jadran přečtené 332

Sophiina volba 1988, William Styron

Bavili jsme se o Nabarveném ptáčeti zejména v souvislosti s jeho prvoplánovou bombastičností a snahou byt originální za každou cenu, šokovat lidi (což ale v případě Marhoulova filmu rychle zmizí přes udělení onoho lva), kniha zapadla už dávno a dostal jsem dotaz, kterou knihu s tématikou druhé světové války, holokaustu a utrpení lidí bych proti tomuto dílu postavil jako jeho pravý opak. Tedy jako knihu pravdivou, bolestně se zadírající až pod kůži, prostě knihu kvalitní, která má co říct a naopak nechce být za každou cenu "originální". A napadla mě ihned Styronova Sofiina volba. Ono totiž to její dilema, děsivost volby, které dítě obětovat, aby druhé mohlo přežít není jenom otázkou druhé světové války a není to nic nového po celou dobu existence lidstva. Kolik lidí za těch více jak šest tisíc let muselo řešit tuhle volbu, která dobré anebo uspokojující řešení nemá. Ano, je zde mezní situace daná prostředím koncentračního tábora. Onoho nacistického, německého. Totéž se asi odehrávalo o tisíc a více kilometrů dál na východ a nejen v Sovětském Svazu. Ti, které popuzuje velmi otevřený popis sexuálních scén si neuvědomují, že je zde tím jenom vyjádřený rozpor mezi oním Sofiiným dokonalým tělem, předmětem Stingovy touhy a její nevyléčitelně zraněnou duší, která klid najde snad až po odchodu ze života. Druhým silným momentem pro mě je počínání Sophiina židovského přítele Nathana, který na ní jako na Polku a křesťanku v určitých momentech hází vinu za holokaust, který si Židé neoprávněně přivlastnili. Dodnes z něj třískají v Americe kapitál ti, kdo nikdy v Evropě nebyli a ani oni ani jejich jejich příbuzní událostmi ve Německu třicátých a čtyřicátých let nebyli nijak dotčeni. Tuším, že to někde psala Iva Pekárková, která se octla v New Yorku ve společnosti mladého amerického Žida, který vykřikoval, že on by nikdy žádnému Němci nepodal ani ruku a naopak starého člověka, který jako jediný z rodiny onen holokaust přežil. Ten mu řekl, že kdyby si prošel tím, čím musel projít on, nikdy by takhle okázale svoji nenávist k nějakému příslušníkovi jiného národa dávat nemohl, protože se tím staví na stejnou úroveň jako oni nacisté. William Styron navštívil v druhé polovině osmdesátek socialistické Československo. Myslím, že to byla od něj odvaha, protože komunisté přes okázalou kritiku fašistů (Němci byli ve skutečnosti taky socialisté a dokonce se titulovali Volksgenosse, německy je soudruh v tom našem smyslu Genosse) a falešnému se stavění proti nim museli cítit, že jsou ve skutečnosti ze stejného těsta. A tak není divu, že W. Styron byl zařazen do tajné počítačové báze východního bloku, která v Moskvě shromažďovala údaje o skutečných i domnělých nepřátelích. Inu, byl v dobré společnosti, byl tam třeba i Simon Wiesenthal, když už jsme u té problematiky. Líbí se mi, kolik lidí si všimlo onoho Kde byl v Osvětimi Bůh. Je to skvělé odmítnutí frází typu že Bůh zemřel v Osvětimi. Fráze bombastické a hloupé. To zlo páchali konkrétní lidé z konkrétních pohnutek a byli k tomu vedeni z jiných pohnutek jinými lidmi. Že tito lidé hodili za hlavu všechnu slušnost, lidskost, soucit byla zase jenom jejich věc. A i to je zde ukázáno velmi dobře stejně jako fakt, že vlastně většina lidí v Americe se nikdy ani neobtěžovala poznat, co se stalo a děje v jejich vlastní zemi, natož v tak pro ně vzdálených galaxiích, jako jsou ostatní kontinenty...... celý text

Prázdniny v Evropě 2019, Ladislav Zibura

Jediná knížka, která mi v poslední době trochu přes slunečné počasí za oknem prosvětlila duši. Miluji cestopisy a dokumenty o cestování, ale hlavně v oné vizuální podobě. Čtení o cestování není až zas tak moje doména, od nezapomenutelných Hanzelky a Zikmunda jsem nečetl nikdy nic, rád cestuji, ale odjakživa jsem zpohodlnělý, a i na cestách musím mít své jistoty. Přesto jsem si přečetl tenhle dárek - inteligentní, vtipný a zajímavý cestopis Ladislava Zibury, pohybujícího se po východním a jižním okraji střední Evropy a to autostopem. Tak poznáváme ty přezírané a pohrdané země, od Polska, přes Pobaltí až po Ukrajinu a Rumunsko a kniha mě trochu vrátila svým způsobem do mladých let, kdy jsem sice nestopoval, ale zato jsem se kochal krásou knih o vodácích z tehdy asi ještě psacího stroje Zdeňka Šmída. Mimochodem na vodě jsem taky nikdy nebyl, ale fascinuje mě to stejně jako ten autostop. A když k tomu L. Zibura přidá ještě nějakou tu přidanou hodnotu ve formě velice dobře podaných faktů a informací, člověka tak nějak uspokojí, že existují ještě blázni, kteří za podobnými dobrodružstvími vyrážejí a hlavně – mají schopnost se s námi o svých příhodách podělit.... celý text

Říše strachu 2006, Michael Crichton

Říší strachu bych bez zábran zařadil vedle Orwellova 1984 s jedním rozdílem. Orwell psal apokalyptickou scifi, Crichton píše, jak to opravdu je a jak to funguje. Onen poučný thriller je v prvním plánu svižně napsaná akční záležitost, a ačkoliv tenhle druh literatury nevyhledávám, vzpomněl jsme si na Forsytova Šakala. Trvá dost dlouho, než se všechny ty zdánlivě nesouvisející události spojí a my pochopíme, kdo je kdo a hlavně o co komu jde. Na začátku je obří propagační ekologický kongres v LA, jehož cílem je přimět vládu USA, aby podepsala Kjótský protokol. A zde onen právník a vedoucí jedné z hlavních ekologických organizací v USA, placených nepřímo státem a přímo různými „filantropy“ z oblasti byznysu předvede, o co půjde. Houfec propagandistů a reklamních marketérů přijde se slovem Nebezpečí a varování, ale on jim nařídí, že musí použít slova Katastrofa a vyvolat paniku. Ale paniku lze vyvolat ještě jinak. O tom je akční část příběhu. Kniha, na kterou se Crichton (autor mimo jiné Jurského parku, Rudého slunce i jiného prorockého románu Skandální odhalení – vše zfilmováno) chystal tři roky a možná byl při důkladném studiu problematiky sám překvapen k čemu došel. Nechám stranu ono globální oteplování, jak je nám i 14 let po prvním vydání knihy předkládáno a kde si každý normální a myslící člověk udělá obrázek sám, stačí, když si zjistí elementární fakta a bude o nich „chvíli“ přemýšlet. Jenom oni „ekologové“ budou tvrdit, že je to natolik složitá problematika, tři roky na její pochopení nestačí. Jim ale kupodivu ano. Kenner, hlavní akční hrdina nám servíruje mraky informací, je ale nazve hlupáky. Kdykoliv se s některým z nich pustí do diskuze, s fakty jsou brzy na štíru, odvolávají se na vědu a na vědce a nakonec se urazí a zmizí. Oni mají svoji absolutní pravdu. Jeden z účastníků děje to přirovná k čarodějnickým procesům. A vysvětlí, proč žijeme v oné pomyslné Říši strachu a komu to prospívá, kromě nás samotných, drtivé většiné populace. Lidem se totiž dobře vládne a tahají se z nich peníze, když mají strach a ještě se v nich podaří vytvořit pocit viny, špatné svědomí. Ona „ekologie“, ona záchrana planety splňuje tohle do puntíku. Náboženství už netáhne, studená válka skončila v roce 1989 a strach z jaderné apokalypsy se vytratil. A tak nastoupil strach ze „zničení“ planety a nynější uhlíkoví šílení je jenom dalším z mnoha uměle vyráběných strachů, které slouží politikům, samozřejmě oněm samozvaných zachráncům planety (v USA i právníkům), mediím, ale taky části podnikatelů. Crichton ale taky dává prostřednictvím svých modelových hrdinů co proto nynějším univerzitám a zamýšlí se nad vzývanou vědou. Ona věda je nám vnucována jako dokonalý hlasatel pravdy. Jenže je ukázáno, že ona věda nejen že je omylná, ale že často stojí na zcela chybných předpokladech a manipuluje s fakty tak, aby vyšlo to, co si poskytovatel grantu přeje a potřebuje. Už se neinterpretují fakta, ale závěry se přijímají a hlásají na základě různých počítačových animací a modelů, které jsou zase vytvořeny na základě selektivních údajů. Takhle to dělají vlády, korporace, ale asi v tom s ohledem na dnešek vedou oni ekologové. Mají totiž podporu jak těch vlád, tak těch médií. V doslovu Crichton připomíná, že za vědu byla svého času pokládána eugenika a za velkého vědce jistý Lysenko. Kniha není příliš povzbudivá a hlavně, číst jí zrovna dnes je dost náročné. Ale není to žádná propaganda, naopak před propagandou a slepou vírou varuje velice důrazně. Jak se na to dívají oni bojovníci za záchranu planety dokazuje následující (zjednodušený) dialog mezi Ann, manželkou miliardáře a klimatickou aktivistkou a Kennerem. – Jaký máte dům? – Máme tisíc metrů čtverečních. – A kolik vás tam bydlí? – No já s manželem a dvěma syny. A taky služebná. Ale my žijeme ekologicky, Naše služebná jezdí priusem a máme solárně vyhřívaný bazén. A někdy s námi bydlí i tchyně. – Neptám se vás, čím jezdí vaše služebná. Čím jezdíte vy? – Já ale to velké SUV potřebuji, mám malé děti. My tento standard potřebujeme, patří k naší úrovni a důležitosti. - Co dodat? Sehnat a pozorně, opravdu pozorně přečíst. Karel Čapek svými vrcholnými díly varoval marně. 14 let po prvním vydání tohoto románu mám podobný pocit marnosti. Jinak knihu jsem přes antikvariáty sháněl dva měsíce. Je samozřejmě vyprodaná přes fakt, že vyšla už dvakrát. To mě snad jako jediné naplňuje mírným optimismem.... celý text

Waterloo. 1. díl, Směr Brusel: bitvy u Quatre Bras a Ligny 2011, Jiří Kovařík

Čím je člověk starší, tím víc ho zajímají zdánlivě nezajímavé a "druhoplánové" věci. Bývá dost zajímavé dobírat se k tomu proč a jak k čemu došlo, stejně zajímavé jako průběh oné události (v tomto případě zásadní a přelomové bitvy u Waterloo) samotné. Už jenom otázkou toho, jak byli vojáci skutečně vyzbrojení, kolik jich bylo a jak třeba byli vystrojeni lze korigovat řadu vžitých a přitom chybných klišé, kterými je historie doslova zaplevelena a na jejichž šíření s tak rádi podílejí nejen fanaticky pronapoleonští historici, ale i umělci všech oborů. Jenže v první části - tedy v této knize například Jiří Kovařík dokazuje, jaké materiální problémy měl Napoleon vůbec s vyzbrojením své armády, i když v této bitvě měl všechny ty vojáky, kteří čtvrtstoletí revolučních a napoleonských válek přežili. Císařská garda žádné medvědice prostě neměla. Proč, je tady taky vysvětleno. Stejné to bylo s koňmi. Na druhou stranu, teprve tady jsem zjistil, že napoleonská armáda měla první vojenské knížky pro své vojáky. Sice směšně působí onen zákaz rabování a útlaku civilních obyvatel, když u Napoleonových vojáků to bylo přesně naopak, ale u totalitních režimů to prostě takhle bývá. Ocenit lze i na svoji dobu dobře organizovanou zdravotní péči francouzské armády. Ale to je jenom malá část toho, co se zde rozebírá, než dojde ke dvěma odděleným střetnutím u Wavre a na křižovatce u Quatre-Bras. Jestli u Wavre projevili pruští vojáci mimořádnou odolnost a jejich velitelé a hlavně generální štáb (maršál Blucher byl asi tak trochu maskot, ale svoje kvality projevil právě tím, jaký prostor dal svým podřízeným důstojníkům), který nejen že vyvedl zle pošramocené jednotky a nepřipustil jejich rozpad, ale ještě navíc manévroval tak dokonale, že poněkud tupého maršála Grouchyho odvedl z bojiště, aby naopak k Waterloo dorazili Prusové včas a mohli střet zásadním způsobem ovlivnit. No a v souvislosti se střetnutím u Quatre-Bras je třeba připomenout polozapomenutého švycarského generála a náčelníka štábu nizozemské armády barona Jeana Victora de Constant Rebecque, který rozpoznal strategický význam místa a na rozdíl od svého idiotského, ale zato velice sebevědomého velitele - "hloupého Billyho" prince Oranžského zde zahájil boj, který přes ústup vedl nejen ke zdržení francouzských vojsk, ale především získání času pro zaujetí bojiště u Waterloo, které Wellington na rozdíl od Napoleona důkladně poznal a uměl ho dokonale využít. Přitom "nejgeniálnější vojevůdce všech dob" tady předvedl svoji pohasínající slávu například tím, jak nechal opět (podobně jako u Lipska) bloudit sbor d´Erlona mezi dvěma bojišti...skvělá kniha, za pět hvězd, jak jinak.... celý text

Napoleonova prohra (1810-1814) 2010, Jiří Kovařík

Tahle kniha snad ještě víc než Rok 1812 ukazuje geniálního Napoleona zcela reálně. Možná, že přímo na bojišti a nebo v podmínkách středoevropského válčiště dokázal těžit z relativně krátkých vzdáleností, už přece jenom kulturní krajiny včetně zpevněných cest a hlavně možnosti živit svoje vojsko na úkor zemí, kudy táhnul. Navíc se jednalo o země, které byly známé, zmapované. To ovšem v Portugalsku i Španělsku nebylo a ukázalo se, jak geniální Napoleon neměl vůbec schopnost chápat a hlavně řídit válku na rozsáhlých plochách a v neznámém terénu. Tady se plně projevila jeho povrchnost, která v kombinaci přezíravým šovinismem (tohle slovo ale vzniklo sice ve Francii, ale později) a arogancí přineslo porážku a utrpení jak obyvatelům Pyrenejského poloostrova, tak všem zúčastněným vojáků, v případě císařských armád nezřídka kdy i násilně nahnaných pod císařské orly z celé okupované Evropy. Druhým, až skoro nepochopitelným momentem pro mě byly vztahy mezi jednotlivými císařskými maršály a velícími generály, kteří si místo spolupráce házeli klacky pod nohy, žárlili na sebe a dokonce se navzájem udávali. Totéž se stalo později i v Rusku 1812. Tahle rozháranost a řevnivost mezi Napoleonovými vojevůdci ostře kontrastuje s jednotným velením a (dnešními slovy) stmeleností Wellingtonovy armády. Napoleon nezvládal svoje roztroušené armády a jak se později ukázalo v Rusku, ani tehdy, když je měl všechny "pod palcem" na jednom místě. Ve Španělsku držela britsko-portugalská armáda v šachu mnohem větší síly (jak Jiří Kovářík zdůrazňuje, na Pyrenejském poloostrově bylo přes 370 tis. Napoleonových vojáků, což bylo pouze o 70 tisíc méně, než s čím Napoleon vytáhl do Ruska), aby je podstatně kvalitnější strategií, propracovanější taktikou i lepšími bojovými výkony nakonec po částech porazila a ze Španělska s výjimkou Katalánska vyhnala. Dodnes je pařížské Invalidovně monstrózní hrobka Napoleona I., kam byl uložen v roce 1861. V kruhu kolem sarkofágu jsou jména míst slavných Napoleonových bitev a dobytých měst. Nechybí zde samozřejmě Austerlitz - Slavkov, Jena, Ulm, Wagram, Smolensk, dokonce i Borodino a řada dalších. Tato jména hlásají genialitu mrtvoly pod sargofágem. Zato tady ale chybí jiná jména. Třeba Aspern a Esslingen, Berezina, Lipsko a nakonec i Waterloo. Prostě jména porážek tady nemají co dělat a už vůbec ne těch porážek, které Napoleon zavinil, i když na bitevním poli v čele svých vojáků nestál. S Wellingtonem je to poněkud jinak. Jeho hrob v londýnské katedrále sv. Pavla vedle Horatia Nelsona je mnohem prostší. Pokud by měl podobně honosnou hrobku, mohly by zde být vyjmenovány všechny bitvy, v nichž velel britským a spojeneckým vojskům, Indií počínaje, přes Pyreneje až po Belgii. Na rozdíl od Napoleona Wellington nikdy žádnou "svoji" bitvu neprohrál. A většina těch padlých obyčejných vojáků všech národností i místních civilistů, které se dobyvačného konfliktu krytého nabubřelými republikánskými hesly o liberalismu, rovnosti a volnosti skončila v neoznačených jámách a hromadných hrobech...... celý text

Napoleonova invaze (1807-1810) 2010, Jiří Kovařík

Jedno z největších náměstí v Nice nese hrdě dodnes jméno André Masseny, maršála císařství a vévody z Rivoli. Tohle překvapivé zjištění mě společně s jakýmsi televizním dokumentem, kde nejaký současný Brazilec vykládal, co všechno světu přinesla Francie, její revoluce a jak velkou zásluhu mají Francouzi na lidských právech, demokracii, liberalizmu a všem možném mě přivedlo k tomu, abych si připomněl skvělou knihu Jiřího Kovaříka o poněkud pozapomenuté a nedoceněné válce na Pyrenejském poloostrově. Při prvním přečtení mě zajímala zejména vojenská stránka věci. Nyní už jsem více vnímal širší souvislosti a vedlejší věci. Tahle kniha je především obrazem okupace, úplně stejné, jako byly okupace u nás v letech 39 až 45 a nebo 68 až 90. Jak vypadala lidská práva, demokracie, pokrok, rozvoj a liberalismu importovaná vojáky císaře Napoleona předvádí pan Kovařík v plné nahotě. Ti ušlechtilí šiřitelé všech těch vznešených idejí a pokroku se vůbec neodlišovali od Hitlerových nacistů a Sovětů, nejen genocidou, ale i rabováním, a to ve velkém stylu. Právě onen Massena se v Portugalsku předvedl v plné „kráse“, podle některých jiných knih okrádal i vlastní vojáky a podle dnešních měřítek to byl excelentní případ válečného zločince. Přesto se po něm jmenuje náměstí v jednom z nejznámějších francouzských měst. Francouzi dodnes nejsou schopní a ochotní přiznat, že to byli oni, kdo ono peklo války, kterou tak příznačně zobrazil Goya svými grafikami, rozpoutali. Pro Napoleona jako ztělesnění toho nejhoršího, co francouzská revoluce vyprodukovala byla příznačná úplně stejná, i když nepatrně odlišně formulovaná ideologie jako v případě Hitlera nebo Stalina. Francouzi měli podle něj právo obsadit, vyplundrovat a vysávat jak Španělsko, tak Portugalsko – protože to pro ně bylo výhodné. A co je dodnes nejhorší – to, co nakradli (včetně např. obrazů španělských mistrů – a nebylo jich málo) dodnes zdobí zámky a galerie ve Francii včetně Louvru. Podle některých historiků za období napoleonských válek zahynulo 3,5 až 6,5 milionu lidí, jak vojáků, tak civilistů. Jenže jedna věc je spočítat celkem spolehlivé ztráty na bojištích a druhá je odhadnout ono povražděné civilní obyvatelstvo. Vraždění zajatců, nebo i jenom civilistů patřilo u revolučních a později napoleonských armád k běžnému repertoáru. Je nesporně pozoruhodné, že Wellington se dokázal postupně poučit a dokázal například své vojáky zvládnout natolik, že až na výjimky (v druhém dílu – Napoleonova prohra) nedrancovali, nekradli, nemučili a nevraždili civilisty. Co bylo u Britů a Portugalců výjimkou, u Francouzů bylo pravidlem. V obou polostrovních státech proběhla první moderní totální válka. Španělé a Portugalci nechápali a dokonce odmítali „dobro“ a „pokrok“, kterým se agresoři zaštiťovali, a těm to tedy dávalo právo je masakrovat a okrádat. Jak jsou ty dějiny pořád stejné…a je děsivé, že zrovna v případě Napoleona je dodnes tato „osobnost“ ve Francii respektovaná a dokonce i oslavovaná, stejně jako celá ta éra revoluce a válek, které ve skutečnosti Evropu zpustošily mnohem víc, než válka třicetiletá, u které si to ale uvědomujeme. Jinak Jiří Kovařík v tomhle prvním díle ukazuje, jak Wellington rostl a jak dokázal chápat na rozdíl od Napoleona válku přesně v Clausewitzově pojetí jako pokračování politiky jinými prostředky. Wellington byl ve skutečnosti větší vojevůdce než Napoleon. Byl realista, chápal všechny souvislosti, dokázal přijít i s netradičním řešením (opevnění u Torres de Verdas je na svoji dobu naprosto ojedinělá záležitost), ale dokázal i maximálně uplatnit nové zbraně (pušku s drážkovanou hlavní) včetně přizpůsobení taktiky. A hlavně, přes určitou odtažitost vůči svým vojákům (o které se ale staral, jak to jen šlo) nebyl psychopat. Napoleon vybojoval všechny svoje války se zbraněmi 18. století včetně děl a ve všech bitvách sázel na útok v kolonách a mohutné odstřelování děly. Odstřelování na dálku, využití vynálezů poručíka Shrapnella nebo pana Congavea ukazuje, jak Wellington a spol. dokázali maximálně využít vše, co se jim nabízelo. I když sám Wellington tvrdil, že Napoleon byl největší vojevůdce všech dob, u Waterloo, při přímém střetu viděl protivníkova záda on…... celý text

Wellington: Vítěz od Waterloo 2018, Daniel Res

No, na to, jak jsem se na knihu těšil určité zklamání. Adorace často za každou cenu vévody z Wellingtonu ze strany autora knihy opravdu není nutná. Aby bylo jasno, pokládám tohoto muže za největšího britského vojevůdce všech dob, kus před Johnem Churchillem, vévodou z Marlborough, králem Jindřichem V. a Edwardem III. s Černým princem dohromady. A daleko před všemi pozdějšími vojevůdci, ať už v první nebo druhé světové válce a je jedno, jestli se jedná o "řezníka" Haiga či neuvěřitelně přeceňovaného Montgomeryho. Wellington samozřejmě nebyl psychopat jako Napoleon a ve válce se nevyžíval (ono často citované, že "smutku s prohrané bitvy se nejvíce blíží pocit z bitvy vyhrané" možná nebylo řečeno přímo takto, ale pro vyjádření otřesu z jatek u Waterloo je písemných a autentických dokladů dost), na druhou stranu jeho sebevědomí a jistá sebestřednost mohla vést až ke katastrofě v případě jeho zajetí, smrti či zranění. Jeho generálové (například Hill nebo Picton) nebyli zas takoví neschopové, kteří by si bez jeho vedení nevěděli rady, rozhodně nebyli (jak uvádí autor) jako malé děti, když je nevedl. Daniel Res spekuluje, jestli Wellington byl skutečně jedním z nikdy neporažených vojevůdců a objevuje tak Ameriku - krátce, byl. Do onoho klubu sedmi prostě patří a porážky, když nevelel celé armádě se prostě nepočítají. Nicméně, co se týče popisu bitev a vlastní "evropské" části Wellingtonovy kariery je daleko lepší to, co napsal pan Kovařík a co se týká vlastního Waterloo lze sáhnout kromě Kovaříkovy knihy i po stejně kvalitní Tarabově populárně naučné práci. Snad nejzajímavější a především méně známá je pasáž o Wellingtonově dětství, mládí a především počínání v Indii. Ocenit lze Wellingona jako vojáka nejen za jeho strategické myšlení, operační schopnosti a taktickou dovednost, ale i celkem lidský přístup k vojákům (kterými ovšem jako správný anglický aristokrat pohrdal, či spíše si nepřipouštěl, že jsou to stejní lidé jako on) a celkově jeho reálné zhodnocení možností jeho vojáků i vysoká úroveň chápání důležitosti logistiky a zajištěného zázemí. Thin red line byla jeho vynálezem a prokázal jí smysl pro maximální využití palebné síly tehdejších mušket, ale i známých ostrostřeleckých zbraní. Co ovšem v knize zcela chybí, je fakt, jak jeho nepřítomnost nesla jeho rodina, jak jí to ovlivnilo a jaké byly vlastně jeho vztahy s jeho manželkou a dětmi. Nedávno uvedla ČT dokument, kde hovořila tuším jeho prapravnučka a kde se o jeho vztazích s lidmi v blízkém i širším okolí mluvilo mnohem podrobněji a právě ona pravnučka konstatovala, že pro Británii toho ve své době udělal hodně, ale z rodinného hlediska k němu zdaleka tak pozitivní vztah nemá. Bohužel, tohle jsem se z knihy, která byla prezentována jako pohled do intimnějšího a minimálního komplexního pohledu na jeho osobnost nepoznal. Konec, kdy D. Res píše útržkovitě o jeho stáří a hezkému vztahu k vnoučatům i až násilné vyprávění na téma Wellington a české země je už zcela zbytečný. Wellington byl ve válce proti prvnímu modernímu náckovi a prvnímu totalitnímu státu v moderní Evropě muž v pravou dobu na pravém místě. Bohužel, v knize třeba nejsou prakticky zmínky (kromě Packenhamovy smrti) o skutečnosti, jak se stavěl k válce proti USA v roce 1812, což je problematika dost opomíjená. Co mi vysloveně vadilo, byly dvě chyby, které neměl asi na svědomí korektor (tomu bych přičetl třeba hrubku typu že francouzský generál Louvois VYBYL portugalskou vesnici...), ale fakt, že onen vévoda, kterého nechal Napoleon unést z německého území do Francie, aby ho nechal ve vykonstruovaném procesu zastřelit byl z d'Enghienu a především, Napoleon necestoval do Říma, aby se dal papežem korunovat na císaře, ale naopak, Pius VII musel za Napoleonem do Paříže a korunovace v Notre Dame je známá mimo jiné díky monstróznímu Davidově obrazu i faktu, že Napoleon sebral Piovi korunu a nasadil si ji sám. A označení sira W. Churchilla jako vojevůdce je až komické, Churchillova válečná kariera kromě indických, afrického a nilského dobrodružství představovala pouze velení regimentu na západní frontě pár měsíců za první světové války. Kniha je na kvalitním (dneska málokdy vídaném) papíře a potěší obrazové přílohy. Bohužel, kromě prvních kapitol to není zas taková pecka, jak je prezentována, není zde nic objevného (o obraně Portugalska hrabětem Vilémem za sedmileté válce píše už ve své knize o tomto konfliktu František Stellner a hlubokomyslné úvahy, zda jeho historii Wellington znal nebo ne, jsou dávno potvrzeny jinde) a tak musím konstatovat, co jsem již uvedl - chce-li si někdo přečíst opravdu dramatické a komplexní vyprávění o poloostrovní válce a slavném konci Sta dní (podrobnější a barvitější), ať sáhne po knihách od pánů Kovaříka a Taraby no a já asi přečtu jinou knihu o Wellingtonovi od dalšího českého autora - Wellington: Britský buldok s tváří gentlemana od Pavla Benedikta Elbla. Třeba to bude lepší.... celý text

Masarykův triumf 1991, Jiří Kovtun

Mám rád (a hodně) Feuchtwangerovy Lišky na vinici a fascinoval mě Benjamin Franklin, která se v poměrně vysokém věku vydal přes oceán do Evropy, aby ve Versailles získal pomoc od Francie proti Velké Británii v boji za nezávislost. Jenže to člověk s ohledem na to, že není zapálený Američan a stalo se to v 18. století trochu bere jako pohádku se šťastným koncem, jako cosi z onoho přece jen jiného světa. Jenže Masaryk je pro mě přesto, že umřel dávno před mým narozením osoba velice reálná. A veskrze pozitivní, zejména při vědomí možností daných dobou, okolnostmi a zejména okolím. Tím blízkým i širším. Masaryk na rozdíl od ideologie první republiky "nezboural" Rakousko. Věděl, co toto Rakousko znamená i pro český národ a co mu poskytuje. Ale také se začátkem první světové války pochopil, že staré Rakousko už tuhle apokalypsu nepřežije. A jelikož byl na jedné straně vysoce vzdělaný člověk a na druhé straně i zkušený politik, pochopil to velmi záhy a na rozdíl od konjunkturálních a povrchních politikářů si uvědomil, že je třeba začít jednat a stát se pány svého osudu a ne čekat, co bude a co nám kdo pohodí. A o jeho úžasné anabázi během celé tzv. Velké války je tahle skvělá kniha, napsaná se značnou mírou zaujetí a také na velmi dobré literární úrovni. Společně s knihou o československých legiích je to pro mně to nejlepší, co si o "zahraniční akci" můžeme přečíst. A ve chvíli, kdy v knize čtu o Masarykovi stojícím osaměle na palubě zaoceánské lodi, vybaví se mi onen Benjamin Franklin z románu Lišky na vinici. Ti pánové byli skvělí, oba by si asi velice rozuměli. A rozhodně není Masarykova chyba, že ho už od jeho triumfálního návratu do nové republiky měl v hubě kde kdo, aniž by se byl schopen seznámit a především zamyslet nad jeho postoji a názory. A to bohužel platí dodnes.... celý text

Můj rok 1959 2019, Jarmila Frejtichová

Vydání takovéto knihy je dobrý nápad, statistikami počínaje, tady nemusí nikdo nic vysvětlovat, čísla jsou čísla, že v tomhle roce bylo luxusní věcí auto (1 ks na 66 obyvatel) ještě pochopím, ale fakt, že jedna lednice připadala na 40 (!) lidí a to patnáct let po válce ukazuje, jak se ještě v této době hledělo na každodenní potřeby běžných lidí. Kultura je hodně vypíchnutá vpřed, zatímco třeba o politickém pozadí života běžných lidí stejně jako ekonomické situaci se toho zase tolik nedozvíme, ale vlastně - budeme-li číst poctivě, lecčeho si všimneme. No a mě nejvíc potěšilo, když soudružka "spisovatelka" Marie Majerová prohlásila na jakémsi obskurním sjezdu, aktivu či shromáždění spisovatelů, že když si přečetla Zbabělce, musela si umýt ruce. Byla to skutečně statečná a správná komunistka, ne takový zbabělec jako já, který by nějaké to její veledílo do ruky ani nevzal. V textu je mnoho zajímavých perliček, ukázka, jak se etabloval Castro na Kubě je taky pozoruhodná a leckdy zarazí tón některých dopisů, posílaných tehdejším médiím - je vidět, že nejhorší období padesátých let nebyla vůbec tak daleko. Předpokládám, že v edici postupně vyjde těch knih kompletní řada od konce druhé světové války, budu muset pečlivě vybírat, které další roky budu nakupovat...... celý text

Dějiny Švýcarska 2019, Georg Kreis

Na Dějiny Švýcarska jsem se jako čtenář většiny knih z této edice strašně těšil a navíc jsem na našem (nejen knižním) trhu postrádal dějiny země, jejíž politickým uspořádáním se ohání kde kdo, ale jak už to bývá, mluví o něčem, o čem nic neví. Na druhou stranu, alespoň rámcově díky zájmu o tuto zemi a hlavně skutečnosti, že jsem měl možnost se s ní seznámit jinak než turista, tvořící si svoje neotřesitelné názory na základě velice povrchních informací a subjektivních dojmů. Přiznávám, že Švýcarsko mám hodně rád a tak jsem se tak trochu bál oné současné progresivisticko liberální módy zpochybnit a převrátit i to, co se s kapkou zdravého rozumu ani snad nedá. No a nakonec jsem doufal, že se seznámím blíž a podrobněji zejména s vývojem švýcarského politického systému, který všichni ti dnešní hlasatelé jediné správné liberální demokracie úmyslně ignorují, ačkoliv se jedná o demokracii autentičtější, než jakou nalezneme v jakékoliv současné evropské zemi, Velkou Británii nevyjímaje. V knize je vysvětleno, že na vývoj Švýcarska od hlubokého středověku měla vliv jeho odlehlost a nedostupnost (vyhnulo se mu nejen „stěhování národů“, ale i nejrůznější vlny nájezdníků později), ale i zdánlivě v protikladu – sousedství a tím i účast na všech dobových trendech. Autor nezpochybňuje vítězné boje proti Habsburkům (i když jim dává racionálnější výklad na rozdíl od nacionalistického pojetí historiografie zejména 19. století), pouze poukazuje na fakt, že pro pozdější hegemony Evropy byla údolí pod Alpami nejméně stravitelná a přitom – nejméně výnosná. Stará konfederace byla zpočátku jenom obdobou i u nás běžných dohod typu landfrídů, ale postupně, právě s absencí jasného hegemona v oblasti a jisté vyrovnanosti místních měst zde už tehdy vznikala v komplikovaném předivu vícestranných i dvoustranných vztahů nutnost kompromisu, což je podle mě právě to, co se nejvíce vztahuje k té dnešní švýcarské demokracii. Středověká konfederace nebyla žádným ranně demokratickým státem, ale klasickou feudální společností. A pozoruhodností je i popis slavných švýcarských válečníků, jejich touha po kořisti i brutalita (naši milí radikální husité vedle nich vypadají jako beránci) z nich udělaly poslední evropské "Vikingy". Švýcarská demokracie v dnešním slova smyslu vzala svůj základ až po poslední z mnoha občanských válek, které mezi sebou kantony vedly a to v roce 1848, kdy se prosadil federální model, který se postupně vyvíjel až do dnešní podoby. Perličkou je, že Švýcarsko je jednou z posledních zemí v severní hemisféře, kde se ženy domohly volebního práva (v roce 1971!), ale systém zde je skutečně nejautentičtější demokracií. Není pravda, že Švýcarsko je založeno na principu přímé demokracie, jak hlásají někteří blouznivci. Švýcarsko je klasická zastupitelská demokracie, kde se výkonná moc „staví“ na základě výsledků voleb a ne pofiderních povolebních koalicí. Oněch šest ministerstev se dělí proporcionálně mezi strany tak, že ve vládě jsou zástupci stran, představující 80 až 90% počtu poslanců. Tento princip zajišťuje nejen oddělení výkonné a zákonodárné moci, ale eliminuje i možnost „parlamentních krizí“. Ve Švýcarsku si lidé tedy skutečně volí vládu a ne jenom parlamentní oligarchii. Federální parlament nezasedá permanentně, ale pouze pár měsíců v roce. A s tím souvisí i to, co si bruselská byrokracie nehodlá připustit – že v demokracii se pravomoci a povinnosti dělí důsledně mezi stát, kantony a místní samosprávy a neexistuje, aby ty vyšší jakkoliv zasahovaly do práv těch nižších celků byť pod sebeušlechtilejším “záminkami“. A ono referendum je skutečně jako součást demokracie využíváno. Ale nejvíce jako nástroj, kdy se vláda nebo parlament ptají voličů na názor. A výsledky referend a především jejich otázky ukazují, jak jsou švýcarští voliči vyspělívše souvisí se vším, demokracie vyžaduje především demokraticky myslící a jednající občany. Jistě Švýcarsko není země ideální a dokonalá, ale je mnohem dál, než demokracií se kasající země v jeho blízkém a širokém okolí. A s tím souvisí i fakt, že Švýcarsko je země bohatá a také, že je zemí, kde je ve společnosti integrováno nejvíce cizinců, aniž by došlo k fragmentaci a polarizaci společnosti. V tom se podle mě Švýcarsko tolik liší od zbytku Evropy. A zbýva poslední, co mi tahle kniha přinesla a trochu neočekávaně. Zatímco středověk je zde popsán v barvitosti v jiných knihách nevídané (viz. třeba pohled na prostituci), reformace i protireformace najednou přinášejí snahu po hluboké víře a mravnosti a té se samozřejmě chopí vládnoucí vrstvy a využívají je – aby co nejvíce ovládly většinu populace. Víra a morálka ve všech oblastech a s ní související omezování se tedy vztahuje na všechny – kromě oněch vládnoucích elit. A tím se dostávám k tomu, co je asi pro dnešní dobu nejpozoruhodnější – podrobnému a nikde nevídanému popisu tzv. mladší doby ledové na konci šestnáctého století, která přinesla drastické ochlazení, teplotní změny a výkyvy, trvající desítky let, ale také vytlačení obyvatel z Alp. Většina ledovců, jejichž úbytek je dnes vydáván za vliv působení člověka (samozřejmě s výjimkami v nejvyšších polohách) jsou staré pouhých 400 let...a právě toto v kombinaci s předchozím „vychováváním a usměrňováním“ (tzn. ve skutečnosti ovládnutím širokých vrstev obyvatelstva samozvanou elitou ve jménu někdy mravních zásad a jindy zase „klimatologie“) je to, co k dnešku mluví více než naléhavě. Dějiny se opakují, jiné jsou ideologie, jiné kulisy, ale principy – ty jsou pořád stejné.... celý text

Směšné lásky 1970, Milan Kundera

Pět hvězd ne za jméno autora, dokonce ani ne za všechny povídky, ale už jen za tu první - Nikdo se nebude smát. Spisovatelé jsou obecně nejsilnější tam, kde to znají nejlépe. A to je případ onoho literárního vědce a kritika, v zásadě zbytečné a až parazitující existence (kolik jich asi ti spisovatelé potkávali a potkali), žijící svůj sobecky uspořádaný život v klidu a pohodě až do chvíle, kdy se musí projevit. Pak z nich najednou vytryskne takový proud zbabělosti, lží a bezohlednosti, že se člověk nestačí divit. A nic na tom nemění doba (viz. ona domovní schůze), nebo onen samozvaný a velice směšný učitel, toužící po vědecké kariéře a kompilující jenom myšlenky druhých. Bohužel, i když se to odehrává za reálného socialismu, to obecné, co chtěl povídkou M. Kundera ukázat, trvá pořád. Jinak ostatní povídky celkem výborné a dobré (fascinuje mě, jak v Eduardu a bohovi Kundera píše prakticky na stejné téma jako Josef Škvorecký) a nesporně zajímavé (obě s doktorem Havlem), snad s výjimkou onoho autostopu, ten mi příliš nesedl. No a tak jediné, co mě na knize z nakladatelství Atlantis mrzelo je, že zde není ona Já, truchlivý bůh...... celý text

Legenda Emöke 1965, Josef Škvorecký

První tři recenzenti tj. kap66, jprst a také de_baques napsali asi vše podstatné, takže bych se opakoval. Kromě obligátních "pěti hvězd" mně zaujala absolutně jiná čeština, než na jakou jsem u Škvoreckého zvyklý, ale která je pro mě ukázkou, jak dokázal pracovat s rodným jazykem. Možná, že je "angloamerické" zaměření a jistě perfektní znalost angličtiny ovlivnila jeho rodný jazyk v literární podobě později. Ale i ta dlouhá souvětí dávají smysl, protože nejsou spekulativní, jako třeba čeština u vychvalovaného Vančury. Když píše jprst o bezpáteřním, myšlenkově tupém a omezeném člověku (kteří skutečně rozhodně nevymřeli), nicméně - dodal bych - přesvědčených o své velikosti, intelektu, vzdělanosti a neomylnosti (viz. přezíravé zmínky o buranech...), napadlo mě, že to je obraz typického představitele dnešních samozvaných elit. Zrovna těch, které Josef Škvorecký tak skvěle popsal v souvislosti s osmašedesátým v Miráklu nebo ve Lvíčeti. Jinak je škoda, že takhle fascinujících novel (ve smyslu ani ne povídky, ani ne románu) je obecně v naší literatuře tak málo. Inu, ono se asi vydávat ty tenké knihy moc nevyplácí :-)...... celý text

Hamlet 1981, William Shakespeare

Nejsem velkým fandou divadla, ale paradoxně Hamleta hodně uznávám. Dokonce jsem ho osobně třikrát viděl, skvělé představení na nejmenším jevišti se skromnou scénou a velice uvěřitelným Jiřím Adamírou v hlavní roli, monstrózní, ale hlušší představení s Františkem Němcem na Národním divadle a to, které mě zklamalo bezpečně nejvíc - představení v hlavní roli s Jaromírem Hanzlíkem na Vinohradech. A nevynechám jedinou příležitost shlédnout tuto "hru her" třeba v televizi. Bohužel, neviděl jsem (a ani jsem nemohl) vidět asi podle mě nejlepší představení v Národním divadle s Radovanem Lukavským v hlavní roli v překladu Zdeňka Urbánka z roku 1959. Všichni tady pějí ódy na profesora Hilského. Já ne. Jeho překlad se mi zdaleka tak nelíbí a podle mě je to návrat před onen rok 1959, protože jazyková košatost až manýrismus příliš přehlušovaly řadu nadčasových myšlenek. Ono pro mě kultovní představení znám díky úryvkům na deskách i ve filmových nebo televizních záběrech. Tehdejší estéti vytýkali Urbánkovi a vlastně i tvůrcům představení, že ohlodali Hamleta až na kost. Jenže to bylo dobře. Překlad by neměl být sebeprezentací vlastního ega. Měl by z díla vytáhnout to skutečně podstatné a nadčasové a přiblížit to maximálně současnosti. Překládat, či spíše přeložit Hamleta totiž vyžaduje nejen perfektní znalost jazyka dnešního, ale především dobového a navíc i dobové reálie. K pochopení laikovi poslouží třeba Bejblíkův Shakespearův svět. Co se týká vlastního dramatu, skvělé komentáře NicolMark, Boxas, JP nebo Kormorán. A k tomu, co stojí v překladu za zapamatování podle mého názoru daleko víc, než onen monolog Být či nebýt, který je rozvahou spíš nad smyslem sebevraždy a dobrovolného odchodu při znechucení a strachu z života tady na zemi, bych vytáhl poněkud podnětnější: "A blažení jsou ti, v kterých se cit a rozum mísí tak, že osud nemůže si na ně hrát jak na flétnu, co se mu zamane." Je někde v literatuře lépe ve stejné stručnosti vyjádřené, jak by měl kvalitní člověk vypadat a co k tomu potřebuje? "Z duše se mi protiví, když slyším uřvaného chlapa s prázdnou makovicí pod parukou, jak trhá vzrušenou pasáž, jak ji rve, až z ní zůstanou cáry a hoví tak všem zaostalcům v publiku, kterým lahodí jenom nesmyslné pantomimy nebo křiklounství." Nesetkáváme se s tímhle dnes denně a nejsou to jenom politici všech barev, ale i spousta dalších lidí, působících ve veřejném prostoru umělci počínaje a nejrůznějším novináři, komentátory a publicisty, ale i třeba sportovci konče? "Nepřehánějte ani umírněnost, řiďte se vlastním citem, aby se pohyb hodil k slovům, slova k pohybům a zvláště setrvejte v mezích jemné přirozenosti: cokoliv tyto meze překročí, převrací smysl herectví, které od původu mělo a má podnes jako cíl, nastavit zrcadlo dějům světa, důstojnosti předvést, v čem spočívá ukázat směšný obraz drzé nafoukanosti a celé době, se vším, co s ní hýbe, odhalit její podobu a mravy." Tohle se ale netýká jenom divadla i herectví. Ve své době bylo divadlo jediným "médiem", které zasahovalo širší okruh lidí (při minimální gramotnosti mezi tehdejším obyvatelstvem). Dneska se to týká všech, kteří "nějak" působí, či se snaží působit na širší okruh lidí. "Ten, který nám dal schopnost přemýšlet, znát to, co bylo, tušit budoucnost, jistě si nepřál, aby božský rozum v nás bez užitku hnil..." A v tom je podle mě Shakespearova velikost a nadčasovost. Bohužel, podobně jako u řady dalších geniálních lidí, kteří nám už mnohokrát předali podobné odkazy, člověk kolem sebe přes všechny ty možnosti dané dnešní dobou, gramotností i dostupností informací vidí, že jsou lidé stále stejně manipulovatelní, povrchní a neochotní používat rozum jako v Shakespearově době. A vlastně jako kdykoliv předtím a potom v dějinách.... celý text

Lvíče 1996, Josef Škvorecký

Josef Škvorecký patří k mým nejen nejoblíbenějším, ale také nejobdivovanějším spisovatelům. Dokázal totiž to, co přináší podle mě ta nejlepší literatura. Pobavit a vtáhnout do knihy, donutit čtenáře, aby se ztotožnil s postavami a předloží mu nejen děj a pocity, ale také látku k přemýšlení, a přitom jednoznačně formuluje své názory na to, co píše. Ale hlavně je dryáčnicky nevnucuje. Lvíče jsem znal jako poněkud nezajímavý film, který nezachránila ani ve své době atraktivní Marie Drahokoupilová v hlavní roli, ani fakt, že dějově film sleduje námět knihy. Josef Škvorecký si scénář ještě „ohlídal“ a pak odešel do Kanady, aby (jak s oblibou tvrdím) napsal pro mě nejdůležitější dílo – Mirákl. Lvíče je jakoby přípravou na Mirákl, předehrou. Pro někoho určitá forma literárního thrilleru či něco jako detektivka, pro mě je to už velmi realistická ukázka doby, režimu, ale především charakterů lidí. Nevím, proč se mi při těch jednáních redakční rady vybaví Bulgakovův Mistr a Markétka, kde je s velkou dávkou škodolibosti podaná elita spisovatelů a ostatních literátů sdružených v organizaci zvané Masolit. Tady je to předvedeno bez nadsázky, podrobněji a pěkně natvrdo. Bez jakkýchkoliv omluv a pochopení zde Škvorecký předvádí až obskurní figurky, jejich skutečné motivace, vazby a kšeftíky. Je to obraz lidí, kteří nás poučují, směřují a formují a ohánějí se přitom okázale tu posláním umění, tu vyššími cíli. Jistě, ne úplně všichni. Ale naprostá většina ano. Jejich postoje i motivace leckdy můžeme chápat, ale těžko se s nimi můžeme ztotožnit. O to víc bychom měli opatrně zkoumat a zvažovat, koho skutečně máme respektovat, čí slova máme brát v úvahu a čí myšlenky máme následovat. Myslí-li si někdo, že dnes už podobné redakční a nakladatelské rady neexistují, že neexistuje cenzura a v knize bez obalu podaný její nejhorší stupeň – autocenzura, je na zoufalém omylu. Nakonec, de_baques to tady píše včetně odkazu na názor Josefa Škvoreckého zcela jasně. No a tím druhým momentem, kterým mě kniha dostala, je onen drásavě realistický popis toho, co se v literatuře obrací pořád dokola, a to ona „láska“. Lvíče je totiž i love story jako hrom. Detektivkou je až v samém závěru. Josef Škvorecký tady popisuje až naturalisticky (bez onoho laskavého pochopení v Prima sezóně) ony stavy, které podobné city doprovázejí. Něco podobného (vyzněním, ne v tak otevřené podobě, a ne tak podrobně) jsem našel v jiném skvělém románu, který je poměrně neznámý – v Myrerově Posledním kabrioletu. Ať se Josef Škvorecký snaží sebevíc, nakonec je v té hlavní osobě hlavního hrdiny jeho Danny Smiřický „přítomen“ vždycky, tedy pokud se děj knihy odehrává v době, kterou zažil. Pokouší se, aby Karel byl někdo jiný, tvrdý cynik, ale nakonec skončí tam, kde skončit musí a já při až naturalistickém popisu zoufalství z onoho neúspěchu u Lenky Stříbrné zase poznávám jeho alter ego z Prima sezony. A to třetí, co pro mě tato kniha znamená, je zcela jasná odpověď na naše „moderní“ dějiny, na to, co se v prolíná z dřívější doby dodnes a co nás bohužel i čeká v budoucnu. Josef Škvorecký, jako jeden z mála, má právo nás poučovat, dělá to zábavně, decentně, s laskavou ironii, ale hlavně, on ví proč, co a jak bylo, je a nepřímo i bude…je hodně povolaných, ale opravdu málo vyvolených. On mezi ně patří. Mirákl jsem přečetl nejméně šestkrát (jednou v angličtině) a snad až po tom šestém přečetní (před několika týdny) jsem ho pochopil (snad) v celé šířce a podstatě. A to hlavně díky tomu ostatnímu, co jsem se o předchozích padesáti letech dozvěděl. A po Lvíčeti sáhnu zcela jistě znova a těším se, jak kromě onoho Vrchcolába (bože, jak ten Kohout musel pít krev těm asi dvěma nejlepším spisovatelům 2. poloviny XX. století, když ho ve svých klíčových dílech – i Kunderův Žert, museli vykreslit ve vší nahotě a ubohosti) budu poznávat další a další skutečné osobnosti, či spíše postavy, které Josef Škvorecký dokázal tak skvěle podat. Zatím si myslím, že jsem objevil Fikera…... celý text

Vikingové - sága tří staletí 1967, Johannes Brøndsted

Dánský autor popsal ona tři století, kdy se zejména Evropa klepala strachy před nájezdy nemilosrdných válečníků naprosto skvěle. Přehledně, čtivě a hlavně - objektivně. Tady jsem se seznámil s Islandem a tady jsem se také dozvěděl, kam až oni Vikingové dokázali doplout na svých plochých drakkarech. Když jsem později četl Staroislandské ságy, byl jsem touto knihou perfektně připraven. Dodnes živou otázku, zda si germánští válečníci ze Severu zaslouží obdiv či odpor kniha nerozřeší a nechá to na nás. Ale jelikož je zde popsán život těch Vikingů, kteří nikdy na "vík" nevyrazili, ukazuje nám, že oni loupeživí a brutální pohané, před kterými se třásla celá Evropa (tedy ta, kam se dalo nějak doplout) tvořili v osídlení skandinávských zemí menšinu, tu většinu tvořili jako všude zemědělci, řemeslníci - prostě obyčejní lidé. Nekritičtí obdivovatelé nám dokazují, co všechno Vikingové pro Evropu znamenali a na čem všem se podepsali, ale na základě této knihy bych řekl, že jejich největším výkonem byla ona plavba k břehům New Foundlandu, který se možná pokusili osídlit stejně jako se jim to podařilo v případě Faerských ostrovů, Islandu a tehdy skutečně zeleného, tedy nezaledněného Grónska. Ona je vůbec otázka, jak by si jejich lodě poradili s ledovci v severním Atlantiku, které se tam objevily až v souvislosti s tzv. malou dobou ledovou na konci 16. století. Ve chvíli, kdy se Vikingové začali "integrovat" do Evropy, jejich sláva pohasla. V počátcích sice dokázali působit nepřemožitelně, ale nakonec našli své "mistry" v irském národním hrdinovi Brianu Borumovi a především v jediném panovníkovi v historii Velké Británie, který se může pyšnit přídomkem Veliký - Alfrédem. Ve chvíli, kdy se Vikingové usadili, rychle splynuli s místním obyvatelstvem (Irsko, Anglie, Normandie - země mužů ze severu, kteří se ale rychle pofrancouzštili) a tak jejich nejvýraznějším počinem ze státotvorného hlediska bylo založení - Kyjevské Rusi. Jednalo se o Vikingy švédské a není asi náhoda, že Švédové a Ukrajinci mají stejné národní barvy. Technologicky a intelektuálně ovšem Seveřané Evropě prakticky v oněch třech stoletích nic nepřinesli, zejména Středomoří bylo ve všech směrech někde úplně jinde. Knihu lze doporučit každému, kdo chce znát fakta o něčem, co se v určitou chvíli stává módou a veřejný prostor je zaplněn fantaziemi, polopravdami a ona v maximální míře objektivní pravda se krčí někde v koutku. No, ale onen Leif (či Leifr) Eiríksson si zaslouží zapamatování už jenom proto, že to byl první Evropan, kterému se podařilo prokazatelně (osada na New Foundlandu byla odkryta v roce 1960) dosáhnout břehy amerického kontinentu skoro pět set let před oficiálním objevitelem Kryštofem Kolumbem. Docela by mně zajímalo, jestli slavný syn Janova o úspěšné plavbě svého předchůdce věděl a proč se vydal onou skoro nejdelší možnou cestou...... celý text

Za sedmi divy světa 1980, Vojtech Zamarovský

V dětství to byla jedna z knih, která mně fascinovala a sahal jsem po ní i později, kdykoliv jsem si potřeboval udělat radost a co nejvíc se vzdálit od ne příliš radostné reality. A tak jsem s panem Zamarovským cestoval nejen do zemí, které se mi zdály nedostupnými (takový zájezd do Řecka nebo na Kypr už po vysoké škole - dodnes mám schované katalogy Čedoku a CKM na sezonu 1985 - a pro osobu to bylo tehdy tak kolem 30 tisíc a tím pádem nejen pro mně zcela nedosažitelný) z hlediska místa, ale i časem. Pan Zamarovský byl zapálený helenofil a z možnosti místa jím skutečně osobně navštívená vytěžil maximum, a záběr byl poněkud širší, než ryze po oněch sedmi divech. A tak jsem s ním cestoval od onoho zmíněného dětství zejména po jeho milovaném Řecku a místech, kde helénská kultura vznikla a zanechala stopy. Takže v rámci oněch pěti divů s domovem spjatým nějak tak s Řeckem mě vzal oklikou i do Atén a v souvislosti s jediným divem starověkého světa na dnešním území Řecké republiky široce rozebral třeba olympijské hry. Kouzlo knihy pro mě trvá dodnes, i když ono bezbřehé nadšení pro Řeky s autorem nesdílím, ale to už je jiná věc. A já jsem mu zejména za tuto knihu nesmírně vděčný, i když musím říct, že z jeho bohaté tvorby mě už žádná jeho další kniha přes uznání nesporných kvalit jak spisovatelských tak faktografických tolik neuchvátila. A možná to bylo poněkud zvláštním formátem knihy, ale především sedmi celostránkovými ilustracemi Zdeňka Buriana, bez kterých si knihu nedovedu představit.... celý text

Etruskové 1974, Werner Keller

Skvělá, čtivá kniha, kterou ocení každý, komu není cizí literatura faktu a zaujal ho třeba Waltariho Tajemný Etrusk. Nechám-li stranou řadu detailů, pak je zde předveden nesporně jeden fakt, a totiž že Řím (a tím nemyslím stát jako takový, ale civilizaci) je postaven zcela jednoznačně na etruských základech a to včetně politických institucí, které se ukázaly v následujících stoletích mnohem životaschopnějšími a flexibilnějšími, než aténská demokracie. Etruskové jsou ale také příkladem národa, který v dějinách "zmizel", protože mu byla cizí vůle po sjednocení a agresi, což naopak představoval Řím. Nakonec Řekové a v menší míře i Féničané se dostali dál právě proto, že i přes roztříštěnost postrádali onu etruskou "nehybnost", absenci historické dynamiky. A tak nezbývá konstatovat, že Etruskové nebyli až tak úplně zapomenuti. Velkým zájemcem o zaniklou civilizaci byl dokonce císař Klaudius a jméno Etrusků, tajemného a v mnohém překvapivě moderního národa dodnes nese Toskánsko, ona fascinující část Itálie, v jejímž středu leží Florencie a kde se zrodila nejen renesance, jako základ moderního evropského světa, ale je zde snad největší koncentrace géniů ze všech oblastí lidské činnosti, literatury, filosofie, politologie, malířství, sochařství, architektury a stejně jako u Etrusků - chybí zde jen nějaký ten brutální "vojevůdce" typu Napoleona či někoho podobného. I v tom jako by se skrývalo někde v podzemí skrývané dědictví Etrusků.... celý text

Národy ve stínu 1991, Friedrich-Karl Kienitz

Konečně si někdo dal tu práci, aby ukázal jak je nesmyslné ono stále používané schéma starověké historie zejména v našich učebnicích. A totiž Mezopotámie, Egypt, Řecko a Řím. Za tento "systém" vděčíme především starým Řekům, jejichž dodnes uznávaní historici dělali vše pro to, aby nám dokázali, že vše vymysleli oni a za vše vděčíme pouze a jenom jim. Přitom většinu svých technických, uměleckých, ale i ostatních znalostí a dovedností Řekové přejali. Klasickým příkladem budiž fénické písmo, zaklad všech hláskových "abeced" včetně alfabety. Jenom díky Bedřichu Hroznému známe alespoň jméno Chetitů. Římané si nějak tak až v poslední třetině existence své dlouhotrvající říše uvědomovali, za co všechno vděčí Etruskům, národu, který pro mě je jakýmsi starověkým předobrazem oslnivé středověké Itálie a tak se alespoň jejich jméno zachovalo ve jméně oblasti, které vévodí Florencie - Toskánska. Etruskové se totiž nazývali ve starověků Tuskové. Autor je na Římany, ale především Řeky hodně přísný, ale při hlubším zamyšlení a zjištění souvislostí má ve většině případů pravdu. A pokud se někomu kniha zdá příliš učebnicová, má pravdu, ale popsat značně širokou (časově i místně) problematiku "zábavným" způsobem prostě nelze. Jednak pro její závažnost, jednak proto, aby základní sdělení nebylo zbytečně rozmělňováno. Nakonec, o těchto národech ve stínu se leckdy dočteme v krásné literatuře - Waltari - Sinuhet a Tajemný Etrusk a nebo i Flaubertova Salambo.... celý text

Smutek poručíka Borůvky 1975, Josef Škvorecký

Příjemné čtení, ovšem při tom všem, jak mám Škvoreckého rád, musím říct, že některé povídky dosahují kvalit Čapkových obou kapes, některé jsou možná i o kousek lepší, ale jsou zde i povídky, které jsou slabší (třeba ty z Itálie...). Při dalším čtení, které bude, už budu vynechávat. Osobně mě nejvíc uchvátila ta s tím otráveným prokurátorem - tady se Josefu Škvoreckému podařilo napálit leckterého čtenáře asi nejvíc. Každý čekal nějakou "politickou" záležitost a ejhle (pozor spoiler) ona to byla léty týraná manželka...jinak mě nesmírně baví, jak i zde se dokonale ztotožňuje Josef Škvorecký se svým hlavním hrdinou a protože díky Databázi knih čtu Mirákl jako e-knihu, potěšilo mně třeba, jak je zde poslední povídka jakoby vystřižená ze začátku Miráklu, kdy Danny přichází učit do Kostelce na Hospodářskou školu. Přesto (zcela výjimečně a pouze v rámci Josefa Škvoreckého) 89%...... celý text

Krvavá odyssea: Řecký boj za nezávislost 1821–1832 2011, Miroslav Šedivý

Jako ve většině u populárně naučné literatury tohoto typu kvalitní a zajímavá kniha. Objektivita a poutavost přinášejí poněkud jiný obraz, než onen idealistický příběh o hrdinných potomcích starověkých Řeků, kteří v duchu nejlepších antických tradic vybojovali svobodu na nenáviděných Turcích. Bohužel takto objektivně podaná historie může u někoho vyvolat znechucení, ne o tom, co je zde tak dobře popsáno, ale z toho, že člověk ztrácí krásné iluze o něčem, co přece bylo tak jasné. V celé knize je snad jediná zábavná věc a totiž onen návrh, aby prohlášení nezávislosti USA a ústava byly psány v řečtině…mně osobně velice sympatický B. Franklin se musel v duchu válet smíchy, když tento návrh někdo přednesl. Zbytek v knize už je vesměs smutný, ale ukazuje jak historie ovlivňuje dnešek. Jak je perfektně napsáno na předsádce obalu, od onoho využití prvních půjček ještě během „revoluce“ a „války za nezávislost“ se řecký přístup vůbec nezměnil a paradoxně se nezměnil ani přístup poskytovatelů. Pevninské Řecko, kde jako jedno z mnoha povstání na Balkáně proti Turkům začalo, patřilo k nejzaostalejším oblastem v Evropě a to i v měřítkách Balkánu. S výjimkou ostrovů, které si žily svým často velice nezávislým životem bylo drtivě většině řeckých rolníků asi jedno, jestli je odírá jejich turecký statkář a nebo ještě hůře – řecký nájemce výběru daní a nebo místní církevní ortodoxní hodnostáři. Pro řadu těchto lidí bylo asi překvapení, když se horští lupiči nebo piráti z ostrovů najednou začali vydávat za bojovníky za svobodu a nezávislost. Přičemž, jak ten vznešený boj vypadal, je v knize popsáno více než jasně. Porovnávat tohle s bojem za nezávislost Spojených Států amerických i přes vědomí excesů (zejména na jihu pozdějšího USA) opravdu nelze. Anebo s povstáním Srbů pod Kardjodjevičovým vedením dávno před tímto řeckým „osvobozeneckým bojem“ v letech 1804 (první fáze) až po druhou definitivně druhou úspěšnou fázi během roku 1815, která pod Obrenovičovým vedením vedla ke vzniku srbského knížectví, jehož autonomie přesáhla i tu, kterou disponovala podunajská knížectví. Dost naivně působila už úvodní fáze řeckého povstání, vedená Ypsilantisem, kdy se tento Řek domníval, že oni Rumuni (dosud jsem ani nevěděl, že Tudora Vladimiresca nechal zavraždit on) a především balkánští Slované, utiskovaní řeckými fanarioty a také pravoslavnou církví s nimi budou společně bojovat. Srbové i Černohorci si šli vlastní cestou a za svoji nezávislost mohli vděčit sami sobě v podstatně vyšší míře, než Řekové, kteří nebýt zmateného a náhodného zásahu loďstev tří mocností u Navarina, které v prvé řadě hlídaly jedna druhou, mohli skončit poraženi. V knize je popsáno, že ani v nejhorších momentech a největším nebezpečí nedokázali povstalci najít společnou řeč a vraždili se navzájem. Zde je asi nejtypičtější a přitom nejtragičtější smrt Kapodistriase, jediného člověka, který měl dostatečný rozhled a nejvíce schopností, aby snad dal zemi jakž takž dohromady. Fakt, že ve vzájemných bojích mezi povstalci zahynulo více lidí, než kolik jich stihli pobít a zabít Turci je vševypovídající. Co mě ale nejvíc znovu a znovu dostává a co má rovněž vztah k dnešku je způsob, jakým dokázali prořečtí fanatici v Evropě, ale i za oceánem celé ty události zkreslit a jak zatvrzele a nekriticky odmítali přijmout fakta, prezentovaná těmi, kteří se znechuceni vraceli. A tak v této souvislosti bych asi připomněl tři jména. Tím prvním byl básník lord Byron, který má ve všech čítankám napsáno, že zahynul v národně osvobozeneckém boji Řeků v Messolonghi a vytváří se tak falešný mýtus, kdy se má neznalý člověk domnívat, že snad padl v boji. Jak ve skutečnosti umřel, je v knize popsáno zcela věrohodně a s oním mýtem to nemá nic společného. Druhou osobností je francouzský romantický malíř Eugene Delacroix. K masakru na ostrově Chios je třeba připomenout v knize uvedený fakt, že oni místní obyvatelé na nějaké revoluci neměli zájem. Tu rozpoutali (včetně onoho obligátního vraždění) „revolucionáři“, kteří na ostrov připluli a místní nechali na holičkách a zmizeli, jakmile se vylodila turecká armáda. Masakry na obou stranách (na Chiu počet řeckých obětí mnohokrát převyšoval oběti turecké, v pevninském Řecku to bylo naopak) posloužil tomuto francouzskému romantikovi k prezentaci něčeho, co je jakoby odrazem napoleonské éry, kde jeho předchůdci (David, Gericault) ukazovali válku, vraždění a lidské utrpení jako cosi vznešeného a barevně i kompozičně dokonale uspořádaného. Ale Goyových grafických listů (kterého za realismus v jeho podání Hrůzách války prohlašovali vrstevníci za blázna) toto prvoplánově propagandistické dílo nedosahuje ani náhodou. No a třetí figurou, jejíž účast v konfliktu byla dost typická byl anglický námořní důstojník Thomas Cochrane, který se „proslavil“ už v bojích za nezávislost latinsko amerických států a v Řecku pokračoval stejně "úspěšně". Svým počínáním si neměl co vyčítat s řeckými piráty i těmi, kdo na pevnině zpronevěřovali obě draze získané britské půjčky. Nakonec, součástí jeho CV byl i válečný soud v britském válečném námořnictvu a defraudace na burze. I takoví lidé „pomáhali“ Řekům. A nelze ani vynechat kauzu ortodoxního arménského patriarchy, který využil celé situace po Navarinu, aby se zbavil Arménů, kteří byli ovšem katolíky… Není to veselá kniha. Žádná kniha o nějakém konfliktu nebo válce není veselá. Ale tady jsme více než kdy jindy svědky, jak onen „svatý“ boj za „svobodu“ a „nezávislost a práva národa“ může vypadat a k čemu povede. A nejhorší je, že podobně jsme byli zpracováváni, když se rozpadala Jugoslávie. PR vyrobili hrůzostrašného nepřítele (Srby) a ty hodné, které Západ podporoval zcela nekriticky bez ohledu na fakt, že se obě strany (nebo v případě rozpadající se Jugoslávie více stran) za bouřlivého souhlasu podobně naivních a hloupých lidí chovaly stejně. I zde máme onen předobraz v oněch helénofilech z období 1821 až 1830 a ti, kteří nakonec rozhodli (Anglie, Francie, Rusko) sledovali čistě svoje sobecké zájmy…... celý text