jadran přečtené 332

Sbohem, armádo 1974, Ernest Hemingway

Už jako malý (10 let) jsem přečetl Na západní frontě klid. Později jsem hledal podobně silnou knihu a tak jsme to vzal od Aldingtonova Zemřel hrdina, přes Tichý Don a Petra a Lucii až k tomuto celkem oceňovanému dílu a musím konstatovat, že stejně jako u ostatních autorových knih jsem byl poněkud rozčarován. Dobrá kniha je ta, která vám svým příběhem něco řekne, která u vás vyvolá nějaké pocity (dneska se říká emoce) a která vás nutí přemýšlet. A když knihu dočtete, máte takový dvojaký pocit - je vám líto, že je konec, že jste dočetli, máte plnou hlavu dojmů, ale už se nějak tak podvědomě těšíte, až po knize sáhnete znovu. To tady ale nebylo. Spíš mně z příběhu amerického dobrovolníka vyplynulo přesně to, co píše o Hemingwayovi Robert Ruark v Medojedkách, kde ústy svého hlavního hrdiny Aleca Barra poukazuje na povrchnost a pozérství autora, které se promítá do jeho nekriticky oslavovaného díla. Sbohem armádo jsem četl před dávnými a dávnými lety, a teď to tady uvádím proto, že Medojedky jsem od té doby přečetl již mnohokrát a tuhle skutečnost, vztahující se k předmětnému románu jsem si vybavil právě nyní...... celý text

Žabákova dobrodružství 1981, Kenneth Grahame

Jako malej kluk , když jsem byl nemocný a zůstával jsem sám doma, tak jsem si na střídačku četl s velkou chutí O chytré kmotře lišce a tato Žabákova dobrodružství. Fascinovala mně zvířátka, chovající se a žijící jako lidé, jen s určitými znaky, které jim zůstávaly. Později jsem pochopil smysl tohoto imaginárního světa a v tomto případě mi dodnes zůstalo dělení většiny lidí, které jsme poznal, na krtky, krysy, žabáky a moudré jezevce (kterých je ale strašně, strašně málo, i když spousta lidí se za jezevce zcela neoprávněně pokládá - přitom nemají ani na krysu...). No, a bohužel těch fretek je až moc a nějak neubývají. Jedna věc jsou ty příhody, které vás v dětském věku zcela vtáhnou do děje, pádícího jako splašený kůň, ta druhá věc je, co ve vás z té úžasné knihy zůstane. A to je možná ještě důležitější. Není chyba být poněkud fádním (nechce se mi napsat omezeným) Krtkem, kterému stačí svět trochu pootevřít a vzít ho "ven" a vydá ze sebe to nejlepší, co v něm je. Ještě trochu lepší je být Krysou, která se vyzná, má svoje znalosti i zásady (kladné), ale uvědomuje si svoje meze a úplně nejlepší je být moudrým a přirozenou autoritu (a tím i předpoklady k vedení ostatních) majícím Jezevcem. A potrhlí Žabáci? Ti jsou tady přece proto, aby nás na jednu stranu bavili, ale aby nám taky ukázali, jak se musíme dát dohromady a jakou sílu jsme povinni a hlavně schopni vyvinout, abychom jim jako dobří přátelé pomohli....knihu mám samozřejmě doma, v ruce ji mívám, jenom při přeuspořádávání knihovny, četl jsem jí naposled před desítkami let, ale přesto ve mně zůstalo právě to, co jsem na předchozích řádcích napsal. A myslím, že to rozhodně není málo.... celý text

O chytré kmotře lišce 2009, Josef Lada

Jako mám nejradši z pohádek s Čerty nejsou žerty, tak tohle je moje nejoblíbenější dětská knížka. Lada uměl a ten "magický" realismus jeho pohádek pro děti je dodnes okouzlující. Navíc, na tomhle příkladu je vidět, že kniha je nepřekonatelná a třeba byť poctivě zpracovaný animovaný večerníček není schopen postihnout úplně všechno to, co v knize je.... celý text

Let do nebezpečí 1999, Arthur Hailey

Paradoxně, můj první Hailey a musím říct, že asi nejlepší, Letiště není špatné, Konečná diagnóza taky ne, ostatní díla mně už až zas tolik nechytily, měl jsem pocit, že čím pozdější dílo, tím slabší. Jestli se nepletu, tak tohle je jeho prvotina....ale je paradoxně nejméně rozvinuté do šíře a o to víc dramatičtější.... celý text

Památné bitvy českých dějin 1987, Miloš Václav Kratochvíl

Kniha to rozhodně špatná není. O M.V.Kratochvílovi, který se výrazně "zapojil" v padesátých letech (jeho scénář k Hustiské trilogii byl naprosto zkreslující, ale přesně vycházel z ideologických požadavků jeho nejvyššího guru - českého Geobbelse Zdeňka Nejedlého), ale tady se projevil jako spisovatel dobrý. Ideologie vzala za své, husité skutečně nejsou podáváni jako středověcí komunisté a "předvoj" a navíc třeba popis bitvy na Vítkově písařem Jindřicha z Isenburgu je originální a to včetně závěru. Skvěle je podaná v zásadě nevýznamná, ale z taktického hlediska zajímavá bitva u Lučence (tady by se pan Alois Jirásek mohl učit...) a třeba fakt, že se slavný francouzský filosof Rene Descartes zúčastnil bitvy na Bílé Hoře v řadách Tillyho armády je zajímavý a opomíjený fakt, který je sem zakomponován dobře. Je skvělé, že poslední bitvou, kterou Kratochvíl popisuje je ta u Sadové v roce 1966 a závěrečná scéna s dopisem zastřeleného pruského vojáka je neokázalým protiválečným apelem....škoda, Kratochvíl byl velmi dobrý spisovatel, na druhou stranu to nebyl žádný Kohout a leccos, co po něm zůstalo, má svoji trvalou hodnotu. A to se o díle Pavla Kohouta nedá říct ani náhodou i kdyby nám ČT dávala ta jeho zfilmovaná díla (Konec velkých prázdnin, PF1977) pořád dokola........ celý text

Dějiny anglického národa 2012, Paul Johnson

Pět hvězd. A přitom dějiny vlastního národa podává Paul Johnson s překvapivě vysokou mírou kritičnosti, která je v naprosto příkrém rozporu s romantizujícím pojetím jako např. Churchilla nebo i Andre Mauroise a která chvílemi až děsí, protože ukazuje, jak se dějiny opakují a jak jsou lidé pošetilí a nepoučitelní a to i v celých obrovských skupinách zvaných národy, nebo i jejich seskupení. To, co třeba skvělé dějiny Velké Británie, vydané v nakladatelství LN od kolektivu britských historiků popisují věcně a až odtažitě, to Johnson komentuje s nezbytnou dávkou subjektivního vysvětlení. Jeho pohled je samozřejmě pohledem člověka, který ví, jak to "dopadne", jenže právě toto věcné vysvětlení chyb (nebo naopak občas i předností) je přesně to, co by nám četba dějin měla dát. Kniha je napsána obligátně johnsonovským způsobem, což předpokládá, že základní fakta (a jejich rozsah na druhou stranu není malý) čtenář zná, orientuje se a hlavně.....má zájem a chuť se orientovat. Ti, kdo chtějí historky místo pojetí a porozumění dějinám odkážu jinam, aby nemuseli dávat zklamaně hvězdičku ze slušnosti a rozhořčovat se, že zde není popsána ani bitva u Waterloo, ani "dramatická" situace s Wallis Simpsonovou. Johnson o dějinách přemýšlí, snaží se je vysvětlovat a jeho vysvětlení je samozřejmě subjektivní, ale je podloženo fakty, která jsou uvedena v odkazech přímo dole "pod čarou". Jelikož jsem anglofil, musel jsem strávit (na to mně částečně už připravila ona parta historiků, co sestavila dějiny pro Lidové noviny) řadu dost nepříjemných skutečností, počínaje například věcnou kritikou průmyslové revoluce a jejího průběhu, přes několikanásobný popis anglického snobství až po ono "imperiální" šílení, které - jak Johnson přesvědčivě dokazuje - vedlo nevyhnutelně k první světové válce. A že první světovou válku nazývá Armagedonem Velké Británie je celkem drsné do chvíle, než si člověk připustí, že to je pravdivé. Nechme stranou, že se zde oprávněně pozastavuje nad skutečností, že Británie se nechala Francouzi zatáhnout do spojenectví s nejhorší možnou velmocí - carským Ruskem a navíc se nechala manipulovat a "řídit" Francouzi a jejich zájmy, ale také smutný fakt, že zatímco vojska všech kontinentálních velmocí (a USA později také), měly armády založeny na všeobecné branné povinnosti, takže představovaly průřez celou populací, Britové dlouho nastupovali dobrovolně a Johnson poukazuje na fakt, že jako první nastoupili (a největší ztráty utrpěli) ti nejlepším mladí lidé, kteří účast ve válce, zpunktovanou frankofilní klikou v liberální vládě brali jako občanskou povinnost. O Británii platí více než o kterémkoliv účastníku války (snad s výjimkou nebohých Srbů), že skutečně ztratila celou mladou generaci. V této souvislosti Johnson poukazuje na zaostalost a nevýkonnost britského školství a tím i k dnešku varuje před nadřazeností humanitního vzdělaní nad praktickým a technickým. Je zde dost drsně ukázáno, jak přezíravost k lidem s praktickým vzděláním a jeho nedostatečný rozvoj vedl už v onom slavném XIX. století k zaostávání Velké Británie a její ztrátě pozice průmyslové a vědecké velmoci, a opět zde vidím až nepříjemnou paralelu s dneškem a to jak na národní úrovni, tak v celé Evropě. Právě část věnovaná zavlečení Británie do první světové války (byť je zde uznáváno, že animozita vůči Německu měla své opodstatnění počínáním na jeho straně) ukazuje politiku v té nejhorší podobě a to v zemi, která se vždycky prezentovala jako první demokracie světa. Byrokracie a elitáři na ministerstvu zahraničí, přesvědčení, že zahraniční politika je pouze jejich doména a "hloupí" poslanci do toho nemají co mluvit, protože tomu "nerozumí", je zase jeden z těch mnoha poučným momentů k dnešku, ačkoliv se to stalo v Británii v roce 1905 až 1914. Jiným obecným momentem je poznání, že ačkoliv se elektorát v Británii rozšířil během XIX. století prakticky na všeobecné volební právo alespoň mužské části populace, volili tito voliči stále stejné staré politické kliky, kde svoje pozice držela dřívější pozemková šlechta. Co jen mně to připomíná....No, a z těch překvapivě pozitivních poznatků bych asi připomenul éru Olivera Cromwella a celé té anglické revoluce, kde se Johnson nebojí odhodit falešný termín "krvavá rebelie" a poukazuje, že to nebyl parlament, kdo se vzbouřil proti králi, ale byl to král, kdo se dopustil velezrady vůči vlastním národům a státu. A Johnson i koriguje schematické pojetí "hrůzovlády" Lorda-Protektora a snad nejvíc mně překvapilo, když jsem se tady dozvěděl, že to bylo až za Cromwella, kdy ženské role na divadle začaly hrát ženy. Cromwellovské období nebylo vůbec zdaleka tak temné, jak je obvykle podáváno a z hlediska svobody myšlení a rozvoje vzdělanosti představovalo skutečný skok a vytvořilo pevný základ pro rozvoj Británie zejména v následujícím století. A vláda Stuartovců na tom nedokázala ani po zcela dekadentním období tzv. restaurace už nic změnit. Johnsonovy Dějiny anglického národa jsou skvělé, ale jenom pro toho, koho dějiny skutečně zajímají a nesmí to být první setkání s nimi. Přitom to není žádné elitářské pojetí a už vůbec ne snobismus, ale takhle to prostě je. Když budu číst Tři mušketýry, nemusím vědět o historii a historických osobnostech absolutně nic víc, než je ve vlastní knize, tohle je ale věc populárně naučná a přece jenom vyžaduje určitý stupeň znalostí a nutí k vlastnímu přemýšlení.... celý text

Nebeští jezdci 1990, Filip Jánský (p)

Metal Messiah napsal komentář, ke kterému se skutečně dá dát jenom palec nahoru, protože snažit se napsat cokoliv podobného by bylo naprosto zbytečné. Nicméně, nedá mi, než připomenout autora Nebeských jezdců a doporučit, aby si každý, koho kniha chytila za srdce, našel něco víc o Richardu Husmannovi, o jeho životě nejenom za války, ale také po ní a vlastně až do relativně předčasné smrti. Dudu (stejně jako já) cítí z Janského Nebeských jezdců Remarquea. Protože jak Jánský tak Remarque psali o svých zážitcích a přitom bez jakékoliv exhibice. Nebyli to propagandisté ani filozofující spisovatelé, kteří svá rozsáhlá a bohužel dost často i přeceňovaná díla tvoří pouze jen a jen na základě životů těch druhých. Proto jsou Nebeští jezdci, ale třeba i Velký cirkus nebo Na západní frontě klid nebo Válečný pilot tak autentické. Ti, kdo tyhle (a pár dalších, ale zas tolik jich není...) knihy psali, je totiž prožili....slova jako hrdinství, povinnost, víra ve spravedlnost a bůhvíco ještě totiž znějí nějak tak prázdně v konfrontaci s jejich lidskými příběhy.... celý text

Ohněm a mečem 1986, Henryk Sienkiewicz

Skvělý historicko dobrodružný román, jimž se Sienkiewicz stal jedním z velmi důstojných pokračovatelů otce - zakladatele žánru (aspoň podle mně) sira Watlera Scotta. Jediným malinkým problémem knihy je, že realita byla nějak tak poněkud jiná, smyslem knihy ve své době bylo povzbudit rozdělený a utlačovaný polský národ - především v onom ruském záboru, kde se děj vlastně odehrává a to jak na původně polské straně, tak na straně ukrajinské. Nicméně historické nesrovnalosti a nepřesnosti nic nemění na faktu, že se jedná o román zalidněný řadou výrazně vyprofilovaných osob, že děj má spád a dobrodružnost je zde výrazně vyšší, než u dalších dvou románů trilogie. Pravdou ale je, že oni divocí a brutální kozáci se kozáky stali mimo jiné díky útlaku ze strany "polských" pánů. Přitom řada oněch "Lachů" nebyli ani etničtí Poláci. Jednalo se o Rusíny - například kníže Jarema Wiśniowiecki pocházel z moldavského rodu a ke katolictví přestoupil od pravoslaví. Ovšem on a jemu pdobní na svých rozsáhlých panstvích vládli tvrdou rukou, neuznávali pomalu ani autoritu polského státu, což vedlo k tomu, že jejich nevolníci (a byli mezi nimi i etničtí Poláci...) prchali na Divoká pole, aby zde měli "kozáckou" svobodu. Kozáci nebyli ani Ukrajinci, ani Rusové, prostě byli to - kozáci. Vše, co ovšem Sienkiewicz v dobré víře a z pochopitelných pohnutek popsal v onom historickém backgroundu strhujícího románu, uvedl famózním způsobem na pravou míru režisér Jerzy Hoffman, který, aniž by jakkoliv sáhl do děje předvedl brutalitu samotného Wiśniowieckého, chování značné části polské "szlachty" (samozřejmě s výjimkou pánů Skrzetuského, Wolodyjovského, Longina i Zagloby), ale neopomněl zde zdůraznit fakt, že Rusíni (Ukrajinci) nijak netoužili stát se poddanými ruského cara. Stáli (zejména jejich elity) o vytvoření republiky tří národů z tehdejší republiky národů dvou (polsko-litevská unie). A tak, když jsem naposled Ohněm a mečem dočetl, vybavila se mi slova, kterými končil film a která asi ani v knize nejsou: "A pak probíhali další války, přišly další pohromy a nakonec si Rusové podrobili všechny - Rusíny, Poláky i Litevce". Jak smutně pravdivé. A na filmu, který tvoří s románovou předlohou pozoruhodně jednotný celek - za komunistů a během existence SSSR nemohl Hoffman z ideologických důvodů Ohněm a mečem natočit. O to víc oceňuji, že když tak v roce 1999 naopak zcela svobodně už učinit mohl, nedal se strhnout k nějakému šovinistickému postoji, ale naopak poukázal na hlubokou pravdu o této části jak polských tak ukrajinských dějin. To, co Sienkiewicz podal trochu druhoplánově, když Chmelnicki (mimochodem rovněž "polský" šlechtic s erbem...) kritizuje ony polské "králíčky", kteří se v následujících stoletích svým sobectvím postarali o neblahý osud Řeči pospolité předvedl Hoffman hezky natvrdo a nahlas. Ale to už je trochu jiná story, román lze doporučit každému, kdo má rád historická dobrodružství (mimochodem, podobně jako existoval d´Artagnan existoval i onen pan Skrzetuski a dokonce je pravdivá i ona story, jak se dostal z obležené Zbaraže….), nemusí si oněmi předchozími úvahami vůbec zatěžovat hlavu, děj i figury mu budou stačit více než bohatě.... celý text

Dějiny Černé Hory 2017, František Šístek

Černá Hora je nesporně zajímavá země a z hlediska své historie obzvlášť. Nicméně, nadšení, které ve mně vyvolaly Dějiny Polska v případě už druhého díla pana Šístka příliš nesdílím a kniha ve mně zanechala poněkud rozporuplný dojem. Důvodem je fakt, že se například nedokázal (byť naznačuje, že tomu tak nebude) oprostit od poněkud romantizujícího pojetí oněch dějin v období černohorského odboje proti Turkům, jejímž nesporným vrcholem byla vláda knížete a později jediného krále Nikoly, která skončila vytvořením Jugoslávie (tedy nejprve království SHS), kterého až nezdravě heroizuje. Pro nás Čechy je příznačné že v onom 19. století byli černohorští junáci vzorem a příkladem (černohorská čepice se stala součástí sokolského kroje a Svojsík, zakladatel českého skautingu přišel se jménem Junák, aby to bylo bližší tehdy módnímu slovanskému prostředí), nikdo ovšem neřešil, do jaké míry bylo ono romantizující prostředí zajímavé a zábavné z hlediska blahobytných, civilizovaných a spořádaných Čech a Moravy a jaký život měli ve skutečnosti černohorští junáci a hrdinové a jejich rodinní příslušníci. Tady bych řekl, že autor při popisu kmenového uspořádání na Černé Hoře dosahuje jednoho z pomyslných vrcholů v rámci své práce, ovšem další období v jeho pojetí kopíruje onu ne vždy reálnou a rozhodně ne přesnou představu Černé Hory a Černohorců, jak si je představovali lidé v dnešním Česku. Nicméně, komplikovanost vztahů mezi Srby a Černohorci (v rámci pouze a výhradně Černé Hory – tedy střetávání ony dvojí identity, se kterou zápolí pravoslavní obyvatelé Černé Hory dodnes) vede Františka Šístka k tomu, co je možná v souladu s oficiální linií té části Evropy kam patříme a co je axiomem hluboko od devadesátých let, když se Jugoslávie začala rozpadat, ale co nemá oporu v logice ani objektivnosti - k až hysterické kritice srbského a velkosrbského nacionalismu. Srbský nacionalismus je jedno z nejfrekventovanějších slov a je zásadně vždy špatný, černohorský je ovšem v pořádku, zasahování EU, USA a NATO je správné, protože je protisrbské (a protiruské), ovšem s objektivitou to nemá nic společného. Určitou míru tendenčnosti pan Šístek prokázal i při napsání Dějin Albánie, kdy poněkud pozapomněl, co Albánci představovali pro své nebohé křesťanské sousedy za vlády Turků a dokonce i vynechal (údajně pro nedostatek materiálu) celé dost temné období druhé světové války, aby se nemusel zabývat záplavou zvěrstev, které albánští nacionalisté páchali na srbském obyvatelstvu. Jenom velice okrajově se zabývá F. Šístek ekonomikou a zejména pak běžným životem, a to až na pár poznámek vlastně trvá až samého konce knihy. Komunistické období Černé Hory je podáno opět dost schematicky, nicméně i zde je zajímavé, jak se Černohorci dokázali prosadit v socialistické Jugoslávii a je zde právě celkem přesně ukázán onen vztah mezi černohorský – srbský a problematika, která je zajímavá třeba proto, že Černohorci mluví samozřejmě jedním z nářečních varianty dnes již neuznávané srbštiny a vytváření černohorského jazyka v současné době je podobně obskurní, jako bylo svého času vytvoření nynorsku. Dějiny konce tisíciletí až do současnosti jsou podány ani ne tak historicky, jako spíš publicisticky a kupodivu – dobrý je doslov o česko – černohorských vztazích, kde se (v případě Balkánu rozhodně ne nějak výjimečně) dozvídáme, s čím vším méně okázalým Češi i tady pomohli…Přesto jsem byl ve finále panu Šístkovi vděčen za jednu věc. Dobrá je kapitola o dnes bohužel neznámém, ale fascinujícím Milovanu Djilasovi, jedním z mála skutečných a uvěřitelných disidentů z oblasti komunistického světa. Je škoda, že jeho fundamentální díla (Rozhovory se Stalinem a Nová třída) nejsou v češtině sehnatelné. Nicméně – Milovan Djilas byl černohorský komunista, účastník protinacistického odboje a druhý muž poválečné Jugoslávie po Titovi. Ačkoliv byl na vrcholu moci (byl pokládán za Titova nástupce), dokázal na základě osobních zkušeností a znalostí přes svoje původně totalitně levicové myšlení kriticky přehodnotit svoje postoje a postavit se proti komunistické moci v Jugoslávii, ačkoliv to pro něj znamenalo ztrátu vysoké mocenské pozice a pronásledování a šikanu ze strany režimu. A tuto osobnost (podle mého subjektivního pocitu i přes jeho komunistickou minulost největší, která se na Černé Hoře narodila) popsal pan Šístek dobře. Přesto, na pět hvězd to prostě u mě není, vyznění knihy je příliš nevyrovnané a také musím konstatovat, že zde chybí poněkud literárnější styl, který řadě dějin z nakladatelství LN přidává nezanedbatelnou přidanou hodnotu.... celý text

Dějiny Slovinska 2011, Jan Rychlík

Má strašně rád tuhle malou zemi (žádný Slovinec, se kterým jsem mluvil ovšem nepoužil nikdy to čecháčkovské klišé o malé zemičce...), která je jakoby dokonalou zmenšeninou toho, co mám na Evropě a také vlastní zemi rád. Evropský východ zde představují roviny kolem Mariboru s líně se vlekoucí poměrně širokou Drávou, severozápad s kultovním Triglavem je onou alpskou horskou částí tvoří právě onen protipól a "symbol země", střed země kolem Lublaně snad nejvíce připomíná naší zemi a pak je tady i ten pidikousek Středomoří, který Slovincům "vybojoval" Tito a jeho lidé a který jim po návratu mezi středoevropské země (kam Slovinsko patří bez diskuzí, opravdu to není Balkán) zůstal, i když z jedné strany se to asi moc nelíbilo Italům (kteří o většinu pobřeží Jadranu přes svůj historický přínos k jeho vývoji přišli) a hlavně nějak tak nesympatickým Chorvatům, jejichž počínání ve věci přístupu Slovinska na Jadran je ukázkou skutečně balkánského "chování". Malý, ani ne dvoumilionový národ, který se na rozdíl od nás začal etablovat jako národ až v 19. století se právě díky příslušnosti k onomu Rakousku (kde jsme sice - slovy cimrmanů, trpěli, ale dalo se to vydržet) rozvíjel v kulturní oblasti mnohem rychleji a komplexněji, než třeba Slováci v Uhrách. Začlenění Slovinska do SNS a později Jugoslávie, které navíc přežilo i druhou světovou válku vedlo paradoxně k zpřetrhání vazeb, které Češi a Slovinci měli v dobách onoho "strádání" pod Rakouskem. A tak se v oné době stali symbolem oněch vztahů dva lidé, kteří jsou mi i profesně blízcí. Tím prvním byl profesor Jan Hráský, inženýr, který se významně podílel ve Slovinsku na budování jak technických staveb, tak například Národního divadla, různých národních domů a také dnešního rektorátu Lublaňské univerzity a na druhé straně Jože Plečnik, který věnoval svoji tvorbu jak Praze, tak Lublani a vytvořil tak vazbu, která dneska vyústila v onu sice poněkud spektakulární, ale uvedené skutečnosti dokládající snahu obou zemí dostat díla Jože Plečnika na seznam památek UNESCO. Slovinci sice nedali světu žádné významné vojevůdce, ani úplně nejšpičkovější vědce nebo umělce, ale jedná se o kulturní a všeobecně vyspělý národ, mnohem vyspělejší a "evropštější", než řada zdánlivě významnějších národů, mající ono evropanství v jeho nejšovinističtější podobě všude a přitom úrovně Slovinska absolutně nedosahující. Je paradoxní, že z oblasti dnešního Slovinska pocházel onen hrabě Matyáš s Thurnu, který byl jedním z hlavních vůdců stavovského povstání, ale ten patřil k rakouské šlechtě. Pro mně byl nejvíce fascinující osobností slovinských dějin Ivan Hribar, dlouholetý primátor Ljublaně, podnikatel, mecenáš a vlastenec, který v devadesáti letech (1941) odmítl požadavek italských okupantů, aby se stal znovu po letech v důchodu znovu primátorem a zaštiťoval jejich okupaci. Místo toho spáchal sebevraždu skokem do řeky zabalen do vlajky tehdejší Jugoslávie. V jeho případě se dá hovořit o až "antické" tragičnosti. Dějiny této země nejsou popisem monstrózních a převratných dramat a událostí, ale přesto ukazují zase v tom drobném měřítku, jak se vlastně ta Evropa vyvíjela a kam až (a hlavně kudy) došla. A bohužel - ve vazbě na třeba v současné době znovu otevřené spory s Chorvatskem (2017) i kde je dnes...... celý text

Dějiny Rakouska 2007, Milan Hlavačka

Další ze skvělých a pro nás fundamentálních děl ze sdílených dějin střední Evropy. Nechám stranou středověk, který je zde obzvlášť barvitě a zajímavě podán, přenechám ho těm, které to víc zajímá, počátek novověku beru jako informaci, ale musím konstatovat, že mně nejvíc překvapily ty dějiny, které se týkají období po roce 1867, po rakousko - uherském vyrovnání. Je totiž i vzhledem k dnešku zajímavé, jak ten tehdejší liberalismus byl spojen s německým a velkoříšským nacionalismem a naopak konzervatismus (blízký trůnu) byl směr, který podporovaly zejména ony "utlačované" slovanské národy - Češi, haličští Poláci a Slovinci..proč asi? Že by proto, že pro ně onen Trůn domu rakouského představoval mnohem lepší alternativu, než liberalismem se zaštiťující a velkoněmeckým šovinismem třeštící rakouští Němci, kteří se necítili být Rakušany a jejich vzorem byla Druhá říše? Je obrovská škoda, že se Rakousko nepodařilo udržet jako transformovanou federaci středoevropských národů a že se za ta tři století z řady objektivních a subjektivních příčin nepodařilo vytvořit politický národ jako ve Švýcarsku. Důvodů, proč tomu tak bylo, je v knize uvedeno dost, nicméně paradoxem je, že Rakousko nikdy neexistovalo jako naprostý suverén, který se nemusel s někým spojovat nebo na někom nebyl závislý. Nikdy to nebyla supervelmoc jako ve svých érách Španělsko, Francie, Velká Británie, Rusku a krátce i Německo. A tak lze jenom spekulovat, proč se Rakousko nedokázalo transformovat do podstatně lepší podoby, než tomu na prahu první světové války bylo. Rakousko bylo v tomto období rozhodně přes všechny ty chyby a nedostatky daleko lepší (pro většinu svých občanů) a hlavně svobodnější (a troufnu si říct) i demokratičtější stát, než tehdejší Rusko, Německo a nakonec i relativně čerstvě sjednocená Itálie. A to i (a možná hlavně) na místní úrovni. Nemám rád alternativní historické hrátky, ale díky této části knihy jsem pochopil, proč tak zdánlivě iracionálně setrvával František Josef v odporu proti sjednocení Německa Bismarkem a Pruskem a proč je rok 1866 nazýván počátkem konce Rakouska. Kdyby zůstal jih katolického Německa a Sasko nezávislými státy, dějiny Evropy by se vyvíjely jinak a možná ne tak katastrofálně. Ale to je samé kdyby a podobné alternativně historické hrátky nemám rád....no nic, co se na přelomu 19. a 20. století nepodařilo zvrchu, z moci trůnu, mohlo by se podařit v turbulentní a nebezpečné době dneska, zespoda a z vědomí výhod a nutnosti. Skutečně nás jako Středoevropany nic nespojuje se Španěly, Holanďany, Francouzi i potomky Prušáky zglajchšaltovanými "Němců", Ale k Rakušanům, Slovincům, Polákům, Maďarům a i Slovákům máme mnohem blíž a sdílíme s nimi nejen onu vágní společnou "kulturu", ale hlavně v genech hluboko uloženou historickou zkušenost. A to je přes zoufalou snahu nejrůznějších sociálních inženýrů víc, než si většina lidí dokáže představit a hlavně uvědomit.... celý text

Dějiny Ukrajiny 2015, Jan Rychlík

Tahle kniha vyšla rok poté, co s pomocí Moskvou zinscenovaných „hnutí“ a v reakci na vítězný odpor proti „bělorusizaci“ Ukrajiny obsadili Rusové Krym a vytvořili další „loutkové“ země na jejím východě jako předstupeň k jejich úplnému pohlcení. Současná apokalypsa je výsledkem vytrvalého ruského popírání skutečnosti, že jsou Ukrajinci svébytný národ s vlastním jazykem (ten je vydáván za nářečí), kulturou i argumentem, že Ukrajina neměla nikdy svoji státnost. Kyjev byl ve středověku „velkoměstem“ už v době, kde na místě dnešní Moskvy stál u stejnojmenné řeky jenom jakýsi dvorec. Svébytnost Ukrajinců jako národa vysvětluje perfektně autor řady knih z edice Jan Rychlík hned na začátku na příkladu a pomocí zásadního rozdílu dvou slov – rusínský a ruský. Na dějinách je zvláštní, že některé události se jakoby opakují, a ne jednou. Podobnost je to až zarážející. Mám na mysli především období poloviny 17. století. Jednalo o zlomový moment v ukrajinské historii. Začíná povstáním hejtmana Chmelnyckého, válkou s Polskem v letech 1651 – 1654 a vytvoření „kozáckého“ státu. Ten ovšem Chmelnyckyj svěřil pod „ochranu“ Moskevské Rusi. Zatímco se domníval, že to bude rovnoprávný vztah, Rusové, jako už mnohokrát předtím a bohužel i potom, ho vyvedli z omylu. Carský zplnomocněnec Buturlin dohnal kozáky k jednostranné přísaze věrnosti a „věčnému“ spojení s Rusí. Od této chvíle si Rusové uzurpují právo na celou Ukrajinu a popírají její jazykovou, kulturní a územní svébytnost. A Ukrajina, stejně jako Bělorusko byla a je vystavena brutální rusifikaci, jak politické, tak kulturní. Tuto skutečnost sice pochopili někteří hejtmani Ivanem Vyhovským počínaje a Mazepou konče, ale pokaždé vše nakonec skončilo ruským štvaním obyčejných rolníků proti kozácké aristokracii a „podporou a pomocí“ z Ruska, reprezentovanou carovou armádou. I přes oslnivé vítězství v bitvě u Konotopu se lámaly dějiny Ukrajiny jako pevné součásti Evropy a bohužel, republika tří národů sjednaná haďackou smlouvou díky polským sněmovním obstrukcím nevešlo v život. Rusové pokaždé zasahovali za vydatné pomoci už tehdy proruských levobřežních kozáků. Následné boje a občanské války skončily andrušovským mírem. Pravobřežní Ukrajina byla připojena k Polsku, ale bez samosprávy a náboženské svobody a levobřežní se stala na sta let součástí Ruska. Jako kdyby už tehdy došlo k něčemu, čeho jsme svědky dneska. Bohužel, svůj podíl na roztržení Ukrajiny a likvidace její svébytnosti měla i polská Rzecpospolita a především její sobečtí magnáti, kteří o sto let později stejně pohřbili i nezávislost Polska. Poslední ukrajinský hejtman Ivan Mazepa je dodnes v Rusku synonymem bezpáteřního zrádce, pro Ukrajince spíš člověkem, který se pokusil vytáhnout Ukrajinu jak z ruského tak z polského chomoutu a hlavně ji zase sjednotit. Porážka Švédů znamenala nejen jeho konec, ale hlavně konec jakéhokoliv náznaku autonomie Ukrajiny. Trojím dělením Polska se stala Ukrajina společně s Litvou součástí carského impéria s výjimkou Haliče. A právě porovnání vývoje v Haličském království a ukrajinských guberniích ukazuje na obrovský rozdíl mezi tím, co přinesli na Ukrajinu Rusové a co středoevropské mocnářství. Příkladem je osud dvou nejvýznamnějších ukrajinských literátů XIX. století – Tarase Ševčenka a Ivana Franka. I konec první světové války byl na Ukrajině chaotický, vlastně se vrátilo na necelých dvacet let období po andrušovském míru. Velký hladomor je něco tak děsivého a brutálního, že se o něm člověk nerad i jenom zmiňuje. Právě ten chtěl kompenzovat na Ukrajině narozený Rus Chruščov převedením Krymu pod správu Kyjeva. V jistém slova smyslu to byl dar danajský. Jak Chruščov, tak později Brežněv byli součástí oné rusifikace, kdy kromě úředníků, tajemníků a podobných lidí na vrcholu společenského žebříčku osidlovali etničtí Rusové masově území mimo vlastní Rusko. A místními jazyky pohrdali, své o tom ví jak v Pobaltí, tak v Kazachstánu, kde vznikla největší ruská menšina mimo RSFSR. Ještě je zde jedno jméno, které interpretují Rusové a Ukrajinci naprosto rozdílně. Na Stepana Banderu se hází všechno zlé, co spáchali Ukrajinci, ovládnutí Poláky v časech naší první republiky a co vedlo k vyvražďování Poláků na Volyni, boji s a proti nacistům a proti Rusům nebo Polákům. Snad nejpříznačnější je, že když Bandera s příchodem Němců v létě 1941 vyhlásil na Ukrajině nezávislost, skončil v Německu v koncentračním táboře. Když se ho Němci na konci války pokusili použít, neměl už žádný vliv. Žil v západním Německu, v roce 1959 ho v Mnichově zavraždil agent KBG pomocí kyanidu. V té době KGB ještě ani polonium ani novičok nepoužívala. A tak je dobré si dějiny Ukrajiny, či spíše ukrajinského národa velmi pozorně přečíst a nebát se průběžného hledání odkazů. Není to ani detektivka, ani zábava. Ale měli bychom tyhle dějiny znát, zejména nyní. A pokusit se je pochopit. Tým autorů nám je pod vedením pana Rychlíka podává v nejlepším možném provedení. Když jsem psal slova k dějinám Pobaltí, netušil jsem, jak se moje obavy ze ztráty jejich nynějšího komfortního postavení mohou změnit. A tak doufám, že to Ukrajina ustojí. A Putin si může poblahopřát, alespoň jedna věc se mu povedla a doufejme že nadlouho. Nynější zkušenost totiž sjednotila většinu Ukrajinců a už nikdo soudný nemůže pochybovat o ukrajinském národu a jeho právu na samostatnou existenci…... celý text

Kočky jsou vrženy 2017, Jakub Horák

Zábava dobrá, začátek a konec bombastický, autor "ušetřil" pouze Piráty, ODS a Kellnera a vůbec není pravda, že by "pražskou kavárnu" jakkoliv šetřil. Nejslabší je kniha tam, kde se najednou začne moralizovat a nebo dokonce filosovovat. Geniální je kniha tam, kde je nejméně slov - facka Jančurovi je jeden kratičký odstavec a přesně tohoto "podnikatele" vystihuje. Nicméně, autor odvedl hodně dobrou práci, ale za pár let tomu už nikdo nebude rozumět, protože kniha je postavená na třeskuté současnosti a můžeme jen doufat, že jako zmizel v propadlišti dějin Havel se svou skvadrou (byť řada lidí začne stejně vyvádět, že se jim sahá na idola, ačkoliv sami nenechají niť suchou třeba na Klausovi) křišťálově čistý Standa, bařtipán Paroubek, Bém, Lux a řada dalších, tak doufejme, že za pár let nebudeme vědět, kdo byl Faltýnek, Kalousek, Babiš a Zeman. Ale měli bychom si je pamatovat. A měli bychom se hlavně zamyslet proč a kdy se vynořili a co a hlavně kdo jim umožnil dostat se tam, kde nyní jsou. A tak satira vyvolá u někoho salvy smíchu a zítra nebude vědět, o čem to bylo a u druhého se objeví možná až znepokojivé otázky a když bude nejlíp, začne na ně sám hledat odpovědi. A to je cesta, jak se alespoň trochu těmto osobám vyhnout........ celý text

V balkánských roklinách 1972, Karel May

Charakter vyprávění se najednou mění a máme tady klasickou mayovskou honičku, jak je známe třeba z Ameriky. Omar Ibn Sádik a ještě víc Osko tvoří jenom jakýsi doplněk výpravy, protože Kara a Halef prakticky vše řeší sami. Při této příležitosti musím Karla Maye trochu pokárat především za jména. Uvědomil jsem si, že Armén Bárúd el Amáza je totální nesmysl, protože arménská jména vypadají naprosto jinak (prakticky všechna končí na -ian nebo jan) a ono el je taky mimo. Je to dost zvláštní, protože jména Albánců, Turků či balkánských Slovanů jsou jakž takž v pořádku, nejvíc mně pobavilo, že Osko jako černohorské (či srbské) křestní jméno jsem nikde na internetu nenašel, zato se tak jmenuje platební platforma jedné z největších australských bank. Jinak k tomuto dílu lze snad jenom s určitou hrůzou odcitovat to, co zaznělo z úst oněch dvou bratří, kteří mají donést Mubarakovi zprávu o Karovi a jeho lidech a díky lsti hostinského Ibarka se "zdrží" v jeho hostinci kousek před Strumicí (Ostromže). Jeden z nich prohlásí: "Copak je hřích zabít ďaura?". A druhý mu odpoví: "Ne, to je naopak záslužná věc.Kdo zabije křesťana, postoupí o jeden stupínek výše k nebi! To je staré učení, na které dnes mnoho věřících nedbá. Svrbí mě prsty, když si pomyslím, že budu moct tomuto cizinci v Ostromci prohnat hlavu kulí." Inu, odkud to asi Karel May měl? A jak se za ta skoro dvě století svět islámu vyvinul? Že by nijak? Obávám se tak maximálně, že až to třeba příště vyjde v Německu, tak tyto pasáže neprojdou přes multikulti cenzuru. A když jsme u té multikulturnosti - když člověk čte, jak úžasně se měly ty jednotlivé balkánské národnosti rády a hlavně jak žily v toleranci a souladu bez ohledu na původ a náboženství, říká si, že by tyhle mayovky měly být snad povinnou četbou na leckteré "univerzitě"...... celý text

Divokým Kurdistánem 1971, Karel May

Tenhle šestidílný cyklus je můj z mnoha oblíbených mayovek nejoblíbenější. Nevím, kolikrát jsem ho přečetl, ale letos po snad deseti letech jsem se k celé sérii vrátil. A zrovna v tomhle díle mně překvapilo následující (normálně tady z knih necituji), co řekl Kara náčelníkovi Chaldejců, když mu vysvětlil, proč má zbraně a proč si nenechá ubližovat a brání se. Chaldejec (sám křesťan) tvrdil Karovi ben Nemsímu, že není správný křesťan, když ho v kruhu jeho vlastních lidí zajal a vyhrožuje mu, že ho vezme jako rukojmího, aby si vynutil volný odchod. "Má víra mi nevelí, abych se choval zbaběle a nechal se zabít. Dovoluje mi bránit život, který mi dal Bůh, abych mohl být k užitku ostatním lidem. Dokud mi budou síly stačit, budu se bránit proti každému, kdo by mi v tom chtěl překážet." Proč se podle této v zásadě jednoduché, morální a hluboce pravdivé zásady nechováme, resp. proč se podle ní nechovají ti, kteří si vesměs osobují právo o nás rozhodovat, ale taky za nás myslet a vnucovat nám, co a jak si máme myslet my? V dnešní době mně tenhle citát zaujal. Klasický intoš by mávl rukou, s pošklebkem by něco pronesl ve smyslu braková literatura pro děti, ale sám jsme si toho všiml až snad při (nepřeháním) 30. přečtení...Záplava řečí, rádoby hlubokomyslných úvah a tuny potištěného papíru ztrácí svoji hodnotu ve srovnání s tímhle prostým vyjádřením.... celý text

Žut 1973, Karel May

No, a je zase konec. Všechno dobře dopadlo, Žut se potrestal sám a Kara se vyhnul tomu, aby osobně někoho "odrovnal". Na druhou stranu například scéna, kdy zajatý Žut uprchne z vlastního hanu poté, co Halef a spol. neprovedou dostatečně prohlídku místa a Kara je se sirem Davidem a kupcem Galingrém přepaden uvnitř a musí se osvobodit tak, že střílí revolverem ty, kteří se ho snaží spoutat, do břicha vyvolává otázkou, co taková kulka do břicha asi způsobila kromě pozdější smrti, nicméně ona ta snaha nikomu neublížit (maximálně tak bičem...) je chvílemi až křečovitá. A když už si Karl May neví rady, odehraje se pomsta jako férový souboj - viz. Osko a především na konci Umarova exekuce, kdy nechá vraha svého otce žít, ale vydloubne mu oči...brrr, snad ta smrt by byla lepší, než se zbytek života v daném prostředí vláčet slepý. Ale to je princip trestu a vede to k úvaze, jetsli něco podobného skutečně není horší než relativně rychlá smrt - jako v případě samotného Žuta. Docela by mně zajímalo, jak si šíita Žut mohl získat takové renomé a hlavně vůdcovské postavení mezi sunnitskými Albánci, ale to je asi jedno. Potešilo mě, že Karl May tady přece jen zaznamenal, že Srbsko bylo v té době nezávislý stát - Žut přece chtěl Ríha, aby na něm v čele svých stoupenců vedl vpád do Srbska. Při znalosti tehdejších poměrů si myslím, že srbská armáda a četnictvo by si s ním poradily mnohem snáze, než obdobný mocenský aparát tehdejšího Turecka - resp. osmanské říše. Radost jsme měl z oné charity, jejíž "obětí" se stali (a ne jednou - trumfování se sira Davida s Galingrém mělo své vítěze v případě obdarovaných) jak Osko s Omarem, tak především Halef, ocenil jsem velkorysost sira Davida, který Ríha nezískal, ale v jeho vstřícnosti vůči Halefovi se to nijak neprojevilo a vydavateli tohoto vydání jsem vděčný, že cyklus neobsahuje onen dovětek, kdy dojde k tragickému úmrtí milovaného koně při návštěvě Kary u Haddádů "někdy" později. Takže, dočetl jsem a někdy příště zase neshledanou v tuniské poušti. A už se těším, co v knihách zase objevím nového a jak se budu na tolikrát "přehraný" příběh dívat...Žut byla první kniha z tohoto cyklu, která se mi dostala do ruky desítky let nazpět a vůbec nevadilo, když jsem pak četl předchozí díly (s výjimkou Pouští - tu jsem dostal až jako poslední a už v tomto vydání z Olympie) až následně, takže jsem věděl, jak to "dopadne". Tohle se prostě neomrzí. Filmové verze jsou ubohoučké a nestojí na rozdíl od indiánek za pozornost, ale tohle je celoživotní srdcovka - díky moc Mr. Karo!!! A příště se zase těším na shledanou.... celý text

Příběhy pilota Pirxe 2018, Stanisław Lem

Nejsem milovníkem sci-fi a kniha povídek se mi dostala do rukou zcela náhodou (v nemocnici) a od té doby nemohu zapomenout na povídku Soud, kde kapitán Pirx řeší právě ono čím dál tím aktuálnější "potkávání" se a "zápolení" s umělou inteligencí a ona situace, kdy člověk de facto "zvítězí" nad dokonalým androidem díky své lidské slabosti, nerozhodnosti a váhání je pro mně dodnes jednou ze nejlepších myšlenek, které jsem kdy v literatuře objevil....... celý text

Quentin Durward 1960, Walter Scott

Walter Scott byl podle mého názoru jedním z nejlepších spisovatelů dobrodružné historické literatury s tím, že podobně jako A. Dumas st. dokázal skloubit historii s napínavým dějem tak, že historii nijak nedeformoval ani si ji "neupravoval" podle potřeb vlastního hlavního děje. Události týkající se soupeření francouzského krále Ludvíka XI. a burgundského vévody Karla Smělého jsou podány s potřebnou romanticko dobrodružnou "lácí" a paradoxně, když člověk shlédne francouzský film s Jeanem Maraisem Ve službách krále, který řeší stejnou problematiku, uvědomí si, jak byl přes onen romantismus Walter Scott mnohem dál (či spíše výš), než autoři scénáře pro film - Hunebelle, Halain a Foucad. Snad nejzajímavější je pro mně věc, kterou jsem se dozvěděl až mnohem později, že onen odpuzující Karel Smělý (který je se vzácnou shodou vykreslen jak Britem tak Francouzi jako arogantní a brutální vládce) svůj pozemský trest našel v bitvě Nancy roku 1477, kdy mu Švýcaři odplatili jeho útoky na starou konfederaci takovým způsobem, že jeho nahé tělo našli na bitevním poli až tři dni po bitvě....vždy, když čtu, jak dopadlo v románu dobré město Lutych a především jeho nebozí obyvatelé, řeknu si, že spravedlnost přece jenom někdy zasáhne.... celý text

Dějiny Srbska 2005, Jan Rychlík

Kniha skvělá, pouze jsem se ani po jejím přečtení nedopracoval blíž k tomu, abych pochopil, proč je Srbsko prezentováno jako vyvrhel Evropy. Rozhodně je mi sympatičtější národ, který se dokázal nakonec na rozdíl od čachrářských a prolhaných Řeků osvobodit od turecké nadvlády na několikrát sám....možná asi právě proto. A diví se někdo, že v posledních dvou desetiletích se Srbové odvolávají na Rusko? Vždyť co jim ti Němci, Francouzi a z dálky i obě anglicky mluvící mocnosti přinesly?... celý text

Dějiny jihoslovanských zemí 1998, Miroslav Tejchman

Velmi dobrá kniha, bohužel, spojení národů bývalé Jugoslávie vytváří i pro hodně pozorného a poučeného čtenáře nepřehlednost, takže je asi lepší udělat to, co logicky muselo následovat - vydání samostatných svazků pro jednotlivé národy (dnešní státy). V knize jsou sice maximálně postihovány vývoje vzájemných vztahů, ale dvoustranné i vícestranné vazby je lepší sledovat samostatně vždy z "jedné" strany a porovnávat je z pohledem té strany "druhé". Tyto dějiny mají ale také ten význam, že se snaží o maximální objektivizaci historie a vztahů v rozhodně složité oblasti této části Balkánu a to v době probíhajících válek, začínajících v devadesátých letech, kdy některými státy "provozovaná" propaganda překrucovala fakta způsobem nad kterým dodnes člověku zůstává rozum stát. A bohužel, tento přístup (hlavně tolerance toho, co předváděli Chorvati na čele s Tudjmanem a absolutní démonizace toho, co dělali, ale hlavně v řadě případů ani nedělali Srbové) zcela zneverohodňuje postup třeba MTT tuším v Haagu, stejně jako třeba vyprávěnky onoho "statečného" českého detektiva, který lovil zase převážně srbské válečné zločince i "zločince", zatímco pan Tudjman si v klidu dožil jako poglavnik nového chorvatského státu a dokonce má leckde (Split, Makarska) sochy...… Co je ale pro mně nejkomplikovanější v celé té jihoslovanské historii je Josip Broz Tito. Tito je snad nejrozporuplnější osobností moderních evropských dějin. Odsoudit ho jako komunistického diktátora mohou jenom povrchní lidé (jej jich bohužel čím dál tím víc), kteří nechápou neskutečně složitou problematiku a především věcné souvislosti jeho vládnutí. Strčit Tita do stejného pytle s opravdovými diktátory typu Napoleona I, Hitlera, Lenina, Stalina a třeba i Ceaucesca prostě nejde. Spíš bych ho přirovnal k Pinochetovi, ale po tom zůstala země, kterou čekal další rozvoj a která z drsného potlačení komunistického režimu S. Allendeho těží dodnes. Tito na jednu stranu zpočátku zdánlivě nejvěrněji kopíroval Stalina a sovětský "komunismus". Jenže to nebyl autokrator jako ti ostatní výše jmenovaní a dokázal být spíše první mezi nejvyššími. Dokázal se Stalinovi postavit a de facto nad ním zvítězit. Přitom se i v té době nerozpakoval se svými odpůrci (tzv. informbyrovci) tvrdě zatočit, i když vraždění odpůrců i kolaborantů a la konec 2. světové války se už nekonalo. Neváhal zatočit s M. Djilasem, když tento jeho nejbližší a nejvěrnější pochopil, o čem ten socialismus je a postavil se proti němu. Ale i on Tita přežil a pro změnu na konci života čelil třeštícím nacionalistům v Srbsku. Jenže po těch všech peripetiích 2. světové války a období roztržky se tomuto diktátorovi podařilo na necelých třicet let spoluvytvořit Jugoslávii, ve které se dalo žít (lépe a nejen po materiální stránce) než v kterékoliv socialistické zemi té doby a ze které bylo možné taky - beztrestně a svobodně odejít. Titova diktatura dokázala utlumit nacionalistické rozpory a vášně a alespoň na chvíli vtvořila mezi lidmi v bývalé Jugoslávii určité pouto a náznak identity. Byla to jeho osobnost, která tohle všechno držela pohromadě. Pamětníci vyprávějí, že po jeho smrti předpovídali místní, že do deseti let po jeho smrti se Jugoslávie rozpadne...Slovinsko nemělo jako středoevropská entita co v Jugoslávii dělat, ale pro ostatní balkánské národy to bylo to nejlepší (včetně Chorvatů), co je za celá staletí vzájemné koexistence potkalo. A to včetně dneška...takže přiznávám, že přes všechno nedobré hodnotím Tita kladně. Nakonec možná že je skutečně osvícený a ukázněný diktátor s hlubokou znalostí věci lepší, než banda pošahaných, sobeckých a hloupých psychopatů, hrajících si na liberální demokracii a ohánějících se lidskými právy, která ale oni sami jako první nedodržují.... celý text