby to uměl, nicméně tady jsem celkem snadno (na základě porovnání s celou řadou obdobných knih - např. Sedmiletou válkou v Evropě od Františka Stellnera nebo války Mohykánů od Josefa Opatrného) uvést, co mi tady zásadně chybí. Především zde nejsou popsány širší souvislosti (geneze konfliktu má své počátky minimálně ve Vestfálském míru), stav jednotlivých zemí a to, co je odlišovalo - v jakém stavu ekonomicky, kulturně, ale i politicky byly. V celé knize chybí vysvětlení, proč se nakonec prakticky všechny země střední a západní Evropy musely spojit proti Ludvíkovi XIV a čím byla Francie pro Evropu po Vestfálském míru. Francie totiž v té době představovala smrtelné nebezpečí pro celou středozápadní Evropu a Ludvík XIV. byl brutální agresor. Podobně tomu bylo v případě Napoleona Bonaparta, jemuž se na rozdíl od Ludvíka XIV. ono dobytí a ovládnutí prakticky celé Evropy na pár let zdařilo. Autorka se vůbec nezmiňuje o revolučních změnách ve vojenství, nikde není zmínka například o "mohutnění" vojsk, jejich důsledném podřízení státní mašinerii (v tom byl rovněž Ludvík XIV. prvním) a především novém způsobu válčení, kdy komplikovanou výzbroj pěchoty z dob během a po třicetileté válce nahradila křesadlová puška a bodák (bajonet má svůj název v oblasti Bayonne ve Francii), jednotná výstroj vojáků a pravidelná organizace. Jaké tyto skutečnosti měly vliv na strategii a taktiku a jak se to projevilo ve vlastním konfliktu autorka taky zcela pomíjí, stejně jako fakt, jak se vyvinula pevnostní architektura (a proč) a především jakými proměnami prošlo námořnictvo. No, a to, co přineslo toto válčení lidem v jednotlivých zemích, jaké znamenal tento konflikt ztráty a utrpení lidem v zemích, kde se válka převalovala se nedozvíme také nic. Není zde dokonce ani nijak zmíněna vazba na souběžně probíhající konflikt v Severní Evropě (který začal prakticky stejně a skončil ještě o devět let později...) a to je jenom dost obecný a jednoduchý výčet. Psát o konfliktu a nezmiňovat politiku (např. politické uspořádání Republiky spojených provincií nebo Velké Británie po Slavné revoluci v protikladu s uspořádáním Francie podle hesla Stát jsem já) je stejně plytké, jako psát o válečných akcích a nezmínit nic z vojenství. Navíc ekonomika jednotlivých zemí měla zásadní vliv na průběh konfliktu a o tom, jak žili jednotlivé vrstvy obyvatelstva v hlavních zemích konfliktu a co jim konflikt přinesl zde není ani slovo. No a na závěr si neodpustím poznámku na adresu autorky, která dost často používá výraz maritimní mocnosti (Anglie - Velká Británie a Nizozemí), protože jí to asi připadá velmi in a slovo námořní je asi podle jejího názoru příliš obyčejné (i když ho zde taky najdeme)....možná je paní Kodetová dobrý (byť ne nijak tvůrčí historik), ale jedno je jisté, spisovatelka to rozhodně není.... celý text

Stát osamělé hvězdy a mexicko-americká válka 2002, Josef Opatrný

Všichni znají mnohokrát zfilmované Alamo, kdy se poněkud nesourodá skupinka dobrovolníků a dobrodruhů pustila do boje proti "celé" (ve skutečnosti zhruba čtyřtisícové) mexické armádě pod vedením diktátora Santa Anny. A po slavném boji, kdy bránili pevnost, která vlastně ani tak pevností nebyla, všichni padli. Jenže celá záležitost byla mnohem barvitější a hlavně časově i prostorově mnohem zajímavější. Dnešní stát Texas má rozlohu skoro 700 tisíc čtverečních kilometrů a je větší než Velká Británie s Německem dohromady. A na takovéhle ploše (i když původní republika Texas měla rozlohu oproti dnešku tak třetinovou) se honily jednotky texaské domobrany se Santa Anovým vojskem v počtech pár tisíců lidí, koncentrace sil, jako u Alama už nikdy mexická armáda nedosáhla. V rozhodující bitvě u San Jacinta se střetla pod Houstonovým vedením necelá tisícovka Tesasanů se čtrnácti stovkami Mexičanů. Takhle malé armády bojovaly o území velikosti dnešní Británie. Z knihy ovšem taky zjistíme, že na straně texaských povstalců bojovalo i dost místních Mexičanů, kteří se rozhodně nechtěli stát "poddanými" nabubřelého diktátora, který se po porážce u San Jacinta zbaběle svlékl z honosné uniformy a snažil se skrýt jako obyčejný zajatec mezi ostatními Mexičany. Texasany na něj upozornili sami jeho vojáci. Jinak Sam Houston byl pozoruhodná osobnost, v bitvě u San Jacinta byl raněn a museli ho převést (tisíce kilometrů po cestách i necestách a nakonec parníkem do USA), kde se ho nakonec podařilo dát zase dohromady. Nejzajímavější je, že Texas vytvořený přistěhovalci z USA se chtěl stát jejich součástí, ale s ohledem na vývoj (už tehdy) vztahů mezi Severem a Jihem byl odmítán až do nástupu prezidenta Polka. Celých deset let byl po vítězství nad Santa Annou a uznáním nezávislosti z jeho strany samostatným a nezávislým státem, který uznaly kromě Spojených Států i například i Británie a Francie. A samotný Houston byl natolik loajální k USA, že když se Texas chtěl připojit na počátku občanské války ke Konfederaci, museli před Samem místní secesionisté svoje jednání úzkostlivě tajit. A povedlo se jim to tak dobře, že se dodnes vlastně ani přesně neví, kde se odštěpenci sešli... Kniha je jako ostatně vše od pana Opatrného skvělá, a přes řadu perliček a zajímavostí není ani manipulativní, ani bulvární, jak se to zejména v poslední době u řady knih "faktu", nebo i těch, které se za ně vydávají, dost často stává. Je psaná čtivým jazykem a snad jediná maličká výtka je k délce kapitol, ale to je u pana Opatrného nějak tak běžné.... celý text

Válka Severu proti Jihu 1986, Josef Opatrný

Kvalitní kniha, která neomílá už stokrát rozebírané popisy vojenských akcí, ale ukazuje příčiny a následky konfliktu. To, jak pan Opatrný ve své další vynikající knize popisuje vznik a genezi konfliktu lze dokumentovat jedním Lincolnovým prohlášením: "Můj nejdůležitější úkol v této snaze je zachránit Unii, nikoli zachránit nebo zničit otroctví. Pokud bych dokázal zachránit Unii, aniž bych osvobodil jediného otroka, udělal bych to a pokud bych ji zachránil osvobozením některých a ostatní nechal, udělal bych to také. Pokud bych ji však zachránil osvobozením všech otroků, také bych to udělal. To, co dělám ohledně otroctví a barevné rase, dělám proto, že věřím, že to pomůže zachránit Unii. Čeho se zdržuji, toho se zdržuji proto, že nevěřím, že to pomůže zachránit Unii." Neexistuje jednoznačnější ukázka toho, jak hloupá je propaganda, která nám podsouvá, že válka Severu s Jihem byla válkou mezi dobrem a zlem, bojem za zrušení otroctví. Byla vyústěním desítky let trvajícího konfliktu, který byl bojem mezi jižanskou aristokratickou společností a mohutnějícím Severem. Snad na málokterý vojenský konflikt se dá tak jednoznačně aplikovat Clausewitzův poznatek, že válka je pokračováním politiky s použitím jiných prostředků. Tady to bylyl zprvu politické střety o důležitější otázky, než vlastní otrokářství. Týkalo se to výstavby železnic, svobody obchodu a především způsobu, jak budou rozparcelovány Velké pláně. Pro věčně zadluženou honoraci na Jihu bylo získání rozhraničených pozemků na velké části s jejich pozdějším přeprodejem za tučné provize otázkou života a smrti a nic jim nebylo víc vzdálené, než idea mohutného přistěhovatelství a dělení pozemků na středně velké rodinné farmy. Z politického hlediska šlo o to, jak vytvořit další "nové" otrokářské státy a zabránit přehlasování Jihu Severem. Protekcionismus Severu a boje o celní tarify zase ukazovaly nesmiřitelnou rozdílnost a neslučitelnost zájmů z pozice Severu. Oni drobní farmáři představovali obrovský trh pro průmysl na Severu, který ale bylo potřeba chránit před britskou konkurencí a naopak jižanští producenti bavlny potřebovali volný obchod, aby ze své nejdůležitější komodity vytěžili co nejvíc. Z vojenského hlediska se jednalo o první skutečně moderní válku s neuvěřitelně početnými armádami (armády Unie a Konfederace měly v součtu dvakrát tolik vojáků jako Prusové, Rakušané a Italové ve válce v šestašedesátém dohromady), s využíváním všech dostupných technických prostředků a novinek (opakovací zbraně, první kulomet, pancéřované lodi, telegraf nebo celkově logistika i využívání železnic). Bohužel, tahle válka přinesla i jiné "novinky", neúnosnými podmínkami v zajateckých táborech počínaje až po válku proti civilistům - ono neslavně slavné tažení generála Shermana hlubokým Jihem a metodicky prováděná taktika spálené země v rozsahu do té doby nevídaná. A také to byla válka, kde ztráty na lidských životech překonaly všechny ostatní konflikty, do kterých se Spojené Státy zapojily v celých svých dějinách. Je pozoruhodné, jak málo se z konfliktu třeba dokázali poučit rakouští "maršálové" ve válce v šestašedesátém roce...ti železnice nepotřebovali (Clam Gallas prohlašoval, že je nehodné rakouského vojáka se vozit na bojiště vlakem...) a jediné, co znali, byl nesmyslný útok masových formací proti palebně mnohem silnějšímu nepříteli. Přesně naopak, jako to dělali oni "divoši" v Americe.... celý text

Malá skvělá válka: Španělsko-americký konflikt duben-červenec 1898 2013, Josef Opatrný

V knihách o historii stejně jako třeba v televizních detektivkách se často jako vedlejší produkt objeví něco, co je k tradičně perfektně podanému a čtivému dokumentu tohoto typu navíc. Jsou to ony pasáže, týkající se tisku a jeho vlivu na celé ty vždycky poněkud smutné události. Působení novin pánů Hearsta a Pulitzera, jich samých a jejich "kolegů" jsou smutnou ukázkou toho, co v plném rozpuku zažíváme dneska a nejenom na stránkách tisku, ale především v ostatních (elektronických) médiích. Lhaní, manipulace a snaha prodat za každou cenu, bez ohledu na onu pravdu, morálku a nezávislost, kterými se média a novináři tak rádi ohánějí. A tak mi nezbývá než odcitovat, drobnou pasáž, kdy je negativní vztah pozdějšího prezidenta T. Roosevelta završen perfektně popsanou scénkou - "Nešel nikdy tak daleko (T. Roosevelt) jako další z velkých amerických politiků 19. století Sam Houston. Ten veřejně bil prolhaného pisálka lískovým prutem tak dlouho, dokud se hlídací pes demokracie nezhroutil v bezvědomí." Jinak celkově zajímavá, čtivá a celkově nějak tak perfektní kniha. Opatrný je prostě jedna z těch značek, které nezklamou nikdy.... celý text

Taková normální rodinka 2008, Fan Vavřincová (p)

Kniha je napsaná na základě scénáře a doufám, že některého z té dlouhatánské řady neumětelů - českých seriálových scénáristů nenapadne to samé, co udělala paní Věra Peigerová, provdaná Němotová a totiž převést scénář pro televizi do knižní podoby. Představa mnoha desítek a možná o stovek dílů Ulice, Nemocnice, Ordinace a bůhví čeho, proti čemuž by Ottův naučný slovník vypadal jako (rozsahem) chudičký příbuzný mně až děsí. Tohle si ale skutečně mohla dovolit opravdu jenom Paní Scénaristka a paní Spisovatelka, která na rozdíl od těch současných to uměla, tak jako by oni všichni chtěli...Knihu jsem kdysi taky četl, ale celkem výjimečně se mi dostala do ruky audiokniha a při práci jsem si jí tedy zpříjemnil dobu strávenou nad výkresy. Teprve tady jsme se dozvěděl, že knihu "načetla", ale já bych spíš řekl skvěle nahrála Tereza Bebarová. I z jejího projevu slyším jednotlivé herce, tak je je mám zafixované už od dětství. Takže - obrovská úklona autorce a jenom o něco méně hluboká paní Bebarové. Vždycky, když tohle dílo shlédnu, sahám po knihách Betty McDonaldové a kdykoliv dočtu zejména Kdokoliv může dělat cokoliv, pouštím si Rodinku. A svět se zdá být v pořádku, i když paní Vavřincová už tady s námi není stejně jako většina herců, s výjimkou kdysi hezounké Dany Kolářové, která dneska hraje "ostré" baby a Jaromíra Hanzlíka, dneska už noblesního starého pána. Vím, že to bude znít možná pateticky, možná až hloupě, ale tohle je ona věčnost a hlavně tichá a hřejivá radost. Díky za ni. Všem, s paní Němotovou jako hybatelem a tvůrcem, s tím maličkým pánembohem, který dal téhle nádheře nejen formu, ale především život...... celý text

Černá labuť 2011, Nassim Nicholas Taleb