jadran přečtené 332

Dějiny Řecka 1998, Pavel Oliva

Každý z nás byl vychováván ať už ve škole nebo i doma v duchu řeckých tradic, jako základu naší kultury. Pod vlivem informací i zábavy jsme se stali obdivovateli nezpochybnitelných řeckých děl a vzorů. Stejný háv hrdinskosti zahalil onen národně osvobozenecký boj proti Turkům a v dějinách plných mýtů a legend i ono slavné Ochi (Ne!) Mussolinimu. Už vůbec nic obecně nevíme o dějinách byzantské říše. Bohužel, autoři Dějin Řecka se snažili se propsat dějinami Řeků od starověku až do novověku. Přitom je zřejmé, že mezi starověkým Řeckem včetně helénské éry, byzantskou říší a současným Řeckem, které vzalo svůj počátek v období rozpadu byzantské říše, vrcholící dobytím Cařihradu roku 1453 je souvislost v malé míře územní, ale to je asi tak vše. Těžištěm nesjednocených řeckých území ve starověku, ani v období byzantské říše nebyla ani Atika, ani dnešní řecké území. Nejvyspělejší část starověkého Řecka byla spíš Malá Asie a onen proslavený boj Řeků za svobodu během perských válek byl bojem Atén a Sparty s pár spojenci proti zbytku tehdejšího světa včetně Řeků v Malé Asii. Přesto z pojetí a prvenství ve všem Řekové vyvozují neuroticky svoji zásluhu na existenci evropské civilizace, jejíž základy údajně položili. Pravda je poněkud někde jinde, nicméně dodnes je to takto znovu a znovu podáváno. Paradoxem je i fakt, že řecké oblasti (tedy pouze ta východní států na západě se to netýkalo) sjednotil Alexandr Makedonský, který byl Řekem asi stejně jako Napoleon Francouzem, Hitler Němcem a Stalin Rusem. Byzantská říše je kapitola sama pro sebe, za úvahu stojí, jak dalece ovlivnila skutečně byzantská kultura Evropu a tady je třeba vidět, že zatímco v Boloni vznikla univerzita a v italských státech "zuřila" od pomalu 13. století renesance, v byzantské říši se řešilo, jestli jsou ikony obrazy Boha a svatých, anebo jsou přímo ztělesněním Boha a svatých a ti jsou v obrazech "přítomni" přímo. Chtěl-li někdo z řeckých učenců skutečně rozvíjet antickou vzdělanost, nezbylo mu než utéct - do Itálie. Onen novodobý boj Řeků za svobodu je skvěle popsán ve všech paradoxech a s vyvrácením mýtů v knize Krvavá odysea od M. Šedivého. Ale už z období před osvobozením přináší řecké dějiny řadu pozoruhodných situací, které vyvolávají otázky až k dnešku a ukazují nám užitečnost podobných studií dějin jednotlivých států a společenství. Řekové dokázali využít období turecké nadvlády k zajištění svého bohatství a vlivu a jejich obětmi byli především jejich slovanští a rumunští souvěrci. Cařihradští Řekové patřili k politické i obchodní elitě osmanské říše a někteří z nich dokonce snili o návratu Řeků do Cařihradu v tom smyslu, že vytvoří s Turky společnou velmoc. Na druhou stranu - nejpočetnějšími poturčenci byli Řekové. Řecko své často maximalistické územní požadavky ve 19. a 20. století nebylo schopné prosadit, zato šikovně dokázalo využít úsilí druhých. Kuriózní byla řecká účast v první světové válce, kdy germanofilní král, ovládající původní území (Atiku) stranil neutrálně Trojspolku, zatímco liberální premiér Venizelos společně s Dohodou vedl boje na soluňské frontě proti Trojspolku. Po skončení války se vrhli se Řekové jako vítězové na rozvrácené Turecko a najednou bojechtivému králi a jeho konzervativní klice bylo málo to maloasijské pobřeží s Smyrnou a útokem proti kemalistům do hloubi Turecka přivodili katastrofu, která znamenala konec maloasijské řecké civilizace. Meziválečné období bylo v Řecku sledem nekončících převratů, vyhlášení republiky a obnovení monarchie a onen hrdinský odpor proti Itálii vedl jeden z nejvýraznějších řeckých diktátorů Metaxas. Střetnutí mezi řeckými komunisty a nacionalisty po skončení 2. světové války vedlo k dalšímu autoritativnímu režimu (a vzniku ne bezvýznamné řecké komunity u nás), po určitému uvolnění a demokratizaci následoval další převrat. Přesto Řekové chtěli své balkánské sousedy po pádu komunismu učit demokracii. Nejpozoruhodnějším politikem konce 20. století byl Andreas Papandreu ml. (za něhož by se nemusela stydět Syriza), který se vnutil do EHS hlavně kvůli dotacím a na druhé straně podporoval arabské režimy včetně jejich protiizraelských postojů. Neustálé spory Řeků se všemi sousedy a drzost, s jakou požadovali tu po Američanech zbraně, tu po Evropě další a další peníze vedla po přečtení knihy k tomu, že mně nějak ten obdiv k Řecku přešel. Díky četbě téhle knihy jsem pochopil onen zvrat, kdy do EU měly být k onomu 2004 přijaty léta grilované Polsko, Maďarsko a my a náhle bylo přijato zemí deset za měkčích podmínek. Řecká výhružka vetem a zablokováním přístupu měla za cíl přijetí Kypru. Evropské unii najednou ani nevadilo, že tento řecký stát neovládá 40% území, které deklaruje jako svoje, stejně jako jí nevadilo přijetí eura Řeckem, ačkoliv prokazatelně nesplnilo ekonomické podmínky, a ještě navíc korumpovalo EUSTAT. Kniha je zajímavá, nesourodá (ty tři části jsou prostě každá příliš o něčem jiném) a díky objektivnosti autorů se můj názor na tento balkánský stát a jeho obyvatele otočil od mládí o 180 stupňů. A díky ní jsem pochopil i podstatu poslední řecké krize. Inu, nic nového pod blankytným řeckým sluncem. Takové bylo Řecko od oné protiturecké revoluce 1821, takové bylo celé 19. a 20. století a takové je i dnes... celý text

Zlatá čtyřka 2009, Eduard Fiker

Kniha se mi nehodnotí lehce, protože se zcela ztotožňuji s tím, co napsala Majdule. Nicméně bych si ji dovolil malinko poopravit - nejedná se o dobu reálného socialismu, ale socialismu, který dostal později přídomek stalinský, tedy to nejhorší období od roku 1945 (ano, ve skutečnosti to skrytě začalo už tehdy a vlastně částečně i za války) až do roku 1956 - 1962, kdy došlo ke znatelnému uvolnění a to díky úmrtí jak Stalina, tak Gottwalda, ale především díky vystoupení nového generálního tajemníka Nikity Chruščova na sjezdu KSSS v roce 1956, kde v tajném projevu odhalil a odsoudil kult osobnosti, vypočítal část jeho zločinů a distancoval se od něj. Jenže tuto knihu psal jeden z našich mistrů detektivek z období první republiky dříve (rok prvního vydání 1955) a asi se mu nepsala lehce. Mezi příkazy (chtělo se mi napsat požadavky, ale to nevystihuje pravý smysl toho, o co se jednalo) socialistického realismu v literatuře mimo jiné patřila "neakceptovatelnost" tvorby dekadentních a pokleslých "buržoazních" žánrů, mezi které klasické detektivky patřily na jednom z prvních míst. Místo detektivek měly být psány špionážní příběhy s poměrně jednoduchým schématem, kdy hrdinné "složky" StB a SNB odhalovaly jako na běžícím pásu "protistátní" skupiny, navázané na reakční režimy na západě a jejich "centrály" a které měly navíc svým propojením s nacistickou minulostí dokazovat jednoznačně fakt, že nacismus a západní demokracie, zvaná ovšem kapitalismus a imperialismus byly, jsou a budou až do úplného vítězství komunismu na celém světě to nejhorší, co pod sluncem vůbec existuje. Hlavním zářným hrdinou zde měl být vzorný příslušník StB s dokonalým třídním - tedy dělnickým a v horším případě malorolnickým původem, který odhalil (hravě) všechny nekalé živly, společně se soudruhy je zajistil, občas napravil hlavu i některým tápajícím a velice výjimečně byl zraněn, nebo dokonce zabit. Prostě rudý Nick Carter či Šerlok Houlmes. Člověk, který chtěl psát, neměl jinou možnost, než se zkusit přizpůsobit a nebo nepsat vůbec či do šuplíku. Na rozdíl od Kohoutů, Uhdeů a podobných jedinců, kteří plodili od začátku brak (v případě Kohouta se tak děje dodnes), to měli tehdejší skuteční tvůrci setsakra těžké. Notabene když se psaním živili už odedávna, nebyli už žádní mladíci a někam do šroubárny se jim rozhodně nechtělo. Mohli přestat psát, či tvořit a nebo se horkotěžko přizpůsobili "novým" pořádkům a imperativům. Asi to až zas tak nepatří k detektivce, či spíše špionážnímu thrilleru, ale hodnotit autory té doby je dost těžké a dobrat se jejich motivací ještě těžší a už vůbec to není předmětem, který se hodí sem, do standardní čtenářské recenze. Kdybych měl hodnotit románový pokus E. Fikera jako ideolog socialistického realizmu a redaktor nakladatelství Lidová četba (nevím jestli něco takového skutečně existovalo, ale ten název je dost hloupý na to, aby to pravda být mohla), správný uvědomělý soudruh, odchovaný soudruhem Nejedlým, napsal bych asi toto: "Soudruh Fiker se snažil překonat svoji pokleslou tvorbu období první buržoazní republiky a to zejména tematicky. Ideologicky ovšem zůstává na povrchu a je zřejmé, že nedokázal pochopit třídní podstatu každé události. Místo toho vytvořil pouze slupku bez hlubšího ponoru a jeho hrdinové mají pouze povrchní a ideově schematické znaky. I když se snaží zachovat spád děje a tím i čtivost, je otázka, zda naši pracující budou mít pochopení pro takové množství rychle následujících zvratů, jejichž spekulativnost není schopna zakrýt původní západní vzory z fantaskních příběhů, od kterých se autor nedokázal zcela oprostit. Za zcela nedostatečné považujeme fakt, že nikde neodsuzuje a hlouběji nevykresluje, jaké zločinné politice a systému oni špióni sloužili, a vůbec nevěnuje pozornost jejich třídnímu původu a z něj vyplývajících morálních deformací, které je zavedly na temnou cestu zrady. A za zcela nepřijatelné pokládáme osobu "hlavního" vraha, včetně jeho zvrácené a zcela nepřijatelné, posměšně vyspekulované motivace, té ukázky zbabělosti, váhání a špatného svědomí. Autor by se měl znovu zamyslet nad podstatou požadavků nové literatury a svoje dílo, zavádějící až příliš rodokapsovým škvárem zásadně přepracovat. Soudruh Fiker by se měl rovněž zamyslet nad onou ich-formou, česky řečeno vyprávěním v první osobě čísla jednotného a používáním přítomného času. Takovéto formální berličky jsou rovněž pro naši literaturu nevhodné a nemají ani oporu v sovětské literatuře - učitelce každého československého spisovatele dnešní doby. Teprve po bedlivém posouzení bude možné znovu uvažovat o jeho vydání." A takové hodnocení soudruha "redaktora" by mně dneska jednoznačně vedlo k tomu, že přes všechny drobné chybky, dané snahou nedráždit hada bosou nohou na straně jedné a zachovat si alespoň kousek vlastní sebeúcty na straně druhé dávám knize 4 z pěti možných a je mi jedno, že řada z nás dneska ohnivě, nesmlouvavě a kategoricky podobná "selhání" odsuzuje. Tedy jenom u některých. Inu, díky podobným lidem a jejich výstupům dnes si alespoň daleko lépe dovedu představit ony fanatiky z padesátých let. Mentálně se jedná o jedno a to samé, liší se to jenom znaménkem či stranou.... celý text

Městečko na dlani 1948, Jan Drda

Půvabná a příjemná kniha, navíc málokdy se podaří něco podobného tak dobře zfilmovat (vybavuje se mi třeba Bylo nás pět). Jediný rozdíl je v tom, že ten konec knihy je poněkud jiný, než ve filmu a odvody do války se prostě do protektorátní idylky nehodily. V své literatuře byl Drda pohodář a co se týká jeho tolik kritizovaných postojů v padesátých letech, na rozdíl od těch Vachků, Kohoutů, Řezáčů a podobných, on prostě psát uměl. Jeho čeština je nádherná a přitom to není takové "chtěné" a stavěné za každou cenu na odiv, jako třeba u Vančury.... celý text

Němá barikáda 1964, Jan Drda

Je smutné, že se tady někteří recenzenti musí až omlouvat, že je Drdovy povídky chytly za srdce. A kolikrát jim vyrazily dech. Popis okupacei jednotlivých lidí a lidiček je velmi realistický, ať k tomu má svoje připomínky, kdo chce. Stejně jako deformovali představy o dané době svého času komunisté, stejně jako falšovali historii, tak dnešní masáž není o nic lepší. Řeči o zbabělém národu z úst nejrůznějších prokomunistických kolaborantů z období před rokem 1989 jsou stejně trapné, jako výlevy lidí, kteří svoje povrchní a plytké soudy vynášejí na základě chabých a jinými pečlivě vybraných "faktů" a znalostí a především vlastní neznalosti a emoční nedostatečnosti. Tvrdit, že všichni Němci nebyli zrůdy a přitom opakovat naučená klišé o české zbabělosti, která se projevila tím, že neochránili své židovské spoluobčany a že po válce brutálně vyháněli Němce je jenom primitivní propaganda. Proto se ani nedivme, že i třeba v přímé souvislosti s mnichovem´38 se neobjeví skoro nikdy fakt, že Němci vyhnali skoro ze dne na den na přelomu září a října 1938 z pohraničí nejméně 180 tisíc Čechů. A že třeba za války vysídlili z oblasti Neveklova 30 tisíc lidí, aby zde bylo zřízeno území pro výcvik zbraní SS včetně několika koncentračních táborů. Nějak se "řízeně" zapomíná, že kromě oněch 73 tisíc občanů z našich zemí, označených nacisty za "židy" přišlo o život ve válce nejméně 75 tisíc osob, popravenými a umučenými počínaje a zhruba 25 tisíci padlých vojáků z oněch ozbrojených sil, které ke konci války dosáhly na obou frontách počtu až 100.000 mužů a žen. Jenom během posledních dní války padlo, nebo bylo vyvražděno 8 tisíc osob... Tam je třeba vidět počátek oněch opravdových a nebo i často vyfabulovaných poválečných hrůz a je strašně dobře, že na tuto skutečnost tady mnozí spolu přispěvovatelé poukazují. A v tomto kontextu je třeba Němou barikádu chápat. Přes nesporné kvality všech povídek (včetně famózně zfilmovaného Vyššího principu, který je asi nejznámější) mi kupodivu nejvíce utkvěla v paměti ona Vesnická historie, kde se mi v osobě onoho starosty a obou četníků vybavila ona čapkovská spravedlnost. Jan Drda vstoupil do KSČ v roce 1945 a na rozdíl od řady konjunkturálních kariéristů a najednou zapálených salonních levičáků, rekrutujících se spíše z vyšších a středních tříd měl pro svoje komunistické přesvědčení důvody, vyplývající z jeho životních zkušeností, zejména pak z dětství. V padesátých letech byl předsedou svazu spisovatelů a společně s Václavem Řezáčem podílel na perzekuci zejména tzv. katolických spisovatelů. Jenže si stačí připomenout čelného představitele tohoto směru, Václava Renče a jeho nekrolog Karla Čapka, kterého v něm označil za nepřítele českého národa č.3. Nic není černobílé. V roce 1968 se Drda postavil proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy a proslavil se článkem, který vyšel v Rudém právu pár dní po okupaci pod titulkem Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody. Takto se dívejme na Drdu. Jeho prozření v onom osmašedesátém bylo podle všeho stejně opravdové, jako falešné bylo převlékání kabátů všech těch Kohoutů, Pelikánů a jim podobných o rok a méně předtím. Jan Drda byl skvělý spisovatel a jeho Němá barikáda patří k tomu nejlepšímu a nejupřímnějšímu, co bylo o 2. světové válce u nás doma napsáno. U těch, kteří tady již (a dost dlouho) nejsou, hodnoťme co po nich zbylo a co je tady vlastně dodnes - jejich dílo. Přestaneme číst Falladu jenom proto, že se na čas de facto přidal k Hitlerovi? A naopak Feuchtwangera, který byl salónním levičákem par excellence a naprosto nekriticky podporoval a velebil Sovětský Svaz v dobách nejhoršího období stalinismu (i když které období z téhle zrůdné epochy bylo vlastně nejhorší...)? Fakt, že kromě Němé barikády je od Drdy nejznámější pohodové Městečko na dlani a jeho pohádky taky svědčí o tom, co mu asi bylo nejbližší...... celý text

Série C-L 1960, Eduard Fiker

Pomocí slov klasika - nikdy nestahujte volnou e-knihu po odpolední kávě, protože pak možná řeknete, kouknu na první schránku a když se vzpamatujete, bude večer. A práci si tím pádem odsunete až někam na víkend. Zatímco Zinkovou cestu jsem si nejprve přečetl (v raném mládí, skoro spíš dětství) a teprve pak jsem viděl její poměrně velmi zdařilé zfilmování, tady to bylo naopak. Několikrát jsem viděl film s vždy sympatickým Sovákem, skvělým Hanzlíkem a roztomilou (ve své době) Danou Kolářovou a tato filmová detektivka mi připadala dost dobrá. Jenže kniha je (jak jsem včera zjistil) úplně jiný level. Není to ani tak detektivka, ale spíš thriller (jak píše Milf), kde protivník je dokonalý psychopat, který není jenom lovenou "zvěří", ale je pro kpt. Kalaše štěstím, že si uvědomuje, že stejně tak jsou pro pachatele lovnou zvěří i sami "policisté". Párkrát tam padne, že Kalaš je estébák a Karlíček naopak kriminalista, to že věc tohoto významu a dopadu (loupež na svoji dobu astronomické sumy 20 miliónů) a ještě tak spektakulárním způsobem vyšetřuje primárně StB je asi logické (v době děje), ale autor z toho netříská žádné politické body pro svoji osobu ve vztahu k tehdy panujícímu režimu. Chápu, že Blue měl s tímhle problém (já trochu taky), ale snad právě proto ve filmových zpracováních jsou Kalaš a spol. normální "esenbáci" a děj je situován do pozdějších, už přece jenom snesitelnějších let. Od Fikera mi to naopak připadá poctivé a můžeme se jenom dohadovat mimo rámce příběhu, jak by to na začátku 50. let bylo asi doopravdy, jak by vypadala ta činnost Státní i Veřejné Bezpečnosti v takto složitém případu, kdy "třídně nepřátelští buržoazní" odborníci museli policejní službu opustit a na reálném případu Mrázek je zcela jednoznačně vidět, jak byly tehdejší "policejní" složky totálně neschopné, i když třídně politicky naprosto "OK". Tady všechny ty složky oboru fungují, jak mají. To v inkriminované době nebylo. Background je (nejhorší část padesátých let!) pozoruhodně apolitický, zločinci mají své zcela pochopitelné a lidské motivace, které by měli dneska stejně jako v časech první republiky (žádný emerycký špión ani fašystycký revanšista se nekoná) a jak opakuji, hlavní padouch je dokonalé, ale zcela funkční monstrum. Pokud by někdo "horlivý" chtěl tuto story dávat na úroveň třeba Majora Zemana, je zcela mimo. Tady prostě působí detektivové (mimochodem, slova Veřejná bezpečnost nebo příslušník VB jsem tam nepostřehl), prostě jsou to policajti a detektivové. A tím vůbec neomlouvám ani dobu ani ony v řadě případů neblahé instituce. Nakonec, jsou to zde stejné kulisy, jako u všech podobných detektivek. Rozhodující je, že knížka graduje, děj i osoby (zejména pak hlavní padouch) mají logiku a šokující je i tak trochu závěr. Pozoruhodné je, jak Kalaš musí sáhnout po droze (!), byť pod lékařskou kontrolou, aby protivníkovi stačil. A Karlíček, to je prostě typicky čapkovská policejní figurka. Série C-L je shodná s později natočeným filmem tak do necelých dvou třetin, pak kniha přidá na tempu a motiv honičky mi připomíná mého oblíbeného Forsytha v jeho Čtvrtém protokolu a především Dnu pro Šakala. Kdo očekává, že zde vše proběhne nějak tak v intencích filmu, bude hodně příjemně překvapen. Film je, jak už jsem uvedl, ve srovnání s knihou poněkud slabý odvar. Paradoxně si myslím, že kdyby tohle natočil schopný režisér (napadá mě třeba Strach) v reáliích filmu Ve stínu, byla by to pecka. I s tím StB. Ale nesměl by tam nikdo (ve scénáři) tlačit na pilu. Prostě - klasická detektivka z určité doby. Nakonec, detektivka nebo i ten "napínák" jsou pohádky pro dospělé...... celý text

Edison 1969, Vítězslav Nezval

Musím konstatovat, že poezie mi nic moc neříká. Básně nejen že nevyhledávám, ale nemám je vlastně ani v žádné velké oblibě. Nakonec, dost podobně to mám s divadlem, přesto mám hodně rád Hamleta, Prodanou nevěstu nebo Dona Giovanniho. A stejné je to pro mně s pár "básničkami", se kterými se jsem se "musel" seznámit na gymnáziu. No, a na prvním místě mezi těma pár oblíbenými "výjimkami" se objevil Nezval a jeho Edison mi tak zůstal dodnes. Jednak mně znova a znova naplňuje nadšením jeho "kouzlení" s naším jazykem, a potom - kdykoliv se ocitnu ve svém rodném městě zejména večer někde třeba na Letné, odkud je krásně vidět Vltava a mosty, to vše osvětlené, tak se mi vybaví tahle báseň. No a ten konec (alef už ho odcitovala, takže si ušetřím psaní), ten je bonus navrch, to rozloučení - to mně, nevím absolutně proč, naplní stejným klidem a mírem jako závěr jednoho z mých nejoblíbenějších filmů - Americké krásy. Nezval uměl a rozhodně bych u něj asi bral v úvahu při hodnocení jeho postojů po válce v úvahu fakt, že třeba na rozdíl od Kohouta to byl opravdový umělec, opravdový literát a ne kariéristický pozér nebo ctižádostivý řemeslník. Nakonec, jeho zkratku - dramatizaci Tří mušketýrů (o Manon ani nemluvě) pro divadlo by si jako vzor mohli vzít všichni ti scénáristé podle všeho nekončící řady adaptací. Takhle se to má dělat. Je to snadné, když to někdo umí...... celý text

Dějiny pobaltských zemí 1996, Vladimír Macura

Byla to první kniha z edice, která se mi dostala do ruky. A dosud jediný komplexní přehled dějin těchto tři zemí s nepříliš veselým osudem, což se mnohem víc týká Estonců a Lotyšů. Kniha je napsaná skvěle, přehledně a navíc je zde dokonal ukázáno, co tyto země a kdy spojovalo a v čem se liší. Osud Litvy je poněkud jiný, jak se uvádí, Litevci na jednu stranu představovali na prahu nezávislosti ekonomicky i vzděláním zemi nejzaostalejší, na druhou stranu se mohli opřít o „berličku slavné minulosti“ a státnosti od středověku až po dělení Polska. Málokdo v Česku si uvědomuje, že oni Jagellonci, které povolal prozíravě na český trůn Jiří z Poděbrad, byli Litevci s rodokmenem k prvnímu a jedinému litevskému králi Mindaugasovi a že ono slavné vítezství Poláků nad křižáky u Grunwaldu bylo vítězstvím polsko-litevským. Litevci na rozdíl od Estonců a Lotyšů (a dalších pobaltských kmenů, které se podařilo německým křižákům v rámci oné civilizační mise vyvraždit) dokázali až do 15. století pokřesťanštění odolávat a vzdali se své pohanské víry až tehdy, kdy to pro ně bylo ve vazbě na mnohasetletý konflikt s Řádem nejvýhodnější. Estonci a Lotyši byli nakonec zcela ovládnuti a zotročeni německými pány, kteří později velmi oddaně sloužili i ruským carům. Jen když si udrželi nad svými nevolníky absolutní moc. Při téhle příležitosti mě napadlo srovnání se současným humbukem ohledně oněch potomků Afroameričanů v USA a faktem, že oni lotyšští a estonští sedláci – nevolníci byli v naprosto stejném postavení, jako otroci na (nejen) americkém Jihu. Přitom konec nevolnictví a konec otrokářství v USA se prakticky časově shodují. I o tom je historie, i tohle je hodné povšimnutí a porovnání, stejně jako fakt, jak rychle se dokázaly tyhle dva národy postavit na vlastní nohy a získat vyspělost, která jim umožnila ono meziválečné svobodné intermezzo. Jinou zajímavou paralelu k dějinám ostatních zemí, s Českem ne v poslední řadě vidím v tom, že po první světové válce si Polsko neoprávněně přivlastnilo historické hlavní město Litvy Vilnius pod záminkou, že je to město polské, protože jeho obyvatelé jsou Poláci. Pravda je taková, že v tehdejším Vilnu byla velmi silná židovská komunita, která se polskému etniku vyrovnala. A ten problém při zpětném pohledu do litevské historie je v tom, kolik oněch Poláků ve Vilnu byli ve skutečnosti původem Litevci. Adam Mickiewicz v tom sám neměl zcela jasno. A z toho mě napadá, kolik asi těch přesvědčených Němců v našem pohraničí byli ve skutečnosti poněmčení Češi a kolik těch hrdých Čechů byli zase počeštělí Němci. Období mezi válkami v tomto teritoriu by bylo možné označit jako učebnici politologie ve vazbě na malé a menší státy. Způsob, jak i na úkor těchto zemí své problémy řešili mocnější sousedé je přímo vzorový. Po první světové válce nechtěli západní spojenci uznat přes všechny ty okázalé proklamace o právu národů na sebeurčení nezávislost těchto zemí, protože ruští „demokraté“ na západě trvali na jednotě carské Říše. A tak pobaltské státy jako první „na věčné“ časy uznali bolševici na čele s Leninem. Konec jejich nezávislosti byl už zcela v režii Němců a Sovětů a způsobem, jakým Sověti znovuzískali tyhle země, navazuje svojí temnou stránkou na středověk. Liberální levicoví intelektuálové veleochotně společně s nečetnými místními bolševiky požádali o přijetí do svazku národů SSSR. Ani jeden ze států se nezmohl byť jen na formální odpor, ale poukazovat v této souvislosti na Finsko je samozřejmě nesmysl. A nadávat jejich vedení do zbabělců, jak se to odehrává u nás, je taky zcela mimo. Snad jenom člověk pocítí jisté drobné zadostiučinění, že v době, kdy se tyto státy stávaly opět nesvobodným územím tentokrát v rámci SSSR, pod Vítězným obloukem mašírovali Němci po kapitulaci Francie, která chtěla organizovat Evropu a vládnout jí. Bohužel, pro tyhle malé národy ona okupace trvala půl století. A podobně jako za sv. Vojtěcha, který přijel pozvednout pohanské Prusy pokřtěním, což vedlo k vyvraždění tohoto pobaltského národa, takže po něm zůstalo pouze jméno, tak všechny tři pobaltské národy byly vystaveny genocidě. Jinak to nelze nazvat. Ještě předtím si ovšem Adolf Hitler stáhnul pobaltské Němce do čerstvě dobytého Polska, aby zde germanizovali Vartskou župu, což bylo zase spojeno s brutálním vyháněním polského obyvatelstva na území Generálního gouvernementu. Genocida v Estonsku a Lotyšsku vedla k tomu, že jsou to snad jediné dva národy, které dneska v Evropě mají méně příslušníků, než měli ve svých státech mezi válkami. Estonsko mělo po první válce 1,1 milionu obyvatel a devět desetin obyvatel byli Estonci. Dneska má 1,3 milionu obyvatel a Estonci tvoří 68,5 %, z čehož logicky vyplývá, že jich v Estonsku dneska žije o cca 100 tisíc Estonců méně, než tehdy. Totéž platí i o Lotyších, pouze Litevci zaznamenali populační nárůst ze dvou na tři miliony obyvatel dnes. Jenom pro srovnání, Finů bylo ve stejné době 3,6 milionu, dneska je jich 5,5 a česká populace po druhé světové válce stoupla o nejméně třetinu. Příslušníci pobaltských národů byli masově vyvražďováni a odváženi na Sibiř, další část obyvatelstva měla štěstí trochu větší – podařilo se jim utéct na Západ. Spojeným státům slouží ke cti, že obsazení pobaltských zemí nikdy neuznali, na rozdíl od evropských „velmocí“ na čele s Anglií a Francií. V knize je fotografie posledního litevského partyzána z roku 1961, tak dlouho bojovali odpůrci tentokrát ruské okupace s komunistickým a ruským režimem. A nejenom na Litvě. Takže, jsem rád, že jsem se dočkal toho, že jsou tahle státy zase nezávislé. A Pobaltí mně připadá atraktivnější a zajímavější než třeba celý Benelux. A takhle kniha k seznámení s nelehkými a vlastně dost smutnými dějinami posloužila skvěle. Její konec je pozitivní. Na jak dlouhou?... celý text

Dějiny Nizozemska 2005, Han van der Horst

Tradičně dobrá kniha. Autor popisuje dějiny své země s jistou dávkou pochopení, ale také dobromyslné ironie. Nicméně, je poněkud zřejmé, že ty "nepříjemnosti" zejména z dvacátého stoleté poněkud odbývá, což je asi největší rozdíl oproti tomu, jak by to pojal správný sebemrskač z naší země. Fakt, že ze všech evropských zemí byla likvidace židovského etnika v této zemi "nejdůkladnější" a za nadšené podpory místních je zde zmíněno jen tak okrajově. Podobně je to jako se skutečností, že v zahraničních jednotkách SS působilo (autor píše, že v poměru k počtu obyvatel) nejvíce Nizozemců - bylo to plných čtyřicet tisíc lidí, kteří se dobrovolně zapojili do záchrany evropské kultury proti bolševismu. Polovina se jich z dobrodružství ve východní Evropě nevrátila. Ona ta mimo jiné brutální likvidace rasově nevhodného a podřadného obyvatelstva ve východní Evrop nebyla bez rizika. Jinou pozoruhodností v období druhé světové války byl fakt, že jeden z ministrů nizozemské exilové vlády ve Velké Británii (o které s jistou dávkou sarkasmu prohlásil W. Churchill, že jediným chlapem v ní je královna) se z Londýna dobrovolně vrátil do Němci okupovaného Nizozemska. Nizozemci ze svých dějin vycházejí jako dost konformní a přizpůsobivý národ. Jejich odboj proti katolickému Španělsku se z toho sice poněkud vymyká, ale například způsob, jak se Nizozemci chovali v období těsně před tzv. francouzskou revolucí až po konec napoleonské éry je toho stejně jako období druhé světové války dobrým dokladem. Poté, co protioranžskými elitami a liberálními revolucionáři vyhnaný regent povolal na pomoc pruské vojsko, s "revolucí" byl konec a když za pár let přinesli svobodu, volnost, rovnost a bratrství hrdinní Francouzi, znamenalo to v prvé řadě vyrabování a ožebračení celé země a v několika krocích její naprosté podřízení již Napoleonovi až po její prosté začlenění do císařské Francie. Z hlediska toho obecného, na co by nás dějiny měly upozornit je fakt, že oni liberální vzdělanci a sametoví revolucionáři "bojovali" proti oranžskému místodržiteli (de facto dědičnému panovníkovi, což po napoleonské éře vedlo k oficiálnímu zavedení institutu krále, který existuje dodnes), jeho největší oporou byly ty nejchudší vrstvy, které v něm viděli poněkud naivně svého ochránce. A on sám? Onu poněkud samozvanou elitu, která sdílela vzájemnou nenávist s "panovníkem", ale také cítila přímo panickou hrůzu z toho, že by se o moc měla dělit s přezíranými nižšími hloupými a nevzdělanými vrstvami nesnášel, protože s ní bojoval o moc. Zároveň ale s ní sdílel pohrdání a přezíravost a to vůči těm, kteří ho nejhlasitěji podporovali. Inu, v politice nic nového pod sluncem. Leckdy cosi podobného můžeme pozorovat i dneska a nemusíme chodit daleko. Jinou otázkou, kterou ne zcela chápu, je fakt, že v 17. století byly severní provincie nejmocnějším protestanském státem, dokonce hlavní velmocí, který byl mnohem bohatší a lidnatější než tehdejší celkem čerstvě etablované Spojené království. Nizozemci prostě nedokázali z onoho zlatého věku, kdy platili za etalon úspěchu, bohatství a moci vytěžit nic jiného, než postupný sestup paralelně s nástupem Velké Británie a jejímu rozvoji. Tuso skutečnost charakterizuje fakt, že o sto let později bylo už Nizozemí státem, který nebyl pro nové velmoci na čele s onou Anglií a spol. rovnocenným partnerem. Přitom onen zlatý věk přinesl řadu pozoruhodných výdobytků, jako například první veřejné osvětlení a nebo první pravidelnou hromadnou dopravu, což byly čluny na kanálech. Pravda, jenom do doby než kanály zamrzly. Pak zde ale rychlou dopravu zajistily brusle. První netextilní manufaktury se v té době objevily v loďařství a výstavbě větrných mlýnů, ale jako skončilo zlaté století, tak skončila i snaha o technický nebo technologický pokrok, založená na snaze se rozvinout a posunout dál, ale na tom, co je pro Nizozemce typické dodnes - snaha vydělat a vydělávat s co nejmenším rizikem. Je nesporným faktem, že zatímco v USA, Německu, Velké Británii a vlastně řadě dalších evropských zemích jsme v druhé půlce 19. století svědky až fascinující záplavy vynálezů, snad největším vynálezem v Nizozemí té doby byla náhražka za poněkud luxusní máslo - margarin. Na něm se ale dalo dobře vydělat. Nizozemí je prostě takové, jako je. Má u nás asi pár obdivovatelů, ty pole tulipánů (mimochodem, tulipán je turecká "národní" květina) i hydrotechnické stavby jsou impozantní (nakonec, co ale Nizozemcům zbývá, když na ploše velikosti Čech a s 20 procenty vnitřních vodních ploch žije ještě o 6 miliónů víc lidí než v celé České republice), ale v zásadě je to celkem nudná země, která nedala světu vlastně žádnou skutečně významnou osobnost, všem těm Erasmům, Rembrandtům a Vermeerům prostě k tomu absolutnímu vrcholu vždycky něco chybělo. Nicméně číst pozorně Dějiny Nizozemí je pro našince tuze poučné. Proč, to jsme se pokusil nastínit výš, ale opravdu je lepší to zjistit sám.... celý text

Císařské fialky 1986, Vladimír Neff

Sňatky z rozumu 1997, Vladimír Neff

Mám od dětství rád Ságu rodu Forsytů. Neff svoji "ságu" napsal až po roce 1957, přesto se musím přiznat, že se nemohu zbavit myšlenky, že mu tohle dílo sloužilo, když ne jako vzor, tak aspoň jako vodítko. A to přesto, že vlastně píše beletrizovanou historii vlastní rodiny. Doba je předvedena do hloubky, která je až překvapivá, bez zbytečné a polopatické popisnosti. Skvěle je podaná bitva u Hradce Králové, zde je ukázáno, jak se podobné událostem dotknou lidí "kolem", ne jenom vojenských osob. Na rozdíl od Borna je pro mě Nedobyl ne příliš kladnou postavou a je otázka, komu by ublížilo, kdyby si kvůli němu nadporučík Háfner nezkazil vojenskou karieru.... celý text

Cesta na sever 1940, Karel Čapek

Na rozdíl od Británie jsem všechny v knize popisované země navštívil a paradoxně předtím, než jsem si Cestu na Sever přečetl. Fascinovalo mě, jak před více jak osmdesáti lety dokázal Čapek z oněch zemí vytáhnout pocity a dojmy, které zde jsou i dneska. Změnily se technologie, změnil se způsob dopravy, ale nezměnila se ona tak trochu skrytá tvář zemí, tvořících Skandinávii. Jenom ten Čapkův smutek při plavbě přes Velký Belt do Dánska a připomínka španělské občanské války s nevyplněným přáním směrem k v dáli mizícím Skandinávským poloostrovem: "Tady se už válčit nikdy nebude" je ukázkou toho, jak si ti skutečně dobří lidé nedovedou představit, jak zlo skutečně funguje a co může všechno přinést. A nebo to bylo jenom tiché přání u vědomí toho, že je možné všechno? A dopis kapitána parníčku, který manžele Čapkovy vezl až k polárnímu kruhu jako by dokládal staré moudro - Vše se mění a přitom zůstává stejné...... celý text

Anglické listy 2009, Karel Čapek

Kniha skvělá, jako ostatně všechny Čapkovy další cestopisy. Karel Čapek Anglii, potažmo Británii obdivoval a miloval a o to větší bylo jeho zklamání, když se tato země podílela na oné mnichovské zradě. Přitom je třeba připomenout, že na rozdíl od sladké Francie (i ta byla velkou Čapkovou láskou) jsme s Británií žádnou spojeneckou smlouvu neměli... Nicméně, Čapek nebyl nekritický a tak mi v paměti ulpěla i ona kapitola Proč jsem nebyl v Irsku. Opět to jeho drobné decentní drcnutí připomnělo, že ne všechno na ostrovech je tak cihlovo červeně dubovo zelené, jak se leckomu zdá...... celý text

USA 1994, George Brown Tindall

První kniha z jedné z nejlepších (alespoň pro mě) edic, co u nás vycházejí. A perfektně napsaná, objektivní a přesně tak dlouhá, aby se člověk netopil v záplavě faktů a podrobností na straně jedné a na straně druhé to nebylo vzato jen tak po povrchu. Určitou výhodou je délka dějin Spojených Států, které se vlastně i s koloniální érou počítají na o něco víc, než desetinu dějin Číny. A té objektivity si važme, protože dneska historici v USA, kteří "nebádají" a "nepíšou" podle těch jediných správných progresivisticko aktivistických notiček si asi moc neškrtnou. Jenže tohle jsou ještě sladké devadesátky a to byla poslední doba, kde se nepřepisovalo. Pokud ondra2 touží po něčem delším a přitom napsaném trochu více jako beletrie, doporučuji vřele Paula Johnsona a jeho Dějiny amerického národa. A shodou okolností - tyhle dějiny USA jsou podle mě skvělým klíčem k těm dalším a třeba jenom dílčím. Nakonec mě ale stejně nejvíc překvapuje, že asi nejlíp se žilo v dnešním USA ještě v koloniální éře, kdy půdy byl dostatek, tím pádem jídla taky a populace z Evropy, která se sem mohla přece jenom dostat, byla nejenom nejzdravější, ale hlavně nejsvobodnější. Tyhle dějiny nám ukazují hrdiny a osobnosti, o kterých se jen tak nepíše a nemluví, třeba onoho zakladatele nejmenšího státu pozdější Unie Rhodu Island Rogera Williamse, který zde zavedl poprvé v dějinách lidstva náboženskou svobodu a odluku církve od státu. Rhode Island vznikl tak, že Williams se dostal do sporu s bigotními protestanty v kolonii Massachusett a když byl vyhnán, založil si se svými stoupenci svoji "vlastní" kolonii, kde si mohli dělat, co chtěli. Když jsem si o stejném období přečetl u Johnsona, dospěl jsem k poněkud překvapivému závěru, že ona válka za nezávislost byla vlastně vedena především proto, že se kolonisté obávali, že by o svoje svobody, které už od XVII. století mohli bez problémů užívat, mohli přijít...a už by neměli na rozdíl od Williamse a spol. kam dál odejít, protože britská koruna stěhování za Allegheny zakázala.... celý text

Dějiny Německa 1995, Helmut Müller

Dějiny Německa vyšly už dřív, ale vracím se k nim dost často. Důvodem je, že jsou uspořádány spíše jako učebnice, nebo skripta, chybí jim onen literární rozměr a subjektivní přístup, který je typický třeba pro Paula Johnsona. Kniha je dělena nejen do kapitol, ale také pomocí odstavců i do paragrafů a obsahuje v textu i odkazy na zmiňovanou problematiku. Tedy ne literatura faktu, ale spíš opravdu učebnice. Přes to všechno je poněkud zmateně popsána historie středověku i raného novověku, protože v textu najdeme části zcela se týkající okolních zemí včetně Česka a samozřejmě i Rakouska, ale zabývat se v rámci dějin Německa (ne německy mluvících oblastí) i okolními státy a osobnostmi mi přijde poněkud přes čáru. Jako příklad bych uvedl Albrechta z Valdštejna, kterého dokonce i ZDF ve svém velkolepém historickém dokumentu prezentovala jako Němce. Totéž platí i pro Karla IV. Jedna věc jsou vazby a vlivy na okolí, druhá věc jsou dějiny vlastního území, které onen dějinný rámec vymezuje. Až ve stylu pokleslého nacionalismu XX. století působí třeba kapitola Univerzity, kde je uvedeno, že první univerzitu na území německé říše založil Karel IV. z titulu českého krále roku 1348 v Praze a následně Rudolf IV. ve Vídní roku 1365. Jako kdyby tím chtěli autoři zakrývat zaostalost vlastního německého území, protože Heidelberg byl založen až v roce 1386, Kolín nad Rýnem 1388, Erfurt 1392 a Lipsko až na začátku 15. století (myslím samozřejmě univerzity v předmětných městech). Nicméně nejzajímavější je jako vždy novodobé historie. Suše, byť dobře je popsáno období od první světové války až po znovusjednocení Německa. Při popisu nástupu Hitlera k moci od roku 1933 jsem si uvědomil až neuvěřitelnou paralelu s nástupem komunistů po roce 1948 u nás, a to zejména v oněch krocích, jakými bylo ono údajně ústavní a zákonné vyřešení politické situace - jmenování Hitlera Hindenburgem a odhlasování tzv. zmocňovacích zákonů zvoleným parlamentem, kde nacisté neměli majoritu, ale zejména další kroky čistky ve školách a na univerzitách, v úřadech včetně soudnictví a brutální msta těm soudcům i třeba policejním úředníkům, kteří nacisty pronásledovali v době tzv. výmarské republiky. Ale hlavně je zde násilné ono sjednocení společnosti, kdy byly například vytvořeny jednotné ve smyslu monopolní organizace mládeže od dětství až po dospělost (Hitlerjugend/Pionýr a ČSM) až po ony německé Dovolené s Anděly díky KdF a státním odborům. Přesto jsem v knize nalezl jednu velice důležitou věc. Je zde samozřejmě kapitola o vyhnání (změkčené odsunem v závorce) s tvrzením, že bylo vyhnáno (teď už bez závorky) 12 milionu Němců z Polska, Maďarska a Československa, ostatní země nějak autoři bůhví proč vynechali (Jugoslávie, Rumunsko). Zásadní je pro mě něco, co se příliš u nás neuvádí, a totiž projev spolkového prezidenta Richarda von Weiszeckera k 8. květnu 1985 v Bundestagu, kde prohlásil: "8. květen byl dnem osvobození. Všechny nás osvobodil od nacistického despotického systému opovrhujícího člověkem. Pro toto osvobození ovšem nikdo nebude zapomínat, jak velké křivdy pro mnoho lidí toho dne teprve začaly a poté následovaly. My však nesmíme vidět v konci války příčinu všech útěků, pronásledování a nesvobody. Ta spočívala mnohem spíše v jejím začátku a v začátku oné despocie, která vedla k válce. 8. květen 1945 nesmíme oddělovat od 30. ledna 1933." Ano, jsou příčiny, následky a důsledky. Richard von Weiszecker promluvil jako státník, a ne jako příslušník dynastie diplomatů. Bohužel, ti čeští politici, kteří tak horlivě po roce 1989 začali stavět počínání nacistů u nás na stejnou úroveň jako odsun (včetně jeho divokých epizod a s přihlédnutím k oněm skutečně zvěrstvům, které je leckdy provázeli), zřejmě moudrá slova onoho spolkového prezidenta neznali. Zato onu argumentaci o dvou milionech mrtvých z celkového poštu 12 milionu odsunutých a vysídlených ano, aniž by vzali v úvahu manipulativní fakt, že největší část z oněch mrtvých tvořili padlí ve válce. I o tom jsou dějiny a jsou i o ne stále zcela jasných a vyjasněných vztazích mezi námi a našimi největšími sousedy. I když vlastně po přečtení těchto Dějin jsem si položil otázku. Jsou vůbec Němci národ? Co je tedy Německo? Je jazyk (přitom Němci z Bavorska nerozumí Němcům ze severu stejně, jako nikdo z nich nerozumí třeba schwyzdytsch) jediným vodítkem? Dějiny nemají onu osudovost, jak ji vidíme zpětně. Mohly proběhnout jinak. Původní jihoněmecké katolické státy se do Pruskem sjednoceného Německa nijak nehrnuly. Stejně tak před rokem 1866 Sasko, jehož pohlcení bylo smutným důsledkem porážky u Hradce Králové. Vedle dneska nezávislého Rakouska mohlo existovat stejně dobře nezávislé Bavorsko a Bádensko-Würtenbersko. Kdoví, možná by i ty dějiny XX. století vypadaly úplně jinak.... celý text

Babička 2005, Božena Němcová

Drtivá většina toho, co bych k Babičce Boženy Němcové chtěl napsat už tady je. A tak jsem jenom palcoval a palcoval a mnohem méně, než jsem čekal, jen výjimečně - jsem zakroutil hlavou. Právě u některých příspěvků jsem slyšel hlas Oldřicha Kaisera, když hraje puberťačky. Naprosto souhlasím s tím, že se jedná o knihu, která má neskutečně pozitivní náboj. Že to je kniha, kterou asi primárně Božena Němcová psala asi sama pro sebe - nakonec velcí spisovatelé primárně píšou pro sebe, Zbabělce napsal Josef Škvorecký vysloveně do šuplíku, vyšly mu až snad po deseti patnácti letech. Jiní svoje i řemeslně nepříliš zdařilá díla chrlí, až to hrozí zadřením tiskařských strojů. Osobně také pokládám povinnou četbu za nesmysl, mám to už jak na základní tak na gymplu hodně dlouho za sebou, ale asi jsem měl lepší pedagogy - mohli jsme už před dávnými lety číst, co jsme chtěli, hlavně abychom četli. Podle mě byla Božena Němcová první moderní ženská v tomto národě. Emancipovanost ve jejím případě nebyla póza za každou cenu, jako tomu bývá nezřídka kdy dodnes. Pokrytecké rozhořčování nad jejím osobním životem mně neskutečně vytáčí, protože její mužští vrstevníci nebyli rozhodně lepší, ale u nich se o tom nějak tak moc "nemluví" (Neruda, ale třeba takový Smetana...). Dneska by sice paní Božena vydatně zaplňovala stránky bulváru, ale na rozdíl od řady dnešních celebrit by ony paparazzi přezíravě přehlížela a nikdy by se nesnížila k tomu, aby s nimi spolupracovala. Ti co píší o nudě v Babičce bych nechal přečíst za trest třeba Psohlavce a nebo jinou tlustou knihu profesora Jiráska. Nemohu si pomoct, ale Božena Němcová prostě psát uměla a ten kdo si stěžuje na její jazyk, tak podle mého názoru nemá šanci ocenit jazyk ani řady dalších českých spisovatelů včetně Karla Čapka. Inu - jak říká jedno, tuším ruské - přísloví: "Nenadávej na zrcadlo, když máš sám hubu křivou." Ale zpět k Babičce jako takové. Nedá se říct, že by zde ty osudy byly tak idealizované. Jenom si je člověk musí sám domýšlet a těch tragičtějších poloh je tady víc, než jenom Viktorka. Co třeba komtesa Hortensie? A že na babičku i paní kněžna takhle dala? Poznal jsem v životě řadu lidí, kteří měli onu přirozenou autoritu a v kombinaci se skromností a onou vnitřní kázní dokázali zapůsobit i na mnohem výše postavené lidi. Kněžna je napsaná tak, že se jednalo o nesporně inteligentní ženu (rovněž), takže si živě dovedu i v reálu představit, že by se s babičkou, jednající s respektem, ale bez podlézavosti bavila jako rovný s rovným spíš, než s bandou devótních služebníků a sluhů. Jistě, takový ten svět nebyl, není a ani nebude. Ale střípky z toho, co Božena napsala lze nalézt všude. A v tom je podle mně cena tohoto díla. A skutečně jedna z největších v naší literatuře a to dodnes.... celý text

Pan Kaplan má stále třídu rád 1995, Leo Rosten

Samotný román je neskutečně zábavný, ale můj obdiv má Pavel Eisner, člověk který napsal mimo jiné Chrám a tvrz - nepatetickou oslavu našeho rodného jazyka, ale i stejně vtipnou povídku Jak jsem učil češtině, která nemá chybu v podání Karla Hogera. Překlad rozšířeného vydání páně Rostena už neznám stejně jako překlad Antonína Přidala - kdo jiný další mohl dokázat přeložit knihu dokonale. Smysl pro humor v kombinaci s nepředstíranou kultivovaností byl Antonínu Přidalovi vlastní, takže nemám pochyby o kvalitách jeho překladu, nicméně dostal se mi do ruky Eisner a tím jsem se od Kaplana dostal k Chrámu a pochopil jsem, co oba pánové svým překladem dokázali - čeština je úžasný jazyk! Asi zkusím sehnat originál, abych si aspoň rámcově dovedl představit, jak se ony hlášky liší v angličtině a v češtině. Jinak hláška pana Hymana, kde měl použít slovo pasák a prohlásil, že "voják pozdravil lam pasáka" mně rozesměje kdykoliv si na něj vzpomenu. Mám hodně rád dílo Betty McDonaldové a cítím tam nějakou sounáležitost a nejvíc při jejím popisu návštěv kurzu tvůrčího psaní...jinak děkuji moc všem zdejším dobrovolným kritikům, osvěžil jsem si řadu hlášek, které jsem pozapomněl a jsem hrdý - jsem v dobrém klubu.... celý text

Krakatit 2009, Karel Čapek

Nesmírně mě potěšil komentář Jaccka, protože já tu knihu chápu taky jinak, než jak je nám servírována (a tak trochu tenhle dojem vytváří i vynikající film s K. Hogerem v hlavní roli). Osobně si totiž myslím, že Čapek má k Bulgakovovi mnohem blíž, než jsme schopni si uvědomit a přiznat a Jacckovo označení románu Krakatit jako díla magického realismu naprosto sedí. Nakonec, kdykoliv čtu Mistra a Markétku, tak část týkající se ukřižování Ježíše - Ha Nocriho je jako kdyby to byl jeden z mistrovských Čapkových Apokryfů. Nejde o krakatit, jde skutečně o Prokopovo chování a pokud už něco varuje před nebezpečnými vynálezy, je to buď Továrna na absolutno nebo i samozřejmě R.U.R.. A lékař a jeho dcera jsou pro mě symbolem toho, co je v životě nejdůležitější - klid, pohoda a ten Čapkem oprávněně oslavovaný běžný život. Ne sláva, ne moc, ne vášeň a láska, tedy vesměs nekontrolovatelné emoce - ale spokojenost, vyrovnanost, tolikrát omílaný a leckterými zprofanovaný dobrý vztah k lidem a užitečnost.... celý text

Zinková cesta 1970, Eduard Fiker

Povídky z jedné kapsy 2007, Karel Čapek

Karel Čapek sice nenapsal žádný detektivní román, ale jeho povídky z obou kapes jsou nejen zcela mimořádné svým stylem, skvostnou češtinou, ale také způsobem přemýšlení nad věcmi "nad námi" i v nás. Co se mi ale zdá stejně zajímavé, že ty detektivní romány za něj a v jeho stylu napsali jeho následovníci. Místo supermanů, rabiátů a nebo geniálních mozků jsou ti luštitelé kriminálních (i jiných) záhad normální lidé, kteří mají i své slabosti a často i onen iracionální přístup. Zdá se mi, že Karel Čapek ovlivnil třeba i Zdeňka Jirotku (viz. ono vyprávění o panu Brudíkovi ze Saturnina), ale nepřímo byl i otcem české detektivky, a je jedno, zda se jedná o inspektora Klubíčka nebo poručíka Borůvku. Z každé ryze detektivní povídky by udělali klasičtí detektivkáři udělali celý román (napadá mně třeba G. Simenon) a jiní by z oněch povídek zabývajících se třeba náhodou nebo naopak morálními dilematy udělali psychologická veledíla s ambicemi na Nobelovu cenu. Nejvíc mně vždycky pobaví Ukradený spis 139/VII odd. C, který ukazuje, že nejjednodušší řešení se všem zdá příliš obyčejné, proto také fámy mají větší přitažlivost, než strohá a prostá pravda. K dnešku a politickému (i jinému) aktivismu promlouvá Případ Selvinův, který získává na aktuálnosti čím dál tím víc a nemusí se jednat jenom o justiční omyly, ba právě naopak, nicméně nejsilnější pro mě je Poslední soud, ta hluboká a čapkovsky lidská úvaha o spravedlnosti a člověku jako takovém. „Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?“ tázal se Kugler zamyšleně. „Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.“ „A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?“ „Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé — i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.“ Neblednou před tímto prostým dialogem poněkud ony úvahy, krkolomně definované a násilně vytvářené rozpory a často velmi vlezlé a ultimativní závěry zástupu daleko více známějších filosofů, světoznámých spisovatelů, ale i dalších, nezřídka kdy prázdných, ale o to více halasných všeználků?... celý text

Tři mušketýři po dvaceti letech 1972, Alexandre Dumas, st.

Nemá cenu opakovat, že to není horší, než první díl. Možná ne tak zcela překvapivé, protože hrdiny známe a potkáváme je tak, jak jsme se s nimi rozloučili na konci úvodního vyprávění. Ke všem superlativům bych pouze dodal, že mě fascinuje, že jako dokázal Dumas zahrnout do puntíku v prvém pvyprávění fakt, že onen vévoda Buckingham (mimochodem velice pochybná figura v anglických dějinách) byl skutečně zavražděn tak, jak to Dumas popisuje, stejně jako fakt, že jeho vrahem byl náboženský fanatik Felton, tak zde zase mistrovsky využil faktu, že dodnes není známé (a asi se to už někdy dozvíme), kdo byl oním katem, který nakonec sťal krále Karla, toho jména prvního. A co kolem toho dokázal Dumas vystavět, je úžasné. Druhá věc (kromě toho, co píše Ryan o královně Anně, podle mně to byla i v prvním díle klasická "blondýna", krása není vše a inteligencí a cílevědomostí ji Mylady převyšovala jako Eiffelovka Paříž v centrální části) je, jak je najednou vzýván kardinál Richelieu a jak je dehonestován Mazarin. Ale řekněme si, že třeba za těch dvacet let mušketýři pochopili, co pro Francii udělal a možná, že ve Vicomtovi Bragelonovi pochopili i co udělal zase pro Francii Mazarin. Nakonec likvidace Frondy byla nesporně pozitivní počin z hlediska Francie, ať už si o důsledcích nástupu Ludvíka XIV. a především jeho éře myslíme cokoliv a pokud to je hodně negativní, tak rozhodně ne z hlediska Francie jako takové a v té době.... celý text